bohu

Displaying 1 - 71 of 71
Čí je to pachole? v noci chodí: vono cely noci lidi budí. Dyť je to pachole lichtářovo: von chodí za cerú šafářovo. Tluču, tluču, dívčko, votevři mně: dyt to není v létě, je to v zimě. „Dyť bych já ti ráda votevřila, kdyby moje máma neslyšila. Kdyby moje máma huslyšíla, vona by nás třeba voba zbila. Jdi ty raděj, chlapče, jdi ty domů: poruč ty mě tady pánu Bohu.“
Když tě vidím, má panenko! v tom kostele klečeti, nic nemohu sloužit Bohu, musím na tě hleděti: kdybych Boha tak miloval, jako miluju tebe, byl bych dávno za svatého, jako andělé z nebe.
Což se mé srdéčko v těle leká, že na nás veliká. vojna čeká! čeká, čeká můj kůň vraný, na něm je šáteček vyšívaný. Kam pak se poděju, v kterou stranu, bych ještě uviděl moji pannu? Vyjdu si já, ohlídnu se, nespatřím žádného – zarmoutím se. Psal jsem a pečetil dvoje psaní, nedostal jsem žádné odpovědi, psal jsem jí, psal – víc nebudu; odjedu na vojnu – ten tam budu. Přes potok můsteček prohýbá se, roste tam travička neseká se; pod tím mostem jsou rybičky, žádný jich neloví – jsou drobničky. Vyletěla sivá holubička, přinesla psaníčko od miláčka: píše milý, píše, píše, že on k ní přijede co nejspíše. Položila hlavu do jetele, poslouchala pilně, kdo to jede; slyšela řičeti koně vraný: to jsou koně mého potěšení! „Kam pak, mé srdéčko! pojedete, že vy mne s sebou víc neberete?“ Pryč pojedu – nepřijedu, tebe tu poručím pána Bohu.
Ta mlynářka zlá hezkou dceru má: klekni, chlapče, proti domu, pomodli se pánu Bohu, ona ti ji dá. „Ach nedá, nedá! 1) ona ji schová: myslí si, že přijde pro ni čtvero párů vraných koní s kolma zlatejma.“ 1) Kdybych já ji chtěl, dávno bych ji měl: ale že jí nechci, poručím ji ševci, aby si ji vzel.
Toč se, děvče, toč se, dokud tě mám v ruce: až tě z ruky pustím, Bohu tě poručím, ať si tě má, kdo chce. Kýž je mi tak vždycky, jako je nyníčky: já bych k vám nechodit a se vás neprosil, vy pyšné holčičky![35]
Nepůjdu z hospody, šelma bych byl! dokud si děvčátko nenamluvím. Až si ho namluvím, půjdu domů, poručím hospodu pánu Bohu.
Chvála pánu Bohu! už jsem se oženil, chvála pánu Bohu! už mám ženu: už jsem se oženil, svobodu proměnil; chvála pánu Bohu, už mám ženu. Chvála pánu Bohu! už jsem se provdala, divála pánu Bohu, už mám muže; už jsem se provdala, pod čepec dostala; chvála pánu Bohu, už mám muže!
Všickni se starají o moji chudobu: a já se nestarám, chvála pánu Bohu!
Slávo sladovnická! kam se’s poděla, která před třemi sty lety se skvěla: sláva jako tráva pomalu vadne; Bohu povědomo, jak dále bude! Nyní se ve světě takto spatřuje: když který řemeslo kam přivandruje, sládek ho rád vidí – to se musí říct: ne-li když přibude, aspoň když jde pryč.
Neplač, nenaříkej, že jsem já na vojně, neplač, nenaříkej, že jsem voják: vždyť jsem tě prosil, klobouček nosil; ty jsi mi nechtěls ruku podat. Neplač, holka, pro mě, že jsem já na vojně; neplač, holka, pro mě, že jsem voják. Já sedím na vose, mám pouta na noze; muším mašírovat až ku Praze. Pomoct si nemohu, poruě pánu Bohu: až já z vojny přijdu, vemu si tě. Neplač, holka, pro mě, že jsem já na vojně, neplač, holka, pro mě, že jsem voják: sedím na špalíčku, pucuju šavličku, natírám řemeny, kouřím tabák.
Jaro se otvírá, všecko se usmívá, teskno je seděli; stromy zelenají, ptáčkové zpívají, radost je si vyjíti: a já pěšky nepudu, na koni sedět budu, tu barvu zelenou a pěknou červenou rozjímati si budu. Pan rytmistr ke mně: „Pověz mi upřímně, co tě k tomu nutí, že u Prahy v logru chceš se dát na vojnu a chceš hulánem býti?“ A milostivý pane! co žádám, ať se stane: dávno už se souží, mé srdéčko touží po té zelené barvě. Tu mě oblíkali, štěstí vinšovali, zelený kabát dali, červeny vejložky – ach což je to hezky! – ty jsou mi darovali; čepičku s fedrpušem: Má panenko! pospěš sem, podej mi ručičku a dej mi hubičku, už se spolu rozejdem. Má panenka běží, ručičkama lomí, pláče a naříká: „Ach, co’s to učinil a mne tak zarmoutil?“ černé oči utírá. Neplač a nenaříkej, a prej mi té radosti; vrať se zase domu, poruč pánu Bohu – máš tam mládenců dosti!
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.
„Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, otec duchovní, který slouží služby boží.“ „Když jsi ty otec duchovní, oznam tam mé mladé paní; At mi si je rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený: Že tu v něm nemohu shniti, ani v zemi pokoj míti.“ Paní hnedky klíče vzala, všechny truhly zotvírala, plátno brala, rubáš šila. „Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, tvá mladá paní, nesu ti ten rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. Jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený.“ „Když jsi ty má mladá paní, vstup sem ke mně do mé jámy, a klíče nech na znamení!“ Jak jest do jámy vstoupila, jáma se za ní zasula. Vyletěli dva holoubci, vyletěli na zvonici. Tak jsou žalostně houkali, jakoby hrana zvonili. Jak to děti uslyšely, hned tam na hřbitov běžely: „Máti naše, máti milá! komu jsi nás poručila?“ „Komu, mé děti, jinému, než pánu Bohu samému! A vy druhy, co jste hruby, poslouchejte jedno druhy. A pacholátko nejmladší ať mně sám pán Bůh opatří!“
Bude vojna, bude, kdo tam na ni pojde? která má milého k sobě upřímného, ta naříkat bude. „A já mám milého k sobě upřímného: kdyby mně císař pán koníčka daroval, sedla bych na něho.“ „Co bys tam, má milá, co bys tam dělala?“ – „Prala bych košile, abys chodil bíle, to bych tam dělala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je máchala?“ – „V Dunaji je kámen, tam bych stála na něm, tam bych je máchala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je sušila?“ – „Na královském dvoře, na hedbávné šňůře, tam bych je sušila.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je skládala?“ – „Na vraném koníčku, můj zlatý holečku, tam bych je skládala.“ „Vrať se, milá, domfi, poruč pánu Bohu: až sedum let mine, ta vojna pomine, potom si tě vemu.“ „Sedum let dochází, milý nepřichází: ach Bože, Bože můj! on mi tam zahynul, má radost přechází.“ U Dunaje stála, Dunaje se ptala: „Jsi-li tak hluboký, jako jsi široký?“ Dunaje se ptala. Do vody skočila, hned se potopila: „Ach Bože, Bože můj! nade mnou se smiluj, co jsem učinila!“ Její bílé nohy po písku šlapají; její bílé ruce, její bílé ruce břehu se chytají. Její černé vlasy Po vodě plávají; její modré oči, její modré oči k nebi se zdvihají. Sedum let minulo, milý z vojny jede: což jeho vraný kůň, což jeho vraný kůň pod ním tak těžce jde? „Což pak, můj koníčku, což mi tak těžce jdeš? zdali mne mladého jinocha švárného unesti nemůžeš?“ „Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá: která se pro tebe, která se pro tebe včera utopila.“ Milý se otočil, s koně dolů skočil, a svůj ostrý palaš, a svůj ostrý palaš v srdci si omočil. Nenašli se spolu na tom marném světě: nynčko jim na hrobě, nynčko jim na hrobě rozmarína květe.
Chvála Bohu, že sem sa narodil
[: Ležel Lazar v nemoci, :] [: žádal od Boha pomoci. :] Přišeltě k boháčovi, žádal kus chleba ubohý. Boháč mu ho nechtěl dat, kázal ho psami ven vyštvat. Psíčkové ho litovali, rány jeho mu lízali. Odstup, Lazare, stolu, nečiň mi tu nic na mzdoru. Lazar stolu odstoupil, převelice se zarmoutil. Neminula hodina, přišla k Lazaru novina. Stroj se, Lazare, máš čas, jde pro tebe s nebe hlas,1) po té velké úzkosti dojdeš nebeské radosti. Přiletěli andělé a vzali ho na křídla. Na křídla ho pojali, do nebe se s ním brali. Otvírejte nám vrata, nesem milého brata. Posaďte ho na lůně, Pánu Bohu na klíně. Přineste mu stolici a vínečka sklenici. Nech se Lazar napije a nechať si odpočine. Neminula hodina, došla boháče novina: Stroj se, boháči, máš čas, jde pro tebe z pekla hlas. Jdou pro tebe ďáblové, luciperovi poslové. Boháč na to nic nedbal, nejdražší šaty na se bral. Pí a hoduj , duše má, šak máš dost na leta mnohá. Ďábli dva přiletěli a vzali ho na rohy. Na rohy ho ujali, do pekla s ním pospíchali. Když před peklo přijeli, na ně hlukem udeřili. Otevřte, tovaryši, nesem vám tělo i duši. Dejte pánu stolici, nalejte vína sklenici, čiré smoly konvici. Boháč vína okusil, plamen modrý z úst vypustil. Ach, přeběda, nastojte, co jest víno to nechutné! Chtěl-lis dobré víno pít, měl ses s chudými dělit a na světě lépe činit. Hledí boháč na stranu, zří Lazara v Božím lůnu. O, Lazare, bratře můj, omoč prst, ovlaž jazyk můj. Ať mne tak prudce nepálí, bratře Lazare rozmilý. Teprva mě bratrem zveš, kdy v ohni věčném bytuješ, byl jsi mi horší nežli pes. Skličila tě moc Boží, nespomáhá ti tvé zboží. Mám tam ještě dva bratry, rač jim po někom zkázati, aby lépe činili a s chudými se zdělili. Netřeba jim zkazovat, ví každý, jak se spravovat.
[: Na mšu svatu zvonili, :] [:by se lude schodili. :] Všeci lude na mšu šli i ten Lazar ubohy. Kněz mši svatu dokonal, bohač na hostinu zval, bratra Lazara něchal. Jak se Lazar dověděl, k bratru na hostinu šel. Vyhnali ho před vrata, přišla k němu ščeňata. Rany jeho lizaly, drobka jemu nosily. Jak se bohač dověděl, ščeňata pozaviral a je kyjmi biti dal. Lazar kvik jich uslyšel, k Bohu oči pozdvižel. Ach, Bože můj, Bože můj, vem mne k sobě, Bože můj. Něminula hodina atd.
[: Náš stařiček sobě vzdychá, :] hříšná duše se v něm leká. Nelekaj se, duše milá, juž si se tu dost nabyla. Duše z těla vyletěla, na zelenú lúku sedla.1) A tam sobě naříkala, až se lúka rozléhala.2) Přiletěl k ní anděl Boží: Co naříkáš, hříšná duše? Kterak nemám naříkati, dyž se nemám kam poděti. Chyť se, duše, mého křídla, poletíme v rájské sídla.3) A jak k rájským dvéřím přišli, na ty dvéře zabúřili.4) Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to tam anděl Boží, za ním hříšná duše stojí. Mého anděla sem pusťte, hříšné duši pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírú, kady hříšní do pekla jdú. Šla dušička plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Co naříkáš, hříšná duše? A jak nemám naříkati, dy se nevím kam poděti! Vrať se, duše, vrať se se mnú, přimluvím se k mému synu.5) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohlednite, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, za ňú stojí duše hříšná. Mú matičku mně sem pusťte, duši hříšné odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím, nedávala ona chudým. Do kostela nechodila, na ofěry nedávala. Pátečky se nepostila a svátečky nesvětila. Podej, duše, svého prsta, povedu tě do očistca. Duše prsta podávala, po pás v smole zostávala. Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti, potom do nebeské slasti.6) Duse ruky podávala, celá ve smole zůstala. Podej, duše, pravé ruky, vyvedu tě z těžké muky. Duše ruky podávala, k živému Bohu volala. Chyť se, duše, mého prstu, přivedu tě k Pánu Kristu.7) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, a za ňú zas hříšnice ta. Mú matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím. Už ona dost podstúpila, v očistcových mukách byla. Poď, dušičko vyvolená, drahú krví vykupená. Poď, dušičko, večeřati, budeš s námi přebývati. Pane Bože, budiž chvála, do nebe sem se dostala.
