Displaying 1 - 100 of 765
Měj mě, Jeníčku, měj mě rád, koupíme sobě vinohrad: Ty budeš vorat a já žít, budem se spolu dobře mít.
Slunéčko vyšlo přes hory, má milá kouká z komory; koukala se, dívala se, na miláčka ohlídla se. Ohlíží se na vše strany, má očičky uplakaný: oči, oči, co pláčete? jděte, raděj se vyspěte. Kdybych věděl, moje milá, že mě máš ze srdce ráda, dal bych tobě dar k libosti, na důkaz upřímnosti. Dal bych ti prstýnek zlatý na znamení lásky naší, na něm slova vyrývaný, že jsi moje potěšení.
Když jsem já k vám chodívával, pejsek na mne štěkávával; já mu házel z kapsy kůrky: pust mě, pejsku do komůrky. Na okýnko jsem ťukával, vaši dceru jsem volával: vaše dcera velmi pyšná, ani za mnou ven nevyšla.
Není na světě bylina, aby pro něco nebyla: hledej, milá, to kvítečko, co vyhojí srdéčko.
Louka široká, tráva zelená; pásla má milá, pásla jelena. Nebyl to jelen, byla to laně: počkej, má milá, tři léta na mě. „Tři léta čekat, ještě se nevdát: mohla bych sobě žalost odchovat. Žalost odchovat, radost pochovat, potom do smrti toho litovat.“
Když jsem šel jednou k panence mojí, svítil mi měsíc a jasné hvězdy. Když jsem tam přišel, ona nespala, venku pod stromem na mě čekala. „Nechoď, holečku, do komory, neb ti podkovky tuze cinkají. Ostanem raděj venku pod stromem a tu se spolu těšili budem.“
Jen ty mě, koníčku, pěkně nes, dostaneš ovíska ještě dnes. Až ty mě k mej milej doneseš, pěkné si hlavičkou zatřeseš.
Jak pak se, má milá, jak pak se máš? „Ach mám se – když ty nic o nedbáš. Do hospody přídeš, pivo piješ: a na mě nbohou nezpomeneš!“ Kterak pak mám na tě zpominati: když vaši zbraňujou k tobě jiti? „Jen tomu, holečku, nikdy nevěř: i vždycky se ptají, ‚ proč k nám nejdeš?“
Čí je to pachole? v noci chodí: vono cely noci lidi budí. Dyť je to pachole lichtářovo: von chodí za cerú šafářovo. Tluču, tluču, dívčko, votevři mně: dyt to není v létě, je to v zimě. „Dyť bych já ti ráda votevřila, kdyby moje máma neslyšila. Kdyby moje máma huslyšíla, vona by nás třeba voba zbila. Jdi ty raděj, chlapče, jdi ty domů: poruč ty mě tady pánu Bohu.“
Až odtud pojedeš, mňj holečku, já pudu za tebou za vojačku. „Co bys, má panenko, tam dělala? vždyť bys mě ve vojsku nepoznala?“ Udělala bych se malým ptáčkem, snášela bych se ti nad kloboučkem. Udělala bych se vlaštovičkou, snášela bych se ti nad hlavičkou.
Koukněte, malinko, koukněte na mě, kterak se mládenci tahají o mě; kterak se tahají, kterak se perou: máte vy, malinko, radost nad dcerou!
Tam hle je jablůnek, já na něj vlezu, jen jednou zatřesu, hned zase slezu. Jsou na něm jablíčka, pěkný červeny; tam pod ním sedává potěšeni.
Zdálo mi se, zdálo, že se od bor mračí: a to se černají panence oči. Zdálo mi se, zdálo o východní záři: a to se zardělo panence v tváři. Zdálo mi se, zdálo, že se rozednělo: a to se svítilo panence čelo..
Co to máš, má milá, co to máš za celo: jak jsem tě políbil, celé se zardělo. Co to máš, má milá, co to máš za oči: když do nich pohlednu, svět se mnou se točí! Co to máš, má milá, co to máš za líce: když já jich nevidím, bolívá mě srdce.
Kdybych já moh býti, kde je myšlení: tam kde se prochází moje potěšení! Kdyby mi nebyly hory na závadě, viděl bych mou milou chodit po zahradě. Chodit po zahradě trhat modré kvítí: ach, to sám pán Bůh ví, budu-li tě míti! Hory, Černé hory, ustupte na stranu: ať přece mou milou za ženu dostanu.
Když jsem nezahynul, když ta vojna byla, taky nezahynu, když už pominula. Když jsem nezahynul mezi Rakušany, taky nezahynu mezi svými pány. Když jsem nezahynul na francouzských lukách, taky nezahynu panence v rukách!
Ty Zvíkovské zahrady pěkně se zelenají; procházelo se tam zlaté potěšení. Procházelo, prochází, procházet se nebude: ale sám pán Bůh ví, čí to děvčátko bude! Bude-li má, nebo tvá, komu nám ji pán Bůh dá, kdo to pěkné kvítí, kdo je utrhnouti má!
Co je ti? co je ti? že se na mě hněváš, že mi ani na dobrou noc pár hubiček nedáš? „Nehněvám, nehněvám, ale je mi líto, že za jinou chodíváš – povídali mi to.“
Já jsem mladá, hezounká, boubelatá, bělounká: kdo chce moje jméno vědět, říkají mi Lidunka. Hned jsem dobrá, hned jsem zlá, slovíčkem mě rozhněvá; kdo mne nezná, ať k nám přijde, ať se na mě podívá. Měla jsem se loni vdát, nechtěla mně máti dát, že jsem ještě tuze mladá, musela jsem tak nechat. Ledajakýs otrapa ať k nám cestu netlapá, ať neláme našich dveří, o lásce mi netlachá.
