jsem

Displaying 1 - 100 of 607
jsem panna růže, dokud nemám muže. Já jsem panna kvítek, dokud nemám dítek.
Pásla husy na jeteli, ptala se ho: „Přijdete-li?“ – „Přijdu, přijdu, jsem ti jistej, jen mi večeři uchystej!“
Když jsem já k vám chodívával, pejsek na mne štěkávával; já mu házel z kapsy kůrky: pust mě, pejsku do komůrky. Na okýnko jsem ťukával, vaši dceru jsem volával: vaše dcera velmi pyšná, ani za mnou ven nevyšla.
To si, mámo, nemyslete, že si vezmu, co vy chcete: já si vezmu, co budu chtít, já s tím musím do smrti být. Nadělali na mne klevet, že jsem já měl děvčat devět: a já nemám jenom jednu, ta je hezká, tu si vezmu.
Dlouho holečku, dlouho k nám nejdeš: já jsem myslila, že už nepřijdeš! Když jsi k nim přišel, pojď večer s námi: však nejseš cizí, jseš dobrý známý.
Když jsem šel jednou k panence mojí, svítil mi měsíc a jasné hvězdy. Když jsem tam přišel, ona nespala, venku pod stromem na mě čekala. „Nechoď, holečku, do mé komory, neb ti podkovky tuze cinkají. Ostanem raděj venku pod stromem a tu se spolu těšili budem.“
Vrána na dubě[11] žaludy klube: a to sám pán Bůh ví, čí holka bude! „Čí pak bych byla, když jsem slíbila: pod zeleným dubem,[12] že my svoji budem, jsem ti pravila.“
Kdyby se tatínek nevadil, řekla bych, kdo se mnou včera byl: vaďte se, tatínku, nebo ne, byl se mnou můj milej v hospodě. Kdyby ten tatínek nebroukal, řekla bych, co mně můj milej dal: broukejte, můj zlatej tatíčku! dostala jsem od něj hubičku. Kdyby se tatínek nedivil, řekla bych, co hoch mi přislíbil: divte se, tatínku, jak chcete, ještě rád mne vdávat budete. Slíbil mi můj milej, přislíbil, když mne na rozchodnou políbil: až se ta pšenička vymetá, že mne pak u vás víc nenechá.
Osum kuželiček, devátej král: jen jsem jednou hodil, hned jsem vyhrál. Vyhrál jsem panenku, 1) což je hezká: chodí na pantoflích do městečka. 1) J Vyhrál jsem panenku boubelatou: ona má sukničku kropenatou.
Když jsem do Nevěsíc chodívával, já jsem si cestičku znamená val: červeny růžičky jsem si házel, kudy jsem panenku doprovázel.
Okolo javora teče voda: napí se, má milá, však je dobrá; napí se má milá, napí se jí, budeš mít srdéčko uzdraveny. Okolo Kláštera, teče voda: napí se, má milá, což je dobrá! „Já jsem se napila do libosti: děkuju ti, chlapce, z upřímnosti!“
Pověz mně, má milá! proč jsi tak tenká? „Proč pak bych nebyla, vždyť jsem panenka? panenka poctivá, a ty mládenec: obádvá nosíme zelenej věnec.“
Co to máš, má milá, co to máš za celo: jak jsem tě políbil, celé se zardělo. Co to máš, má milá, co to máš za oči: když do nich pohlednu, svět se mnou se točí! Co to máš, má milá, co to máš za líce: když já jich nevidím, bolívá mě srdce.
Červená růžičko, co se nerozvíjíš? co k nám, můj Jeníčka, co k nám už nechodíš? „Kdybych já k vám chodil, ty bysi plakala, červeným šátečkem oči utírala.“ Proč bych já plakala, když mne nic nebolí? milovali jsme se, jako dva holubi. Jako dva holoubky, jako dvě hrdličky: já jsem ti dávala upřímné hubičky. Upřímné hubičky – falešná tvá láska: nebudu ti věřit, až bude ohláška. Až bude ohláška na té naší faře, tenkrát budu říkat bratru tvému šva’ře. Bratru tvému šva’ře, matce panímámo; budu jí líbávat ruce každé ráno. Ruce každé ráno, nohy každý večír: a to všecko proto, že jsi ty můj přeci.
Měla jsem milého, umřel mi na klíně: dala jsem mu dělat truhličku v Kolíně; truhličku v Kolíně, a víko v Kostelci: abyste věděli, falešní mládenci!
Ráda jsem, Jeníčku, ráda jsem tě měla, dokud jsi nechodil ještě za jinejma. Jednou jdeš k Anince, podruhé k Marjánce: když jsi hezkej chlapec, každá tě ráda chce.
Roztocká hospoda je velmi vysoká, přeletěla přes ni husička divoká. Přeletěla přes ni jenom jednou v roce, vypila vodičku v Roztockém potoce. Tu čistou vypila, tu kalnou nechala: což jsem, můj holečku, pro tebe vystála! Co jsem už vystála, co ještě vystojím: pro tebe, můj zlatej, vše ráda přestojím!
Když jsem nezahynul, když ta vojna byla, taky nezahynu, když už pominula. Když jsem nezahynul mezi Rakušany, taky nezahynu mezi svými pány. Když jsem nezahynul na francouzských lukách, taky nezahynu mé panence v rukách!
