Bartoš 1901 / 0496 | Pri trenčanském zámku

45 words

Bartoš 1901 / 0496 | Pri trenčanském zámku (100%)
Pri trenčanském zámku [: klášter stavajú, :] krištáłové okna [: doňho dávajú. :] Krištáłové okna, [: žeľezné rámy :] děvča povjedało, [: že pojdě s nami. :] Děvča povjedało [: mamka nědała :] že je cerka mładá, [: aby robiła. :] Može to dať pán Bůh, [: že sa já vydám :] prindě šohaj z vojny, [: ručku mu podám. :]

Sušil 1302 | Na vrch Lopeníčka (27%)
Na vrch Lopeníčka věžka vysoká. Přelecela přes ňu huska dzivoká. Něbola to huska, boly húsata. Pod Lopeníkem jsú švarné dzevčata. Na vrch Lopeníčka zámek stavajú. Kryštalové okna doňho dávajú. Kryštalové okna, zelené rámy. Povedalo dzevča, že pojdze s námi. Dzevča povedalo, mamka nedala. Že je ona mladá, aby robila. Aby do kláštera vodu nosila.

Bartoš 1901 / 0153 | V trenčanskej zahrádce (26%)
V trenčanskej zahrádce smutný ovčák skáče, do kosteła zvoňá, panenky sa modľá, moja miłá płače. Keď si sa robiła poctivú panenkú, [: boło ti něléhať :] pod mojú haľenkú. Ta moja haľenka preveľice těpłá, [: nějednéj panence :] z hłavy venček zmetła. Z hłavičky věneček, s prsta prsténeček, [: mohły sme si uvjat :] z rozmarýnu venček. Můj zeľený venček, po hłavičce skáče [: a tvoja poctivosť :] na koľébce płače.

Černík 1908 / 271 | Na vrch Lopeníčka (25%)
Na vrch Lopeníčka klášter stavjajú, krišťálové okna doňho dávajú. Krišťálové okna, zelené rámy, povedalo dzievča, že pójdze s nami. Dzievča povedalo, mamka nědala, že je ešče mladá, aby robila. Že je ešče mladá, aby robila, aby do kláštera vodu nosila. Do kláštera pójdzem, já sa něbójím, já mám takú knížku, čo sa vymodlím.

Sušil 0914 | Ten perštenský zámek (14%)
Ten perštenský zámek na vysokých vrchách, [: sedí tam syneček, má nožičky v putách. :] Pusťte mě tam k němu v té železné bráně, já jsem jeho milá, ať se rozžehnáme. Ať se rozžehnáme, ať se rozloučíme, co sme si slíbili, ať si vyplníme. Jak se rozlučuje malá ryba s velkou, tak se rozlučuje mládenec s panenkou.

Erben 7/051 | Chodila Maria (13%)
Chodila Maria po širokém světě, nosila synáčka v svém svatém životě. Přišla ona, přišla k kováři jednomu: „Kováři, kováři! popřej mi noclehu.“ „Jak pak ti nocleh dám? moc tovaryšů mám: ve dne, v noci kují, ohně nezhašují.“ „Kováři, kováři! co vy to kujete, co vy to kujete, že neuhašujete?“ „Kujeme, kujeme tři železné hřeby, co Kristu na kříži jich bude potřebí.“ Jak panna Maria to slovo slyšela, celá polekaná odtud pospíchala. Přišla ona, přišla do pusté maštalky, jen za práh kročila, syna porodila. Přišlo do maštalky kovářovo dítko: „Zakolíbej ty mně moje nemluvňátko!“ „Jak pak zakolíbám, když ručiček nemám? ani těch ručiček, ani těch očiček!“ „Dotkni se plínčiček, budeš mít ručičky, dotkni se jesliček, budeš mít očičky.“ Přišlo dítě domů, přišlo k otci svému, ručkama hrající, očma mrkající. Otec jeho se ptal: „Kdes ty ručičky vzal? ty bílé ručičky a modré očičky?“ „Dala mi je, dala panenka Maria, co včera na večír noclehu prosila.“ „Kdybych já byl věděl, že je to Maria, byl bych ji uložil do zlata, do stříbra. A sám byl bych lehnul hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní!“ Když panna Maria po světě chodila, všem věrným ctitelům ku pomoci byla. Přišla sem, přišla tam k jednomu kováři: „Kováři můj milý, dej ty mně noclehu. „Jak pak ti nocleh dám, když já ho sám nemám, milý mocný Bože! když já ho sám nemám?“ Přišla sem, přišla tam do pusté maštale atd. Píseň tuto zpívávali dříve chlapci, o vánocích s jesličkami chodíce; nyní jen některý stařeček aneb některá babička snad ještě ji zná. – Srov. Suš. 30.

Sušil 2009 | A ty naše vranky majú zlaté (13%)
A ty naše vranky majú zlaté caňky, papírové pobočníky, železné prostranky.