Svaty Michal trúbí trúbú, vstaňte hříšní, poďte k súdu. Na tom súdě což tam bude? Sám Pán Ježíš súdit bude. Kteří budú na pravici, to do nebe půjdú všecí. Kteří budú na levici, budú všecí pekelníci. Řekla sestra k druhé sestře: Poďme k Bohu, prosme ješče a padněme na kolena před stolicú Krista Pána. odpověděl jim Kristus Pán, jistě, jistě, já vás neznám. Dušičky se polekaly, hned na hory posedaly. Hory, hory, přikryte nás, sám Pán Ježíš zapřel se nás. Jakož my vás přikryt máme, samy se propadnút máme. Dušičky se polekaly, hned na lesy posedaly. Ach, vy lesy, přikrýte nás, sám Pán Ježíš zapřel se nás. A jak my vás přikryt máme, a my sami shořet máme. Dušičky se polekaly, hned na skály posedaly: Skály, skály, přikrýte nás, sám Pán Ježíš zapřel se nás. A jak my vás přikryt máme, a my samy se pukáme. Dušičky se polekaly, hned na vody posedaly. Vody, vody, potopte nás, sám Pán Ježíš zapřel se nás. A jak my vás potopíme! A my samy vysycháme. Dušičky se polekaly, hned na peklo posedaly. Peklo se jim otevřelo a na věky se zavřelo.
Vandroval jest člověk hříšný, [:z toho světa zarmúcený. :] Potkala ho milosť Boží, plná nebeského zboží. Kam putuješ, můj člověče, proč naříkaš pořád hořce? Putuju od světa zlého, není na něm nic dobrého. »Neschyluj se z cesty pravé, ať tě svět ten nezavede.« Svět mu toho hned zbraňoval, aby dále nevandroval. Vrať se se mnú k své radosti, nezarmucuj své mladosti.1) A já se s tebú nevrátím, radši se k Bohu obrátím. Sliboval jsem Bohu svému, že půjdu na službu k němu. On mne přijme, živiť bude, za službu mně platiť bude. Sliboval jsem, nepřišel sem, Pane Bože, prohřešil jsem!
A už my se spat strojíme, Bohu duši poručíme, tak jako ten svatý Ščepán, dyž měl býti kamenován.
A už my se spat strojíme, Bohu duši poručíme, tak jako ten svatý Ščepán, dyž měl býti kamenován. Bil se nábožně v prsy své: Pane, odpusť mně hříchy mé, všecky hříchy, nepravosti, ach, můj Bože na výsosti.1)
[: Hdzě můj prvni nocleh budzě, :] až ma duše z cěla vyjdzě?1) Půjdzě ona k Panu Bohu, ach, již ten čas přijdzě domů. Dej, bychme se radovali a tam ščasně putovali. Do domu tveho jasneho, na věky něskonaleho. O, dej nam to, mily Paně, ać se nam to všem dostaně. Přivedz nas tam, slavny hosci, do tej něbeskej radosci.
(do kola tancujíce ji zpívají) Já na světě zarmócená, ode všech sem opuštěná, nemám v světě žádného, kromě Jána svatého. Nemám, kdo by orodoval, za mne k Bohu stížnost podal, proti utrhačům mým, bezbožným nešlechetným. Zlé huby se staví na mne, jazyky si brousí na mne, kterak by mě skazili, v hanbu mě přivodili. Ale toho nedovedó a v hanbu mě nepřivedó, svátý Jan mně spomůže, utrhače přemůže. O, zastaň mě, Jene svatý, zahub jazyk jedovatý, by se všickni poznali, na pokání se dali.
Maria, po Bohu v tom světě náděje, tebe naše srdce milovat slibuje. Ty jsi překrásného matka milování, nad tebe po Bohu krásnější není. Není hoden míti srdce ve svém těle, kdo by nemiloval matičky spanilé. Patř na srdce naše, jak láskou plápolá, k tobě, o, Maria, ustavičně volá. Tys poklad, tys klenot v tom světě nejdražší; budiž, o, matičko, pomocnicí naší. Poníženě k svatým nohám tvým padáme, dej nám, ať se s tebou v nebesích shledáme.
(Zpívají děvy na smrtnou neděli) Poděkujme Pánu Bohu a vzdávejme čest a chválu jemu, neboť pro své umučení ráčil nám dat hříchů odpuštění. S nebe stúpil, ponížil se a z Marie Panny narodil se; tři a třicet let pracoval, a pak na svatém kříži umíral. Lámala matka své ruce, když viděla syna v těžké muce, od nepřátel zhaněného a na svatém kříži rozpjatého. Slyšela ho plačícího, viděla ho ukrvaveného, nemohla ho slovem těšit, ani jeho svátou krev zastavit. Svatá krev jest po něm tekla, z hlavy, z boku, z čistého života, a tá krev nás vykúpila z muk velikých, z horúcího pekla. Kriste, pro tvé umučení, račiž nám dat hříchů odpuštění, ať nás nezže věčný plamen, uchovej nás, Jezu Kriste. Amen.
Sem pospěšte, ptáčátka, zvířátka, spívejte u děťátka: Spi, spi, spi, náš Ježíšku, spi. Sem, sem, jarní slavíčku, čížičku, spívej libou písničku: Spi, spi, spi, náš miláčku, spi. Čížiček pokřikuje, pokřikuje, hrdlička mu cukruje, spi, spi, spi, věčný králi, spi. Síkorka ho vítá k nám, vítá k nám: Ty jsi všeho světa Pán, spi, spi, spi, náš panáčku, spi. Zezulenka mu kuká, mu kuká, holoubek jemu vrká: Spi, spi, spi, dítě, sladce spi. Přiběhnultě zajíček, zajíček, pokleknul u jeslíček: Spi, spi, spi, věčný králi, spi. Dej, zajíčku, kožíšek, kožíšek, zimu snáší Ježíšek, ať spí, spí, ať v tepličku spí. »Kdož mě srstí přiodil, přiodil, než ty, jenž si mě stvořil? Ach, spi, spi, stvořiteli, spi. Cos mi dal, vem si zase, vem zase, dám se svléct v každém čase; spi, spi, spi, mocný králi, spi. Všechno, co kde živo jest, živo jest, prokazuje Bohu čest. Spi, spi, spi, dobrý Bože, spi. O, člověče rozumný, rozumný, patř na tvor nerozumný, jak ctí, ctí, svého Boha ctí.
