jsi

Displaying 1 - 100 of 250
Slunéčko vyšlo přes hory, má milá kouká z komory; koukala se, dívala se, na miláčka ohlídla se. Ohlíží se na vše strany, má očičky uplakaný: oči, oči, co pláčete? jděte, raděj se vyspěte. Kdybych věděl, moje milá, že mě máš ze srdce ráda, dal bych tobě dar k libosti, na důkaz mé upřímnosti. Dal bych ti prstýnek zlatý na znamení lásky naší, na něm slova vyrývaný, že jsi moje potěšení.
Dlouho holečku, dlouho k nám nejdeš: já jsem myslila, že už nepřijdeš! Když jsi k nim přišel, pojď večer s námi: však nejseš cizí, jseš dobrý známý.
Pověz mně, má milá! proč jsi tak tenká? „Proč pak bych nebyla, vždyť jsem panenka? panenka poctivá, a ty mládenec: obádvá nosíme zelenej věnec.“
Červená růžičko, co se nerozvíjíš? co k nám, můj Jeníčka, co k nám už nechodíš? „Kdybych já k vám chodil, ty bysi plakala, červeným šátečkem oči utírala.“ Proč bych já plakala, když mne nic nebolí? milovali jsme se, jako dva holubi. Jako dva holoubky, jako dvě hrdličky: já jsem ti dávala upřímné hubičky. Upřímné hubičky – falešná tvá láska: nebudu ti věřit, až bude ohláška. Až bude ohláška na té naší faře, tenkrát budu říkat bratru tvému šva’ře. Bratru tvému šva’ře, matce panímámo; budu jí líbávat ruce každé ráno. Ruce každé ráno, nohy každý večír: a to všecko proto, že jsi ty můj přeci.
Ráda jsem, Jeníčku, ráda jsem tě měla, dokud jsi nechodil ještě za jinejma. Jednou jdeš k Anince, podruhé k Marjánce: když jsi hezkej chlapec, každá tě ráda chce.
Koulelo se, koulelo červené jablíčko: komu ty se dostaneš, má zlatá holčičko? Koulely se, koulely dvě naproti sobě: komu bych se dostala, než, Jeníčku, tobě? Komu bych se dostala, než, můj milej, tobě: ty jsi hezkej, já taky, šikneme se k sobě.
Čtrnáct let jsem byl na vojně, ty ses ještě nevdala: na koho jsi, moje milá, na koho jsi čekala? „Čekala jsem, můj holečku! Čekala jsem na tebe: až ty z vojny domů přijdeš, že pak svoji budeme.
Seděla pod borovičkou, plakala, že má chudičkou kytičku rozmarínovou na zahrádce. Prosila božího deště, aby jí vyrostla ještě kytička rozmarinová na zahrádce. Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati. Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý! Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce. Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček. Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“ Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou,
Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček.
Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou, ty jsi mezi chasou, ty nic nedbáš.
Adámku můj! v slovu mně stáj, co jsi mně sliboval, když jsi mne miloval, že budeš muj. „Andulko má! není možná: počkej jen do jara, až bude fijala, pak budeš má. Andulko má roztomilá! do smrti nejdelší moje nejmilejší – žádná jiná.“
Kde, lásko, kdes byla, že jsi tu nebyla? bez tebe v tesknosti žiju v svý mladosti – kde pak jsi chodila? „Po horách, po lesích, po městech i po vsích, všude jsem chodila, spáti jsem nedala, srdce jsem trápila.“
V háječku v dolině na pěknej rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel tam Jeníček, sed si za stoleček; převelice vzdychal a sobě naříkal, můj zlatej holeček! Nesedej, nesedej, pojď, pomoz, nalívej! by lidi neřekli, toho si nevšimli, žes bejval můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalívatí: já přišel pro láska, můj zlatej obrázku, tebe milovatí. Když jsem byl v arestě v tom Klatovském městě, nic mně tam nebylo, když za mnou chodilo mé rozmilé děvče. Když jsem byl v vězeni sedum let pod zemí, nic mi zle nebylo, když za mnou chodilo moje potěšení. Moje potěšení! pomoz mně z vězení.“ tvoje bejt nemůžu – není možná, není! Praha a Vídeň jsou na pěkné rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel k ní Jeniček, sed si za stoleček; dal si nalejt vína, pořád při něm dřímá, rozmilej holeček. Nespi a nedřímej, pojď, víno nalejvej: by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalejvati: já jsem přišel k tobě, potěšení moje, tebe milovati. Když jsem byl za Prahou, daleko za vodou, nic mi zle nebylo, když za mnou chodila paňmáma i s dcerou. Byl jsem ve vězeni tři léta pod zemí, nic mi zle nebylo, když ke mně chodilo moje potěšení. Moje potěšení, pojď, pomoz z vězení! z vojny však nemůžu, není možná, není!
Vyletěla čejka z Vysokého Mejta, ta mně vyřizuje, že mne pozdravuje černooká holka. Černooká byla, bílé šaty šila, červený šáteček, zelený věneček, má panenka milá. Přišel tam Janeček unavenej všecek, hluboce si vzdychal, smutně si naříkal, sed si za stoleček. Nesedej, nesedej, poď, pomoz, nalejvej, by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já nejdu nalejvat, ale jdu namlouvat: je-li vůle boží, bychom byli svoji, aby se mohlo stát.“ Když jsem šel po louce okolo jalovce, potkal jsem mou milou, panenku rozmilou, bolelo ji srdce.
Míšeňská jablíčka – pojďme na ně: budem je vařívat na smetaně; pozveme Mařenku, mou zlatou panenku, taky na ně. Má zlatá Mařenka v komůrce spi; přišel k ní Jeníček, probudil ji: Pí, moje Mařenko, má zlatá panenko! na mé zdraví. „Proč bych já na vaše zdraví pila? vždyť já nejsem žádná vaše milá.“ Jsi, moje Mařenko, má zlatá panenko, žádná jiná. „Vždyť jsou mi to lidé povídali, že jste prej za jinou chodívali?“ Nevěř, má Mařenko, má zlatá panenko! lidi lhali!
Petrovický zámek mezi horama: nezapomeň na to, co jsi mi dala! „Dala, dala, dala jsem vyšívaný harasem pěkný bílý šátek s tulipánama.“
Otče, otče, otče, otče náš – má panenko, jak se máš? Zdráva, zdráva, zdráva, zdráva jsi – když mě vidíš, ráda jsi. Věřím v pána Boha – že jsme rádi oba: Desatero boží – když hubičky hoří. Andělíčku boží, strážce můj – ty jsi moje a já tvůj.
