mu

Displaying 1 - 100 of 372
Ďieuča šati pere a kňaz sa mu smeje
Když jsem já k vám chodívával, pejsek na mne štěkávával; já mu házel z kapsy kůrky: pust mě, pejsku do komůrky. Na okýnko jsem ťukával, vaši dceru jsem volával: vaše dcera velmi pyšná, ani za mnou ven nevyšla.
Děvčátko maly po poli chodí, hledá sobě bylinečku, hlava mu bolí. Bylinko malá! kdybych tě znala: jistě bych si mládenečka přičarovala. Ale ne všecky, jenom jednoho: vybrala bych sobě ze sta nejvěrnějšího.
Měla jsem milého, umřel mi na klíně: dala jsem mu dělat truhličku v Kolíně; truhličku v Kolíně, a víko v Kostelci: abyste věděli, falešní mládenci!
Sedí milá za stolečkem, jako z růže květ, sama sobě povídala, že jich měla pět. Jeden si ji zamiloval, druhej mu ji vzal; a třetího srdce bolí, že jí nedoslal. Čtvrtej stojí pod okýnkem, utírá oči; a ten pátej při muzice šátečkem točí.
Za tím naším háječkem zraje pěkný žito: můj milej je daleko, je mi ho přec líto. Já mu pudu naproti, vemu pěkný šaty, dám mu hezkou hnbičku a srdéčko taky.
Náš Honzíček, maly poupě, šoupával on se po sloupě nahoru, pak dolů k Zápotockejm do dvoru. Zápotocká to viděla, starému to pověděla: „Pudu tam! je-li tam, já mu hodně vylupám!“ Honza slyšel hubováni, nechal dívčky milování, utíkal, pospíchal, by ho starej nedostal.
Paňmámo! milej jde k nám: jakou mu večeři dám? Večeře hotová, pečínka skopová, pivíčko přinešeny pro moje potěšení. Paňmámo! milej jde k nám, jakou mu postýlku dám? Postýlka dubová, peřinka prachová, běloučké povlečení pro moje potěšení. Panímámo! milej jde k nám, jakou já mu večeři dám? Večeře hotová: pečínka skopová, ještě k tomu pivíčka žbán.
Když jsem šel k mej milej, pes na mě vrčel, já mu dal kůrčičku, jen aby mlčel: Kuráž! Kuráž! kůrčičku tu máš: jen na mě nes těkej, když já jsem u vás! Přišel jsem k okýnku, tiše jsem klepal, nešťastnej Kurážek hned ns mé štěkal: Kuráž! Kuráž! kůrčičku tu máš: buď jenom ztichounka, když já jsem u vás! Má drahá Lidunko! ach moje zlato! a Kuráž: haf, haf, haf! nic nedbal na to. Kuráž! Kuráž! svědomí nemáš; sice bys neštěkal, když já jsem u vás! Najednou pantáta ze dveří vyšel: já skokem ze dvora, kudy jsem přišel. Kuráž! Kuráž! ty lásky neznáš; sic bys byl neštěkal, když jsem byl u vás. Následující sloha jest patrně přídavek pozdější a předešlým jen na závadu: Vždyť já jsem neštěkal, já jsem jen vrčel; kdybych to byl věděl, byl bych radš mlčel. Špetni jen: Kuráž! kůrčičku tu máš; já ani nemuknu, když budeš u nás. Srov. Jič. Zpěv. 330; Suš. 208.
Na tom mostě travička zelená, na tom našem mostě tráva roste: žala ji má dívčka, je eště maličká; a já na ni počkám, až doroste. V tom našem sádečku[23] tra vička zelená, v tom našem sádečku tráva roste; žne ji tam Ančička, je ještě maličká: já si na ni počkám, až doroste. Proč pak bych nečekal, když je moje milá? proč pak bych nečekal, když je moje? kdo mně za ni pude, dobře mu nebude: jest-li ho dostanu, zle mu bude!
Stála na zahrádce v zlaté šněrovačce. Měla čepec zlatý, vlásky kudrnaty. Košilicka tenká, šila ji panenka. Šila ji z hedbáví v tom zeleném háji. Šila, vyšívala, žalostné plakala. „V té zámecké věži tam můj milý leží. Vartu k němu dejte, ať mi neodejde.“ Vartu k němu dali, čtyry kyrysary. A y širokém domě sedlali mu koně. „Koně mně sedlejte, dlouhý palaš dejte. K tomu karabinu za mou mladou ženu.
Vyběhla z domu, pošeptala mu: „Máš jít, holečku, máš jít na vojnu!“ Na vojnu pudu, bojovat budu: co vybojuju, tobě daruju. Vybojoval jsem koně vraného: sedni, má milá, sedni na něho. Na koně sedla, hned celá zbledla: kam jsi, má milá, krásu poděla? „Poděla jsem ji do širých polí: ach což mne nyní srdéčko bolí!“
Za našima humny dlouhé pole, ono tam voralo mé pachole; zavoralo je tam všecku lásku: což jsi to učinil, můj obrázku! „Proč vy mi děvčátka, zapíráte, kam vy na tu trávu chodíváte? na trávu, na trávu, na travičku a na tu zelenou votavičku?“ Já jsem ji požala včera na vlas, a ona vyrostla do rána zas: jak ta tráva roste, zlatej chlapče! tak mi mé srdéčko v těle skáče. Když jsem šla na trávu za panskej dvůr, voral tam můj milej volkama zůr; já mu pěkně dala pozdravení, neděkovalo mi potěšení. Hněvej se, můj milej, hněvej, hněvej, třebas na mě nemluv tejden celej: fěrtoušek na raby budu nosit, ještě ty mne, chlapce, přijdeš prosit!
