Displaying 1 - 100 of 200
Kalouskovy koně čistou vodu pijou: dej pozor, Jeničku, tě nezabijou! Kdyby tě zabili, bylo by tě škoda: plakala by pro tě mlynářova dcera.
Kdybych já moh býti, kde je mé myšlení: tam kde se prochází moje potěšení! Kdyby mi nebyly hory na závadě, viděl bych mou milou chodit po zahradě. Chodit po zahradě trhat modré kvítí: ach, to sám pán Bůh ví, budu-li tě míti! Hory, Černé hory, ustupte na stranu: přece mou milou za ženu dostanu.
Dej Bože, dej vláhy do naší dědinky: já jsem si zašila záhon rozmarinky. Sila jsem zelenou, žlutá mně vychází: že se můj Jeníček s jinšíma prochází. Prochází, prochází – si vodí jiné: co mně pán Bůh soudí, přec mne to nemine.
Já jsem mladá, hezounká, boubelatá, bělounká: kdo chce moje jméno vědět, říkají mi Lidunka. Hned jsem dobrá, hned jsem zlá, slovíčkem mě rozhněvá; kdo mne nezná, k nám přijde, se na mě podívá. Měla jsem se loni vdát, nechtěla mně máti dát, že jsem ještě tuze mladá, musela jsem tak nechat. Ledajakýs otrapa k nám cestu netlapá, neláme našich dveří, o lásce mi netlachá.
Stála na zahrádce v zlaté šněrovačce. Měla čepec zlatý, vlásky kudrnaty. Košilicka tenká, šila ji panenka. Šila ji z hedbáví v tom zeleném háji. Šila, vyšívala, žalostné plakala. „V té zámecké věži tam můj milý leží. Vartu k němu dejte, mi neodejde.“ Vartu k němu dali, čtyry kyrysary. A y širokém domě sedlali mu koně. „Koně mně sedlejte, dlouhý palaš dejte. K tomu karabinu za mou mladou ženu.
Čtyry koně na dvoře, žádnej jimi nevoře. Voře jimi Jiříček, červený jak hřebíček. Jede s nimi do pole, zavorávat koukole. Když ku konci dovoral, na svou milou zavolal: Pojď, má milá, pojď ke mně, já ti povím, co je mně. Bolí mě má hlavička, pobila mě matička. Pobila mě pro tebe, bych upustil od tebe. „Pro mě tě nebijou, můžeš chodit za jinou.“ Já za jinou nepůjdu, dám se radši na vojnu. Až já budu vojákem, budu švárným jonákem. Daj mně šaty zelené a vejložky červené. A koníčka vraného, vyskočim si na něho. Na koníčka vyskočil, bílým šátkem zatočil: Pěkně se ti, má milá, pěkně se ti poroučím!
Vyletěla holubička z rychtářovic okenečka. Vyletěla, zahoukala, na milého zavolala. Pojď, můj milý, s oné strany, pomoz na mě nůši trávy. „Těžší tráva než otava, proč’s, má milá, tolik brala?“ Já jsem brala po libosti, 1) abych měla kravám dosti. Otočil se a zasmál se, vytál facku své panence. Červená ji polívala, do šátečku utírala. Do šátečku, do bílého, co dostala od milého. Vila věnec ze slziček a vplítala jetelíček. Vadne kvítí ve věnečku: S pánem Bohem, můj holečku! Prachenska. – Srov. Suš. 537; Kol. I. 295. 1) „ pomůže otec, máti, nechtěli mi tebe dáti. Ještě tebe kolíbali, už mi tebe slibovali.“
Zafoukej, větříčku, od východu: miloval jsem holku, víc nebudu. Nebudeš, Andulko, nebudeš má, neb je tvá matička tuze chudá. Přišly vám, mládenci, smutné časy, nesmíte sobě brát podlé krásy. si je kulhavá, neb hrbatá, když jen má peníze, přec je zlatá!
Když jsem šla jedenkrát přes háječek, ach, přes háječek! potkal mne na cestě mysliveček. Sluuéčko svítilo, bylo teplo, ach, bylo teplo! tenkrát mé srdéčko láskou kvetlo. Seděli jsme spolu do večera, ach, do večera! střelil mysliveček na jelena. Nebyl to jelínek, hyla laně, ach, byla laně! „Spomeneš, panenko, brzy na mě.“ Když potom po čase trávu žala, ach, trávu žala! Kýž jsem myslivečka nepoznala! Když šaty mákala u rybníčka, ach, u rybníčka! Kýž jsem nepoznala myslivečka! Než jsem já poznala myslivečka, ach, myslivečka! byla jsem červená jak růžička. Nyníčko však moje krása je pryč, ach, krása je pryč! mysliveček nejde milovat víc. Mysliveček s jinou na procházce, ach, na procházce! děvčátko v komůrce hořce pláče. Nechoďte, panenky, přes háječek, ach, přes háječek! vás tam nepotká mysliveček.
Kdyby mi tak bylo, jak mi bylo kdysi, když mne vozívaly vrany koně lysy. Kdyby mi tak bylo, jak mi bejvávalo, když mi ve dne v noci slunce svítívalo. Jedno od východu, druhy od západu, třetí mi svítilo přes naši zahradu. Svítilo mi slunce v modry kamizolce: když už svítit nechce, svítí komu chce!
