že

Displaying 1 - 100 of 1270
Kebi ja bou veďeu, ej, že ja vojak buďem
Čera večer som ňeveďeu, že ja voják buďem
Ruskí kráľ pije čaj, že prehrau celí kraj
Mať mi tak poviedala, že ja robiť ňemusín
Kebi ja bou o ton veďeu, že ja buďen vojačken
Slunéčko vyšlo přes hory, má milá kouká z komory; koukala se, dívala se, na miláčka ohlídla se. Ohlíží se na vše strany, má očičky uplakaný: oči, oči, co pláčete? jděte, raděj se vyspěte. Kdybych věděl, moje milá, že mě máš ze srdce ráda, dal bych tobě dar k libosti, na důkaz mé upřímnosti. Dal bych ti prstýnek zlatý na znamení lásky naší, na něm slova vyrývaný, že jsi moje potěšení.
To si, mámo, nemyslete, že si vezmu, co vy chcete: já si vezmu, co budu chtít, já s tím musím do smrti být. Nadělali na mne klevet, že jsem já měl děvčat devět: a já nemám jenom jednu, ta je hezká, tu si vezmu.
Už se Krumlovskej zámeček bourá: že se můj milej za jinou toulá. Toulá se, toulá, řekli mi lidé – až se vytoulá, však von zas přídě! Můj milej jede vod Prahy domů: já pudu zejtra naproti němu. Ach jede, jede čtyřmi koníčky: vzadu má vrané, napřed šimlíčky.
Na prahu stála, hezká se zdála, já jí dal hubičku, ona se smála. Jak s prahu sešla, tuze se lekla, že musím na vojnu, smutně mi řekla. Na vojnu půjdu, bojovat budu: bude-li pán Bůh chtít, přece tvůj budu.
Dlouho holečku, dlouho k nám nejdeš: já jsem myslila, že už nepřijdeš! Když jsi k nim přišel, pojď večer s námi: však nejseš cizí, jseš dobrý známý.
Přiletěl ptáček z cizí krajiny; přines mi psaní, v něm pozdravení. Bych se podíval do země České, že jsou tam v Čechách panenky hezké. Češka má každá na jazyku med; a když ji pozná, pak je jako jed. Zůstanu raděj v naší krajině, najdu si děvče švarné v Moravě. Moravka každá jak rovná svíce, každá má k chlapci upřímné srdce.
Mračí se, mračí, že bude pršet: za naším humnem zelenej vršek. A na tom vršku širokej kámen: chlapec s panenkou sedává na něm.
Ach holka, holka! černé oči máš: a já se tě bojím, že mne oklamáš. „Kdybych já měla ještě černější, neboj ty se, neboj, můj nejmilejší! Neboj se, neboj mých černých očí: ale jen se varuj klevetných řečí.“
Vrána na dubě[11] žaludy klube: a to sám pán Bůh ví, čí holka bude! „Čí pak bych byla, když jsem slíbila: pod zeleným dubem,[12] že my svoji budem, jsem ti pravila.“
Děvčátko maly po poli chodí, hledá sobě bylinečku, hlava mu bolí. Bylinko malá! kdybych tě znala: jistě bych si mládenečka přičarovala. Ale ne všecky, jenom jednoho: vybrala bych sobě ze sta nejvěrnějšího.
Kdyby se tatínek nevadil, řekla bych, kdo se mnou včera byl: vaďte se, tatínku, nebo ne, byl se mnou můj milej v hospodě. Kdyby ten tatínek nebroukal, řekla bych, co mně můj milej dal: broukejte, můj zlatej tatíčku! dostala jsem od něj hubičku. Kdyby se tatínek nedivil, řekla bych, co hoch mi přislíbil: divte se, tatínku, jak chcete, ještě rád mne vdávat budete. Slíbil mi můj milej, přislíbil, když mne na rozchodnou políbil: až se ta pšenička vymetá, že mne pak u vás víc nenechá.