Zpomněl na mně Pán Bůh můj, abych vydal počet svůj. Zpomněl na mně s nemocí, nebylo mně k spomoci. Starala se máti má, kde mně Pán Bůh místo dá? Nestarej se, matičko, dá mně Pán Bůh místečko. Na daleckém krchově, tam je místo hotové. Až mně budou zvony hrát, bude hrobař postel stlát. Místo peřin prachových dají třísek jedlových. Místo vrchní peřiny dají mně na vrch hliny. Všickni anjelé s nebe budou na mojí svadbě. Kantor přijde zpívati a přátelé plakati. Vy, přátelé, neplačte, Pánu Bohu poručte! Ponesou mě na marách, jak nevěstu v peřinách. Přátelé se rozejdou a mě tady zahrabou. Zahrabou mě do jámy, kde jsou ščíři a hadi. Tam já musím zůstati, soudného dne čekati. A když přijde soudný den: Vstaňte, mrtví, z hrobů ven. Anděl Páně zatroubí, Pán Bůh všecky rozsoudí. Zlí budou na levici a dobří na pravici.
Vzdejme čest Bohu samému, Bohu Otci nebeskému, jenž nás vše ráčil stvořiti a na tom světě říditi. Buď čest božská Bohu Synu, že z nás odňal věčnou vinu, kdy za nás ráčil trpěti, na dřevu kříže umříti. Buď čest i Duchu svatému, posvětiteli našemu, že nás na křtu svatém zplodil, dítkami Božími zvolil. Požehnej, Bože, ty dary, ať nám všem slouží ke zdraví, jako na svadbě chudobské, v městě Káni Galilejské. Ať jsou tělu k otavení, duši naší ke spasení. My tě chceme chválit vděčně, zde a v nebi nekonečně.
Žalostné kvílení, rozmilí křesťané, přesmutné loučení Panenky Marie s synáčkem svým nejmilejším, k hrozným mukám odsouzeným; k smrti se ubírá, žalostí omdlívá. »Matičko má milá, moje potěšení, hodina nastává smutného loučení. Již já musím na smrť jíti a hrozné muka trpěti; již se s tebou loučím, Bohu tě poroučím.« Synáčku můj milý, mé srdce rozmilé, ach, neopouštěj mne, matičky své milé. Rozpomeň se na mou lásku a na mou lítost mateřskou, neb nemám žádného krom tebe samého. »Matičko má milá, nemůž jinak býti, my se již musíme spolu rozloučiti. Již mě Jidáš židům zradí a mě falešně políbí, budou mě vázati, po zemi smýkati.« Synáčku můj milý, nech mne s tebou jíti, já volím za tebe ty muky trpěti. Stokrát chci raděj umříti, než bez tebe živa býti, mé srdce rozmilé, ach, k sobě vezmi mne. »Ach, to musí býti, matičko má milá, láska má mne nutí, Otec toho žádá. Všechen svět mám vykoupiti a smrti věčné zbaviti. K smrti se ubírám, tebe zanechávám.« Žalostná já máti, již sem opuštěná, již vidím synáčka, jak v krvi omdlívá, po všem těle sbičovaný a trním korunovaný, kříž přetěžký nese, bolestí se třese. Synáčka milého na kříž jsou přibili, když vypustil ducha, kopím bok prohnali; jak já nemám smutná býti, nad synáčkem omdlévati! Ze všech ran krev teče, pro tebe, člověče. O, hříšný člověče, vezmi si do srdce mého syna rány, mé velké trápení! Budeš-li to rozjímati, máš věčnou slávu dostati, budeš s mojím synem až na věky. Amen.
Bude vojna, bude, kdo pak na ňu půjde? Která má milého, sobě upřímného, tá naříkat bude. Já bych taky jela, dybych koňa měla, koníčka vraného, pěkně sedlaného, sedla bych na něho. Co bys tam, má milá, co bys tam dělala? »U Dunaje stála, košulenky prala, to bych tam dělala.« 1) Kde bys je, má milá, kde bys je máchala? U Dunaje kameň, stála bych já na něm, tam bych je máchala. Kde bys je, má milá, kde bys je sušila? Na zelených lókách, na hedbávných šňůrkách, tam bych je sušila. 2) Kde bys je, má milá, kde bys je válela? V císarské komoře, só tam vále dvoje, tam bych je válela. 3) Vrať se, milá, domů, já tam sám pojedu, až mine sedum let, potom si tě vezmu. 4) Počkám já sedum let, šak nepomine svět, milé z vojny přijde a on si mě vezme, bude-li Pán Bůh chtět. Sedum let dochází, můj milé nejede. Ach, Bože, rozbože, kdy pak mně přijede! 5) Sedum let už došlo, milého neslyším, ach, Bože, rozbože, ach, já se oběsím. Já se neoběsím, radši se utopím, svoje mladé tělo po Dunaji pustím. K Dunaji běžela, Dunaje se ptala: Jsi-li tak hluboká, jak su já vysoká, bych do tě skočila? Rodičové milí, já se s vama lóčím, bratrové a sestry, Bohu vás poróčím. Její bilé nohy do písku sahaly, 6) její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé vlasy po vodě plovaly, její černé oči k nebi se zdvihaly. Sedum let minulo, milé z vojny jede. Což jeho vrané kůň pod ňém tak smutně jde. Co pak, můj koníčku, co pak tak smutno jdeš? Zda-li mého těla unésti nemůžeš? Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá, kerá se pro tebe včerá utopila. Hned s koníčka slezl, kord do něho vrazil, do svého srdečka z pistole vystřelil. 7) Už só vobá mrtví, pochovat jich dejte, z rozmarýnu věnec na hrob jim posaďte. Z rozmarýnu věnec bílým kvítkem kvete; nenašli se spolu ti milí na světě.