Ten Krumlovskej zámek na zelenejch lukách: sedí tam můj milej, má nožičky v putách. Já jsem jeho milá, my se spolu známe: pusťte mě tam k němu, se rozžehnáme. Co pak jsi, můj milej, co pak jsi provinil? však jsi ty žádnému ničím neublížil! „Já jsem neprovinil, jen že jsem u vás spal: proto jsem železa na mé nohy dostal.“
Až já odtud půjdu, bude vítr foukat; bude se má nejmilejší za mnou smutné koukat. Koukej neb nekoukej, co mně už je do ní: nechtěla’s mne vyprovodit do Chejnovskejch polí. Do Chejnovskejch polí, na Bělocky draha: neměla’s mne, má panenko, neměla’s mne ráda. je tak nebo tak, já jsem svobodnej chlap: já můžu holku milovat, nebo jí tak nechat. – „Už jsem osiřela, jako javor v lese: toho jsem se nenadála, co ta láska nese. Už jsem osiřela, jako lípa v poli: toho jsem se nenadála, kam můj milej chodi. Už jsem osiřela, jako v trní růže: toho jsem se nenadála, co ta láska může!“
V šírém poli hruška stojí vysoká, pod ni pěkná bílá růže vykvětá. Trhej, trhej, má panenko, ty růže, nasázej je hochu svému do lůže. On ti bude na těch růžích libě spát, ráno vstane, bude tobě děkovat. Děkuju ti, má panenko, děkuju, před tebou já svůj klobouček smekuju. „Nesmekej ho, můj Jeničku, přede mnou: však oni tě naši páni odvedou. Odvedou tě pod zeleny 1) myslivce: bude tobě místo holky ručnice.“ Žala trávu v suchopáru metlici, přišli na ni dva zelení myslivci. Srp jí vzali, rozlámali: Jdi domů, berou tobě potěšeni na vojnu. „Když ho berou, ho berou,2) mají ho, však on mně dá zejtra pán Bůh jinýho.“ 1) Odvedou tě, můj Jeníčku, do Prahy, tam ti dají bílej kabát a šavli. 2) Když ho berou, ho berou, nic nedbám: však já se tam zejtra ráno podívám. Proč pak vy mně potěšení béřete? co pak víc svobodné chasy nemáte? Prala plínky u studýnky, plakala: ach kýž jsem tě byla raděj neznala! Jiný konec: „Když ho berou, ho berou, je tam: však já ho tam na té vojně nenechám. Nenechám ho na té vojně bojovat, aby mohl svou panenku milovat.“ Miluju tě, má panenko, miluju: ale zejtra na koníčku odjedu. Žala trávu na rybníce – srp tupěj: „Jen ty mně ho, můj Jeníčku, naklepej.“ On naklepal, on nabrousil – nechce žít: protože tě, má panenko, nechce mít. Pila pivo, pila víno z korbele: „Ach že jsem se nenadála fortele!“
Když jsem já šel kolem lesa, byla velká rosa; sed jsem si tam pod stromeček, poslouchal jsem kosa. Kose, kose, černý ptáče! ty líbezně zpíváš, všecky panenky s trávy jdou, ty se na ně díváš. Všecky panenky strávy jdou, jenom moje nejde: ona se tam posekala, ona jí krev ujde. Já zapřežu čtyry koně, pojedu si pro ni; povezu ji k doktorovi, který rány hojí. „Pane doktor, já vás prosím, vyhojte vy mně ji: já od ní chci zaplatí ti jako od svy mily.“ Všecky panenky s trávy jdou, jenom jedna nejde: ona se tam posekala, ona jí krev ujde. Zapřáhněte čtyry koně, 1) a dojeďte pro ni; dovezte ji k doktorovi, jí rány zhojí. Náš pan doktor doma není, jen jeho mládenec: pan doktor jel do kláštera pro zelený věnec. V klášteře tvojí panence věnečků nevijou: to pro tebe, nevěrnice, že máš holku jinou! 1) Zapřáhněme koně vraný, pojedeme pro ni; dovezem ji do Mělníka k panu doktorovi. Aneb: odvezem ji k felčarovi, on mi ji vyhojí. Aneb: nežli pro ni dojedeme, zatím bude po ní.
Pásla má milá koníčky, pásla má milá koně, jen vždycky po záhoníčku, jen vždycky po záhoně. A když na konec dopásla, obrátila je zase, že ona jich pást nebude, si je pase kdo chce. Ještě si jednou zavejsknu za tím zeleným lesem, aby věděla má milá, aby věděla, kde jsem. Píseň tato spojuji brzy s číslem 330 brzy s 331, a však také každou jich samu o sobě zpívají.
Časně ráno za svítání šla na louku trávu žít; ohlídla se a viděla milého za sebou jít. Pojď, pospěš, můj nejmilejší! mne brzo dohoníš; musím já ti něco říci, čemu ty se podivíš. Panímáma ráno vstala, praví: Dcero, co je ti? krásu tratíš, celá’s bledá, snad musíš užívati? Co jsem měla smutná říci, bych jí odpověděla? v kříži jsem se polámala, když jsem trávu nosila.
Pověz ty mi, má panenko, pověz ty mi upřímně, kdo k vám chodí, má panenko, kdo k vám chodí mimo mě? „Ach k nám žádnej nechodívá, není cesta šlapaná: jen po který my chodili – a ta nám už zarostla. Zarostla nám rozmarínkou, samým drobným jetelem: to nám jisté za znamení, že my svoji nebudem.“ Když nebudem, nebudem, však jsme oba svobodni: nebudem se trestu báti, že jsme byli nevěrni. Ten prstýnek, co’s mi dala, já ho nosit nebudu: hodím já ho do potoka, vší starosti pozbudu. A ten šátek, co’s mi dala, nechám si na památku: abych vždycky pamatoval na tvou falešnou lásku.
Panímámo! kde je vaše dcera? já jí přišel navštívit; tři léta minuly, co jsem jí neviděl, já se přišel potěšit. „Naše dcera na hřbitově leží, tam je její postýlka: nemysli si více, Jeníčku rozmilý, že bude tvá manželka!“ Jak ta slova máti promluvila, duch se ve mně zatajil, že toho stvoření na světě už není, po němž touží srdce mý. Panímámo! ukažte to místo, kde mou milou hledat mám; já na hřbitov pudu, pilně kopat budu, ji ještě uhlídám. Jak jsem jen krok na hřbitov udělal, spatřil jsem tam hrob nový; dvě růže červeny daly mně znamení, že tu srdce mé leží. Ptám se já vás, červené růžičky! je-li tu hrob mé milé? Růže se sklonily, znamení mně daly, že tu leží srdce mé. Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko! promluv ke mně slovíčko! „Já bych ráda vstala, k tobě promluvila – mám zemdlené srdéčko.“ Ach já smutné, nešťastné stvoření na tomto bídném světě! uschnula mně růže, srdci milá tuze, více mně nepokvěte. Odpočívej v tomto tmavém hrobě, já jdu už od tebe pryč; tvé růžové tváře jako ranní záře nespatřím už nikdy víc! Přenešťastný ty Jičínsky luka, po kterých jsem chodíval, když jsem svou panenku, krásnou holubinku, za ručičku vodíval! Přenešťastná ta Jičínská brána, přenešťastná silnice! protože nepřála, milovat nedala, co těšilo mé srdce. Přenešťastní takoví rodiče, kteří dítkám zbraňují! oni jim zbraňují, vzíti se nedají, do hrobu je svrhují.
Těš se, má panenko, těš! byl jsem já na pouti dnes: koupil jsem ti pouti, co tebe zarmoutí: že už moje nebudeš. Svez mé, můj koníčku, svez až přes ten zelenej les: pověz tam mej milej, panence rozmilej, že už nejdu k ní po dnes. Svez mě, můj koníčku, dál až přes ten zelenej háj: pověz tam mej milej, panence rozmilej, že už jsem si jinou vzal. „Žen se, můj holečku, žeň! na mě si taky zpomeň: že jsme se chtívali, spolu milovali, na to si taky zpomeň! - Vez mě, koníčku, vez, přes ten zelenej les; dovez mě k mé milé, panence rozmilé, mě uhlídá dnes. Byl jsem na pouti dnes, něco jsem ti přines: přines jsem ti pouti, ta pout té zarmoutí – že mě nedostaneš. Ta pout kupovaná ta nebejvá stálá: bejvá nejstálejší, moje znej milejší, štolou zavázaná!
Ach prší, prší rosička! spaly by moje očička, spaly by moje, spaly by tvoje, spaly by ony oboje. Ach prší, prší napořád! zkažte pozdravit nastokrát, zkažte pozdravení mému potěšení, že už ho musím zanechat. Na svého koníčka sedám, ještě se jednou ohledám, někde-li tu není moje potěšení, se s ním ještě rozžehnám.
Přes ty pusty lesy – potěšení, kde jsi? vzdáleny, ach vzdáleny! ach to sám pán Bůh ví, kdy tě zas uvidím, mé zlaté potěšení! Pukejte se skály, rovnejte se doly, vrchové se položte: já ji uvidím, neb jen uslyším, kde je potěšení mé!
Není mně těch peníz líto, jako tebe, má milá, když já přijdu do hospody, že tě jinej objímá: když tě má rád, tě má, mi žalost nedělá!