Vyletěl holoubek na zelenej doubek. Vyletěl, zahoukal, až se dub zahoupal. Za ním holubička, hledala samečka. Sameček uletěl za ten panskej jetel. Za jetel na lesy: „Holoubku můj! kde jsi?“
Šel jsem lesem i nelesem, zabloudil jsem, nevím kde jsem; šel jsem cestou, i necestou, potkal jsem tam holku hezkou. Potkala mě, neznala mě, zašla za mě, volala mě: „Vítám tebe, můj krajane! nechodívej k jiné panně.“ Proč bych já k vám chodívával, tobě se šiditi dával? mé lásce a upřímnosti zplácela jsi nevěrností. Nemysli si, že’s jediná, mému srdci usouzená: vždyť je děvčat všude dosti jako zrnek na jalovci. Tři léta jsem k vám chodíval, tobě jsem dary nosíval; já nosíval, ty jsi brala, jiného jsi milovala. Tři léta jsem k vám chodíval, a od tebe šizen býval; třetí rok dozrál jalovec: bylo naší lásce konec. Svět se točí jako kolo: 1) miluj nyní, máš-li koho; svět se točí jako kámen, už je naší lásce amen! 1) Takto počínala se již ve XIV věku jedna píseň. Viz Jung. hist. lit. 1849, str. 28.
Nevím, nevím, kudy cesta – zarostla mi travou všecka; zarostla mi jetelinkou, bych nechodil za hubinkou. Koupil jsem jí šněrování stříbrem, zlatem premovaný, šněrování, zlaté přazky na závazek naší lásky. „Kdo pak se tě, synku, prosil, abys ty mi dary nosil? ty jsi nosil, já jsem brala, jiného jsem milovala.“
Propusť mě, můj milej, propusť: jsi falešnej – Bůh ti odpusť! propusť mé ze slibu mého, budu čekat na jiného. Ty si myslíš, že já nevím? a já se ti všeho dovím, co, ty synku, co ty děláš: že sobě jiny namlouváš!
Horo, horo, vysoká jsi! má panenko, vzdálená jsi, vzdálená jsi za horama – vadne láska mezi náma. Vadne, vadne, až uvadne! není v světě pro mne žádné, není žádné potěšení pro mne více k nalezení!
Vyběhla z domu, pošeptala mu: „Máš jít, holečku, máš jít na vojnu!“ Na vojnu pudu, bojovat budu: co vybojuju, tobě daruju. Vybojoval jsem koně vraného: sedni, má milá, sedni na něho. Na koně sedla, hned celá zbledla: kam jsi, má milá, krásu poděla? „Poděla jsem ji do širých polí: ach což mne nyní srdéčko bolí!“
Za našima humny dlouhé pole, ono tam voralo mé pachole; zavoralo je tam všecku lásku: což jsi to učinil, můj obrázku! „Proč vy mi děvčátka, zapíráte, kam vy na tu trávu chodíváte? na trávu, na trávu, na travičku a na tu zelenou votavičku?“ Já jsem ji požala včera na vlas, a ona vyrostla do rána zas: jak ta tráva roste, zlatej chlapče! tak mi mé srdéčko v těle skáče. Když jsem šla na trávu za panskej dvůr, voral tam můj milej volkama zůr; já mu pěkně dala pozdravení, neděkovalo mi potěšení. Hněvej se, můj milej, hněvej, hněvej, třebas na mě nemluv tejden celej: fěrtoušek na raby budu nosit, ještě ty mne, chlapce, přijdeš prosit!
Co jsi, můj holečku, co jsi myslil, žes mě pro chudobu z lásky pustil? Já se pro tě ve dne, v noci trápím: a ty máš myšlení jinde zatím! Falešná tvá láska, falešnej svět: když si’s mě nechtěl vzít, moh‘ si říct hned! Já byla bych na tě nemyslila: jiného si za tě vyvolila. Co pak si zakládáš na bohatství? však vidíš příkladů všady dosti. Jsú lidi, že měli kolik tisíc: všecko jim ušlo pryč, nemají nic. Peníze uplynu jako voda: a tobě vostane mrcha žena!
Na horách, dolinách sil jest Jeníček hrách; a ta jeho milá lusky tam trhala. Když jich natrhala, sedla na mezičku; čekala, volala: „Můj zlatej Jeníčku!“ Kolik těch lustiček z fěrtoušku vyndala, tolik, tolikráte sobě zavzdychala. Kolik z těch lustiček zelených zrniček, tolik, tolik z očí vylila slziček. „Vždy jsi mně sliboval, že ty si mne vezmeš, jen až pod háječkem žito jaří sežneš. Žito’s jaří sežal, mne jsi přece nevzal: bodejž tobě pán Bůh žádné štěstí nedal. Žádné štěstí nedal na tom tvém statečku, že jsi mne oklamal chudobnou děvečku. Chudobná děvečka, 1) což ta mnoho zkusí! ta každičkou křivdu tiše snášet musí.“ 1) Chudobná děvečka ta ničehož nemá, jenom tu poctivost, kterou si zachová.
Mám velkej zármutek pro tebe, holečku, že jsi mne zanechal, ubohou děvečku. Když jsi k nám chodíval a mne jsi miloval, nemyslila jsem si, že bys mne zanechal! Když jsi mne zanechal, 1) děkuju ti z lásky: nebudem už spolu chodit na procházky. Děkuju ti, synku, za tvé milování: aby ti dal pán Bůh hojné požehnání! 1) Vždycky jsem myslila, že máš ke mně lásku: a tys mě ošidil, můj zlatý obrázku! Dřív jsi mne miloval, teď jsi mne zanechal: děkuju ti, synku, že’s falešný býval!
Kamarádko věrná, jako ruka jedna: já měla milého, ty’s mi ho odvedla. Ty’s mi ho odvedla a budeš se vdávat: neměla jsem já tě na tu trávu brávat! Na trávu, travidku do naší pšeničky; lidi říkávali, že jsme dvě sestřičky! Ani tak sestřičky, jako kamarádky: šívaly jsme spolu hochům pěkné šátky. Bývaly jsme spolu jako ruka jedna: já byla upřímná – ty jsi mne podvedla!
