ta

Displaying 1 - 100 of 498
Načo ste ma za hnusňíka ta daľi
Viďel som ťa, v ňeďelú na kázni
Ach, Bože muoj, aká ta noc krátka
Ty podhajský kostelíčku, stojíš na pěkném vrsíčku. Vycházejí panny z tebe, jako andělíčky z nebe. Jedna vyšla pěkná bílá, a ta bude moje milá. Druhá vyšla ještě hezčí, ta bude má nejmilejší. Třetí vyšla jako růže, žádný jí dostat nemůže. Já ji musím přece dostat, kdybych tam měl mrtev zůstat.[10]
To si, mámo, nemyslete, že si vezmu, co vy chcete: já si vezmu, co budu chtít, já s tím musím do smrti být. Nadělali na mne klevet, že jsem já měl děvčat devět: a já nemám jenom jednu, ta je hezká, tu si vezmu.
Šly panenky silnicí, potkali je myslivci dvá. „Kam panenky, kam jdete? která to z vás budete má? Ta maličká, ta je má, ta má oči jako já mám; Na krku má granáty, mezi nimi dukáty jsou. Jak pak já to vyvedu? Já si pro ni přijedu tam, Čtyrma koňma vranejma, jako sedlák do mlejna jede.“
Která bude má, než ta maličká: vona štěbetá jak vlaštovička. Vona štěbetá, vona se točí, když se k ní hezkej chlapec přibočí.
Kdyby se tatínek nevadil, řekla bych, kdo se mnou včera byl: vaďte se, tatínku, nebo ne, byl se mnou můj milej v hospodě. Kdyby ten tatínek nebroukal, řekla bych, co mně můj milej dal: broukejte, můj zlatej tatíčku! dostala jsem od něj hubičku. Kdyby se tatínek nedivil, řekla bych, co hoch mi přislíbil: divte se, tatínku, jak chcete, ještě rád mne vdávat budete. Slíbil mi můj milej, přislíbil, když mne na rozchodnou políbil: až se ta pšenička vymetá, že mne pak u vás víc nenechá.
V té naší zahrádce pěkně roste kvítí, do těch našich oken pěkně slunce svítí. Pod večer na nebi jasná hvězda vyšla: že za mnou má milá do zahrádky přišla. Do zahrádky přišla, podlé mne si sedla; nezůstala dlouho, hnedky zas odběhla. Neořu, neseju, přece se mi rodí: mám já potěšení, samo za mnou chodí. Nechodí, nechodí, přišla jenom jednou, jako ta ovečka za zelenou travou.
Když jsem nezahynul, když ta vojna byla, taky nezahynu, když už pominula. Když jsem nezahynul mezi Rakušany, taky nezahynu mezi svými pány. Když jsem nezahynul na francouzských lukách, taky nezahynu mé panence v rukách!
Kdo mně krmí koníčky, když jsem u svý holčičky? nechtěla mne domů pustit, že až zajdou hvězdičky. Hvězdičky se ztratily, já byl eště u milý: mý koníčky nekrmeny přenáramně řejhtaly. Mlčte, mlčte, koníčky! naseču vám travičky, abyste mi neřejhtaly, když jsem u svý holčičky. Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý? Vysoký jaloveček, vysoký jako já: kýž mi tě, má panenko, kýž mi tě pán Bůh dá! Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj Jeníčku, líbila: na červenou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodíval za jinou. Šla má milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, má panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“ Před sousedy na potoce husy se perou: jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Já ty husy nezabiju, já je dobře znám: jsou to husy paňmáminy, kam já chodívám. Kdybych já jí jednu zabil, hněvala by se; a kdybych tam potom přišel, vadila by se.“ Před sousedy na potoce husy se perou: Jdi, Jeníčku, vem flintičku,
Šla má milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, má panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“
Lepší je ta Rakušanka, než Moravské děvče: Rakušanka dá hubičku, a Moravka nechce.
Před tím naším okenečkem stojí lípa zelená: často na tě, můj holečku! mé srdéčko zpomíná. Pořád lidi povídají, že ta vojna zas bude: nevím, nevím, můj holečku! jaké to s tebou bude.
Seděla pod borovičkou, plakala, že má chudičkou kytičku rozmarínovou na zahrádce. Prosila božího deště, aby jí vyrostla ještě kytička rozmarinová na zahrádce. Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati. Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý! Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce. Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček. Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“ Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou,
Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček.
Což jest ta láska zlá, když mají holku dvá: jeden ji miluje, druhej jí slibuje – nechají tak obá.
Vyletěla čejka z Vysokého Mejta, ta mně vyřizuje, že mne pozdravuje černooká holka. Černooká byla, bílé šaty šila, červený šáteček, zelený věneček, má panenka milá. Přišel tam Janeček unavenej všecek, hluboce si vzdychal, smutně si naříkal, sed si za stoleček. Nesedej, nesedej, poď, pomoz, nalejvej, by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já nejdu nalejvat, ale jdu namlouvat: je-li vůle boží, bychom byli svoji, aby se mohlo stát.“ Když jsem šel po louce okolo jalovce, potkal jsem mou milou, panenku rozmilou, bolelo ji srdce.