Dej, Bože! Barboře Martina s kosou, aby jí nasekal travičky s rosou. Než trávy nasekal, kosa mu spadla; než kosu nasadil, tráva mu zvadla.
V tom našem sádečku je mnoho modráčků: žala tam má milá zelenou travičku. Když trávy nažala, sedla na cestičku: „Pojď, já tě pohladím, můj zlatý Jeníčku!“ Kolik mu na hlavě vlásků pohladila, tolik-tě slziček z očí svých vylila. Vytáh šátek z kapsy, utíral čelíčko: Proč pláčeš, naříkáš, má zlatá holčičko? „Kterak nemám plakat a sobě naříkat, když mne má pásnička nemůže obměstnat? Ani má pásnička, ani má suknička: to jsem já dostala od mého Jeníčka!“ Vzal ji za ručičku, ved ji ku krámečku: Já ti koupím pentli, nastav si sukničku. „Já bych nastavila, kdyby platná byla; jen kdybych já tebe byla nespatřila!“
Na kobelí hůře náš synáček voře; chodějí mu koně na hedbávný šňůře. Ta kobelí hůra celá pošlapaná; chodí tam má milá celá uplakaná. Co pláčeš, naříkáš, když mě tu eště máš: potom můžeš plakat, až mne neuhlídáš.
Kdybych já věděla, kdo mne s milým loučí, nasypala bych mu soli mezi oči. Soli mezi oči, písku mezi zuby: aby nevypouštěl 1) falešných slov z huby. Byla je příčina stará baba jedna, ta je naše srdce od sebe rozvedla. Dopust, Bože! dopusť na babicí hřmění, by na ni pršelo devět dní kamení. Devět dní kamení, desátý den trní: by víc nerušila věrné milování. l) aby nerozváděl, co se komu líbí. Tím se někdy ta píseň také zavírá.
Pršelo, bylo tma, holubička zmokla,[25] nemohla doletět k milému pod okna. Nemohla doletět, vzkázaní vyřídit: Vzkázal tě, Andulko! tvůj milej pozdravit. „A já mu zas vzkážu, že já se nehněvám, aby jen k nám přišel, že já ho ráda mám.“
Ach pole, políčko, pole nevorané! pase tam Jeníček čtyry koně vrané. Pase je tam, pase, brodí nohy v rose: jde k němu Andulka, pacholátko nese. Nesu tobě, nesu tu synáčka tvého: když jsi mne miloval, miluj taky jeho! Nech si ty synáčka, já tobě zaplatím: dubový stoleček tolary posázím.“ Já nechci tolaru“, nač mi ty peníze? jen tebe, Jeníčku! chci míti za muže. Kdybysi nasázel, co v rybníce řásy, ty mně nezaplatíš mé panenské krásy. Kdybysi nasázel, co na louce sena, ty mně nezaplatíš poctivého jména. Kdybysi nasázel, co písku drobného, ty mně nezaplatíš věnce zeleného! V tej naší maštalce jsou tam novy stání: češe tam holeček čtyry koně vrany. Češe je tam, češe, pěkně přistrojil se: jeho nejmilejší synáčka mu nese. Nese mu ho, nese v tom bílém fěrtoušku: Tu máš, můj holečku, naši věrnou lásku! Už s věnečka mého opadalo kvítí: když jsi mně svět zkazil, musíš si mě vzíti. „Já nechci, nevemu, radši ti zaplatím: žlutými dukáty stoleček posázím.“ Kdybysi nasázel co v lese jalovce: ty mně nezaplatíš zelenýho věnce. Kdybysi nasázel co na dubu listí: ty mi nezaplatíš mojí poctivosti. Kdybysi nasázel co na poli klásků: ty mi nezaplatíš mou upřímnou lásku!
U našeho jezera stojí lipka zelená, a na tej lipce, na tej zelenej tři ptáčkové zpívají. Nebyli to ptáčkové, jsou to kavalírové: oj raději se o jednu dívčici, kterej ji z nich dostane. Jeden praví: „Bude má;“ druhej praví: „Jak Bůh dá;“ a třetí praví: „Mé milé srdéčko! co že jsi ty tak smutná?“ Jak pak nemám smutná být? starého mi kážou vzít: rozžehlo se srdéčko moje, nemohu rozveselit. A v tej naší komoře je tam zelené lože: oj lože, lože pěkné zelené! kdo na tobě spát bude? Bude-li tam starý spát, bodejž rána nedočká; a bude-li mladý pěkné úrody, bodejž mu Bůh zdraví dá.