Dej Bože, dej vláhy do naší dědinky: já jsem si zašila záhon rozmarinky. Sila jsem zelenou, žlutá mně vychází: že se můj Jeníček s jinšíma prochází. Prochází, prochází – ať si vodí jiné: co mně pán Bůh soudí, přec mne to nemine.
jsem chlapík z Moravy, má panenko, nevěř mi: já jsem tak jako pták, pomiluju, nechám tak.
Když jsem husy pásala, zimou jsem se třásala: nynčko když hus nepasu, už se zimou netřesu. Když jsem byla maličká, chovala mne matička: nynčko když jsem veliká, potřebuju ženicha.
jsem mladá, hezounká, boubelatá, bělounká: kdo chce moje jméno vědět, říkají mi Lidunka. Hned jsem dobrá, hned jsem zlá, slovíčkem mě rozhněvá; kdo mne nezná, ať k nám přijde, ať se na mě podívá. Měla jsem se loni vdát, nechtěla mně máti dát, že jsem ještě tuze mladá, musela jsem tak nechat. Ledajakýs otrapa ať k nám cestu netlapá, ať neláme našich dveří, o lásce mi netlachá.
Kdo mně krmí koníčky, když jsem u svý holčičky? nechtěla mne domů pustit, že až zajdou hvězdičky. Hvězdičky se ztratily, já byl eště u milý: mý koníčky nekrmeny přenáramně řejhtaly. Mlčte, mlčte, koníčky! naseču vám travičky, abyste mi neřejhtaly, když jsem u svý holčičky. Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý? Vysoký jaloveček, vysoký jako já: kýž mi tě, má panenko, kýž mi tě pán Bůh dá! Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj Jeníčku, líbila: na červenou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodíval za jinou. Šla má milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, má panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“ Před sousedy na potoce husy se perou: jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Já ty husy nezabiju, já je dobře znám: jsou to husy paňmáminy, kam já chodívám. Kdybych já jí jednu zabil, hněvala by se; a kdybych tam potom přišel, vadila by se.“ Před sousedy na potoce husy se perou: Jdi, Jeníčku, vem flintičku,
Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý?
Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj Jeníčku, líbila: na červenou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodíval za jinou.
Co ten ptáček štěbetá, co na dubě sedá? která panna hocha má, že je vždycky bledá. Mlč, ty ptáčku, mlč, ty lžeš, 1) jak cikánská kůže: však já taky hocha mám, a jsem jako růže. 1) Mlč, ty ptáčku! mlč, ty lžeš, nepovídáš pravdu: a já taky hocha mám, a mám přece barvu. Co ten ptáček tam povídá, co na dubě sedá? která panna dva miluje, že je každá bledá. V hrdlo lžeš, ty malý ptáčku! pravíť Jezuviti: která panna dva miluje, že je jako kvití. Že má ruce jak lilije, tváře jako růže: jenom se jí postarejte o svatební lůže.
Ztratila jsem pantoflíček ve pšenici, ztratila jsem pantoflíček v žitě: jen ty mi ho, můj Honzíčku, hledej, ztratila jsem pantoflíček levej.
V Strakonicích na rohu vedle pernikáře ztratila jsem pantoflíček: běžte pro rychtáře! A vy pane rychtáři! řiďte podlé práva: ztratila jsem pantoflíček, našla bych ho ráda.[18]
Čtrnáct let jsem byl na vojně, ty ses ještě nevdala: na koho jsi, moje milá, na koho jsi čekala? „Čekala jsem, můj holečku! Čekala jsem na tebe: až ty z vojny domů přijdeš, že pak svoji budeme.
Seděla pod borovičkou, plakala, že má chudičkou kytičku rozmarínovou na zahrádce. Prosila božího deště, aby jí vyrostla ještě kytička rozmarinová na zahrádce. Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati. Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý! Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce. Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček. Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“ Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou,
Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati.
Moje milá je z Rájová: je-li tak zdráva, když ráno vstává, jako jsem já?
Pod našima okny roste tam bez: pověz mně, Ančičko, mé zlaté srdíčko! kdo tam byl dnes? „Byl je tam Josífek, pod okny stál.“– Pověz mně, Ančičko, mé zlaté srdíčko: co se tě ptal? „On volal, on klepal na okýnko: Otvírej, nedřímej, otvírej, nedřímej, má hubinko! A já bych ti ráda otevřela: kdyby mě hlavička pro mého holečka nebolela. Však tě tak nebolí, jak se děláš: že ty tam, hubičko, mé zlaté srdíčko! jiného máš. Koho bych tu měla? jsem tu sama: jen tu se mnou leží v postýlce u dveří panímáma.“
Kde, lásko, kdes byla, že jsi tu nebyla? bez tebe v tesknosti žiju v svý mladosti – kde pak jsi chodila? „Po horách, po lesích, po městech i po vsích, všude jsem chodila, spáti jsem nedala, srdce jsem trápila.“
V tej naši zahrádce pěknej ptáček skáče; klekání zvonějí, lidi se modlejí: jdi už domů, chlapče![20] „Já domů nepudu, já tu ještě budu: jen malou chvilčičku, až mně dáš hubičku, potom domů pudu.“ Kolem, holka, kolem, pod tím panským dvorem, kolem jsem obešel, přeci jsem nenašel mej panence roven.
