Erben 3/170 | Vímť já ptáčka jednoho

143 words

Erben 3/170 | Vímť já ptáčka jednoho (100%)
Vímť já ptáčka jednoho, dudek se jmenuje, který se oženit chce: sojku brát si bude. Na tu svatbu veselou bylo moc pozvaných, to z rozličného ptactva, jak velkých, tak malých. Zlatohlavý strnádek ten jest byl za družbu, a radostný skřivánek zval hosty na svatbu. Křepelka za družičku, ta jest věnce vila, pannu sojku nevěstu na oddavky vedla. Krkavec je oddával, jestřáb za svědka stál, že nejsou žádny přátelé, všem se zakazoval. Havran byl za kuchaře, ten jim oběd strojil: však ho všickni poznají, kterak se začernil. Slavík dělal muziku, když po jídle bylo, a tak, co hostu bylo, všecko tancovalo. Unavila se sojka, spat se odebrala, kdežto švitorná straka postel jí vystlala. Svatba se dokonala, písničku zavírám, na které já taky byl a na ni se díval. Stala se roku toho, a podnes se stává: když dudek k sojce přijde, svatba je hotová.

Erben 7/007 | Poslyšte panny (8%)
Poslyšte panny a vy mládenci, co jest se stalo v městě Kamenci. Byl tam řemenář a ten měl syna, ten si namluvil dceru ze mlýna. Ta její matka v tom zbraňovala: „Radš tě utopím, než bych tě vdala!“ A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozhněval a do světa šel. A na té cestě slovo si dali, aby rok a den na se čekali. Ta její matka psaní napsala, že už svou dceru tejden provdala. Napsala psaní drobnou literou, že už má dceru tejden provdanou. A ten řemenář jak to uslyšel, on se rozstonal, třetí den umřel. Když se ta dcera dočkat nemohla, šla pod oblohu, jej zaklínala: „Kdybysi ty byl v pekle zavřený, ty tu musíš být v tom okamžení!“ Ta její matka nad ní horlila, aby domů šla a se modlila. „Darmo modleni, když já se trápím; pro potěšení věk si ukrátím!“ Dřív než hvězdičky svítit počaly, venku před domem koně dupaly. „Ach Bože, Bože! kdo to k nám jede? otvírejte se vrata oboje!“ „Jedn, má milá, jedu pro tebe: bez tebe nemám v hrobě pokoje. Vstávej, má milá! s lože bílého, musíš opustit manžela svého.“ „Ach, já žádného manžela nemám, na tě, můj milý, toužebně čekám!“ „Vstávej, má milá, vstaň se šněrovat; čas mi dochází, nemohu čekat. Můj kůň je rychlý jak střelná rána: ujede s námi sto mil do rána.“ A když vyjeli z města za bránu, hosti čekali na jejich svatbu. A když přijeli k místu hřbitova: „Otvírejte se vrata hrobová!“ Otvírejte se vrata hrobová: vezem nevěstu, svatba hotová!“ Černé dvéře se hned otevřely, a milý s milou v hrobě zmizeli. Když nemohli být za živa svojí, nyní po smrti pospolu spějí.

Erben 4/123 | Chytil táta sojku (8%)
Chytil táta sojku, chytila máma taky; chytil táta, chytila máma, chytily všecky děti; sojka neuletí. Místo „chytil“ – „chytila“ atd. zpívá se v ostatních slohách: zabil – škubal – pekl – krájel – papal táta sojku atd.

Sušil 2031 | Co chce krkavec míti (8%)
Co chce krkavec míti, umí to nastrojiti, ponúkl on na ty hody šohaja do hospody. Káča mu vyčítala, koli mu grošů dala. A ty kluku za mé piješ a s jinýma tancuješ. Tož hospody zanechal a hned domů pospíchal. Šak ho neščestí čekalo, šest na něho číhalo. Jedna chytne za ruce, druhá sází lepance, ostatní ho přebírajú, záda mu prohýbajú. Dyž se ho dost nabily, do jamy ho shodily, a z tej jamy on, ubohý, nemohl vstat na nohy. Předce musel kleknúti, svůj klobúček smeknúti. O, panenky, prosím já vás, nezabite mne naráz.

