Erben 2/164 | Až tady pojedeš

18 words

Erben 2/164 | Až tady pojedeš (100%)
Až tady pojedeš, zastav se: já ti dám kytičku laskavce; kytičku zelenou: jsi-li tak upřímnej, přiď za mnou.

Erben 2/127 | Až půjdeš zastav se (97%)
Až půjdeš, zastav se, dám ti kus laskávce, kytičku z brotanu: snad že tě dostanu, roztomilý děvče!

Sušil 0254 | Měla sem synečka (21%)
Měla sem synečka, bylo mu Martinek, vzala mně ho voda, když kvetl barvínek. Zastav se, voděnko, na slavkovských polích, vyhoď mně Martinka na zelený trávník. Já se nezastavím, já jsu voda prudká, co jednó zachvátím, více nenavrátím.

Erben 2/401 | Když jsem já k vám chodívával (21%)
Když jsem já k vám chodívával přes ten hájíček, na cestu mně svítívával jasnej měsíček; měsíček mně svítíval a já jsem sobě zpíval, popošel jsem kousek cesty, někdo zavolal. Zavolal jest smutným hlasem: „Stůj a zastav se, jde za tebou potěšení, něco ti nese: nese ti smutné psaní, černě zapečetěny; málo inkoustem je psáno, více slzami.“

Erben 3/104 | Počkej zastav (21%)
Počkej, zastav, malý pacholíčku! až já podám milému ručičku. „Když jsi chtěla ruky podávati, neměla jsi dříve slibovati!

Sušil 1045 | To Cvečkovo pérko visí přes raménko (21%)
To Cvečkovo pérko visí přes raménko. Podej mu ho, podej, Vrtalova dcerko. To Cvečkovo péří dolů vodú běží, zastav ho, Aničko, vyběhna ze dvéří.

Erben 2/110 | Seděla pod borovičkou (14%)
Seděla pod borovičkou, plakala, že má chudičkou kytičku rozmarínovou na zahrádce. Prosila božího deště, aby jí vyrostla ještě kytička rozmarinová na zahrádce. Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati. Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý! Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce. Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček. Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“ Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou,

Erben 5/088 | Vyletěl holoubek (14%)
Vyletěl holoubek vysoko na doubek na zelené stráni – ach kdo ho zachrání! S zeleným kloboukem myslivec pod doubkem: můj milej holoubku, pryč ulítni s doubku! Pryč letí holoubek daleko za doubek; myslivec s kloboukem vždy stojí pod doubkem. Myslivec pod doubkem s seleným kloboukem: „Holoubku rozmilý! zalítni k mý milý. Zalítni k mý milý za lesík na míli; řekni jí, holoubku, že stojím u doubku. S zeleným kloboukem že stojím pod doubkem, aby mi uvila, co mi přislíbila. Co mi přislíbila, když tu se mnou byla: za klobouk kytičku na modrou pentličku.“ Zábavy mysl. I, 58. Útlá tato píseň jest toliko šťastné nápodobení písní národních, patrně prace dívři.

Erben 2/320 | Svit měsíčku polehoučku (14%)
Svit, měsíčku, polehoučku na ten panský háj: nemysli si, má zlatá panenko, abych si tě vzal. Šel jsem lesem, byl jsem vesel, zpíval jsem sobě; uslyšel jsem smutný nářek od panenky mé. Ona stála pod stromečkem, neviděl jsem jí; hodila na mě jablíčkem, ozvala se mi. – Pod háječkem nad sádečkem roste májoví: kam jsi dala, má panenko, růže červeny? „Růže červeny povadly, věnce nemůž vít: nemyslete, potěšení moje, že vás musím chtít. Co je po tej rozmaríně, která nevoní: co je po vás, potěšení moje, když máte jiny! Co je po tej levanduli, která nekvěte: Co je po vás, potěšeni moje, když mne nechcete!“ Pod vršíčkem na dědince byla zahrada; chodila tam má panenka, kvítí trhala. Když kytičku natrhala, tu zaplakala: „Kýž jsem tebe, potěšení moje, byla neznala!“

Erben 2/491 | Nebudu já už pro tebe (14%)
Nebudu já už pro tebe své koníčky trmácet: budeš ty mi, má panenko, moje dary navracet. „Jak já všecky tvoje dary ještě k navracení mám: budeš-li se pro ně hněvat, všecky ti je zase dám. Jak já tobě v nich nechodím, ani o ně nestojím: budeš-li se pro ně hněvat, z okna ti je vyhodím. Koupil jsi mi jeden fábor a dal jsi mi kytičku: já jsem tobě dala šátek, k tomu jednu hubičku. Ta hubička, ta je dražší než ten fábor po groši: nevybírej, můj holečku! vždyť pak jsi ty nejhorší!“

Erben 3/172 | Kočka se vdávala (14%)
Kočka se vdávala, pes se ženil; náš kulhavý valach za družbu byl, a slepá kobyla za družičku: dala mu šáteček a kytičku.