Daleké široké to Stupenské pole: po něm se prochází potěšení moje. Prochází, prochází, pláče a naříká, svoje bílé ruce za hlavu zakládá. Proč pláčeš, naříkáš, panenko rozmilá: když jsi mi od Boha souzena nebyla. Od Boha souzena od matičky dána: neplač, nenaříkej, není pomoc žádná!
Venku stál u dvířek, pískal na lupínek, a panenka stála s druhé strany dvířek. Nepískej, nehvízdej, však ty můj nebudeš: ještě si pár roku na vojně pobudeš. Pár roka na vojně, a já doma pannou: aby každý věděl, že jsi chodil za mnou.
Když jsi mne nechtěla, měla’s mi povědít, já jsem moh za tebou sedum let nechodit. Sedum let nechodit, peněz neutrácet, vraného koníčka darmo netrmácet.
Ach pole, políčko, pole nevorané! pase tam Jeníček čtyry koně vrané. Pase je tam, pase, brodí nohy v rose: jde k němu Andulka, pacholátko nese. Nesu tobě, nesu tu synáčka tvého: když jsi mne miloval, miluj taky jeho! Nech si ty synáčka, já tobě zaplatím: dubový stoleček tolary posázím.“ Já nechci tolaru“, nač mi ty peníze? jen tebe, Jeníčku! chci míti za muže. Kdybysi nasázel, co v rybníce řásy, ty mně nezaplatíš mé panenské krásy. Kdybysi nasázel, co na louce sena, ty mně nezaplatíš poctivého jména. Kdybysi nasázel, co písku drobného, ty mně nezaplatíš věnce zeleného! V tej naší maštalce jsou tam novy stání: češe tam holeček čtyry koně vrany. Češe je tam, češe, pěkně přistrojil se: jeho nejmilejší synáčka mu nese. Nese mu ho, nese v tom bílém fěrtoušku: Tu máš, můj holečku, naši věrnou lásku! Už s věnečka mého opadalo kvítí: když jsi mně svět zkazil, musíš si mě vzíti. „Já nechci, nevemu, radši ti zaplatím: žlutými dukáty stoleček posázím.“ Kdybysi nasázel co v lese jalovce: ty mně nezaplatíš zelenýho věnce. Kdybysi nasázel co na dubu listí: ty mi nezaplatíš mojí poctivosti. Kdybysi nasázel co na poli klásků: ty mi nezaplatíš mou upřímnou lásku!
Ten Zbirovský, zámek[26] dokola klenutý, sedí tam můj milý řetězy sepnutý. Pověz mi, můj milý, proč té přikovali? „Pro tebe, má milá, že mi tě nepřáli.“ Co ho tam přivedlo? ti Zbirovští páni: aby on zanechal falše v milování. Co ho tam přivedlo než jeho mladý věk: přeškoda, Jeníčku! že jsi mně zkazil svět!
Ten Krumlovskej zámek na zelenejch lukách: sedí tam můj milej, má nožičky v putách. Já jsem jeho milá, my se spolu známe: pusťte mě tam k němu, ať se rozžehnáme. Co pak jsi, můj milej, co pak jsi provinil? však jsi ty žádnému ničím neublížil! „Já jsem neprovinil, jen že jsem u vás spal: proto jsem železa na mé nohy dostal.“
Pantáto, pantáto! hezkou dceru máte: budu za ní chodit, jest-li mně ji dáte. „Karlíčky Karlíčku! nevěřím tvé řeči; nebo jsi falešný, hledí ti to z očí. Celý jsi falešný a máš hrdé srdce: žádná panna tobě už věřili nechce. Mne’s taky oklamal, lásku’s mi sliboval: já jsem ti věřila, nešťastná jsem byla.“ Seděla vzdychala, drala drobné peří: „Nechť žádná panenka mládencům nevěří!“
Lítej ptáčku, lítej, máš zelené peří: každá panna blázen, která chlapcům věří. Chlapci je co věřit jako štíru, hadu: on má pod jazykem devaterou zradu. Na jazyku má med, pod jazykem má jed: dej pozor, panenko, by tebe nepodved! Jest-li tě podvede, tebe si neveme, nebudeš naříkat než sama na sebe. Než sama na sebe, na svůj rozum krátký, že jsi poslouchala řeči jeho hladky. – Panímáma pláče a pantáta kleje, a mladší sestřička po straně se směje. Smějou se jí, smějou její kamarádky: šněrovačka těsná, suknička se krátí. „Sukni já nastavím, planžet nosit budu: do nejdelší smrti chlapců bát se budu!“ Když postýlku stlala, do pláče se dala: „Kýž jsem tebe, chlapče, byla nepoznala!“
Teče voda, teče po potoce křeče: vzkázala mně moje milá, že ona mne nechce. Teče voda, teče na ty pansky mlejny: což je těžko milovati, co k libosti nejní! Co k libosti bylo, to mě opustilo; a co mne těšit nemůže, za mnou by chodilo. Už jsem opuštěnej jako ptáček lesní, kterej pořád sem tam lítá, a kam by rád, nesmí. Už jsem opuštěnej jako ta berlička, která pořád sem tam lítá, hledá přítelíčka. Ach holka má milá! co pak jsi myslila, že jsi ty tvé svaté sliby, že jsi je zrušila? Zrušila jsem já je, to pro lidské řeči: nyní vidím a poznávám, že upřímnej nejsi. Zrušila jsem já je, to pro lidskou hubu: nyní vidím a poznávám, že tvoje nebudu.
Teče voda, teče po potoce k řece: namluvil si mladý hulán modrooké děvče. Ach mámo, mamičko! dodejte mně rady: naučil se za mnou chodit jeden hulán mladý. „Ach dcero, dcero má! zanechej hulána: huláni ti pryč odjedou, ty zůstaneš sama.“ Ach mámo, mamičko! špatná vaše rada: já už mám šaty svázané, půjdu s hulánama. Huláni, huláni! pěkné koně máte: já bych s vámi taky jela, kterého mně dáte? „Žádného jiného, než toho vraného: pěkně bude osedlaný, sedneš si na něho.“ Když bylo po roce, vrátila se k matce, přinesla si hulaňátko v strakaté peřince. Ach mámo, mamičko! pomozte nyníčko: bude vám moje děťátko říkati: Babičko! „Ach dcero, dcero má! špatná moje rada: nechť tobě nyní pomůže, s kým jsi radu brala!“ Ach Bože, pře-Bože! co jsem já myslela, že jsem svou milou matičku poslechnout nechtěla! Teď jsem osaměla, jako holubička, kterážto letí do světa, hledajíc samečka. Teď jsem osaměla, jako hruška v poli: když hrušky jsou očesaný, ona smutně stoji. Teď jsem osaměla, jako kůl u cesty: teprva nyní poznávám, jaké mám neštěstí!