Erben 7/027 | Bude vojna bude (9%)
Bude vojna, bude, kdo tam na ni pojde? která má milého k sobě upřímného, ta naříkat bude. „A já mám milého k sobě upřímného: kdyby mně císař pán koníčka daroval, sedla bych na něho.“ „Co bys tam, má milá, co bys tam dělala?“ – „Prala bych košile, abys chodil bíle, to bych tam dělala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je máchala?“ – „V Dunaji je kámen, tam bych stála na něm, tam bych je máchala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je sušila?“ – „Na královském dvoře, na hedbávné šňůře, tam bych je sušila.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je skládala?“ – „Na vraném koníčku, můj zlatý holečku, tam bych je skládala.“ „Vrať se, milá, domfi, poruč pánu Bohu: až sedum let mine, ta vojna pomine, potom si tě vemu.“ „Sedum let dochází, milý nepřichází: ach Bože, Bože můj! on mi tam zahynul, má radost přechází.“ U Dunaje stála, Dunaje se ptala: „Jsi-li tak hluboký, jako jsi široký?“ Dunaje se ptala. Do vody skočila, hned se potopila: „Ach Bože, Bože můj! nade mnou se smiluj, co jsem učinila!“ Její bílé nohy po písku šlapají; její bílé ruce, její bílé ruce břehu se chytají. Její černé vlasy Po vodě plávají; její modré oči, její modré oči k nebi se zdvihají. Sedum let minulo, milý z vojny jede: což jeho vraný kůň, což jeho vraný kůň pod ním tak těžce jde? „Což pak, můj koníčku, což mi tak těžce jdeš? zdali mne mladého jinocha švárného unesti nemůžeš?“ „Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá: která se pro tebe, která se pro tebe včera utopila.“ Milý se otočil, s koně dolů skočil, a svůj ostrý palaš, a svůj ostrý palaš v srdci si omočil. Nenašli se spolu na tom marném světě: nynčko jim na hrobě, nynčko jim na hrobě rozmarína květe.

Galko 1/418 | Ten prešpurský mýtný prepjeknú cerku (9%)
Ten prešpurský mýtny prepjeknú cerku má, ona nic nerobí, len v okénku sedá, prepjekne vyšíva, ešče krajší spíva. Její cichý huásek do Turek sa zdvíha, ten turecký baša po rinku chodzíva a mýtneho cerku on dycky posúcha. Zvony-li to zvoňá, lebo včeuy hučá? [: A to si mýtneho cerka pjekne spíva. :] Ten turecký baša cedulenku napsal, [: cedulenku napsal, do Prešpurku poslal. :] Ty, prešpurský mýtny, prepjeknú cerku máš, [: a ked mi ju nedáš, mjesto Prešpurk prehráš. :] Ten prešpurský mýtny cedulenku číta, [: cedulenku číta, tak si smutne vzdychá. :] Jeho pjekná cerka, ona sa ho pýta: Muj tacíčku miuý, co ste taký smutný, huava-li vás bolí, lebo život biuý? Mňa huava nebolí, ani život biuý, [: tebja sem zaprodau Turku pohanovi. :] Má stará mamičko, jaké prachy idú; [: ovce-li to ženú, lebo pro mňa jedú? :] Dojeli, prijeli první polajtári: [: Sedaj, mladá pani, ty mosíš ít s nami. :] Dojeli, prijeli druhí polajtári: [ : Ber sa, mladá pani, ty mosíš ít s nami. :] Och, ceruško moja, jaké ti šaty dám, [: lesli fáťolové, alebo doloman? :] Och, mamičko moja, nač by mi tam byui? [: Sak ja tam nebudem ani štvrt hodziny. :] Než by ja mjeua byt Turkyni nevjestú, [: ráči nech mňa v mori drobné ryby žerú. :] Ty morské rybičky, to sú mé družičky, [: ti morskí kaprové sú mojí družbové. :]

Bartoš 1901 / 0517 | A jak je to pěkná věc (9%)
A jak je to pěkná věc, dyž možu byt mysľivec; zastřeľíł sem hołubičku, v miľenčiným okýnečku, spadła ně na jaŁovec. A ten ľístek z javora spadł na nás, na oba: [: Poď, má miłá, vyprovoď ňa :] až do našého dvora. Jak to miłá słyšeła, hneď ven za mnú vyběhła, [: hołubička z jalovečka, :] na javor vyľetěła. A já s tebú nepůjdu, vím, že tvoja nebudu, ty's bohatých rodičů syn, já si na tě mysľet nesmím, já sem cerka chudobná. Z toho si nic neděłej ja že su já bohatej [: a já si ťa přece vezmu, :] a ty mosíš byt moja.

Galko 1/164 | Sadla muška na konárik (9%)
Sadla muška na konárik, potriasala kvet; načo si mi, moja milá, zaviazala svet? Ja som ti ho neviazala, viazals’ si ho sám; ktorému chcem šuhajovi moje srdce dám. Jednomu som srdce dala, druhému je žiaľ; tretiemu som povedala, že nepôjdem zaň. Štvrtý sedí pokraj stola ako z ruže kvet, ak mu srdce, rúčku nedám, pôjde v šíry svet.