Smutný 27/6/018 | Dozrávajú hrušky ovesňačky lehni s má

9 words

Smutný 27/6/018 | Dozrávajú hrušky ovesňačky lehni s má (100%)
Dozrávajú hrušky ovesňačky, lehni s má milá hore značky

Sušil 1587 | Kdosi na mně volá (72%)
Kdosi na mně volá z rakúského pola, já se ohlašuju, na moravském stoja. Nic se nestarajte, děvčata moravské, už vám dozrávajú žita zadunajské. Nic se nestarajte, co se máte starat, dyť vy nebudete kontribucí dávat. Kontribucí dávat, na robotu chodit, jenom se budete s galánama vodit.

Smutný 17/038 | Už dozrály hrušky ovesňačky lehni (28%)
Už dozrály hrušky ovesňačky, lehni

Erben 7/019 | Plouli rytíři po brodě (26%)
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“

Sušil 1397 | Ženičko ženo má (24%)
Ženičko, ženo má, nehněvaj sa na mňa, keď dondu z hospody, pěkně přivítaj mia. »Vítám ťa, mužičku, z tej dalekej cesty, postel máš ustlanú, lehni, odpočiň si.«

Erben 2/630 | Nechoďte vy do Pušperka (24%)
Nechoďte vy do Pušperka, do ty maly dědiny: je tam málo hezkejch holek, nemají tam peřiny; já jsem přišel za jednou, ona spala na seně, hlavu měla zavázanou v roztrhaný zástěře. A já jsem si postěžoval, že mně tuze je zima; a ona mně povídala: „Jdi, lehni si do sena.“ A já nechci, nepudu, máma by se mně smála, že jsem přines na kazajce sedům votýpek sena.

Sušil 2000 | Nežeň sa synečku (24%)
Nežeň sa, synečku, nežeň sa na leto, lehni pod jedličku, bude tobě teplo. Ožeň sa, synečku, ožeň sa na zimu, teprv ťa oděje ženuška peřinú. Jednú ťa oděje, druhú ti podstele, předce ťa ženička, předce ťa zahře je.

Bartoš 1901 / 0135 | V čirém poľi hruška (5%)
V čirém poľi hruška zeľený vŕšek má, pod ňú sa Janíček s Aničkú v karty hrá. Tak sa oni hráľi, až sa rozehráľi, od veľikéj łásky obá dvá usnúľi. Usnúła Anduľka na zeľeném kľíčku, a Janošek usnúł na jejímu ľíčku. Priľetěł słavíček zazpívał pěsničku, obudił Janoška, Janošek Aničku. Stávaj, miłá hore, už sú biłé zore, staň, podoj kravičky, vyháňaj na poľe. Dočkaj ňa, kraváčku, za tú našú stěnú, a já ti vyženu krávu nedójenú. Dočkaj ňa, kraváčku, za zeľeným hájem, a já sem zaspała se švarným šohajem. Kráva nedójená, dívka nemodľená, šohajek vypadá jak tá bíłá stěna.

Erben 7/004 | Když jsem šel přes ten černý (3%)
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.

Sušil 1482 | Hý koníčku hý můj vraný (3%)
[: Hý, koníčku, hý, můj vraný, :] vynes ty mě ven z Moravy. Dám ti ovsa mláceného a senečka sečeného. Teprův mně chceš ovsa dávat, když nemožu hore stávat. Měls galánku o tři míle, jezdívals k ní pořád na mně. Dvě, tři míle na mně běžíš, div mě párú neudusíš! Vyvedeš mě na trávníček, smekneš se mne kantárýček. Nech mě snijú straky, vrany, nebudeš mět žádné hany.

Bartoš 1901 / 1001 | Chystaj gazdo ałdamáš ałdamáš (3%)
Chystaj, gazdo, ałdamáš, [: ałdamáš. :] Už ten oves [: dołu máš; :] Jak nám nedáš [: ałdamáš, :] stane oves [: hore zas. :]