Bartoš 1901 / 0112a | Šla děvečka z Přerova

108 words

Bartoš 1901 / 0112a | Šla děvečka z Přerova (100%)
Šla děvečka z Přerova na jarmark do Kyjova; potkal se s ní pán, roztřískal jí dčbán. O, mlč, děvče, neplač ty, škoda se ti zaplatí, Za díravý dčbán, dám ti dukát zaň. Ona dukát nechtěla, jenom dčbánu želila: Třebas že jsi pán, zaplať ty mně dčbán! O mlč, děvče, neplač ty, škoda se ti zaplatí, za díravý dčbán, dám ti syna zaň. Ona syna nechtěla, jenom dčbánu želila: Třeba že jsi pán, zaplať ty mně dčbán. O mlč, děvče, neplač ty, škoda se ti zaplatí: Za díravý dčbán dám ti sebe sám. O buď Bohu čest, chvála že jsem toho dostala: Za díravý dčbán dostal se mně pán.

Bartoš 1901 / 0389 | Když já pojedu přes ten (20%)
Když já pojedu přes ten les, jenom mne, koníčku, pěkně nes. Stúpaj a stúpaj, jenom nedúpaj, dones mne, koníčku, kde sám chceš! Když jsme na louce seděli, oba jsme, můj milý, plakali, já jsem plakala ai želila, že jsem tě, synečku, podvedla. 

Sušil 1948 | Měla žena muža (20%)
Měla žena muža, on se schořa bál, po štyry neděle doma nelíhal. O, ty milá ženo, přijde-li ten schoř, já tě pěkně prosím, do pytla mně vlož. Ach, má milá ženo, pytel díravý, a když ten schoř přijde, hned mě uvidí. To ti, milý muži, to ti dokážu, mám tam staró cíchu, tu ti rozpářu. Mám tam staró cíchu, tu ti rozpářu, potom tě, mužičku, do ní zavážu.

Sušil 0387 | U Kyjova na dolině (20%)
U Kyjova na dolině leží šohaj v rozmarýně; leží, leží, je zabitý, rozmarýnem je přikrytý. Došla k němu jeho matka, donesla mu v klíně jabka: Tu máš, Janku, můj Janíčku, vezmi si jedno jablíčko. Došla k němu jeho milá, donesla mu rozmarýna: Tu máš, Janku, můj Janíčku, z rozmarýnu máš voničku.

Erben 2/653 | Šel tudy měl dudy (20%)
Šel tudy, měl dudy, ani nezapískal: bodejž mu ty dudy rarášek roztřískal!

Sušil 0310 | Seděl jeden vězeň (7%)
[: Seděl jeden vězeň :] sedumdesát neděl, a tak těžko seděl, až tam ošedivěl. Sam sobě rozmlúval, kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal. Svú dceru Barboru, polovicu dvoru. Žádný ho neslyšel, edem to pachole, co poklúzá koně. Pachole nemeškalo, Turkům povídalo: Slyšte, milí páni, co náš vězeň praví: 1) Kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal, dcerušku Barboru, polovicu dvoru. Turci nemeškali, vězňa vyručali. 2) Přišel vězeň domů, sednul si ke stolu, svěsil hlavu dolů. Což je vám, tatíčku? 3) Snad vás hlava bolí, nebo život celý? Mia hlava nebolí, ani život milý; slíbil sem ťa dáti Turku pohanovi. 4) A já bych zaň nešla, radši bych umřela. 5) Na hůru běžala, muziku slyšala. Můj milý tatíčku, pro koho to jedú, střílajú, bubnujú? Pro tebja, Baruško, najmladší dceruško. A Turci přijeli, všecko strojné měli. Koníčky v šarlatě, pacholci ve zlatě, její najmilejší v samém diamantě. 6) Do voza sedala, s otcem sa žehnala. S Bohem, můj tatíčku, už k vám víc nepřijdu, zakél živa budu. 7) Patnást míl ujela, slova nemluvila. Třidcet míl ujela, slovo promluvila: Počkaj, milý kočí, až z voza seskočím, napiju sa vody. 8) Nepij, milá, vody, máš vínko ve vozi. Pivo, vínko dobré, vodička najlepší. Ona seskočila, vínek s hlavy sňala, na vodu pustila. Plyň, ty můj vínečku, až k mému tatíčku, a pověz ty jim tam, že sem sa vydala bystrému Dunaju. Ty drobné rybičky, to moje družičky; ti velcí kaprové, to moji družbové; vrbina, olšina, to moja rodina. Vody dosihala, do Dunaja padla. Turek křičí, plače a sobě naříče. Její bílé vlasy po vodě sa plasí. Její bílé ruce vodú plavú prudce. Její černé oči, písek sa v nich točí. Turek křičí, plače a sobě naříče: Bych ťa byl dovezl k svej milej mateři, nedala by tobě po zemi choditi; byla by ti stlala červené přikrytí. Zvonily by tobě ty turecké zvony. Včil ťa budú žráti ty morské potvory.

Sušil 2116 | Za bzenckýma humnama (7%)
[: Za bzenckýma humnama :] zabili tam Bzenčané hejtmana. Střelili mu do boku štyry kulky, pět broků do boku. Zpívali zaň rekvie v tej bzeneckej hospodě na víně. Slúžila se mša svatá, slúžily ju ty bzenecké děvčata.

Sušil 0794 | Keď ja pojděm přes ty hory (7%)
Keď ja pojděm přes ty hory, jako volať mám? Ztratila som jasný kameň, kde ho hledať mám? Ztratila som jasný kamen od východ slunca. Kerý svítí ve dně v noci do mého srdca. Jednemu som ruku dala, a druhý má žial, a třetímu som pravila, že nepojděm zaň. Štvrtý stojí u maštale, rukama lomí: Za čo som já, můj Božíčku, muzigu vodil!

Černík 1908 / 041 | Pójdzem zaň (7%)
[: Pójdzem zaň, :] trebár ho nělúbím, otcovi, maceri po vóli urobím. Otcovi, maceri po vóli se stalo, ale mé srdénko na to něpristalo.

Bartoš 1901 / 0248 | Pójdzěm zaň pójdzěm zaň (7%)
Pójdzěm zaň, pójdzěm zaň, trebár ho něľúbím, [: otcovi, macěri po vóľi urobím. :] Otcovi, macěri po vóľi sa stało, [: aľe mé srdenko naňho něpristało. :]

Erben 7/019 | Plouli rytíři po brodě (6%)
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“