Za tou naší stodoličkou, za stodolou, našla jsem tam píštaličku malovanou; ta píštalka pěkně hrála: falše jsem se, můj holečku, nenadála!
Miluj mě, já tebe, budeme spolu přátelé: kdo mě miluje, já jeho víc; a kdo mě málo, já jeho nic. Láska je pěkná ctnost, ta bude trvat na věčnost.
Když jsem já šel od mé dívčky, svítily mi dvě hvězdičky. Jedna světlá, druhá tmavá: ach můj Bože! kde je ta má? Ach ta světlá, ta je tvoje, a ta tmavá, ta je moje. Hvězdo tmavá! rozsvětli se: má panenko! rozmysli se. Jak pak se mám rozmysliti, když si tě nemíním vzíti? Kámen mlejnský, ten je těžký: ještě těžší stav manželský. Kámen mlejnský se omele, stav manželský se nezdere. Kámen mlejnský se udrtí: stav manželský až do smrti!
Měla jsem chlapce, nemám nic; dala jsem šátek, nedám víc: ouvej moje potěšení! včera bylo, dnes už není. Dobře mé srdce vědělo, povědít mně neumělo: že ta láska není stálá, co se před lidmi schovává. Šel muj milej, šel do Slezska, vzal mně klíček od srdéčka: vzal od svého i od mého, nenechal mně od žádného.
Za našima humny dlouhé pole, ono tam voralo mé pachole; zavoralo je tam všecku lásku: což jsi to učinil, můj obrázku! „Proč vy mi děvčátka, zapíráte, kam vy na tu trávu chodíváte? na trávu, na trávu, na travičku a na tu zelenou votavičku?“ Já jsem ji požala včera na vlas, a ona vyrostla do rána zas: jak ta tráva roste, zlatej chlapče! tak mi mé srdéčko v těle skáče. Když jsem šla na trávu za panskej dvůr, voral tam můj milej volkama zůr; já mu pěkně dala pozdravení, neděkovalo mi potěšení. Hněvej se, můj milej, hněvej, hněvej, třebas na mě nemluv tejden celej: fěrtoušek na raby budu nosit, ještě ty mne, chlapce, přijdeš prosit!
Na kopečku stojí borovička, seděla tam pod ní má Ančička. Přiletěl slavíček, nese psaní, podal ho Andulce s pravé strany. Tu máš, má panenko, nelekej se, nesu ti psaníčko, potěšíš se. Dříve než slunéčko vyjde z hory, budeš mít milého u komory. Bude na tě smutně očekávat, bude na okýnko poklepávat. Až bude klepati, neotvírej, on taky klepává někdo jinej. A jest-li otevřeš, ošidíš se, a ta vaše láska promění se. Promění se jednou, víc nebude: milej tebe nechá, jinam pude.
Vletěla husička, do dvora vletěla: pověz mně, má milá, jest-li bys mě chtěla? Já bych tebe chtěla, nedají mně naši: že se tvá matička vysoko vynáší. Vysoko vynáší, vysoko si vede: a já jsem děvečka chudobné mateře. Vem sobě bohatou, a já chudobného: potom zapomenem jeden na druhého. Chudobná děvečka co vyslouží, to má: bohatým dceruškám maminka najedná. Ona jim najedná tenounké ručníčky, co na ně napředly chudobné dívčičky! Služebná děvečka, což ta mnoho zkusí: v službě ledakoho poslouchati musí. Když ho neposlechne, všickni po ní pasou: jak slovíčko řekne, je to mezi chasou!
Na horách, dolinách sil jest Jeníček hrách; a ta jeho milá lusky tam trhala. Když jich natrhala, sedla na mezičku; čekala, volala: „Můj zlatej Jeníčku!“ Kolik těch lustiček z fěrtoušku vyndala, tolik, tolikráte sobě zavzdychala. Kolik z těch lustiček zelených zrniček, tolik, tolik z očí vylila slziček. „Vždy jsi mně sliboval, že ty si mne vezmeš, jen až pod háječkem žito jaří sežneš. Žito’s jaří sežal, mne jsi přece nevzal: bodejž tobě pán Bůh žádné štěstí nedal. Žádné štěstí nedal na tom tvém statečku, že jsi mne oklamal chudobnou děvečku. Chudobná děvečka, 1) což ta mnoho zkusí! ta každičkou křivdu tiše snášet musí.“ 1) Chudobná děvečka ta ničehož nemá, jenom tu poctivost, kterou si zachová.
Na kobelí hůře náš synáček voře; chodějí mu koně na hedbávný šňůře. Ta kobelí hůra celá pošlapaná; chodí tam má milá celá uplakaná. Co pláčeš, naříkáš, když mě tu eště máš: potom můžeš plakat, až mne neuhlídáš.
