Kolberg 06.2 / K0417

8 words

Bartoš 1901 / 0114 | W moim ogrodeczku szalwiia (100%)
W moim ogrodeczku szalwiia modrym kwiateczkem wybiia, tam panny siadaią a wionki wiiaią na dary. Przyszedł teź ku nim dziad starý, prosił o wionek o mały. Jam prawa dzieweczka, niedam ci wioneczka, boś starý. Przyszedł ku nim człek młody, prosił o wionek o modry. Ono ich wisi sześć, weż sobie, ktorý chcesz, gdyś młody. Chodziła panna w ogrodzie, nie spozdieła sie o szkodzie; wyskoczył dziad z lasa, niosł pannę do lasa, to tobie. To masz panienko za ono, co ci przed laty słożono, mnieś za błazna miała wionka dać niechciała, panienko. . Gdyš ty chciała w on kośćioł iść, dałas ty się i sześciom wieść, jedni ci służyli, drudzy cię drożnili, panienko.

Bartoš 1901 / 0764 | Krogulošku malý ptošku (99%)
Krogulošku, malý ptošku, wysoko lotoš, powidzes mi nowineczke, jakoms tam slychol. Slycholech tam nowineczke niebardzo dobrom, i že tvojom nejmilejšom ku slubu wiedom. Jednemu jom oddavajom, drugimu ji žol, trzetimu sie serce kraje, že ji niedostol. Štworty siedzi na verch piecku, czorny fusik mo, ona siedzi w okieneczku, pieknie mu spiwo. Wejs schateczke, wytrzyj oczka, dzieweczko moja, aby se ti niezmienila ochota twoja.

Bartoš 1901 / 1116 | Całe nocy upłakniąc (99%)
Całe nocy upłakniąc, lasy i gory zielone słyszą, me skargi Bodajem nieznał miłośći, kiedy się kto w kim rozpieśćił, nie pofolgni ąc. A tak w cięszkim narzekániu v ustawicznym lamentaniu zostavać musze.

Bartoš 1901 / 0196 | Zdalo mi sie zdalo (99%)
Zdalo mi sie zdalo, źe w polu gorzalo, a to moiej milej liczko zakwitalo. Zdalo mi ste zdalo, źe sie zdola mroczy, a to moiej milej sie czernialy oczy.

Bartoš 1901 / 1004d | Poznámky (99%)
[poznámky]

Erben 7/051 | Chodila Maria (28%)
Chodila Maria po širokém světě, nosila synáčka v svém svatém životě. Přišla ona, přišla k kováři jednomu: „Kováři, kováři! popřej mi noclehu.“ „Jak pak ti nocleh dám? moc tovaryšů mám: ve dne, v noci kují, ohně nezhašují.“ „Kováři, kováři! co vy to kujete, co vy to kujete, že neuhašujete?“ „Kujeme, kujeme tři železné hřeby, co Kristu na kříži jich bude potřebí.“ Jak panna Maria to slovo slyšela, celá polekaná odtud pospíchala. Přišla ona, přišla do pusté maštalky, jen za práh kročila, syna porodila. Přišlo do maštalky kovářovo dítko: „Zakolíbej ty mně moje nemluvňátko!“ „Jak pak zakolíbám, když ručiček nemám? ani těch ručiček, ani těch očiček!“ „Dotkni se plínčiček, budeš mít ručičky, dotkni se jesliček, budeš mít očičky.“ Přišlo dítě domů, přišlo k otci svému, ručkama hrající, očma mrkající. Otec jeho se ptal: „Kdes ty ručičky vzal? ty bílé ručičky a modré očičky?“ „Dala mi je, dala panenka Maria, co včera na večír noclehu prosila.“ „Kdybych já byl věděl, že je to Maria, byl bych ji uložil do zlata, do stříbra. A sám byl bych lehnul hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní!“ Když panna Maria po světě chodila, všem věrným ctitelům ku pomoci byla. Přišla sem, přišla tam k jednomu kováři: „Kováři můj milý, dej ty mně noclehu. „Jak pak ti nocleh dám, když já ho sám nemám, milý mocný Bože! když já ho sám nemám?“ Přišla sem, přišla tam do pusté maštale atd. Píseň tuto zpívávali dříve chlapci, o vánocích s jesličkami chodíce; nyní jen některý stařeček aneb některá babička snad ještě ji zná. – Srov. Suš. 30.

