jeho

Displaying 1 - 100 of 157
Kdo mně krmí koníčky, když jsem u svý holčičky? nechtěla mne domů pustit, že až zajdou hvězdičky. Hvězdičky se ztratily, já byl eště u milý: mý koníčky nekrmeny přenáramně řejhtaly. Mlčte, mlčte, koníčky! naseču vám travičky, abyste mi neřejhtaly, když jsem u svý holčičky. Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý? Vysoký jaloveček, vysoký jako já: kýž mi tě, má panenko, kýž mi tě pán Bůh dá! Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj Jeníčku, líbila: na červenou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodíval za jinou. Šla má milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, má panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“ Před sousedy na potoce husy se perou: jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Já ty husy nezabiju, já je dobře znám: jsou to husy paňmáminy, kam já chodívám. Kdybych já jí jednu zabil, hněvala by se; a kdybych tam potom přišel, vadila by se.“ Před sousedy na potoce husy se perou: Jdi, Jeníčku, vem flintičku,
Šla má milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, má panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“
Když jsem šel dnes tejden z posvícení, potkal jsem panenku, neznal jsem jí: hezká byla, pěkná bílá; červeny jablíčka v rukou měla. Já jsem byl chlapeček nerozumný, vzal jsem já jablíčka, byly dobry; jak jsem je sněd, hned jsem tu zhled: návrat mi, má milá, mou krásu teď. „Já bych ti tvou krásu navrátila, když s ni holubička uletěla; uletěla do háječku: opatruj tě pán Bůh, můj holečku!“ Já jsem ti byl říkal tyto slova: že nechceš jednoho, že chceš oba; nemůžeš chtít než jednoho: odbuď mě, panenko, nebo jeho!
Miluj mě, já tebe, budeme spolu přátelé: kdo mě miluje, já jeho víc; a kdo mě málo, já jeho nic. Láska je pěkná ctnost, ta bude trvat na věčnost.
Na horách, dolinách sil jest Jeníček hrách; a ta jeho milá lusky tam trhala. Když jich natrhala, sedla na mezičku; čekala, volala: „Můj zlatej Jeníčku!“ Kolik těch lustiček z fěrtoušku vyndala, tolik, tolikráte sobě zavzdychala. Kolik z těch lustiček zelených zrniček, tolik, tolik z očí vylila slziček. „Vždy jsi mně sliboval, že ty si mne vezmeš, jen až pod háječkem žito jaří sežneš. Žito’s jaří sežal, mne jsi přece nevzal: bodejž tobě pán Bůh žádné štěstí nedal. Žádné štěstí nedal na tom tvém statečku, že jsi mne oklamal chudobnou děvečku. Chudobná děvečka, 1) což ta mnoho zkusí! ta každičkou křivdu tiše snášet musí.“ 1) Chudobná děvečka ta ničehož nemá, jenom tu poctivost, kterou si zachová.
Ach pole, políčko, pole nevorané! pase tam Jeníček čtyry koně vrané. Pase je tam, pase, brodí nohy v rose: jde k němu Andulka, pacholátko nese. Nesu tobě, nesu tu synáčka tvého: když jsi mne miloval, miluj taky jeho! Nech si ty synáčka, já tobě zaplatím: dubový stoleček tolary posázím.“ Já nechci tolaru“, nač mi ty peníze? jen tebe, Jeníčku! chci míti za muže. Kdybysi nasázel, co v rybníce řásy, ty mně nezaplatíš mé panenské krásy. Kdybysi nasázel, co na louce sena, ty mně nezaplatíš poctivého jména. Kdybysi nasázel, co písku drobného, ty mně nezaplatíš věnce zeleného! V tej naší maštalce jsou tam novy stání: češe tam holeček čtyry koně vrany. Češe je tam, češe, pěkně přistrojil se: jeho nejmilejší synáčka mu nese. Nese mu ho, nese v tom bílém fěrtoušku: Tu máš, můj holečku, naši věrnou lásku! Už s věnečka mého opadalo kvítí: když jsi mně svět zkazil, musíš si mě vzíti. „Já nechci, nevemu, radši ti zaplatím: žlutými dukáty stoleček posázím.“ Kdybysi nasázel co v lese jalovce: ty mně nezaplatíš zelenýho věnce. Kdybysi nasázel co na dubu listí: ty mi nezaplatíš mojí poctivosti. Kdybysi nasázel co na poli klásků: ty mi nezaplatíš mou upřímnou lásku!
Ten Zbirovský, zámek[26] dokola klenutý, sedí tam můj milý řetězy sepnutý. Pověz mi, můj milý, proč té přikovali? „Pro tebe, má milá, že mi tě nepřáli.“ Co ho tam přivedlo? ti Zbirovští páni: aby on zanechal falše v milování. Co ho tam přivedlo než jeho mladý věk: přeškoda, Jeníčku! že jsi mně zkazil svět!
Ten Krumlovskej zámek na zelenejch lukách: sedí tam můj milej, má nožičky v putách. Já jsem jeho milá, my se spolu známe: pusťte mě tam k němu, ať se rozžehnáme. Co pak jsi, můj milej, co pak jsi provinil? však jsi ty žádnému ničím neublížil! „Já jsem neprovinil, jen že jsem u vás spal: proto jsem železa na mé nohy dostal.“
Lítej ptáčku, lítej, máš zelené peří: každá panna blázen, která chlapcům věří. Chlapci je co věřit jako štíru, hadu: on má pod jazykem devaterou zradu. Na jazyku má med, pod jazykem má jed: dej pozor, panenko, by tebe nepodved! Jest-li tě podvede, tebe si neveme, nebudeš naříkat než sama na sebe. Než sama na sebe, na svůj rozum krátký, že jsi poslouchala řeči jeho hladky. – Panímáma pláče a pantáta kleje, a mladší sestřička po straně se směje. Smějou se jí, smějou její kamarádky: šněrovačka těsná, suknička se krátí. „Sukni já nastavím, planžet nosit budu: do nejdelší smrti chlapců bát se budu!“ Když postýlku stlala, do pláče se dala: „Kýž jsem tebe, chlapče, byla nepoznala!“
Když jsem já šel kolem lesa, byla velká rosa; sed jsem si tam pod stromeček, poslouchal jsem kosa. Kose, kose, černý ptáče! ty líbezně zpíváš, všecky panenky s trávy jdou, ty se na ně díváš. Všecky panenky strávy jdou, jenom moje nejde: ona se tam posekala, ona jí krev ujde. Já zapřežu čtyry koně, pojedu si pro ni; povezu ji k doktorovi, který rány hojí. „Pane doktor, já vás prosím, vyhojte vy mně ji: já od ní chci zaplatí ti jako od svy mily.“ Všecky panenky s trávy jdou, jenom jedna nejde: ona se tam posekala, ona jí krev ujde. Zapřáhněte čtyry koně, 1) a dojeďte pro ni; dovezte ji k doktorovi, ať jí rány zhojí. Náš pan doktor doma není, jen jeho mládenec: pan doktor jel do kláštera pro zelený věnec. V klášteře tvojí panence věnečků nevijou: to pro tebe, nevěrnice, že máš holku jinou! 1) Zapřáhněme koně vraný, pojedeme pro ni; dovezem ji do Mělníka k panu doktorovi. Aneb: odvezem ji k felčarovi, on mi ji vyhojí. Aneb: nežli pro ni dojedeme, zatím bude po ní.
Měla jsem milého, už nemám nic, dal jest mi hubiček kolik tisíc; jinší ho loudily, až ho odloudily, to proto že mi ho záviděly. Šla bych si stěžovat, nemám komu, vím že tě, Jeníčku, nedostanu: zajdu mezi lesy, budu volat: kde jsi, kde jsi, můj Jeníčku nejmilejši! Zafoukej, větříčku,1) v pravou stranu: že mého Jeníčka pozdravuju; že ho pozdravuju, za lásku děkuju, za jeho falešné milováni! 1) Zafoukej z Dunaje, můj větříčku! pozdravuj ode mne mou Ančičku: že ji pozdravuju atd. Měl jsem já panenku, už nemám nic, dal jsem jí hubiček kolik tisíc: jinší ji loudili, až ji odloudili, kteří ji mimo mě milovali. Zafoukej, větříčku, v pravou stranu, že já mou panenku nedostanu; půjdu mezi lesy, budu volat: kde jsi, kde jsi, má panenko, nejmilejší? Zpomeň si, má milá, na ty slova, co jsi mi před časy slibovala: jest-li že slib zrušíš, trestána být musíš, po smrtí všecko zlé že zakusíš. Přídavek pozdější: Když tebe vidím jít po ulici, jako by mi šlapal po mém srdci: trubte trouby vale, že já musím dále, tou bolesti trápen neustále. Můj pohřeb ten bude v pustém lese; po smrti mé tělo zvěř roznese: trubte trouby vale, že já nenadále svůj život dokonám v pusté skále.
Teče voda od javora 1) okolo samého dvora; všecky lávky pobrala, jenom jednu nechala. Po které Pavloušek chodil, Mařenku za ruku vodil; utrh jabko, utrh dvě, pustil jedno po vodě. „Plyň, jablíčko, kam ty ráčíš, jenom ať se nepomáčíš; plyň, jablíčko, plyň dolů, k mé Mařence do domu.“ Jak jablíčko připlynulo, na Mařenku zavolalo: Vstaň, Mařenko, vyjdi ven, milý stoji před domem. „Proč pak bych já ven chodila, kdyť já nejsem jeho milá; a on není z růže květ, aby on mně kazil svět. Proč pak bych já ven chodila, kdyť jsem jemu povídala, aby k nám už nechodil, tou cestičkou nebloudil. Byla láska, ale není – zapadala do kamení, do kameni drobného, do srdce falešného.“ 1) Také: Teče voda od javora, teče voda široká atd.
Jsem-li já chudobná, chudobné mateře: předce neotevřu ledakomu dvéře. Dříve než otevru, já se jeho zeptám: jest-li stojí za to, že já mu otvírám? Nestojí-li za to, však já mu odpovím: že o takového hocha darebného docela nestojím.
Pušperská šafářka hezkého syna má, ona mně zkázala, že mně bo chtít nedá. Já jsem jí zkázala za tu její lásku, aby ho vázala doma na provázku. Doma na provázku, na hedbávnej šňůrce, aby nepodváděl chudobný dívčíce. Chudobná dívčice což ta mnoho zkusí: ledajaké lidi poslouchati musí. Včera mně vzkázala jeho panímáma, bych si nemyslila na jejího syna. A já jí vzkázala za tu její lásku, by si uvázala syna na provázku. Syna na provázku, na hedbávné šňůrce, aby nechodíval k chudobné panence.
