jenom

Displaying 1 - 100 of 112
[:Na mšu svatú zvonijú, :] [: panenky se strojijú. :] Všecky idú pod věnci a za nimi mládenci. Jenom jedna nebyla, pro věnec se vrátila.1) Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla. Tři růžečky utrhla, tři věnečky uvila. První vínek zavíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhý vínek zavíjá, kněz svůj kalich pozvíhá. Třetí vínek zavíjá, kněz mšu svatú zavírá. Do kostela běžela, mšu svatú omeškala. Potkal tě ju jeden pán, a to byl ten ďábel sám.2) Kam, děvečko, kam ideš, do kostela nepřindeš. Du, pane, do kostela. — Mšu svatú sem zmeškala? Mšu svatú si zmeškala, kázání neslyšela. Skoč, děvečko, na kamen a z kamena na třemen. A z třemena na můj kůň, pojedeme na hrad můj. Pojedeme do pola, kde’s jak živa nebyla. Ke kostelom přijeli, zdaleka vyhýbali. K šibenicám přijeli, zdaleka se klaňali. Co to, pane, děláte, kostelom vyhýbáte? Kostelom vyhýbáte, šibenicám se klaňáte? To jsú naše kostely, by ste hřišní věděli. A kdy k peklu přijeli, na dveře udeřili. Otevřte, tovaryši, vezem vám tělo i duši. Postavte jí stolicu, dejte jí vína sklenicu. Ponýprv se napila, modrý plamen pustila. Po druhé se napila, červený plamen pustila. Po třetí se napila, bílý plamýnek pustila. Otevřte okynečko, ať si ochladím srdýčko. »Kdy si chtěla chladiti, měla’s dobře činiti.« Kdo je tady z Moravy, od mamulky z tej strany? Zkažte tam mé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ani zítra k obědu, že už já věc nedondu. Ješče jednu dceru má, ať jí vůle nedává, jako mně ju dávala; kam sem se smutná dostala! Proč, zvony, nezvoníte, snad už o mně nevíte? Jak ti máme zvoniti? Nechtěla’s nás slyšeti. Kohúti nezpíváte, snad už o mně nedbáte? Jak ti máme zpívati? Nechtěla’s nám sypati.
Panenka Maria po světě chodila, Božího synáčka v životě nosila.1) Přišla ona, přišla do jednoho města, do jednoho města, kam ju vedla cesta. Vešla tě tam, vešla k jednemu šenkýři: Šenkyrečku milý, přenocuj mne tady.2) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, ožralci tu pijú a kartáři hrajú, ve dně v noci pijú, světla nezhasujú.3) Přišla tě tam, přišla do jedné uličky, do jedné uličky mezi kovářičky. Vešla ona, vešla k jednemu kováři: Kovařičku milý, přenocuj mne tady.4) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, musíme, matičko, celú noc kovati.5) Můj milý kováři, co to tak kujete, co to tak kujete a nenocujete?6) A kujeme my to tři kolní hřebíky, to na Krista Pána, má se naroditi.7) Ona se ulekla, hned odtud utekla, do jednoho chlíva, kde dobytek bývá.8) Přes prah překročila, syna porodila, syna Jezu Krista, sama panna čistá. Porodila tě ho na té prosté slámě, do plen ovinula, v jesle položila. Kovářova dcera na ráno běžela, na ráno běžela, do chléva pohledla.9) Kovářova dcero, podej mně dítěte, podej mně dítěte, mého pacholete.10) Jak já vám ho podám, dy já rukú nemám, jenom ty gramličky, 11) co držím knížečky. Dotkni se hůlečky, dá ti Pán Bůh ručky. Maličko se sehla, obě ruce měla.12) A domů běžela, rukama košala:13) Má dcerko rozmilá, kdes ručičky vzala? Ach, tato, tatíčku, už se ten narodil, už se ten narodil, co mé ruce stvořil. Dala mně jich, dala ta ženička mladá, ta ženička mladá, co noclehu ptala! Dybych já byl věděl, že to matka Boží, byl bych jí dal ležet v novém bílém loži. Byl bych ji uhostil v té pěkné komnatě,14) v té pěkné komnatě, na stříbře, na zlatě. A sám byl bych lehl hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní. To bych byl udělal lidům na znamení, aby matce Boží dali přeležení. Včil já nejsem hoden po té zemi chodit, ale sem já hoden do ohně mne hodit.15)
[: Postil se tě Pán Bůh štyrydceti dní,:] štyrydcet dní, štyrydcet nocí. A přišel tě k němu pokušitel zlý, přišel k němu ďábel šeredný. Zkoušel Pána Krista, zkoušel po první, vyvedl ho k hromadě kamení.1) Jsi-li, Jesu Kriste, jsi-li syn Boží, udělej mně chleba z kamení. Není jenom člověk samým chlebem živ, je živ také tím slovem Božím. Zkoušel Krista Pána, zkoušel po druhý, vynesl tě ho na chrám vysoký. Aj, jsi-li ty, Kriste, jsi-li syn Boží, spusť se dolů a staň na nohy, zadrží tě andělé tvoji. Netřeba mě, ďáble, dolů spouštěti, mám své nohy, možu choditi. Zkoušel Pána Krista, zkoušel po třetí, vynesl ho na hora vysoký. A z té milé hory mnoho viděti, mnoho světa, drahého květa. Chceš-li se mně, Kriste, chceš-li klaněti, volím tobě to všecko dati. Všecko je to, ďáble, všecko je to mý, i tady to drahé kamení.2) Kopnul3) Pán Bůh ďábla pravým kolenem, hleď, ďáble, hleď do propasti,4) nemáš ty mě v ničem podvesti.
[: Svaty Juři po horach chodival, :] [:po horach chodival, po cestách jezdival. :] Přijel un tam k jednomu jazeru, nadešel tam klečeť tisařovu dceru. Co, krasna panno, co ty tady sediš, a tak truchle, smutně do jazera hlediš? Ach, jak němam, ach, přesmutna byti, dy ja už dněs musim smrti podstupiti? Chceš-li, krasná panno, v Boha uvěřiti, chcu tě tej sanuti smrti obhajiti. O, ja by rada v Boha uvěřila, a když by to jenom možna věc to byla. Svaty Juři na koničku jedě, a ta zla sanuti už z jazera leze. Svaty Juři vytahnul kopiju, a prohnal ji hlavu ež na druhu stranu. Krasna panno, daj zlateho pasu, poveděmy my tu sanuti k městečku.1) Seděla kralovna v vrchnim okenečku, přirovnavala se jasnemu slunečku. Ai, lude, lude, něviditě divu?2) Už ta naša dcera vedě sanuť živu. O, jak ta sanuti, jak ona ryčela, městečko se třaslo, zeď se osypala. A jak dojiždžali palacu panskeho, přebod svaty Juři draka pekelneho. Zapřahlitě tři tisice volův, tři tisice volův a dvě sta koni, a ešče sanuti z mista hnuť němohli.3) Chcetě-li, lude, v Boha uvěřiti? A ja vam chci tu saň z města vysmyčiti. A my bysmy radi v Boha uvěřili, a když by to, ach, možne věci byly. Svaty Juři zapřahnul konička a vyvez un sanuti z městečka.
Šel Pán Bůh na procházku, pod pekelnú bránu. Všecky dvéře zavřeny, na zámky zamčeny. Jak Pán do dveří stušil, hned zámky porušil. Co jest to za mocný Pán, že ruší zámky nám? »Já jsem Pán. Bůh s výsosti, přišel jsem pro duše.« Vem si jednu lebo dvě, jdi s něma do ráje. »Já nejidu pro jednu, ani pro dvě, pro tři; já jsem přišel pro všecky, pro věrné dušičky.« Všecky duše řadem jdou, vesele zpívají; jenom jedna smutná jde, žalostivě plače. Proč, dušičko, smutná jdeš, žalostivě plačeš? »Proč bych smutná nebyla? Otce, máti bila. Ach, nebila, nebila, jenom jsem myslela.1) Za to pomyšlení Boha jsem ztratila.«2) Horší jest pomyšlení nežli udeření.