Žádnej neví, co mě bolí, a já dobře vím; žádnej neví, co mě trápí, a já nepovím: zavolejte mi sem lékaře, mně mou hlavičku zaváže; nebo umřu, že nezvíte, jaky mám hoře! „Kdybys třeba už umíral, pro lik nepudu; kdyby hrana ti zvonili, plakat nebudu: proto že’s ošidil srdce mé, pomsta boží tebe nemine; Bůh nebeský svůj trest těžký sešli na tebe.“ Ach můj Bože, já mám hoře, já se usoužím; žádnej neví, co mě bolí, a já nepovím atd.
Jaky bych srdce měl, abych si nezpomněl na naše předešlé milování: naše milování přišlo v rozkotání; už je, má panenko, konec s námi! Když jsem šel okolo háje zeleného, koukaly tam za mnou černé oči: oči nekoukejte, radši se schovejte, se mi srdéčko nerozskočí!
Když jsem já šel k Táboru, dohonil jsem Barboru: Pojď, Baruško! pojď se mnou, mám cestu veselou. „Nežli bych já s tebou šla, radši bych dnes nedošla: jdi si, jdi si, jdi si sám, o vojáka já nedbám!“
Teče voda od javora 1) okolo samého dvora; všecky lávky pobrala, jenom jednu nechala. Po které Pavloušek chodil, Mařenku za ruku vodil; utrh jabko, utrh dvě, pustil jedno po vodě. „Plyň, jablíčko, kam ty ráčíš, jenom se nepomáčíš; plyň, jablíčko, plyň dolů, k mé Mařence do domu.“ Jak jablíčko připlynulo, na Mařenku zavolalo: Vstaň, Mařenko, vyjdi ven, milý stoji před domem. „Proč pak bych já ven chodila, kdyť já nejsem jeho milá; a on není z růže květ, aby on mně kazil svět. Proč pak bych já ven chodila, kdyť jsem jemu povídala, aby k nám už nechodil, tou cestičkou nebloudil. Byla láska, ale není – zapadala do kamení, do kameni drobného, do srdce falešného.“ 1) Také: Teče voda od javora, teče voda široká atd.
Jen se ty, šátečku, vesele toč: můj milej se hněvá, já nevím proč? Když hněvá, hněvá, 1) já nic nedbám; takového štěstí všude dost mám. Takové štěstí mně všude květe: pod našima okny v zimě, v letě. 1) Když hněvá, hněvá, budu taky; roztrhám tu lásku na caparty.
Okolo Kláštera zelený vršek; zamračilo je se, že bude pršet: pršelo, pršelo drobný krupičky, že musím pryč odjet od mý hubičky. Až tady pojedu, podíváte se, jak za mnou má milá šátek ponese: když nese, nese, já o něj nedbám, smutek mít nebudu, ani ho nemám.
Přiletěl slavíček, sed na větvičku; přiletěl zas druhý, zpíval písničku: že má nejmilejší už jiného má, ten že je hezčejší, nežli prý jsem já. Když se ti nelíbím, krk si nezlomím: já se pro tě předce ještě ožením; jsem-li jí ošklivej, se nesměje: dostanu vždy hezčí, nežli ona je. Přiletěl slavíček, sed na jedličku; přiletěl tam druhej, zpíval písničku, a to píseň takovou krásnou, zpanilou: že můj milej šlape cestu za jinou. Což on sobě myslí, že budu plakat, když on bude cestu za jinou šlapat? blázen bych já byla, abych plakala, pro jedno stvořeni smutek nosila!
Až já povandruju z Prahy do Budína, já se tam napiju červeného vína. Červené vínečko ze sklenice skáče, má zlatá panenka přežalostně pláče. Dnes žalostně pláče, zejtra má jiného: hej šenkýřko, nalej vína červeného! Červené vínečko to se dobře pije: falešným pannam hrom do srdce bije!
Nad tím naším domkem vlašlovička lítá: nenadála jsem se, že mne milej nechá. At nechá, nenechá, já pro něj nezkážu: já takové hochy za podvazky vážu. Nevážu, nevážu, ale vázat budu: tobě to, můj milej, na vzdor dělat budu. Kolem našich oken vlašlovička lítá: vždyť jsem to říkala, že mne milej nechá! At nechá, nenechá, já mu předce zkázu: že já takového hocha darebného za podvazek vážu. Za podvazek vážu, pod kramflíčkem nosím: že se takového hocha darebného docela neprosím.
Chlumeckej zámeček 1) z drobného kamení, šel tudy můj milej, nedal pozdravení. Když nedal, nedal, snad se na mé hněvá? chceš-li se hněvati, hněvejme se oba. Nemluvme na sebe ani půl slovíčka: snad jsem já pro tebe chudobná děvečka? Jsem-li já děvečka chudobné mateře, já přece nevyjdu pro tebe za dveře. Ty snad sobě myslíš, že já pro tě vzkážu: a já tu tvou lásku za onuci vážu! 1) To naše stavení z drobného kameni atd.
Tuším, tuším, tuším, že já odsud musím: kterou jsem panenku miloval, opustit ji musím. Lehce ji opustím, 1) a když žádné nemám, vyběhnu sobě na kopeček, podivám se k horám. 1) Opustím ji lehce, když sama mne nechce: když nedbá na srdce upřímné, si hledá, kde chce.
Šel zahradník do zahrady s lopatou, s lopatou, vykopal tam marijánku košatou, košatou. To nebyla marijánka, byl to křen, byl to křen: však my svoji, má panenko, nebudem, nebudem! „ si byla marijánka, nebo křen, nebo křen: když mne nechceš, můj holečku, nechoď sem, nechoď sem.“
Co ty ptáčku jeřabáčku nade mnou lítáš? jakou neseš mi novinu, že tak štěbetáš? „Nesu, nesu ti novinu, nesu tobě zlou: že tvůj ze všech nejmilejši chodi za jinou.“ Když si chodí, si chodí, já o něj nedbám; smutku pro něj neponesu, ani ho nemám. Proč pak bych já smutná byla a se soužila: když jsem hocha takového ráda pozbyla!
Nechtěla‘s mi šátku půjčit, ani mi ho nechceš dát: ty se musíš, má panenko, své matičky tuze bát. „Ani ne tak své matičky, jako svého tatíčka, proto že mne rád chovával, když jsem byla maličká.“ Co’s, má milá, co’s tak hrdá? ještě jsi se nevdala: dej na sebe dobrý pozor, abys tak nezůstala! „Když zůstanu, zůstanu, jak usoudí mi nebe: předce nikdy nezaptáču, můj holečku, pro tebe!“
Kdo to jde k nám? já ho neznám; já si mu ručiček špinit nedám: si koupí rukavičky, aby mně nešpinil mý ručičky.
Pod našima okny jsou dva rybníčky; plaval tam můj milej vrané koníčky: na jednom seděl, to dobře věděl, žp za jinou půjde – mně nepověděl. Však mi mé srdéčko dobře pravilo, že mé potěšení jinam chodilo! když je chodilo, chodí ještě: já o tě nestojím, falešný chlapče!