Kudy, kudy, kudy cestička pro mého Honzíčka, kudy, kudy, kudy cestička pro milého? on hledá bohaty s mašlema po paty; ale hodná holka sprostická není jeho!
Přišel-tě k nám na námluvy, ani neřek‘: Zdař Bůh! on si mysli, hadronoška, že hned si ho vezmu! Vždyť pak nemá nic jiného, nežli ty dvě ovce: a ty, kdo ví, jsou-li jeho? zeptáme se otce. Táta praví, že jsou, že jsou, že jsou hodně tlustý; že jsou dobře vypaseny – budou do kapusty! Šel mimo mne, okolo mne, ani neřek‘: Zdař Bůh! on si mysli, netopírek, že já si ho vezmu! Punčošky má po Nymbursko, botky papírový; čepičku má z pavučinky, myší pírko za ní.
Když jsem já pod okny stál, nesměl jsem vejíti dál: jak pěkně troubili, mou milou loudili, já nesměl do světnice – což jsem měl těžký srdce! Když jsem šel okolo vrat, slyšel jsem muziku hrát: trubači troubili, mou milou loudili, já musil pod okny stát.
Andulko schovej se, nepřítel bliží se: jest-li se neschováš, vemou ti, kde co máš: prstýnek na roce. „Já jsem se schovala, stýblem zastrčila: oni se dostali, všecko mně pobrali, kde jsem já co měla.“
Est-li jsi, Hančičko, z dobrýho chování, ty budeš naříkat, až pudeš vod mámy. Vod mámy, vod mámy, vod zlatý mamičky: ty budeš hutírat svý černý vočičky. Vod mámy, vod mámy, vod svýho tatíčka: ty budeš spomjnat na jeho slovíčka!
U oltáře klekla, sobě rozjímala, když svému ženichu ruku podávala: nemůž‘ jinak býti, musím si ho vzíli, do své plné smrti musím jeho býti. Aj, vy muzikanti! hrajte mi vesele, dokud mám věneček ještě na svem čele: až já odtud pudu, což truchlivá budu! kterak já lu na vás smutná zapomenu! Má matička milá okolo mne chodí, ani to slovíčko ke mně nepromluví: má zlatá matičko! promluvte slovíčko; brzo mne ztratíte, jako strom jablíčko! Což tak, vy družičky! tiše tu sedíte a smutně očičky k té zemi klopíte? nejstarší družičko! promluvte slovíčko; brzo mne ztratíte co z klásku zrníčko! Už mně budou vínek, vlasy rozplítati, bílou pavučinku na hlavu dávali: nemůž‘ jinak býti, musím odejíti, do své plné smrti musím hlavu kryti!
Dvanácte panen usnulo pro lásku svého milého; jen jedna nespala, milého čekala. Čekala na něj s muzikou a s toužebnosti velikou; když se bo dočkala, radostí zplesala. Jak promluvil k ní slovíčko: „Kde jsi, má zlatá hrdličko?“ hoed jeho poznala, hned se mu ozvala. „Jdu k tobě, mé potěšení, jdu pro tvé obveselení; máš mne služebníka svého milovníka. Budem se spolu radovat, budem se věrně milovat, a to každou dobu až právě do hrobu.“
Už, už, už Honzíček je muž; Andulička jeho žena, už je taky očepena: už, už, už Honzíček je muži
Už ho vedou Martina, kapsa se mu ztenčila: hrajte mu, trubte mu, muzikáři, marš, aby měl Martinek před ženou kuráž! Už ho vedou přes zahradu, jeden napřed, druhej zadu: hrajte mu, trubte mu, muzikáři, marš, aby měl Martinek před ženou kuráž! Už ho vedou, Martina, kapsa se mu ztenčila: co pak řekne jeho žena, stará Mařena?
Kdo se to prochází po té panské hrázi? kdo se to prochází při rybníce? je panskej myslivec a jeho mládenec: oni tam čekají na zajíce.
Po každé hodině: Chval každý duch Hospodina i Ježíše, jeho syna: odbila desátá (jedenáctá atd.) hodina. Opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden: odpočiňte s pánem Bohem! Po každé čtvrti: Desátá hodina a první (druhá, třetí) čtvrt: mnohým lidem život a smrt; ta přijde nenadále, sebere žebráka i krále. K ránu: Chval každý duch Hospodina, i Ježíše, jeho syna: odbila třetí (čtvrtá) hodina. Vstávej, vstávej, duše věrná, a poklekni na kolena, vzývej Boha Hospodina! Tuto píseň zpívali do nedávná v Čechách obecně hlásní, a zpívají snad potud jeátě v městech některých, ěasu nočního při vy* truboviní hodiu. Léta 1656 byla dekretem vlády zemské zapovězena, ze jména proto, „žeby tento veršíček od starého kacířství podezřelý byl,“ a místo ní takto spívati nařízeno: Chval každý duch Otce, Syna, Ducha, Boha Hospodina, již bila atd.
Když jsem já šel skrze Louny, verbovali pod dragouny: ti dragouni zelení, ti jsou mé potěšení. Nevěděl jsem, co mám dělat, mám-li taky koně sedlat: podkovičky klapaly, černé oči plakaly. Černé oči co pláčete, že vy jeho nebudete? nic neplačte pro něho, pán Bůh dá vám jiného.
Odcházel synáček přede dnem, jeho milá koukala z okna ven. „Kam pak, můj holečku, kam pak jdeš? že si ani zde n nás nesedneš.“ Když už mně, má milá, čas vyšel: kamarádi čekají, abych šel. Co mně dáš, má milá, na cestu? ten prstýnek, kterej máš na prstu. „Ten prstýnek je mně těžko dát: ale tebe ještě hůř zanechat!“
Strojte, panenky, strojte bál, dokud nepřijde generál: až se generál navrátí, někdo to smrti zaplatí.
V šírém poli lípa stojí, pod tou lípou vojsko leží. Trubač pěkně vytrubuje, už to vojsko mašíruje. „Já bych taky mašíroval, kdyby mi kdo koně sedlal.“ Sestra mladší nemeškala, hned koníčka osedlala. Když koníčka osedlala, přežalostně zaplakala. „Neplač, neplač, sestro moje, za dvě léta přijdu k tobě.“ Když dvě léta uplynula, sestra bratra neviděla. A on leží v šírém poli, má hlavičku na dvě půly. Vraný stojí kůň u něho, nohou hrabe, lituje ho. „Vstávej, vstávej, můj patrone! dávej oves, seno moje. Vždycky jsem se dobře míval, dokud jsi mým pánem býval. Nynčko ležíš v šírém poli, máš hlavičku na dvě půly! Máš hlavičku na dvě strany, roznesou té straky, vrány.“ Jiný počátek: Když vojáček mašíruje, žádnej jeho nelituje. Jenom ta jeho holčička, kterou si vzal do srdéčka. Já bych taky mašíroval atd.
Přihodila se novina, že paní pána zabila. Do zahrady zakopala a zem na něm ušlapala. Přijeli tam dvá pánové, mrtvého pána bratrové. „Pověz nám, paní švagrová! Kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl!“ Šli pánové do komory, našli jeho klobouk nový. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl.“ Šli pánové do maštale, našli jeho koně vrané. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pana poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl.“ Šli pánové do stodoly, našli jeho kočár nový. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl!“ Šli pánové do pivnice, našli krve dvě sklenice. „Pověz nám, paní švakrová! co ta čerstvá krev znamená?“ „Zabila jsem dvě kačice, bylo krve dvě sklenice.“ Šli pánové do zahrady, našli tam jeho hrob mladý. „Pověz nám, paní švagrová! co ta nová zem znamená?“ „Našila jsem hlavatice, můj pán ji má rád velice!“ „Zrádná jsi, pani švagrová, ty jsi nám bratra zabila! Ustroj se, paní švagrová! pojedeš s námi do Brna.“ Když jeli podlé štěpnice, zlomila štípek vichřice. „Škoda tě, štípku zelený, že musíš přijít v zmaření!“ „Darmo mě, paní, lituješ, když sama na smrt putuješ!“
Bude vojna, bude, kdo tam na ni pojde? která má milého k sobě upřímného, ta naříkat bude. „A já mám milého k sobě upřímného: kdyby mně císař pán koníčka daroval, sedla bych na něho.“ „Co bys tam, má milá, co bys tam dělala?“ – „Prala bych košile, abys chodil bíle, to bych tam dělala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je máchala?“ – „V Dunaji je kámen, tam bych stála na něm, tam bych je máchala.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je sušila?“ – „Na královském dvoře, na hedbávné šňůře, tam bych je sušila.“ „Kde bys je, má milá, kde bys je skládala?“ – „Na vraném koníčku, můj zlatý holečku, tam bych je skládala.“ „Vrať se, milá, domfi, poruč pánu Bohu: až sedum let mine, ta vojna pomine, potom si tě vemu.“ „Sedum let dochází, milý nepřichází: ach Bože, Bože můj! on mi tam zahynul, má radost přechází.“ U Dunaje stála, Dunaje se ptala: „Jsi-li tak hluboký, jako jsi široký?“ Dunaje se ptala. Do vody skočila, hned se potopila: „Ach Bože, Bože můj! nade mnou se smiluj, co jsem učinila!“ Její bílé nohy po písku šlapají; její bílé ruce, její bílé ruce břehu se chytají. Její černé vlasy Po vodě plávají; její modré oči, její modré oči k nebi se zdvihají. Sedum let minulo, milý z vojny jede: což jeho vraný kůň, což jeho vraný kůň pod ním tak těžce jde? „Což pak, můj koníčku, což mi tak těžce jdeš? zdali mne mladého jinocha švárného unesti nemůžeš?“ „Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá: která se pro tebe, která se pro tebe včera utopila.“ Milý se otočil, s koně dolů skočil, a svůj ostrý palaš, a svůj ostrý palaš v srdci si omočil. Nenašli se spolu na tom marném světě: nynčko jim na hrobě, nynčko jim na hrobě rozmarína květe.
Když se milý na vojnu bral, 1) své panence přikazoval, aby se mu nevdávala, sedům let na něj čekala: „Má panenko! nevdávej se, za sedům let přijdu zase; za sedům let přijdu domů, zlatý prsten nosit budu.“ A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce; když nažala, navázala, po poli se ohledala. Neviděla tam žádného, jen vojáčka samotného; ptala se ho: „Můj panáčku! víte-li o mém miláčku?“ „Tvůj milý se tam oženil, já sám na jeho svatbě byl. Co mu vzkážeš, holubičko, bílá, červená růžičko?“ „Vzkazuju mu tolik toho: aby do něj udeřilo!“ Otočil se a zasmál se, zlatý prsten zatřpytil se. „To je prsten s mého prstu, co jsem dala mu na cestu!“ – „Co mu vzkážeš, ještě více, ty modrooká dívčice?“ „Vzkazuju mu tolik zdraví, co je na té louce trávy; vzkazuju mu tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti!“ Kostelíček v černém lese: „Pojď, má milá, oddáme se; pan farář nám ruce sváže, žádný nás už nerozváže.“ 2) 1) Můj milý na vojnu jede, a co on mně přikazuje? abych já se nevdávala, sedum let na něj čekala atd. 2) Na konci dodávají: Skládal voják tu písničku, dal ji milé za hubičku; ta písnička velmi hezká, stojí nejmíň za dvá česká.