Vyrostla mně bílá růže, trhat já ji nebudu: milovala jsem Vojtíška, milovat už nebudu. Milovala jsem ho věrně, v srdci jsem ho nosila; toho jsem se nenadála, žeby láska šálila. Šel můj milej po ulici, měl klobouček na stranu; lidé jsou mu povídali: Tamhle vidíš svou pannu. „Nemluvte mně, lidé, o ní, hledět na ni nemohu; jak ji spatřím jedním okem, sklopím hlavu hned dolu.“ Když jsi na mě hledět nemoh, proč jsi za mnou chodíval? já jsem tebe neprosila, abys ty mne miloval. Měl jsi dvéře otevřeny do srdce upřímného: ale nyní jsou zavřeny, nepřijdeš víc do něho! Což pak jsem ti udělala, že mne teď nenávidíš? vždyť jsem ta, která jsem byla, proč pak se za mě stydíš? To mám já teď za upřímnost, kterou jsem k tobě měla; pro tebe bych, nejmilejši, krev byla vycedila! Rozpomeň se, nejmilejši! na tvoje slibování: že tě bude pán Bůh trestat, nedá ti požehnání. Rozpomeň se, nejmilejši! na moje mladá léta: léta s tebou jsem ztratila – po radosti je veta! Živobytí bych si vzala, však jsem si ho nedala: věčnost věčší, než celý svět, toho jsem se lekala.
Což je ta láska zlá, když se milují dvá: když se mají rozcházeti, naříkají obá. Když jsme se loučili v zeleném háječku: co jsem pro tebe vystála, můj zlatej holečku! Když jsme se loučili pod zelenou jedlí: přenešťastní jazykové, že jsou nás rozvedli! Když jsme se loučili pod zeleným dubem: vždycky jsem ti říkávala, že svoji nebudem. Ruku mu podala, do pláče se dala: Kýž jsem tebe, můj holečku, byla nepoznala!
Měla jsem milého švárného, nebylo mu v světě rovného; kamarádky moje mně ho záviděly, odloudily ho. Ten mne vždycky věrné miloval, že budeme svoji, sliboval; ale v krátkém čase láska zkazila se, on mne zanechal. Říkávala jsem ti důvěrně, abys neměl jiných mimo mě; ty jsi na to nedal, jiných sobě’s hledal, mně jsi dal kvinde. Vždyť já nemám srdce z kamenu, když jsi na tě, chlapče, zpomenu, jak lidé mluvili, když tebe viděli s ní stát na prahu.
Měla jsem já milovníčka jednoho, ach jednoho, nebylo mu v šírém světě rovného, ach rovného: ten mě dlouho miloval, že budem sví, sliboval, a nyní mne naposledy zanechal, ach zanechal! Vždyť pak není mé srdéčko ledacos, ach ledacos, aby mi chtěl ubližovat ledakdos, ach ledakdos; mé srdéčko upřímné div žalostí nezhyne: kdo je souží, toho pomsta nemine, ach nemine!
V Jičíně troubili, až se všecko rozlíhalo, můj milej zaplakal, až mu srdce usedalo; troubili marš, loučili nás: „Však my se shledáme brzo, brzo, brzičko zas!“ Já jsem mu na cestu mnoho štěstí vinšovala, pěknejch pár obrázků ještě jsem mu darovala; pár obrázků k rozloučení: by lidi věděli, že byl moje potěšení.
Slunéčko za mrak zachází, bolí mě mé srdéčko: že ty na mě zapomínáš, má předrahá perličko! ale jak ty zpomeneš, až si jiného vemeš: on se bude s tebou vadit, ničím vinna nebudeš. Přijdou na tě smutné časy, musíš v koutě sedati; jak slepice vejce snese, ‚ hned je musíš prodali; musíš mu jít pro tabák, nechť je zima nebo mráz, třebas měla, má panenko, vodou brodit až po pás.
Jest-li mě ráda máš, vyprodej, kde co máš, abys mě z té vojny vyplatila; jest-li mě vyplatíš, na mně to neztratíš: za to ty pak budeš moje milá. ..Můj zlatej holoubku! kdybys měl chaloupku, ještě bych si na tě pomyslila: ale do podruží, to mě všecko mrzí, to mně má matička váli nedá.“ Kdybys měl stateček, jako jsi chlapíček, panímáma by nám nebránila: ale do podruží to ji všecko mrzí; to mně panímáma nedovolí. Kdyby byl stateček jako je chlapeček, žeby mu matička dceru dala: ale do podružství že ji nepropustí, žeby jí radši smrt udělala!
Jeničku, bloudíš, že za mnou chodíš: já už mám jiného, ty o tom nevíš. „Která je bodná, víc hochů nemá; má svého milého a je mu věrné.“ Dítě mé milé! netrap mne dýle: jest-li mé ráda máš, řekni upřímně. „Což je to platno ráda tě míti: když si mne nemíníš upřímně vzíti!“
Nad tím naším domkem vlašlovička lítá: nenadála jsem se, že mne milej nechá. At nechá, nenechá, já pro něj nezkážu: já takové hochy za podvazky vážu. Nevážu, nevážu, ale vázat budu: tobě to, můj milej, na vzdor dělat budu. Kolem našich oken vlašlovička lítá: vždyť jsem to říkala, že mne milej nechá! At nechá, nenechá, já mu předce zkázu: že já takového hocha darebného za podvazek vážu. Za podvazek vážu, pod kramflíčkem nosím: že se takového hocha darebného docela neprosím.