[: Nad Kostelcem je černý les, :] [: žalo tam pět panen oves. :] Povězte mně, mé panenky, mého srdca holuběnky: Je-li tady moja milá, je-li zdravá jako jiná? Tvoja milá už umřela, včerá ráno pohřeb měla. Zvoňte, zvony, na vše strany, umřelo mé potěšení. Zvoňte, zvony, po všem světě, že už já nemám děvčete. Ukažte mně tu stežčenku, kady vezli mó panenku. Ta cesta je právě známá, rozmarýnem vypletená. Kady panenka vezená, všady rosička sražená. Povězte mně, kde tam leží? »Na kerchově vedle dveří.« Ponejprv kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po druhé kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po třetí kerchov obešel, na její hrobeček přišel. »Kdo se šlape po mém hrobě, nedá mně v hrobě pokoje?« Já se šlapu, moja milá, jsi-li ty ke mně upřímná? »A to je Janiček milý, co tu po mém hrobě chodí.« A šel cestó pod podlóbí, tam, kde má hrobař nádobí. A vzal ryčku a motyčku, aby vykopal Aničku. Běž, Janičku, běž ty domů, poruč mě tu Pánu Bohu. A šak ty mne už nezvihneš, ešče spíše za mnó přindeš.
Kral na vojnu zavolal, sedlaček se zastaral. Koho na tu vojnu dam? Syna žadneho němam. Měltě jenom tři dcery, dvě do vojny něchtěly. Jedna byla Dorota, pobožneho života. Druha byla Ludmila, každemu se libila. Třeti byla Anička, potěšila tatička. Něstaraj se, tatičku, nahotuj mi šabličku. Ja na vojnu pojedu, za vas bojovať budu. Když na koňa sedala, všeckym ruček davala. Pichla koňa ostrohu, poručila se Bohu. Jak do vojny přijela, kordem si vytočila. Třikrat vojsko objela, tři sta Turků zabila. Kral se tomu podivil: Co to za vojaček byl? Něni sem ja vojaček, ale ja sem děvečka chudobneho tatička. Dybys byla děvečka, dal bych tobě synačka. Něpřijela sem se vdať, přijela sem bojovať. To za sveho mileho, za tatička stareho.
[: Kdo to chodí po krchově, :] po krchove po mém hrobě? Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou? Chodí tady náš pan šafář, z tohoto dvora hospodář. 1) Zkažte vy tam mojí paní, ať mně pošle čechel nový. 2) Že já v tom ležet nebudu, že raděj ven z hrobu půjdu. 3) Mám čechel v neděli šitý a do mše svaté válený. Přišel šafář, přišel domů, sedlu za stůl, sklonil hlavu. Co pak ste tak neveselý, snad vás vaše hlava bolí? Mě má hlava nic nebolí, mé srdce je zarmoucený. Zkazuje ti pán tvůj první, bys mu dala čechel nový. Že on v tom ležet nebude, že raděj ven z hrobu půjde. Že je ve čtvrtek přadený, v pátek velký ovářený. V sobotu po slunci praný, v neděli do mše válený. Dvanáct truhel otevřela, žádné košile neměla. Když třináctou otevřela, tam ta košile ležela, na krchov s ní pospíchala. Kdo to chodí po krchově, po krchově po mém hrobě? A já su to, tvoje paní, nesu tobě čechel nový. Otvírejte se, hrobové, moje paní sem ke mně jde. Hrob Boží se hned otevřel a tam ten pán její ležel. Ona k němu přistoupila, hrdla se ho zachytila. Nechytej se krku mého, dyť vidíš jen mrtvé tělo. Třeba tělo mrtvé bylo, když mně bylo někdy milo. Stup, paní, stup ty doleji, vyvrž klíče na hrob nový, to sirotkům na znamení. Přiletěli dvá holoubci, sedli sobě na zvonici. A tak překrásně houkali, jako by hrany zvonily. Jak sirotci uslyšeli, hned na krchov pospíšili. Ach, matičko roztomilá, komu ste nás poručila? Poroučím vás Pánu Bohu, Matce Boží pod ochranu. 4)
Mračí se, mračí, bude-li pršet? Před našima je [: zelené vršek. :] 1) A pod tém vrškem široké kameň, sedí syneček s panenkó na něm. Syneček praví: Hlavěnka bolí, zavaž, panenko, ať se mně zhojí. Panenka váže, hlavěnka klesla; co ses, panenko, co ses tak lekla? Ach, jak se nemám smutná lekati, dyž už ty mně chceš v rukách skonati. 2) Já neskonávám, jenom se lóčím, tebe, panenko, Bohu poróčím.
[: Na konec Novej Vsi, :] [: u tej Boží muky. :] Stojí tam děvečka, zauamuje ruky. Zauamuje si jich za svoju huavičku: Komus mia tu nechau, švárný šohajíčku? Komu bych ťa nechau, leda Pánu Bohu; aby sa’s modliua, abych došeu domů. Šohaj z vojny jede, s huavú porúbanú: Zavaž mi ju, miuá, naší nepoznajú. Mamička poznali, tatíček nemohli: 1) To jsem já, tatíčku, co mia v noci vezli.
Smlóvali se dvá, smlóvali, by preč vandrovali, z jedné dědiny do druhé, do krajiny cizé. A jeho milá, rozmilá napřed vandrovala, a když k hájičku když přišla, pod stromem usnula. A její milý, rozmilý za ňó na koňu jel, a když k hájičku když přijel, svó miló neviděl. Zavolal hlasem velikým: Ach, má milá, kde jsi? Zda-li tě zvěř neroznesla, lebo zabitá jsi? Uvázal koňa u duba, sám klek' na kolena, vytáhl z pošvy ostrý meč, uťal si hlavu preč. A jeho milá, rozmilá ze sna procítila, viděla ho zabitého, kůň stojí u něho. Měla tě milá dva nože, oba balzanovy, jedněm sobě hrob kopala, druhém se zabila. Ach, položte nás, položte do jednoho hrobu, aby naše věrné duše přišly k Pánu Bohu. Ach, položte nás, položte až tam na rozcestí, kady dobří lidi chodí, formánkové jezdí. Kdo tady půjde, pojede, ať na nás zpomene, tudy leží milý s miló. obá zabití jsó. Kdo tady půjde, pojede, ať sobě zpomene, tu leží milý pro miló, milá pro milého.