Líto, líto přichází, srdce se leká: každej tu na mě žaluje, každej na mě štěká. Sestra, matka zbraňuje, tatík ještě více: já tebe přece nenechám, moje zlaté dívče!
Šla panenka do háječku, chytila tam ptáčka, dala si ho do šátečku, by ho nezamáčkla. „Pusť mě, pusť mě, zlaté dítě! já ti budu zpívat: až se tudy se svým milým budeš procházívat.“
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. Má panenka v Praze slouží, srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“
Má panenka v Praze slouží, srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám.
Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného.
Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“ Když máš přijít zejtra ráno, zůstaň radši hned u mne. potěšíš tak srdéčko, potěšíš i sám sebe. 1) Místo následujících dvou sloh zpívá se místem tato jedna: Neplač, neplač, nenaříkej, vždyť já si tě přec vemu: až jen drobet povyrosteš, vemu si tě za ženu.
Před tím naším okenečkem stojí lípa zelená: často na tě, můj holečku! srdéčko zpomíná. Pořád lidi povídají, že ta vojna zas bude: nevím, nevím, můj holečku! jaké to s tebou bude.
Včera mně svítilo sluníčko, dnes už mě zebou ruce: kdybys byl, Honzíčku, upřímnej, koupil bys rukavice. „Kup ty mně, má milá, na podzim, já ti je koupím z jara: až budeš chodívat na trávu, abys se neužala.“
Pod ten Pražský most teče vodička: napoj mně, má milá, hubičko rozmilá, mého koníčka. „Já nenapojím, já se ho bojím: on by mě pošlapal, on by mě pošlapal, kdoby mě zhojil?“ Pražští doktoři to jsou lékaři: ty by tě zhojili, moje potěšení, za dvě hodiny.
Karlíčku, Karle! nepovídej na mě: hrušky zrajou, jab’ka taky, až uzrajou, dám ti taky, přijď, Karlíčku, na ně.
Až ty pojdeš k nám, nechodívej sám: vezmi s sebou kamaráda, panímáma bude ráda, přes zelenej háj. V zeleném háji na tě čekají: zabijou tě pro Ančičku, zakopají pod jedličku, tam tě nechají. Až ty půjdeš k nám, nepřicházej sám: vem si s sebou kamaráda, a já tomu budu ráda, ne– a ne– a nepřicházej sám. V zeleném háji na tě čekají; nechodívej, můj holečku! zabijou tě pro tvou dívčku, tam tě, tam tě, tam tě nechají. „Když mě zabijou, vostanu ležet: bude pro mne má hubička, červená bílá růžička, kvílet, kvílet, kvílet a želet.“
Pod našima okny roste tam bez: pověz mně, Ančičko, zlaté srdíčko! kdo tam byl dnes? „Byl je tam Josífek, pod okny stál.“– Pověz mně, Ančičko, zlaté srdíčko: co se tě ptal? „On volal, on klepal na okýnko: Otvírej, nedřímej, otvírej, nedřímej, má hubinko! A já bych ti ráda otevřela: kdyby mě hlavička pro mého holečka nebolela. Však tě tak nebolí, jak se děláš: že ty tam, hubičko, zlaté srdíčko! jiného máš. Koho bych tu měla? jsem tu sama: jen tu se mnou leží v postýlce u dveří panímáma.“
V háječku v dolině na pěknej rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel tam Jeníček, sed si za stoleček; převelice vzdychal a sobě naříkal, můj zlatej holeček! Nesedej, nesedej, pojď, pomoz, nalívej! by lidi neřekli, toho si nevšimli, žes bejval můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalívatí: já přišel pro láska, můj zlatej obrázku, tebe milovatí. Když jsem byl v arestě v tom Klatovském městě, nic mně tam nebylo, když za mnou chodilo rozmilé děvče. Když jsem byl v vězeni sedum let pod zemí, nic mi zle nebylo, když za mnou chodilo moje potěšení. Moje potěšení! pomoz mně z vězení.“ tvoje bejt nemůžu – není možná, není! Praha a Vídeň jsou na pěkné rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel k ní Jeniček, sed si za stoleček; dal si nalejt vína, pořád při něm dřímá, rozmilej holeček. Nespi a nedřímej, pojď, víno nalejvej: by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalejvati: já jsem přišel k tobě, potěšení moje, tebe milovati. Když jsem byl za Prahou, daleko za vodou, nic mi zle nebylo, když za mnou chodila paňmáma i s dcerou. Byl jsem ve vězeni tři léta pod zemí, nic mi zle nebylo, když ke mně chodilo moje potěšení. Moje potěšení, pojď, pomoz z vězení! z vojny však nemůžu, není možná, není!
Foukej, větříčku, v tu stranu, kde má milá slouží: vyřiď pozdravení, mému potěšení, srdce tam touží.
Já mám děvče, vono mě chce, vono černý voči má: jak mě vidí, už se stydí a hned si je zakrejvá.
Vyletěl ptáček na jaloveček, škubal mech: že moje milá sladký ústa má jako med. Já jsem obešel čtyry krajiny, pátou ves: však jsem nenašel milé roven až podnes.
Kam se půjdem projít, má milá? „Do pěkné zahrádky, ty a já.“ Nepovídej na , má milá! Co tam budem dělat, má milá? „Trhat pěkné kvítky,[22] ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá! Kam je budem dávat, má milá? „Do bílého šátku, ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá! Co z nich budem dělat, má milá? „Pěkný věnec víti, ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá! Kam půjdem na večír, má milá? „Do naši hospody, ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá! Co tam budem dělat, má milá? „Žejdlík piva píti, ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá! Kam pak půjdeme spat, má milá? „Každý na svou postel, ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá! A když ráno vstáném, má milá? „Tuť se políbíme, ty a já.“ Nepovídej na mě, má milá!
