Kolberg 01 / K0179t

5 words

Bartoš 1901 / 0733 | V neděľu ráno (100%)
[: V neděľu ráno, :] drobné dýšč padá, proč pak moja miłá, proč moja jediná do mňa negadá.* Vyšła děvčina, vyšła jediná, jako z růže květ, ej, stáła, stáła, pro mě zapłakała, změnił se jí svět. Čeho ty płačeš, čeho žełuješ, děvčino moja? Proč pak nemám płakať, proč nemám naříkať něbudem tvoja. Budeš, ty miłá, budeš jediná, budeš, dá-ľi Bůh; ľidé mi tě raďó i rodiče dajó, nech nás sódí Bůh. Ty pudeš horó, ty pudeš horó, a já doľino; ty zakvitneš růžó, ty zakvitneš růžó, a já maľino. Ty pudeš horó, ty pudeš horó, a já hostincem; ty zůstaneš pannó, ty zůstaneš pannó, a já młádencem. Ty budeš pannó, ty budeš pannó, v tom veľkým dvoře; a já budu knězem, a já budu knězem, v novým kłášteře. Až my pomřeme, až my pomřeme, zkážem sám sobě, zlatéma ľiterama, zlatéma ľiterama, vyryť na hrobě. A hdo tam pude, a hdo tam pojede, přečte sám sobě, co pak za kochaně, co za miłovaně, ľeží v tem hrobě.

Galko 1/405a | Už kohútky spievajú (93%)
Už kohútky spievajú, pusť ma, milá, pusť ma dnu. Počkaj, milý, chvíľočku kým oblečiem letničku. Dobre tebe čekati, v bielom loži ležati, ale mne je, jaj, beda, na koníčka dážď padá. A ja moknem všetek sám, i na koni môj sersám. Keď to milá slyšala, hneď otvoriť bežala.

Galko 1/428 | Veje vetor po doline (93%)
Veje vetor po doline, moja mladosť len tak hynie; len tak hynie, aj zahynie, ako lístok v bukovine. Keď uvadne, dolu spadne, nikto sa naň neohliadne; ani otec, ani matka, ani žiadna kamarátka. Veje vetor po doline, ach, už moja mladosť hynie; hynie, hynie, aj zahynie, ako lístok v bukovine. Moja mladosť i podoba tak mi hynie ako voda; voda zhynie, druhá príde, moja mladosť už nepríde.

Sušil 2337 | Štyry mile za Opolem (87%)
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)

Sušil 0986 | Štyry mile lesa (87%)
Štyry mile lesa, lesa březoveho, vyprovoď mě, moja mila naprostřed do něho. Ja bych cě vyvedla ba i přez celučky, ale se cě, synku, bojim, bo jsi je malučky. Bojim ja se, bojim synečka maleho, aby mi něukrad věnka zeleneho. A ty sobě mysliš, žech ci věnek ukrad, jak jsi včeraj šla na vodu, do studně ci upad. Sahaj ho, děvucho, pravu ručku do dna, ježli ho dostaněš, to ho buděš hodna. Dostala, dostala, ale už něcely, bo už ty červene kvitka z něho uletěly.

Sušil 0862 | Co mi doš mo milo (87%)
Co mi doš, mo milo, jak od tebě půjdu? Hedbovno šatečku, jak na ňu napřadu. Ach, už sem napřadla a i namotala, už sem ju, synečku, i do tkoča dala. Dala sem ju dzělać všelijake formy, jo sem si myslela, že si synek švorny. A tys je śvidraty na obě dvě oči, to moje srdečko žalem se rozskoči. Žalem se rozskoči, žalem něskonanym, že z meho věnečka listky opadaly. Listky opadaly, ratolesci stojo, něbudu, synečku, něbudu ja tvoja.

Bartoš 1901 / 0152 | Na potůčku bystré vodě (87%)
Na potůčku, bystré vodě, plače děvče své příhodě, dva ptáčkové ji těšili, neplač, děvče, jede milý. Jede, jede, i přijechal, spad s koníčka a zaplakal; jeho milá uslyšela, padla na zem a omdlela. Neplač, neplač, milá panno, neb již to jest všecko darmo, lepšíť tobě s ditětečkem, nežli mi jest s tvým věnečkem. Ty ditětečko vychováš a nebo ho do lidí dáš; já tvůj věnek nosit musím, který jsem vzal na svou duši. A když přijdu před soud božský, zemdlí ve mně všecky kosti, zemdlí žily pod koleny o tvůj věneček zelený.