Kdybych já věděla, kdo mne s milým loučí, nasypala bych mu soli mezi oči. Soli mezi oči, písku mezi zuby: aby nevypouštěl 1) falešných slov z huby. Byla je příčina stará baba jedna, ta je naše srdce od sebe rozvedla. Dopust, Bože! dopusť na babicí hřmění, by na ni pršelo devět dní kamení. Devět dní kamení, desátý den trní: by víc nerušila věrné milování. l) aby nerozváděl, co se komu líbí. Tím se někdy ta píseň také zavírá.
Až já odtud půjdu, bude vítr foukat; bude se má nejmilejší za mnou smutné koukat. Koukej neb nekoukej, co mně už je do ní: nechtěla’s mne vyprovodit do Chejnovskejch polí. Do Chejnovskejch polí, na Bělocky draha: neměla’s mne, má panenko, neměla’s mne ráda. Ať je tak nebo tak, já jsem svobodnej chlap: já můžu holku milovat, nebo jí tak nechat. – „Už jsem osiřela, jako javor v lese: toho jsem se nenadála, co ta láska nese. Už jsem osiřela, jako lípa v poli: toho jsem se nenadála, kam můj milej chodi. Už jsem osiřela, jako v trní růže: toho jsem se nenadála, co ta láska může!“
Teče voda, teče po potoce křeče: vzkázala mně moje milá, že ona mne nechce. Teče voda, teče na ty pansky mlejny: což je těžko milovati, co k libosti nejní! Co k libosti bylo, to mě opustilo; a co mne těšit nemůže, za mnou by chodilo. Už jsem opuštěnej jako ptáček lesní, kterej pořád sem tam lítá, a kam by rád, nesmí. Už jsem opuštěnej jako ta berlička, která pořád sem tam lítá, hledá přítelíčka. Ach holka má milá! co pak jsi myslila, že jsi ty tvé svaté sliby, že jsi je zrušila? Zrušila jsem já je, to pro lidské řeči: nyní vidím a poznávám, že upřímnej nejsi. Zrušila jsem já je, to pro lidskou hubu: nyní vidím a poznávám, že tvoje nebudu.
U té naší studnice roste bílá bukvice: ta bukvice bílá byla moje milá. – Co, má milá, co ti je, mé srdéčko rozmilé? snad ti máti lála, či se‘s nevyspala. „Ach, mně máti nelála, i já jsem se vyspala: ale želím svého vínku zeleného. Všecky panny s trávy jdou,[27] pěkně jedna za druhou: a já ubožátko kolíbám děťátko! Zakolíbej, Jeníčku, zakolíbej chvílčičku, zakolíbej chvilku, až vyperu plínku!“ Já kolíbat neumím, za kolíbku se stydím: kolíbej si sama, s kým jsi radu brala. „Brala jsem ji v štěpnici, brala s dvěma mládenci: ti mně radu dali, když mne milovali.“
Nad Dunajem, pod Dunajem, na zelenej louce hrály jsou tam tři panenky, hrály tam o věnce. Jedna byla Kateřinka a druhá Madlenka, třetí tu já nejmenuju – byla má panenka. Já jsem ji vzal za ručičku, vzal jsem ji za obě: Pojed, holka, pojeď se mnou, poplavem po vodě. „A já nechci, nepojedu, ty jsi šelma zrádce: pošlapala mně marijánku v tej naší zahrádce.“ Ta marjánka, rozmarýnka modrým kvítkem květe: připravila mě o věneček, co mi máma řekne! Já ho nemám, ty ho nemáš, nemáme ho oba: půjdem-li ho sobě koupit, kdo pak nám ho prodal“ Když jsem plynul po Dunaji k zelenému háji, viděl jsem tam tři panenky, o věnečky hrály. Jedna byla Rakušanka, ta druhá Moravka; třetí jmenovati nechci – byla má panenka atd.
Vyrostla mně bílá růže, trhat já ji nebudu: milovala jsem Vojtíška, milovat už nebudu. Milovala jsem ho věrně, v srdci jsem ho nosila; toho jsem se nenadála, žeby láska šálila. Šel můj milej po ulici, měl klobouček na stranu; lidé jsou mu povídali: Tamhle vidíš svou pannu. „Nemluvte mně, lidé, o ní, hledět na ni nemohu; jak ji spatřím jedním okem, sklopím hlavu hned dolu.“ Když jsi na mě hledět nemoh, proč jsi za mnou chodíval? já jsem tebe neprosila, abys ty mne miloval. Měl jsi dvéře otevřeny do srdce upřímného: ale nyní jsou zavřeny, nepřijdeš víc do něho! Což pak jsem ti udělala, že mne teď nenávidíš? vždyť jsem ta, která jsem byla, proč pak se za mě stydíš? To mám já teď za upřímnost, kterou jsem k tobě měla; pro tebe bych, nejmilejši, krev byla vycedila! Rozpomeň se, nejmilejši! na tvoje slibování: že tě bude pán Bůh trestat, nedá ti požehnání. Rozpomeň se, nejmilejši! na moje mladá léta: léta s tebou jsem ztratila – po radosti je veta! Živobytí bych si vzala, však jsem si ho nedala: věčnost věčší, než celý svět, toho jsem se lekala.