U té naší studnice roste bílá bukvice: ta bukvice bílá byla moje milá. – Co, má milá, co ti je, mé srdéčko rozmilé? snad ti máti lála, či se‘s nevyspala. „Ach, mně máti nelála, i já jsem se vyspala: ale želím svého vínku zeleného. Všecky panny s trávy jdou,[27] pěkně jedna za druhou: a já ubožátko kolíbám děťátko! Zakolíbej, Jeníčku, zakolíbej chvílčičku, zakolíbej chvilku, až vyperu plínku!“ Já kolíbat neumím, za kolíbku se stydím: kolíbej si sama, s kým jsi radu brala. „Brala jsem ji v štěpnici, brala s dvěma mládenci: ti mně radu dali, když mne milovali.“
Ach žalude, žalude! jak jsi těžkej na dubě: pod tebou se celičkej dub k zemi ohýbe! Vždycky jsi mně sliboval, když jsi za mnou chodíval, dokud jsi mě, můj holečku, ještě miloval. Slibovala mi, jak sluší, zaklínal se’s na duši, že se naše věrná láska nikdy nezruší. Už je láska zrušena, už je všecka zkažena: do vodičky do hluboky je uvržena.
U našeho jezera stojí lipka zelená, a na tej lipce, na tej zelenej tři ptáčkové zpívají. Nebyli to ptáčkové, jsou to kavalírové: oj raději se o jednu dívčici, kterej ji z nich dostane. Jeden praví: „Bude má;“ druhej praví: „Jak Bůh dá;“ a třetí praví: „Mé milé srdéčko! co že jsi ty tak smutná?“ Jak pak nemám smutná být? starého mi kážou vzít: rozžehlo se srdéčko moje, nemohu rozveselit. A v tej naší komoře je tam zelené lože: oj lože, lože pěkné zelené! kdo na tobě spát bude? Bude-li tam starý spát, bodejž rána nedočká; a bude-li mladý pěkné úrody, bodejž mu Bůh zdraví dá.
Svit, měsíčku, polehoučku na ten panský háj: nemysli si, má zlatá panenko, abych si tě vzal. Šel jsem lesem, byl jsem vesel, zpíval jsem sobě; uslyšel jsem smutný nářek od panenky mé. Ona stála pod stromečkem, neviděl jsem jí; hodila na mě jablíčkem, ozvala se mi. – Pod háječkem nad sádečkem roste májoví: kam jsi dala, má panenko, růže červeny? „Růže červeny povadly, věnce nemůž vít: nemyslete, potěšení moje, že vás musím chtít. Co je po tej rozmaríně, která nevoní: co je po vás, potěšení moje, když máte jiny! Co je po tej levanduli, která nekvěte: Co je po vás, potěšeni moje, když mne nechcete!“ Pod vršíčkem na dědince byla zahrada; chodila tam má panenka, kvítí trhala. Když kytičku natrhala, tu zaplakala: „Kýž jsem tebe, potěšení moje, byla neznala!“
Nad Dunajem, pod Dunajem, na zelenej louce hrály jsou tam tři panenky, hrály tam o věnce. Jedna byla Kateřinka a druhá Madlenka, třetí tu já nejmenuju – byla má panenka. Já jsem ji vzal za ručičku, vzal jsem ji za obě: Pojed, holka, pojeď se mnou, poplavem po vodě. „A já nechci, nepojedu, ty jsi šelma zrádce: pošlapala mně marijánku v tej naší zahrádce.“ Ta marjánka, rozmarýnka modrým kvítkem květe: připravila mě o věneček, co mi máma řekne! Já ho nemám, ty ho nemáš, nemáme ho oba: půjdem-li ho sobě koupit, kdo pak nám ho prodal“ Když jsem plynul po Dunaji k zelenému háji, viděl jsem tam tři panenky, o věnečky hrály. Jedna byla Rakušanka, ta druhá Moravka; třetí jmenovati nechci – byla má panenka atd.
Vyrostla mně bílá růže, trhat já ji nebudu: milovala jsem Vojtíška, milovat už nebudu. Milovala jsem ho věrně, v srdci jsem ho nosila; toho jsem se nenadála, žeby láska šálila. Šel můj milej po ulici, měl klobouček na stranu; lidé jsou mu povídali: Tamhle vidíš svou pannu. „Nemluvte mně, lidé, o ní, hledět na ni nemohu; jak ji spatřím jedním okem, sklopím hlavu hned dolu.“ Když jsi na mě hledět nemoh, proč jsi za mnou chodíval? já jsem tebe neprosila, abys ty mne miloval. Měl jsi dvéře otevřeny do srdce upřímného: ale nyní jsou zavřeny, nepřijdeš víc do něho! Což pak jsem ti udělala, že mne teď nenávidíš? vždyť jsem ta, která jsem byla, proč pak se za mě stydíš? To mám já teď za upřímnost, kterou jsem k tobě měla; pro tebe bych, nejmilejši, krev byla vycedila! Rozpomeň se, nejmilejši! na tvoje slibování: že tě bude pán Bůh trestat, nedá ti požehnání. Rozpomeň se, nejmilejši! na moje mladá léta: léta s tebou jsem ztratila – po radosti je veta! Živobytí bych si vzala, však jsem si ho nedala: věčnost věčší, než celý svět, toho jsem se lekala.
Pojeď, chlapče, pojeď domů, nech už toho vorání; už mě bolí má hlavička od samýho volání. „Nechci, nechci, nepojedu, eště mám záhon vorat: však si ani nemusela tak dlouho na mě volat.“ Pojed, chlapče, pojeď domů, zanech toho vorání; dyť už mě má hlava bolí vod samýho volání. „A já nechci, nepojedu, eště mám záhon vorat: co pak jsi se nestyděla před lidma na mě volat?“ Ty se‘s taky nic nestyděl 1) před lidma za mnou chodit: když jsem šla z hospody domu, ty’s mě šel vyprovodit. „Tu máš, holka, tu máš dukát, to za ten stezníček můj: abysi mně nemohla říct, že jsem já milovník tvůj.“ A já nechci žádnej dukát, ani žádny peníze: já té chci mít, můj holečku, já tě chci mít za muže. 1) Proč pak bych já se styděla před lidma na té volat? když se’s taky nic nestyděl před lidma mě milovat.