Na potoce, na rybníce husy se točí: vem ty chlapče karabinu, střel jim do oči. Já jim to neudělám, já ty husy dobře znám: to jsou husy z toho dvora, kam já chodívám. To jsou husy popelaty droboýho peří: zkázala mně má panenka, že mně nevěří; když nevěří, nechá, já pojedu do světa: tam si budu namlouvati jiná děvčata.
Protivinský zámek, pod ním pivovárek, vaří tam pivíčko jako voda; vzkázalo mi děvče, že ona mne nechce: když nechce, nechce, není škoda!
Když jsem holku vyprovázel, někdo za mnou hroudy házel; si házel neb neházel, já ji předce vyprovázel.
Která hodně mlátí, která hodně žne, ta je hodná holka, ta se hodí mně. Která nechce mlátit, která nechce žít, pro tu si přijde Malenickej žid.
Když jsem já šel na procházku skrze dvě uličky, vzal jsem já si novej klobouk, bíly rukavičky. Potkal jsem tam dvě panenky, ony spolu stály: já jsem jim dal pozdraveni, ony se mi smály. Vzal jsem já je za ručičku, za ručičky obě: Pojď Toničko! pojď Pepičko! sedněme si k sobě. „A já nechci, já nepůjdu, já se na tě hněvám, že si mi vzal můj prstýnek, teď já žádnej nemám.“ Mlč a nemluv, nepovídej, vždyť tu nejsi sama. „A ty nejsi mládeneček, jako já jsem panna!“ Necht si nejsem, si nejsem, ale já jsem býval: dokud jsem já, má Pepinko, k tobě nechodíval.
Už se ten ovísek vyme– vyme– vymetává; už mne má panenka zane– zane– zanechává: když mne nechce, mne nechá; já o ni nestojím, o le– o le– o lenocha!
Strakonické dudy hučí, že mně holka šátek pučí. „Pučím, pučím – anebo nic: já jsem holka od Strakonic.“ V Strakonicích za oltářem leží dudy i s dudařem. Kdo nevěří, tam běží, však tam ještě dudy leží.
Hrajte mně, muziky, vesele, plesá srdéčko v mém těle; hrajte, muziky, trumtrará – se má panenka nic nestará!
Toč se, děvče, toč se, dokud tě mám v ruce: až tě z ruky pustím, Bohu tě poručím, si tě má, kdo chce. Kýž je mi tak vždycky, jako je nyníčky: já bych k vám nechodit a se vás neprosil, vy pyšné holčičky![35]
Ach, Bože Přebože! bolí hlava mě, že se na mě rozhněvalo potěšení mé. Když se hněvá, se hněvá, nemám žalosti: hrajte, muzikanti! že má nejmilejší není k libosti.
Ta zdejší hospoda z drobného kamení: kdo nemá peníze, do ní nechodí. Já sic peněz nemám, přece do ní pudu, černooké děvče namlouvat si budu. Ta zdejší hospoda je velmi vysoká, přeletěla přes ni husička divoká. Nebyla to husa, byly to housátka: že z vysoka hrajou ty zdejší děvčátka.
Co pak je to za chasníka s tou bilou zástěrou, pořád si tam poskakuje, točí se vám za dcerou; už ji drží, už ji má, už si ji tam objímá: panímámo! dejte pozor, za ní nebývá.
V tom našem sádečku roste koření: kdo si nerozumí, se ožení. Ožeň se, Jeníčku! vem ty sobě mě: máš-li jednu nouzi, budeš míti dvě.
Neber si děvečku, kerá je stará, tobě neleze brzo za kamna; za kamna vleze, s kamen nemůže: až doma nebudeš, kdo jí pomůže?
Řekni, řekni, řekni jí, se vdává, jest-li může; řekni, řekni, řekni jí, se vdává, může-li: se vdává, jest-li může, jest-li umí živit muže; řekni, řekni, řekni jí, se vdává, může-li.
Pravila jsem, pravila, že mě láska ranila; ranila mě střelou prudce, poranila moje srdce; pravila jsem, pravila, že mě láska ranila. Půjdu se ptát rychtáře, kdo má platit lékaře? kdo mou ránu hojit bude? kdo od rány platit bude? půjdu se ptát rychtáře, kdo má platit lékaře. Ach rychtáři 1 bolí mě; povězte mi upřímně, kterak právo ukazuje, kdo se střílet osměluje? kdo má platit lékaře, když se rána dokáže? „Vemte sobě lékaře, vám ránu zaváže; vy za bolest, on od rány musíte mít zaplacení: ten, kdo ranil, platit má, tak mi právo povídá.“ Vy se, pane, mejlíte, vy mně nerozumíte: mojí rány vidět není, já mám srdce prostřeleny; kterak pak mně pomůže? srdce vázat nemůže. „Má panenko rozmilá! právo s vámi nic nemá: náš pan farář k tomu káže, místo srdce ruce váže; s ním se jděte poradit, nemám s vámi co činit.“
Jaké to trápení mám smutný na zemi: bolí mě, bolí hlavička pro mé potěšení! Teče voda, teče na ty novy mlejny: což je těžko milovali, co k libosti není! Co k libosti bylo, to mě opustilo; v dalekých širých krajinách mne je zanechalo. Chodil jsem po horách v dalekých krajinách, všude volal jsem: Má milá! kam jsi se poděla? Přijdu v tu krajinu, slyšel jsem novinu, že moje milá zůstává zde tuto hodinu. Andulko má milá! jsi-li tak upřímná, vyjdi ty ven na slovíčko, tvoj milej tě volá! Tuším, tuším, tuším, že já odtud musím: kterou jsem pannu miloval, tu opustit musím. Snadno ji opustím, a když jinou nemám, vyjdu si já na vršíček, na jinou zavolám! Rybičky v hlubinách, ptáčkové v huštinách, a moje zlaté panenky v hlubokých komorách. Kuřátka na hůře, děvčátka v komoře: a vy zlaté panímámy, otevřete dvéře! Dvéře jsou zavřeny, stýblem zastrčeny, a ty zlaté panímámy otevřít nechtějí. Ale se nestarám, výplatu v roce mám: jen mi nevěstu vydejte, dobře zaplatím vám. Jsem družba zjednaný, k vám posel vyslaný, chci si nevěstu vyplatit tvrdými tolary. Dvéře otevřete, nevěstu vydejte, ji odevzdám ženichu, víc neprodlívejte. Nevěsto, pojďte k nám, vás ženichu dám: už žádný vás nerozvede, až někdy pán Bůh sám. Už vás nerozvede, ani nerozloučí, až na smrtelné posteli pán Bůh všemohoucí.
Vy manželé hezky! dej vám páu Bůh štěstí: aby se vás nechytily nikdy žádny stesky. Vy manželé mladí! mějte se vždy rádi: chcete-li bejt spolu šťastni, varujte se vády. Varujte se vády, mějte se vždy rádi: když se někdy pohádáte, to neví žádný!
Hrajte, muzikanti! se chvíle krátí, neb se mé panenství více nenavrátí!
Zpívejte Kláštersky kohouti, se mé srdéčko nermoutí; zpívejte – až bude den: zapřáhnem koníčky, pojedem. Až tady pojedu, dám si hrát, zastavím koníčky vedle vrat: dám si hrát – a písničku: že jsou mně odvedli Ančičku. Vesele zpívejte, kohouti: se mé srdéčko nermoutí! Zpívejte, kohouti, už je den: zapřáhnem koníčky, pojedem.