[: Oj, pošlo diťatko, :] male pacholatko. Potkal ho stařiček, a to byl Pambuček. Kaj iděš, diťatko, male pacholatko? Jdu ja, stařičku, svej matičky hledať, by mi šli chleba dať. Tvoja mamka leži ten hrob ode dveři. Padlo na prvši hrob, křičelo, plakalo, matičko, volalo. Nic tam něslyšalo, enem zahučalo. Padlo na druhy hrob, křičelo, plakalo, matičko, volalo. Nic tam něslyšalo, enem zahučalo. Padlo na třeti hrob, křičelo, plakalo, matičky volalo. Ach, hdož to tam vola, pokoja mi něda? To ja sem, matičko, ja, vaše diťatko. Kaj maš tu košulku, co sem ti ušila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Kaj maš tu letničku, co sem ti kupila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Kaj maš tu šatečku, co sem ti kupila, dy sem živa byla? Macocha ju vzala, svojim dětom dala. Pusťte mne, matičko, pusťtě mne tam k sobě, budě mi tam dobře. Di, diťa, do domu, maš tam mladu mamu. Něniť mi to mama, a je to macocha. Dy mi chleba kraje, to mi ho něpřaje. A dy mi ho dava, v popele ho vala. Dy mne ona češe, to krev ze mne teče. Dy košulku dava, to mne pošlahava. Di, diťa, do domu, pomodli se Bohu. Šak tě tam ochrani ta něbeska pani. Do domu přiběhlo, otci povědělo: Ach, tato, tatičku, už sem ja mluvila se svoju matičku. Hned se rozněmohlo, třeti deň umřelo.
V mlynařovem splavku bila husa plyva, že z velkeho milovani malo hdy co byva. Stanul pod okenko, zavolal tišenko: Marianko, srdce moje, otevř mně okenko. Je mně hrubě zima, větřiček zaviva, pusť mne jenom do komůrky, moja roztomila. Ja tě do ni pustim, na svych ručkach uspim, slibila sem Bohu svemu, že tě něopustim. Včil ju on opustil v jejich mladych letach, ztratila vinek zeleny, něužila světa. 1) Světa něužila, pannu něnabyla, to že pro synka mileho Boha opustila.
[: A když přijde na jaro pohoda, :] přiď, synečku, přiď do vinohrada. Navoňaš se kvitka voňaveho, napatřiš se lička červeneho. Ach, což je mi po tej červenosti, dyž ja nějsem u tebe v milosti. Přiď ty edem, můj synečku, ku mně, spatříš pěkny rozmarijan u mne. Poručím tě Panu Bohu i s nim, spatřil sem tě v zahradečce s inšim. Nědivaj se, můj synečku, temu, trefi se to i tobě samemu. Trefi se to i panně ve zlatě, ně tak, Bože, chudobnej sirotě. Dybys byla chudobná sirota, nenosila bys řetazy ze zlata. Nosila bys patěrečky drobne, jako nosa děvečky chudobne.
Dy sem se tě něvzal za ženičku, to tě budu prosiť za družičku. Abys v mojem domě přece byla a na moju hlavu věnka vila. A ja v tvojim domě němožu byť a na tvoju hlavu věnka uviť. Z mojich černych oči sluzy leju, ani bych němohla na ofěru. Dy sem tě nědostal za družičku, to tě budu prosiť za kmotřičku. Abys v mojim domě přece byla a moju ženičku navščivila. To ti ja udělam, tu posluhu, abych se libila Panu Bohu.
Dyž tě vidím se v dubianském kosteličku modlit, nemožu já, to pro tebe, Pánu Bohu slóžit. Dybych tak myslel na Boha, jak myslím na tebe, byl bych přijat za svatého, zaslóžil bych nebe.
Néní lepši jak v nedělu, dy se spolem [: chlapci zejdú. :] Každý má své potěšení, moje leží v černej zemi. V černej zemi, neoranej, a motykú zakopanej. Potěšení moje švárné, kdy se s tebú srdce zejde! Ja, zejde se v onej době, dy mě hrobař vloží k tobě. Tož mé srdce k Bohu volá, aby přišla tá hodina. Bože, Bože můj, rozbože, daj mně brzo v zemi lože!
Nic to, má milá, nic to, všecko to z lidí přišlo; z lidského návodu, poručeno Bohu. Já sem syneček, já sem, já sem chodíval špásem, myslelas opravdu, že si tebe vezmu? Čí to husičky, čí to? Pozobaly nám žito, pozobaly nám jaré, ešče nebylo zralé.
[: Pod horú studenka, :] [: vody z ní ubývá; :] ponáhlaj, šohajku, frajerka umierá. Umierá, umierá, už ju spovědajú. Na tebja, šohajku, na tebja čekajú. Však já dosci běžím, až sa všetek třasu, abych sa odprosil svej milej zavčasu. Můj milý šohajku, už sa s tebú lúčím; už tebja, šohajku, už Bohu porúčím.
Šohaju, dušo má, lelujo voňavá, dokaď ťa nevidím, všecka su bolavá. A jak ťa uvidím, hned z nohy na nohu, už sem ťa viděua, chváua Pánu Bohu.
Prvšim rozem sem cě vidzěl, dys do pole hnala, [: hnedž si se mi ulubila, :] žes pěkně zpivala.*) Druhym rozem sem cě vidzěl, dys růže trhala, pytal sem cě o růžičku, tys mi ji nědala. Och, dalas mi ju, dala, vršek z ni’s urvala. Možeš poznać, můj synečku, že je laska mala. Třecim rozem sem cě vidzěl, dys lůžko scělala, pytal sem cě o peřinku, tys mně ji nědala. Oj, dalas mi ju, dala, peři’s z ni vybrala. Možeš uznać, můj synečku, že je laska mala. Štvrtym rozem sem cě vidzěl, dy jsi šata prala. Pytal sem cě o šatečku, tys mi ji nědala. Och, dalas mi ju, dala, mně ji něvyprala, možeš uznać, moj synečku, že je laska mala. Potem rozem sem cě vidzěl v kostele klečuce, němoh sem se ani modlić na tebě patřuce. Dybych tak byl Bohu služil jako, dzivča, tebě, byl bych davno svatym zostal s andělami v nebě.
Otvíraj, ženichu, otvíraj své sklady, pili by gořalku ty vlachovské baby. Otvíraj, ženichu, otvíraj pivnice, jak nemáš gořalky, daj aspoň zelnice. Bude-i gořalka, budem pit z pohárka, bude-i vínečko, budem pit ze žbánka. Co sa ty, ženichu, před námi zdaluješ, že ty tej ženičky od nás nekupuješ? Co sa ty, ženichu, před námi schováváš, že ty tej ženičky od nás neodbíráš? Daj ty nám, synečku, daj ty nám skleničku, až my sa napijem, dáme ti ženičku. Až my sa napijem, Bohu poděkujem, Panence Marii za to dobrodiní.