Pověz mně, má milá rozmilá! proč ti paňmáma brání? „Brání mně pro tebe, potěšení moje, že nemáš pole žádny.“ Ač nemám políček ani luk, přece jsem na světě rád může mně pán Bůh dát, že budu milovat děvče jak karafiját. Karafiját pěkný červený ten svoji krásu mění: ty pak myslíš sobě, potěšení moje, že už nad tebe není. Dost jsem se za tebou nachodil, dost jsem já pro tě vystál: když jsi mi od Boha souzena nebyla, přece jsem tě nedostal. Když jsi mne pro lásku nechtěla, pro statek o tě nedbám: když jsi mne nechtěla, má milá rozmilá, pošlapu cestu jinam! Pověz mně, och má znej milejší! proč pak tě váši brání? „Bráni mě pro tebe, můj chlapče! že nemáš pole žádny.“ Třebas já pole, luky neměl, přece jsem na světě rád: pán Bůh mně může dát milovat dívčici jak krafíját. Což pak se, má milá, domníváš, že jsi ty sama v světě? nejedna matička dceru má, že jako růže květe! Což pak se, má milá, domníváš, že se tě budu prosit? když ještě císař pán koně má, kterej mě může nosit!
Daleké široké políčka! což jste se zelenaly? když jste mne potěšit měly, vy jste mne zarmoutily! Má zlatá stezičko uzoučká, což je mi líto tebe! když já si na tě zpomenu, bolí mne srdce v těle. Což je ta stezička ouzká, kterou jsem chodívával! což je ta panenka hezká, kterou jsem milovával. Když jsem s mou milou chodíval do těch Hradeckejch polí, o lásce jsem s ní rozmlouval, teď mě mé srdce bolí! Bolí mé srdéčko, bolí, teprva poboluje: že si má panenka milá jiného oblibuje. Co jsem se za tebou nachodil, kolik jsem nocí nespal:[28] když jsi mi souzena nebyla, přece jsem tě nedostal!
Ach vyletěl je z hory pták: ach proč pak jsi ty, má z nejmilejší, smutná tak? „Kterak nemám smutná býti: když je mně usnul můj znejmilejší do smrti!“
Vímť já domeček, 1) a v něm okénko, pod kerým jsem stával, na tebe volával: Spíš-li, panenko? „Nespím, ach nespím! 2) dobře tě slyším; jenom že já tobě, potěšení moje, otevřít nesmím.“ Proč bys nesměla? Vždyť nejsi sama, ani ti nebrání, potěšení moje, tvá panímáma. Když neotevřeš, s pánem Bohem lež: nepřijdu já k tobě, potěšení moje, do roka podnes. Nežli rok vyšel, už zase přišel: jen že u své milé, holky roztomilé, lásky nenašel. Ach holka milá, co jsi myslila, že jsi naši lásku, můj zlatej obrázku, že’s ji zrušila? „Zrušila jsem ji ne o své vině: že jsou nás podvedli, od sebe rozvedli falešní lidé. Zrušila jsem ji pro lidské řeči: že jsou mi nepřáli, milovat nedali tvých černých očí.“ 1) Ach nejmilejši zlaté okýnko! 2) Spala jsem, nespím.
Ach, kýž jsem za vodou, za vodou studenou! dala bych si ulejt, dala bych si ulejt roubu, to stříbrnou. Zatroubila bych, zaplakala bych, na svého milého, na neupřímného, zavolala bych. „Ach, dcero má milá! co pak jsi myslila, že jsi pro jednoho hocha falešného tak se zarmoutila?“ Ach! té mojí lásky neuhasí ve mně ani ten deštíček, ani ten deštíček, co se přes les žene. Co se přes les žene, přes zelené pole, tam kde vorávalo, když za mnou chodilo, potěšení moje. Já byla upřímná, ty jsi byl falešný: Bůh ti štěstí nedá, Bůh ti štěstí nedá v tom jiném manželství. Bůh ti štěstí nedá na tom tvém statečku: že jsi mne oklamal, že jsi mne oklamal chudobnou děvečku! – Ty hvězdičko tmavá! kdybys slzy znalá, a měla srdíčko, má zlatá hvězdičko, jiskry bys plakala! Plakala bys se mnou, plakala noc celou, že pro věno zlaté nevěsty bohaté s milým mne rozvedou.
Těš se, můj holečku, těš! pověz, jest-li ty mě chceš? já si ráda na tě počkám, jenom jest-li se tě dočkám, jest-li si mě pak vemeš. „A já si tě nevemu, á na vojnu pojedu; koníčka sobě osedlám, ještě s tebou se rozžehnám, a potom zapomenu.“ Ach! já jsem se měla vdát, a na tebe nečekat: mohla jsem dostat věrnější, než jsi ty, můj nejmilejši, škoda věku nastokrát! „Ty se nevdáš jen jednou, hned ti tvářičky shlédnou, tvoje krása se promění – adie, mé potěšeni! nepřijdu víc za tebou.“
Měla jsem milého švárného, nebylo mu v světě rovného; kamarádky moje mně ho záviděly, odloudily ho. Ten mne vždycky věrné miloval, že budeme svoji, sliboval; ale v krátkém čase láska zkazila se, on mne zanechal. Říkávala jsem ti důvěrně, abys neměl jiných mimo mě; ty jsi na to nedal, jiných sobě’s hledal, mně jsi dal kvinde. Vždyť já nemám srdce z kamenu, když jsi na tě, chlapče, zpomenu, jak lidé mluvili, když tebe viděli s ní stát na prahu.
Přes ty pusty lesy – potěšení, kde jsi? vzdáleny, ach vzdáleny! ach to sám pán Bůh ví, kdy tě zas uvidím, mé zlaté potěšení! Pukejte se skály, rovnejte se doly, vrchové se položte: ať já ji uvidím, neb ať jen uslyším, kde je potěšení mé!