[: Šla Maria do kláštera, :] tam synáčka porodila. Porodila i povila, do jeslíček položila. Lež tu, synu, lež tu, milý, a já půjdu pro anděly. Andělé proň přiletěli, pod své křídla syna vzali. Letěli s ním pod nebesa, nebesa se otevřely. Křižíčky se poklonily, zvony samy zazvonily, dušičky se zradovaly. , Jedna jen se neraduje, kerá otce, matku bije. »A já sem hříšná nebila, a jenom sem pomyslila,« A dy jsi ty pomyslila, jako bys to učinila. A hned padla v věčný plameň, uchovej nás, Kriste, Amen.
Ach, člověče hříšný, poslyš mé zpívání, pohleď a rozvažuj Ježíšovy rány! Náš milý Spasitel hned od narození, věrně jest pracoval pro naše spasení. Tak nás milý Ježíš, tak nás zamiloval, že své drahé tělo pro nás nelitoval. Dal se od katanů ukrutně trýzniti, dal pro nás své tělo na kříži probiti. O, člověče hříšný, to často rozjímej, pro Christovu lásku hříchům výhost dávej. Takého nenajdeš sobě upřimného, jakého spatřuješ Spasitele svého. O, Christe Ježíši, uděl mně milosti, abych jenom v tobě nacházel radosti.
Bože můj, Bože můj, jenom mě neopusť, co nemožu snésti, to na mne nedopusť! Bože můj, Bože můj, Bože můj nebeský, to na mne nedopusť, co nemožu snésti.
Na tom světě nic stálého, on je všecek márný, moje leta taky idú rovno s hodinami. A dy přijde amen, složá na mne kamen, duša v skrúšenosti půjde do věčnosti, půjde na examen. Tenkráte se každý doví, jaké to tam bude; budem-li met dobré skutky, dobře nám tam půjde. Ale ty zlé skutky, ty budú zármutky, ty nás budú hnísti, ty na srdci hrýzti, ach, po všecky věky! Ale na to žádný člověk předce dbati nechce, jenom sobě naplňuje každý svoje měšce. Nech je mladý, starý, předce je lakomý, statky sobě shání, hříchu se nechrání, až dojde na máry.
Ach, vojna, vojna, vojna,*) není každému hojná, jenom tomu šohajkovi, kerý sedá na koňa. Na koníčka si sednu, smrti se bát nebudu. Vezmu svoju nejmilejší a s ňú bojovat budu. A když přišli pod lindu, pod tu lindu vysokú: Slízej, milá, slízej s koňa, odpočinem si trochu. Včil mně kážeš slízati, měl's mě nebrat od máti, začala si galanečka žalostně naříkati. Nedaleko chodníčka teče dobrá vodička, slízej, milá, slízej dolů, napojíme koníčka. Naše vrané koníčky napily se vodičky: Sedej, milá, sedej na ně, pojedem pomalúčky. Dyž do vojny přijeli, na holú zem si lehli, nepočalo ešče svítat, tambor začal bubnovat: S Pánem Bohem, moja milá, musíme maširovat. Vylez, milá, na dřevo, podívej se na levo, uvidíš-li tam armádu a šohajka milého. Nevidím tam žádného, jenom svého milého, a on sobě smutně vzdychá a krev teče od něho. Ach, škoda mé mladosti, dvacet roků starosti, dyž já musím v cizím světě složit své mladé kosti. Ach, mamulko má milá, dybyste to věděla, jak vysoko krev stříkala z mého mladého těla!
Od pondělí na úterý [: byl Heřmánek zarmúcený. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu v klíně jabka. Můj synáčku, kam pojedeš, že své vrané koně češeš? Já pojedu pro svú milú, pro nevěstu roztomilú. Já si musím pro ňu jeti, dybych měl život ztratiti. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 1) Když na lúku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmánka postřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmanka zastřelili. 2) »A jední sa se mnú vraťte, a jední mně pro ňu jeďte.« A jední sa s ním vrátili, a jední mu pro ňu jeli. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 3) »Všecky hosti tady vidím, jenom ženicha nevidím. Kde je, kde je můj Heřmánek, že on sám pro mne nejede?« Tvůj Heřmánek doma zůstal, hodným hostom stoly chystal. Jak živa sem neviděla, aby ženich zůstal doma. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, krev červenú tam spatřili. Ptám sa já ťa, družičko má, z čeho je tá krév červená? Zabili sme tu jelena, z toho je tá krév červená. Když za humna přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, komu to tak pěkně zvoňá?« Umřelo tam pacholátko, jemu to tak pěkně zvoňá. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek ve sklepě je, hodným hostom víno leje. Jak živa sem neviděla, co by ženich ve sklepě byl, hodným hosťom víno točil. Když za stoly posedali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek v komoře je, leží v malovanej truhle. 4) Štyry stoly přeskočila, na pátém se zatočila, hned do komory skočila. 5) Dva zlaté nože nalezla, jeden bodla v pravém boce, druhý bodla proti srdce. 6) Ulomte chvojku zelenú, přikryjte tu krév nevinnú. Ať na ňu vrany nekvačú, černé oči ať neplačú. Na druhý deň matka její přijela tam s peřinami. »Všecky hostě tady vidím, enom svěj dcery nevidím.* Vaša dcera je v komoře, stele pěkné bílé lože. Jak pak by ho, smutná, stlala, dyž tady peřin neměla? A ležá tam milá s milým, jsú přikrytí rozmarýnem.
[: Bylatě stará kovářka, :] [: měla synáčka Václavka. :] Nedala se mu ženiti, kázala mu vandrovati. Vandruj, Václavku, vandruj preč, dám ti na cestu ostrý meč. A Václavek se rozhněval, do Holešova vandroval. A zabil tě tam jedneho, u Holešova druhého. Už v Holešově zvonijú a Václavka už honijú. Už v Holešově přestali, že už Václavka dostali. Zkažte tam mojé mateři, ať mě nečeká k večeři. Ach, ani zítra k obědu, už mě do Brna povedú. Nech mně pošle košulenku, tu konopnú a tu tenkú. V konopné budu choditi a v tenké budu viseti. Nevěšejte mne na duby, objedli by mě holubi. Pověšte mě radš na jedlu, kam chodí milá pro vodu. Až té voděnky nabere, holuby se mne zežene. Ej, hukša, hukša s milého, nejezte těla bílého. Ej, nežerte mu nožiček, co k nám šlapaly chodníček. Ej, nežerte mu ručiček, co mně nosily perníček. Ej, nežerte mu hlavěnku, co mně lúbala huběnku. Nežerte těch černých očí, co mě přivodily k pláči. 1) A holubi jenom žrali, kosti jenom zanechali. 2)
[: Bylo Juři pachole, :] [: sluhovalo ve dvoře. :] Vyslúžilo brany kůň, na konička sedelko, pod sedelko třmeněčko. Pod třmeněčko šátečku, švarnu Marijanečku. Marianko, dzěvečko, ež do ročku sedmeho, němiluj ty žadneho. Sedmy roček přichodzi, Juřiček jedzě z vojny. Natrefil tam pastyře, co černe bydlo pase. Ptam se ja cě, pastyři, je-li živa Slezkova, co švarnu dcerku měla? Och, Slezkova živa je, dněska dcerku vydaje. Už vy jenom pospeščě, na svadbu přijedzěcě. Jak za humny přijechal, velku střelbu udzělal, Marijance hlas vydal. Vyšla k němu Anička, Marjančina sestřička. Vitej z vojny, Juřičku, můj rozmily švagřičku. Marianka umřela, v klášteře je schovana, bilym ruchem odzita. Bilym ruchem odzita, černu hlinu přikryta. Třikrat klašter objechal, Marijanku zavolal. Marijanko, dzěvečko, přemluv ke mně slovečko! Cěžké moje mluveni, dy ve mně dechu něni. Zlaty prsteň s prstu sjal, Marijance na prst dal, a sam se zamordoval.
