Kolberg 02 / K0279

5 words

Erben 7/027 | Bude vojna bude (100%)
Bude vojna, bude, kdo tam na ni pojde? která má milého k sobě upřímného, ta naříkat bude. „A já mám milého k sobě upřímného: kdyby mně císař pán koníčka daroval, sedla bych na něho.“ „Co bys tam, má milá, co bys tam dělala?“ – „Prala bych košile, abys chodil bíle, to bych tam dělala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je máchala?“ – „V Dunaji je kámen, tam bych stála na něm, tam bych je máchala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je sušila?“ – „Na královském dvoře, na hedbávné šňůře, tam bych je sušila.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je skládala?“ – „Na vraném koníčku, můj zlatý holečku, tam bych je skládala.“ „Vrať se, milá, domfi, poruč pánu Bohu: až sedum let mine, ta vojna pomine, potom si tě vemu.“ „Sedum let dochází, milý nepřichází: ach Bože, Bože můj! on mi tam zahynul, má radost přechází.“ U Dunaje stála, Dunaje se ptala: „Jsi-li tak hluboký, jako jsi široký?“ Dunaje se ptala. Do vody skočila, hned se potopila: „Ach Bože, Bože můj! nade mnou se smiluj, co jsem učinila!“ Její bílé nohy po písku šlapají; její bílé ruce, její bílé ruce břehu se chytají. Její černé vlasy Po vodě plávají; její modré oči, její modré oči k nebi se zdvihají. Sedum let minulo, milý z vojny jede: což jeho vraný kůň, což jeho vraný kůň pod ním tak těžce jde? „Což pak, můj koníčku, což mi tak těžce jdeš? zdali mne mladého jinocha švárného unesti nemůžeš?“ „Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá: která se pro tebe, která se pro tebe včera utopila.“ Milý se otočil, s koně dolů skočil, a svůj ostrý palaš, a svůj ostrý palaš v srdci si omočil. Nenašli se spolu na tom marném světě: nynčko jim na hrobě, nynčko jim na hrobě rozmarína květe.

Galko 1/164 | Sadla muška na konárik (100%)
Sadla muška na konárik, potriasala kvet; načo si mi, moja milá, zaviazala svet? Ja som ti ho neviazala, viazals’ si ho sám; ktorému chcem šuhajovi moje srdce dám. Jednomu som srdce dala, druhému je žiaľ; tretiemu som povedala, že nepôjdem zaň. Štvrtý sedí pokraj stola ako z ruže kvet, ak mu srdce, rúčku nedám, pôjde v šíry svet.

Galko 1/150 | Kohútik jarabý, ej, nechoď do zahrady (100%)
Kohútik jarabý, ej, nechoď do zahrady, popapreš laliju, ej, veru ťa zabijú. Keď ma i zabijú, ej, však ma pochovajú do kostola toho, ej, kde panny sedajú. Podľa tej stolice, ej, kde leží tisíce panen i mládencov, ej, rozkošných šuhajcov. Ta ma, bože, ta ma, ej, to je moja sláva, kde je mnoho panien, ej, až na veky ameň. A nasejte na mňa, ej, lalije, šalvije, kto pôjde popri mne, ej, každý si odtrhne: Tu leží Janíček, ej, švárny šuhajíček, čo umrel pre dievča, ej, pre švárno frajerča.

Galko 1/352 | Ťažko tomu sýkorovi pod vodou plávati (99%)
Ťažko tomu sýkorovi pod vodou plávati, ťažšie tomu (ešte ťažšie) šuhajkovi dievča milovati, keď ho ono nechce, len s druhými šepce, svojho potupuje, druhýmu sľubuje spravedlivô srdce. A tak idú naše časy s hodinami rovno, keď nám smrť sviečku zahasí, bude nám spokojno; a tak bude amen, keď zavalia kameň na tie naše kosti, duša do radosti (večnosti) pôjde na examen.