V háječku v dolině na pěknej rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel tam Jeníček, sed si za stoleček; převelice vzdychal a sobě naříkal, můj zlatej holeček! Nesedej, nesedej, pojď, pomoz, nalívej! by lidi neřekli, toho si nevšimli, žes bejval můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalívatí: já přišel pro láska, můj zlatej obrázku, tebe milovatí. Když jsem byl v arestě v tom Klatovském městě, nic mně tam nebylo, když za mnou chodilo mé rozmilé děvče. Když jsem byl v vězeni sedum let pod zemí, nic mi zle nebylo, když za mnou chodilo moje potěšení. Moje potěšení! pomoz mně z vězení.“ tvoje bejt nemůžu – není možná, není! Praha a Vídeň jsou na pěkné rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel k ní Jeniček, sed si za stoleček; dal si nalejt vína, pořád při něm dřímá, rozmilej holeček. Nespi a nedřímej, pojď, víno nalejvej: by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalejvati: já jsem přišel k tobě, potěšení moje, tebe milovati. Když jsem byl za Prahou, daleko za vodou, nic mi zle nebylo, když za mnou chodila paňmáma i s dcerou. Byl jsem ve vězeni tři léta pod zemí, nic mi zle nebylo, když ke mně chodilo moje potěšení. Moje potěšení, pojď, pomoz z vězení! z vojny však nemůžu, není možná, není!
Vyletěla čejka z Vysokého Mejta, ta mně vyřizuje, že mne pozdravuje černooká holka. Černooká byla, bílé šaty šila, červený šáteček, zelený věneček, má panenka milá. Přišel tam Janeček unavenej všecek, hluboce si vzdychal, smutně si naříkal, sed si za stoleček. Nesedej, nesedej, poď, pomoz, nalejvej, by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já nejdu nalejvat, ale jdu namlouvat: je-li vůle boží, bychom byli svoji, aby se mohlo stát.“ Když jsem šel po louce okolo jalovce, potkal jsem mou milou, panenku rozmilou, bolelo ji srdce.
Andulko má milá! kde pak jsř chodila? „Byla jsem na pouti u svaty Doroty, tam jsem se modlila. Za koho jiného než mého milého: abych ho dostala za svého manžela do lože bílého.“
Vlašťovička litá, povídá že svítá: jdi, holečku, domů, pomoct ti nemohu, já bych byla bita. Já bych byla bita od svojí matičky: že jsem nenažala, kravičkám nedala zelené kávičky. „Ty bita nebudeš, na trávu nepůjdeš: napadla rosička, studená vodička, není to žádná lež.“
Vyletěl ptáček na jaloveček, škubal mech: že moje milá sladký ústa má jako med. Já jsem obešel čtyry krajiny, pátou ves: však jsem nenašel mé milé roven až podnes.
Roste stromek dubový, ach dubový! na vršíčku tenoučký: počkej na mě, má zlatá panenko! já jsem ještě mlaďoučký. „Já bych na tě čekala, ach čekala! však ty si mne nevemeš: ty si vsedneš na koně vraného a na vojnu odjedeš!“
Jedna hodina z půlnoci byla, když mne má milá vyprovodila: „Přes ten zelenej háj jdi už, můj milej, sám, jdi s pánem Bohem!“ Není na nebi tolik hvězdiček, co mně má milá dala hubiček, není a nebude, co svět světem bude, tolik hvězdiček. „Kdyby mě byla moje matička, dokud jsem byla ještě maličká, do kláštera dala, nebyla bych znala nyní Honzíčka.“
Andulička mladá milovat se nedá, utíká mně: já za ní běžím, upad‘ jsem, ležím; roztlouk‘ jsem sobě kolínka obě, bolely mě.
Vždycky mně matička říkávala, abych se mládencům vyhýbala: a já přeci mám je v srdci: však jsou li mládenci hodní chlapci. Když jsem šla v neděli na mši ranní, potkal mě mládenec k milování: pěkný tváře, modry oči – div že srdéčko mi nevyskočí!
Dala se má milá do stonání, že jsem ji nekoupil lemování: já tam pudu, já ji zhojím, já se tej nemoci nic nebojím!
Když jsem šel dnes tejden z posvícení, potkal jsem panenku, neznal jsem jí: hezká byla, pěkná bílá; červeny jablíčka v rukou měla. Já jsem byl chlapeček nerozumný, vzal jsem já jablíčka, byly dobry; jak jsem je sněd, hned jsem tu zhled: návrat mi, má milá, mou krásu teď. „Já bych ti tvou krásu navrátila, když s ni holubička uletěla; uletěla do háječku: opatruj tě pán Bůh, můj holečku!“ Já jsem ti byl říkal tyto slova: že nechceš jednoho, že chceš oba; nemůžeš chtít než jednoho: odbuď mě, panenko, nebo jeho!
jsem si vyvolil za ochranku s růžovou sukničkou Marijánku: necht je jak chce, ona mé chce; ona mně vzkázala o jarmarce. „Já jsem si zvolila za ochrance v zelené kazajce pana France: nechť je jak chce, když on mě chce, on si mé namluvil o muzice.“
Když jsem šel k mej milej, pes na mě vrčel, já mu dal kůrčičku, jen aby mlčel: Kuráž! Kuráž! kůrčičku tu máš: jen na mě nes těkej, když já jsem u vás! Přišel jsem k okýnku, tiše jsem klepal, nešťastnej Kurážek hned ns mé štěkal: Kuráž! Kuráž! kůrčičku tu máš: buď jenom ztichounka, když já jsem u vás! Má drahá Lidunko! ach moje zlato! a Kuráž: haf, haf, haf! nic nedbal na to. Kuráž! Kuráž! svědomí nemáš; sice bys neštěkal, když já jsem u vás! Najednou pantáta ze dveří vyšel: já skokem ze dvora, kudy jsem přišel. Kuráž! Kuráž! ty lásky neznáš; sic bys byl neštěkal, když jsem byl u vás. Následující sloha jest patrně přídavek pozdější a předešlým jen na závadu: Vždyť já jsem neštěkal, já jsem jen vrčel; kdybych to byl věděl, byl bych radš mlčel. Špetni jen: Kuráž! kůrčičku tu máš; já ani nemuknu, když budeš u nás. Srov. Jič. Zpěv. 330; Suš. 208.