[: Janek do vojny jede, :] svej milej přikazuje. Aby se nevdávala, sedum roku čekala. Až on z vojny přijede, že si ju potom vezme. Neminulo sedum let, Janka viděť z vojny jeť. Jeho sestra Dorota otvírala mu vrata. Ach, sestřičko, sestro má, jak se tu Kačenka má? Kačenka se dobře má, včera týden schovaná do nového kláštera. Třikrát klášter obešel, nikde dveří nenašel. Jenom malé okénko, co svítilo slunýnko, Kačenčino srdénko. Ach, Kačenko milá má, kam’s ty dary poděla, cos ode mne dostala? 1) »Zlatý obraz na oltář, zlatú sukňu na ornát. Zlatý řeťaz na zvony, aby hlasno zvonily, tvé srdéčko těšily.« Ptám se já tě, má milá, kam’s ten prsten poděla? Zlatý prsten ješče mám, ten já ti, Janičku, dám. Až půjdeš podle moře, vhoď ten prsten do moře, vylej si svoje hoře. Až půjdeš vedle vody, vhoď ten prsten do vody, ať tě hlava nebolí. Neminula hodina, Janka hlava bolela. Neminulo to týdeň, Janka nesú z města ven. Co sis od Boha žádal, to ti Bůh nebeský dal, s Kačenkú odpočívaj.
Dcera matku prosila, hej, hej, prosila: Moja maměnko rozmila! Něvdajtě mne dalečko, hej, hej, dalečko, edem přes male polečko. 1) Matka na to nědbala, tym dalej ju vydala. 2) To do cizej krajiny, mezi ty turecke pany. 3) Když jest bylo po roce, chtěla dcera isť k matce. Stroj, pachole, košinu, pojeděm na hostinu. Jak do pole přijeli, zvony zvoniť slyšeli. Jak do dvora přijeli, žadného něviděli. Jenom male pachole, co sedělo při stole. Všecky dveře zamčeny, žadneho něni k spatřeni. Ptam se ja tě, pachole, hdě moja maměnka je? Mamička nam umřela, to včera od večera. Leža tamto v komůrce, v malovanej truhelce. Dcerka, jak to učula, hned k mamičce běžela. Ach, mamičko, stavajtě, požehnani mně dajtě. Dy stě nam ho nědaly, když stě nam umiraly. Ach, mamičko, stavajtě, slovečko ke mně mluvtě. Ma dceruško, něvolaj, těžkosti mi nědělaj. Ja bych rada mluvila, dyby ja živa byla. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa. Ani ptačka zpivati, tej zezulky kukati. Těš tě už tu Pan Bůh sam, matka Boži, svaty Jan.
V kosteleckém mléně, je tam jednostejně, hejno hej, je tam jednostejně. Tam herskó dceru majó, dělať jí nedajó. Jenom husy pase, pěkně nastroja se. Pase jich na lóce, napájí v potoce. Haj, haj, haj, husičky, nekalte vodičky. Přijede sem šuhaj oplaviť koníčky. 1) Košulenka tenká, šila ju milenka. Šila ju pod hájem zeleným hedbávem. Dyž ju vyšévala, žalostně plakala. Dyž ju došévala, na orla volala: Orle, milý orle, kde só husy moje? Já sem ich neviděl, ale sem ich slyšel. Z vysoka letěly, velice křičely.
Jede, jede vývoda po tej lúce zelenej, po rosence studenej. Jede, jede k hájičku, nadešel tam Aničku, ona žala travičku. Ach, Andulko, Andulko, pojď ty ke mně slúžiti, chceš-li muža nabyti. A ty, starý vývodo, co ty mně za službu dáš, dyž ty mia slúžit voláš? Štyry krávy ve dvoře, bílé lože v komoře. Dyž do dvora přijeli, ničeho neviděli, jenom holé kamení. Do komory vkročili, bílé lože nalezli. Ach, Andulko, Andulko, běž ty bílé lože stlat, půjdem na ně spolem spat. Počkaj, starý vývodo, až světelko zahasím, sukničku si zavěsím. Světelko zahasila, oknem ven vyskočila. Utěkala k hájičku, zpívala si písničku. Ach, hajíčku, hajíčku, jak jsi ty tak zelený, jak rozmarýn saděný!
Kral na vojnu zavolal, sedlaček se zastaral. Koho na tu vojnu dam? Syna žadneho němam. Měltě jenom tři dcery, dvě do vojny něchtěly. Jedna byla Dorota, pobožneho života. Druha byla Ludmila, každemu se libila. Třeti byla Anička, potěšila tatička. Něstaraj se, tatičku, nahotuj mi šabličku. Ja na vojnu pojedu, za vas bojovať budu. Když na koňa sedala, všeckym ruček davala. Pichla koňa ostrohu, poručila se Bohu. Jak do vojny přijela, kordem si vytočila. Třikrat vojsko objela, tři sta Turků zabila. Kral se tomu podivil: Co to za vojaček byl? Něni sem ja vojaček, ale ja sem děvečka chudobneho tatička. Dybys byla děvečka, dal bych tobě synačka. Něpřijela sem se vdať, přijela sem bojovať. To za sveho mileho, za tatička stareho.
Zakázali na vojnu sedláčkovi do domu. 1) Sedláček se zastaral, sedňa za stůl zaplakal. Nemám syna žádného, ani bratra vlastního. Ty, děvečko najstarší, jdi za mne bojovati. Oj, tatíčku, nepůjdu, já bojovat nebudu. Já sem srdca měkkého, já se leknu každého. Ty, dceruško prostřední, jdi za mne bojovati. Oj, tatíčku, nepůjdu, ja bojovat nebudu. Ja sem srdca měkkého, ja se bojím každého. Poslal pro tu najmladší: Tebe já mám najradší. Poď, děvečko, poď domů, pojeď za mne na vojnu. Já, tatíčku, já půjdu, za vás bojovat budu. Já sem srdca tvrdého, nebojím se žádného. A když ju oblékali, obě sestry plakaly. Když jí vlasy splétali, všecky panny plakaly. Když na koňa sedala, otec, máti plakala. Jeď, dceruško, jeď s Bohem, daj ti Pan Bůh dobrý den. 2) Jak do vojny přijela, třikrát vojsko objela. Jak ponajprem střelila, tři sta Turků zranila. Jak po druhé střelila, celý tábor zranila. Jak po třetí střelila, všecky Turky zahnala. Podivil se císař pán: A co je to za husar? Jenom jednu dcerku mám, tu tomu vojáčku dám. A nejsem já vojáček, a sem ja ti Anička chudobného tatíčka. »A jedneho syna mám, tobě, Aničko, ho dám.« Hned se vojna skončila a svadba se strojila.
[: Když syneček na vojnu vzal, :] [: své panence přikazoval, :] aby se mu nevdávala, sedum roků naň čekala. A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce. Když nažala, navázala, po polu se ohlídala. Neviděla tam žádného, jenom vojáčka samého. A kde je on, ten můj milý, můj syneček roztomilý? Tvůj milý se včerá ženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Andulenko, pěkná kulatá huběnko? Zkazuju mu toli ščestí, co je v tom háječku listí. Zkazuju mu toli zdraví, co je na trávníčku trávy. Na trávníčku tráva drobná, spočítat ju néni možná. Zkazuju mu na tisíce, aby ušel šibenice. Zkazuju mu ješče více, by mu tekly bokem plíce. Bokem plíce, játra, srdce, by nešidil panen více. Zatočil se a zasmál se, vyťal facku té panence. Červená ju polévala, do šátečka utírala. Do šátečka, do bílého, že je byla od milého. Kdyby byla od pajmámy, dala bych se do stonání. Ale že je od milého, snesu já ju z lásky jeho.
Mračí se, mračí, bude-li pršet? Před našima je [: zelené vršek. :] 1) A pod tém vrškem široké kameň, sedí syneček s panenkó na něm. Syneček praví: Hlavěnka bolí, zavaž, panenko, ať se mně zhojí. Panenka váže, hlavěnka klesla; co ses, panenko, co ses tak lekla? Ach, jak se nemám smutná lekati, dyž už ty mně chceš v rukách skonati. 2) Já neskonávám, jenom se lóčím, tebe, panenko, Bohu poróčím.