Jsem-li já chudobná, chudobné mateře: předce neotevřu ledakomu dvéře. Dříve než otevru, já se jeho zeptám: jest-li stojí za to, že já mu otvírám? Nestojí-li za to, však já mu odpovím: že o takového hocha darebného docela nestojím.
Kdo to jde k nám? já ho neznám; já si mu ručiček špinit nedám: ať si koupí rukavičky, aby mně nešpinil mý ručičky.
Tu káká, poslúchá, buši nastrkuje, tu káká, poslúchá, co mu řeknu: co pak bych tě řekla, ty vobludo zteklá! jdi chlapče fortelnej, jdi do pekla! Takovejch sadílků jsem mnoho přečkala, kerej dycky říká: „za dvě leta!“ dyž dvě leta minu, von běží za jinú: ty chlapče fortelnej jdi do pekla!
Hradčansky hodiny pěkně bijou, že odtud mládenci pryč odejdou: půjde-li můj milej, já půjdu s ním; má-li co v uzlíčku, všecko mu s ním.
Vondrojic panenky jsou tuze pyšný: vodřelý kocoura pod černou višní; předek mu vařily, zadek mu pekly: bodejž se ty pyšny panenky ztekly!
Ty Cekovské krávy mají málo trávy, mají děvky ucourany – rády by se vdaly. Jedna má kováře, druhá perníkáře, třetí stojí na ulici, čeká šindeláře. Když se ho dočkala, hubičku mu dala: „Hleďte, hoši! na mou kuši, já jsem se už vdala.“ Ta jedna se vdala, druhá tak zůstala, třetí sobě naříkala, že to promeškala.
Stojí hruška v širém poli listu zeleného, rejho-rej, ritum-rej, listu zeleného. Pod ní stojí má panenka líčka červeného, rejho-rej, ritum-rej, líčka červeného. Šel tam tudy její milej: Pozdrav pán Bůh, děvče! rejho-rej, ritům rej, pozdrav pán Bůh, děvče! Ona mu poděkovala: „Dejž to pán Bůh, ševče! rejho-rej, ritum-rej, dejž to pán Bůh, ševče!“ Jsem-U ševcem, za to ševcem budeš míti muže, rejho-rej, ritům rej, budeš míti muže. „Dřív mně musíš střevíčky šít z komárovy kůže, rejho-rej, ritum-rej, z komárovy kůže.“ Ty mně musíš košilku šít bez niti, bez jehly, rejho-rej, ritum-rej, bez niti, bez jehly. „Ty mně musíš sámek stavět na zelným košťáli, rejho-rej, ritum-rej na zelným košťáli.“ Košťál zvadne, zámek spadne, ty má musíš býti, rejho-rej, ritum-rej, do nejdelší smrti.
Já měla hezkyho milyho, já jsem ho ráda měla: jak jen na okýnko zaklepal, já jsem mu otevřela. „Máš-li ty hezkyho milyho, pěkně ho vyprovázej: jest-li tě falešně miluje, kamením za ním házej.“
Šel tudy, měl dudy, ani nezapískal: bodejž mu ty dudy rarášek roztřískal!
Hejhá! hejhá! Janek tam bejvá: v hospodě v setnici ztratil tam čepici; Anka ji hledá, že mu ji nedá.
Komu se tak podařilo, jako tobě, Vávro: koza se ti okozlila, není tomu dávno. Komu se tak podařilo,1) jako tomu tkalci: koza se mu okozlila, kůzlata šly k tanci. 1) Kýž by nám to pán Bůh dal, jako tomu starci atd.
Tskhle v Rokycanech, takhle v Rokycanech po lehoučku tancujou: takhle v Rokycanech, takhle v Rokycanech po maloučku pracujou. Má milá máti! mám-li mu dáti hubičku nebo dvě, že mi je vrátí. „Mé zlaté dítě! ošidil by tě: dal by ti hubičku, zanechal by tě.“
Ráda – ráda– – ráda bych se vdávala: vzala bych si husara s zrzavejma fousama. Tři sta zlatejch mám, husaroj je –dám, dám, dám, na mou kuši mu je dám.
Měla jsem milého hulána, hulána, měla jsem ho ráda: měla jsem střibrnej prstýnek, prstýnek, já jsem mu ho dala.
Všickni se ptajou, komu to hrajou? – Janečkovi, Holečkovi! Nic se neptejte, jen vy mu hřejte – Janečkovi, holečkovi!
Mládenec má dobře, ten se ženit muže: ale panna ne tak, ona musí čekat, až jí ňákej zkáze. Mládencovi dobře, on se ženit muže, co mu srdce káže: ale panně ne tak, ona musí čekat, až jí někdo vzkáže.
Kdyby mně to pán Bůh dal, aby si mě dudák vzal: dudy bych mu nosila, chleba bych mu prosila; kdyby mne to pán Bůh dal, aby mně jen zadudal!
I kdo si mě přec veme, já mu povím upřímně, co já mám, co já mám v hrobový truhle: Mám tam tři homolky a domovy peroutky, a taky, a taky másla na dolky.