Já jsem se se všemi rozlúčila: mamičku nikde jsem nevidíla! Eště se podívám po dvorečku, esli tam huhlídám mú mamičku. Kde pak je má zlatá, má mamička, mě vyprovodí ze dvorečka? Co já se navolám, navohlížim: já vás, má mamičko, přec nevidím! – „Jak pak ji huhlídáš, když jí nemáš? když na hřbitově spí, jí nezvoláš!“
Řehtej mi, řehtej, můj koni vranej, přes pole běžící: se potěší má nejmilejší na voze kvílící. Hned se těšila, jak uslyšela vraného koně hlas: „Pospěš jen, pospěš, můj nejmilejší! tě uvidím zas. Když jsem já pro tě, můj nejmilejší, všecko opustila: co ty máš pro mě u své matičky, bych se potěšila?“ Mám já pro tebe u mé matičky pokojíček bílý: tam budem bejvat jako hrdličky, vždycky sobě milí. Já budu sekat, já budu mlátit a já budu vorat; když přijdu domů, sedneme spolu, budem se milovat. „Kdybych věděla, můj nejmilejší, že budeš takovej: dělala bych ti vždycky k večeři koláček makovej. Kdybych věděla, můj nejmilejší, že ty jsi za vodou: koupila bych si zlatou lodičku, plula bych za tebou. Kdybych věděla, můj nejmilejší, že ty jsi za lesy: koupila bych si koníčky lysy, jela bych, ty kde jsi. Kdybych věděla, můj nejmilejší, že ty mě oklamáš: nejela bych já k tvojí matičce ani za dlouhej čas!“
Vodevírejte se ty váše vrata: 1) vezem vám nevěstu vod stříbra, zlata. Vodevírejte se 2) ty váše dvířce: vezem vám nevěsta, má novy tříce. Sundávejte se váeeky závory: vezem vám nevěstu samy fábory. Poneste žedličku vaší nevěstě: vezem vám nábytek, stojí za dvě stě. Poneste žedličku, 3) poneste k vozu, sobě nezláme nevěsta nohu. Slízej, ty nevěsto, slízej ty s vozu, jdi se tam podívat do svýho domu. Do svýho tam domu, do svý setnicě, jdi se tam podívat ke svý mamičce. Dyž přídeš do senci, dej pozdravení: „Ste-li pak tu všichni, 4) moji přáteli?“ Postavte halmárku, se nezvrátí, se nám nevěsta demů nevrátí. Pote ji, mamičko, pote ji vítat: bude vás Hančička pěkně poslúchat. Pote ji, tatíčku, pote ji vítat: bude vás Hančička dobře poslúchat. Bude vás poslúchat v pátek, v sobotu, bude vám dělávat všechnu robotu Pote ji huvílat, všichni přáteli: Hančička je váše, už jinač není! „) Štěpánojc vrata, Konopojc vrata a p. 2) Vodevírejte se ty váše dveře: vědem vám nevěstu, jedva k vám vleze. 3) Přines nám, ženichu, pěknú žedličku, sobě nezlámem naši nožičku. 4) „Ičko vám děkuju, moji přáteli!“
Panímámo zlatá! otevřete vrata: si nepolámu na kloboučku zlata. Panímámo zlatá! otevřete dvířka: si nepolámu na kloboučku pírka. Panímámo zlatá! otevřte nám vrata: vezeme vám nevěstu a nevěsta truhličku od samýho zlata.
Jak já si zatupám směle na stole! kde pak je družba můj, sem pro mě ‘ Kde pak jsi? družbo můj! poď už mě ssadit: mně už se tu stejská za stolem sedit! Kde pak jsi? družbo můj! poď jen už mě ssaď: dva tance nebo tři. budem tancovat.
Kohouti zpívají za lesem: byla jsem panenkou, už nejsem. Kohouti zpívají za nivou: byla jsem panenkou poctivou. Zpívejte, vy naši kohouti, se mé srdéčko nermoutí!
Zeleny věnce máme, máme, vám je, chlapci, nedáme: chcete-li je míti, dejte si je víti, my vám je uděláme. Koukněte, pane družbo, družbo! že prázdnou sklenici mám: nalejte kořalky, červený rosolky, já dost kuráže mám!
Alou, páni muzikati! vemte svoje instrumenty, zahrajte mi nahoru, se trochu napiju.
Šenkýři hluchej – plechovec suchej! nalej mi, nalej, však je dost malej. Šenkýřko hluchá – sklenice suchá! nalej zas do ní, mi nezvoní.
Kde je sládek, tam je mládek, tam je taky pivovárek; kde se pivo vaří, tam se dobře daří: pojďme tam a píme ho až do rána bílého! Pivo píme, to zvíme, zdali sobě rozumíme; máme-li se rádi, jsme-li kamarádi: pojďme tam a píme ho až do rána bílého! Pivo piti, vesel býti, hezké děvče v lásce míti, to nás, bratří milí! blaží každou chvíli: pojďme tam a píme ho až do rána bílého! Pivo píti, vlasti žiti, řeč a krále slušně ctiti: tak zni naše právo, česko je zdrávo; pojďme tam a píme ho až do rána bílého!
Píme, bratří, píme pivo, voda si teče mimo: vodou my se umejeme a piva se napijeme. Co před námi živi byli, taky rádi pivo pili; a co po nás budou žiti, taky budou pivo píti.
Kamaráde! nepí, chalupa ti letí, zabije ti ženu, zůstanou ti děti: neohod tam, nepí ho, toho piva hořkýho! „Kamaráde! jen pí, chalupa letí; veme-li čert ženu, veme taky děti: pojď jen tam, dej si ho, toho piva hořkýho!“
Tatíčku starej náš! šedivou hlavu máš: dokud ty jsi mezi námi, dotud ještě dobře s námi, tatíčku starej náš! Tatíčku starej náš! se nám zachováš: dokud živa tvoje hlava, bude dobrá naše správa, tatíčku starej náš!
Hajnej už je nebožtíkem, hajnej už je nebožtík: dej mu pán Bůh ječnou slámu, a ovesnou za žebřík. 1) 1) si umřel nebo chcíp.
Jede Kudrna, 1) jede do Brna, veze kolomaz, kolo mu vrzá. Pane Kudrno! namaž si kolo, ti ne vrzá přes cely Brno. 1) Jede Kudrna vokolo Brna, nemaže kola, vono mu vrzá. Počkej Kudrno atd.