Sviť, měsíčku jasný, nezacházej ještě: že je můj holeček na daleké cestě. Na daleké cestě, mezi rovinama: to sám pán Bůh soudí, co je mezi náma. Mezi náma dvěma láska nejstálejší; ta nám bude trvat do smrti nejdelší. Do smrti nejdelší láska bude trvat: až budou skřivánci o vánocích zpívat. Skřivánci zpívali, můj milý nepřišel: snad se na mne hněvá? snad na mne zapomněl? U svatého Jana je černý lesíček, že tam odpočívá její milovníček. Kdyby to vědělo jeho potěšení, ono by tam za něj dalo na modlení!
Na té naší kopanince leží voják v rozmarínce, leží voják zabitý, rozmarínkou přikrytý. Přišla k němu jeho milá, 1) šátečkem krev utírala, dala jemu hubičku, přitiskla ho k srdíčku. Kdo nám bude koně kovat, až my budem mašíroval? kováře nám zabili, rozmarínkou přikryli. Do půlnoci koně kovat, od půlnoci mašírovat; podkovičky klapaly, modré oči plakaly. „Zvoňte zvony na vše strany, můj milý je pochovaný; zahynul mně z růže květ, pro který mne těšil svět!“ Zvoní koně podkovami, a vojáci šavličkami; hraje hudba veselá, a jí srdce usedá. 1) Kdo ho bude vybojovat, rány jeho zavazovat? kdož-li jiný než milá, co ho v srdci nosila.
Chodila Maria po širokém světě, nosila synáčka v svém svatém životě. Přišla ona, přišla k kováři jednomu: „Kováři, kováři! popřej mi noclehu.“ „Jak pak ti nocleh dám? moc tovaryšů mám: ve dne, v noci kují, ohně nezhašují.“ „Kováři, kováři! co vy to kujete, co vy to kujete, že neuhašujete?“ „Kujeme, kujeme tři železné hřeby, co Kristu na kříži jich bude potřebí.“ Jak panna Maria to slovo slyšela, celá polekaná odtud pospíchala. Přišla ona, přišla do pusté maštalky, jen za práh kročila, syna porodila. Přišlo do maštalky kovářovo dítko: „Zakolíbej ty mně moje nemluvňátko!“ „Jak pak zakolíbám, když ručiček nemám? ani těch ručiček, ani těch očiček!“ „Dotkni se plínčiček, budeš mít ručičky, dotkni se jesliček, budeš mít očičky.“ Přišlo dítě domů, přišlo k otci svému, ručkama hrající, očma mrkající. Otec jeho se ptal: „Kdes ty ručičky vzal? ty bílé ručičky a modré očičky?“ „Dala mi je, dala panenka Maria, co včera na večír noclehu prosila.“ „Kdybych já byl věděl, že je to Maria, byl bych ji uložil do zlata, do stříbra. A sám byl bych lehnul hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní!“ Když panna Maria po světě chodila, všem věrným ctitelům ku pomoci byla. Přišla sem, přišla tam k jednomu kováři: „Kováři můj milý, dej ty mně noclehu. „Jak pak ti nocleh dám, když já ho sám nemám, milý mocný Bože! když já ho sám nemám?“ Přišla sem, přišla tam do pusté maštale atd. Píseň tuto zpívávali dříve chlapci, o vánocích s jesličkami chodíce; nyní jen některý stařeček aneb některá babička snad ještě ji zná. – Srov. Suš. 30.
Když se hory zelenají, modrým kvítím prokvětají, Matka boží po nich chodí, hledající svého syna: „Viděli jste mého syna?“ – „My jsme jeho neviděli, jak ve čtvrtek při večeři. On tam sedí s apoštoly a rozdává tělo boží: Těla mého požívejte a mou krví zapíjejte, na můj zákon pamatujte.“
Byla-tě studánka stavěná, kalichem roubená, přebývala tam panna Maria. Co’s, panno Maria, tak smutná? „Kterak nemám smutná býti? měla jsem syna jednoho, přišli Židé, vzali mně ho; tak ho vzali, na kříž dali, hřebami ho proráželi.“ Šel pán Kristus do zahrady, naklonil své svaté hlavy na trávu zelenou, na rosu studenou. Jděte tam k mladému, pravte tam starému, jaké jsou věnce trnový dány do hlavy Kristovy. Kdo tu modlitbu říkat bude, dvanáct dní odpustků míti bude; tři dušičky vysvobodí z muk očistcových: jednu otcovu, druhou matčinu a třetí svou, do království nebeského budou mít cestu otevřenou. Pane Ježíši Kriste! Synáčka boží! ty neseš dřevo kříže, na kterém máš umřití, svou předrahou krev vylili! Šel - tě tady svatý Petr, svatý Jan, kteří želeli jeho ran. O pane Ježíši Kriste! smiluj se nade mnou; stůj mi v hlavách, panna Maria v nohách, andělíčkové po stranách, svatý Benedikt nade mnou, aby neměl ďábel moci nade mnou. Milostivý Bůh Otec † Syn † a Duch svatý † Amen.
Slyším zvony zvoniti. Vidím, vidím Krista pána nábožně mši svatou sloužili. Všecky dušičky k němu jdou: a já hříšná taky půjdu, z té studánky píli budu, kde se Kristus pán umýval, šeredného ďábla zaklínal. Vstal pán Ježíš s svého lože, vzal na sebe svoji komži, ohledal svých pět svatých ran, ty jsou mu tuze krvácely. Přišla k němu jeho milá Matka, začala jeho ran želeli. „Ach nežel, má znejmilejší Matičko! neb jsou ty rány darovany pro hříšníky pro křesťany.“
Není lepší na tom světě, jako Boha ctíti, jeho vzývat, jemu sloužit, jeho velebili.
Kdybych já věděl, že letos umřu, dal bych si dělat dubovou truhlu. Dubovou truhlu, lipové víko, aby to bylo panenkám líto. A na to víko zelený věnec, aby věděli, že jsem mládenec. Do toho věnce růžovou mašli, aby mne tady panenky našly. Tu by mě vzali, na máry dali, moji rodiče ti by plakali. Po každé straně šest krásných panen, a šest mládenců neslo by mě ven. Neste mě, neste, do hrobu dejte a černou hlínou mě zasypejte. Na hrob postavte široký kámen, a tato slova napište na něm: „Leží, ach leží tu mladé tělo, kteréžto rádo děvčátka mělo. Hezké panenky, které tu jdete, za jeho duši se pomodlete!“ Kdybych já věděla, že já zejtra umřu, dala bych si dělat javorovou truhlu; javorovou truhlu a lipové víko, aby toho bylo všem mládencům líto. Na vrch na to víko pěkné paví peří, aby každej věděl, kdo v té truhle leží: leží to v ní, leží jedno potěšení, kterému rovného na tom panství není.
A moj otiec velky pytliak, ja som jeho syn
Byla jedna, byla stará žena, měla ona jediného syna. A ten leží v smrtelnej nemoci, chtělo se mu studenej vody piti. Neměl mu kdo pro voděnku jiti, šla mu pro ňu jeho stará máti. Potkalo ju mladé pacholátko, a to bylo od Boha poslátko. Už já nesu jeho milú duši, do radosti, do nebeskej vlasti.
[: Ležel Lazar v nemoci, :] [: žádal od Boha pomoci. :] Přišeltě k boháčovi, žádal kus chleba ubohý. Boháč mu ho nechtěl dat, kázal ho psami ven vyštvat. Psíčkové ho litovali, rány jeho mu lízali. Odstup, Lazare, stolu, nečiň mi tu nic na mzdoru. Lazar stolu odstoupil, převelice se zarmoutil. Neminula hodina, přišla k Lazaru novina. Stroj se, Lazare, máš čas, jde pro tebe s nebe hlas,1) po té velké úzkosti dojdeš nebeské radosti. Přiletěli andělé a vzali ho na křídla. Na křídla ho pojali, do nebe se s ním brali. Otvírejte nám vrata, nesem milého brata. Posaďte ho na lůně, Pánu Bohu na klíně. Přineste mu stolici a vínečka sklenici. Nech se Lazar napije a nechať si odpočine. Neminula hodina, došla boháče novina: Stroj se, boháči, máš čas, jde pro tebe z pekla hlas. Jdou pro tebe ďáblové, luciperovi poslové. Boháč na to nic nedbal, nejdražší šaty na se bral. Pí a hoduj , duše má, šak máš dost na leta mnohá. Ďábli dva přiletěli a vzali ho na rohy. Na rohy ho ujali, do pekla s ním pospíchali. Když před peklo přijeli, na ně hlukem udeřili. Otevřte, tovaryši, nesem vám tělo i duši. Dejte pánu stolici, nalejte vína sklenici, čiré smoly konvici. Boháč vína okusil, plamen modrý z úst vypustil. Ach, přeběda, nastojte, co jest víno to nechutné! Chtěl-lis dobré víno pít, měl ses s chudými dělit a na světě lépe činit. Hledí boháč na stranu, zří Lazara v Božím lůnu. O, Lazare, bratře můj, omoč prst, ovlaž jazyk můj. Ať mne tak prudce nepálí, bratře Lazare rozmilý. Teprva mě bratrem zveš, kdy v ohni věčném bytuješ, byl jsi mi horší nežli pes. Skličila tě moc Boží, nespomáhá ti tvé zboží. Mám tam ještě dva bratry, rač jim po někom zkázati, aby lépe činili a s chudými se zdělili. Netřeba jim zkazovat, ví každý, jak se spravovat.
[: Na mšu svatu zvonili, :] [:by se lude schodili. :] Všeci lude na mšu šli i ten Lazar ubohy. Kněz mši svatu dokonal, bohač na hostinu zval, bratra Lazara něchal. Jak se Lazar dověděl, k bratru na hostinu šel. Vyhnali ho před vrata, přišla k němu ščeňata. Rany jeho lizaly, drobka jemu nosily. Jak se bohač dověděl, ščeňata pozaviral a je kyjmi biti dal. Lazar kvik jich uslyšel, k Bohu oči pozdvižel. Ach, Bože můj, Bože můj, vem mne k sobě, Bože můj. Něminula hodina atd.