Lamentací mám na srdci, to pro mého milého, že mi včera odpověděl, a já nemám jiného: herež, herež! já nic nedbám, proto já se přece vdám; a kdo koli za mnou přijde, nábytek mu všechen dám. Starý necky, dvě vařečky, a truhlu rozlámanou; postel ta je rozbořena a pokryta peřinou: na peřině cíchy není, peří jsem z ní prodala, a penise na špacíru se svým milým propila.
Když jsem já pod okny stál, nesměl jsem vejíti dál: jak pěkně troubili, mou milou loudili, já nesměl do světnice – což jsem měl těžký srdce! Když jsem šel okolo vrat, slyšel jsem muziku hrát: trubači troubili, mou milou loudili, já musil pod okny stát.
Když jsem si tě nevzal za ženušku, já si tě vyvolím za družičku, abysi mně eště poslúžila, na mú hlavu věnec položila. „To se tě, muj chlapče, nemůže stát, já tě ho pro lítost nemůžu dát, pro pláč do kostela nemůžu jít – o lásko fortelná, musíš vodjít!“
Ach ouvej, ouvej! hlavička bolí: pojď sem, můj holečku, a zavaž mi ji. Hlavičku váže, ruce mu klesly: co jsi, můj holečku, co’s tak uleklý? „Já jsem se nelek‘, ale jsem se bál, že mně má panenka v rukou umírá.“ Já neumírám, ale se trápím: pro tebe, holečku, svou krásu tratím. „A když ji tratíš pro mě samého, chci já tě milovat do dne soudného.“ Do dne soudného, až do své smrti chci ti, můj holečku, upřímná býti.
Koupala se má panenka v vodě studený, přijel je k ní mládeneček[46] na vraném koni. A co děláš, má panenko, v vodě studený? „Čepce šiju, věnce viju[47] z růže červený.“ Komu pak dáš, má panenko, věnce zeleny? „Jeden tobě, druhý sobě, třetí družbovi.“ Proč jsi mi ho dřív nedála, když jsem chodil k vám? „Když jsem rozumu neměla, který nynčko mám.“ Zadrž ty mi, má panenko, koně vranýho, a já sobě půjdu nažit 3) ovsa zralýho. „Jak živa jsem nedržela koně vranýho: radši půjdu sama nažit – ovsa zralýho!“ 3) až mu nažnu, mé srdéčko, ovsa zralýho. Co jsem živa, můj nejmilejší! koně se bojím: tobě ho předce, mé srdéčko, směle podržím!
Družička. Kdo chce míl o svatbě růži živou, ten nesmi milovat žádnou jinou: pán Bůh vládne, komu padne, musí ji milovat, až mu svadne. Družba. Já ji chci milovat, já ji chci mít; budu ji milovat, kdy budu chtít: při snídaní, při obědě, a večír vezmu ji do postele.
Žádnému tak není, mámo, jako vám: když si ustelete, nestejská se vám. A já ubožátko sama na peci: obrátím se v pravo, obrátím se v levo, všude mě tlačí. Dá-li pán Bůh zdraví, já se taky vdám: obejmu Honzíčka, hubičku mu dám.
Dvanácte panen usnulo pro lásku svého milého; jen jedna nespala, milého čekala. Čekala na něj s muzikou a s toužebnosti velikou; když se bo dočkala, radostí zplesala. Jak promluvil k ní slovíčko: „Kde jsi, má zlatá hrdličko?“ hoed jeho poznala, hned se mu ozvala. „Jdu k tobě, mé potěšení, jdu pro tvé obveselení; máš mne služebníka svého milovníka. Budem se spolu radovat, budem se věrně milovat, a to každou dobu až právě do hrobu.“
Já jsem se se všemi rozlúčila: mamičku nikde jsem nevidíla! Eště se podívám po dvorečku, esli tam huhlídám mú mamičku. Kde pak je má zlatá, má mamička, ať mě vyprovodí ze dvorečka? Co já se navolám, navohlížim: já vás, má mamičko, přec nevidím! – „Jak pak ji huhlídáš, když jí nemáš? když na hřbitově spí, jí nezvoláš!“
Letí, letí pták 1) přes zelenej sad; nad dvorem se točí, zdvihá k nebi oči, Andulku volá. „Anduličko má! jsi-li upřímná, nejsi-li tak pyšná, abys trochu vyšla sama jediná.“ Vyjít nemohla, poslala posla: „Jdi, můj milý posle, vyřiď mu to dobře, jako já sama.“ Posel v hrdlo lhal, a sám namlouval. „Ach, já přenešťastná, že jsem ven nevyšla sama jediná!“ 1) Přiletěl je pták do těch našich vrat; tam líbezně zpívá, k nebi oči zdvíhá: „Andulku bych rád!“ Leť měsíčku, leť přes ten celý svět; leť měsíčku vz-vejši, k mojí nejmilejši kolo udělej. Kolo udělej, ven ji vyvolej: není-li tak pyšná, aby ke mně vyšla sama jediná. Ona nevyšla, poslala posla: „Jdi, můj, milý posle, zprav mně to tak dobře jako já sama.“ Posel zpravoval – 1) milý v hrdlo lhal: tu pěknou děvečku v růžovém věnečku sobě namlouval. 1) Posel zpravoval, sobě namlouval: sám sebe mu chválil a děvečku hanil, že je lenivá. Jak uslyšela, ven vyskočila: v zeleným věnečku, zlatým prsténečku se zatočila.
