Rittersberk 1825 / 129 | Počkej, zastav

2 words

Erben 3/104 | Počkej zastav (100%)
Počkej, zastav, malý pacholíčku! až já podám milému ručičku. „Když jsi chtěla ruky podávati, neměla jsi dříve slibovati!

Sušil 1045 | To Cvečkovo pérko visí přes raménko (98%)
To Cvečkovo pérko visí přes raménko. Podej mu ho, podej, Vrtalova dcerko. To Cvečkovo péří dolů vodú běží, zastav ho, Aničko, vyběhna ze dvéří.

Erben 2/127 | Až půjdeš zastav se (98%)
Až půjdeš, zastav se, dám ti kus laskávce, kytičku z brotanu: snad že tě dostanu, roztomilý děvče!

Erben 2/164 | Až tady pojedeš (98%)
Až tady pojedeš, zastav se: já ti dám kytičku laskavce; kytičku zelenou: jsi-li tak upřímnej, přiď za mnou.

Erben 2/401 | Když jsem já k vám chodívával (98%)
Když jsem já k vám chodívával přes ten hájíček, na cestu mně svítívával jasnej měsíček; měsíček mně svítíval a já jsem sobě zpíval, popošel jsem kousek cesty, někdo zavolal. Zavolal jest smutným hlasem: „Stůj a zastav se, jde za tebou potěšení, něco ti nese: nese ti smutné psaní, černě zapečetěny; málo inkoustem je psáno, více slzami.“

Sušil 0254 | Měla sem synečka (98%)
Měla sem synečka, bylo mu Martinek, vzala mně ho voda, když kvetl barvínek. Zastav se, voděnko, na slavkovských polích, vyhoď mně Martinka na zelený trávník. Já se nezastavím, já jsu voda prudká, co jednó zachvátím, více nenavrátím.

Erben 2/202 | Počkej povím (2%)
Počkej, povím, že’s na mně loudíval, počkej, povím, že’s na mně chtěl: v zahrádce růžičku, po cestě hubičku; počkej, povím, že’s na mně chtěl!

Erben 2/361 | Těš se můj holečku těš! (2%)
Těš se, můj holečku, těš! pověz, jest-li ty mě chceš? já si ráda na tě počkám, jenom jest-li se tě dočkám, jest-li si mě pak vemeš. „A já si tě nevemu, á na vojnu pojedu; koníčka sobě osedlám, ještě s tebou se rozžehnám, a potom zapomenu.“ Ach! já jsem se měla vdát, a na tebe nečekat: mohla jsem dostat věrnější, než jsi ty, můj nejmilejši, škoda věku nastokrát! „Ty se nevdáš jen jednou, hned ti tvářičky shlédnou, tvoje krása se promění – adie, mé potěšeni! nepřijdu víc za tebou.“

Erben 2/331 | Vyjdu si já na vršíček (2%)
Vyjdu si já na vršíček, a ještě se podívám, vorá-li tam kde můj chlapec, já si na něj zavolám. Pojeď, chlapče, pojeď domů, nech už toho vorání! neb mne bolí má hlavička od samého čekání. Čekala jsem, nespala jsem, čekala jsem na tebe: nemohu bejt, můj Jeničku, nemohu bejt bez tebe! „Leť, ty ptáčku! přes ty lesy, pozdravuj tam mou milou, aby na mne nečekala, že já už zas mám jinou.

Erben 2/279 | Na horách dolinách (2%)
Na horách, dolinách sil jest Jeníček hrách; a ta jeho milá lusky tam trhala. Když jich natrhala, sedla na mezičku; čekala, volala: „Můj zlatej Jeníčku!“ Kolik těch lustiček z fěrtoušku vyndala, tolik, tolikráte sobě zavzdychala. Kolik z těch lustiček zelených zrniček, tolik, tolik z očí vylila slziček. „Vždy jsi mně sliboval, že ty si mne vezmeš, jen až pod háječkem žito jaří sežneš. Žito’s jaří sežal, mne jsi přece nevzal: bodejž tobě pán Bůh žádné štěstí nedal. Žádné štěstí nedal na tom tvém statečku, že jsi mne oklamal chudobnou děvečku. Chudobná děvečka, 1) což ta mnoho zkusí! ta každičkou křivdu tiše snášet musí.“ 1) Chudobná děvečka ta ničehož nemá, jenom tu poctivost, kterou si zachová.

Erben 2/247 | Propusť mě můj milej propusť (2%)
Propusť mě, můj milej, propusť: jsi falešnej – Bůh ti odpusť! propusť mé ze slibu mého, budu čekat na jiného. Ty si myslíš, že já nevím? a já se ti všeho dovím, co, ty synku, co ty děláš: že sobě jiny namlouváš!