[: O tom svatem Valentině, :] [: pěkna slava o něm slyně. :] Že na světě tak krasny byl, dřevolivnu podobny byl. Panny se ho zakochaly, pěkne dary jemu slaly. A on prosil Boha sveho, by mu změnil krasu jeho. A Pan Bůh ho v tom uslyšel, Valentinek knězstvi došel. Jak prvšu mšu svatu služil, přetěžky ho vřed obrazil. Hazalo nim po kostele od oltařa ež ku stěně. Panny se ho odkochaly, pěkne dary odebraly. Prosil Boha přemileho, by mu vratil zdravi jeho. A Pan Bůh ho hned uslyšel, Valentinek zdravi došel. Ešče ho tak obdaroval, aby lidi ozdravoval. Valentinku, popros za nas, by byl Pan Bůh laskav na nas. Amen, amen, tak nám Bůh daj, by smy přišli v nebesky raj.
[: Sedí Adam na kopečku, :] [: na tým zeleným trávničku.:] Přišel k němu milý Pán Bůh: Co, Adame, co tu děláš? Vyjal žebro z boku jeho, udělal mu ženo z něho. To, Adame, žena tvoja, opatruj ji, a tě ona. Chodil Pán Bůh kolem ráje, Adam za ním pospíchaje. Jak do ráje přichodili, mluvil Pán Bůh Adamovi: Ze všech stromů požívejte, jednoho jen vynechejte. Který stojí prostřed ráje, modrým kvítkem prokvetaje, červeným jabkem zasedaje. Učinil se ďábel hadem, svedl Evu i s Adamem.1) Uvinul se po jablůnce, urval jabko na halúsce, dal ho Evě v její ruce. Jez, Evičko, jez to jabko, jak je po něm velmi sladko! Eva vzala, okusila, s Adamem se rozdělila.2) Jez, Adámku, jez to jabko, jak je po něm velmi sladko. Když to jabko okusili, tak se obá prohřešili, obá z ráje pryč museli. Dal jim Pán Bůh po motyce a seménka po trošičce a zaved jich na vinice. Jděte, dělejte, kopejte, chleba sobě dobývejte.3) Kady Adam pokopával, hned se oves rozzelenal.4) Kde Evička pokopala, pšenička se zelenala.5) Ten Adam jest první otec, do velkej nás práce6) doved. A ta Eva první matka, zavedla nás nebožátka.
Hlásný opovídaje hodiny večír takto zpívá: Chval každý duch Hospodina i Ježíše jeho syna, odbila devátá hodina. Svatý, milý Floriáne, této dědiny patrone, chraň nás od věčného ohně. Opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden, odpočiňte s Pánem Bohem. Svatá Panenko Maria, matko naše milostivá, pros Ježíše, svého syna! By nám ráčil odpustiti, nás té noci ostříhati, od neštěstí ochrániti. Zrána: Chval každý duch Hospodina i Ježíše jeho syna, odbila již druhá hodina. Odbila druhá hodina, vstávej, vstávej, duše věrná, a poklekni na kolena! Vstávej, již bude svítati, máš Pána Boha chváliti, že tě ráčil ostříhati.
Marnosť, světská marnosť, k čemu’s mia podvedua, od mého miuého Boha’s mia odvedua. On mia na to stvořiu, abych jemu suúžiu, a já sem, můj Bože, k tvej libosti nebyu. Ej, došeu mňa mandat od Boha samého, že sa mám představit před velebnosť jeho. Že mám počet vydat z mých rozličných skutků, leká sa duše má velkého zármutku.
O, hory, kopce a doliny, jak jste mně bývaly upřímny! Když jsem vámi chodíval, měsíček mně pěkně svítíval. Svítily hvězdičky překrásné, obloha, celé nebe jasné, všecko všady vesele, utěšení moje spanilé. Chodil jsem přes všecky doliny, přes hory, louky a roviny, chodníček mně ubýval, když jsem si na Boha myslíval. Myslil jsem v srdci svém na něho, rozjímal jsem ty skutky jeho: Bože, jak jsi rozmilý, slavný, dobrotivý, spanilý! Krásu tvou zvěstuje obloha, dobrotu dobrodiní mnohá, nebe, země, dílo tvé, k lásce probuzuje srdce mé. Každý pozemský tvor tě vzývá, pták, jenžto nad mou hlavou zpívá, všecko tě oslavuje, nade mnou moc Boží zvěstuje. Půjdu tak ve svatém pokoji, Pán Bůh mě na cestě zprovodí; doveď, Pane, doveď mě po této časnosti do nebe.
(Zpívají děvy na smrtnou neděli) Poděkujme Pánu Bohu a vzdávejme čest a chválu jemu, neboť pro své umučení ráčil nám dat hříchů odpuštění. S nebe stúpil, ponížil se a z Marie Panny narodil se; tři a třicet let pracoval, a pak na svatém kříži umíral. Lámala matka své ruce, když viděla syna v těžké muce, od nepřátel zhaněného a na svatém kříži rozpjatého. Slyšela ho plačícího, viděla ho ukrvaveného, nemohla ho slovem těšit, ani jeho svátou krev zastavit. Svatá krev jest po něm tekla, z hlavy, z boku, z čistého života, a tá krev nás vykúpila z muk velikých, z horúcího pekla. Kriste, pro tvé umučení, račiž nám dat hříchů odpuštění, ať nás nezže věčný plamen, uchovej nás, Jezu Kriste. Amen.
[: A co to tam píská :] [: v tej našej javorině? :] Pase synek ovce, ja, na zelenej lúce. Přišel naň myslivec, postřelil jeho srdce. Čemu sa nebránil, dyž měl obušek v rukách?
Ach, můj Bože z nebe, Bože na výsosti! [: Dal se mně syneček :] do těžké nemoci. Debech já věděla, že homře za Prahó, dala bech mo dělat trohlo bramoruvó. Trohlo bramoruvó, z rozmarýno věnec, habe každé věděl, že bel můj mládenec. Jož teho mládenca po krchově nesó, jeho némiléší za ňém k hrobu vedó. Jož toho mládenca do hroba dávajó, jeho némiléší vodó homévajó. Jož teho mládenca do hroba vložili, jeho némiléší dvá vod hroba vedli. Do kapcečke sáhla, tolárek vetáhla, tem malém žáčkovém po jedném dávala. To máte, žáčkové, za vaše slóžení, že ste poslóžili mýmo potěšení. Pochovali ste mně z červené růže květ, ten mně bel miléší nežle ten celé svět.
A v pondělí po neděli [: česal Heřman koně vraný. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu krásné jabka. Co si, Heřman, co si smutný, zdaliž tě hlava nebolí? 1) Jak pak nemám smutný býti, dyž mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátiti? Nejeď, Heřman, nejeď pro ni, pošli pro ni tři sta koní. Tři sta koní, to nic není, dyž já musím přece pro ni. Jak jsó mrskli, tak jsó jeli, až na tó loku přijeli. Na tó lóku na širokó, pod tó lípu pod vysokó. 2) Koníček zlámal nožičku, Heřmánek srazil hlavičku. 3) Formani só se radili, majíľ pro ni přece jeti, či se domů navrátiti. Tělo mrtvé promluvilo, by se pro ni přece jelo. »Nebude-li mně samému, bude bratrovi mladšímu.« Jak só mrskli, tak só jeli, až na její dvůr přijeli. 4) Vítám vás, páni mládenci, kde ste ženicha nechali? A ženich nám doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak živa sem neviděla, jak živa sem neslyšela, aby ženich doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak só mrskli, tak só jeli, až na tó lóku přijeli. Nevěsta se s vozu nahla, 5) červeno krev uhlídala. Tady vidím krev červenó, není-li to Heřmanova? 6) A to není krev člověčí, ale to je krev zvířecí. Zabil Heřman, zabil lani, aby měl hostům chystání. Jak só mrskli, tak só jeli, až na jeho dvůr přijeli. Vítám vás, páni mládenci, vítám vás, panny družičky. Tebe, nevěsto nemilá, dy bys byla krk srazila, než mého Heřmana znala! Komu pak to máti praví? Nepraví-li to mně samý? A to nepraví mně samý, a to praví Heřmanovi. Dyž počaly stolů chystat, Heřmanovi hrany zvoní. Komu pak to hrany zvoní? Nezvoní to Heřmanovi? 7) Umřelo tady děťátko, a to malé nemluvňátko. Dyž počali k stolu sedat, Heřmanovi prepus zvoní. Komu pak to prepus zvoní? Nezvoní-li Heřmanovi? Komu pak by to jinému, nežli Heřmanovi tvému? 8) Nevěsta to uslyšela, hned jim oknem vyskočila a na krchov hned běžela. 9) Jedním nožem hrob hrabala, druhým nožem k srdci jela. Kdo tady půjde, pojede, každý litovati bude. Leží tady tělo s tělem, dvě dušičky s Pánem Bohem.
Od pondělí na úterý [: byl Heřmánek zarmúcený. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu v klíně jabka. Můj synáčku, kam pojedeš, že své vrané koně češeš? Já pojedu pro svú milú, pro nevěstu roztomilú. Já si musím pro ňu jeti, dybych měl život ztratiti. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 1) Když na lúku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmánka postřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmanka zastřelili. 2) »A jední sa se mnú vraťte, a jední mně pro ňu jeďte.« A jední sa s ním vrátili, a jední mu pro ňu jeli. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 3) »Všecky hosti tady vidím, jenom ženicha nevidím. Kde je, kde je můj Heřmánek, že on sám pro mne nejede?« Tvůj Heřmánek doma zůstal, hodným hostom stoly chystal. Jak živa sem neviděla, aby ženich zůstal doma. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, krev červenú tam spatřili. Ptám sa já ťa, družičko má, z čeho je tá krév červená? Zabili sme tu jelena, z toho je tá krév červená. Když za humna přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, komu to tak pěkně zvoňá?« Umřelo tam pacholátko, jemu to tak pěkně zvoňá. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek ve sklepě je, hodným hostom víno leje. Jak živa sem neviděla, co by ženich ve sklepě byl, hodným hosťom víno točil. Když za stoly posedali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek v komoře je, leží v malovanej truhle. 4) Štyry stoly přeskočila, na pátém se zatočila, hned do komory skočila. 5) Dva zlaté nože nalezla, jeden bodla v pravém boce, druhý bodla proti srdce. 6) Ulomte chvojku zelenú, přikryjte tu krév nevinnú. Ať na ňu vrany nekvačú, černé oči ať neplačú. Na druhý deň matka její přijela tam s peřinami. »Všecky hostě tady vidím, enom svěj dcery nevidím.* Vaša dcera je v komoře, stele pěkné bílé lože. Jak pak by ho, smutná, stlala, dyž tady peřin neměla? A ležá tam milá s milým, jsú přikrytí rozmarýnem.