Byla jedna vdova, patnast dcerek měla. Všecky povdavala, Verunku něchala. Turek se dověděl, hned pro Verušku jel. 1) Za humny seděla, zlatém vyšivala. Slyšela tam hrati, bubny bubnovati. Komu to, maměnko, komu to bubnuju? Tobě to, Verunko, Turci pro tě jedu. Ma mila maměnko, hdě bych se skovala? Skryj se do komory, jsu tam troje dveři. Jak Turci přijeli, všeci je vitali, jenom Verunka ni. Kaj je ma Veruška, ona mne něvita? Jak byla neděla, Veruška umřela. Turek na to nědal, jen Verunky hledal. Šli do prvnich dveři, tam Verunky něni. Šli do druhych dveři, tam Verunky něni. Šli do třetich dveři, tam Verunka leži. Mlada cisarovna, vypravuj se s nami. A Verunku vzali, na kočar ju dali. Jak byla za vraty, volala na braty: Bratřicci rozmili, zůstaňtě tu s Bohem. Ujela půl cesty, volala na sestry: Sestřičky me mile, buďtě vy tu s Bohem. 2) Jak přijeli k dubu: Staň, kočarku, se mnu. A choji lamala, pod kočar chybala. Ma mila Verunko, na co ty to lameš? A to na znameni, že tu Turci jeli. Jak přijeli k mořu: Staň, kočarku, se mnu. Abych se napila z bystreho Dunaja. Něpij to, Verunko, lepši u Turků vinko. Než bych měla vinko piť, volim se utopiť. 3) Do vody skočila, hned se utopila.
Pošla Kačenka ze mlýna, neslatě na rukách syna. Kole Dunaja chodila, do Dunaja ho hodila, jak by jeho máť nebyla. 1) Rybáři ryby lovili, krásné pachole chytili. Mne tu mamička vhodila, leda ve vínku chodila. A na ratúze zvonijú, panenky z města svádijú. 2) Všecky panenky do rady: Našli jsme dítě u vody. Všecky přišly ve věnečku, jenom Andulka v čepečku. Proč, Andulka, vínka nevzala? Lebo tě hlavěnka bolela? Hlavěnka mě nebolela, ale maměnka bránila. 3) Co pak's tam, dítě, robilo, dyž's po vodince brodilo? Jak pak ty, dítě, jak se máš? Kerú matičku svoju máš? Byla má máti bohatá, pošla do smrti za kata. 4) Vemte ju, kati, pod boky, hoďte ju v Dunaj hlyboký. Kati ju vzali pod boky, hodili v Dunaj hlyboky.
Šlo děvčátko pro vodu, pro voděnku studenú. Došel pán, rozbil žbán, trala, trali, rozbil žbán. Děvče hned nemeškalo a za pánem běžalo: Dyž jsi pán, zaplať žbán. Nestaraj sa, děvče ty, škoda sa ti zaplatí; za ten žbán dukát dám. Děvče dukát nechtělo, jenom žbána želelo. Dyž jsi pán, zaplať žbán. Nestaraj sa, děvče ty, škoda sa ti zaplatí. Za ten žbán dům ti dám. 1) Děvče domu nechtělo, 2) jenom žbána želelo. Dyž jsi pán, zaplať žbán. Nestaraj sa, děvče ty, škoda sa ti zaplatí. Za ten žbán sebe dám. Děvče hned dom běžalo a na máti volalo: Ráda jsem, našla jsem. Ztratila jsem, našla jsem, rozbila jsem, ráda jsem. Za ten žbán pána mám.
[: Šly děvčátka na jahody, :] a to pořád podle vody. Nadešly tam přívozníčka, přešvárného šohajíčka. Oj, Janíčku, přívozníčku, převez ty nás přes vodičku. 1) Všecky panny popřevážal, jenom svoju milú nechal. Oj, Janíčku, převez i mňa, zaplatím ti jako jiná. »Nemám čluna, ani vesla, všecko mi to voda znésla,« Máš ty člunek a i veslo, ale tebe blúdi pestvo. Sedni, milá, na lodičku, převezu ťa přes vodičku. 2) Jak dojeli prostřed vody, stupoval jí do slobody. Nestupaj mně do slobody, než mia dovez na kraj vody. Jak dojeli na krajíček, vyhodil ju na trávníček. 3) Ruce, nohy jí urúbal, černé oči jí vylúpal. Odešel ju na půl míle, počuval ju, živa-li je. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janoška volala. Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl nohy moje? Tam jsú tvoje bílé nohy u Dunaja na tom poli. Vrš plakala, vrs zpívala, vrš na Janóška volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl ruce moje? A ty tvoje bílé ruce u Dunaja na tej lúce. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janíčka volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl oči moje? Tam sú tvoje černé oči, kde sa Dunaj kolem točí. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janíčka volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl vlasy moje? A ty tvoje černé vlasy po Dunaju větr plaší. 4)
U Krakova na dolině pase dívče vrané koně. Přišel k ní šohaj z Krakova, zajal jí koně do dvora. 1) Dávala mu tři dukáty, 2) dva stříbrné, jeden zlatý: 3) Nechaj, švarné děvče, sobě, zítra večír přijdu k tobě. Chceš-li ty k nám chodívati, mosíš dobrý pozor dati; 4) naša mama zticha 5) spává, ona dobrý pozor dává. 6) Stávaj, starý, stávaj hore, kdosi u naší dcery je. Než starý z postele skočil, šohaj oknem ven vyskočil. Ven vyskočil a zavískal a děvečce ruku stískal; ostávaj tu s Bohem, milá, já mládenec, a ty jiná. Jak pak bych já jiná byla, sak sem s tebú málo byla. Dyby bylo půl hodiny, nejmenuj se mezi panny. Dybys měla na tisíce, nebudeš ty pannú více; a já jenom dva grýcary, přece budu šohaj švárný. Pusť pérečko 7) po tej vodě, půjde-li ti po svobodě; bude-li ti k vrchu plyvať, budeš v našem domku bývať. Dyž to pérko namáčala, do voděnky ho házala: Plyvaj, mé perečko, do dna, abych byla vínka hodna. 8)
[: Vím já jeden hájiček, :] v tom hájičku domeček. V tom domečku děvečka, chovala sokolíčka. Čisté žito sbírala, sokolovi sypala. Nemohla ho uchovať, musela ho ven vyhnať. 1) Sedum let ho chovala, na osmý ho pustila. Leť, sokole, do pole, nalítej se do vůle, nazobej se kúkole. Letěl sokol, zaletěl, třikrát Krakov obletěl. 2) Sedl si tam na rynek, na červený kamýnek. 3) A tak vesele zpíval, až se Krakov rozlíhal. Krakovjané měščané všeho díla nechali, sokola poslúchali. Došla k němu hrdlička, jeho vlastní sestřička. Co, sokole, co děláš, žádného smutku nemáš? Jaký bych já smutek měl, když mi žádný neumřel? Umřela ti tvá milá, dvě hodiny s poledňa. Třetí den, co pohřbená, v klášteře pochovaná. Sokol letěl, zaletěl, až na klášter doletěl. Třikrát klášter obešel, žádných dveří nenašel. 4) Jenom jedno okenko: Promluv ke mně, milenko. Dybych mohla mluviti, mohla bych aj choditi. Na srdečku mám kameň, na jazyku mám plameň; to pro tebe, můj milý, že sme spolu chodili.
V mlynařovem splavku bila husa plyva, že z velkeho milovani malo hdy co byva. Stanul pod okenko, zavolal tišenko: Marianko, srdce moje, otevř mně okenko. Je mně hrubě zima, větřiček zaviva, pusť mne jenom do komůrky, moja roztomila. Ja tě do ni pustim, na svych ručkach uspim, slibila sem Bohu svemu, že tě něopustim. Včil ju on opustil v jejich mladych letach, ztratila vinek zeleny, něužila světa. 1) Světa něužila, pannu něnabyla, to že pro synka mileho Boha opustila.
Vyletěltě sokol na oblaky, vynášel se nade všecky vtáky, aj, nade všecko stvoření. Sedl sobě na štymberské veži, protíral si svoje zlaté péří, ach, svoje zlaté péřičko. 1) Střelil po něm štymberský král prudce, poranil mu jeho věrné srdce, aj, jeho zlaté srdéčko. A přiletěl k milé pod okýnko a zavolal: Pod, otevř, milenko, ach, spíš-li lebo mě slyšíš? A já nespím, já tě dobře slyším, ale já sem žádného nepustím, jenom vtáčka sokolíčka. 2) A tak se s ním dlóho domlóvala, až ho potom po hlasu poznala, poznala a zaplakala. Vítej, vítej z daleké krajiny, povidej mně zlé, dobré noviny, jak se ti ve světě vedlo? Zle se vedlo, má milá děvečko, zraněné je to moje srdečko, ach, zraněné je na stokrát. Kdyby byla v tém moc Boží daná, hojila bych tvé srdečko sama, ach, od večera do rána. Dej, má milá, kopat hrobek nový, do něho dej mé srdce raněné, nechať si v něm odpočine. 3) Od večera do rána hojila, ráno si ho pěkně nastrojila, večer k hrobu sprovodila. 4) Lež tu s Bohem, můj milý synečku, lež tu s Bohem, sivý holubečku, lež tady s Pánem Bohem! Zvoňte zvony na všecky tři strany, umřelo mně moje potěšení, jakého ve světě néní.