Roste stromek dubový, ach dubový! na vršíčku tenoučký: počkej na mě, má zlatá panenko! já jsem ještě mlaďoučký. „Já bych na tě čekala, ach čekala! však ty si mne nevemeš: ty si vsedneš na koně vraného a na vojnu odjedeš!“
Jedna hodina z půlnoci byla, když mne má milá vyprovodila: „Přes ten zelenej háj jdi už, můj milej, sám, jdi s pánem Bohem!“ Není na nebi tolik hvězdiček, co mně má milá dala hubiček, není a nebude, co svět světem bude, tolik hvězdiček. „Kdyby mě byla moje matička, dokud jsem byla ještě maličká, do kláštera dala, nebyla bych znala nyní Honzíčka.“
Míšeňská jablíčka – pojďme na ně: budem je vařívat na smetaně; pozveme Mařenku, mou zlatou panenku, taky na ně. Má zlatá Mařenka v komůrce spi; přišel k ní Jeníček, probudil ji: Pí, moje Mařenko, má zlatá panenko! na zdraví. „Proč bych já na vaše zdraví pila? vždyť já nejsem žádná vaše milá.“ Jsi, moje Mařenko, má zlatá panenko, žádná jiná. „Vždyť jsou mi to lidé povídali, že jste prej za jinou chodívali?“ Nevěř, má Mařenko, má zlatá panenko! lidi lhali!
Andulička mladá milovat se nedá, utíká mně: já za ní běžím, upad‘ jsem, ležím; roztlouk‘ jsem sobě kolínka obě, bolely mě.
Vždycky mně matička říkávala, abych se mládencům vyhýbala: a já přeci mám je v srdci: však jsou li mládenci hodní chlapci. Když jsem šla v neděli na mši ranní, potkal mě mládenec k milování: pěkný tváře, modry oči – div že srdéčko mi nevyskočí!
Když jsem šel dnes tejden z posvícení, potkal jsem panenku, neznal jsem jí: hezká byla, pěkná bílá; červeny jablíčka v rukou měla. Já jsem byl chlapeček nerozumný, vzal jsem já jablíčka, byly dobry; jak jsem je sněd, hned jsem tu zhled: návrat mi, má milá, mou krásu teď. „Já bych ti tvou krásu navrátila, když s ni holubička uletěla; uletěla do háječku: opatruj tě pán Bůh, můj holečku!“ Já jsem ti byl říkal tyto slova: že nechceš jednoho, že chceš oba; nemůžeš chtít než jednoho: odbuď mě, panenko, nebo jeho!
Na našem sádečku je travička, žádnej ji neseče, je drobničká, je drobničká, jen se plazí: po ní mě má milá vyprovází. Půjč mi, má panenko, lucerničku, abych si posvítil na cestičku, je-li suchá nebo bláto: cestička se svítí jako zlato.
Já jsem si vyvolil za ochranku s růžovou sukničkou Marijánku: necht je jak chce, ona chce; ona mně vzkázala o jarmarce. „Já jsem si zvolila za ochrance v zelené kazajce pana France: nechť je jak chce, když on mě chce, on si namluvil o muzice.“
Když jsem šel k mej milej, pes na mě vrčel, já mu dal kůrčičku, jen aby mlčel: Kuráž! Kuráž! kůrčičku tu máš: jen na mě nes těkej, když já jsem u vás! Přišel jsem k okýnku, tiše jsem klepal, nešťastnej Kurážek hned ns štěkal: Kuráž! Kuráž! kůrčičku tu máš: buď jenom ztichounka, když já jsem u vás! Má drahá Lidunko! ach moje zlato! a Kuráž: haf, haf, haf! nic nedbal na to. Kuráž! Kuráž! svědomí nemáš; sice bys neštěkal, když já jsem u vás! Najednou pantáta ze dveří vyšel: já skokem ze dvora, kudy jsem přišel. Kuráž! Kuráž! ty lásky neznáš; sic bys byl neštěkal, když jsem byl u vás. Následující sloha jest patrně přídavek pozdější a předešlým jen na závadu: Vždyť já jsem neštěkal, já jsem jen vrčel; kdybych to byl věděl, byl bych radš mlčel. Špetni jen: Kuráž! kůrčičku tu máš; já ani nemuknu, když budeš u nás. Srov. Jič. Zpěv. 330; Suš. 208.
Když jsem já šel od milé, od panenky, cinkaly mně pod botama podkovinky: činky, břinky, podkovinky! miloval jsem černooké dvě panenky. Když jsem já šel od milé za svítání, dal se na mě sousedův pes do štěkání; a já na něj: „Ticho, psíčku!“ a on by mně byl pokousal mou nožičku.
Nepůjdu k rychtáři do dvorečka: mají tam černýho Pozorečka; já vždycky: „Pozorku!“ on ještě touž: ty bys mě, nešťastnej Pozorku, kous!
Nechoďte, mládenci, k panskej Mařeně, sice vás jako mě psema vyžene: když jsem tam přišel, pes na mě vyšel, musil jsem se vrátit, sotva jsem ušel.
Na krátce, na dlouze nic mě netěší, když on tu nepase můj znejmilejší! kdyby on tu pás, bylo by mně snáz, bylo by srdce veselejší zas.
Ach roztomilé, zlaté okýnko! já tluču na dvéře, má panenko! já tluču prudce, otevři, srdce! spíš-li ty či nespíš, moje duše? Spala jsem, už nespím, zlatý holečku! pantáta s paňmámou v pokojíčku: až táta usne, pomilujem se, budem si povídat do svítání. Když se pomilujem, můžeš jít domů, není ti třeba říct nic nikomu; můžeš pucovat, koně kšírovat, do pole širého jeti vorat.