My máme mladú ženu, ženu, my máme mladú ženu: kdo ji chce vidíti, muši nám platiti, nebo mu klobúk vemu! Potom tancují dále, zpívajíce:
Kočka se vdávala, pes se ženil; náš kulhavý valach za družbu byl, a slepá kobyla za družičku: dala mu šáteček a kytičku.
Náš táta si mámu chválí, že mu málo dříví spálí: při maličkým polínku uvaří mu polívku. Náš táta má hodnou máma, já takovou nedostanu: a bych dost daleko šel, snad bych ji přec nenašel. Náš mlynář si ženu chválí, že mu málo dříví spálí: postavila na úkrop, spálila mu novej plot!
Povadil se krejčí s svou milou ženou, že mu dala kaši nedovařenou.
Zakukala žežulička na rozcestí v háji: kerá žena muže bije, každá bude v ráji. Zakukala žežulička v šírém poli pěkné: kerej muž svou ženu bije, hořet bude v pekle. Zakukala žežulička v háji na rozcestí: kerej muž svou ženu bije, dá mu pán Bůh štěstí. Zakukala žežulička pěkně v šírém poli: kerá žena muže bije, na mršník se hodí.
Měla jsem já muže – ach Bože milý! teď na něj zpomínám každičkou chvíli. Přeškoda mého manžela, že jsem ho smutná ztratila! Nařezal řezanky, nasekal trávy, slepice ohledal, podojil krávy. Přeškoda atd. Dvoreček mi zamet, naštípal dříví, v kamnech mi zatopil, vyčistil chlívy. Přeškoda atd. Vody mi nanosil, uvařil jídla: přec neužil se mnou dobrého bydla. Přeškoda atd. Nití mi nasoukal, přebíral kroupy: a já mu říkala: ty troupe hloupý! Přeškoda atd. Já měla kalhoty a on měl sukni; proto mi nastali časové smutní! Přeškoda atd. Měla jsem manžela vždy po své vůli: nyní mám manžela, maže mě holí! Přeškoda mého manžela, že jsem ho smutná ztratila!
Že to pivo nevypiju? že to pivo vypiju! že ten žbánek o ten trámek, že ho taky rozbiju. Že to pivo nevypiju? že to pivo vypiju! tamhle stojí můj kamarád, já mu taky připiju!
Kdybych já věděla, co dělá Matěj, já bych mu poslala na pivo zlatej,[63] na pivo zlatej, pěknej kulatej: aby se nabumbal[64] můj zlatej Matěj.
Už je Vávra nebožtícek, už je Vávra nebožtík: dej mu pán Bůh věčnou slávu, už nebude s námi pít!
Jak jsem já šenkýře vofouk, vofouk, že jsem já mu z řadu vyfouk, vyfouk. Proto jsem mu z řadu vyfouk, vyfouk, že von mi do řadu přifouk, přifouk.
Och my ubozí sirotci! my pijem, my pijem, my pijem, my pijem, my pijem ve dne i v noci. Kdyby to pivíčko skonalo, coby nás, coby nás, coby nás, coby nás, coby nás sirotků zůstalo! Pivo svůj obyčej mívá, že z moudrých nemoudrých, z nemoudrých že moudrých, že z moudrých bláznů nadělá. Dva ho vedou za ramena, aby ne-, aby ne-, aby ne-, aby ne-, aby nekop do kamena. Třetí mu nohy srovnává, tu pravou přes levou, tu levou přes pravou, nohu přes nohu přendává. Kaluže jako dláždění, sloupům – pům – pům, pům – pům – sloupům, sloupům dává pozdravení. Lidi koukají z oken ven, myslejí, myslejí, myslejí, myslejí, myslejí, že jdou s nedvědem: a oni s kmotrem Matějem!
Už ho vedou Martina, kapsa se mu ztenčila: hrajte mu, trubte mu, muzikáři, marš, aby měl Martinek před ženou kuráž! Už ho vedou přes zahradu, jeden napřed, druhej zadu: hrajte mu, trubte mu, muzikáři, marš, aby měl Martinek před ženou kuráž! Už ho vedou, Martina, kapsa se mu ztenčila: co pak řekne jeho žena, stará Mařena?
Blaze tomu, kdo nic nemá: nestará se, kam co schová. Směle lehne, směle vstane, žádnej mu nic neukradne.
nic
Na lom svělé nic dobrého:[66] okrad chudej potřebného. Udělal mu škodu ráznou: uřezal mu kapsu prázdnou A v tý kapse byla švestka, a v tý švestce byla pecka. A v tý pecce bylo jádro: tu to máme, kmotře Vávro!
Beznohej na hrušku leze, že si ráčata vybéře. Bezrukej tam na něj hází, trefí-li ho, že ho srazí. Němej po cestě si brouká, bluchej v trní ho poslouchá. Umrlej přes cestu běží, slepej do očí mu měří.