Když jsem šel skrz dubový les, přepadla mne dřímota; a do rána mně za hlavou rozmarina vykvetla. Pořezal jsem všecky pruty rozmaríny zelené, pustil jsem je po vodičce, po vodičce studené. Která panna lovit bude rozmarínu zelenou, ta mou nejmilejši bude za vodičkou studenou. Šly panenky ráno k řece, do věder nabíraly: v tom ty pruty z rozmaríny k samé lávce plavaly. Ta mlynářovic Anička po prutech se nahnula, a nešťastná holubička do vodičky spadnula. 1) Zvoní, zvoní troje hrany, co to asi znamená? povězte mi, vy ptáčkové! snad to není má milá? „Tvou milou, tvé potěšení do rakve ti skládají, čtyři muži v černém rouše do hrobu ji dávají.“ Ach, můj Bože nejmilejši! ty’s mi vzal mou nevěstu! povězte mi, vy ptáčkové, k jejímu hrobu cestu. „Za vrchem tam v kostelíčku zpívají v kůru kněží; pět kroků za kostelíčkem v hrobě tvá milá leží.“ Tam já půjdu, plakat budu, na ten tmavý hrob sednu, a pro tebe, má panenko, těžké hoře ponesu. Těžké já ponesu hoře, až mne smrt vysvobodí, a věneček z rozmarýny na můj příkrov položí! 1) S místem tímto srovnej první polovici písně „Kytice“ v rukopisu Kralodvorském.
Pověz ty mi, má panenko, pověz ty mi upřímně, kdo k vám chodí, má panenko, kdo k vám chodí mimo mě? „Ach k nám žádnej nechodívá, není cesta šlapaná: jen po který my chodili – a ta nám už zarostla. Zarostla nám rozmarínkou, samým drobným jetelem: to nám jisté za znamení, že my svoji nebudem.“ Když nebudem, ať nebudem, však jsme oba svobodni: nebudem se trestu báti, že jsme byli nevěrni. Ten prstýnek, co’s mi dala, já ho nosit nebudu: hodím já ho do potoka, vší starosti pozbudu. A ten šátek, co’s mi dala, nechám si na památku: abych vždycky pamatoval na tvou falešnou lásku.
Panímámo! kde je vaše dcera? já jí přišel navštívit; tři léta minuly, co jsem jí neviděl, já se přišel potěšit. „Naše dcera na hřbitově leží, tam je její postýlka: nemysli si více, Jeníčku rozmilý, že bude tvá manželka!“ Jak ta slova máti promluvila, duch se ve mně zatajil, že toho stvoření na světě už není, po němž touží srdce mý. Panímámo! ukažte to místo, kde mou milou hledat mám; já na hřbitov pudu, pilně kopat budu, ať ji ještě uhlídám. Jak jsem jen krok na hřbitov udělal, spatřil jsem tam hrob nový; dvě růže červeny daly mně znamení, že tu srdce mé leží. Ptám se já vás, červené růžičky! je-li tu hrob mé milé? Růže se sklonily, znamení mně daly, že tu leží srdce mé. Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko! promluv ke mně slovíčko! „Já bych ráda vstala, k tobě promluvila – mám zemdlené srdéčko.“ Ach já smutné, nešťastné stvoření na tomto bídném světě! uschnula mně růže, srdci milá tuze, více mně nepokvěte. Odpočívej v tomto tmavém hrobě, já jdu už od tebe pryč; tvé růžové tváře jako ranní záře nespatřím už nikdy víc! Přenešťastný ty Jičínsky luka, po kterých jsem chodíval, když jsem svou panenku, krásnou holubinku, za ručičku vodíval! Přenešťastná ta Jičínská brána, přenešťastná silnice! protože nepřála, milovat nedala, co těšilo mé srdce. Přenešťastní takoví rodiče, kteří dítkám zbraňují! oni jim zbraňují, vzíti se nedají, do hrobu je svrhují.
Daleké široké políčka! což jste se zelenaly? když jste mne potěšit měly, vy jste mne zarmoutily! Má zlatá stezičko uzoučká, což je mi líto tebe! když já si na tě zpomenu, bolí mne srdce v těle. Což je ta stezička ouzká, kterou jsem chodívával! což je ta panenka hezká, kterou jsem milovával. Když jsem s mou milou chodíval do těch Hradeckejch polí, o lásce jsem s ní rozmlouval, teď mě mé srdce bolí! Bolí mé srdéčko, bolí, teprva poboluje: že si má panenka milá jiného oblibuje. Co jsem se za tebou nachodil, kolik jsem nocí nespal:[28] když jsi mi souzena nebyla, přece jsem tě nedostal!