Hlavička mě pobolívá, můj zlatej holečku! vyndej šátek z kapsy svojí, zavaž mně hlavičku; můj zlatej holečku! zavaž mně hlavičku: až mně hlavičku zavážeš, já ti dám hubičku.
Ráda bych tě měla, jen kdybych věděla, jen kdybych věděla, že budeš můj; ale tak těžko je, potěšeni moje, protože já nevím, budeš-li můj. „Jen ty mě ráda měj, na mě se nehněvej, jen ty mě ráda měj, já budu tvůj; nebo tak lehko je, potěšení moje, protože nechci bejt, než jenom tvůj.“
K Lužanům je cesta zaprášená všecka, komu se nestejská po ní chodit? komu se nestejská, když je holka hezká, komu se nestejská vyprovodit? K Pažežnici cesta trníčkem vobrostlá, komu se nestejská po ní chodit? mně se tam nestejská: je tam holka hezká, vona mě chodívá vyprovodit.
Okolo Kolína je pěkná rovina, okolo Kolína voda teče: slouží tam má milá, Nanynka rozmilá, slouží tam zlaté potěšení.
Dovez mě, dovez, můj vranej koníčku, dovez mě, dovez, za mou milou: jest-li mě dovezeš, já ti dám, co jen chceš; dovez mě, dovez, dám ti oves. Přenes mě, přenes, můj vranej koníčku! přenes mě, přenes, přes ten černej les: až ty mě přeneseš, k mej milej doneseš, dostaneš k večeři zlatej oves. Čel. II, 29.
Když jsem šel od milý, pěkně mi troubili, kukačka na dubě zakukala: kukačka kukala, má milá plakala, že sobě Jeníčka rozhněvala. Jeníčku můj milej! proto se nehněvej, že jsem já za tebou nevyšla ven; proto se nehněvej, příčiny nehledej: jest-li se ti líbím, jen si mě vem.
Ach bože nebeskej! co pak nejsem hezkej, že mě v těch Klatovech žádná nechce? já pudu do světa, kde štěstí rozkvětá, a tam si namluvím hezky děvče. Matičko nebeská! co pak nejsem hezká, že mě v tom Pušperku žádnej nechce? já pudu do světa, kde štěstí rozkvětá, a tam si namluvím taky chlapce.
Vítr fouká od Podlážek, má panenka jak obrázek; vítr fouká od Podlážek, zima, zima, zima je. Topěj‘, kouří se z vesničky, vem mě, holka, do světničky, topěj, kouří se z vesničky, zima, zima, zima je.
Hněvej ty se na mě, nebo nehněvej, jen když mě potkáš, pozdravení dej; hněvej ty se na mě, nebo nehněvej, jen mi pozdravení dej: a když mě potkáš, pozdravení dáš, budou lidi myslit, že se nehněváš; hněvej ty se na mě, nebo nehněvej, jen mi pozdravení dej.
Zelená se louka, zelená se les, jen ty, má milá, na mě nepověz; zelená se louka, zelená se les, jen ty na mě nepověz: a jest-li povíš, povíš na sebe, že jsem bez hubičky nešel od tebe; zelená se louka, zelená se les, jen ty na mě nepověz!
Andulko, dítě, vy se mně líbíte; Andulko, dítě, já vás mám rád! Ani mi to lidi nepřejou, že chodím za tebou; ani mi to lidi nepřejou, že chodím k vám. Truc na truc někomu do vašeho domu, truc na truc někomu do vašich vrat. Ani mi to lidi nepřejou, že chodím za tebou; ani mi to lidi nepřejou, že chodím k vám.
Já nechci žádného, jen Honzu samého, já nechci žádného, jenom Honzu: Honza ten mě bude vozit v krytém vozu, v krytém vozu, čtyrma koňma, ach můj zlatej Honza, Honza!
Otče, otče, otče, otče náš – má panenko, jak se máš? Zdráva, zdráva, zdráva, zdráva jsi – když mě vidíš, ráda jsi. Věřím v pána Boha – že jsme rádi oba: Desatero boží – když hubičky hoří. Andělíčku boží, strážce můj – ty jsi moje a já tvůj.
„Pusť mě, holka, pusť mě do komůrky.“ A já nechci, já tam mám měchurky! To jsem tě, můj zlatej holečku, to jsem tě ošidila, že jsem tě do naší komůrky, že jsem tě nepustila! „Pusť mě, holka, pusť mě do setničky.“ A já nechci, já tam mám rohlíčky! To jsem tě, můj zlatej holečku, to jsem tě ošidila, že jsem tě do naší setničky, že jsem tě nepustila!
Miluj mě, já tebe, budeme spolu přátelé: kdo mě miluje, já jeho víc; a kdo mě málo, já jeho nic. Láska je pěkná ctnost, ta bude trvat na věčnost.
Čtyry koně na dvoře, žádnej jimi nevoře. Voře jimi Jiříček, červený jak hřebíček. Jede s nimi do pole, zavorávat koukole. Když ku konci dovoral, na svou milou zavolal: Pojď, má milá, pojď ke mně, já ti povím, co je mně. Bolí mě má hlavička, pobila mě matička. Pobila mě pro tebe, bych upustil od tebe. „Pro mě ať tě nebijou, můžeš chodit za jinou.“ Já za jinou nepůjdu, dám se radši na vojnu. Až já budu vojákem, budu švárným jonákem. Daj mně šaty zelené a vejložky červené. A koníčka vraného, vyskočim si na něho. Na koníčka vyskočil, bílým šátkem zatočil: Pěkně se ti, má milá, pěkně se ti poroučím!