Bude vojna, bude, kdo pak na ňu půjde? Která má milého, sobě upřímného, tá naříkat bude. Já bych taky jela, dybych koňa měla, koníčka vraného, pěkně sedlaného, sedla bych na něho. Co bys tam, má milá, co bys tam dělala? »U Dunaje stála, košulenky prala, to bych tam dělala.« 1) Kde bys je, má milá, kde bys je máchala? U Dunaje kameň, stála bych já na něm, tam bych je máchala. Kde bys je, má milá, kde bys je sušila? Na zelených lókách, na hedbávných šňůrkách, tam bych je sušila. 2) Kde bys je, má milá, kde bys je válela? V císarské komoře, só tam vále dvoje, tam bych je válela. 3) Vrať se, milá, domů, já tam sám pojedu, až mine sedum let, potom si tě vezmu. 4) Počkám já sedum let, šak nepomine svět, milé z vojny přijde a on si mě vezme, bude-li Pán Bůh chtět. Sedum let dochází, můj milé nejede. Ach, Bože, rozbože, kdy pak mně přijede! 5) Sedum let už došlo, milého neslyším, ach, Bože, rozbože, ach, já se oběsím. Já se neoběsím, radši se utopím, svoje mladé tělo po Dunaji pustím. K Dunaji běžela, Dunaje se ptala: Jsi-li tak hluboká, jak su já vysoká, bych do tě skočila? Rodičové milí, já se s vama lóčím, bratrové a sestry, Bohu vás poróčím. Její bilé nohy do písku sahaly, 6) její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé vlasy po vodě plovaly, její černé oči k nebi se zdvihaly. Sedum let minulo, milé z vojny jede. Což jeho vrané kůň pod ňém tak smutně jde. Co pak, můj koníčku, co pak tak smutno jdeš? Zda-li mého těla unésti nemůžeš? Netíží tvé tělo, tíží mě tvá milá, kerá se pro tebe včerá utopila. Hned s koníčka slezl, kord do něho vrazil, do svého srdečka z pistole vystřelil. 7) Už só vobá mrtví, pochovat jich dejte, z rozmarýnu věnec na hrob jim posaďte. Z rozmarýnu věnec bílým kvítkem kvete; nenašli se spolu ti milí na světě.
[: Byla jedna chudá vdova, :] svojich osem synů měla. Měla ona osem synů a devátú Kateřinu. A tu dala do majira, do Heršekového dvora. Panímámo moja milá, nedávaj mia do majira. Šak sa mně tam něco stane, co mia velce hanba bude. Neminula malá chvíla, Kateřina sama druhá. Na koho mám žalovati, na koho mám povídati? Na Heršeka, na mladého, či na služebníka jeho? Nepovídaj na jiného, na Heršeka, na mladého. Už páni do vojny jedú, svojich paní si nevezú. Heršek mladý taky jede, Katerinky si neveze. Hned izbetky zametala, slzami jich polévala. Ach, čeho sem tu dočkala, svůj věneček jsem ztratila! Při věnečku živobytí! Dali mia sem moja máti. Už ti páni z vojny jedú, svojim paňám dary vezú. Heršek mladý taky jede, Kateřince dary veze. Veze on jí postelenku, v postelence kolébenku. Jak ho máti uviděla, hned mu vrata otvírala. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? A v kravárni krávy dojí, druhá dívka u ní stojí. Heršek mladý s koňa skočil a hned do kravárně vkročil. Kde je moja Katerina, moja věrná služebkyňa? Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Poslala jsem ju prat šaty, nemožu sa jí dočkati. Heršek mladý koňa bodel a hned rychle k Dunaju jel. Postřetl ho tam starý pán: Heršek mladý, kam jedeš, kam? A já jedu ku Dunaju, a já tam mám Katerinu, svoju věrnú služebkyňu! Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Dala jsem ju katom sťáti, měla na ťa nesváďati. A měl on dva nože čisté, na oba dva boky ostré. Jedným sobě hrob vykopal, tym druhým si hlavěnku sťal. Zostavaj tu tělo s tělem a dušičky s Pánem Bohem.
[: Janek do vojny jede, :] svej milej přikazuje. Aby se nevdávala, sedum roku čekala. Až on z vojny přijede, že si ju potom vezme. Neminulo sedum let, Janka viděť z vojny jeť. Jeho sestra Dorota otvírala mu vrata. Ach, sestřičko, sestro má, jak se tu Kačenka má? Kačenka se dobře má, včera týden schovaná do nového kláštera. Třikrát klášter obešel, nikde dveří nenašel. Jenom malé okénko, co svítilo slunýnko, Kačenčino srdénko. Ach, Kačenko milá má, kam’s ty dary poděla, cos ode mne dostala? 1) »Zlatý obraz na oltář, zlatú sukňu na ornát. Zlatý řeťaz na zvony, aby hlasno zvonily, tvé srdéčko těšily.« Ptám se já tě, má milá, kam’s ten prsten poděla? Zlatý prsten ješče mám, ten já ti, Janičku, dám. Až půjdeš podle moře, vhoď ten prsten do moře, vylej si svoje hoře. Až půjdeš vedle vody, vhoď ten prsten do vody, ať tě hlava nebolí. Neminula hodina, Janka hlava bolela. Neminulo to týdeň, Janka nesú z města ven. Co sis od Boha žádal, to ti Bůh nebeský dal, s Kačenkú odpočívaj.
[: Co sa stalo za horama? :] Zabila tam paní pána. Do zahrady zakopala, ešče po něm pošlapala. Přijeli tam třé pánové, to byli jeho bratrové. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel; živa po něm nezůstanu. Šli pánové do stodoly, našli jeho kočár nový. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel, živa po něm nezůstanu! Šli pánové do maštale, našli jeho koně vrané. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel; živa po něm nezůstanu. Šli pánové do komory, našli jeho kabát nový. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel; živa po něm nezůstanu. Šli pánové do pivnice, našli krvi dvě sklenice. Má paničko, má švagrová, co je toto za krev nová? Zabila sem holubičku, mému pánu k snídaníčku. Šli pánové do zahrady, našli jeho hrobek nový. Má paničko, má švagrová, co je to tam za zem nová? Zasela sem petržalku, mému pánu pod polévku. Zrádná paní ty, švagrová, tys pána zamordovala a v tom hrobě zakopala. Zetnite mi už tu hlavu, živa po něm nezůstanu.
Zabila panička pána, do zahrady zakopala, ešče po něm pošlapala. Přijeli k ní radní páni, na pána sa jí pytali: Zrádná paní, kde jest tvůj pán? Smutná nevím, kam sa poděl, už třetí deň, jak ven vyšel; živá po něm nezůstanu. Vešli oni do komory, našli jeho klobúk nový. Zrádná paní, kde jest tvůj pán? Smutná nevím, kam sa poděl, už třetí deň, co ven vyšel; živá po něm nezůstanu. Vešli oni do maštale, našli jeho koně vrané: Zrádná paní, kde jest tvůj pán? Smutná nevím, kam sa poděl, už třetí deň, jak ven vyjel; živá po něm nezůstanu. Vešli oni do stodoly, našli jeho kočár nový: Zrádná paní, kde jest tvůj pán? Smutná nevím, kam sa poděl, už třetí deň, jak ven vyjel; živá po něm nezůstanu. Vešli oni do pivnice, našli krvi dvě sklenice: Zrádná paní, jaká to krev? Zabila sem dvě kačice, bylo krvi dvě sklenice; radní páni, to je ta krev. Vešli oni do zahrady, našli jeho hrobek nový: Zrádná paní, tu jest tvůj pán. A tu paničku chytili, do želez ju zakovali, na šibenice ju dali.
Stala se v Pilšču novina, že pani pana zabila. Schovala ho do zahradky, rokytku na něm zasila. Růsć, rokytko, růsć vysoko, jak je můj pan zvyš, hlyboko. Rokytka ji nic nězešla, bila růže ji vykvetla. Jdzi, pachole, jdzi do pole, co to tam jedzě za dvoje? Nejsu to žadni panove, jsu to panovi bratrove. Jak přijeli, za stůl sedli, po svym bratře hned se ptali. Ptamy se vas, vy švagrova, esli vaš pan něni doma? A už je dněskaj třeci deň, co ten můj pan, co vyjel ven. Jdzi, pachole, do maštale, jsu-li tam panové koně? Koně panove v maštali, všecky hladem řehotaji. Jdzi, pachole, do komnaty, jsu-li tam panove šaty? Šaty jeho su na ložu, srdečko trči na nožu. Jdzi, pachole, do světnice, jsu-li tam jeho střevice? Střevice jeho su na ložu, srdečko trči na nožu. Stroj se ty s nami, švagrova, sedněš s nami do kočara. Ona se hnědaj strojila, do kočara s nimi sedla. A jeli tam kole vody, byly tam pěkne jahody. O, jahody, vy jahody, co scě pěkne kole vody! Něskoro nas lutujecě, dy už na smrć vandrujecě.
[: Co sa stauo v nově :] [: na Novej dědině? :] Zabiuo tam dřevo syna Strakového. Ráno vyjeu zdravý, šohajíček švárný. Napouedne jede ceuý pouamaný. Tatíčku, mamičko, otvírajte dveře, z vašeho synáčka nevinná krev leje. Jak to usuyšeua ta jeho sestřička, rukama uomiua o svého bratříčka. Na kohos, Martinku, na kohos ty vouau, keď na ťa velký dub v čirých horách padau? A byu bych já vouau na svého tatíčka, než mně krev zaliua mé černé očička. A byu bych já vouau na svoju mamičku, než mně dub proraziu na štvero huavičku. Ubohá matička u postele stáua, smutně naříkaua, až k zemi padaua. Jak se ty, můj synu, dúho trápit budeš? Čili mně okřeješ, čili ty mně umřeš? Okřeju, okřeju, mamičko má miuá, až na mém hrobečku bude černá hlína. Na tej černej hlíně vyroste rozmarýn, mamičko má miuá, potom vám ozdravím.
Ti lhotcí pacholci na formanku jeli a lhotské děvčátko na cestě přejeli. Kamarádi, bratři, co sme udělali, že sme to děvčátko na cestě přejeli. Její starý otec naprotiv ní běžel: Kerý ťa, dceruško, kerý ťa to přejel? Přejel mě, tatičku, přejel mia můj galán, už ho odeslali na panský kancelár. Tam ho odeslali, patnást ran mu dali, jeho galanečku včerá pochovali. Ti lhotcí pacholci šesti řady stáli a tak naříkali, jak by hudci hráli. A ten její galán na samém kraji stál, červeným šátečkem očka si utíral. A ty lhotské zvony pěkně vyzváňajú, moju galanečku do hrobu dávajú.