Když jsem já šel od mé milé, od panenky, cinkaly mně pod botama podkovinky: činky, břinky, podkovinky! miloval jsem černooké dvě panenky. Když jsem já šel od mé milé za svítání, dal se na mě sousedův pes do štěkání; a já na něj: „Ticho, psíčku!“ a on by mně byl pokousal mou nožičku.
Nechoďte, mládenci, k panskej Mařeně, sice vás jako mě psema vyžene: když jsem tam přišel, pes na mě vyšel, musil jsem se vrátit, sotva jsem ušel.
Ach mé roztomilé, zlaté okýnko! já tluču na dvéře, má panenko! já tluču prudce, otevři, srdce! spíš-li ty či nespíš, moje duše? Spala jsem, už nespím, zlatý holečku! pantáta s paňmámou v pokojíčku: až táta usne, pomilujem se, budem si povídat do svítání. Když se pomilujem, můžeš jít domů, není ti třeba říct nic nikomu; můžeš pucovat, koně kšírovat, do pole širého jeti vorat.
Petrovický zámek mezi horama: nezapomeň na to, co jsi mi dala! „Dala, dala, dala jsem vyšívaný harasem pěkný bílý šátek s tulipánama.“
Za tou naší stodoličkou, za stodolou, našla jsem tam píštaličku malovanou; ta píštalka pěkně hrála: falše jsem se, můj holečku, nenadála!
Zazpívej, slavíčku, vesele na tej naší dolině: co mi je od Boha souzeno, však ono mne nemine; nechť si lidi mluví, co chtějí, co mně mou milou odvádějí: jest-li mně má milá chtít bude, žádnej jí neodvede. Když jsem k mej panence chodíval, svítíval mi měsíček; když jsem se zas domů vracíval, bejval bílej deníček. Vyběhla za mnou do sádečku: „Brzo-li k nám přídeš, holečku? když tebe, můj zlatej, nevidím, ztrápená celá chodím.“
Nechoď tam, poď radš k nám, já jsem holka vonačejší; poď radš k nám, nechoď k ní, já jsem holka vonačí: jest-li ona bohatější, já jsem za to upřímnější; nechoď k ní, pod radš k nám, já tě ráda uhlídám.
Nedám, nemám, jsem ještě maličká, nemám, nedám, jsem ještě mladá: až já budu větší, trochu rozumnější, potom tobě šáteček dám.
Když tě nevidím, zarmoucená chodím; když tě nevidím, truchlivá jsem: a jak tě uhlídám, veselé srdce mám, všechny starostí zbavena jsem.
Když jsem šel od milý, pěkně mi troubili, kukačka na dubě zakukala: kukačka kukala, má milá plakala, že sobě Jeníčka rozhněvala. Jeníčku můj milej! proto se nehněvej, že jsem já za tebou nevyšla ven; proto se nehněvej, příčiny nehledej: jest-li se ti líbím, jen si mě vem.
Vari, vari, vari ode mne, já byla ve mlejně; vari, vari, vari ode mne, mně se chce spát: mlela jsem pšeničku, můj zlatej Jeničku; vari, vari, vari ode mne, mně se chce spát!
Proto jsem tě nechtěl, že’s tuze ospalá, proto jsem tě nechtěl, že tuze spíš: já jsem k tobě přišel, zase jsem odešel, dal jsem ti hubičku, ty nic nevíš.
Zelená se louka, zelená se les, jen ty, má milá, na mě nepověz; zelená se louka, zelená se les, jen ty na mě nepověz: a jest-li povíš, povíš na sebe, že jsem bez hubičky nešel od tebe; zelená se louka, zelená se les, jen ty na mě nepověz!
„Pusť mě, holka, pusť mě do komůrky.“ A já nechci, já tam mám měchurky! To jsem tě, můj zlatej holečku, to jsem tě ošidila, že jsem tě do naší komůrky, že jsem tě nepustila! „Pusť mě, holka, pusť mě do setničky.“ A já nechci, já tam mám rohlíčky! To jsem tě, můj zlatej holečku, to jsem tě ošidila, že jsem tě do naší setničky, že jsem tě nepustila!