Komínku, komínku, komínku můj! za to já tě prosím, jen trošku stoj. Kdybych tě, komínku, byl nedržel, dávno bys, komínku, v pisku ležel. – Co jste zedníci vy řemesníci! pod rukou jste pracovali, peníze jste napřed brali: to mám na vás zisku, komín leží v písku! – Komín sem, komín tam, však já jinej udělám: přidám hrstku popele, komín bude zas cele: komín sem, komín tam, však já jinej udělám! Kominíčku můj, můj, můj! jen mi v slibu stůj: vždycky jsem to slýchávala, že ta láska není stálá; kominíčku můj, můj, můj! jen mi v slibu stůj. „Řeči sem, řeči tam, já tě, holka, nenechám: si lidi povídají, vždycky pravdu nemívají; řeči sem, řeči tam, já tě, holka, nenechám!“
Pojedeme na lov, na lov, tovaryši máj, můj, můj, tovaryši můj: na lovíčky, na lovy, přes ten hájek borový, tovaryši můj, můj, můj, tovaryši můj! Běží, běží zajíc, zajíc, tovaryši můj: chrty pusťme po voli, zajíčka uloví, tovaryši můj! Běží, běži srna, srna, tovaryši můj: chrty pusťme po voli, tn srnku uloví, tovaryši můj! Běži, běží jelen, jelen, tovaryši můj: chrty pusťme po voli, jelínka uloví, tovaryši můj! Běží, běží panna, panna, tovaryši můj: chrty pusťme po voli, panenku uloví, tovaryši můj! Budeme se dělit, dělit, tovaryši můj: tobě zajíc a srna, mně jelínek a panna, tovaryši můj! Zdá-li se ti málo, málo, tovaryši můj: tobě všechna zvěřina a mně švárná dívčina. tovaryši můj!
Po každé hodině: Chval každý duch Hospodina i Ježíše, jeho syna: odbila desátá (jedenáctá atd.) hodina. Opatrujte světlo, oheň, není žádnému škoden: odpočiňte s pánem Bohem! Po každé čtvrti: Desátá hodina a první (druhá, třetí) čtvrt: mnohým lidem život a smrt; ta přijde nenadále, sebere žebráka i krále. K ránu: Chval každý duch Hospodina, i Ježíše, jeho syna: odbila třetí (čtvrtá) hodina. Vstávej, vstávej, duše věrná, a poklekni na kolena, vzývej Boha Hospodina! Tuto píseň zpívali do nedávná v Čechách obecně hlásní, a zpívají snad potud jeátě v městech některých, ěasu nočního při vy* truboviní hodiu. Léta 1656 byla dekretem vlády zemské zapovězena, ze jména proto, „žeby tento veršíček od starého kacířství podezřelý byl,“ a místo ní takto spívati nařízeno: Chval každý duch Otce, Syna, Ducha, Boha Hospodina, již bila atd.
Odevřte se dvéře! rybnikář sem leze: panímámo krásná! zakrojte kus másla, zakrojte hodně z hluboka, se vám ruka neklepá do dne do roka.
My tesařský řemesníci mnoho zkusit musíme: je zima nebo horko, do díla jít musíme. Ráno vstáném, do díla jdem, dřív než slunce vychází: moje ze všech nejmilejší po rynku se prochází. Tu mně nese snídaníčko, kafe z dobrý smetany: „Tu máš, můj milej Jeníčku! od mojí panímámy.“
Pase ovčáček v zeleném háječku, pase ovčačka v černém lese: žeň ke mně, má milá, panenko rozmilá! potěšíme svoje srdce.
Při vánoci dlouhé noci, dlouho mužem spát; není slyšet vlaštoviček, jen vítr foukat: zafoukej, větříčku, s Dunaje, ta zima brzy roztaje, se můžou zas ovečky na občině pást.
Ti sedláci nbozí, což oni se navozí kamene křemene: bodejž pány čert veme! Ten purkrabí panikář, sám nejvétší pletichář. bije nás jako ras: zasloužil by sám provaz! A ten šelma nešťastný, ten šmathavý poklasný, pro ten klas stíhá nás: zasloužil by sám provaz! Šafář, taškář vybraný, od biřice vypraný, sám co vzal a prodal, nám sedlákům vinu dal! Pane Bože veliký! smiluj se nad rolníky: přijmi je do nebe – a pány čert veme!
Těžko mě matička vychovala, z ručky na ručku mě překládala. Ještě mě v kolíbce kolíbali, už jsou mi o vojně povídali. Ještě jsem nevyrost, mám bejt voják: když už mě svázali, co je dělat? Svázali, svázali. provazami, abych já nechodil za pannami. A já se rozvážu, pojdu přece, neb jest má panenka švarný děvče. Má zlatá panenka v komůrce spí, ach, kýž je mi možná promluvit s ní! Já půjdu, zaklepám na okýnko: Vstaň, pojď mně otevřít, má hubinko! Otevři, otevři, dokud čekám, dokud bílej kabát ještě nemám. „Což bych já ti ráda otevřela, kdyby mne hlavička nebolela.“ Jistě tě nebolí, jak se děláš, ale že v svém srdci jiného máš! Háječky se pěkně zelenají, jinší mou panenku namlouvají. Když ji namlouvají, ji mají: jen ji přede mnou nelíbají. Kdyby ji přede mnou objímali, těžké by mně srdce udělali. Zatoč se, slunéčko, nad ty lesy: už mě má panenka nic netěší. Ač mě těšívala, víc nebude: bude mě těšívat někde jinde!
Vždycky jsem myslíval, že je vojna špás: že tam budu tejden, nebo dvě neděle, přijdn domu zas. Tejden, dvě neděle, nebo hodinu: ach, to sám pán Bůh ví, mý rodiče zlaty, kde já zahynu! Zahynu-li v Turcích, nebo Francouzích: což bude matička pro svého miláčka těžké srdce mít! Ani tak matička, jako má milá, ta která mne vždycky po ty časy všecky v srdci nosila. Když přišel za bránu, šátečkem točil: Návrat mně, má milá, Andulko rozmilá, co jsem ti půjčil. „Nemohu navrátit, nejsem povinna: ti to navrátí, můj Jeníčku zlatý, na vojně jiná.“
Alou, alou! zahrajte mně hodně z vesela, že mně moje nejmilejši vodpověděla: z toho si nic nedělám, klobouk na stranu si dám; proto že jsem švárnej jonák, sobě zazpívám! Zelená je švárná barva, lásky barva je; černovoky děvče hezký už mne miluje: upřímně mne miluje, štěstí mnoho slibuje, až se domu z vojny vrátím, že bude moje. Já už sedím na mém vraném, vraném koníčku; přiveďte mně, kamarádi, mou holubičku: se se mnou rozžehná, bílou ruku mi podá, přes pole mne vyprovodí holubička má.
Jaro se otvírá, všecko se usmívá, teskno je seděli; stromy zelenají, ptáčkové zpívají, radost je si vyjíti: a já pěšky nepudu, na koni sedět budu, tu barvu zelenou a pěknou červenou rozjímati si budu. Pan rytmistr ke mně: „Pověz mi upřímně, co tě k tomu nutí, že u Prahy v logru chceš se dát na vojnu a chceš hulánem býti?“ A milostivý pane! co žádám, se stane: dávno už se souží, mé srdéčko touží po té zelené barvě. Tu mě oblíkali, štěstí vinšovali, zelený kabát dali, červeny vejložky – ach což je to hezky! – ty jsou mi darovali; čepičku s fedrpušem: Má panenko! pospěš sem, podej mi ručičku a dej mi hubičku, už se spolu rozejdem. Má panenka běží, ručičkama lomí, pláče a naříká: „Ach, co’s to učinil a mne tak zarmoutil?“ černé oči utírá. Neplač a nenaříkej, a prej mi té radosti; vrať se zase domu, poruč pánu Bohu – máš tam mládenců dosti!