Což ten panský mostek prohýbá se, na něm je travička, neseká se. A pod tím mostečkem drobné ryby, tam je má panenka, mně se líbí. Šíte mně, matičko, košiličku, a já si pojedu, pro Ančičku. Šíte mně, matičko, vyšívanou, že já mám panenku pohaněnou. „Kdo ti ji pohanil?“ Můj kamarád: proto ji pohanil, že ji má rád. „Kdo ti ji pohanil?“ Všecky lidi: a já ji nehaním, mně se líbí. „A když se ti líbí, tak si ji měj, na ty lidské řeči nic nedávej.“
Vypraná vestička[14] neválená: že je má panenka pohaněná. Kdo ji hanil? všichni lidi: co je komu na tom? mně se líbí. „Vypraný šáteček[15] neválený: že je můj holeček pohaněný. Kdo ho hanil? všickni lidi: co je komu na tom? mně se líbí.“
Na horách se svítí,[16] já tam poběhnu; je-li to kvítečko, já ho utrhnu. Kvítečko to není, je to má milá: proto se tak svítí, že je upřímná.
Pod našima okny roste jeřábek: že jsou naše holky jako obrázek. Pod našima okny roste rokytí: že jsou naše holky jako to kvítí.[17]
Zdálo mi se, zdálo, že se od bor mračí: a to se černají mé panence oči. Zdálo mi se, zdálo o východní záři: a to se zardělo mé panence v tváři. Zdálo mi se, zdálo, že se rozednělo: a to se svítilo mé panence čelo..
Lidi povídali, že nejsem mládenec: mám klobouk na straně a zelený věnec. „Lidi povídali, že nejsem panenka: mně květe poctivost jako rozmarínka.“
Koně, vraný koně pod javorem stojí, a má nejmilejší na pole se strojí. „Kdybych já věděla, čí to jsou koníčky, navážila bych jim studené vodičky. Kdybych já věděla, že jsou hocha mého, nasypala bych jim ovsa zrnatého.
V té naší zahrádce pěkně roste kvítí, do těch našich oken pěkně slunce svítí. Pod večer na nebi jasná hvězda vyšla: že za mnou má milá do zahrádky přišla. Do zahrádky přišla, podlé mne si sedla; nezůstala dlouho, hnedky zas odběhla. Neořu, neseju, přece se mi rodí: mám já potěšení, samo za mnou chodí. Nechodí, nechodí, přišla jenom jednou, jako ta ovečka za zelenou travou.
Červená růžičko, co se nerozvíjíš? co k nám, můj Jeníčka, co k nám už nechodíš? „Kdybych já k vám chodil, ty bysi plakala, červeným šátečkem oči utírala.“ Proč bych já plakala, když mne nic nebolí? milovali jsme se, jako dva holubi. Jako dva holoubky, jako dvě hrdličky: já jsem ti dávala upřímné hubičky. Upřímné hubičky – falešná tvá láska: nebudu ti věřit, až bude ohláška. Až bude ohláška na té naší faře, tenkrát budu říkat bratru tvému šva’ře. Bratru tvému šva’ře, matce panímámo; budu jí líbávat ruce každé ráno. Ruce každé ráno, nohy každý večír: a to všecko proto, že jsi ty můj přeci.
Dej Bože, dej vláhy do naší dědinky: já jsem si zašila záhon rozmarinky. Sila jsem zelenou, žlutá mně vychází: že se můj Jeníček s jinšíma prochází. Prochází, prochází – ať si vodí jiné: co mně pán Bůh soudí, přec mne to nemine.
Co je ti? co je ti? že se na mě hněváš, že mi ani na dobrou noc pár hubiček nedáš? „Nehněvám, nehněvám, ale je mi líto, že za jinou chodíváš – povídali mi to.“
Čí jsou to koníčky na tom našem ouhoře? oni se tam pasou od samého poledne. Kdybych já věděla, že jsou mého milého, já bych je zahnala do jetele bílého. Kdybych já věděla, že jsou mého Jeníčka, já bych je zahnala do pěkného zelíčka.
