Rittersberk 1825 / 228 | Skřivánek, ač malý pták.xml

3 words

Erben 4/006 | Skřivánek malý pták (100%)
Skřivánek, malý pták, nikdy nezahálí: ve dne, v noci pracuje, pána Boha chválí. Dělejme my taky tak, jako ten skřivánek: ‚ v jedné ruce panenku, v druhé ruce džbánek.

Erben 3/170 | Vímť já ptáčka jednoho (100%)
Vímť já ptáčka jednoho, dudek se jmenuje, který se oženit chce: sojku brát si bude. Na tu svatbu veselou bylo moc pozvaných, to z rozličného ptactva, jak velkých, tak malých. Zlatohlavý strnádek ten jest byl za družbu, a radostný skřivánek zval hosty na svatbu. Křepelka za družičku, ta jest věnce vila, pannu sojku nevěstu na oddavky vedla. Krkavec je oddával, jestřáb za svědka stál, že nejsou žádny přátelé, všem se zakazoval. Havran byl za kuchaře, ten jim oběd strojil: však ho všickni poznají, kterak se začernil. Slavík dělal muziku, když po jídle bylo, a tak, co hostu bylo, všecko tancovalo. Unavila se sojka, spat se odebrala, kdežto švitorná straka postel jí vystlala. Svatba se dokonala, písničku zavírám, na které já taky byl a na ni se díval. Stala se roku toho, a podnes se stává: když dudek k sojce přijde, svatba je hotová.

Erben 3/038 | Proč pak jsi má milá (99%)
Proč pak jsi, má milá, tak záhy přivstala, kdyť ještě skřivánek nezpíval? „Já záhy přivstala, kravičkám chystala, abys mě, můj milej, rád míval.“

Erben 4/005 | Skřivánek nevorá (99%)
Skřivánek nevorá, ani nic neseje, předce si v povětří zazpívá vesele. Pominem, nebudem, světa nepřebudem; a co tu získáme, nic s sebou nevezmem!

Erben 5/197 | Když začne skřivánek (99%)
Když začne skřivánek povrzávat, nechce se z postele ráno vstávat. Zavrzá ponejprv, probudím se; zavrzá podruhy, obrátím se. Zavrzá po třetí, je den bílý: tenkrát už musím vstát, lidi milí!

Erben 7/019 | Plouli rytíři po brodě (39%)
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“

Bartoš 1901 / 1116 | Całe nocy upłakniąc (38%)
Całe nocy upłakniąc, lasy i gory zielone słyszą, me skargi Bodajem nieznał miłośći, kiedy się kto w kim rozpieśćił, nie pofolgni ąc. A tak w cięszkim narzekániu v ustawicznym lamentaniu zostavać musze.

Galko 1/468 | Zaviav vetrík cez dolinu (38%)
Zaviau vetrík cez dolinu, milá, poviem ti novinu: kde sa ľudia zhovárajú, všade nás dvúch ovrávajú. Prší dáždik, padá rosa, môj milenký, nebojmo sa; čoby sme sa mali báti, ktože nám smie zakázati? Ač všetko slúchať budemo, my sa milovať budemo; pusťmo všetko mimo uši, nám sa milovati sluší. Ja som švárny, ty si šumná, mám dom jedon a dve humná, k tomu štyri kone vranné, že je radosť hľadeť na ne. Ja som pekný, ty si krásna, to byť môže láska šťastná; by smo sa my neľúbili, bola by to strela jasná. Na vínovej ratolesti môžeš sladko hrozno jesti; tak i pri mladej osobe spravíš dobrú vôľu sobe.

Erben 5/299 | Těžko mě matička (38%)
Těžko mě matička vychovala, z ručky na ručku mě překládala. Ještě mě v kolíbce kolíbali, už jsou mi o vojně povídali. Ještě jsem nevyrost, mám bejt voják: když už mě svázali, co je dělat? Svázali, svázali. provazami, abych já nechodil za pannami. A já se rozvážu, pojdu přece, neb jest má panenka švarný děvče. Má zlatá panenka v komůrce spí, ach, kýž je mi možná promluvit s ní! Já půjdu, zaklepám na okýnko: Vstaň, pojď mně otevřít, má hubinko! Otevři, otevři, dokud čekám, dokud bílej kabát ještě nemám. „Což bych já ti ráda otevřela, kdyby mne hlavička nebolela.“ Jistě tě nebolí, jak se děláš, ale že v svém srdci jiného máš! Háječky se pěkně zelenají, jinší mou panenku namlouvají. Když ji namlouvají, ať ji mají: jen ať ji přede mnou nelíbají. Kdyby ji přede mnou objímali, těžké by mně srdce udělali. Zatoč se, slunéčko, nad ty lesy: už mě má panenka nic netěší. Ač mě těšívala, víc nebude: bude mě těšívat někde jinde!

Erben 2/347 | Pověz mně má milá rozmilá! (38%)
Pověz mně, má milá rozmilá! proč ti paňmáma brání? „Brání mně pro tebe, potěšení moje, že nemáš pole žádny.“ Ač nemám políček ani luk, přece jsem na světě rád může mně pán Bůh dát, že budu milovat děvče jak karafiját. Karafiját pěkný červený ten svoji krásu mění: ty pak myslíš sobě, potěšení moje, že už nad tebe není. Dost jsem se za tebou nachodil, dost jsem já pro tě vystál: když jsi mi od Boha souzena nebyla, přece jsem tě nedostal. Když jsi mne pro lásku nechtěla, pro statek o tě nedbám: když jsi mne nechtěla, má milá rozmilá, pošlapu cestu jinam! Pověz mně, och má znej milejší! proč pak tě váši brání? „Bráni mě pro tebe, můj chlapče! že nemáš pole žádny.“ Třebas já pole, luky neměl, přece jsem na světě rád: pán Bůh mně může dát milovat dívčici jak krafíját. Což pak se, má milá, domníváš, že jsi ty sama v světě? nejedna matička dceru má, že jako růže květe! Což pak se, má milá, domníváš, že se tě budu prosit? když ještě císař pán koně má, kterej mě může nosit!

Erben 2/741 | Ač já jsem z Nevěsic sám (38%)
Ač já jsem z Nevěsic sám, já se vám šidit nedám: jednoho nebo dva strčím vás za ňadra, třetího do nohavic – já se vás nebojím nic.