Žalo děvče, žalo trávu nedaleko suchopáru. Jak nažala, ohledla se, kde Janeček koně pase. Pase on je na dolině, na té mladé jetelině. Jezte, koně, však je dobrá – moje milá je podvodná. Koupil jsem jí pentli modrou: tu máš, holka, na rozchodnou! Když tu pentli zaplítala, vždycky nad ní zaplakala. „Kde je ten, co mně ji koupil? srdéčko mi zarmoutil!“
Vyletěla holubička z rychtářovic okenečka. Vyletěla, zahoukala, na milého zavolala. Pojď, můj milý, s oné strany, pomoz na mě nůši trávy. „Těžší tráva než otava, proč’s, má milá, tolik brala?“ Já jsem brala po libosti, 1) abych měla kravám dosti. Otočil se a zasmál se, vytál facku své panence. Červená ji polívala, do šátečku utírala. Do šátečku, do bílého, co dostala od milého. Vila věnec ze slziček a vplítala jetelíček. Vadne kvítí ve věnečku: S pánem Bohem, můj holečku! Prachenska. – Srov. Suš. 537; Kol. I. 295. 1) „Ať pomůže otec, máti, nechtěli mi tebe dáti. Ještě tebe kolíbali, už mi tebe slibovali.“
Když jsem já šel od dívčky, svítily mi dvě hvězdičky. Jedna světlá, druhá tmavá: ach můj Bože! kde je ta má? Ach ta světlá, ta je tvoje, a ta tmavá, ta je moje. Hvězdo tmavá! rozsvětli se: má panenko! rozmysli se. Jak pak se mám rozmysliti, když si tě nemíním vzíti? Kámen mlejnský, ten je těžký: ještě těžší stav manželský. Kámen mlejnský se omele, stav manželský se nezdere. Kámen mlejnský se udrtí: stav manželský až do smrti!
Šel jsem lesem i nelesem, zabloudil jsem, nevím kde jsem; šel jsem cestou, i necestou, potkal jsem tam holku hezkou. Potkala mě, neznala mě, zašla za mě, volala mě: „Vítám tebe, můj krajane! nechodívej k jiné panně.“ Proč bych já k vám chodívával, tobě se šiditi dával? lásce a upřímnosti zplácela jsi nevěrností. Nemysli si, že’s jediná, mému srdci usouzená: vždyť je děvčat všude dosti jako zrnek na jalovci. Tři léta jsem k vám chodíval, tobě jsem dary nosíval; já nosíval, ty jsi brala, jiného jsi milovala. Tři léta jsem k vám chodíval, a od tebe šizen býval; třetí rok dozrál jalovec: bylo naší lásce konec. Svět se točí jako kolo: 1) miluj nyní, máš-li koho; svět se točí jako kámen, už je naší lásce amen! 1) Takto počínala se již ve XIV věku jedna píseň. Viz Jung. hist. lit. 1849, str. 28.
Propusť mě, můj milej, propusť: jsi falešnej – Bůh ti odpusť! propusť ze slibu mého, budu čekat na jiného. Ty si myslíš, že já nevím? a já se ti všeho dovím, co, ty synku, co ty děláš: že sobě jiny namlouváš!
Chlapče, chlapče, můj holečku! ty mně trápíš mou hlavičku; ty mě trápíš a sužuješ, srdéčko zarmucuješ.
Ouvej, ouvej, co já dělám! měl jsem holku, už ji nemám; měl jsem děvče namluveny, jinej přišel, vodved mně ji. Až pojedu tou dolinou, moje koně řejhtat budou; ten podsední ten nejvíce, co mě nosil k mej panence.
Měla jsem chlapce, nemám nic; dala jsem šátek, nedám víc: ouvej moje potěšení! včera bylo, dnes už není. Dobře srdce vědělo, povědít mně neumělo: že ta láska není stálá, co se před lidmi schovává. Šel muj milej, šel do Slezska, vzal mně klíček od srdéčka: vzal od svého i od mého, nenechal mně od žádného.
Červená, modrá fijala – kdes ji, má milá, trhala? Trhala jsem ji v zahrádce, zabolelo mne srdce. 1) Zelené, bílé ořeší – ach, kdo srdce potěší! Zarmoutil mně ho leda kdo, ale potěšit nemá kdo. 1) Někdy se píseň tato zavírá slohou následující: Proč by tě srdce bolelo, když už máš hocha jiného?
Za našima humny dlouhé pole, ono tam voralo pachole; zavoralo je tam všecku lásku: což jsi to učinil, můj obrázku! „Proč vy mi děvčátka, zapíráte, kam vy na tu trávu chodíváte? na trávu, na trávu, na travičku a na tu zelenou votavičku?“ Já jsem ji požala včera na vlas, a ona vyrostla do rána zas: jak ta tráva roste, zlatej chlapče! tak mi srdéčko v těle skáče. Když jsem šla na trávu za panskej dvůr, voral tam můj milej volkama zůr; já mu pěkně dala pozdravení, neděkovalo mi potěšení. Hněvej se, můj milej, hněvej, hněvej, třebas na mě nemluv tejden celej: fěrtoušek na raby budu nosit, ještě ty mne, chlapce, přijdeš prosit!