Sušil 0153 | Sem pospěšte ptáčátka zvířátka (28%)
Sem pospěšte, ptáčátka, zvířátka, spívejte u děťátka: Spi, spi, spi, náš Ježíšku, spi. Sem, sem, jarní slavíčku, čížičku, spívej libou písničku: Spi, spi, spi, náš miláčku, spi. Čížiček pokřikuje, pokřikuje, hrdlička mu cukruje, spi, spi, spi, věčný králi, spi. Síkorka ho vítá k nám, vítá k nám: Ty jsi všeho světa Pán, spi, spi, spi, náš panáčku, spi. Zezulenka mu kuká, mu kuká, holoubek jemu vrká: Spi, spi, spi, dítě, sladce spi. Přiběhnultě zajíček, zajíček, pokleknul u jeslíček: Spi, spi, spi, věčný králi, spi. Dej, zajíčku, kožíšek, kožíšek, zimu snáší Ježíšek, ať spí, spí, ať v tepličku spí. »Kdož mě srstí přiodil, přiodil, než ty, jenž si mě stvořil? Ach, spi, spi, stvořiteli, spi. Cos mi dal, vem si zase, vem zase, dám se svléct v každém čase; spi, spi, spi, mocný králi, spi. Všechno, co kde živo jest, živo jest, prokazuje Bohu čest. Spi, spi, spi, dobrý Bože, spi. O, člověče rozumný, rozumný, patř na tvor nerozumný, jak ctí, ctí, svého Boha ctí.

Sušil 0337 | Šla sirotka hledať (28%)
Šla sirotka hledať svoji mamuličky, mily, mocny Bože, svoji mamuličky. Potkal ju stařeček, stařeček přestary, mily, mocny Bože, stařeček přestarý. Kaj iděš, děvečko, mila sirotečko? Mily, mocny Bože a t. d. Ach, ja idu hledať svoji mamuličky. Tva mamička leži u tych velkych dveři. Ulom si pruteček, klupni na hrobeček. Oj, hdo mi to klupe po mojim hrobečku? To ja sem, macičko, ja, vaše diťatko. Vemtě mne tam k sobě do tej černej země. Co bys tu dělala, sirotko ma mila? Dybych rano stala, růženěc řikala. Co bys tu jidala, sirotko ma mila? Dybych rano stala, piseček sbirala. Co bys tu pijala, sirotko ma mila? Dybych rano stala, rosičku sbirala. Di, děvča, do domu, maš tam mladu mamu. Co je po mladosti, dy něni lutosti. Jak do domu přišla, matka ju popadla, třikrat zatočila, za pec ju hodila. Tatik šel z kostela, všeci ho vitali, enem Anička ni. Všeci mne vitatě, kaj Aničku matě? A Anička leži za pecem v kutečku. Přišli dva anděle, vzali ju pod křidla; vyletěli nizko, vzletěli vysoko. Přišli dva ďablove, popadli macochu; vyletěli nizko, sletěli hlyboko.

Sušil 2246 | Stojí tyčička prostřed dvorečka (27%)
Stojí tyčička prostřed dvorečka. Chvála buď, mocný Bože, chvála buď v nebesích. Na tej tyčijce chmelíček obrůstá. Natrháme my toho chmelíčku. Dobrého píva z něho navaříme. A koho my s ním, koho opojíme? Kohož jiného, Janička mjilého. A kterou mjilou, kterou mu dáme. A kterou jinou? Marjanku mjilou. A kam my pro ni, kam pojedeme? Tam přes ty hory, tam přes ty doly až k učitelům do tej komory, v tej komoře bílé lože. A na tom loži panna leží atd.

Sušil 2245 | Stojí tyčka prostřeď dvoře (27%)
Stojí tyčka prostřeď dvoře, chvála buď, mocný Bože, chvála buď v nebesích. Na tej tyjce chmélí roste. Až to chmélí otrháme, píva z něho navaříme. Koho my s ním opojíme? A kohož bychom jiného, než mládence Staňkového. Kam pojedem pro nevěstu? Přes ty hory, přes ty doly až k těm Římkům do komory. V tej komoře bílé lože. Na tom loži panna leží. Zavázanou hlavu drží. Na prstě má zlatý prsten. Kdo ten prsten símat bude? Ten zajistě její bude.

Sušil 0399 | Ziždžali se panove (27%)
[: Ziždžali se panove k bystremu Dunaju, :] mily, mocny Bože. Jak k Dunaju přijeli, velku radu měli, mily, mocny Bože. Kdo ten Dunaj přeplyně, rytiřem ostaně. Obral se z nich najmladši, ze sta najšvarnějši. Jak byl prostřed Dunaja, volal: Bože, kraja. A jak byl blizko břeha: Podaj, pachole, dřeva, bo mi ho potřeba. »Dřevo ci něspomuže,« pomož, Pane Bože. Dybych ja měl poslička, poslička věrneho! Ach, co by mi tam zašel k mej milej panence. 1) Posel k zamku přichodzi, panna v taňcu chodzi. Ach, paničko, pani ma, dybys ty vědzěla! Taňca by si něchala, k milemu běžela. Mily se ci tam topi v tym bystrem Dunaji. Pani taňca něchala, k Dunaju běžela, rybaři hledala. Oj, rybaře, rybaře, ulovte mi rybu, srdci memu milu. Jak prvši raz zatahli, klobuček vytahli. Jak druhy raz zatahli, pantličky vytahli. Jak po třeci zatahli, mileho vytahli. A mila ho uzřela, žalostně zplakala. Krku se ho chycila, do vody skočila.