Co sa stalo v nově v městě Hodoníně? Utopil sa šohaj při hodonském mlýně. Dyž sa topit začal, na svú milú volal: 1) Podaj mně ručenku, topit sa mně nedaj. Bylo na třetí deň, vyšel na vodičku, přišla jeho milá podat mu ručičku. 2) Košulenka tenka na břehu ležela: Proč sa’s, milý, kúpal, dyž byla neděla? Já sem sa nekúpal, já sem koně brodil, snad mia milý Pán Bůh do tej vody vhodil. Do tej vody vhodil, do tej hlubočiny, že sem si nevšímal chudobnej děvčiny. Chudobná děvčina pro Boha prosila: Vem si mia, synečku, abych neslúžila.
[: Když syneček na vojnu vzal, :] [: své panence přikazoval, :] aby se mu nevdávala, sedum roků naň čekala. A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce. Když nažala, navázala, po polu se ohlídala. Neviděla tam žádného, jenom vojáčka samého. A kde je on, ten můj milý, můj syneček roztomilý? Tvůj milý se včerá ženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Andulenko, pěkná kulatá huběnko? Zkazuju mu toli ščestí, co je v tom háječku listí. Zkazuju mu toli zdraví, co je na trávníčku trávy. Na trávníčku tráva drobná, spočítat ju néni možná. Zkazuju mu na tisíce, aby ušel šibenice. Zkazuju mu ješče více, by mu tekly bokem plíce. Bokem plíce, játra, srdce, by nešidil panen více. Zatočil se a zasmál se, vyťal facku té panence. Červená ju polévala, do šátečka utírala. Do šátečka, do bílého, že je byla od milého. Kdyby byla od pajmámy, dala bych se do stonání. Ale že je od milého, snesu já ju z lásky jeho.
Syneček do vojny jede a své milé přikazuje: Za sedum let zas přijedu, zlatý prsten ti dovezu. Sedum let se nevdávala, pořád na něho čekala. Když už sedmý rok dochází, panna na trávu vychází. Potkal tě ju v poli jonák, toho regimentu voják. Taky-li se, má rozmilá, budeš vdávat jako jiná? A já se vdávat nebudu, na milého čekat budu. Tvůj milý se už oženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Anduličko, červená, bílá růžičko? Zkazuju mu toli zdraví, co je v tomto háju trávy. Zkazuju mu toli ščestí, co je v tomto háju listí. Co mu zkážeš ješče více, krásná sivá holubice? Zkazuju toli hubiček, co je na nebi hvězdiček. A toli dobrých noclehů, co je na světě kostelů. Zkazuju mu toli dítek, co je v tom hájičku kvítek. Zatočil se a zasmál se, zlatý prsten zasvítil se. To je prsten z mého prstu, ten sem mu dala na cestu. Kostelíček v černém lese, poď, má milá, sezdáme se. Pojal on ju za ručičku a vedl ju ku kostelíčku. Od kostýlka před faráře, co ty ruce štolou váže. Dyž je začal svazovati, ona počala plakati. Co pak plačeš, moja milá, má Andulko roztomilá? A jak já nemám plakati, neví o tom otec, máti. Ani moje tovaryšky, co chtěly byt za družičky.
[: Nad Hluzovem je Boží muka, :] leží tam syneček, porúbaný všecek a má puta. Přišla tam k němu jeho milá, [: jedným slovečkem ho :] zarmútila. Aj, moja milá, rozlučme se, [: nedajú nám naši, :] nechejme se. Jaké je naše rozlúčení, [: ja, dyť jsme my spolem :] naučeni.
Na horách, na dolách co sa to tam bělá; 1) husy-li to seďá 2) nebo snihy ležá? Dyby byly husy, už by ulétaly, dyby sněhy byly, už by otajaly. 3) A to sa tam bělá postelka vystlaná, 4) leží tam šohajek, hlava porúbaná. Z jednej strany leží z ocela šablenka, z druhej strany sedí jeho frajerenka. V jednej ruce drží bílený šáteček, v druhej ruce drží zelený prúteček. Bíleným šátečkem čelo mu utírá, zeleným prútečkem muchy mu oháňá. Ani mně neumřeš, ani neokřeješ, ani mně nepovíš, jak dlúho živ budeš. 5) Podaj mně, má milá, šablu zrcadelnú, nech sa já podívám, jak mně líčka blednu. 6) Šablu mu podala, honem odskočila, na jeho srdečku zradu ucítila. Kdo ti, moja milá, kdo ti tu radu dal, věrné ťa, má milá, věrně ťa miloval. Dala mně ju, dala, má stará mamička, by mia neseťala tá tvoja šablička. 7) Byl bych ti, má milá, byl bych ti hlavu sťal, 8) aby po mej smrti žádný ťa nedostal.
[: Na tej lúce, na zelenej, :] [: při voděnce, při studenej, :] stojí tam koníček vraný, na něm Janko porúbaný. Přišla k němu jeho máti, počala ho litovati. 1) Di, matičko, di ode mně, rozpučí sa srdce ve mně. Rozpučí sa na dva kusy, že ta vojna býti musí. Že ta vojna býti musí, že sa Janko sekat musí. Jide šavla za šavlama, krév sa leje kolajama. 2) Jedú voze s vojákama, krév sa leje kolajama.
Na tureckém pomezó vrátné pěknó dceru má, ach, můj Bože, rozbože, kýž mně ju Pámbu dá! Poslal Turek psáníčko po poslu do dvoru, aby bylo dodáno Kačence do domu. Otec u vokna stojí, do psáníčka hlídá, a po každým hlídnuťó smutně sobě zdychá. Můj tatínku rozmilí, co smutně hlídáte, a po každým hlídnuťó smutně si zdycháte? Jak pak nemám zdychati, mám ti Turkům dáti a mý dítě rozmilý, mám ti vopustiti! Můj tatínku rozmilí, déte truhlu dělat, a dyž Turek pojede, já budu homírat. Turek do dvora jede, na Kačenku se ptá: »Ach, můj Bože nebeské, Kačenka homřela.« 1) Turek nescel věřiti, šil se sám podívat a hoviděl Kačenko na márách homírat. »Má Kačenko rozmilá, tvý tvářičke červený; dyž je tělo umrlý, só tvářičke bledý.« 2) Jak nemá byt červená, dyž jí srdce hoří, a ten plamen vod srdca de do jeho tváří? Dal jí šaty hodělat ze samé dykyty: A tuhle máš, Kačenko, moje krásné kvítí. Dal tě jí hrob hodělat z bílého bramoru: A tuhle máš, Kačenko, tu máš svó komoru. Dal jí truhlu hodělat ze stříbra, ze zlata: A tuhle máš, Kačenko, má huběnko zlatá. Dal ti jí všudy zvonit, všudy na vše zvony, 3) aby bylo slýcháno po turecké zemi. Turek ze dvora jede, třikrát se zatočil a velikó žalostí hořem se rozskočil. O, lásko, o, lásko zlá, jak ty mnoho můžeš, že ty tem mladém lidům ze světa spomůžeš. 4)
[: Paní syna ukládala, :] tak mu ona zazpívala: Huli, beli, můj pacholík, tvůj otec je velký zbojník. Ve dně ide, v noci přide, vždy krvavý meč donese. Dvanást šátek sem zedrala, co sem mu meč utěrala. »Pověz že mi, ženo věrná, jak jsi to sobě zpívala?« Šak sem si já nezpívala, len sem si na služku lála. Pověz že mi, služko věrná, proč ta paní tobě lála? Šak mňa paní nic nelála, len si syna ukládala. Poďže, ženo, poďže dole, pojedeme tam do pole, pod ty hrušky rozšířené. Sedni, ženo, sedni dolů, já ti zetnu hlavku tvoju. Podaj, služko, daj synáčka, nech mu bozkám jeho líčka. Jedno líčko pobozkala, druhé líčko vyhryzala. Tu máš, synu, na památku, že ti stínal otec matku.
Co se stalo v Rataji, aj, co se stalo v Rataji, v jedném domečku na kraji. Zabil Adam Evičku, aj, v tem zeleném hájičku. 1) Po kolenách lozila, jeho pro Boha prosila: Oj, nechej mě na živě, v tobě dušička, ve mne dvě. Na živě tě nenechám, já tě ze světa zmařit dám. Věru bys mě zradila a do vězení vsadila. 2) Dala bys mně voničku, tu korycanskú temničku. Dala bys mně pérečko, to koryčanské patečko. Dala bys mně šáteček, ten koryčanský zámeček.
Ten hodonský mýtný na roh stola sedí. Na roh stola sedí, do cedulky hledí. Přichodila k němu jeho dcerka milá: Tatínku můj milý, hlava-li vás bolí? Hlava mia nebolí, ale život celý, že sem tebe prodal 1) Turku pohanovi. Vyhledni, dceruško, vyhledni oknem ven, prachy-li to idú nebo Turci jedú? To prachy neidú, než to Turci jedú, a to Turci jedú, co mia vezmú sebú. Jak k domu přijeli, do dveří střelili: Stroj sa, mladá paní, musíš jeti s námi. Pěkně vám děkuju, můj tatičku milý, za dobré chování, za zlé vydávání. K Dunaju přijeli, bystrej vody ptala; a on jí podával z zlatého pohára. Nejsem naučena ze zlatých pohárů, ale sem učena přilehna k Dunaju. 2) K Dunaju přilehla, vody sa napila; jak sa jí napila, do něho skočila. Sjezte mia tu, sjézte, dunajské rybičky, ať mia nedostanú 3) Turkovy ručičky. Sjézte mia tu, sjézte, dunajščí račkové, ať mia nedostanú Turci pohanové. Ta stará Turková po břehu chodila: Cos to, mladá paní, cos to urobila? Nebyla bys u mňa jinší dělávala, ve zlatě, ve stříbře dycky přebírala.
Smlóvali se dvá, smlóvali, by preč vandrovali, z jedné dědiny do druhé, do krajiny cizé. A jeho milá, rozmilá napřed vandrovala, a když k hájičku když přišla, pod stromem usnula. A její milý, rozmilý za ňó na koňu jel, a když k hájičku když přijel, svó miló neviděl. Zavolal hlasem velikým: Ach, má milá, kde jsi? Zda-li tě zvěř neroznesla, lebo zabitá jsi? Uvázal koňa u duba, sám klek' na kolena, vytáhl z pošvy ostrý meč, uťal si hlavu preč. A jeho milá, rozmilá ze sna procítila, viděla ho zabitého, kůň stojí u něho. Měla tě milá dva nože, oba balzanovy, jedněm sobě hrob kopala, druhém se zabila. Ach, položte nás, položte do jednoho hrobu, aby naše věrné duše přišly k Pánu Bohu. Ach, položte nás, položte až tam na rozcestí, kady dobří lidi chodí, formánkové jezdí. Kdo tady půjde, pojede, ať na nás zpomene, tudy leží milý s miló. obá zabití jsó. Kdo tady půjde, pojede, ať sobě zpomene, tu leží milý pro miló, milá pro milého.