Ach, maměnko, maměnko, zlá novina letí, vdovec si mě namlúvá, má patero dětí. Ach, vdovče ty můj milý, pověz ty mně pravdu, kolko ty těch dětí máš, ať mě neoklamáš. Pod pecem je patero, za pecem je štvero, néní jich, má milá, jenom devatero. Než bych sobě vdovca plesnivého vzala, radši bych já, radši do vody skočila. Radši bych já, radši dvanást kráv dojila, než vdovcovým dětom snídaní strojila. Dvanást kráv podojím, se synkem postojím, tem vdovcovým dětom nikdá neuhovím. Ty vdovcovy fúsa radovaly by se, moje černé oči naplakaly by se. Ta vdovcova brada jako drobná sečka, ona by popchala moje bílé líčka.
Vuře šohaj, vuře v zeleným hóhoře, pohání koníčka po hedbávné šňúře. Ta šňura hedbávná na pole strhaná, nevěř, milá, nevěř, šak je láska planá. Nevěř, milá, nevěř, a šak nemáš kemo, šuhajek falešné pojede na vojno. Debech měla koňa, sama bech s ňém jela, aspoň bech viděla, kde bech zahynula. A zahynu-li já, zahyneme vobá, jenom nás položte do jedneho hroba. Do jedneho hroba, do jedné trohlice, bodó vo nás plakat bestrcké děvčice.
Daleká, široká cesta po Volomóc, zkázal mně můj milé na stokrát dobró noc. A já mo děkojo z jeho dobré noce, že se nevespale moje černý voče. A copak dělale, že se nevespale? Čekale milýho až do dně bílýho. Deň bílé jož vešil, seneček nepřešil; snad ho voda vzala, lebo na vojno šil. Voda ho nevzala, na vojno se nedal, jenom že své milé včerá vypovídal.
Falešné synečku, ty mě rmótíš! Ty mně to srdečko darmo trápíš! Dříve’s mně sliboval, že budu tvá, včilka mně povídáš: Néni možná. »Dyž sem si tě nevzal za ženičku, vyvolím si tebe za družičku.« O to ti, můj milé, nebudu stát,1) nemohla bych pro plač věnců podat,2) Pro plač věnců podat, před kněza jít, pro falešnó lásku3) musím umřít. O to jenom prosím, šohajíčku, při mém umíráňó rozži svíčku!4) O to tebe prosím, bys při mně stál, mý bledý vočenka zaklačoval.
Hradišču, Hradišču, na dole, na blatě, nemožu, synečku, zapomenót na tě. Já bych zapomněla, dybych jenom mohla, dybych tě, synečku, vorat neviděla. Vorat neviděla, praskat neslyšela, šak bych já, synečku, na tě zapomněla. Dobře je přivykat, ale zle odvykat, ale ješče horší srdečko zamykat. Já sem si ho zamkla na devět zámečků, tys mně ho odemkl, falešné synečku. Falešné synečku, falešné jsi hrubě, že mně ukazuješ svó lásku na dubě. Ten dóbek uvadne, lestí z něho spadne, tak se našé lásce nekdy konec stane.
Jak je mně, tak je mně, šak mně dobře néní, když k nám nesmí chodit moje potěšení. Moje potěšení, můj věrný syneček, nesmí on šlapávat k našemu chodníček. Můj starý tatíčku, pro Boha vás prosím, dovolte si mně vzít, co v svém srdci nosím. Sami ste si vzali, co sa vám lúbilo, mně si nedáte vzít, co by mia těšilo. Dolina, dolina, co je po dolině, dyž sa my, šohajku, rozejít musíme. V dobrém sme sa sešli, v dobrém sa rozejdem; kerý na kerého spjéše zapomenem? Já bych zapomněla, dybych jenom chtěla, dybych ťa, šohajku, tak ráda neměla.1) Zapomněla bych já, zapomněla lehce, ale mé srdénko zapomenút nechce.
Je cestička ušlapaná pod našém oknem, kdo ju šlapal, než můj milé, dyž mě volal ven; vyvolal mě na rozcestí: Dé ti, milá, Bože, ščestí, hledé si s Bohem. Copak seš te, můj šohaju, v celém světě sám, že já pro tě mé srdenko zarmócený mám? Šak je ješče chlapců dosti, jako na stromečku lestí, co chcó chodit k nám. Dež’s te chodil, můj šohaju, přes zelený háj, jenom ty se na to zpomeň, žes k nám chodíval; chodívals k nám ve dne v noci, šidívals mý černý voči, včiľs mě voklamal. Ach, můj Bože némiléší, co mě mrzí svět, že nemužo, můj šuhajo, na tě zapomnět. Zapomeno, ale těžko, zpomeno se na to všecko, plakala bych hned.
Jenom ty mně, má panenko, pověz, kam ty ráno na travěnku půjdeš? A já půjdu, půjdu, půjdu do hájíčka, zelená se tam pěkná trávička. Zelenej se, travěnko zelená, rozlívej se, voděnko studená! Rozlívej,rozlívej po hladkém kamení, nastalo mně s milú rozlúčení. Rozlúčení, co je to těžká věc, to je horší nežli jaká bolesť! Od bolesti zelená bylinka, od tesknosti je hezká panenka.*)
Jenom ty mně, můj synečku, pověz, kam ty ráno koníčky povedeš? Povedu, povedu na suchý rybníček, zelená se tam pěkný trávníček. Zelenej se, zelený trávníčku, rozpomeň se, rozmilý synečku! Rozpomeň, rozpomeň na mé naříkání, je od tebe těžké rozlúčení. Rozlúčení, co je to těžká věc, to je horší nežli jaká bolesť. Od bolesti voňavý hřebíček,1) od tesknosti švárný šohajíček.
Jenom ty mně, můj synečku, pověz, kam ty ráno koníčky povedeš? Povedu, povedu na suchý rybníček, zelená se tam pěkný trávníček. Zelenej se, zelený trávníčku, rozpomeň se, rozmilý synečku! Rozpomeň, rozpomeň na mé naříkání, je od tebe těžké rozlúčení. Rozlúčení, co je to těžká věc, to je horší nežli jaká bolesť. Od bolesti voňavý hřebíček,1) od tesknosti švárný šohajíček.
Jenom ty mně, můj synečku, pověz, kam ty ráno koníčky povedeš? Povedu, povedu na suchý rybníček, zelená se tam pěkný trávníček. Zelenej se, zelený trávníčku, rozpomeň se, rozmilý synečku! Rozpomeň, rozpomeň na mé naříkání, je od tebe těžké rozlúčení. Rozlúčení, co je to těžká věc, to je horší nežli jaká bolesť. Od bolesti voňavý hřebíček,1) od tesknosti švárný šohajíček.
Kamarádko věrná, jako ruka jedna, měla sem milého, tys mně ho odvedla. Dy’s mně ho odvedla, jenom si ho mívej, jenom se, sestřičko, ze mně nevysmívej.
Kdo se to prochází po liboské hrázi? Černooký děvče marijánek sází. Sází tě ho, sází po jednom zbílečku; ach, žes ty ošidil chudobnó děvečku! Chudobná děvečka nic inšiho nemá, jenom tu poctivosť, co si ju zachová. Málo je jich, málo, co ju zachovají, néhodnější panny ty ňó pohrdají.
Můj milý Janičku, černé oči máte, a já se vás bojím, že mě oklamáte. Neboj se, Nanynko, mého oklamání, nedal by mně Pán Bůh žádné požehnání. Žádné požehnání na mojem statečku, že sem já oklamal chudobnú děvečku. Chudobná děvečka, ta jiného nemá, jenom tu poctivosť, kerú si zachová.