Žalo děvče, žalo trávu nedaleko suchopáru. Jak nažala, ohledla se, kde Janeček koně pase. Pase on je na dolině, na té mladé jetelině. Jezte, koně, však je dobrá – moje milá je podvodná. Koupil jsem jí pentli modrou: tu máš, holka, na rozchodnou! Když tu pentli zaplítala, vždycky nad ní zaplakala. „Kde je ten, co mně ji koupil? mé srdéčko mi zarmoutil!“
Vyletěla holubička z rychtářovic okenečka. Vyletěla, zahoukala, na milého zavolala. Pojď, můj milý, s oné strany, pomoz na mě nůši trávy. „Těžší tráva než otava, proč’s, má milá, tolik brala?“ Já jsem brala po libosti, 1) abych měla kravám dosti. Otočil se a zasmál se, vytál facku své panence. Červená ji polívala, do šátečku utírala. Do šátečku, do bílého, co dostala od milého. Vila věnec ze slziček a vplítala jetelíček. Vadne kvítí ve věnečku: S pánem Bohem, můj holečku! Prachenska. – Srov. Suš. 537; Kol. I. 295. 1) „Ať pomůže otec, máti, nechtěli mi tebe dáti. Ještě tebe kolíbali, už mi tebe slibovali.“
Když jsem já šel od mé dívčky, svítily mi dvě hvězdičky. Jedna světlá, druhá tmavá: ach můj Bože! kde je ta má? Ach ta světlá, ta je tvoje, a ta tmavá, ta je moje. Hvězdo tmavá! rozsvětli se: má panenko! rozmysli se. Jak pak se mám rozmysliti, když si tě nemíním vzíti? Kámen mlejnský, ten je těžký: ještě těžší stav manželský. Kámen mlejnský se omele, stav manželský se nezdere. Kámen mlejnský se udrtí: stav manželský až do smrti!
Proč, kalino, v strouze stojíš? zdali ty se sucha bojíš? Kdybych já se sucha bála, ještě bych já hloubej stála. Proč, kalino, kalin nemáš a jimi se nečervenáš? Já jsem kalin dosti měla a jimi se červenala. Svrchu ptáci ozobali, z důly panny olámaly. Každá panna hochu svému – a já smutná nemám komu. Ach kdybych já komu měla, byla bych si přispíšila 1
Vsadila jsem záhy dosti, pěknou růži k svej libosti; ach, růžička opadává, můj milej mne zanechává. Zanechává a mne nechce, že já nemám na tisíce, na tisíce, ani na sta – zarostla k nám travou cesta. Měla jsem milého chlapce, což je po něm, když mne nechce? když k nám přijde, pořád sedí, ani slova nepromluví. Ožeň se, holečku, ožeň, vem si, která je ti roven: na poctivost jsem ti rovná, na bohatství není možná!
Šel jsem lesem i nelesem, zabloudil jsem, nevím kde jsem; šel jsem cestou, i necestou, potkal jsem tam holku hezkou. Potkala mě, neznala mě, zašla za mě, volala mě: „Vítám tebe, můj krajane! nechodívej k jiné panně.“ Proč bych já k vám chodívával, tobě se šiditi dával? mé lásce a upřímnosti zplácela jsi nevěrností. Nemysli si, že’s jediná, mému srdci usouzená: vždyť je děvčat všude dosti jako zrnek na jalovci. Tři léta jsem k vám chodíval, tobě jsem dary nosíval; já nosíval, ty jsi brala, jiného jsi milovala. Tři léta jsem k vám chodíval, a od tebe šizen býval; třetí rok dozrál jalovec: bylo naší lásce konec. Svět se točí jako kolo: 1) miluj nyní, máš-li koho; svět se točí jako kámen, už je naší lásce amen! 1) Takto počínala se již ve XIV věku jedna píseň. Viz Jung. hist. lit. 1849, str. 28.
Nevím, nevím, kudy cesta – zarostla mi travou všecka; zarostla mi jetelinkou, bych nechodil za hubinkou. Koupil jsem jí šněrování stříbrem, zlatem premovaný, šněrování, zlaté přazky na závazek naší lásky. „Kdo pak se tě, synku, prosil, abys ty mi dary nosil? ty jsi nosil, já jsem brala, jiného jsem milovala.“
Zelenaly se pšeničky, když jsem já šel od hubičky; zelenaly se vesele, když jsem šel, holka, od tebe. Pšeničky se zelenaly, modré oči zaplakaly; už já musím jít od tebe, – potěš tě sám pán Bůh s nebe!
Když jsem já ty pole vláčel, tenkrát jsem se dosedláčel; vláčel jsem je mrchou vranou, když jsem chodil za svou pannou.
Když se loučí milej s milou, řezají si srdce pilou, srdce pílou – papírovou, stříbrem, zlatem vykládanou. Když se loučí milej s milou, svítí sobě loučí bílou: a my jsme si nesvítili – přeci jsme se rozloučili. Když se milej s milou loučí, svítejí si smolnou loučí: já jsem si nesvítila, přec jsem se rozloučila!
Ouvej, ouvej, co já dělám! měl jsem holku, už ji nemám; měl jsem děvče namluveny, jinej přišel, vodved mně ji. Až pojedu tou dolinou, moje koně řejhtat budou; ten podsední ten nejvíce, co mě nosil k mej panence.
Měla jsem chlapce, nemám nic; dala jsem šátek, nedám víc: ouvej moje potěšení! včera bylo, dnes už není. Dobře mé srdce vědělo, povědít mně neumělo: že ta láska není stálá, co se před lidmi schovává. Šel muj milej, šel do Slezska, vzal mně klíček od srdéčka: vzal od svého i od mého, nenechal mně od žádného.
Červená, modrá fijala – kdes ji, má milá, trhala? Trhala jsem ji v zahrádce, zabolelo mne mé srdce. 1) Zelené, bílé ořeší – ach, kdo mé srdce potěší! Zarmoutil mně ho leda kdo, ale potěšit nemá kdo. 1) Někdy se píseň tato zavírá slohou následující: Proč by tě srdce bolelo, když už máš hocha jiného?