Loučení, loučení! což je to těžká věc, když se musí rozloučiti, když se musí rozloučiti s panenkou mládenec. Když jsme se loučili, obá jsme plakali, obá jsme si bílým šátkem, obá jsme si bílým šátkem oči utírali. Když jsme se loučili pod zeleným dubem: vždycky jsem ti říkávala, že ta láska není stálá, že svoji nebudem. „Až ten dub pokvěte 1) bílou ratolestí, tenkrát budu, má panenko, tenkrát budu, má panenko, smutek pro tě nésti. Ponesu ho tejden, 2) popláču každej den: nikdy však nezapomenu, nikdy však nezapomenu, že jsem já rád tě měl.“ 1) Až já půjdu lesem, budu plakat hlasem: dám si klobouček na stranu, na panenku zapomenu a budu zas vesel. 2) Ponesu smuteček, nakoupím pentliček: na klobouk si jich navážu, v hospodě se všem ukážu, že jsem mládeneček.
Což je ta láska zlá, když se milují dvá: když se mají rozcházeti, naříkají obá. Když jsme se loučili v zeleném háječku: co jsem pro tebe vystála, můj zlatej holečku! Když jsme se loučili pod zelenou jedlí: přenešťastní jazykové, že jsou nás rozvedli! Když jsme se loučili pod zeleným dubem: vždycky jsem ti říkávala, že svoji nebudem. Ruku mu podala, do pláče se dala: Kýž jsem tebe, můj holečku, byla nepoznala!
Těš se, má panenko, těš! byl jsem já na pouti dnes: koupil jsem ti pouti, co tebe zarmoutí: že už moje nebudeš. Svez mé, můj koníčku, svez až přes ten zelenej les: pověz tam mej milej, panence rozmilej, že už nejdu k ní po dnes. Svez mě, můj koníčku, dál až přes ten zelenej háj: pověz tam mej milej, panence rozmilej, že už jsem si jinou vzal. „Žen se, můj holečku, žeň! na mě si taky zpomeň: že jsme se chtívali, spolu milovali, na to si taky zpomeň! - Vez mě, koníčku, vez, přes ten zelenej les; dovez mě k mé milé, panence rozmilé, ať mě uhlídá dnes. Byl jsem na pouti dnes, něco jsem ti přines: přines jsem ti pouti, ta pout té zarmoutí – že mě nedostaneš. Ta pout kupovaná ta nebejvá stálá: bejvá nejstálejší, moje znej milejší, štolou zavázaná!
Na našem dvoře veliká louže, do pásu: že je ztratila ta moje milá svou krásu. Vyprosila si na panímámě svobodu: že bude chodit do tej studánky pro vodu. A v tej studánce voda studená jako led: že jsou někery děvčátka hodny na pohled!
Pod horou háječek, za horou jaloveček, na hoře černá věž: pověz mně, můj milej, Jeníčku rozmilej, jest-li že mě miluješ? „Já tebe už nechci, už tebe nemiluju, už tebe nemám rád: já mám holku jinší, ta je mně milejší, než ty’s byla dosavad.“ Kdybys ty byl hodnej, chodil bys pořád k jednej, chodil bys pořád k nám: ale že jsi na nic, máš upřímnost za nic a jdeš šidit zas jinam. Tamhle je háječek, tamhle je jaloveček, ,. tamhle je černý les: pověz mně, můj milý atd.
Žežulinka kuká na buku v lesí – ozvi se, má milá, ozví se, kde jsi? ty jsi jenom ta jediná, co jsi srdce mé ranila, ozvi se, kde jsi? Zazpíval slavíček v hájku zeleném, že my už, má milá, svoji nebudem; nebudem už spolu chodit, nebudem se spolu vodit, ach, už nebudem! „Měla jsem holoubka, ten mi uletěl; že já budu plakat, na to nehleděl: uletěl mi do kapradí, žádnej mi ho nenahradí, ach nenahradil“
Za lesíčkem růže smutně dokvetá; má panenka slůně, žalostně vzdychá: když ta růže vykvetala, má panenka putovala se mnou do světa. Putovala se mnou v jedlovém lese, tam utrhla pěknou kytku v pasece; tu mně dala za klobouček, kdy jsme sedli na palouček k studené řece. Putovala se mnou přes tři potoky, ten jeden byl krajem velmi hluboký; pomáčela si sukničku, sušila ji na sluníčku, děvče ubohý. Putovala se mnou až do Moravy, tu mně darovala věneček s hlavy; tu jsme spolu tancovali, až jsme oba potrhali věneček drahý. Tu jsme tancovali, to na popelec, muziky nám hrály ještě na konec; hrála taky Nemodlenka, že nenajde má panenka více svůj věnec.
Už se mně ta láska zrušila, kerá mě nejvíce těšila: kdybych sto let živa byla, žádnému chlapci bych nevěřila.
