Sušil 0914 | Ten perštenský zámek

55 words

Sušil 0914 | Ten perštenský zámek (100%)
Ten perštenský zámek na vysokých vrchách, [: sedí tam syneček, má nožičky v putách. :] Pusťte mě tam k němu v té železné bráně, já jsem jeho milá, ať se rozžehnáme. Ať se rozžehnáme, ať se rozloučíme, co sme si slíbili, ať si vyplníme. Jak se rozlučuje malá ryba s velkou, tak se rozlučuje mládenec s panenkou.

Erben 2/302 | Ten Krumlovskej zámek (39%)
Ten Krumlovskej zámek na zelenejch lukách: sedí tam můj milej, má nožičky v putách. Já jsem jeho milá, my se spolu známe: pusťte mě tam k němu, ať se rozžehnáme. Co pak jsi, můj milej, co pak jsi provinil? však jsi ty žádnému ničím neublížil! „Já jsem neprovinil, jen že jsem u vás spal: proto jsem železa na mé nohy dostal.“

Erben 2/252 | Zhůru cesta dolů druhá – (19%)
Zhůru cesta, dolů druhá – rozlučme se, moje milá! těžké naše rozloučení, když jsme spolu naučeni! Ach, až my se rozloučíme, 1) dvě srdéčka zarmoutíme! dvě srdéčka, čtyry oči budou plakat ve dne, v noci. Modré oči, proč pláčete, když vy moje nebudete? nebudete a nesmíte, darmo si na to myslíte!

Galko 1/165 | Dolina, kamenný chodníček (19%)
Dolina, dolina, kamenný chodníček; kde je naša verná láska, švárny šuhajíček? Šuhajova láska a moja sloboda; naše verné milovanie ako v koši voda. Škoda našej lásky, že sa nám tak tratí! Kto nás zlostne rozlučuje, nech mu pánboh platí.

Erben 2/473 | Žalost mám nic nedbám (13%)
Žalost mám, nic nedbám, veselost si koupím: pro tebe, můj milej, srdce nezarmoutím. Hoře mám, nic nedbám, po milým netoužím: kdy ho mám potkatí, oči si zamhouřím. Měla jsem milého, dělal se jurista: já si ho nevěrnu, kdyby měl čtyry sta. Kdyby měl čtyry sta, anebo tisíce: já si ho nevěrnu, chudobná dívčice. Rybička maličká po Dunaji plave; chytil ji rybáček u samýho kraje. Kterak se rozvede malá ryba s velkou, tak i se rozejde mládenec s panenkou.

Erben 5/271 | Sešla se selka s selkou (13%)
Sešla se selka s selkou, vedla si stížnost velkou, že má zlýho muže. že ji bije tuze až do devátý kůže. Ta druhá se jí ptala: co jsi’ž mu udělala? „Já přesmutná Manka! pekla jsem beránka – a já ho nekuchala!“

Erben 7/051 | Chodila Maria (10%)
Chodila Maria po širokém světě, nosila synáčka v svém svatém životě. Přišla ona, přišla k kováři jednomu: „Kováři, kováři! popřej mi noclehu.“ „Jak pak ti nocleh dám? moc tovaryšů mám: ve dne, v noci kují, ohně nezhašují.“ „Kováři, kováři! co vy to kujete, co vy to kujete, že neuhašujete?“ „Kujeme, kujeme tři železné hřeby, co Kristu na kříži jich bude potřebí.“ Jak panna Maria to slovo slyšela, celá polekaná odtud pospíchala. Přišla ona, přišla do pusté maštalky, jen za práh kročila, syna porodila. Přišlo do maštalky kovářovo dítko: „Zakolíbej ty mně moje nemluvňátko!“ „Jak pak zakolíbám, když ručiček nemám? ani těch ručiček, ani těch očiček!“ „Dotkni se plínčiček, budeš mít ručičky, dotkni se jesliček, budeš mít očičky.“ Přišlo dítě domů, přišlo k otci svému, ručkama hrající, očma mrkající. Otec jeho se ptal: „Kdes ty ručičky vzal? ty bílé ručičky a modré očičky?“ „Dala mi je, dala panenka Maria, co včera na večír noclehu prosila.“ „Kdybych já byl věděl, že je to Maria, byl bych ji uložil do zlata, do stříbra. A sám byl bych lehnul hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní!“ Když panna Maria po světě chodila, všem věrným ctitelům ku pomoci byla. Přišla sem, přišla tam k jednomu kováři: „Kováři můj milý, dej ty mně noclehu. „Jak pak ti nocleh dám, když já ho sám nemám, milý mocný Bože! když já ho sám nemám?“ Přišla sem, přišla tam do pusté maštale atd. Píseň tuto zpívávali dříve chlapci, o vánocích s jesličkami chodíce; nyní jen některý stařeček aneb některá babička snad ještě ji zná. – Srov. Suš. 30.