Bartoš 1901 / 0496 | Pri trenčanském zámku (99%)
Pri trenčanském zámku [: klášter stavajú, :] krištáłové okna [: doňho dávajú. :] Krištáłové okna, [: žeľezné rámy :] děvča povjedało, [: že pojdě s nami. :] Děvča povjedało [: mamka nědała :] že je cerka mładá, [: aby robiła. :] Može to dať pán Bůh, [: že sa já vydám :] prindě šohaj z vojny, [: ručku mu podám. :]

Bartoš 1901 / 1016 | Ovečky barani (99%)
Ovečky, barani, chto pójde za vami? Šuhaj malovaný, h biľenej košeli.

Sušil 0796 | Pře můj milý marijánku! (3%)
Pře můj milý marijánku! Sela sem tě na záhonku. Sela sem tě zrána, ona zešla tráva. Pře můj milý rozmarýne, už mně všecko ščestí hyne, už mně zahynulo, co mě těšívalo. Před našíma naprotivá, rozmarýn se tam zelená; už se nezelená, maměnka mu nedá. Zelená se mně přes pole; ani to nebude moje. Šohaju zarmócený, chodíváš v cizí strany.

Sušil 0908 | Za našimi humny (2%)
[: Za našimi humny vika něsečena, :] [: stoji tam děvucha cela uplakana. :] Od velkeho žalu sluze ji kapaju, na bilym kamenu důlky vybijaju. Kdož je ji přičina? Bobrovsči pacholci, že s nimi pasala na hradiskoch volky. Može jich pasć, može, ale věděć jako, može jich odhaňać od lesa daleko. Ej, odehnala jich až na třeći pole, a un za ňu volal: Vrać se, srdce moje. A ja se něvraćim, bo němam ku komu, ztracila sem lasku k svojemu milemu. Ztracila sem lasku, juž ji něnabudu, juž ji něnabudu, pokud živa budu.

Erben 5/325 | Překrásné hvězdičky (2%)
Překrásné hvězdičky, jak jste vy maličky! což jste vy mne těšívaly ty noci celičky! Jedna z vás nejvíce, ta jasná dennice: ta mne vždycky vodívala k mé zlaté panence. Měsíčku v oblacích, jak jsi ty vysoko! jak je má zlatá panenka ode mne daleko! Vždycky mně říkával můj milý tatíček, že mně bude dobře chutnat komisní chlebíček. Vždycky mně říkala má zlatá matička, že mně bude někdy dobra z koleje vodička. Vždycky mně říkával můj milý bratříček, že mně bude pěkně svědčit ten vraný koníček. Vždycky mně říkala má zlatá sestřička, že mně bude pěkně slušet po straně šavlička. Vždycky mně říkali mí milí přátelé, že mě taky jednou v poli nepřítel zabije. Do pole potáhnu, a v krvavém boji ještě jednou si zpomenu na panenku moji. Kopali hrobeček v tom zeleném hájku: ještě jednou mně pozdravte mou zlatou panenku. Měj se tam už dobře, moje potěšení! neplač, nekvil, nenaříkej, radši se pomodli.

Erben 7/020 | Byl jest jeden zeman (2%)
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přebože! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopati, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil.

Sušil 1510 | Kupala se prošvarna děvečka (2%)
[: Kupala se prošvarna děvečka v vodě studenej. :] Přijel tě k ni prošvarny syneček na vranem koni. Co tu dělaš, moje potěšeni, v vodě studenej? Viju vinky, prošvarny synečku, vinky zelene. Uvij mi tež, prošvarna děvečko, jeden věneček. Jak jsem živa, vinka jsem něvila, něchcu začinať. A copak tě tvoja panimama učila dělať? Učila mne moja panimama šatky vyšivať. Vyšij ty mně, prošvarna děvečko, jeden šateček. Jak jsem živa, šatky jsem něšila, něchcu začinať. Co se to tam, prošvarna děvečko, v poli zelena? Zelena se, prošvarny synečku, meho otce hrach. Vem srpečky, prošvarna děvečko, pujděmy ho žať. Jak jsem živa, hrachu jsem něžala, něchcu začinať.