Galko 1/145 | Trebárs som ja valach len (87%)
Trebars som ja [: valach len, :] [: predsa rád mám ja stav ten. :] Žijem sebe bez starosti, v samej rozkoši, radosti; ja valašku [: ovčiarsku, :] [: nedám za húl cisársku. :] (Ráno slnce [: keď stáva, :] [: v rose stojí zas tráva; :] tuja s veselým spievaním ovce z ovčinca vyhánim do zelenej [: jedliny, :] [: trebars som sám jediný. :] Potom idem [: k hájičku, :] [: hľadám svoju milenku; :] znám ja cestu, nepoblúdim, stretnem milú, ju poľúbim, stisnem jej [: ruky vnadné, :] [: ach, jak to dobre padne. :] Ona poctí [: mňa perem, :] [: ja sa od nej odberiem; :] v ničom nečiním prekážku, podoprem sa na valašku; spievam, vískám [: si zase, :] [: a mé stádo sa pasie. :] Keď mám smäd a [: hlad veľký, :] [: posiahnem do kapsielky; :] tu ja najdem, čo mi treba, vezmem syra, vezmem chleba; a môj pes ma [: varuje, :] [: ach, jak mi to šmakuje. :] Pes môj je strážcom verným, [: bdie nado mnou, keď ja spím; :] kde chcem, ta ovce zavrátim, nedal bych ho za sto zlatý; k službe mi je [: hotový, :] [: nedá ovce vlkovi. :] Potom idem [: k potoku, :] [: tu mé ovce do skoku; :] poznám, že sa už napásli, že jim škuráky nariastli; potom, keď jich [: umývam, :] [: vesele si zaspievam. :] Odtiaľ idem [: na salaš, :] [: privíta ma bača náš; :] privíta svojho Janíka, dá žinčice do čerpáka, i syra z božej lásky: [: šťastlivý stav valaský! :])

Bartoš 1901 / 0664 | (87%)
1. Vychází słúnečko z zeľenéj hory, má miłá sa na mne dívá z bíłéj komory. Nedívaj sa, má gaľánko, výjdi ven drobek; a já tobě povím, ze všech néjmiľéjší, co sem já doved. A já tobě povím že sem inde býł, co sem doved, to sem doved, dyž sem zabłúdíł. Dyž zabłúdiłs, tož zabłúdiłs šak tě tam ďách nes. Ešče sem tam nebýł, moja néjmiľéjší, až ponéprv dnes. 2. Płakała žeľeła, dyž prała šaty, že jí spadł do voděnky prstének złatý; proč ty płačeš a naříkáš o prsteň złatý? šak mosíš opustit, ze všech néjmiľéjší, rodiče taky. Miľéjší rodičé nežľi miłovat, maměnka ňa koľébała, dała ňa chovat, posteľenku zbudovała, dała ňa nosit, mosíte młádenci, . . věrní miłovníci, rodiče prosit. Než bych já za tebe rodiče prosíł, rači bych já na svém bočku šabľenku nosíł, ja, šaľenku na svém bočku a i patrontáš, už ně, má gaľánko, mé drahé srdenko, víc nezuhľídáš.

Erben 7/048 | Napěv (87%)
(Napěv 621.) Šel jest pán Bůh, šel do ráje, Adam za ním, poklekaje. Když do prosíred přicházeli, pravil pán Bůh k Adamovi: „Se všech stromů požívejte, s jednoho jen zanechejte, Který stojí prostřed ráje, modrým kvítkem prokvétaje.“ Učinil se ďábel hadem, podved Evu i s Adamem. Utrh jabko velmi prudce a podal je Evě v ruce. Eva vzala, okusila, s Adamem se rozdělila. „Jez, Adame, jez to jabko, což jest po něm velmi sladko!“ Tak se oba prohřešili, z ráje ven vyhnáni byli. Dal jim pán Bůh po motyce a poslal je na vinice. „Jděte, jděte a kopejte, chleba sobě dobývejte!“ Než se chleba dokopali, dost se oba naplakali. Tu máš, Evo, z tvého smíchu, teď jsme padli oba k hříchu atd. Zpívá se obyčejně při hodech svatebních, když před nevěstu na stůl postaví strom, kdež na způsob písní církevních slohami těmito se končí: Kriste pro tvé umučení dej nám hříchů odpuštění, At nás nežže věčný plamen, zachovej nás, Kriste. Amen. Na Slovensku touž píseň zpívají chlapci, od vánoc až do nového roku s hadem chodíce.

Sušil 0096 | Šla Maria do kláštera (87%)
[: Šla Maria do kláštera, :] tam synáčka porodila. Porodila i povila, do jeslíček položila. Lež tu, synu, lež tu, milý, a já půjdu pro anděly. Andělé proň přiletěli, pod své křídla syna vzali. Letěli s ním pod nebesa, nebesa se otevřely. Křižíčky se poklonily, zvony samy zazvonily, dušičky se zradovaly. , Jedna jen se neraduje, kerá otce, matku bije. »A já sem hříšná nebila, a jenom sem pomyslila,« A dy jsi ty pomyslila, jako bys to učinila. A hned padla v věčný plameň, uchovej nás, Kriste, Amen.