Šla panenka pro vodu, měla novou nádobu; potkal ji tu pán, roztlouk‘ on jí džbán. Šla panenka, plakala, svého džbánu želela: Třeba vy jste pán, zaplatte mně džbán! „Mlč panenko! neplač ty, škoda se ti nahradí: za zelenej džbán šateček 1) ti dám.“ Děvče šátek nechtělo, vždy jen džbánu želelo: Třeba vy jste pán, zaplaťte mi džbán! „Mlč panenko! neplač ty, škoda se ti nahradí: za zelenej džbán prsten tobě dám.“ Děvče prsten nechtělo, vždy jen džbánu želelo: Třeba vy jste pán, zaplaťte mně džbán! „Mlč panenko! neplač ty, škoda se ti nahradí: za zelenej džbán vezmu si té sám.“ Děvče víc neželelo, ale bylo veselo: „Za zelenej džbán dostal se mně pán!“
Já jsem mladá, hezounká, boubelatá, bělounká: kdo chce moje jméno vědět, říkají mi Lidunka. Hned jsem dobrá, hned jsem zlá, slovíčkem mě rozhněvá; kdo mne nezná, ať k nám přijde, ať se na mě podívá. Měla jsem se loni vdát, nechtěla mně máti dát, že jsem ještě tuze mladá, musela jsem tak nechat. Ledajakýs otrapa ať k nám cestu netlapá, ať neláme našich dveří, o lásce mi netlachá.
Kdo mně krmí koníčky, když jsem u svý holčičky? nechtěla mne domů pustit, že až zajdou hvězdičky. Hvězdičky se ztratily, já byl eště u milý: mý koníčky nekrmeny přenáramně řejhtaly. Mlčte, mlčte, koníčky! naseču vám travičky, abyste mi neřejhtaly, když jsem u svý holčičky. Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý? Vysoký jaloveček, vysoký jako já: kýž mi tě, má panenko, kýž mi tě pán Bůh dá! Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj Jeníčku, líbila: na červenou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodíval za jinou. Šla má milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, má panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“ Před sousedy na potoce husy se perou: jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Já ty husy nezabiju, já je dobře znám: jsou to husy paňmáminy, kam já chodívám. Kdybych já jí jednu zabil, hněvala by se; a kdybych tam potom přišel, vadila by se.“ Před sousedy na potoce husy se perou: Jdi, Jeníčku, vem flintičku,
Sedí milá za stolečkem, jako z růže květ, sama sobě povídala, že jich měla pět. Jeden si ji zamiloval, druhej mu ji vzal; a třetího srdce bolí, že jí nedoslal. Čtvrtej stojí pod okýnkem, utírá oči; a ten pátej při muzice šátečkem točí.
Co ten ptáček štěbetá, co na dubě sedá? která panna hocha má, že je vždycky bledá. Mlč, ty ptáčku, mlč, ty lžeš, 1) jak cikánská kůže: však já taky hocha mám, a jsem jako růže. 1) Mlč, ty ptáčku! mlč, ty lžeš, nepovídáš pravdu: a já taky hocha mám, a mám přece barvu. Co ten ptáček tam povídá, co na dubě sedá? která panna dva miluje, že je každá bledá. V hrdlo lžeš, ty malý ptáčku! pravíť Jezuviti: která panna dva miluje, že je jako kvití. Že má ruce jak lilije, tváře jako růže: jenom se jí postarejte o svatební lůže.
Leť, můj poslíčku, jako pták k potěšení mému, pozdravuj ho nastokrát a dej vědět jemu: Že ho věrně miluju, ve svém srdci nosím: aby přišel večer k nám, že ho pěkně prosím.
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. Má panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“
Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného.
Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou naříkala má panenka, že prej chodím za jinou. Nevěř tomu, má panenko, nevěř ty nic žádnému: já nechodím než za tebou, a jinou si nevěrnu. Já bych za tebou nechodil, kdybys nebyla hezká: když já tejden tě nevidím, po tobě se mi stejská.
Před tím naším okenečkem stojí lípa zelená: často na tě, můj holečku! mé srdéčko zpomíná. Pořád lidi povídají, že ta vojna zas bude: nevím, nevím, můj holečku! jaké to s tebou bude.
Čtrnáct let jsem byl na vojně, ty ses ještě nevdala: na koho jsi, moje milá, na koho jsi čekala? „Čekala jsem, můj holečku! Čekala jsem na tebe: až ty z vojny domů přijdeš, že pak svoji budeme.
Seděla pod borovičkou, plakala, že má chudičkou kytičku rozmarínovou na zahrádce. Prosila božího deště, aby jí vyrostla ještě kytička rozmarinová na zahrádce. Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati. Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý! Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce. Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček. Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“ Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou,
Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček.