Vandrovali hudci, dva pěkní mládenci. Řek' jeden druhému, bratr bratru svému: „Slyšíš, milý bratře! vímť já dřevo krásné. Dřevo javorové, na housličky dobré. Pojďme, je utněme, houslí nadělejme. Houslí mně a tobě, zahrajem sobě.“ Když ponejprv ťali, dřevo zavzdychalo. Když podruhé ťali, krev se vy prýštila. Když potřeli fali, dřevo promluvilo: „Nesekejte, hudci, vy pěkní mládenci! Však já nejsem dřevo, jsem já krev a tělo. Jsem pěkná děvečka tu z toho městečka. Matka mě zaklela, když jsem vodu brala. Když jsem vodu brala, s milým si postála: Abych zdřevěněla a javorem byla. Javorem vysokým s tím listem širokým. Jděte, hudci, jděte, mé matce zahrejte. Zahřejte u dveří o té její dceři.“ Hudci počnou hráli, matička plakati. „Nehřejte mi, hudci, vy pěkní mládenci! Nic vy mi nehřejte, v srdce nebodejte. Dosti já hoře mám, 1) když dcery své nemám. Přenešťastná máti, co klne své děti!“ 1) Mám já dosti hoře po dceři Barboře.
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.
„Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, otec duchovní, který slouží služby boží.“ „Když jsi ty otec duchovní, oznam tam mé mladé paní; At mi si je rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený: Že tu v něm nemohu shniti, ani v zemi pokoj míti.“ Paní hnedky klíče vzala, všechny truhly zotvírala, plátno brala, rubáš šila. „Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, tvá mladá paní, nesu ti ten rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. Jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený.“ „Když jsi ty má mladá paní, vstup sem ke mně do mé jámy, a klíče nech na znamení!“ Jak jest do jámy vstoupila, jáma se za ní zasula. Vyletěli dva holoubci, vyletěli na zvonici. Tak jsou žalostně houkali, jakoby hrana zvonili. Jak to děti uslyšely, hned tam na hřbitov běžely: „Máti naše, máti milá! komu jsi nás poručila?“ „Komu, mé děti, jinému, než pánu Bohu samému! A vy druhy, co jste hruby, poslouchejte jedno druhy. A pacholátko nejmladší mně sám pán Bůh opatří!“
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.
Teče voda od Tábora, 1) teče okolo javora; všecky lávky pobrala, jen jedinkou nechala. Kudy mysliveček chodil, děvčátko za ruku vodil. Utrh‘ jabko s jabloně, a pustil je po vodě: „Plyn, jablíčko, kam ty ráčíš, jen se mně nepomáčiš; plyň, jablíčko, plyň dolů, tam pod javor do mlýnu.“ Jak jablíčko připlynulo, čtyry kola zastavilo; točit se jim nedalo, vodu na břeh vyhnalo. „Proč se, kola, netočíte, mé srdéčko netěšíte, tak jako jste těšily, dokud jste se točily?“ Byl myslivec na Táboře, procházel se po oboře; pásal on tam jeleny, měl klobouček zelený. S jeleny se obírával, hezké holky milovával; poslal svého jelena tam pod javor do mlýna. „Běž, jelínku, po potoku, nic nelituj svého skoku, běž tam dolů do mlýna, kde se javor zelená. Tam na břehu pod javorem najdeš děvčátko státi, mou panenku rozmilou smutně hořekovati. Čtyry mlýnské kola stojí, neštěstí se v mlýně rodí! před ní sehni parohy, a skoč s lávky do vody. Tam kde první je kolečko, přijdeš a najdeš jablíčko; to vbodni na parohy, a pospěš do obory.“ Noc se blíží – jelen běží, a pod ním se země třese; na parůžku jablíčko pěkné červené nese. Vzal myslivec, vzal jablíčko, rozkrojil je v polovičko: vyletělo ptačátko, bělounké holoubátko. Nevěř, nevěř myslivečku, že to bylo ptačátko: bylo, bylo zaklené jedno krásné děvčátko. 1) Teče voda od Štukravy, teče okolo Jihlavy atd.
Pase ovčák, pase ovce v pěkném zeleném klobouce, pase na kopečku v březovém háječku. Pod dubem tu z nenadání dvě panenky stály, ovčák jim dal dobrý večer, ony se mu smály. Jedna byla celá bílá, jako holubička, druhá k němu švitořila, jako vlaštovička: „Pojď, ovčáčku! pojď ty s náma, vyspi se u nás do rána; a ty tvoje ovce je pase, kdo chce.“ Vzaly jsou ho za ručičku, do hor s nima zašel: svých oveček a chaloupky nikdy víc nenašel.
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“
Byla jest jedna matička, syna měla Václavíčka. Ženiti se mu nedala, milou opustit kázala. Václavíček se rozhněval, do Benešova vandroval. Zabil v Sázavě jednoho, u Benešova druhého, za Benešovem třetího. Tu Václavíčka dostali, do radné šatlavy dali. „Ach! kýž mám posla rychlého, tak jako ptáčka zlítného: By pověděl mé mateři, nečeká mne k večeři. Ba ani zejtra k obědu, neb já víc domů nepřijdu. At pošle mně dvě košile, dvě košile pěkné bílé! Jednu košili konopnou, druhou košili kmentovou. V konopné budu seděli, v kmentové budu viseli. By pověděl mé panence, mi sem pošle dva věnce: Ten jeden pěkný růžový, ten druhý pěkný zelený. V růžovém budu seděli, v zeleném budu viseti.“ Jak se máteř dozvěděla, do Benešova běžela: „Kde je ta radná šatlava, co jali mého Václava? Co’s, Václavíčku, co’s dělal, že jsi tři lidi zmordoval?“ „Já nekrad, já jen mordoval pro děvče, co jsem miloval.“ A když už bylo na ráno, bylo biřicem voláno. 1) A když už bylo co na den, Václavíček byl vyveden. A když už byli na rynku, dala mu věnec z barvínku. A když už byli na mostě, dala mu prsten za dvě sté. A když už byli u vršku, Václav viděl šibeničku: „Kdybych byl věděl před lety, že na ní budu viseti, Byl bych ji dal zlatem pobit, českými groši ozdobit!“2) A když už byli na vršku: „Počkej, kate mistře! trošku, já se ještě ohlídnu, pro které děvče na smrt jdu. Pro to děvče černooký, co má podepřené boky! 1) bylo od práva voláno. 2) Srov. Tambur, III. I. str. 58.