Můj milý, můj milý, ale nevím kerý; ja, kerý mně bude od Boha súzený. Od Boha súzený, od rodičů daný, od pana faráře za ruky svázaný. Bolí mě hlavěnka, jak mě nemá bolet? Dyž mně šohajíček došel vypovědět. Bolí mě ta hlava, bolí mě od rána, bolí mě celú noc, nemožú mně pomoct. Šak by mně pomohli, dyby jenom chtěli, dyby mně šohajka do domu dovedli. Nebudu veselá tento celý tydeň, dokud mně nezkáže můj milý dobrý deň. Dobrý deň, dobrý deň! Dycky mně dobrá šla, v sobotu na večír zlá novina přišla. Zlá novina přišla od mého milého, abych se vdávala, esli mam iného.
Na Javornici vtáček zpívá, krásná hanačka trávu sbirá. Trávu sbírá, stat nemože: Poď sem, synečku, poď, pomož mně. Poď, synečku, poď a pomáhej, jenom ty ke mně nerozprávěj. »Jaké by to srdce bylo, dyby k své milé nemluvilo.«
Na hoře, na dole, ej, na hoře, na dole, [: v tem zeleném hájku. :] Trhaua má miuá modrú fialenku. Trhaua, trhaua, do kystek vázaua. Došeu k ní šohajek, perečko mu daua. Daua mu perečko, modrej fialenky, aby nezapomněu svojej frajirenky. Dyž půjdeš mimo nás, zpomeň si na dům náš, že v něm frajirku máš. Dyž půjdeš mimo nás, zpomeň sina dům náš, že v něm frajirku máš. Dyž půjdeš mimo nás, mimo našich dvéří, jenom ty zavouaj: Má miuá, otevři. Dyž půjdeš mimo nás, mimo našich oken, jenom ty zavouaj: Má miuá, vyndi ven.
Na kroměřížském mostku hrajú děvčátka v kostku, aj, hrajú, hrajú, hrajú, maměnky jim lajú. Nelaj, maměnko, nelaj, přijede švárný šohaj na pěkném vraném koni, šablenka mu zvoní. Nelaj, maměnko, nelaj, jenom mně svadbu dělaj, a dělaj mně ju v létě, dyž fialka kvete.
Na slavkovském poli dvě růže stojijó, co só to za růže, že mně nevonijó? Na hodeckém poli jenom jedna stojí, co je to za růža? Zdaleka mně voní. Na slavkovském poli rozmarýnu hory, už su u samého, ešče mně nevoní. Na hodeckém poli jenom jeden stojí, ešče su daleko, už mně pěkně voní. Ani mně nevoní rozmarýn zelený, jak mně zavonělo moje potěšení. Na hodeckém poli kdosi na mne volá, já se mu ozývám na slavkovském stoja.
Nebudu se vdávat, budu očekávat, až bude sám Pámbůh mládenců rozdávat. Už jich všeckých rozdal, jenom jednoho má, o toho poprosím, toho mi Pámbůh dá.
Nejednó sem [: obešel, :] a nic sem tam nenašel, jenom jedno [: okýnko, :] pod kerým milá spala. Ja, dybych měl ty klíče, ty ode dňa bílého, nedal bych já [: svítati :] až do roku celého.
Rozmarýn, rozmarýn, ja, zelený rozmarýn. Ja sa ti, děvčico, do něho povalím. Ja, poval sa, poval, jenom ho nepouam, ješče ti k neděli voničku uděuám.1)
Svítí měsíček jasně milé pod vokýnko, staň honem a votevři, má milá panenko. »Ráda bych votevřela, dybych jenom mohla, dyby mě má hlavěnka tuze nebolela.« A šak tebe nebolí tak, jako se děláš, ale že ty více mě v svém srdéčku nemáš. Včilka sem už vopuščené jako hruška v poli, hrušky chlapci votrhajó, hruška smutně stojí. Včilka sem už vopuščené jako holubička, kerá líta po poli a hledá samečka. Včilka sem už vopuščené jako jabor v lese, keré v zímě ani v lítě ovoce nenese.
Svić, měsičku, svić pěkně zvečera, dobro noc tobě vinšuju, kochanko moja. Něměj mně za zle, žech cě probudzil, abych jen jedno slovečko s tebum přeřundzil. Možeš přeřundzić slovko lebo dvě, jenom musiš, můj synečku, pěkně lahodně. Měsiček svići, věterek věje, a ta moja kochanečka ze mně se směje. Svić, měsičku, svić, věterku něvěj, a ty, moja kochanečko, ze mne se něsměj.
Šak sem já ti říkávala, dy sem s tebú sedávala, aj, abys ty k nám nechodil, že já o tebe nestojím. A tys na to nic nedbával, předce jsi k nám chodívaval pod to naše okenečko: Otevři mě, frajirečko. Šak sem já ti říkávala, dy sem s tebú sedávala na tej zahrádce pod slivú: Vem si mě pannu poctivú. A včil dyž mě začepili, líčka se mně proměnily, včilé se ti zdám škaredá, že nejsu panna poctivá. A dyž nejsu, nechať nejsu, dyž jenom věneček nesu; ty nejsi poctivý mládenec, vzal si mně z hlavěnky věnec. Nevzal sem ho, néní pravda, hodilas ho do Dunaja; aj, do Dunaja, do moře, kdož ti, má milá, pomože? Aj, pomože, jak kdo može, aj, pomože, jak kdo može, pomože mně ten šohajek, až se rozzelená suchý hájek.
[: Teče voda, velká voda :] kolem dokola jabora. Všecky lavičky pobrala, jenom tam jednu nechala. Po kerej Honzíček chodí, Marjánku za ruku vodí. Byl jest tam jeden stromeček, na něm bylo moc jabliček. Utrh Honzíček, utrh dvě, jedno je pustil po vodě. Kam, jablíčko, kampak kráčíš, že se ani nevotáčíš? Kráčím já, kráčím po dolu až k mej Marynce do domu. Když připlynulo k okýnku, zaklepalo na Marynku. Vyjdi, Marynko, vyjdi ven, Honzíček stojí před domem. Pročpak bych já ven chodila? Dyť já nejsem jeho milá. Pročpak bys milá nebyla, dyťs mi dávno slibovala! Slibovalas mně o duši, že se ta láska nezruší.
Tluku jsem na dveří: Má miuá, otevři, jenom na suovečko odevři, Aničko. A Anička pyšná ani ven nevyšua, ale světuo zhasua, zima se mnú třásua. Počkaj, nedočkáš mně ani za dva týdně, sama za mnú půjdeš, ešče prosit budeš. Prosit ťa, nevím oč, nevěděua bych proč, takových šohajů ješče je v světě moc. Néní jich tak hojně, všecí jsú na vojně, dostaneš žebráka, starého vojáka.
[: U brněnské Boží moke :] [: klečí tam šohaj, :] sepňa roke. Přišla k němu jeho milá a ptala se ho, co tam dělá. Nedělám to, milá, mnoho, jenom se modlím Páno Boho. Habe mně dal Pán Bůh ščestí, habech já dostal děvče hezký.
Zbéšovský děvčátka, pěkný voči máte, [: jenom mně povězte, :] čém je uméváte. My je uméváme jedenkráte v roce [: studenó voděnkó, :] co je na potoce.
[: Zdálo se mně dnes v noce, dnes v noce o půlnoce, :] že se mně utopil [: šohaj na potoce. :] A von se neutopil, jenom šáteček ztratil. Šak mně ješče posud za ňé nezaplatil.
Zelinečko má, dybych tě znala, každému bych šohajkovi učarovala. A ne každému, jenom jednemu, vybrala bych z padesáti, ze sta jedneho. Ze sta jedneho švarného synka, ja, co k našém chodívává pod ty okýnka.
Dej mně, Bože, dej mně, co mně míníš dati, jenom mně nedávej, k čemu nemám chuti. Dej mně, Bože, dej mně, co mně míníš dati, abych ja věděla, za co děkovati. Dej mně, Bože, dej mně, co mně míníš dati, jenom mně nedávej na ty cizí děti. Na ty cizí děti, na ty nekáraný, oni nechcó slyšet mého přikázaní.
Dej mně, Bože, dej mně, co mně míníš dáti, [: jenom mně nedávej :] ty vojenský šaty. Ty vojenský šaty, ty sou pěkný bílý, pověz ty mně, má milá, má panenko rozmilá, jak se ti to líbí? To se mně tak líbí, jako bys svoje měl; [: žes ty na mně, můj milej, :] najednou zapomněl. Já sem nezapomněl, brání mně rodiče, [: že nemáš, má milá, :] že nemáš tisíce.