Sušil 0049 | Na mšu svatu zvonili (8%)
[: Na mšu svatu zvonili, :] [:by se lude schodili. :] Všeci lude na mšu šli i ten Lazar ubohy. Kněz mši svatu dokonal, bohač na hostinu zval, bratra Lazara něchal. Jak se Lazar dověděl, k bratru na hostinu šel. Vyhnali ho před vrata, přišla k němu ščeňata. Rany jeho lizaly, drobka jemu nosily. Jak se bohač dověděl, ščeňata pozaviral a je kyjmi biti dal. Lazar kvik jich uslyšel, k Bohu oči pozdvižel. Ach, Bože můj, Bože můj, vem mne k sobě, Bože můj. Něminula hodina atd.

Erben 3/034 | Už mou milou na oddavky vedou (7%)
Už mou milou na oddavky vedou, už jsou s ní tam na vršíčku: dej ti pán Bůh štěstí, mý děvčátko hezký! „Dejž to pán Bůh, můj Jeníčku!“

Sušil 0149 | Ovečko ztracená (7%)
Ovečko ztracená, celá zarmoucená! Sem ke mně pospíchej, nic se neostýchej. *Ach, já nesmím k tobě, stydím se v té době, těžce sem shřešila, tvou lásku ztratila.* Pastvou tě nakrmím, svým tělem nasytím, navrať se brzičko, ztracená ovečko! »Ráda bych šla blíže, nedá hříchů tíže. Podvést sem se dala, na tebe nedbala.* Tys drahý poklad můj a já sem pastýř tvůj. Bok tobě odvírám a v stráž tě zavírám. Ruce roztahuji, sebe obětuji; přijmu tě na milost, odpustím ti vši zlost. »Ach, já omámená, ovečka ztracená! Hle, zdaleka stojím, vrátiti se bojím.* Neboj se, spanilá, pojď ke mně, rozmilá, vstaň, ó, vstaň od země a obrať se ke mně. Hleď, jak já pro tebe opustil sem nebe. Pojď tedy brzičko, ztracená ovečko. »0, pastýři milý, miláčku spanilý! Slyším tvé volání, již činím pokání. Prosím v truchlivosti, odpusť mně mé zlosti! A již mne ozdravuj, neb jsi ty lékař můj. Byla sem vyhnaná a hříchům prodaná, hynula sem cele, na duši, na těle. Již činím pokání, uděl smilování! Přijmi navrácenou, ovečku ztracenou.« O, vítej, ztracená, vítej, opuštěná! Vítej, holubičko, vítej, má ovečko! Hlavu nakloňuji, v lásce se skloňuji, polib mne, dušičko, ztracená ovečko.

Sušil 2355 | Už sa navracáme (7%)
[: Už sa navracáme :] z teho chrámu Páně. Chystajte nám stoly, stoly mramorové. Na ně prostírajte obruse hedbávné, na obruse dajte mise tufarové. A k tym misám dajte taléře cínové. K tym taléřom dajte užičky stříbrné. K tym užičkám dajte nože metalové. Vyhlédni, sokole, vyhlédni do pole, mnoho-li to hostů nevídaných jede. Štyry sta v zeleně, štyry sta v červeně. Starala sa máti, co jim jesti dáme. Tři sta volů máme, to jim zanecháme. Starala sa máti, co jim píti dáme. Tři sta beček máme, to jim píti dáme.

Sušil 0357 | Začínají (7%)
Začínají: Trudova žena nemocna leží, a Trud jí nevěří: Staň, má Aničko, vař snídaničko, šak tě nic nebolí. Trudova žena už dokonává atd. Trudova žena už dokonala. Trudovu ženu už pochovali, už jí Trud uvěřil: Ostaň tu s Bohem, srdenko moje, už sem ti uvěřil.

Erben 3/012 | Když jsem já pod okny stál (7%)
Když jsem já pod okny stál, nesměl jsem vejíti dál: jak pěkně troubili, mou milou loudili, já nesměl do světnice – což jsem měl těžký srdce! Když jsem šel okolo vrat, slyšel jsem muziku hrát: trubači troubili, mou milou loudili, já musil pod okny stát.

Erben 7/018 | Vím já o pěkném palouce (6%)
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“