Vyběhla z domu, pošeptala mu: „Máš jít, holečku, máš jít na vojnu!“ Na vojnu pudu, bojovat budu: co vybojuju, tobě daruju. Vybojoval jsem koně vraného: sedni, má milá, sedni na něho. Na koně sedla, hned celá zbledla: kam jsi, má milá, krásu poděla? „Poděla jsem ji do širých polí: ach což mne nyní srdéčko bolí!“
Vždycky’s mi, měsíčku, svítíval, když jsem k mej panence chodíval. Svit ty mi, měsíčku, ještě dnes: však mi už svítívat nebudeš. Však mi už svítívat nebudeš: nepudu k mej milej už podnes.
Za našima humny dlouhé pole, ono tam voralo mé pachole; zavoralo je tam všecku lásku: což jsi to učinil, můj obrázku! „Proč vy mi děvčátka, zapíráte, kam vy na tu trávu chodíváte? na trávu, na trávu, na travičku a na tu zelenou votavičku?“ Já jsem ji požala včera na vlas, a ona vyrostla do rána zas: jak ta tráva roste, zlatej chlapče! tak mi mé srdéčko v těle skáče. Když jsem šla na trávu za panskej dvůr, voral tam můj milej volkama zůr; já mu pěkně dala pozdravení, neděkovalo mi potěšení. Hněvej se, můj milej, hněvej, hněvej, třebas na mě nemluv tejden celej: fěrtoušek na raby budu nosit, ještě ty mne, chlapce, přijdeš prosit!
Za vodou, za vodou, za vodičkou hrála tam má milá s holubičkou, hrála tam má milá s černým orlem: „Ožeň se, Jeníčku, s pánem Bohem!“ Já se ti ožením, ani nezvíš, ty mně mých ohlášek nezapovíš, ani mi oddavek strojit nedáš, toho ty, má milá, neuděláš. Když jsem tě nedostal za ženušku, vyvolím si tebe za družičku, abys mně naposled posloužila, věneček na hlavu položila. „To se ti, Jeničku, nemůže stát, pro lítost bych ti ho nemohla dát, pro pláč do kostela ani vejít: pro lásku falešnou musím umřít! Za to tě jen prosím, můj Jeníčku! bys při mém skonáni rozžhal svíčku, bys při mém skonání samotný stál, mé kalné očička zatlačoval! Zatlač mi očička, rozžhni svíčku, modli se otčenáš za dušičku: aby láska naše zapálená jedním plamínečkem vyhořela!“ Když jsem si tě nevzal za ženušku, vyžádám si tebe za družičku, za družičku za nejstarší, proto že’s byla má nejmilejší. „Já za tu družičku nemůžu být, nemohla bych pro pláč vínku uvít; vínku uvít, k oltáři jít – pro lásku falešnou musím umřít.“
Zafoukej, větříčku, od východu: miloval jsem holku, víc nebudu. Nebudeš, Andulko, nebudeš má, neb je tvá matička tuze chudá. Přišly vám, mládenci, smutné časy, nesmíte sobě brát podlé krásy. Ať si je kulhavá, neb hrbatá, když jen má peníze, přec je zlatá!
Když jsem šla jedenkrát přes háječek, ach, přes háječek! potkal mne na cestě mysliveček. Sluuéčko svítilo, bylo teplo, ach, bylo teplo! tenkrát mé srdéčko láskou kvetlo. Seděli jsme spolu do večera, ach, do večera! střelil mysliveček na jelena. Nebyl to jelínek, hyla laně, ach, byla laně! „Spomeneš, panenko, brzy na mě.“ Když potom po čase trávu žala, ach, trávu žala! Kýž jsem myslivečka nepoznala! Když šaty mákala u rybníčka, ach, u rybníčka! Kýž jsem nepoznala myslivečka! Než jsem já poznala myslivečka, ach, myslivečka! byla jsem červená jak růžička. Nyníčko však moje krása je pryč, ach, krása je pryč! mysliveček nejde milovat víc. Mysliveček s jinou na procházce, ach, na procházce! děvčátko v komůrce hořce pláče. Nechoďte, panenky, přes háječek, ach, přes háječek! ať vás tam nepotká mysliveček.
Letěla husička, letěla přes pole, tam kde bejvávalo potěšení moje. Letěla husička, už víc nepoletí: škoda je tě, děvče, že tě nesmím měti! když jsem k vám chodíval do vaši dědiny, míval jsem klobouček plnej rozmaríny. Nýčko k vám nechodím, už chodí tam jinej: jen na mě, má milá, více nespomínej! „Zachází slunéčko, zachází za horu: kterak pak já na tě chlapče, zapomenu!“
Vletěla husička, do dvora vletěla: pověz mně, má milá, jest-li bys mě chtěla? Já bych tebe chtěla, nedají mně naši: že se tvá matička vysoko vynáší. Vysoko vynáší, vysoko si vede: a já jsem děvečka chudobné mateře. Vem sobě bohatou, a já chudobného: potom zapomenem jeden na druhého. Chudobná děvečka co vyslouží, to má: bohatým dceruškám maminka najedná. Ona jim najedná tenounké ručníčky, co na ně napředly chudobné dívčičky! Služebná děvečka, což ta mnoho zkusí: v službě ledakoho poslouchati musí. Když ho neposlechne, všickni po ní pasou: jak slovíčko řekne, je to mezi chasou!