Vím já jeden pivovárek, vaříval tam Váša sládek. Dobré pivo vařívával, hezké holky milovával. Dorna byla nejhezčejší, všem mládencům nejmilejší. Věnce vila, nedovila, než dovila, syna měla. „Vášo sládku! co mám dělat? mám-li tomu smrt udělat?“ „Dělej, Dorno, jak rozumíš, jenom se neprozradíš!“ Vzala hedbávnou tkaničku,1) podvázala mu hlavičku. Pod jabloň jej zakopala, ručička mu vykoukala. Panské děvče ji vidělo, šlo nahoru, povědělo: „Panímámo! zlá novina: Dorna uškrtila syna. Vzala hedbávnou tkaničku, podvázala mu hlavičku. Do zahrádky zakopala, suchým listím přisypala!“ „Jdi, mé dítě, jdi mi dolů, jde Dorna hned nahoru! Vítám té, má služebnice, svého syna vražednice!“ „A já žádná vražednice, pánova jsem služebnice!“ „Jdi, mé dítě, pro faráře, který pannám ruce váže, a jich více nerozváže. Jdi, mé dítě, pro purkmistra, který vozí panny z města!“ Už Dorničku, už ji vezou, radní páni za ní jedou. Když přijeli k šibenici, dal se s Dornou kat do řeči: „Chceš, Dorničko, chceš má býti? chci si tebe vykoupiti: Žejdlík dukátů za tě dám, druhý k tomu ještě přidám!“ „Když jsem nebyla sládkovou, nechci také být katovou! 2) Dělej, kate, co máš dělat, nedej mi tu dlouho čekat. Já jsem tu smrt zasloužila, tři syny jsem uškrtila: Ten jeden byl s panem králem, ten druhý byl s radním pánem, ten třetí byl s Vášou sládkem.“ Kat se točí na botičce, 3) už hlavička na trávníce. Lámejte chvojku zelenou, přikrejte tu krev červenou, Aby vrány nekvákály, a mládenci neplakali. Jedna vrána zakvákala, sto mládenců rozplakala. 1) Dorna dolů hned běžela, zlatou šňůru z truhly vzala. Syna svého uškrtila, do zahrádky zakopala. 2) S místem k tomuto podobným potkáváme se v jednom variantu písně polské: Matka vražednice (K. W. Wójcicki Tom. I. str. 92), jenž takto zní: „Oj, chceszžc ty, burmistrzówno, moja byé? móglbym ja cię od téj męki wyzwolié.“ Oj! nie byla moja matka pánowa, i ja též nie mysle byé katowa: Ano i z jedné písně slovenské: Vmoriteljka (St. Vraz. razd. I. str. 136) táž myšlénka zaznívá: „Orša, řeš ti moja biti, ali češ glavó zgibiti? „Jaz čem raj glavó zgibiti, kak pa tvoja biti.“ 3) Tu kat celý rozzlobený stal ji hlavu bez prodlení. Sekejte trávu zelenou, přikrejte tu krev červenou atd.
Pásla husy nade dvorem, sama seděla pod javorem. Vila věnec olivový, a jetelíčkem a koukolíčkem proplítaný. Jel tam tudy její milý: „Dej mi ten věnec olivový.“ „Já ti věnec nesmím dáti, kárala by mě moje máti.“ „Bojíš-li se pokárání, pojď, pojed přes ty hory s námi.“ „Já bych s vámi ráda jela, komu bych husy zanechala?“ „Pusť husičky po vodičce, nech poplynou k tvé matičce. Pust husičky po potůčku, sami pojedem po lehoučku.“ Stará husa zakejhala, stará matička zaplakala. „Hejhej, huso, kejhej více, nedokejháš se pastevnice!“
Dvanácte panen usnulo pro lásku svého milého: jen jedna nespala, milého čekala. Dočkali se ho nemohla, šla, muziku štelovala: „Muzikanti hrajte, hrajte mně vesele! Až já počnu libě spáti, hrajte vy mně pijamenty; muzikanti hrajte, hrajte mně vesele!“ Vyšla ze zámku na špacír, ptala se, byl-li tu kavalír v šatech prémovaných, v punčochách hedbávných? Pažátko odpovědělo, že nevidělo žádného, než koně vraného a osedlaného. Vešla je do své zahrádky tam utrhnout prut marjánky: on ležel pod stromem proražený kordem. Ten kord je z něho vytrhla, do svého srdce vrazila: to byl konec lásky, daremné překážky! Ten kdo okolo pojede, ten každý litovat bude dvě krásné osoby proražené kordy. Uřežte chvojku zelenou, přikrejte tu krev nevinnou, vrány nekváčou, panenky nepláčou. Píseň tato budiž na ukázku pokaženého vkusu v řeči panské a městské ze středu předešlého století. Obsah její jest bezpochyby nějaký skutečný příběh téhož času. Ostatně co na ní lepšího, totiž nápěv a první i poslední sloha, vzato jest z jiných písní národních.
(Napěv 621.) Šel jest pán Bůh, šel do ráje, Adam za ním, poklekaje. Když do prosíred přicházeli, pravil pán Bůh k Adamovi: „Se všech stromů požívejte, s jednoho jen zanechejte, Který stojí prostřed ráje, modrým kvítkem prokvétaje.“ Učinil se ďábel hadem, podved Evu i s Adamem. Utrh jabko velmi prudce a podal je Evě v ruce. Eva vzala, okusila, s Adamem se rozdělila. „Jez, Adame, jez to jabko, což jest po něm velmi sladko!“ Tak se oba prohřešili, z ráje ven vyhnáni byli. Dal jim pán Bůh po motyce a poslal je na vinice. „Jděte, jděte a kopejte, chleba sobě dobývejte!“ Než se chleba dokopali, dost se oba naplakali. Tu máš, Evo, z tvého smíchu, teď jsme padli oba k hříchu atd. Zpívá se obyčejně při hodech svatebních, když před nevěstu na stůl postaví strom, kdež na způsob písní církevních slohami těmito se končí: Kriste pro tvé umučení dej nám hříchů odpuštění, At nás nežže věčný plamen, zachovej nás, Kriste. Amen. Na Slovensku touž píseň zpívají chlapci, od vánoc až do nového roku s hadem chodíce.
Šla Maria, šla do ráje, potkal jest ji anděl Páně. „Kam jdeš, Maria? nedojdeš, těžko pod svým srdcem neseš.“ Maria mu nevěřila, přece do ráje vkročila. A jak do ráje vkročila, hned za podruží prosila. „My li podruží nedáme, komory žádné nemáme: Máme jen malý chlíveček, je v ném uvázán oslíček.“ Jak Maria tam vkročila, hned synáčka porodila. Jak synáčka porodila, do jesliček položila. „Podej, Josefe, plínčičky, závinem to maličký.“ Malíčky jsme zavinuli, do jesliček položili. Radujte se, andělové! že už máme spasitele. Raduj se, říše nebeská! že už máme pána Krista.
Vyšla hvězda na kraj léta, osvítila do půl světa. Nebyla to hvězda jasné, ale byla panna krásná. Šla Maria, šla plačící, svého syna hledající. Šli, nadešli apoštoli, byli smutní, neveselí. „Ach vy milí apoštoli! co jste smutni, neveselí ?“ „My jsme smutni, neveselí, že jsme Krista neviděli. Neviděli, neslyšeli, jak ve čtvrtek při večeři. Když chléb lámal a rozdával, svou svatou krev pít nám dával. Jezte tělo mé, a píte, však mé tuto noc ztratíte.“ Jak to Židé uslyšali, Krista jali, na kříž dali. Ruce, nohy mu probili, octa, žluči nastrojili. Jak Maria uslyšela, hned pod svatý křiž běžela. Pod křižem stála, plakala, kde ta svatá krev kapala. Kde ta svatá krev kapala, všude růže vykvětala. „Co tu, matičko, stojíte? tak přežalostně kvílíte?“ „Jak tu nemám smutná stati a žalostně naříkati, Když z tebe krev svatá stříká, což je ta bolest veliká!“ „Mlč, matičko, mlč a neplač, však já vstanu den třetí zas. Já netrpím za žádného, než za hříchy světa zlého. Já trpím jen za křesfany, aby se ke mně dostali.“ Dejž to Kriste pane! Amen, nás nežže věčný plamen.

Pages