Bartoš 1901 / 0496 | Pri trenčanském zámku (10%)
Pri trenčanském zámku [: klášter stavajú, :] krištáłové okna [: doňho dávajú. :] Krištáłové okna, [: žeľezné rámy :] děvča povjedało, [: že pojdě s nami. :] Děvča povjedało [: mamka nědała :] že je cerka mładá, [: aby robiła. :] Može to dať pán Bůh, [: že sa já vydám :] prindě šohaj z vojny, [: ručku mu podám. :]

Sušil 2009 | A ty naše vranky majú zlaté (9%)
A ty naše vranky majú zlaté caňky, papírové pobočníky, železné prostranky.

Sušil 0917 | Ten stupavský pěkný zámek (2%)
Ten stupavský pěkný zámek, sedí tam švárný šohajek, kole zámku varta stojí a nikdá sa nepřestojí. »Pusťte vy mia ze zámečku, vyprovodím frajirečku, vyprovodím ju na saláš, tam mně, miuá, hubičku dáš.« Jeho miuá venku stáua a žauostně zapuakaua, tak žauostně zapuakaua, až sa brána otevřeua.*)

Galko 1/394 | Vyskočilo slniečko zavčas ráno (1%)
Vyskočilo slniečko zavčas ráno, raníčko, vyskočilo na stienku, na tŕňovú zahradku. Vykvitli tam ružičky, prišli si tam devečky, odtrhli tie ružičky, vili si z nich venečky. Prvý vienok dovíja, zlý duch mámiť počína, druhý vienok dovíja, zlý duch sa k nej primlúva: Chceš-li, Katko, má býti, či chceš bohu slúžiti? Nechcem bohu slúžiti, ale, pane, tvá býti. Staň ty, Katka, na kameň, a ja stanem na strmeň, zo strmeňa na koňa, prenesiem ťa do raja. Do rajička, do raja, kde si nikdy nebola, kde si nikdy nebola, ani tvoja rodina. A keď za mesto prišli, dobrej cesty nenašli, len po tŕňovom hloži, po tom čertovom zboží. Keď už nad peklo prišli: Otvor bránu, najvyšší, nesiem telo i dušu, zemanovu Katušu. Podajte jej stoličku, nech si sadne trošičku, podajte jej smoly piť, musí ona s nami byť. Jeden bránu otvára, druhý sa jej usmieva, tretí smolu nalieva, štvrtý sa jej primlúva: Pi, Kačenko, kávičku, budeš mojú ženičkú. Nechcem, pane, kávičku, nebudem tvú ženičkú. Prvý pohár vypila, priam barvičku zmenila; druhý pohár vypila, plameň blkom pustila: Nože, páni pekelní, otvárajte mi brány, keď nie brány, len dvere, nech ma vetrík preveje. Kto je tu z mej dediny, povedzte mej materi: ešte jednu dcéru má, nech ju lepšie naúča. Mne po vôli dávala, do pekla ma vohnala, mňa bila len bylinou, nech ju bije trninou. Mohlas’ bohu slúžiti, do kostela choditi; už ty budeš naveky v tom plameni horeti.