Měla jsem holoubka v truhle zavřeného, on mi však uletěl do pole šírého. Do pole šírého na zelenej doubek; tam sobě zahoukal můj zlatej holoubek. Nehoukej, nebroukej, můj zlatej holoubku; nedělej svej milej většího zármutku! „Já jí ho nedělám, dělá si ho sama; když já nejsem doma, s jinšími sedává. Já jí koupil pentli barvy proměnavé, by si proplétala vlásky kadeřavé. Já jí koupil jinou, a to pěknou bílou: by pamatovala, že byla mou milou.“
Mám velkej zármutek pro tebe, holečku, že jsi mne zanechal, ubohou děvečku. Když jsi k nám chodíval a mne jsi miloval, nemyslila jsem si, že bys mne zanechal! Když jsi mne zanechal, 1) děkuju ti z lásky: nebudem už spolu chodit na procházky. Děkuju ti, synku, za tvé milování: aby ti dal pán Bůh hojné požehnání! 1) Vždycky jsem myslila, že máš ke mně lásku: a tys mě ošidil, můj zlatý obrázku! Dřív jsi mne miloval, teď jsi mne zanechal: děkuju ti, synku, že’s falešný býval!
Kamarádko věrná, jako ruka jedna: já měla milého, ty’s mi ho odvedla. Ty’s mi ho odvedla a budeš se vdávat: neměla jsem já tě na tu trávu brávat! Na trávu, travidku do naší pšeničky; lidi říkávali, že jsme dvě sestřičky! Ani tak sestřičky, jako kamarádky: šívaly jsme spolu hochům pěkné šátky. Bývaly jsme spolu jako ruka jedna: já byla upřímná – ty jsi mne podvedla!
V tom našem sádečku je mnoho modráčků: žala tam má milá zelenou travičku. Když trávy nažala, sedla na cestičku: „Pojď, já tě pohladím, můj zlatý Jeníčku!“ Kolik mu na hlavě vlásků pohladila, tolik-tě slziček z očí svých vylila. Vytáh šátek z kapsy, utíral čelíčko: Proč pláčeš, naříkáš, má zlatá holčičko? „Kterak nemám plakat a sobě naříkat, když mne má pásnička nemůže obměstnat? Ani má pásnička, ani má suknička: to jsem já dostala od mého Jeníčka!“ Vzal ji za ručičku, ved ji ku krámečku: Já ti koupím pentli, nastav si sukničku. „Já bych nastavila, kdyby platná byla; jen kdybych já tebe byla nespatřila!“
Široky, hluboky ty Vltavsky tůně: měl jsem já panenku, teď mi srdce stůně. Měl jsem já panenku, měl jsem ji dvě léta: teď mi ji odvedli – po lásce je veta. Co jsem se nachodil, co našlapal bláta: přec jsem tě nedostal, má panenko zlatá! Co jsem se nachodil, našlapal kamení: přec jsem tě nedostal, moje potěšení!
Nic mne tu nermoutí, než panská zahrada, po který jsem chodil, má milá plakala. Plakala, želela, rukama lomila, když mne naposledy tam vyprovodila. Kdybych já věděla, že umřeš za Prahou, dala bych ti dělat truhlu jabůrovou.
Sázela má milá modrou fíjaličku; když ji nasázela, prosila vlažičku. Vlažička nepřišla, přišla jen rosička, aby jí neuschla modrá fijalička. Modrá fijalička co pávové peří: každá holka blázen, která chlapci věří. Já taky věřila a jsem oklamána: ztratila jsem prsten s třema kamenama.
Když jsi mne nechtěla, měla’s mi povědít, já jsem moh za tebou sedum let nechodit. Sedum let nechodit, peněz neutrácet, vraného koníčka darmo netrmácet.
Na Slíchovskejch lukách ztratila jsem dukát, a tam u vrbičky červené pentličky. Slíchovští mládenci! kde jste koně pásli? já ztratila pentle, kterej jste je našli? „My jsme jich nenašli, jen jsme je viděli: červené pentličky po vodě plynuly. Rybáři, rybáři! na lodě sedejte, červené pentličky po vodě hledejte. „Kdybychom zapřáhli tři sta vraných koní, červených pentliček více nedohoní. Kdybychom zapřáhli koní na tisíce, červených pentliček nedohoní více.“ Sedla na lodičku, zaplakala tuze, že už svých pentliček 1) dohonit nemůže. 1) Místo červených pentliček v písni této zastupuje také „zelenej víneček“.
Ten Krumlovskej zámek na zelenejch lukách: sedí tam můj milej, má nožičky v putách. Já jsem jeho milá, my se spolu známe: pusťte mě tam k němu, ať se rozžehnáme. Co pak jsi, můj milej, co pak jsi provinil? však jsi ty žádnému ničím neublížil! „Já jsem neprovinil, jen že jsem u vás spal: proto jsem železa na mé nohy dostal.“
Pantáto, pantáto! hezkou dceru máte: budu za ní chodit, jest-li mně ji dáte. „Karlíčky Karlíčku! nevěřím tvé řeči; nebo jsi falešný, hledí ti to z očí. Celý jsi falešný a máš hrdé srdce: žádná panna tobě už věřili nechce. Mne’s taky oklamal, lásku’s mi sliboval: já jsem ti věřila, nešťastná jsem byla.“ Seděla vzdychala, drala drobné peří: „Nechť žádná panenka mládencům nevěří!“
Putovalo děvče z Prahy do Moravy, mělo modry oči cely uplakany. Putovalo předse od potoka k řece: Převez, převozníčku! mne švárnou dívčičku. „Nechci, nepřevezu, jest-li má nebudeš; dokud mi neslíbíš, že ty se mnou pudeš.“ Nechci a nepůjdu, nejsem tvoje milá, radši bych se zase zpátky navrátila. – Sedla na mezičku, zaplakala tuze, že jí stříbrný pás opásat nemůže. Natrhala klasů, přivázala k pasu: Kýž jsem nepoznala tu mlynářskou chasu! Když jsem ho viděla příliš opilého, měla jsem se vyhnout do pole šírého. Když jsem ho viděla ouzkou cestou jíti, měla jsem se vyhnout, kde slunce nesvítí. Když jsem ho viděla hořké pivo píti, neměla jsem sama na trávu choditi!