Náš tatíček nebožtiček, dej mu pán Bůh království: on pomáhal starým pannám leckdys k ňáký radosti. Náš tatíček neboztíček, dej mu pán Bůh nebesa: on vozíval starý panny na trakaři do lesa.
Šel Jukel na pivo, na dobré pivíčko; šla žena pro Jukla: „Pojd domů brzičko!“ Jukel nechce domů jít, že se mu chce ještě pít; že půjde na pivo, na dobré pivíčko. Poslala pro psíka, aby pes Jukla kous: pes nechce Jukla kousat, Jukel nechce domů jít, že se mu chce ještě pít; že půjde na pivo, na dobré pivíčko. Poslala je pro kej, aby kej psa mlátil: kej nechce psa mlátit, pes nechce Jukla kousat, Jukel nechce domů jít atd. Poslala pro oheň, aby oheň kej pálil: oheň nechce kej pálit, kej nechce psa mlátit, pes nechce Jukla kousat atd. Poslala pro vodu, aby oheň hasila: voda nechce oheň hasit, oheň nechce kej pálit, kej nechce psa mlátit atd. Poslala pro vola, aby vůl vodu pil: vůl nechce vodu pít, voda nechce oheň hasit, oheň nechce kej pálit atd. Poslala pro řezníka, aby řezník vola bil: řezník nechce vola bít, vůl nechce vodu pít, voda nechce oheň hasit atd. Poslala pro bábu, aby odčarovala: bába nechce čarovat, řezník nechce vola bít, vůl nechce vodu pít atd. Poslala pro čerta, aby čert bábu vzal: čert nechce bábu brát, bába nechce čarovat, řezník nechce vola bít atd. Poslala pro hroma, aby hrom čerta tlouk: hrom začne čerta tlouct, čert začne bábu brát, bába začne čarovat, řeznik začne vola bit, vůl začne vodu pít, voda začne oheň hasit, oheň začne kej pálit, kej začne psa mlátit, pes začne Jukla kousat, Jukel už chce domů jít, že už se mu nechce pít: ach to dobré pivo, to dobré pivíčko!
Přišel je k nim jeden pán, říkají mu kvardyán, má paruku ze psích chlupů, bázi se mu sem a tam: to je pán, to je pán, to je pravej kvardyán. Co vám povím ještě víc: vyplil on se na střevíc, ze střevíce zas na ruku, namazal si svou paruku: to je pán. to je pán, to je pravej kvardyán. Pocházíť on z Kosmonos, na křivo má trochu nos; tabák šňupe, jen to lupe, nestačí mu na den let: to je pán, to je pán, to je pravej kvardyán. Hej, bej, povím vám: na Vraclavi Zejda pán,[67] má paruku s třema copy, hází nima sem a tam. Hej, hej, eště víc: 1) naplil sobě na střevíc; ze střevíce na ruku, namazal si paruku. 1) Naplil on si na ruku, namazal si paruku, namazal, pomazal, až ji celou zamazal.
Hajnej už je nebožtíkem, hajnej už je nebožtík: dej mu pán Bůh ječnou slámu, a ovesnou za žebřík. 1) 1) ať si umřel nebo chcíp.
Jede Kudrna, 1) jede do Brna, veze kolomaz, kolo mu vrzá. Pane Kudrno! namaž si kolo, ať ti ne vrzá přes cely Brno. 1) Jede Kudrna vokolo Brna, nemaže kola, vono mu vrzá. Počkej Kudrno atd.
Vandroval Klimánek s Klimánkou na jarmark. Koupil si na šaty po pětadvaceti. Dal si šít kabátek od hlavy k patičce. Pak mu eště zbylo na dvě rukavice. Rukavice zbyly – palečku neměly!
Vstávej, myslivečku! je den bílý, sedlák veze z lesa fůru dříví, fůru dříví, borovičku: vyjdi mu naproti na cestičku. Počkej, myslivečku! povím na tě, že prodáváš dříví na stojatě, na stojatě, na stojánce, a peníze nosíš své Marjánce.
Přes les, přes háj, přes votavičku honil srnec mladou srnčičkn; hezká se mu zdála, že se na něj smála: Pojď sem, pojď blíž, dám ti hubičku!
Šel jest Jíra na kvíčaly: ony se mu všecky rozlítaly. Přišel domů, plakal pro ně: vzal si krajic chleba – šel zas na ně.
Vstávej, má milá! snídaní strojit: já jdu do háje zajíce honit. Zajíce honit, veverky chytat: vstávej, má milá! než bude svítat. „Vstávat nebudu, hlava mě bolí: jseš-li upřímnej, pojď zavaž mi ji. Hlavu jí vázal, ruce mu sklesly: „Co jsi, můj milej, co’s tak uleklý? Ty jsi, můj milej! ty jsi tím vinen, že’s mne opíjel červeným vínem. Červeným vínem, bílou pálenkou: mohla jsem býti podnes panenkou. 1 já panenkou, i ty mládencem, mohli jsme chodit oba pod věncem.“ Ty jsi, má milá, ty jsi vinnější, že’s mě vábila do síně vaší. Do síně vaší, pak do světničky, dávala’s mi tam sladké hubičky. O naší pouti, o posvícení budeme spolu už posvěceni. Pak si tě vemu okolo krku, dám ti hubičku, stisknu ti ruku.