Za vodou, za vodou, za vodičkou hrála tam má milá s holubičkou, hrála tam má milá s černým orlem: „Ožeň se, Jeníčku, s pánem Bohem!“ Já se ti ožením, ani nezvíš, ty mně mých ohlášek nezapovíš, ani mi oddavek strojit nedáš, toho ty, má milá, neuděláš. Když jsem tě nedostal za ženušku, vyvolím si tebe za družičku, abys mně naposled posloužila, věneček na hlavu položila. „To se ti, Jeničku, nemůže stát, pro lítost bych ti ho nemohla dát, pro pláč do kostela ani vejít: pro lásku falešnou musím umřít! Za to tě jen prosím, můj Jeníčku! bys při mém skonáni rozžhal svíčku, bys při mém skonání samotný stál, kalné očička zatlačoval! Zatlač mi očička, rozžhni svíčku, modli se otčenáš za dušičku: aby láska naše zapálená jedním plamínečkem vyhořela!“ Když jsem si tě nevzal za ženušku, vyžádám si tebe za družičku, za družičku za nejstarší, proto že’s byla má nejmilejší. „Já za tu družičku nemůžu být, nemohla bych pro pláč vínku uvít; vínku uvít, k oltáři jít – pro lásku falešnou musím umřít.“
Co jsi, můj holečku, co jsi myslil, žes mě pro chudobu z lásky pustil? Já se pro tě ve dne, v noci trápím: a ty máš myšlení jinde zatím! Falešná tvá láska, falešnej svět: když si’s mě nechtěl vzít, moh‘ si říct hned! Já byla bych na tě nemyslila: jiného si za tě vyvolila. Co pak si zakládáš na bohatství? však vidíš příkladů všady dosti. Jsú lidi, že měli kolik tisíc: všecko jim ušlo pryč, nemají nic. Peníze uplynu jako voda: a tobě vostane mrcha žena!
Když jsem šla jedenkrát přes háječek, ach, přes háječek! potkal mne na cestě mysliveček. Sluuéčko svítilo, bylo teplo, ach, bylo teplo! tenkrát srdéčko láskou kvetlo. Seděli jsme spolu do večera, ach, do večera! střelil mysliveček na jelena. Nebyl to jelínek, hyla laně, ach, byla laně! „Spomeneš, panenko, brzy na mě.“ Když potom po čase trávu žala, ach, trávu žala! Kýž jsem myslivečka nepoznala! Když šaty mákala u rybníčka, ach, u rybníčka! Kýž jsem nepoznala myslivečka! Než jsem já poznala myslivečka, ach, myslivečka! byla jsem červená jak růžička. Nyníčko však moje krása je pryč, ach, krása je pryč! mysliveček nejde milovat víc. Mysliveček s jinou na procházce, ach, na procházce! děvčátko v komůrce hořce pláče. Nechoďte, panenky, přes háječek, ach, přes háječek! ať vás tam nepotká mysliveček.
Letěla husička, letěla přes pole, tam kde bejvávalo potěšení moje. Letěla husička, už víc nepoletí: škoda je tě, děvče, že tě nesmím měti! když jsem k vám chodíval do vaši dědiny, míval jsem klobouček plnej rozmaríny. Nýčko k vám nechodím, už chodí tam jinej: jen na mě, má milá, více nespomínej! „Zachází slunéčko, zachází za horu: kterak pak já na tě chlapče, zapomenu!“
Vletěla husička, do dvora vletěla: pověz mně, má milá, jest-li bys mě chtěla? Já bych tebe chtěla, nedají mně naši: že se tvá matička vysoko vynáší. Vysoko vynáší, vysoko si vede: a já jsem děvečka chudobné mateře. Vem sobě bohatou, a já chudobného: potom zapomenem jeden na druhého. Chudobná děvečka co vyslouží, to má: bohatým dceruškám maminka najedná. Ona jim najedná tenounké ručníčky, co na ně napředly chudobné dívčičky! Služebná děvečka, což ta mnoho zkusí: v službě ledakoho poslouchati musí. Když ho neposlechne, všickni po ní pasou: jak slovíčko řekne, je to mezi chasou!
Mám velkej zármutek pro tebe, holečku, že jsi mne zanechal, ubohou děvečku. Když jsi k nám chodíval a mne jsi miloval, nemyslila jsem si, že bys mne zanechal! Když jsi mne zanechal, 1) děkuju ti z lásky: nebudem už spolu chodit na procházky. Děkuju ti, synku, za tvé milování: aby ti dal pán Bůh hojné požehnání! 1) Vždycky jsem myslila, že máš ke mně lásku: a tys mě ošidil, můj zlatý obrázku! Dřív jsi mne miloval, teď jsi mne zanechal: děkuju ti, synku, že’s falešný býval!
Na kobelí hůře náš synáček voře; chodějí mu koně na hedbávný šňůře. Ta kobelí hůra celá pošlapaná; chodí tam má milá celá uplakaná. Co pláčeš, naříkáš, když mě tu eště máš: potom můžeš plakat, až mne neuhlídáš.
Kdybych já tam byla, kde je myšlení, kde bude večeřet moje potěšení! Bude on večeřet za dubovým stolem: kdybych já tam byla, jedli bysme spolem.
Ach pole, políčko, pole nevorané! pase tam Jeníček čtyry koně vrané. Pase je tam, pase, brodí nohy v rose: jde k němu Andulka, pacholátko nese. Nesu tobě, nesu tu synáčka tvého: když jsi mne miloval, miluj taky jeho! Nech si ty synáčka, já tobě zaplatím: dubový stoleček tolary posázím.“ Já nechci tolaru“, nač mi ty peníze? jen tebe, Jeníčku! chci míti za muže. Kdybysi nasázel, co v rybníce řásy, ty mně nezaplatíš panenské krásy. Kdybysi nasázel, co na louce sena, ty mně nezaplatíš poctivého jména. Kdybysi nasázel, co písku drobného, ty mně nezaplatíš věnce zeleného! V tej naší maštalce jsou tam novy stání: češe tam holeček čtyry koně vrany. Češe je tam, češe, pěkně přistrojil se: jeho nejmilejší synáčka mu nese. Nese mu ho, nese v tom bílém fěrtoušku: Tu máš, můj holečku, naši věrnou lásku! Už s věnečka mého opadalo kvítí: když jsi mně svět zkazil, musíš si mě vzíti. „Já nechci, nevemu, radši ti zaplatím: žlutými dukáty stoleček posázím.“ Kdybysi nasázel co v lese jalovce: ty mně nezaplatíš zelenýho věnce. Kdybysi nasázel co na dubu listí: ty mi nezaplatíš mojí poctivosti. Kdybysi nasázel co na poli klásků: ty mi nezaplatíš mou upřímnou lásku!