Už sme to dostali, oč sme pracovali, už to vezem domů, chvála Pánu Bohu. Stálo mi to za to, že sem šlapal blato, dostal jsem děvčátko milejší jak zlato. Dobrú noc, dobrú noc, ale ne každému, jenom té maměnce, co mně dala dceru. Dobrá je maměnka, co mě vychovala, ale je ta lepší, co mně dceru dala. Dobrú noc, tatíčku, obtulám ručičku, že ste mi dopříli tu vašu Aničku. Rád sem tě mívával, dys byla panenkú, včil jsi mně milejší, dyž si mojú ženkú.
Když ja si zpomenu na svého tatíčka, slzy mě poleju, nevidím chodníčka. Když já si zpomenu na svoju maměnku, slzy mě polejú iďa na travěnku. Zhůru ke krchovu cestička dlážená, tam je má mamička na něm pochovaná. Zhůru ke krchovu dlážený chodníček, tam je pochovaný můj dobrý tatíček. Krchove, krchove, ohrado zelená, už sem na tě vsela své drahé semena. Už sem si nasela mamulku, tatíčka, ešče si naseju sestřičku, bratříčka. Hrobaři, hrobaři, hluboko sázíte, předrahé semena, nikdá nezcházíte. Mamulko, mamulko, hluboko ste lehly, své ubohé dcery k místu nepřivedly. Tatíčku, tatíčku, v hrobě jako v kleci, mně ubohé dceři ubližujú všecí.1) Ubližuj, ubližuj, máš-li ubližovat, moja těžká křivda bude k Bohu volat.2) Vy buchlovské zvony, na dva hlasy zvoňte, vy moji rodiči, vy mně hore vstaňte!
Ja, Helo, Helelíško, skoro-li ty poženeš, tovaryško? Tovaryško věrná moja, ja, ty Terezko Mykalova, skoro-li ty poženeš z pola? A já ešče nepoženu a já tě neodeženu. Já poženu dolem, střetnem sa tam pod zeleným javorem; je tam studenečka, napije sa ti tam kravička. Co kravička nevypije, tým sa Terezka umyje, aby byla pěkná bílá, Pánu Bohu roztomilá. Nejenom Pánu Bohu, než nekomu jinému, aj, tomu Ozefkovi Alexovému. Orala, kopala, kopu žitečka nažala; kopu ozimého, kopu jarého. A to všecko pro Jozefa Alexového, aby ho měla čím krmiti, gořalenkú napájati, bílým šátečkem utírati. Ej, helo, helo.
Hoja, hoja, daleko-li paseš? Malenku napaseš [: na zelenej trávě, :] na pěknej otavě. Hoja, hoja. Je tam studenečka, co sa napije Malenečka, Malenečka sa napije, děvečka sa umyje; aby byla bílá, Pánu Bohu milá. Ne tak Pánu Bohu, svojemu milému, synečkovi černookému. Hoja, hoja. Druhá odpovídá: Mně sa kravičky dobře pasú, ony mně neletajú, zelenej travěnky nehledajú, zelenej travěnky, dobrej dětelenky. Hoja, hoja.
Hore Vlachovicí blažený chodníček, po něm sa prochází švarný šohajíček. A dyž sa procházel, na vojnu ho brali, bohatých rodičů nic si nevšímali. Dyž ho svazovali, na maměnku volal, má maměnko milá, svazovat mňa nedaj. A vy, radní páni z trenčanskej stolice, pusťte mně synáčka, prosím vás velice. Dívaj sa, maměnko, na ten suchý topol, až sa rozzelená, teprv bude pokoj. Já sem sa dívala večer a i ráno, co je to za topol, zelená sa málo. Já sem sa dívala jednúc o poledni, chvála Pánu Bohu, topol je zelený.
Konec Věteřova u tej Boží muky, stojí tamto milá, zalomuje ruky. Zalomuje tě jich za svoju hlavičku: Kemu's mě zanechal, švarný šohajíčku. Kemu bych tě nechal leda Pánu Bohu, aby ses chodila modlit k mému hrobu. Na mojem hrobečku rozmarýnek roste, věterský děvčátka vínky z něho neste. Ale vy ne všecky, enom ta nekerá, kerá má na vojně synka za galána.1) Kerá má děvečka na vojně synečka, nechať se podívá zrána do slunečka. Zrána do slunečka, večer do měsíčka, ona tam uvidí svého šohajíčka. Bude-li modravý, bude šohaj zdravý, bude-li červený, bude šohaj v zemi.2)
Chvala Bohu, ma ženičko, žes za mnu přišla, čili tě tu matka boži sama přiněsla? Dy si přišla, tož tu buď, zaplatiš tu za mne dluh; mně gořalka lepši svědči než na poli pluh.
Naša Hanička krupicu vaří, to sám Pán Bůh ví, jak se jí daří. Za maló chvílu volala k Bohu, že vytahuje z krupice nohu.
Chvála Pánu Bohu, zlámal mynář nohu a mynářka ruku, by nekradla múku. Chvála Pánu Bohu, ďábel zlámal nohu a ďábelka ruku, přesypaja múku.
Za horama, za dolama cosi se tam svítí, kostel bílý, papírový, podmáslem oblitý. Zvony nový, smetanový, provaze z tvarohu, a kdo na ty zvony zvoní, zalíbí se Bohu. Kdo nevěří, nech tam běží, optá se zvoníka, šak tam ješče srdce leží z kyselýho mlíka.1)
[: Vim ja ptačka v černem lese, :] on zelene vajca nese, hej. Nanosil ich tři tisice, poveze ich do Bystřice. Kupi za ně dům i rolu, za ty vajca, chvala Bohu. Jak se ptaci dověděli, hned na jarmak přiletěli. Přiletěla ba i sova, povidala, že je vdova. Sedla si tam podle pecky, švandrkala po německy. Vzal ju vrablec v jeden taněc, stupil ji na pravy palec. Z mala, vrabče, vrabče z mala, pohlavek bych ja ti dala.*)
Uhynula na salaši slanina, slanina, slanina. Hovorili na našého Martina. Martin ale k živém Bohu přisáhal, že on ani na slaninku nečahal. Vzal prý sobě ze slaninky len kúsek, až prý ostal na hambálku motúzek.
Husa zlá, Bohu nemilá! Kam poletíš? Do Uher. Co tam budeš dělati? Své husátka pásati, a já ti jich seberu. A já se tě nebojím, přece skrz tě poletím. Husa zlá, ga ga ga ga ga.