Adámku můj! v slovu mně stáj, co jsi mně sliboval, když jsi mne miloval, že budeš muj. „Andulko má! není možná: počkej jen do jara, až bude fijala, pak budeš má. Andulko má roztomilá! do smrti nejdelší moje nejmilejší – žádná jiná.“
Pod našima okny roste tam bez: pověz mně, Ančičko, mé zlaté srdíčko! kdo tam byl dnes? „Byl je tam Josífek, pod okny stál.“– Pověz mně, Ančičko, mé zlaté srdíčko: co se tě ptal? „On volal, on klepal na okýnko: Otvírej, nedřímej, otvírej, nedřímej, má hubinko! A já bych ti ráda otevřela: kdyby mě hlavička pro mého holečka nebolela. Však tě tak nebolí, jak se děláš: že ty tam, hubičko, mé zlaté srdíčko! jiného máš. Koho bych tu měla? jsem tu sama: jen tu se mnou leží v postýlce u dveří panímáma.“
Kde, lásko, kdes byla, že jsi tu nebyla? bez tebe v tesknosti žiju v svý mladosti – kde pak jsi chodila? „Po horách, po lesích, po městech i po vsích, všude jsem chodila, spáti jsem nedala, srdce jsem trápila.“
Až půjdeš, zastav se, dám ti kus laskávce, kytičku z brotanu: snad že tě dostanu, roztomilý děvče!
Můj milej, rozmilej, to ty mně udělej: kramflíčkem zaklepni a klobouček smekni, poklonu udělej. Když pannu navštívíš, rodiče pozdravíš, pak si sedneš zticha, srdce panně vzdychá, že na ni nemluvíš. Můj milej, rozmilej! toho mi nedělej, bys chodil za jinou, když už máš svou milou, bud ke mně upřímnej.
V háječku v dolině na pěknej rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel tam Jeníček, sed si za stoleček; převelice vzdychal a sobě naříkal, můj zlatej holeček! Nesedej, nesedej, pojď, pomoz, nalívej! by lidi neřekli, toho si nevšimli, žes bejval můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalívatí: já přišel pro láska, můj zlatej obrázku, tebe milovatí. Když jsem byl v arestě v tom Klatovském městě, nic mně tam nebylo, když za mnou chodilo mé rozmilé děvče. Když jsem byl v vězeni sedum let pod zemí, nic mi zle nebylo, když za mnou chodilo moje potěšení. Moje potěšení! pomoz mně z vězení.“ tvoje bejt nemůžu – není možná, není! Praha a Vídeň jsou na pěkné rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel k ní Jeniček, sed si za stoleček; dal si nalejt vína, pořád při něm dřímá, rozmilej holeček. Nespi a nedřímej, pojď, víno nalejvej: by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalejvati: já jsem přišel k tobě, potěšení moje, tebe milovati. Když jsem byl za Prahou, daleko za vodou, nic mi zle nebylo, když za mnou chodila paňmáma i s dcerou. Byl jsem ve vězeni tři léta pod zemí, nic mi zle nebylo, když ke mně chodilo moje potěšení. Moje potěšení, pojď, pomoz z vězení! z vojny však nemůžu, není možná, není!
Vyletěla čejka z Vysokého Mejta, ta mně vyřizuje, že mne pozdravuje černooká holka. Černooká byla, bílé šaty šila, červený šáteček, zelený věneček, má panenka milá. Přišel tam Janeček unavenej všecek, hluboce si vzdychal, smutně si naříkal, sed si za stoleček. Nesedej, nesedej, poď, pomoz, nalejvej, by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já nejdu nalejvat, ale jdu namlouvat: je-li vůle boží, bychom byli svoji, aby se mohlo stát.“ Když jsem šel po louce okolo jalovce, potkal jsem mou milou, panenku rozmilou, bolelo ji srdce.