Ten Krumlovskej zámek na zelenejch lukách: sedí tam můj milej, má nožičky v putách. Já jsem jeho milá, my se spolu známe: pusťte mě tam k němu, ať se rozžehnáme. Co pak jsi, můj milej, co pak jsi provinil? však jsi ty žádnému ničím neublížil! „Já jsem neprovinil, jen že jsem u vás spal: proto jsem železa na nohy dostal.“
Teče voda, teče po potoce křeče: vzkázala mně moje milá, že ona mne nechce. Teče voda, teče na ty pansky mlejny: což je těžko milovati, co k libosti nejní! Co k libosti bylo, to mě opustilo; a co mne těšit nemůže, za mnou by chodilo. Už jsem opuštěnej jako ptáček lesní, kterej pořád sem tam lítá, a kam by rád, nesmí. Už jsem opuštěnej jako ta berlička, která pořád sem tam lítá, hledá přítelíčka. Ach holka má milá! co pak jsi myslila, že jsi ty tvé svaté sliby, že jsi je zrušila? Zrušila jsem já je, to pro lidské řeči: nyní vidím a poznávám, že upřímnej nejsi. Zrušila jsem já je, to pro lidskou hubu: nyní vidím a poznávám, že tvoje nebudu.
Tři noci nespala ani čtvrt hodiny; stále jen pozor dávala, jaké jdou noviny. Noviny pořád jdou, to jedna za druhou: že ty chodíš, můj holečku, že chodíš za jinou! Pod Přeštickou věží tam srdce leží, leží, leží jako kámen – už je lásce amen!
Koulelo se, koulelo červené jablíčko: jen se na mě nehněvej, má zlatá holčičko! Já se na tě nehněvám, ale je mi líto, že za jinou chodíváš přes zeleny žito. Žito, žito, žitečko! kdo tě bude žíti? můj milej je daleko, musím pro něj jíti. Žito, žito, žitečko! kdo tě bude vázat? můj milej je daleko, musím pro něj vzkázat. Trávo, trávo, travičko! kdo tě bude kosit? můj milej je daleko, musím smutek nosit. Žite– žite– žitečko, kdo té bude žiti? má milá je daleko, musím za ní jiti. „Žite– žite– žitečko, kdo tě bude vázat? můj milej je daleko, musím pro něj zkázat.
U té naší studnice roste bílá bukvice: ta bukvice bílá byla moje milá. – Co, má milá, co ti je, srdéčko rozmilé? snad ti máti lála, či se‘s nevyspala. „Ach, mně máti nelála, i já jsem se vyspala: ale želím svého vínku zeleného. Všecky panny s trávy jdou,[27] pěkně jedna za druhou: a já ubožátko kolíbám děťátko! Zakolíbej, Jeníčku, zakolíbej chvílčičku, zakolíbej chvilku, až vyperu plínku!“ Já kolíbat neumím, za kolíbku se stydím: kolíbej si sama, s kým jsi radu brala. „Brala jsem ji v štěpnici, brala s dvěma mládenci: ti mně radu dali, když mne milovali.“
Ach žalude, žalude! jak jsi těžkej na dubě: pod tebou se celičkej dub k zemi ohýbe! Vždycky jsi mně sliboval, když jsi za mnou chodíval, dokud jsi mě, můj holečku, ještě miloval. Slibovala mi, jak sluší, zaklínal se’s na duši, že se naše věrná láska nikdy nezruší. Už je láska zrušena, už je všecka zkažena: do vodičky do hluboky je uvržena.
U našeho jezera stojí lipka zelená, a na tej lipce, na tej zelenej tři ptáčkové zpívají. Nebyli to ptáčkové, jsou to kavalírové: oj raději se o jednu dívčici, kterej ji z nich dostane. Jeden praví: „Bude má;“ druhej praví: „Jak Bůh dá;“ a třetí praví: „ milé srdéčko! co že jsi ty tak smutná?“ Jak pak nemám smutná být? starého mi kážou vzít: rozžehlo se srdéčko moje, nemohu rozveselit. A v tej naší komoře je tam zelené lože: oj lože, lože pěkné zelené! kdo na tobě spát bude? Bude-li tam starý spát, bodejž rána nedočká; a bude-li mladý pěkné úrody, bodejž mu Bůh zdraví dá.
Svit, měsíčku, polehoučku na ten panský háj: nemysli si, má zlatá panenko, abych si tě vzal. Šel jsem lesem, byl jsem vesel, zpíval jsem sobě; uslyšel jsem smutný nářek od panenky . Ona stála pod stromečkem, neviděl jsem jí; hodila na mě jablíčkem, ozvala se mi. – Pod háječkem nad sádečkem roste májoví: kam jsi dala, má panenko, růže červeny? „Růže červeny povadly, věnce nemůž vít: nemyslete, potěšení moje, že vás musím chtít. Co je po tej rozmaríně, která nevoní: co je po vás, potěšení moje, když máte jiny! Co je po tej levanduli, která nekvěte: Co je po vás, potěšeni moje, když mne nechcete!“ Pod vršíčkem na dědince byla zahrada; chodila tam má panenka, kvítí trhala. Když kytičku natrhala, tu zaplakala: „Kýž jsem tebe, potěšení moje, byla neznala!“
Stojí hruška v šírém poli, vrch se jí zelená; pod ni se pase kůň vraný, drží ho má milá. Proč, má milá, dnes pasete z večera do rána? „Kam, můj milý, pojedete, já pojedu s váma.“ Och já pojedu daleko, přes ty modré hory: kýž jsem byl nikdy nepoznal, co srdce bolí! Och já pojedu daleko, přes vody hluboké: kýž jsem byl nikdy nepoznal panny černooké! Och já pojedu daleko, do světa šírého: kýž jsem byl nikdy nepoznal srdce falešného!