Pod horou háječek, za horou jaloveček, na hoře černá věž: pověz mně, můj milej, Jeníčku rozmilej, jest-li že mě miluješ? „Já tebe už nechci, už tebe nemiluju, už tebe nemám rád: já mám holku jinší, ta je mně milejší, než ty’s byla dosavad.“ Kdybys ty byl hodnej, chodil bys pořád k jednej, chodil bys pořád k nám: ale že jsi na nic, máš upřímnost za nic a jdeš šidit zas jinam. Tamhle je háječek, tamhle je jaloveček, ,. tamhle je černý les: pověz mně, můj milý atd.
Žežulinka kuká na buku v lesí – ozvi se, má milá, ozví se, kde jsi? ty jsi jenom ta jediná, co jsi srdce mé ranila, ozvi se, kde jsi? Zazpíval slavíček v hájku zeleném, že my už, má milá, svoji nebudem; nebudem už spolu chodit, nebudem se spolu vodit, ach, už nebudem! „Měla jsem holoubka, ten mi uletěl; že já budu plakat, na to nehleděl: uletěl mi do kapradí, žádnej mi ho nenahradí, ach nenahradil“
Měla jsem milého, už nemám nic, dal jest mi hubiček kolik tisíc; jinší ho loudily, až ho odloudily, to proto že mi ho záviděly. Šla bych si stěžovat, nemám komu, vím že tě, Jeníčku, nedostanu: zajdu mezi lesy, budu volat: kde jsi, kde jsi, můj Jeníčku nejmilejši! Zafoukej, větříčku,1) v pravou stranu: že mého Jeníčka pozdravuju; že ho pozdravuju, za lásku děkuju, za jeho falešné milováni! 1) Zafoukej z Dunaje, můj větříčku! pozdravuj ode mne mou Ančičku: že ji pozdravuju atd. Měl jsem já panenku, už nemám nic, dal jsem jí hubiček kolik tisíc: jinší ji loudili, až ji odloudili, kteří ji mimo mě milovali. Zafoukej, větříčku, v pravou stranu, že já mou panenku nedostanu; půjdu mezi lesy, budu volat: kde jsi, kde jsi, má panenko, nejmilejší? Zpomeň si, má milá, na ty slova, co jsi mi před časy slibovala: jest-li že slib zrušíš, trestána být musíš, po smrtí všecko zlé že zakusíš. Přídavek pozdější: Když tebe vidím jít po ulici, jako by mi šlapal po mém srdci: trubte trouby vale, že já musím dále, tou bolesti trápen neustále. Můj pohřeb ten bude v pustém lese; po smrti mé tělo zvěř roznese: trubte trouby vale, že já nenadále svůj život dokonám v pusté skále.
Mé milé, rozmilé potěšeníčko! ty jsi mě loudilo na ponebíčko; na ponebíčko, já byl opilý: nýčko musíš nosit čepeček bílý. Kdybych já to byla dřívejc věděla, nebyla bych tobě vodevírala: obejdi kolem, jdi s pánem Bohem: ty nejsi, holečku, mé lásky hoden!
Měl jsem holku v Neveklově, mezi hustým lesovím; 1) chodil jsem tam každičký den, nynčko už tam nechodím: chodějí tam dva jiní, ale ne tak upřímní: dej si, holka, dobrý pozor, některý tě ošidí! Seděla tam v okenečku 2) jako z bílé růže květ, naříkala, bědovala, že se jí svět nepoved. Škoda tebe, má milá! že jsi se tak změnila: když’s mne milovat nechtěla, už je holka zas jiná. 1) Roudnice je na dolině mezi pěkným stromovím. 2) Vykoukala z okenečka, byla jako z růže květ, oři měla uplakany atd. U Žďára jsou roviny, na nich pěkné křoviny: měl jsem já tam potěšení – teď tam chodí zas jiný. Chodí tam teď zas jiný, nebude tak upřímný: dej si, holka, dobrej pozor, že tě brzy ošidí!
Až z Vítkova pudu, což já plakat budu, což já se za sebou naohlídám: to mé ohlížení nic mi plátno není, ještě si srdéčko těžší dělám. Až z Nepodřic pudu, já se neohlídnu, proto že tu nemám potěšení: potěšení kde jsi? za černými lesy; kam jsi se podělo, že tu nejsi?
Cesto zlá, nedobrá! kam jsi mě zavedla, cesto zlá, nedobrá, kam mě vedeš? Vedu té do světa, kde růže rozkvětá, vedu tě do světa, do ciziny. Když se rozcházeli, obádvá želeli, že sobě nemažou ruce podat; ruce si podali, do pláče se dali: Kýž bychom se byli nepoznali!
Jest-li mě ráda máš, vyprodej, kde co máš, abys mě z té vojny vyplatila; jest-li mě vyplatíš, na mně to neztratíš: za to ty pak budeš moje milá. ..Můj zlatej holoubku! kdybys měl chaloupku, ještě bych si na tě pomyslila: ale do podruží, to mě všecko mrzí, to mně má matička váli nedá.“ Kdybys měl stateček, jako jsi chlapíček, panímáma by nám nebránila: ale do podruží to ji všecko mrzí; to mně panímáma nedovolí. Kdyby byl stateček jako je chlapeček, žeby mu matička dceru dala: ale do podružství že ji nepropustí, žeby jí radši smrt udělala!
Co pak jsi plakala, Hančičko, hubičko! když jsi šla dnes tejden přes hájíček? – Ak pak nemám plakat a sobě naříkat, když mně vodpověděl můj holeček! Když jsi k nám chodíval, kdy byla krátká noc: proč pak k nám nechodíš, kdy je delší? est-li jsem já byla na krátký hupřímná, na delší byla bych hupřímnější!
Ach můj znejmilejší! ty jsi dycky horši, ty sobě každej den jinú hledáš: ty za jednd pudeš, chčesti mít nebudeš, počkej ty, můj chlapče, jak zpomeneš!