Každý se nám diví, kdo nás spolu vidí, kam je se ta naše láska děla? odešla pryč, nepřijde víc, za hory, za lesy zaletěla. Rájovští sedláci jsou hodní čtveráci, ti mě s mon panenkou rozloučili: dali mně ji do Kaplice; proto je v zármutku moje srdce. Kdo nás koliv vidí, každej se nám diví, kam se ta veselost naše děla? za hory, za lesy, ach má nejmilejší! za hory, za lesy zaletěla.
Můj zlatej Honzíčku! vrať mi tu kytičku, co jsem ti já včera ráno dala. „Já trhal ořechy, spadla mi do řeky; ta bystrá vodička. mi ji vzala.“
Každá má milého, já nemám žádného; každá má milého já nemám nic: já ho taky měla, mně ho vodloudila ta Dorka darebná pastejřojic.
Za Strakonici zelenej vršek; vyšlo mračinko, bude z něj pršet. Bude z něj pršet tichá vlažička: že mně odpoví moje holčička. Kam se poděju, kam se obrátím? kde se obrátím, všecko vyvrátím! Na ten vejvratek pověsím šátek: ta máš, má milá, ten můj zármutek! Tam nad tím Lazem zelenej vršek: zamračilo se, že bude pršet. Že bude pršet ticha vlažička: že zapomíná moje Ančička. Že budou pršet velká kápata: že jsou tam v Lazu jiná děvčata.
Plakala, želela, když prala šaty, že jest jí utonul prstýnek zlatý. „Proč pláčeš, naříkáš pro prsten zlatý? však musíš opustit rodiče taky.“ Milejší rodiče, nežli my oba: matička chovala, já byla roba. Postýlku stlávala, dala mě nosit: musíte, mládenci, matičku prosit. „Než bych já matičku za tebe prosil, raděj bych po straně šavličku nosil. Šavlička po straně, ta moje žena: ona mě ubrání, až bude třeba.“ Trubači troubili, muzika hrála; můj milej odcházel, já ještě spala. Kdybys byl upřímnej, byl bys mě zbudil, slovíčko nebo dvě ke mně promluvil. Plakala, želela, když prala šaty, že je sobě přelomila prstýnek zlatý: co pak pláčeš, co naříkáš pro prsten zlatý? vždyť musíš opustit, och, má nejmilejší, rodiče taky. „Milejší rodiče, nežli my oba; má mamička mě chovala, já byla roba: postýlečku mně stlávala, dala mě nosit, musíte mládenci, věrní milovníci, matičku prosit.“ Nežli bych o tebe matičku prosil, radši bych já po své straně šavličku nosil; pár pistolí, karabinu do sedla bych dal, a tobě má milá, hubičko rozmilá, kvinde udělal.
Pušperská šafářka hezkého syna má, ona mně zkázala, že mně bo chtít nedá. Já jsem jí zkázala za tu její lásku, aby ho vázala doma na provázku. Doma na provázku, na hedbávnej šňůrce, aby nepodváděl chudobný dívčíce. Chudobná dívčice což ta mnoho zkusí: ledajaké lidi poslouchati musí. Včera mně vzkázala jeho panímáma, bych si nemyslila na jejího syna. A já jí vzkázala za tu její lásku, by si uvázala syna na provázku. Syna na provázku, na hedbávné šňůrce, aby nechodíval k chudobné panence.
Nechoď ty k nám v kabátě, vem si kamizolku, však já o tom dobře vím, že máš jinou holku! U ní celý večer jseš, u mne jen se stavíš; pro ni všecku lásku máš, ke mně jen tak pravíš. „Po čem to, má panenko, po čem to hádáte?“ Ach, můj zlatej Jeničku! hladké líce máte. – Do maličkejch kroužečků vlásky vám se točí, a ta vaše falešnost vám se blyští z očí.
Ještě se tam ta pšenička v poli nemetá: počkej na mě, má panenko, ještě tři léta. „Proč bych na tě já čekala, když ty máš jinou: nosíš od ni za kloboukem pentli červenou.“
Nebudu já už pro tebe své koníčky trmácet: budeš ty mi, má panenko, moje dary navracet. „Jak já všecky tvoje dary ještě k navracení mám: budeš-li se pro ně hněvat, všecky ti je zase dám. Jak já tobě v nich nechodím, ani o ně nestojím: budeš-li se pro ně hněvat, z okna ti je vyhodím. Koupil jsi mi jeden fábor a dal jsi mi kytičku: já jsem tobě dala šátek, k tomu jednu hubičku. Ta hubička, ta je dražší než ten fábor po groši: nevybírej, můj holečku! vždyť pak jsi ty nejhorší!“
Ta mlynářka zlá hezkou dceru má: klekni, chlapče, proti domu, pomodli se pánu Bohu, ona ti ji dá. „Ach nedá, nedá! 1) ona ji schová: myslí si, že přijde pro ni čtvero párů vraných koní s kolma zlatejma.“ 1) Kdybych já ji chtěl, dávno bych ji měl: ale že jí nechci, poručím ji ševci, aby si ji vzel.