Stroj se, stroj se, jenom rozpomeň se, néni to na rok, ani na leta dvě. Je to, je to do smrti nejdelší, hleď, můj Janičku, ze všech nejmilejší. Až já vyjdu, ještě se podívám, ještě-li já tam tatíčka uhlídám. Uhlídala tatíčkovo žito: Teprva je mně toho slibu líto. Až já vyjdu, ještě se podívám, ještě-li ja tam matičku uhlídám. Uhlídala matijčino zelí: Teprva nynčko mé srdečko želí. Neuhlídám, ani neuslyším, s kejm pak se já přesmutná tu potěším!
[: Bystra voda vyliva, :] všecky lučky přikryva. Jenom jednej něchala, co ma mila sedala. Co ma mila sedala, žulte vlasky česala.1) Žulte vlasky do země do travičky zelenej. Česala jich hřebeněm, na nich zlate prsteně.2) Němohla jich rozčesať, do věnečka zapletať. Něni teho v dědině, co můj vinek rozvině. Něni teho ve světě, co můj vinek rozpletě.
Už sme to dostali, oč sme pracovali, už to vezem domů, chvála Pánu Bohu. Stálo mi to za to, že sem šlapal blato, dostal jsem děvčátko milejší jak zlato. Dobrú noc, dobrú noc, ale ne každému, jenom té maměnce, co mně dala dceru. Dobrá je maměnka, co mě vychovala, ale je ta lepší, co mně dceru dala. Dobrú noc, tatíčku, obtulám ručičku, že ste mi dopříli tu vašu Aničku. Rád sem tě mívával, dys byla panenkú, včil jsi mně milejší, dyž si mojú ženkú.
[: Na prahu tě stála, :] s mátí se žehnala. [: Žehné se ty sama, :] co sobě zvolila. [: Zvolila sem sobě :] to švarné pachole. [: Keré ráno stává, :] vraným koňom dává. [: Vraný koně řechcó, :] obroku jest nechcó. [: Jenom tó belenko, :] drobnó jetelinko. Co ju milá žala biléma rukama, žalostně plakala.
[: S Pánem Bohem, :] má matičko stará, jenom ste se za mnú z okna podívala. S Pánem Bohem, mé mamičky lžičky, nebudú vás drhnút mé bílé ručičky. S Pánem Bohem, mé mamičky krávy, nebudú vám nosit moje záda trávy. S Pánem Bohem, pavlovské děvčátka, kerá jste bývala moja kamarádka. S Pánem Bohem, pavlovčí mládenci, keří ste bývali moji tanečníci.
Dobró noc, dobró noc, ale ne každému, jenom té maměnce, kerá mně dá dceru. Néni ta maměnka, co mně vychovala, ale ta maměnka, co mně dceru dala.
U oltáře stojí, pěkně se vyznává a svému milému ručenku podává. Můj zlatý Františku, pod, podej ručičku, šak nemám žádnýho, jenom tě samého. Všecí mí přátelé za stolem sedijó, a žádného slova ke mně nemluvijó. Aspoň vy, tatíčko, promluvte slovečko, šak už mě ztratíte za maló chvílečko. Aspoň vy, mamičko, promluvte slovečko, šak už mě ztratíte jak jablůň jabliško.1)
U oltáře stojí, pěkně se vyznává a svému milému ručenku podává. Můj zlatý Františku, pod, podej ručičku, šak nemám žádnýho, jenom tě samého. Všecí mí přátelé za stolem sedijó, a žádného slova ke mně nemluvijó.
U oltáře stojí, pěkně se vyznává a svému milému ručenku podává. Můj zlatý Františku, pod, podej ručičku, šak nemám žádnýho, jenom tě samého. Všecí mí přátelé za stolem sedijó, a žádného slova ke mně nemluvijó.
U oltáře stojí, pěkně se vyznává a svému milému ručenku podává. Můj zlatý Františku, poď, podej ručičku, šak nemám žádnýho, jenom tě samého. Všecí mí přátelé za stolem sedijó, a žádného slova ke mně nemluvijó.
Ach, Bože, rozbože, kde je má maměnka! Už na ní narostla zelená travěnka. Zelená travěnka modrým kvítím kvete, že už mě, maměnko, vdávat nebudete. Ach, Bože, rozbože, kde je můj tatíček? Už na něm narostl zelený trávníček. Zelený trávníček, červený hřebíček, že už mně nebude vdávat můj tatíček. Já nemám maměnky a nemám tatíčka, já tady mám jenom jednoho bratříčka. Ach, Bože, rozbože, jakó já křivdu mám! Komu požaluju, dyž rodičů nemám. Požalovala bych svému bratříčkovi, předc to tak nebude jako tatíčkovi. Požalovala bych své milé sestřince, předce to tak néni jako své maměnce. V slavkovském krchově holubička sivá, a tam odpočívá má maměnka milá. V slavkovském krchově vyrůstá hřebíček, tamto odpočívá můj milý tatíček.1)
Janičko, Janičko, jakó te svadbo máš! Jenom se podívé, keho tade nemáš. Ach, te tade nemáš svojiho tatička, už na něm narostla zelená travička. Zelená travička modrém kvítkem kvete, že už mě, tatičku, ženit nebudete. Marjánko, Marjánko, jakó te svadbo máš, jenom se podívé, keho tade nemáš.1) Ach, te tade nemáš své staré maměnke, už na nich narostle zelený travěnke.2) Zelený travěnke, modré karafiát, škoda vás, maměnko, škoda vás nastokrát.
Kdybych já věděl, kdy já umřu, [: dal bych si dělat pěknú truhlu. :] A na tej truhle slovo boží, aby věděli, kdo tu leží. Ej, leží, leží šohaj mladý, nezaplače o něho žádný. Nezaplače otec ani matka, jenom ty chudobné děvčátka.
Za našimi humny zahukaua sova, došuy mně na mysel mé maměnky suova. Mé maměnky suova a synečkova řeč, ale bych nedbaua, dyby vandrovau preč. Vandruj, miuý, vandruj, třeba na kraj světa, jenom nezapomeň, že sem já sirota. Dyby si ty byua ubohá sirota, nenosívauas by věnečka ze zuata. Ale bys nosiua ze zelenej rúty, jako nosívajú ubohé siroty. Ubohé siroty, ludé na ně lajú, a sami nevěďá, nač své vychovajú. Teče voda, teče přes Dunaj široký: Co sa napuakauy ubohé siroty!
Za našimi humny zahukaua sova, došuy mně na mysel mé maměnky suova. Mé maměnky suova a synečkova řeč, ale bych nedbaua, dyby vandrovau preč. Vandruj, miuý, vandruj, třeba na kraj světa, jenom nezapomeň, že sem já sirota. Dyby si ty byua ubohá sirota, nenosívauas by věnečka ze zuata. Ale bys nosiua ze zelenej rúty, jako nosívajú ubohé siroty. Ubohé siroty, ludé na ně lajú, a sami nevěďá, nač své vychovajú. Teče voda, teče přes Dunaj široký: Co sa napuakauy ubohé siroty!
Hompé, Bartoši, co to neseš na koši? Nesu, nesu, nesu, půl míry žita od pana Víta. Vít není doma, jel do Koříma, jenom sama nevěsta, ukradla nám kus těsta, napekla vdolků, pozvala pacholků. Pacholátka, jezte, šak je to v městě atd.
Spi, děťátko, spi, zamži vočka svý, bude s tebó Pámbů spáti, andílci tě kolíbati, spi ty jenom, spi, očička zamži.
Spi, děťátko, spi, zamži vočka svý, bude s tebó Pámbů spati, andílci tě kolíbati, spi ty jenom, spi. Matička boží kašičku vaří, bude tebe nakrmovat, kašu medem oslaďovat, spi, děťátko, spi.
Lúka sečená, tráva zelená, alenkovščí pacholíci jako malena. Ale ne všecí, jenom nekeří, keří majú za klobúkem pávové peří. Lúka sečená, tráva zelená, alenkovské panenky jako malena. Ale ne všecky, jenom nekeré, keré majú na rukávcech pantle zelené.