Stála svadba, stála do bílého rána, v pondělí celý deň, celý boží týdeň. Ty družbo nejmladší, pro Boha tě prosím, neukládej mě s ním, lebo umřit musím. Bys také umřela, ty s ním spáti musíš. Bože můj, Otče můj, k čemu ty mě nutíš! Dyž je ukládali, jemu přikázali, aby se jí netknul, až právě v půlnoci. Dyž bylo v půlnoci, k dvanásté hodině: Obrať se, ty milá, pravým líčkem ke mně. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Pravím ti po druhé, obrať se ty ke mne tym líčkem červeným, červeným a bílým. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Pravím ti po třetí, obrať ty se ke mne tym líčkem červeným, červeným a bílým. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Za klobúček sáhnul, ostrý mec vytáhnul, svojí nejmilejší do srdečka bodnul. A ráno, raníčko, ženky se schodily, jeho nejmilejší snídaní strojily. Ach, ženky, ženičky, snídaní nestrojte, mojí nejmilejší košulenku šijte, a mi viset dejte. *) Její milá máti do komory vkročí, svoje bílé nohy všecky v krvi zmočí. Bože můj, Otče můj, co sem udělala, že sem svú dcerečku na ten snub nahnala! A hosti se ptajú, jaký šat jí dajú? Nedejte jí ženský, dejte jí panenský.
Stoji lipka, stoji, dřeva vysokeho. Dřeva vysokeho, lista širokeho. Leži pod ňu, leži, Janiček zraněne. Janiček zraněne, z kusa postřelene. Galanečka jeho plakala o něho. A nasbirala mu desatere mascě. Desatere mascě mazać jeho koscě. Co mo porubane, ać se mu to zroscě.
V tej hodonskej rubanině leží synek, zabitý je, rozmarýnem přikrytý je. Přišla k němu jeho milá, rozmarýnek odekryla. Kdo tě, milý, kdo tě rúbal, krvi tvojí nelitoval. Rúbali mě dva vojáci, od poledňa do půlnoci. Kdo tě rúbal, nech tě hojí, nech tě veze k dochtorovi. Dochtor nemá takej masti, co by zhojil bez bolesti. Má milá má také zeljé, co mě zhojí do neděle.
[: Šla Kačenka na procházku :] až ke mlýnu na tu hrázku. 1) Jak na hrázku vykročila, krásné dítě porodila. 2) Černú pantlú krk zatáhla, po vodince je pustila. Plyň, pachole, dolů vodú, a já zase pannú budu. Jeli tamto tři pánové, a to všeci rétarové. 3) Jeli cestú i necestú, až přijeli k tomu mostu. Na tom mostě bylo jabko, pod tím mostem pacholátko, černooké nemluvňátko. Jeden praví: Vezmime ho, druhý praví: Neberme ho. A ten třetí, ten byl z Boha, vezme dítě do kočára. Do kočára vysokého: Tam najdeme matku jeho. Rychtaříčku, dejte zvonit, pacholeti matku najit. Jak ponejprv zazvonili, hned tam všecky matky byly. Rychtaříčku, ješče jednú, ať se všecky panny sběhnú. Jak po druhé zazvonili, hned tu všecky panny byly. Enom jedna tam nebyla, rychtářova Kateřina. Kateřino, kdes ty byla, kde jsi krásu proměnila? Pod mostem sem šaty prala, tam jsem krásu zanechala. Jiné panny také praly a krásy tam nenechaly. Shoďte ju tam z toho mosta, ať je už té hanby zprostá.
Pošla Kačenka ze mlýna, neslatě na rukách syna. Kole Dunaja chodila, do Dunaja ho hodila, jak by jeho máť nebyla. 1) Rybáři ryby lovili, krásné pachole chytili. Mne tu mamička vhodila, leda ve vínku chodila. A na ratúze zvonijú, panenky z města svádijú. 2) Všecky panenky do rady: Našli jsme dítě u vody. Všecky přišly ve věnečku, jenom Andulka v čepečku. Proč, Andulka, vínka nevzala? Lebo tě hlavěnka bolela? Hlavěnka mě nebolela, ale maměnka bránila. 3) Co pak's tam, dítě, robilo, dyž's po vodince brodilo? Jak pak ty, dítě, jak se máš? Kerú matičku svoju máš? Byla má máti bohatá, pošla do smrti za kata. 4) Vemte ju, kati, pod boky, hoďte ju v Dunaj hlyboký. Kati ju vzali pod boky, hodili v Dunaj hlyboky.
Ta uninská rola černo pooraná, žabiu tam pachouka Uďheli z Unína. A jak ho tam zabiu, do žita odskočiu, skočiu k pohůnkovi: Jak je pachoukovi? Michale, Michalku, odpusti mně vinu, že sem ti do huavy dau smrtelnú ranu. Odpúščám, odpúščám ale velmi ťažko, že je mé srdečko poraněné všecko. Vy tetko Doračko, smutná, neveseuá, nesem vám synáčka v halinečce z pola. Vy tetko Doračko, nic sa nelekajte, pro vašeho syna bíuú puachtu dajte. Michale, Michalku, kdo je ti příčina? Kdo by byu, mamičko? Uďheli z Unína. Že bys mně, Michalku, moheu ešče ožit, ešče bych ti daua košelu zuatem šit. Nechcu já, mamičko, košele zuatovej, už já dávno čekám tej smrti hotovej. Zandite, mamičko, pro tech knězů gbelských, já sa vyzpovídám z mojich hříchů těžkých. Ja, co si, Michalku, gbelských knězů žádáš? A šak ty, Michalku, tolej hříchů nemáš. Jak bych já, mamičko, tolej hříchů neměu? Šak sem já nejednu děvečku podvedeu. Nejednu podvedeu, nejednu okuamau, kerak by sa Pán Bůh na mňa nerozhněvau? A ten gbelský cinter kolem mauovaný, leží tam Michálek pěkně pochovaný. Na jeho hrobečku rozmarýn zelený, to gbelským pachoukom roste na znamení. Na jeho hrobečku marijánek roste, vy gbelské děvčátka, vínky z něho neste. Ta jeho rodina třema řady stáua, tak ho naříkaua, jak muzika hráua. Na nebi hvězdička, na zemi děvečka, tak ho naříkaua jeho frajerečka. Na nebi měsíček, na zemi tatíček, tak ho naříkaua mamička, tatíček.
U tého háječka zelenýho zabili pacholka knězovýho. Zabili ho, on tam leží, jeho frajerenka za ňém běží. Slavkovský hodine slyšet sem bit, přišla mně novinka, že mám umřit. Děkuju tě, moja milá, že se mě při smrti navščivila.
[: V čirém poli strom zelený, :] [: pod tím stromem vojsko leží. :] Tichý větr pofukuje, už sa vojsko pohybuje. Mladý kapral předek vede, jeho koník smutný jede. Můj koníčku hnědovraný, co si smutný, neveselý? Tlačí-li ťa zbroja moja lebo šavla ocelová? Netlačí mia zbroja tvoja, ani šabla ocelová; trápijá mia tvé ostrožky, co píchajú moje bočky. 1) Moje bočky pobolané, od tvých ostroh rozpíchané. Pod Verónú, pod tým kopcem, leží Francúz se svým vojskem. A císař pán proti němu, budú držet spolu vojnu. A princ Karel odkazuje, do Moravy odpisuje. Jedna sestra bratra měla, do vojny ho dat mosela. 2) Běž, bratříčku, běž do vojny, pomož z núze císařovi. Včecí páni z vojny jedú, jejího bratra nevedú. A vy, páni jeneráli, kde ste mého bratra dali? Tvůj bratr je pod Verónú, má hlavěnku porúbanú. 3)
Trubju, hraju i bubnuju, vojačkové maširuju. Težcic bych ja maširoval, dyby mi hdo koňa sedlal. Starši sestra uslyšela, bratrovi koňa sedlala. Ta prostředni šablu dala, ta najmladši zaplakala. Něplačcě, sestry, o bratra, a on přijdzě za tři leta. Už tři leta pomijaju, sestry bratra vyhlidaju. Pytam se vas, pani mili, kaj scě bratra, kaj scě dzěli? Vaš bratřiček v poli leži, krev od něho valem běži. A kůň jeho vedle něho, nohu hřebe, lituje ho. Stavaj, paně, stavaj, nělež, daval si mi holy oves. A včul němáš ani slamy, rozďubu cě straky, vrany. Straky, vrany i ptakove, na ostatku chrobakove.
[: Vím já jeden hájiček, :] v tom hájičku domeček. V tom domečku děvečka, chovala sokolíčka. Čisté žito sbírala, sokolovi sypala. Nemohla ho uchovať, musela ho ven vyhnať. 1) Sedum let ho chovala, na osmý ho pustila. Leť, sokole, do pole, nalítej se do vůle, nazobej se kúkole. Letěl sokol, zaletěl, třikrát Krakov obletěl. 2) Sedl si tam na rynek, na červený kamýnek. 3) A tak vesele zpíval, až se Krakov rozlíhal. Krakovjané měščané všeho díla nechali, sokola poslúchali. Došla k němu hrdlička, jeho vlastní sestřička. Co, sokole, co děláš, žádného smutku nemáš? Jaký bych já smutek měl, když mi žádný neumřel? Umřela ti tvá milá, dvě hodiny s poledňa. Třetí den, co pohřbená, v klášteře pochovaná. Sokol letěl, zaletěl, až na klášter doletěl. Třikrát klášter obešel, žádných dveří nenašel. 4) Jenom jedno okenko: Promluv ke mně, milenko. Dybych mohla mluviti, mohla bych aj choditi. Na srdečku mám kameň, na jazyku mám plameň; to pro tebe, můj milý, že sme spolu chodili.