Však jsem to, Jeníčku, dobře slyšela, jak se tvá paňmáma s tebou vadila: to všecko pro mě, že chodíš ke mně, že nejsem bohatá tak jako jiné. Když nejsem bohatá, já se nedělám; proto se žádnému podvádět nedám: kdo mě chce míti, bude mé chtíti, že jemu dovedu hospodařiti. Však mě má maličká leckdes nevsála, aby mě leckomu šidili dala; v žádném ouvoze, ani trníčku: těžce vychovala svoji Aničku. Kdo k nám chce chodili, kdo mě chce míti, musí mou matičku pěkně prošiti, smekat klobouček, líbat ručičku: dejte mně, paňmámo, vaši Aničku. Sloha následující jest pozdější nutný přívěsek: Než bych já paňmámu o dceru prosil, radši bych po straně šavličku nosil: šavle ocelová ta je má žena, ta mne bude těšit, až bude vojna.
Proč sem jdeš, nač sem jdeš? já o tě nestojím, proč sem jdeš, nač sem jdeš? já tě nechci: kdybych já tě chtěla, 1) já bych ti zkázala, třeba byl měsíček na půlnoci. 1) ty máš holku jinší, ta je ti milejší; ke mně jsi falešný, já tě nechci!
Každá má milého, já nemám žádného, každá má milého, já nemám nic: kdybych já ho chtěla,[31] taky bych ho měla, jako ta Andulka šafářovic.
Měsíček svítí, já musím jíti za mou nejmilejši do Rájova: měsíček zašel, já tam nedošel; musel jsem zůstati u Třísova. Ta naše láska bejvala hezká: když je se zrušila, což je po ní? dej pán Bůh štěstí, děvčátko hezký! však jiná růžička taky voní.
Která hodně mlátí, která hodně žne, ta je hodná holka, ta se hodí mně. Která nechce mlátit, která nechce žít, pro tu ať si přijde Malenickej žid.
Zdálo mi se, zdálo na neděli ráno, že muzika hrála, chasy bylo málo. Panen bylo více: 1) tři sta tři tisíce; třema řady stály – samy klebetnice! 1) Děvčat bylo více: plničká světnice – šenkýřojic Bětka, ta je parádnice!
Ta Mářa krejčojic velká parádnice: dala si vyšívat na zádech zajíce. Na zádech zajíce na zástěrce lišku: aby ji poznali, 1) že je za šenkýřku. 1) aby každej věděl, co je to za dívčku. Červená, zelená, bílá lomenice: dala si malovat na puntě zajíce. Na puntě zajíce, navázala mašlí: aby ji mládenci o muzice našli.
Hájkovic Andulka, ta je hodná holka: ona nic nedělá, jen se z okna kouká. Ve čtvrtek zašívá, a v pátek vypere, v sobotu vyválí, v neděli to bere.
Ty Cekovské krávy mají málo trávy, mají děvky ucourany – rády by se vdaly. Jedna má kováře, druhá perníkáře, třetí stojí na ulici, čeká šindeláře. Když se ho dočkala, hubičku mu dala: „Hleďte, hoši! na mou kuši, já jsem se už vdala.“ Ta jedna se vdala, druhá takstala, třetí sobě naříkala, že to promeškala.
Chodíval k nám, chodíval z kanceláře písař, klobouk měl premovanej jako ňákej císař. V jednej ruce kalamář, v druhej ruce péro: chtěl abych ho zapsala do srdéčka svého. Kdybys ty byl mládenec, jako já jsem panna, dala bych ti ten věnec, kterej nosím sama. Můj věneček zelenej na hlavičce skáče: a ta tvoje poctivost na kolíbce pláče.
Poctivost, ach poctivost! kde tě lidé berou? v zahradách se nerodíš, v poli té nesejou. Kdyby se ta poctivost v zahradách rodila, cožby každá panenka poctivá chodila!
Kdy je byla ta krátká noc, tenkrát bylo strašidel moc: po půnebí chodily, hezky holky strašily.
Jen jsem jednou doma nebyl, stala se mně škoda: měl jsem děvče modrooký, vzala mně je voda. A já podu do kláštera, bodu prosit Boha, aby mně ho navrátila ta zpátečně voda. Když jsem nebyl doma, stala se mně škoda: měl jsem hezkou holku, krásnou holubinku, vzala mně ji voda! Ach vodo, vodičko! návrat mně mou milou: jest-li –nenavrátíš, škody nenahradíš, namluvím si jinou. Šel jsem do kostela prosit pána Boha, aby mně mou milou, holku roztomilou, navrátila voda. mou milou jsem našel; a tak z toho smutku, těžkého zármutku byl jsem zase vesel.
Má panenko, mé dítě! celá se mně líbíte, i ta vaše podoba, že jste hezká osoba – jen že křivě chodíte.