Nad Dunajem, pod Dunajem, na zelenej louce hrály jsou tam tři panenky, hrály tam o věnce. Jedna byla Kateřinka a druhá Madlenka, třetí tu já nejmenuju – byla má panenka. Já jsem ji vzal za ručičku, vzal jsem ji za obě: Pojed, holka, pojeď se mnou, poplavem po vodě. „A já nechci, nepojedu, ty jsi šelma zrádce: pošlapala mně marijánku v tej naší zahrádce.“ Ta marjánka, rozmarýnka modrým kvítkem květe: připravila mě o věneček, co mi máma řekne! Já ho nemám, ty ho nemáš, nemáme ho oba: půjdem-li ho sobě koupit, kdo pak nám ho prodal“ Když jsem plynul po Dunaji k zelenému háji, viděl jsem tam tři panenky, o věnečky hrály. Jedna byla Rakušanka, ta druhá Moravka; třetí jmenovati nechci – byla má panenka atd.
Vyrostla mně bílá růže, trhat já ji nebudu: milovala jsem Vojtíška, milovat už nebudu. Milovala jsem ho věrně, v srdci jsem ho nosila; toho jsem se nenadála, žeby láska šálila. Šel můj milej po ulici, měl klobouček na stranu; lidé jsou mu povídali: Tamhle vidíš svou pannu. „Nemluvte mně, lidé, o ní, hledět na ni nemohu; jak ji spatřím jedním okem, sklopím hlavu hned dolu.“ Když jsi na mě hledět nemoh, proč jsi za mnou chodíval? já jsem tebe neprosila, abys ty mne miloval. Měl jsi dvéře otevřeny do srdce upřímného: ale nyní jsou zavřeny, nepřijdeš víc do něho! Což pak jsem ti udělala, že mne teď nenávidíš? vždyť jsem ta, která jsem byla, proč pak se za mě stydíš? To mám já teď za upřímnost, kterou jsem k tobě měla; pro tebe bych, nejmilejši, krev byla vycedila! Rozpomeň se, nejmilejši! na tvoje slibování: že tě bude pán Bůh trestat, nedá ti požehnání. Rozpomeň se, nejmilejši! na moje mladá léta: léta s tebou jsem ztratila – po radosti je veta! Živobytí bych si vzala, však jsem si ho nedala: věčnost věčší, než celý svět, toho jsem se lekala.
Pojeď, chlapče, pojeď domů, nech už toho vorání; už mě bolí má hlavička od samýho volání. „Nechci, nechci, nepojedu, eště mám záhon vorat: však si ani nemusela tak dlouho na mě volat.“ Pojed, chlapče, pojeď domů, zanech toho vorání; dyť už mě má hlava bolí vod samýho volání. „A já nechci, nepojedu, eště mám záhon vorat: co pak jsi se nestyděla před lidma na mě volat?“ Ty se‘s taky nic nestyděl 1) před lidma za mnou chodit: když jsem šla z hospody domu, ty’s mě šel vyprovodit. „Tu máš, holka, tu máš dukát, to za ten stezníček můj: abysi mně nemohla říct, že jsem já milovník tvůj.“ A já nechci žádnej dukát, ani žádny peníze: já té chci mít, můj holečku, já tě chci mít za muže. 1) Proč pak bych já se styděla před lidma na té volat? když se’s taky nic nestyděl před lidma mě milovat.
Až já odtud pryč pojedu, bude pro mě velkej pláč: budou pro mě holky plakat, které jsem já míval rád. A já taky plakat budu, až já odtud pryč pudu: pannu, kterou jsem miloval, víc milovat nebudu. Vykoukala z okýnečka, byla jako z růže květ; černé oči utírala, že se ji svět nepoved. Neplač, nekvil, nenaříkej, přijdu já k vám brzičko: přijdu ještě zejtra ráno, dřív než vyjde sluníčko. Vy hodiny, ach hodiny! co jste mi to vyvedly, že jste vy mne s mou panenkou. tak na krátce rozvedly? Jak rozvedly, tak rozvedly, už nás víc nesvedete: a vy mily černý, oči, kdy se dost vypláčete?
Ku Praze je cesta dlouhá, stromkama je sázená: sázela je moje milá, když mě vyprovázela. Sázela je s rozmarínkou, s pěkným bílým jetelem: na zněmení naší lásky, že my svoji nebudem.
Pověz ty mi, má panenko, pověz ty mi upřímně, kdo k vám chodí, má panenko, kdo k vám chodí mimo mě? „Ach k nám žádnej nechodívá, není cesta šlapaná: jen po který my chodili – a ta nám už zarostla. Zarostla nám rozmarínkou, samým drobným jetelem: to nám jisté za znamení, že my svoji nebudem.“ Když nebudem, ať nebudem, však jsme oba svobodni: nebudem se trestu báti, že jsme byli nevěrni. Ten prstýnek, co’s mi dala, já ho nosit nebudu: hodím já ho do potoka, vší starosti pozbudu. A ten šátek, co’s mi dala, nechám si na památku: abych vždycky pamatoval na tvou falešnou lásku.

Pages