Já su malý žáček, zpívám jako vtáček. Ešče bych lépe zpíval, dybych žemličky s medem jídal. Ale já nemám hlasu, jídávám s olejem kašu. *) Já su malá panenka, chcu byt Kristova milenka. Ráda do kostela chodím, Pánu Bohu se tam modlím. **) Já su malá Apolenka, vyletěla sem z komínka. Lidé se mne polekali, na kolena poklekali, lidé se mne nelekejte, na kolena neklekejte. ***) O, Kriste králi, my žáci malí víme o tobě, žes přišel s nebe, stoupils k nám dolů, byls s námi spolu. Na zemi's bydlel, tomus ty sám chtěl, Protož my všickni dnešní vršečky tobě zpívat budem až na věky, amen.
[: Kristus Pán se narodil, :] [: po koledičce chodil. :] Chodil po ni cely deň, chodil po ni celu noc. Jak už bylo na rano: Svaty Jene, poď, pomož. Půjděm spolem ku dvoru, buděm zpivať o Bohu. Ten hospodař němeškal, na hospodyň zavolal, koledničky jim poslal. Hospodaři ctnostlivy, děkujem vam z hostiny. Hostili stě hostě sve, koledničky pocestne.
Só, só bramorové dveří; za tema dveřima tři panenky stojí; zeptéte se jich, jak keré řikají. Té první řikají Máři Majdalena, té druhé řikají svatá Kateřina, té třetí řikají všeho světa máti, ta nám slíbila všem koledy dati. Přišli jsme my na tó svató koledu, uderime na tó novó komoru. Svaté Štěpaníčku, jesli ty tam spíš, také-li nám té koledy uděliš? Kdo to koledu bude rozdávati, budem za ňu Pánu Bohu děkovati. Svatý Štěpán, svatý Jan, naposledy matka Boží, Pán Bůh sám
Zhůru, zhůru, pastuškové, povím vám, že se již nám narodil Kristus Pán. Zajděme si tu uličku ke dvoru, zaspívejme tu pěsničku o Bohu. Včera se nám milý Pan Bůh narodil, dneska s námi po koledě již chodí.
Koleda nám nastala, abysme ji zpívali. Buď Bohu čest, chvála, že jsme jí dočekali. Dal nám Pán Bůh s výsosti tu památku činiti, že sám syn Boží s nebe ráčil dolů stúpiti. Jeho matka rozmilá, když syna porodila, na své ruce ho vzala, nynej, nynej, zpívala. Pastýřé to slyšeli, do Betléma běželi, nesli dítě s matičkou a stařečka s hůlečkou. Syneček se chce ženit, jak masopust nastane, esli nám koledu dá, dobrú ženu dostane.1) Esli bude tak skúpý a nedá nám zhola nic: Tož dostane takovú, co ho bude dycky bit.2) Starú babu dudlavú, co ho strčí pod lavu; vytáhne ho zpod lavky, dá mu štyry pohlavky.3)
Půjdu, půjdu tu uličku ku dvoru, budu zpivať tu pěsničku o Bohu. Ach, o Bohu, o panence Marii: Spi-li, spi-li pan hospodař lebo ni. Něspim, něspim, koledničky ja čuju, ešče ja vam koledničku hotuju. Nahotovach konev piva, vina žban, ešče ja vam, koledničky, česky dam, Buděm chodiť po koledě celu noc, vemem sobě Pana Boha na pomoc.
A dneska je svaty patek, celeho světa počatek. Tře rytiře za stůl sedli a to maso v patek jedli. Přišel ku nim ten stary muž, strčil jednemu do ust krvavy nůž. A druhemu dal poliček, a ten umdlel, upad všecek.1) Temu třecimu povidal, by masa v patky nějidal. Ale ty jez ten chlib s vodum, modli se za deň třikrat k Bohu. Zpomnicě mě raz za tydeň, ja vas před Bohem každy deň. A boch ja je svaty patek, celeho světa počátek.2)
Byla jedna vdova, jednu dceru měla. Jednu dceru měla, ďablam zapředala. Jak matka umřela, přijeli ďablove, černi zemanove. Měli šaty knězské, klobučky zemanske a kopyta konske. Strůj sa, dzěvče, s nami, maš być našum pani. Na svěcěs něbyla, matka cě předala. Počkajcěž, panove, černi zemanove. Až ze dvora přijdu, vašum paňum budu. Na krchov běžela, na matčin hrůb padla, žalostně plakala. Moj mili macičko, komu scě mě něchali? Komuž by inšemu? Ďablu pekelnemu. Do domu běžela, na roh stola sedla, žalostně plakala. Strůj sa, dcero, s nami, maš byc našum pani. Na svěcěs ňebyla, matka cě předala. Počkejcěž, panove, až ze dvora přijdu, vašum paňum budu. Na krchov běžela, na otcův hrůb padla, žalostně plakala. Tacičku rozmily, komuž scě mě něchali? Komuž by inšemu, Bohu nejmilšemu, Panence Mariji pod ochranu jeji. Tacičku rozmili, maci mě předali, djablam poručili. Do domu běžela, na roh stola padla, žalostně plakala. Strůj sa, dzěvče, s nami, maš byc našum pani; na svěcěs něbyla, matka cě předala. Počkejcěž, panove, až ze dvora přijdu, vašum paňum budu. Na krchov běžela, na bratrův hrůb padla, žalostně plakala. Bratřičku můj mily, komus mě poručil? Komuž by inšemu? Bohu nejmilšemu, Panence Mariji pod ochranu jeji. Do domu běžela, na roh stola sedla, žalostně plakala. Strůj sa, dcero, s nami, maš być našum pani; na svěcěs něbyla, matka cě předala. Počkejcěž, panove, až ze dvora přijdu, vašum paňum budu. Na krchov běžela, na sestřin hrůb padla, žalostně plakala. Sestřičko rozmila, komus mě něchala? Komuž by inšemu, Bohu nejmilšemu, Panence Mariji pod ochranu její. Sestřičko rozmila, matka mě předala, djablam poručila. Přijeli panove, černi zemanove, šaty majum knězske, klobučky hetmanske a kopyta konske. Mam ja sa strojici, paňum jejich byci. Dzi, sestřičko, domů, zavolaj slepice a daj jim pšenice. Volala slepice, dala jim pšenice. Kohot sa nadziubal, libezně zazpival a djabli pekelni, ci sa v zem přepadli.