Vlašťovička litá, povídá že svítá: jdi, holečku, domů, pomoct ti nemohu, já bych byla bita. Já bych byla bita od svojí matičky: že jsem nenažala, kravičkám nedala zelené kávičky. „Ty bita nebudeš, na trávu nepůjdeš: napadla rosička, studená vodička, není to žádná lež.“
Seděla u našich vrat, pěkná bílá jako šat: hleďte, panno, hleďte, vy krásu tratíte, že nejdete sama spat. „To není pravda žádná, já spávám vždycky sama v tej naší komoře, tam žádnej nemůže než naše panímáma.“[21]
Vyletěl ptáček na jaloveček, škubal mech: že moje milá sladký ústa má jako med. Já jsem obešel čtyry krajiny, pátou ves: však jsem nenašel mé milé roven až podnes.
Zpívej slavíčku! zbuď mou hubičku, spí vedle dveří: aby nespala, sobě přivstala, že už se šeří.
Ty Kláštersky zvony, to jsou hodny zvony, pěkně vyzvánějí: ty jejich srdcata ze stříbra, ze zlata, chlapce nám přivábějí.
Ančičko šafářojic, neřikej žádnýmu nic: ani panímámě, že se spolu známe; neříkej žádnýmu nic, Ančičko šafářojic!
Míšeňská jablíčka – pojďme na ně: budem je vařívat na smetaně; pozveme Mařenku, mou zlatou panenku, taky na ně. Má zlatá Mařenka v komůrce spi; přišel k ní Jeníček, probudil ji: Pí, moje Mařenko, má zlatá panenko! na mé zdraví. „Proč bych já na vaše zdraví pila? vždyť já nejsem žádná vaše milá.“ Jsi, moje Mařenko, má zlatá panenko, žádná jiná. „Vždyť jsou mi to lidé povídali, že jste prej za jinou chodívali?“ Nevěř, má Mařenko, má zlatá panenko! lidi lhali!
Vždycky mně matička říkávala, abych se mládencům vyhýbala: a já přeci mám je v srdci: však jsou li mládenci hodní chlapci. Když jsem šla v neděli na mši ranní, potkal mě mládenec k milování: pěkný tváře, modry oči – div že srdéčko mi nevyskočí!
Dala se má milá do stonání, že jsem ji nekoupil lemování: já tam pudu, já ji zhojím, já se tej nemoci nic nebojím!
Když jsem šel dnes tejden z posvícení, potkal jsem panenku, neznal jsem jí: hezká byla, pěkná bílá; červeny jablíčka v rukou měla. Já jsem byl chlapeček nerozumný, vzal jsem já jablíčka, byly dobry; jak jsem je sněd, hned jsem tu zhled: návrat mi, má milá, mou krásu teď. „Já bych ti tvou krásu navrátila, když s ni holubička uletěla; uletěla do háječku: opatruj tě pán Bůh, můj holečku!“ Já jsem ti byl říkal tyto slova: že nechceš jednoho, že chceš oba; nemůžeš chtít než jednoho: odbuď mě, panenko, nebo jeho!
Když jsem šel k mej milej, pes na mě vrčel, já mu dal kůrčičku, jen aby mlčel: Kuráž! Kuráž! kůrčičku tu máš: jen na mě nes těkej, když já jsem u vás! Přišel jsem k okýnku, tiše jsem klepal, nešťastnej Kurážek hned ns mé štěkal: Kuráž! Kuráž! kůrčičku tu máš: buď jenom ztichounka, když já jsem u vás! Má drahá Lidunko! ach moje zlato! a Kuráž: haf, haf, haf! nic nedbal na to. Kuráž! Kuráž! svědomí nemáš; sice bys neštěkal, když já jsem u vás! Najednou pantáta ze dveří vyšel: já skokem ze dvora, kudy jsem přišel. Kuráž! Kuráž! ty lásky neznáš; sic bys byl neštěkal, když jsem byl u vás. Následující sloha jest patrně přídavek pozdější a předešlým jen na závadu: Vždyť já jsem neštěkal, já jsem jen vrčel; kdybych to byl věděl, byl bych radš mlčel. Špetni jen: Kuráž! kůrčičku tu máš; já ani nemuknu, když budeš u nás. Srov. Jič. Zpěv. 330; Suš. 208.
Vždycky mně říkají, že já se nevdána, že já vyšívané zástěrky nemám: když nemám, nemám, můžu ji míti; dám si ji Volínské švadleně šíti. Volínská švadlena je dobře známa, ona ji vyšije s tulipánama; s tulipánama, i pěkné kvítí: potom mne budete, mládenci, chtíti!