[: Vím já jednu hospodu, :] je z kameňa bramoru. 1) Je tam hospodská mladá, víno, pivo nalívá. Jedó tam tři pánové, překrásní rytířové. Hej, hospodská, hej, mladá, nalejte nám más vína. 2) Hospodská jim nalívá, po Kačence posílá. Kačenka víno nese, až se jí ruka třese. Netřese se od žbánů, než od zlatých prstenů. Hej, hospodská, hej, mladá, je-li tato dcera tvá? A to néni dcera má, to děvečka služebná. 3) Za tři míry semena od formanů kópená. 4) A když bylo s večera, hospodská na ňu volá: Jdi, Kačenko, postel stlat, ti pánové pudó spat. Co pak je to nového? Sedum let sem slóžila, postýlky sem nestlala. Kačenko, neodmlóvej, co ti kážu, to dělej. Jak Kačenka pokročí, rytíř za ňó poskočí. Ne tak, ne tak, rytíři, já sem z rodu dobrého, z rodu tobě rovného. Dyž si z rodu dobrého, pověz ty mně z jakého? Jsem krále Insperského vlastní dceruška jeho. Dyž si jeho dceruška, vlastní moja sestřička. 5) Sedum let sem tě hledal, co sem s koňa neslízal. A jak sem s koňa slezl, hned sem tebe nalezl. A když bylo za rána, na Kačenku volala: Staň, nevěsto ospalá, na kravičky nedbalá. Žádná vaša nevěsta, a moja vlastní sestra. 9) Poď, Kačenko, k placení, za sedum let slóžení. Sto tolarů jí dala, že jí dobře dělala, ešče pro ňu plakala. Stup, Kačenko, na kameň, a z kameňa na střemen, ze střemena na můj kůň, pojedeme, kde náš dům. Dyž přijedem k mateři, stup, Kačenko, za dveři a ja pudu k mateři. Co bys, matičko, dala, bys o dceři věděla? Dala bych všecko zboží, bych věděla o dceři. Nedávej všeho zboží, podívej se za dveří.
V tem Brodečku na kopečku bijó se tam o děvečku; 1) o keró, o keró? O tó, co má šněrovačku červenó. 2) Tak se o ňu posekali, až tam jednoho nechali, synečka milého, a už teče potok krvi od něho. 3) Kdo nevěří, nech tam běži, šak tam ešče šabla leží, šablička krvavá; umévá ju jeho milá slzama. Pokud ešče živa budu, černo pantlu nosit budu pod šátkem v lelíku, za tu lásku, můj obrázku, velikó.
Na kohótoským vinohrade, leží tam šuhaj poróbané, poróbané. Přišla ti k němu jeho milá, slověnko k němu promlovila. Kde pak’s, panenko, kde pak’s bela, že si mě bránit nechodila? A bránila sem, hájila sem, vezma šáteček, plakala sem. Vezmi, panenko, šatu bíló a zakré mně mó krev nevinnó. Hať nad ňó vrane nekvákajó a černý voči neplakajó.
U Kyjova na dolině leží šohaj v rozmarýně; leží, leží, je zabitý, rozmarýnem je přikrytý. Došla k němu jeho matka, donesla mu v klíně jabka: Tu máš, Janku, můj Janíčku, vezmi si jedno jablíčko. Došla k němu jeho milá, donesla mu rozmarýna: Tu máš, Janku, můj Janíčku, z rozmarýnu máš voničku.
Vyletěltě sokol na oblaky, vynášel se nade všecky vtáky, aj, nade všecko stvoření. Sedl sobě na štymberské veži, protíral si svoje zlaté péří, ach, svoje zlaté péřičko. 1) Střelil po něm štymberský král prudce, poranil mu jeho věrné srdce, aj, jeho zlaté srdéčko. A přiletěl k milé pod okýnko a zavolal: Pod, otevř, milenko, ach, spíš-li lebo mě slyšíš? A já nespím, já tě dobře slyším, ale já sem žádného nepustím, jenom vtáčka sokolíčka. 2) A tak se s ním dlóho domlóvala, až ho potom po hlasu poznala, poznala a zaplakala. Vítej, vítej z daleké krajiny, povidej mně zlé, dobré noviny, jak se ti ve světě vedlo? Zle se vedlo, má milá děvečko, zraněné je to moje srdečko, ach, zraněné je na stokrát. Kdyby byla v tém moc Boží daná, hojila bych tvé srdečko sama, ach, od večera do rána. Dej, má milá, kopat hrobek nový, do něho dej mé srdce raněné, nechať si v něm odpočine. 3) Od večera do rána hojila, ráno si ho pěkně nastrojila, večer k hrobu sprovodila. 4) Lež tu s Bohem, můj milý synečku, lež tu s Bohem, sivý holubečku, lež tady s Pánem Bohem! Zvoňte zvony na všecky tři strany, umřelo mně moje potěšení, jakého ve světě néní.
V černym lese při pěknym kopečku [: namluval tam synek švarnu děvečku. :] A tak dluho ju sobě namluval, ež zeleny vinek s jeji hlavy sjal. Prosim tě ja, prošvarny Janičku, něbraň mi zavolať na svu mamičku. Volaj, volaj, šak se nědovolaš, šak v tym černym lese ptačka něslychať. Jak ponajprem hlasem zavolala, hned se v černym lese chojka lamala. Jak po druhej hlasem zavolala, hned bystra vodička z Dunaja lela. Jak po třeti hlasem zavolala, jeja mamička hned z hrobu vstavala. Zhůru, staňte, rozmili synove, už se s našu Anu v horach zle děje. A synove z hrobu povstavali, na svoje koničky vrane sedali. Potkali tam jedneho Janička, byla zkrvavena jeho šablička. »Cos udělal, rozmily Janičku, že maš zkrvavenu svoju šabličku?« Letěla tu bila holubička, a ja sem ji střelil prostřed srdečka. Něbyla to bila holubička, to byla, Janičku, naša sestřička. Kaj si poděl, rozmily Janičku, kaj si poděl tu našu sestřičku? Zakopal sem v lese při chodničku a přikryl sem ju zelenu chvojičku. A hned Janičkovi hlavu sťali, na tej hlavě jemu klobuk něchali. Na klobuček psali zlate litery, by lide věděli, čim se provinil.
Má mamičko stará, skala na mňa letí, namlúvá mia vdovec, má patero dětí. Zingaj mně, hubo má, dokad jsi slobodná, šak zingat nebudeš, až za vdovca půjdeš. Budú ti zingati jeho drobné děti, keď budú chleba ptať, nebudeš ho měti. Budeš jim krájávat po malém krajíčku, budú si naříkat tu jejich mamičku.
Ach, oře, oře pánů pacholek, [: koně pohání ten jeho synek :] Ach, oře, oře od meze k mezi, až se dooře, kde milá leží. Ach, leží, leží na třetí mezi: Pověz mně, milá, co v tobě vězí? Ach, vězí, vězí mé těžké hříchy, že sem dělala z mládenců smíchy. Mívala-li jsem, budu mít ješče, abych věděla, proč mě Bůh tresce. Ach, tresci, tresci žebra i kosti, jen mě nesklamej na poctivosti.
Dy sem byla panenku, sedala sem v okenku, v okenečku, v okně s mladeněčkem potmě. Tak dluho sem sedala, ež sem jmeno dostala; moje jméno panno jest mi zakazano. Do kostela zvonili, by se panny schodily, a ja něbožatko kolíbám diťatko. Ty najmladší sestřičko, poď kolibať maličko! »Kolib si ho sama, dy’s je jeho mama.« Stoji, stoji lipina, pod lipinu děvčina, smutna, něvesela, kolibať musela. Hulaj, nynaj, můj synu, maš matičku hrdinu, tatička jedneho, šelmu falešného.
Stojí v poli broskviňa, pod broskviňú děvčina, nízká, nevysoká, hezká, černooká. Co to stojíš, co je ti? Vybila ti tvá máti? Lebo ti hřešila tvá maměnka milá? Ani mně nevybila, ani mně nehřešila, a já stojím sama, všecka uplakaná. Do kostela zvonijú, panenky se strojijú, a já nebožátko kolíbu děťátko. Ty sestřičko nejmladší, tebe já mám nejradší, pokolíbej mně ho, budeš tetka jeho. Já kolíbat neumím, za kolébku se stydím; kolíbej si sama, šak si jeho mama. Všecky panny tancujú, pěkně jedna za druhú, a já nebožátko kolíbu děťatko.
Daleká, široká cesta po Volomóc, zkázal mně můj milé na stokrát dobró noc. A já mo děkojo z jeho dobré noce, že se nevespale moje černý voče. A copak dělale, že se nevespale? Čekale milýho až do dně bílýho. Deň bílé jož vešil, seneček nepřešil; snad ho voda vzala, lebo na vojno šil. Voda ho nevzala, na vojno se nedal, jenom že své milé včerá vypovídal.
U kyjovskej Boží muky sedijá tam třé kohúti. Žádný neplače, každý zpívá, že si, má milá, žalostivá. Ja, kerak já a překerak mé srdečko nemá plakat? Dyž si spomenu na milého, jaké bývaly slova jeho! Slova jeho přetajemné, mé srdéčko plače ve mně. Ja, mé srdečko plače ve mně, ja, že je všecko rozželené. Ešče, milá, ešče jednú proukaž mně lásku věrnú! A jak ti ju mám proukázat a s tebú si svět zavázat? Byla láska, už jí néní, skovala se do kamení. Do kamení, do drobného, do srdečka falešného.
Měla sem synečka jako jiskerečka, udeřila střela do jeho srdečka. Uder, střelo, uder, enom ho nezabí! Po čem by hledaly moje očka černy? Galán jsi ty, galán, ale na hodinu, jak by mé srdečko nemělo rozumu. Ale mé srdečko dobrý rozum mělo, že se ledakomu ošidit nedalo. Hořelo srdečko, hořelo plamenem, a dyž dohořelo, zostalo kamenem.
Měla sem včerá synečka, měl oči jako trnečka, dneska už ho nechco, slyšela sem neco, láli mo jeho matička. Přišel k nám včerá syneček, voněl mně jako hřebíček; dneska už ho nechco, slyšela sem neco, láli mu jeho tatíček. Láli mu rodiči vobá, že su pro něho chudobná; chudobná děvečka pro teho synečka, že su pro ňé nešikovná.*)
Na lichnovskych horach seje syneček hrach, galanečka jeho dive se na něho. Nědivaj se na mne, galanečko moja, něbuděš ty moja, to něni věc možna. Něvěřiš, synečku, něvěřiš ty v Boha? A to je věc možna, že ja budu tvoja. Budě-li, synečku, tvoja kera ina, s tu tobě mily Bůh požehnani něda. Esli mne ošidiš, ten hřich na tě spadně, těžko budě, synku, zapominať na mne. Ach, už budě, synku, něskoro nařikať, dy vas něrozvodi krom ryl a motyka. Dyž ty se oženiš, ja budu slobodnu, možu se obratiť na keru chcu stranu. Nepřijdě-li jeden, přijdě zase inši, ešče mi može byť memu srdcu milši. Chudobna děvečka je rovně dar boži, čekaj ty, synečku, co na tě Bůh vloži.
Na tom našem dvoře je studýnka, Bože! Kdo se z ní napije odejít nemože. Napil se z ní, napil jeden šohajiček, nemohel odejít od naších děvčiček. Od naších děvčiček, ani od okýnka, až ho provodila ta jeho panenka.
Nocovali, nocovali [: tři malíři u nás, :] dala sem si vymalovat šohajíčkův obraz. Nocovali, nocovali u nás po tři noci, dala sem si vymalovat jeho černé oči.

Pages