Hajho husy ze pšenice, hajho husy ze žita! lepší je ta malá holka, nežli je ta veliká. Ta malá se sama točí, a ta velká nemůže: ona čeká na chasníka, až jí chasník pomůže.
V naší vsi je nová brána, ještě skrz ni nejedou: stejskají si čtyry panny, že je k tanci neberou. Vzal bych já si z nich tu jednu, nedovede jít kolem; vzal bych já si z nich tu druhou, ta mne tluče kolenem. Vzal bych já si z nich tu třetí, ta mi nechce k cimbálu: má nožičky jak obroučky a bradičku na stranu. Vzal bych já si třeba čtvrtou, ta drobátko nevidí: kdyby bylo kopec lidí, do každého uhodí!
Poznám, poznám, poznám, který je mládenec: ten se v kole točí jako z růží věnec. Poznám, poznám, poznám, která je panenka: ta se v kole točí jako rozmarínka. Poznám, poznám, poznám, která je ženuška: ta se v kole točí jako holubička. Poznám, poznám, poznám, který je ženatý: ten se v kole točí jako pán bohatý. který je mládenec: má klobouk na stranu, na něm z růží věnec. která je panenka: chodí vystrojena jako majolenka. který je ženatý: chodí nevyspalý, celý jeřabatý. která už je vdaná: cbodí jako husa, když je podškubaná.
Která je panenka bohatá, ta každá milého má; a já jsem chudobnejch rodičů, mne si žádnej nevšímá. Já přece v hospodě tancuju od večera do rána: bohatá se na mě hněvá, že si chudá namlouvá.
Nepůjdu z hospody, až vyjde dennice, až mne vyprovodí moje tanečnice. Nepůjdu z hospody, až bude den bílý, až mne vyprovodí moje potěšení. Moje potěšení, má panenka zlatá, až mne vyprovodí před ty naše vrata. Nepůjdu z hospody až za dvě neděle, až pro mne má milá v kočáře přijede. Kočár malovanej, čtyry vraný koně: až si mne odveze potěšení moje. Nepůjdu z hospody za čtyry neděle, až ty stary panny všecky vlk pobere. Ty stary pobere, ty mlady dorostou, jako když vyroste jeteličks s rosou. Jetelička s rosou ta se pěkně seče, jako když se děvče ve svátek obleče. Ve svátek obleče,1) přistrojí v neděli, aby ji v kostele mládenci viděli. 1) Ve svátek obleče, ve všední přistrojí: přijde do hospody, přec u dveří stojí.
Ta zdejší hospoda z drobného kamení: kdo nemá peníze, ať do ní nechodí. Já sic peněz nemám, přece do ní pudu, černooké děvče namlouvat si budu. Ta zdejší hospoda je velmi vysoká, přeletěla přes ni husička divoká. Nebyla to husa, byly to housátka: že z vysoka hrajou ty zdejší děvčátka.
Lepší je ta rejdovačka, nežli je ten rejdovák: má panenka má hubičku jako cukr, jako mák.
Šly panenky silnicí, silnicí, silnicí, potkali je chasníci, chasnici dvá. Kam, panenky, kam jdete, kam jdete, kam jdete? která to z vás budete, budete má? Ta maličká ta je má, ta má oči jako já: ta malá, ta je má, ta má oči jako já.
Která holka bledá, ta se vdávat nemá: která je jak růže, ta se vdávat může, z tý je hezká žena.
Vzkázala mně jedna chudobná, vzkázaly bohaty dvě: radši mám tu jednu chudobnou, než ty bohaty obě. Bohatá ta jenom hezká je, dokud u mámy sedí: a když se od mámy dostane, sotva pro špínu hledí.
Rád bych se oženil, ale bojím se: vezmu-li si starou, že ošidím se. Rád bych si vzal mladou, není věc jistá: ta po jinších touží, očima blýská.
Nad Chrašťouci na ty hůrce stavějí tam krmník, že tam mají stary panny, že je budou krmit. Ta Kolínskejch dala sukni, ta kovářouc kabát: aby jich tam nedávali, že se budou vdávat.
Lamentací mám na srdci, to pro mého milého, že mi včera odpověděl, a já nemám jiného: herež, herež! já nic nedbám, proto já se přece vdám; a kdo koli za mnou přijde, nábytek mu všechen dám. Starý necky, dvě vařečky, a truhlu rozlámanou; postel ta je rozbořena a pokryta peřinou: na peřině cíchy není, peří jsem z ní prodala, a penise na špacíru se svým milým propila.
Čí je to ta dívčí, čí je, co mi tu košilku si je? čí je to ta holka malá, co mi tu košilku dala?
Ta Strážská hospoda stavěná z javorovýho dřeva: proč pak tám, mládenci, chodíte, když vás tám není třeba? „Kdyby nás tu třeba nebylo, my bysme sem nepřišli: jsú prý tu tak hezky děvčátka, my jsme si pro ně přišli.“

Pages