Neříkej, má panenko! neříkej nic, že jsme spolu mluvili, neříkej nic; že jsme spolu stávali, hubičky si dávali, neříkej, má panenko, neříkej nic!
Nad Pušperkem ten vrsíček zelená se, na něm sedí vlaštovička, ozývá se: já tam pudu poslouchati, co mně bude vlaštovička povídati. Vlaštovička povídala o mý milý, že já musím od ní jiti, jak den bílý; jak den bílý, slunce svítí: že je má zlatá panenka jako kvítí.
Stojí hruška v šírém poli, zelená se, pod ni roste rozmarína, netrhá se: já ji musím utrhnout, kdybych tam měl zahynout, a ty musíš, má panenko, zapomenout. Kdyby se to naši páni dověděli, že je proutek z rozmaríny utržený: oni by sem svolali všecky krajské ouřady, oni by nás hned na vojnu pochytali.
Vykvetla mně pěkná tuže, karafiját: nechtěla mně má panenka hubičku dát; nechtěla je, nedala, proto že se hněvala: jak ona se má panenka udobří zas.
Šla panenka do Vamberka, nesla v nůši kuřata; potkal on jí její milej, že jí nůši rozšlapá. „Truc na truc, můj milej! nebuď tak zlobívej: kuřata si třeba pober, jen mi nůši nešlapej.“
Stála na pavláčce v kmentovej košilce, šněrovačku měla s portičkama; a já pořád prosil, klobouk v ruce nosil, aby mi ustlala peřinkama. Ona mi povídá, že ještě je mladá, že ještě husičky neškubala; až bude škubali, že mi chce ustlali pěknejma bílejma peřinkama.
Ráda bych tě měla, jen kdybych věděla, jen kdybych věděla, že budeš můj; ale tak těžko je, potěšeni moje, protože já nevím, budeš-li můj. „Jen ty mě ráda měj, na mě se nehněvej, jen ty mě ráda měj, já budu tvůj; nebo tak lehko je, potěšení moje, protože nechci bejt, než jenom tvůj.“
Když jsem šel od milý, pěkně mi troubili, kukačka na dubě zakukala: kukačka kukala, má milá plakala, že sobě Jeníčka rozhněvala. Jeníčku můj milej! proto se nehněvej, že jsem já za tebou nevyšla ven; proto se nehněvej, příčiny nehledej: jest-li se ti líbím, jen si mě vem.
Ach bože nebeskej! co pak nejsem hezkej, že mě v těch Klatovech žádná nechce? já pudu do světa, kde štěstí rozkvětá, a tam si namluvím hezky děvče. Matičko nebeská! co pak nejsem hezká, že mě v tom Pušperku žádnej nechce? já pudu do světa, kde štěstí rozkvětá, a tam si namluvím taky chlapce.
Proto jsem tě nechtěl, že’s tuze ospalá, proto jsem tě nechtěl, že tuze spíš: já jsem k tobě přišel, zase jsem odešel, dal jsem ti hubičku, ty nic nevíš.
Hněvej ty se na mě, nebo nehněvej, jen když mě potkáš, pozdravení dej; hněvej ty se na mě, nebo nehněvej, jen mi pozdravení dej: a když mě potkáš, pozdravení dáš, budou lidi myslit, že se nehněváš; hněvej ty se na mě, nebo nehněvej, jen mi pozdravení dej.
Zelená se louka, zelená se les, jen ty, má milá, na mě nepověz; zelená se louka, zelená se les, jen ty na mě nepověz: a jest-li povíš, povíš na sebe, že jsem bez hubičky nešel od tebe; zelená se louka, zelená se les, jen ty na mě nepověz!
Andulko, mé dítě, vy se mně líbíte; Andulko, mé dítě, já vás mám rád! Ani mi to lidi nepřejou, že chodím za tebou; ani mi to lidi nepřejou, že chodím k vám. Truc na truc někomu do vašeho domu, truc na truc někomu do vašich vrat. Ani mi to lidi nepřejou, že chodím za tebou; ani mi to lidi nepřejou, že chodím k vám.