Dvě léta, tři zimy, potěšení moje, co tebe znám; předce tě vyskoumat, má zlatá panenko, nemohu sám: ty jsi mne milovat naučila, sama si na lásku, můj zlatej obrázku, nemyslila. Pamatuj na večer, potěšení moje, v druhém Máji, jak překrásně zpíval, má zlatá panenko, slavík v háji; měsíc jasně svítil, jako ve dne, když jsme se dívali, potěšení moje, kam on sedne. Sednul ten slavíček, má zlatá panenko, na jedličku: tu jsem prvně tobě, potěšení moje, dal hubičku. Od té chvíle užil jsem sladkostí, které se nasytit, má zlatá panenko, nemůž dosti. Kdybys ty bývala, má zlatá panenko, upřímnější, nebylo by v světě, potěšení moje, mně milejší: ale to tvé srdce dvě křídla má, po všelikém kvítí, co se koli třpytí, sem tam lítá.
Kdož by tě, Mařenko, nemiloval, když jsi tak, jak by tě vymaloval, červené tvářičky jako růže, nikdo ti odolat nemůže: ach škoda, škoda jen, že svoji nebudem, má zlatá Mařenko, Mářo! Mařenko roztomilá.
Kdybys byla holka hezká, vzal bych si tě do srdéčka: ale že jsi nanic, nestojím já o tě víc.
Hezká jsi, Andulko, bejvala, dokud jsi mládenců neznala; jak jsi ty mládence poznala, hned se ti tvá krása změnila. Co je po takové panence, která má tři, čtyry mládence; jednoho v světnici, dva venku: nestojím já o tu panenku! Pěkně mně měsíček svítíval, když jsem od své milé chodíval: svit ty mně, měsíčku, ještě dnes, však mně víc svítívat nebudeš!
U Kláštera pole samy zelí, já tam po něm hledal potěšení: cely jsem poličko vobešel, potěšení jsem tam nenašel. U Kláštera pole samej jetel, já tam po něm běžel, jak by letěl: běžel jsem já k jednej panence, aby nešidila mládence. Dala jsi mně šátek za sednáčník, jako bych byl ňákej karabáčník: jen ty si nech šátek pro sebe, nestojím já, holka, vo tebe! Dala jsi mně šátek, zas ho vzala, jakou’s mi to hanbu udělala!? nic ty mně, panenko, netrucuj: pantoflíčky sobě vypucuj! Do Bechyně cesta samej jetel, já jsem po ní běžel, jen jsem letěl: jenom ty mně, má panenko, netrucuj, radši ty mně mý botičky vypucuj. Do Lázně je cesta ještě lepší, šla tam má panenka nejmilejší: jenom ty mně, má panenko, netrucuj, radši ty mně mý botičky vypucuj. K Radvanovu cesta zelená se, je tam hezká holka, nevdává se; vdávej ty se, má panenko, nebo ne, co je mně už jedenkráte do tebe!
Sloužila má milá mezi horama, napsala psaníčko, že už se vdala. Když ty jsi se vdala, já se vožením: tebe, má panenko, snadno voželím.
Hezká bys ty byla, přes tebe tu není: jen škoda, přeškoda, že těch peněz není! „Na peníze se ptáš, budu-li je míti: napřed se mne zeptej, budu-li tě chtíti! Jest-li že ty hledáš bohaté dívčice: já o tě nestojím, třebas měl tisíce!“ Přeškoda, má milá, že těch šajnů není: přes tebe, má milá, přes tebe tu není! „Na šajny ty se ptáš, budu-li je míti: a mne se nezeptáš, budu-li tě chtíti! Ty sobě snad myslíš, že jsi ty jurista: já bych tě nechtěla, kdybys měl čtyry sta. Čtyry sta dukátu – já dvacet trojníku: přec bych tě nechtěla, fortelný chasníku!
Nechtěla‘s mi šátku půjčit, ani mi ho nechceš dát: ty se musíš, má panenko, své matičky tuze bát. „Ani ne tak své matičky, jako svého tatíčka, proto že mne rád chovával, když jsem byla maličká.“ Co’s, má milá, co’s tak hrdá? ještě jsi se nevdala: dej na sebe dobrý pozor, abys tak nezůstala! „Když zůstanu, ať zůstanu, jak usoudí mi nebe: předce nikdy nezaptáču, můj holečku, pro tebe!“
Nebudu já už pro tebe své koníčky trmácet: budeš ty mi, má panenko, moje dary navracet. „Jak já všecky tvoje dary ještě k navracení mám: budeš-li se pro ně hněvat, všecky ti je zase dám. Jak já tobě v nich nechodím, ani o ně nestojím: budeš-li se pro ně hněvat, z okna ti je vyhodím. Koupil jsi mi jeden fábor a dal jsi mi kytičku: já jsem tobě dala šátek, k tomu jednu hubičku. Ta hubička, ta je dražší než ten fábor po groši: nevybírej, můj holečku! vždyť pak jsi ty nejhorší!“
Tamhle je háječek, tamhle je háj, tamhle je, má milá, veselý kraj: já ti dám kvinde, hledej si jinde, o tě nedbám. „Jest-li ty mne necháš, já tě taky: vždyť mně jinej šlape zas na paty, ještě hodnější a vonačejší nežli jsi tyla
Pršívalo jen se lilo, bývalo bláto; předce jsem k vám chodívával, nedbal jsem na to: čím jsem já byl upřímnější, ty jsi byla falešnější, to jsem měl za to. Slavíček je malý ptáček, chytit se nedá; mládeneček své panence šidit se nedá: než bych já se šidit nechal, radši bych se na vojnu dal; vojna svobodná, holka podvodná. Což pak vy se domníváte, že já hoře mám? vždyť já ještě dcery vaší na vás nežádám: vždyť je panen všudy dosti, jako zrnek na jalovci, kam se podívám.
Počkej, má milá, já na tě povím, že jsi nedbala, kolik je hodin: čtyry hodiny v Kláštere bily, když tě mládenci doprovodili. Dala’s mně šátek, já ho ještě mám: až budu vorat, já ho závorám; závorám já ho, zaseju směskou: dostanu jinou panenku hezkou.
Má milá se hněvá, já k ni nepudu, já se ji za slovo prosit nebudu; když mně ho nedá, dá mně ho jiná: otevři, hubičko! jsi-li upřímná. „Jak jsi ty, holečku, jak jsi ty blázen: já jsem ti ustlala, ty jsi leh‘ na zem; já ti ustlala bílou peřinou: ty jsi se rozhněval, šel jsi za jinou!“
Ty si myslíš, má panenko, že já tebe musím mít: to je ještě na mej vůli, budu-li já tebe chtít; děvčátek je v světě dost, lehce si můžu pomoct, můžu sobě onačejší nežli ty jsi namluvit
Proč sem jdeš, nač sem jdeš? já o tě nestojím, proč sem jdeš, nač sem jdeš? já tě nechci: kdybych já tě chtěla, 1) já bych ti zkázala, třeba byl měsíček na půlnoci. 1) ty máš holku jinší, ta je ti milejší; ke mně jsi falešný, já tě nechci!