Koničku bělavý, vyvez mě z Moravy esli nevyvezeš, střelím ti do hlavy. Vyvezu, vyvezu na tureckú mezu, tam odtuď uvidíš tu brněnskú vežu. Ta brněnská veža velice vysoká, nemohla přeletět kačena divoká. Ne tak ta divoká, ta nedělá škody, přiletí k rybníčku, napije se vody. Přeletěla přes ňu jenom jednú v roce, vypila voděnku všecku na potoce. Voděnku vypila, kalíska nechala, po tobě, synečku, památka zůstala.
[: Co se to tam, :] můj synečku, [: v poli zelená? :] [: Že se mně to, můj synečku, :] [: hrubě pěkný zdá? :] Zelená se, má děvečko, mýho otca hrach, až uzraje, má děvečko, budeme ho žat. Jakživa sem, můj synečku, hrachu nežala, ani ve svých bílých rukách srpa neměla. V létě srpa, můj synečku, v zimě přaslice, jenom sem se dívávala na bílý ruce. Učila sem se, synečku, chlapce milovat, ale sem se neučila rukama dělat.
Kdosi na mně volá z rakúského pola, já se ohlašuju, na moravském stoja. Nic se nestarajte, děvčata moravské, už vám dozrávajú žita zadunajské. Nic se nestarajte, co se máte starat, dyť vy nebudete kontribucí dávat. Kontribucí dávat, na robotu chodit, jenom se budete s galánama vodit.
Ty cacovské panenke chodijó jak hraběnke, jabor zelený. Jsó bílého života, jak holinka vod bota, jabor zelený. Hejno, hejno, hejno, hej, cos slíbila, jenom dej, šátek červený, jabor zelený.1)
Ach, co to tam šusci v tejto olšině? Prošvarny šuhajek navraca koně. O, navraca un jich, ony mu rzaju, poviz mi, dzěvucho, budzěš-li moju? O, budu ja tvoju, ene mne nězradź, dam ci ja šátečku, ene ji něztrać. Bo moja šatečka hrubě draha je, na každym konečku vyšivana je. Na každym konečku, na prostředku květ, milši’s mi, dzěvucho, než ten cely svět. O, juž jsi, dzěvucho, juž jsi zrazena, ta tvoja šatečka juž je ztracena. O, ztracil sem ja ju, ztracil sem ju dněs, dy sem šel od tebe přes ten černy les. Ně tvoja, dzěvucho, ně tvoja škoda, zaplacim ci ja ju baj tolaroma. Něstojim, šuhajku, o tve tolary, jenom mi ty poviz, kaj si oddany. A sem ja oddany pod komendury, vemu sobě jinšu tobě na zdůry.
Ptajó se, ptajó, komo to hrajó, šuhajíčkovi koňa sedlajó. Nic se neptéte, a jenom hréte, šuhajičkovi koňa sedléte. Přisedla k němo, šeptala jemo: Hezké senečko, nechoď na vojno. Včilé mi šeptáš, dež už mám paláš? Mělas mně šeptat, dež sem bel u vás.
Husaři, husaři, pěkné koně máte, já s vami pojedu, kerého mně dáte? Teho-li vraného, lebo teho hlinku, já na něm pojedu zrovna do Štimberku. Dáme ti, dáme ti koníčka vraného, on tebe donese do pola šírého. Husaři, husaři, pěkné koně máte, já s vama pojedu, kerého mně dáte. Vyber si, šohaju, kerý se ti lúbí, on tebe zaveze pod zelené duby. Pod zelené duby, pod zelenú lipku, uvidíš, synečku, tu husarskú bitku. Husaři, husaři, do Uher jedete, mé nevěrné děvče pryč sebú vezete. Počkej jenom, počkej, mé nevěrné děvče, bude tebe teskno po tvém milém ješče. Až přijdú husaři do města Trnavy, nechajú tě sedět, děvečko z Moravy.
Upadla mi šablička od vraného koníčka, poď mně ju, milá, podat, já musím maširovat. Ona mu ju podala a žalostně plakala: Neplač, milá, neplač o mě, že já sem juž na té vojně. Ešli mě ráda máš, poprodé, kde co máš, vinohrady i rolí, vyplať mě, milá, z vojny. Já nebudu utrácet, tebe z vojny vyplácet, nejsem já ti toho vinna, jenom ta tvoja furia.1)
Jiná (Nápěv předešlý) Rozvi se, rozvi, krásná růžičko, kdo tě má milovat, srdce perličko. Miloval sem tě, už víc nebudu, a už já pro tebe na vojnu půjdu. Koně sedlejte, pistoli dejte, a mou nejmilejší mně zavolejte. Na koňa sedal, za paláš se bral: Navrať mně, má milá, co sem ti zavdal. Nezavdal si mně jenom prstýnek, ještě si vyloupl jeden kamínek. Já ho nevyloup, on jest sám vypad’. To máš znamení, že budeš plakat. Přede mnou, za mnou nepřátel dosti, můžeš si vybírat, co chceš k libosti.
Na lanžotském pěkném poli [: kukačky kukajú: :] ti brněnščí rádní páni na vojnu verbujú. Keď verbujú, nech verbujú, pro Boha živého. Nech mně jenom neverbujú mojeho milého. Mosím jíti poprositi císařa samého, ja, aby mi propustili mojeho milého. Ja, vy pane císaříčku, pro Boha živého, enom mně dom propustite mojeho milého.
Ach, co je to za slaviček, co tak pěkně zpiva? [: Ach, to je můj najmilejši, :] ze mne se vysmiva. Ty se ze mne něvysmivej z chudobnej siroty, choť ja němam žádnych peněz ani žadne šaty. Jenom ten vinek zeleny, kery mam na hlavě, a ten jeden šuraneček,1) kery mam na sobě.
Jaborové husličky, ony pěkně hrajó, dyž na ně prstečky pěkně přebírajó. Jenom vy mně zahréte, jaborový husle, šak já vám zaplatím, až má milá usne. Má milá juž usnula, peníze mně vzala, hréte mně, husličky, hréte vy mně zdarma.
Zatoč se mně, galanečko, na dobró noc do kola; a já se ti nezatočím, já musím jít do pola. Do polečka širého, nevidět tam žádného. Jenom vtáčka sokolíčka, Pána Boha samého.
Tráva malá, rosa žádná, [: srp topé: :] jenom ty jé, můj Janíčko, [:vyklupé. :] Nechce von mně můj srpeček dobře žit, nechcela mně má panenka votevřit.
Slavíkovský polečko malý, nebudeme, synečku, svoji. Nebudeme, nebudeme, néní to možná, ani nám to, můj synečku, tvá mama nedá. Copak je nám po našé mamě, naša mama nama nevládne; jenom ty mě, má panenko, jenom ty mě chcej, jenom ty mně na dobró noc ručenky podej.
Jenom ty mně, má panenko, pověz, [: a kam ty zítra :] na trávěnku půjdeš? A půjdu já, půjdu do Včelína, a je tam pěkná drobná jetelina.
[: Horala linda, linduška, :]1) seděla pod ňú Babuška. Jiskerky na ňu padaly,2) mládenci o ňu plakali. Jenom ten jeden neplakal, co jí prstenky posmekal.3) Není tě hanba, mládenče, posmekat krúžky panence?
Dyž jsem šel dom z hospody, dennička svítila, což mě tenkrát ženuška pěkně přivítala. Pěkně mě přivítala, popadla na mne hůl; já ubohý hospodář musel sem vlezt pod stůl. Tu jsem si teprum spomněl, že já su hospodář, ťukel sem si na trnož: Jakú večeřu máš? Ja, ona je feryna, popadla motyku: Jestli ješče hubú hneš, hneď tě ňú vykopu. Já ubohý hospodář nesměl jsem hubú hnúť, jenom jsem pořád hleděl, jak se mám vyvrsknúť. Jak jsem se z domu dostal, radosťú jsem výskal, do hospody jsem běžel, tam sem si postýskal. A vy, paní hospodská, nalejte mně vína, ať mé srdce okřeje, žena mě pobila.
[: Všecke moche z lesa jedó,:] komárovi ženo vezó. Komár všecke vtáke pozval, jenom jedné sove nezval. Jak se sova dověděla, hned na svadbo přeletěla. Sedla sobě na kraj pícke, spívala sobě pěsničke. Tři pěsničke vespívala a tak se do pláče dala. Vzal jo brablec v první tanec, šlápl jí na pravé palec. Jenom brabče s upřímností, polámu ti všecke kosti.

Pages