Otče, otče, otče, otče náš – má panenko, jak se máš? Zdráva, zdráva, zdráva, zdráva jsi – když mě vidíš, ráda jsi. Věřím v pána Boha – že jsme rádi oba: Desatero boží – když hubičky hoří. Andělíčku boží, strážce můj – ty jsi moje a já tvůj.
„Pusť mě, holka, pusť mě do komůrky.“ A já nechci, já tam mám měchurky! To jsem tě, můj zlatej holečku, to jsem tě ošidila, že jsem tě do naší komůrky, že jsem tě nepustila! „Pusť mě, holka, pusť mě do setničky.“ A já nechci, já tam mám rohlíčky! To jsem tě, můj zlatej holečku, to jsem tě ošidila, že jsem tě do naší setničky, že jsem tě nepustila!
Černé oči, jděte spat, však musíte ráno vstát. Ráno, ráno, raníčko, dřív než vyjde sluníčko. Už sluníčko vychází, má milá se prochází. Prochází se po rynku, přinesla nám novinku. To novinku takovou, že na vojnu verbujou. Když verbujou, budou brát, 1) škoda hochů nastokrát! Ty hezké nám poberou, 2) ti chromí nám zůstanou. 1) Když verbujou, budou brát, půjdeme se taky dát. Dej se bratře, já taky, budem spolu vojáky. 2) Zverbovali Honzíčka, dali jemu koníčka. Dali zeleny šaly a klobouček ušatý. Na klobouček píření jemu pro potěšení.
Vyletěla holubička z rychtářovic okenečka. Vyletěla, zahoukala, na milého zavolala. Pojď, můj milý, s oné strany, pomoz na mě nůši trávy. „Těžší tráva než otava, proč’s, má milá, tolik brala?“ Já jsem brala po libosti, 1) abych měla kravám dosti. Otočil se a zasmál se, vytál facku své panence. Červená ji polívala, do šátečku utírala. Do šátečku, do bílého, co dostala od milého. Vila věnec ze slziček a vplítala jetelíček. Vadne kvítí ve věnečku: S pánem Bohem, můj holečku! Prachenska. – Srov. Suš. 537; Kol. I. 295. 1) „Ať pomůže otec, máti, nechtěli mi tebe dáti. Ještě tebe kolíbali, už mi tebe slibovali.“
Vsadila jsem záhy dosti, pěknou růži k svej libosti; ach, růžička opadává, můj milej mne zanechává. Zanechává a mne nechce, že já nemám na tisíce, na tisíce, ani na sta – zarostla k nám travou cesta. Měla jsem milého chlapce, což je po něm, když mne nechce? když k nám přijde, pořád sedí, ani slova nepromluví. Ožeň se, holečku, ožeň, vem si, která je ti roven: na poctivost jsem ti rovná, na bohatství není možná!
Má panenko starodávná! pro tebe mne nechce žádná; pro tebe mne nemilujou, 1) na tebe mi ukazujou. Kdybych věděl, že má budeš, dal bych dláždit, kudy pudeš; dal bych dláždit dlaždičkama, kudy chodíš nožičkama. Slunce stojí nade mlejnem, kdepak se my zase sejdem? sejdeme se na cestičce, dáme sobě po hubičce. 1) Pro tebe mne nemiluje, prstem na tě ukazuje.
K Pažežnici cesta húzká, 1) celá trníčkem porostlá; to trníčko bíle kvete: má panenko, votevřete! Má zlatá Spaněvská cesto, což je mně po tobě teskno ani tak ne po cestičce, jako po tě, má dívčice! „My zlaty Spaněvsky háje, já na vás zpomínám stále: ani tak ne po háječku, jako po tě, můj holečku! My zlaty Spaněvsky dráhy, jak jste vy se zelenaly: zazelenejte se eště, moje srdéčko potěšte!“ Tam na těch Spaněvskejch lukách já slyšel kukalku kukat; kukalička zakukala, má panenka zaplakala. Kukalka kukala kuku: „Podej mně, můj chlapče! ruku, podej ruku, podej pravou, zarostla k nám cesta travou. Podej ruku, podej vobě, že se nedostáném sobě: ani za rok, za dvě léta, ani do skonání světa!“ 1) K Pušperku je cesta zlatá, celá trníčkem pojatá atd.