Pekař peče housky, uštipuje kousky; pekařka mu pomáhá, uštipujou obá dvá.
Vlaštovička švitoří, má bíly černy peří, ráno vstává, povolává, ševci nadává. „Pane mistře, satane! my štětiny nemáme: ráno vstaň a pomodli se, a jdi do stáje.“ Já do stáje nepudu, radši na pole pudu: náš pan slouha svině pase, prosit ho budu. Aby on mi dovolil, že si svini oholím: že mu taky připijeme, to mu připovím.
Já nechci kováře, on má černý tváře; já nechci kováře, on je černý. Já radši zedníka, jsem hodné veliká: budu mu podávat na lešení.
Vždycky se ptajou, komu to hrajou? sedláčkovi! nic se neptejte, jen vy mu hřejte – sedláčkovi! sedlák musí vstát řezanku řezat koníčkovi.
Sedlák z Prahy jede, selku s sebou veze: vona mu slibuje, že prej mu daruje, co na voze veze.
Veze sedlák hnůj a hnůj a hnůj, veze sedlák hnůj; naložil ho dvě lopaty, kdy je přijel mezí vraty: „Huja, ploši, huja huja huj, huja, ploši, huj!“ Veze sedlák hnůj a hnůj a hnůj, veze sedlák hnůj; nechce se mu dobře dařit, že neumí hospodařit: „Stůj, koníčku, stůj a stůj a stůj, až já skydám hnůj.“
Kačena divoká přiletěla s vysoka, zavolala na voráče, aby voral z hlyboka. Von vorá, co může v tom zeleným příloze; koníčky mu vyvstávají, a von nikam nemůže.
Můj koníček vranej pěkně skáče, když mu nesu voves na vopálce; pěkně skáče, pěkně řičí, když mu nesu voves na řídčici.
Ti valaši Filípkovi, voni se přes noci pásávali: když jsou se pásali, zimou se třásali, ti valaši Filípkovi. Ten nebožák starej valach složil už svy kosti tam na drahách: „Však jsem ho vyhnal ven, když je byl bílej den – bylo zrovna na štědrej den!“ Pan Fitipek z domu běží: „Bodejž hr.. do toho - starej leží! však jsem ho vyhnal ven zrovna na štědrej den, von jen přeci mrcha leží!“ Pane kmotře! vzkazuje vás náš Tomeš Filípek pozdravovat: byste nemeškali, káru, rumpál vzali, valáška mu pochovali. Ti valaši ze vsi naší, ti se cely noci pásávali; voni se pásali, zimou se třásali, ti valaši ze vsi naší.
Sedlák na louce seče, kosa mu řezat nechce; von se vždy vohlídá, vočí k nebi zdvíhá, vysoko-li je slunce. Když bylo po polednách, vzal kosu na ramena: přiběhnul-tě domu, vyplísnil svou ženu, že nestrojí voběda. Sedlák na louce seče, kosa mu brati nechce; von se smutně dívá, voči k nebi zdvíhá, vysoko-li je slunce. Slunce jde na poledne: pojď, holka, vyprovoď mne! vyprovoď mne přes les, a já tebe přes ves, a tam se rozejdeme.
Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou sil tam sedlák jaré žito, husy mu ho seberou. Jdi, má milá, jdi na ně, jdi, má milá, zažeň je: počkej, huso chocholatá, budeš bita ode mne!
Přes hráz, přes hráz, přes votavičku, honil šafář panskou děvečku; vona se mu smála, hezká se mu zdála: „Pojď dál, pojď dál! dám ti hubičku!“
Šafářko, kde je šafář, aby ty koně napás? On sedí za kamny, má hrnec smetany; šafářko, vemte mu jí, dejte jí do komory. Šafářko, kde je šafář? já bych rád koně napás. „Šafář je za kamny, má hrnec smetany, pekýlcem kouká na nás.“
Rozhněvala se Káča na Kubu: uvařila mu kaši z votrubů; když ji všechnu sněd, hodně se najed.
Sešla se selka s selkou, vedla si stížnost velkou, že má zlýho muže. že ji bije tuze až do devátý kůže. Ta druhá se jí ptala: co jsi’ž mu udělala? „Já přesmutná Manka! pekla jsem beránka – a já ho nekuchala!“
V tom Lázu je hodnej soused, ten dokázal hezkej kousek: napil se z prudka podmáslí, až se mu plíce otřásly.
Jeníček v maštali vrany koně češe, ohlíží se stranou, kdo mu co přinese. Nesou ti, Jeníčku, dvě pouta a zámek: dává ti, Jeníčku, císař pán závdavek. Dej pozor, Jeníčku, až půjdeš od panny, čekají tam na tě Novodvorští páni. Novodvorští páni rádi tebe mají: koníčka vraného a palaš ti dají. – A já jsem jim ušel až k bílému dvoru, tam jsem sobě vylez na vysokou horu. Tam bylo mé spaní do dne, do svítání, až mne má panenka zvolala k snídaní.
Já husárek malý, botky rozedrany: já na vojnu nepojedu, až budu mít novy. Tatíček to slyšel, ven z komůrky vyšel; botky mu dal udělati, na vojnu jet musel.

Pages