Lítej ptáčku, lítej, máš zelené peří: každá panna blázen, která chlapcům věří. Chlapci je co věřit jako štíru, hadu: on má pod jazykem devaterou zradu. Na jazyku má med, pod jazykem má jed: dej pozor, panenko, by tebe nepodved! Jest-li tě podvede, tebe si neveme, nebudeš naříkat než sama na sebe. Než sama na sebe, na svůj rozum krátký, že jsi poslouchala řeči jeho hladky. – Panímáma pláče a pantáta kleje, a mladší sestřička po straně se směje. Smějou se jí, smějou její kamarádky: šněrovačka těsná, suknička se krátí. „Sukni já nastavím, planžet nosit budu: do nejdelší smrti chlapců bát se budu!“ Když postýlku stlala, do pláče se dala: „Kýž jsem tebe, chlapče, byla nepoznala!“
Až já odtud půjdu, bude vítr foukat; bude se má nejmilejší za mnou smutné koukat. Koukej neb nekoukej, co mně už je do ní: nechtěla’s mne vyprovodit do Chejnovskejch polí. Do Chejnovskejch polí, na Bělocky draha: neměla’s mne, má panenko, neměla’s mne ráda. Ať je tak nebo tak, já jsem svobodnej chlap: já můžu holku milovat, nebo jí tak nechat. – „Už jsem osiřela, jako javor v lese: toho jsem se nenadála, co ta láska nese. Už jsem osiřela, jako lípa v poli: toho jsem se nenadála, kam můj milej chodi. Už jsem osiřela, jako v trní růže: toho jsem se nenadála, co ta láska může!“
Teče voda, teče po potoce křeče: vzkázala mně moje milá, že ona mne nechce. Teče voda, teče na ty pansky mlejny: což je těžko milovati, co k libosti nejní! Co k libosti bylo, to mě opustilo; a co mne těšit nemůže, za mnou by chodilo. Už jsem opuštěnej jako ptáček lesní, kterej pořád sem tam lítá, a kam by rád, nesmí. Už jsem opuštěnej jako ta berlička, která pořád sem tam lítá, hledá přítelíčka. Ach holka má milá! co pak jsi myslila, že jsi ty tvé svaté sliby, že jsi je zrušila? Zrušila jsem já je, to pro lidské řeči: nyní vidím a poznávám, že upřímnej nejsi. Zrušila jsem já je, to pro lidskou hubu: nyní vidím a poznávám, že tvoje nebudu.
Teče voda, teče po potoce k řece: namluvil si mladý hulán modrooké děvče. Ach mámo, mamičko! dodejte mně rady: naučil se za mnou chodit jeden hulán mladý. „Ach dcero, dcero má! zanechej hulána: huláni ti pryč odjedou, ty zůstaneš sama.“ Ach mámo, mamičko! špatná vaše rada: já už mám šaty svázané, půjdu s hulánama. Huláni, huláni! pěkné koně máte: já bych s vámi taky jela, kterého mně dáte? „Žádného jiného, než toho vraného: pěkně bude osedlaný, sedneš si na něho.“ Když bylo po roce, vrátila se k matce, přinesla si hulaňátko v strakaté peřince. Ach mámo, mamičko! pomozte nyníčko: bude vám moje děťátko říkati: Babičko! „Ach dcero, dcero má! špatná moje rada: nechť tobě nyní pomůže, s kým jsi radu brala!“ Ach Bože, pře-Bože! co jsem já myslela, že jsem svou milou matičku poslechnout nechtěla! Teď jsem osaměla, jako holubička, kterážto letí do světa, hledajíc samečka. Teď jsem osaměla, jako hruška v poli: když hrušky jsou očesaný, ona smutně stoji. Teď jsem osaměla, jako kůl u cesty: teprva nyní poznávám, jaké mám neštěstí!
U té naší studnice roste bílá bukvice: ta bukvice bílá byla moje milá. – Co, má milá, co ti je, mé srdéčko rozmilé? snad ti máti lála, či se‘s nevyspala. „Ach, mně máti nelála, i já jsem se vyspala: ale želím svého vínku zeleného. Všecky panny s trávy jdou,[27] pěkně jedna za druhou: a já ubožátko kolíbám děťátko! Zakolíbej, Jeníčku, zakolíbej chvílčičku, zakolíbej chvilku, až vyperu plínku!“ Já kolíbat neumím, za kolíbku se stydím: kolíbej si sama, s kým jsi radu brala. „Brala jsem ji v štěpnici, brala s dvěma mládenci: ti mně radu dali, když mne milovali.“

Pages