Když jsi mě miloval, vždy jsi moě sliboval, že máš v Netolicích čtyry domy: máš tam sotva jeden, bez došků, bez oken; chceš, abych se vdala do stodoly!
Nejsi tak, nejsi, jak jsi se dělala, nejsi tak, nejsi, jak se mí děláš: falešné srdce máš, darmo to zapíráš; nejsi tak, nejsi, jak se mi děláš! Nejsi, nejsi, jak jsi se dělala, nejsi, nejsi, jak se děláš: falešné srdce máš, nic si mne nevšímáš; jednou, jednou v tom se shledáš! „Nedbám, nedbám, že mne nemiluješ, nedbám, nedbám, že mne nechceš: takových chasníků na každém hřebíku, jako, jako, jako ty jseš!“
Když jsem k vám chodil do vašeho domu, ty snad jsi myslila, že já nemám k komu: když mne nechceš, nechej tak, nemusíš mne milovat, nemusíš mne, má panenko, více milovat! Když jsem k vám chodil do vaší komory, ty snad jsi myslila, že ti nejsem rovný: když mne nechceš atd. Když jsem k vám chodil, ty jsi byla pyšná; ty jsi ani jednou za mnou ven nevyšla: když mne nechceš atd.
Já si tě má milá nevemu, dyť ty jsi podobná k medvědu: medvěd má nožičky chlupaty, a ty máš srdéčko proklaty.
Kdo by tě, má milá, nemiloval, vždyť jsi ty, jak by tě vymaloval: červené tvářičky, bílé tělo – jako by z komína vyletělo!
Když jsi mne nechtěla, vem si rasa; budeš mít každej den kousek masa: v neděli, v pondělí, v outerej zas, abysi věděla, že tě má ras.
Tatíčku, tatíčku! šelmovství je ve mně: vemte vy pružinu, vyžeňte je ze mne. Táta vzal pružinu, Janeček utíká: což jsi ty, Janečku, šelmička veliká!
Nechoď, synku! nechoď k nám, nerada tě vidím: roztrhanej kabát máš, já se za tě stydím. Nechoď k nám až v neděli, až budeš mít jinej: pak se můžeš chlubívat, že jsi ty můj milej. Nechoď k nám až ve svátek, až budeš mít šaty: pak tě ráda –uhlídám, panímáma taky.
Když jsem já šel do Moravy šavličku se mlátit, čepy se mně polámaly, musil jsem se vrátit. Líbil bych tě, líbil bych tě, 1) jsi ještě matena: počkám na té, za dvě léta budeš po kolena.
Kdybys byla holka hezká, vzal bych si tě do srdéčka: ale že jsi nanic, nestojím já o tě víc.
Měl jsem tě, holka, rád, už tě má kamarád; měl jsem tě, holka, rád, už tě nechci: takovou holčici najdu na ulici, takovou holčici 1) jako ty jsi. 1) takovou opici najdu leckdes.
Nezáleží na voráči, kterej pěkné tancuje: podívej se do maštálky, jak koníčky– pucuje. Koníčky jsou umazaný, umazanej postraněk: bodejž tebe šlaci vzali, jakej jsi to pacholek! Nezáleží na děvečce, která pěkně tancuje: podívej se do chlívečka, jak kravičky pucuje. Kravičky jsou umazaný, umazaná dojačka[36] bodejž tebe husa kopla, jaká jsi to děvečka!
Pojď, Honzíčku, na břitvičku, pojď, Honzíčku, na břitvu: já jsem malá, ty jsi velkej, já se k tobě nešiknu. Koupil jsem si v Praze břitvu, nechtěla mně fousy brát: namluvil jsem sobě holku, nechtěla mne milovat.
Hop, holka, mazej boty, mazej boty, pojedem do roboty, do roboty! Holka boty mazala, až jí bota vrzala. Hej, holka, ty jsi škytla, ty jsi škytla. „Není pravda, bota kvikla, bota kvikla: já neškytla eště dnes, ty v hrdlo lžeš jako pes.“
Šup sem, holka, šup sem, šup tam, ještě se tě jednou zeptám, zeptám se tě při muzice, máš-li ke mně věrné srdce? Kolik jsi mně šátků dala, že jsi mně je vyčítala? dala jsi mně jenom jeden, a já ještě nestál o něj!
Já jsem Polka, ty jsi Polák: dáme sobě polku zabrat.
Já pacholek, ty jsi synek, já se synka nebojím: vemu synka za ramínka, přes hlavu ho přehodím.
Pepíčku od koní, kam jsi dal podkovy? „Já jsem je zurážel, když jsem vyprovázel mou milou z hospody.“
Neber sobě, můj holečku, pro peníze bábu: až s ní pudeš od oltáře, což budeš mít hanbu; když já pudu s mladým, ty se starou pudeš: po mně smutně, můj holečku, ohlížet se budeš! A když přijdeš do hospody, k tanci nebudeš smít; bude na tě tvá babička ode dveří hrozit: „Pojď, mužíčku, pojď spat, zanech hezkejch děvčat: když jsi je chtěl milovatí, měl jsi si mne nebrat!“
Dej si pokoj, starej! dej si pokoj: jsi celej zlámanej, provazy svázanej, dej si pokoj! sedni za měděnec, modli se růženec, dej si pokoj!
Když jsem šel od lesa stezkou, potkal jsem panenku hezkou, skrovnou, nevysokou, švárnon, černookou. Já se ji počal vyptávat, brzo-li se bude vdávat? „Já bych se vdávala, 1) kdyby mně máma dala. Můj zlatej Jeničku hezkej, až půjdeš z hospody, vejskej, bych tě uslyšela, srdéčko potěšila.“ 1) Ona že ne, že ne, že si mne neveme. Počala ode mne běžet, upadla, zůstala ležet: ouvej, holka, ouvjej! když jsi upadla, vstávej!
Hančičko, vokrúhlej svět: počkej na mě sedům let! „Já nechci, nepočkám, tebe se nedočkám: ty jsi malej pohůnek, já bych se vdávala hned.“

Pages