Propusť mě, můj milej, propusť: jsi falešnej – Bůh ti odpusť! propusť mé ze slibu mého, budu čekat na jiného. Ty si myslíš, že já nevím? a já se ti všeho dovím, co, ty synku, co ty děláš: že sobě jiny namlouváš!
Měla jsem chlapce, nemám nic; dala jsem šátek, nedám víc: ouvej moje potěšení! včera bylo, dnes už není. Dobře mé srdce vědělo, povědít mně neumělo: že ta láska není stálá, co se před lidmi schovává. Šel muj milej, šel do Slezska, vzal mně klíček od srdéčka: vzal od svého i od mého, nenechal mně od žádného.
Škoda je tě, synku, škoda je tě: pantáta tě nechce mít za zetě, ani dcera za milého; zanechej chození daremného. „Já toho chození nezanechám, dokud vaše dvířka nerozsekám, dvířka novy jasanový, že je konec toho milování.“ Už holečku, už je veta:[24] máma nechce tě za zeta, ani dcera za milého, nech chození daremného. „Já chození nezanechám, dokud vrátka neposekám, třeba byly z brusu novy: 1) abych věděl, kdo k vám chodí.“ 1) vrátka novy jasanový, že je konec milování.
Byla-tě cestička šlapaná, šla tudy Anička, plakala. Šel tady Jeniček, vejsksl si; dohonil svou milou, stejskal si. „Což pak si, můj milej, stejskáte? zdaliž vy mou lásku neznáte? Přijité k nám, můj milej, v neděli, já vám dám věneček zelený.“ Jeniček v neděli nepřišel, zelený věneček opršel. Opršel, opršel, opadal, že jest ji Jeníček oklamal. Od Lipoltic stezka šlapaná atd.
Co jsi, můj holečku, co jsi myslil, žes mě pro chudobu z lásky pustil? Já se pro tě ve dne, v noci trápím: a ty máš myšlení jinde zatím! Falešná tvá láska, falešnej svět: když si’s mě nechtěl vzít, moh‘ si říct hned! Já byla bych na tě nemyslila: jiného si za tě vyvolila. Co pak si zakládáš na bohatství? však vidíš příkladů všady dosti. Jsú lidi, že měli kolik tisíc: všecko jim ušlo pryč, nemají nic. Peníze uplynu jako voda: a tobě vostane mrcha žena!
Letěla husička, letěla přes pole, tam kde bejvávalo potěšení moje. Letěla husička, už víc nepoletí: škoda je tě, děvče, že tě nesmím měti! když jsem k vám chodíval do vaši dědiny, míval jsem klobouček plnej rozmaríny. Nýčko k vám nechodím, už chodí tam jinej: jen na mě, má milá, více nespomínej! „Zachází slunéčko, zachází za horu: kterak pak já na tě chlapče, zapomenu!“
Vletěla husička, do dvora vletěla: pověz mně, má milá, jest-li bys mě chtěla? Já bych tebe chtěla, nedají mně naši: že se tvá matička vysoko vynáší. Vysoko vynáší, vysoko si vede: a já jsem děvečka chudobné mateře. Vem sobě bohatou, a já chudobného: potom zapomenem jeden na druhého. Chudobná děvečka co vyslouží, to má: bohatým dceruškám maminka najedná. Ona jim najedná tenounké ručníčky, co na ně napředly chudobné dívčičky! Služebná děvečka, což ta mnoho zkusí: v službě ledakoho poslouchati musí. Když ho neposlechne, všickni po ní pasou: jak slovíčko řekne, je to mezi chasou!
Měla jsem holoubka v truhle zavřeného, on mi však uletěl do pole šírého. Do pole šírého na zelenej doubek; tam sobě zahoukal můj zlatej holoubek. Nehoukej, nebroukej, můj zlatej holoubku; nedělej svej milej většího zármutku! „Já jí ho nedělám, dělá si ho sama; když já nejsem doma, s jinšími sedává. Já jí koupil pentli barvy proměnavé, by si proplétala vlásky kadeřavé. Já jí koupil jinou, a to pěknou bílou: by pamatovala, že byla mou milou.“

Pages