Bartók III 1049 | Toto je tá cesta

4 words

Sušil 0248 | Letěl letěl roj na mej milej (100%)
Letěl, letěl roj na mej milej dvor, 1) přiletěl k okýnku, zaťukal na sklénku: 2) Stroj sa, milá, stroj. Jak sa přistrojím, dyž cesty nevím, enom ten chodníček, co chodil Janíček, mé potěšení. Stojím u dveří, milá, otevři, 3) otevři mně, milá, holuběnko sivá, mé potěšení. Otevřela bych, máti mně brání, že ty nejsi hoden podle bočka sednút, 4) šohaju švárný. 5) Dyž nejsem hoden, ostaň tu s Bohem, pomož si, možeš-li, moja najmilejší, já si nemožem.

Bartoš 1901 / 0771 | Cjažko je mi na srdenku cjažko (100%)
Cjažko je mi na srdenku, cjažko, [: že som si cja zalúbiła ľahko. :] Ľúbjá sa mi tvé očenka sivé, [: mysľeła sem, že sú spravodľivé. :] Keby som cja něboła poznała, [: boła bych já ščasľivá bývała. :] Boła by som bez šeckéj starosci, [: včiľ mi puká srce od žałosci. :] Pres Hrozenko cesta ušľapaná, [: po něj chodzí miłá upłakaná. :] Chodzí, chodzí, ruce załamuje, [: že jéj miłý do vojny rukuje. :] Podaj že mi, miłá, pravú ručku, [: něprídzěm ci až tak pri tak ročku. :] Keby si ty mi nemínił prijíc, [: aj já voľím s tebú do vojny jíc. :] Čo by sis to, miłá, vyžjádała, [: abys sadła na vraného koňa? :] Na predku mám obrok pre koníčka, [: a na boku mi visí šabľička. :] A na druhém, tam ně visí pistoľ, [: móžeš vedzěc, že já nebudzěm tvój. :] Kedz já umrem, pochovac ňa dajcě, [: moju miłú na pohreb vołajcě. :] Něch mňa ona až tam vyprovodzí, [: šak jéj to sám Pámbů vynahradzí. :]

Erben 7/059 | Byla jest louka zelená (96%)
Byla jest louka zelená, slzavou rosou skropená. Kráčely po ní dvě duše, za nimi velká hříšnice. Když se až k ráji dostaly, na dvéře tam zaklepaly. „Vstaňte, Petře! vemte klíče, podívejte se, kdo tluče?“ „Tlučou tam, Pane, dvě duše, za nima velká hříšnice.“ – „Ty dvě duše mně sem pusťte, té hříšnici pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírou, kudy hříšní do pekla jdou.“ Šla dušička vzlykající a svých hříchů litující. Šla od nebe, naříkala, až jí krev z oči kapala. Potkala ji Maria panna: 1) „Co naříkáš, duše hříšná?“ – „Jak pak nemám naříkali, když se nevím kam podíti? Musím jiti cestou šírou, kudy břišní do pekla jdou.“ – „Vrať se se mnou, duše hříšná! poprosím já svého syna.“ A když se k ráji dostaly, na dvéře tam zaklepaly. „Vstaňte, Petře! vemte klíče, podívejte se, kdo tluče.“ – „Tluče to, Pane, matka tvá, a za ní ta duše hříšná.“ – „Mou matičku mně sem pusťte, té hříšnici pryč ukažte. Ukažto ji cestu šírou, kudy hříšní do pekla jdou.“ – „Ne tak, ne tak, milý synu! odpusť hříšné duši vinu.“ – „Zeptej se ji, matko milá! co dobrého učinila? Kolik je svátků světila? kolik se pátku postila? kolik chudých obživila?“2) – „Já jsem svátků nesvětila, ani se v pátek postila. Jen jedno jsem vykonala: almužny jsem grešli dala.“ – „Podej, hříšná duše, ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti a z propasti do radosti. Grešlička, almužna malá, do ráje tobě pomohla!“ 1) Potkala ji panna Maria: „Kam ty kráčíš, duše hříšná?“ „Ach já kráčím cestou šírou, kudy hříšní do pekla jdou.“ „Vrať se se mnou, hříšná duše! přimluvím se u Ježíše.“ 2) kolik almužen rozdala.

Erben 2/245 | K Pažežnici cesta húzká (96%)
K Pažežnici cesta húzká, 1) celá trníčkem porostlá; to trníčko bíle kvete: má panenko, votevřete! Má zlatá Spaněvská cesto, což je mně po tobě teskno ani tak ne po cestičce, jako po tě, má dívčice! „My zlaty Spaněvsky háje, já na vás zpomínám stále: ani tak ne po háječku, jako po tě, můj holečku! My zlaty Spaněvsky dráhy, jak jste vy se zelenaly: zazelenejte se eště, moje srdéčko potěšte!“ Tam na těch Spaněvskejch lukách já slyšel kukalku kukat; kukalička zakukala, má panenka zaplakala. Kukalka kukala kuku: „Podej mně, můj chlapče! ruku, podej ruku, podej pravou, zarostla k nám cesta travou. Podej ruku, podej vobě, že se nedostáném sobě: ani za rok, za dvě léta, ani do skonání světa!“ 1) K Pušperku je cesta zlatá, celá trníčkem pojatá atd.

Sušil 1223 | A dyž na vůz sedala (96%)
A dyž na vůz sedala, na maměnku volala: Maměnko ma, nědajtě mne vzať. Jeď už enem, dceruško, už je toho malučko, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. A dyž na vůz sedala, na tatička volala: Tatičku můj, nědajtě mne vzat. Jeď už edem, dceruško, už je toho malučko, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Dyž vyjela za vrata, zavolala na brata: Bratřičku můj, nědaj mne brať. Jeď už edem, sestřičko, už je toho malučko, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Když vyjela na cestu, zavolala na sestru: Sestřičko ma, nědaj mne brať. Jeď už edem, sestřičko, už je toho malučko, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Trefiš tamo na otce jako na trni, pchače, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Trefiš tamo na mamku jak na horucu plaňku; jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Trefiš tamo na bratry jako na vysoke Tatry; jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Trefiš tamo na sestry jak na pekelne čerty; jeď edem, jeď, chtělas ho měť.

Sušil 1261 | Haj haj haj husičky přes (96%)
Haj, haj, haj, husičky, [: přes cestu, :] vezeme Martinkom nevěstu. Martinek ten kóká ven z vokna: »Co nám to vedete za tlóka.« To není, Martinku, žádné tlók, a to je pro tebe zlaté slóp.

Erben 2/114 | Pověz mně och má znejmilejší! (96%)
Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček.

Erben 2/096 | V tom háječku při měsíčku (96%)
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. Má panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“

Sušil 1340 | A v tym našim lese pod (96%)
A v tym našim lese pod sosnum, tancuje tam bratr se sestrum. Tak se jim tam dobře libilo, že jim tam slunečko svicilo. O, pojdźme bratřičku, pojdźme preč, bo by nas tu vzali ludzě v řeč. A kaj my to, sestro, půjdzěme, dy žadnej cestečky něvime? Půjdzěme, bratřičku, k Dunaju, kaj nas tam ludkove něznaju. A chodź nas tam oni něznaju, ale se nas oni optaju. Odkadź jscě, ludkove dva mladzi, že vas tak smuteček nadchodzi? A my sme su oba z Novej vsi, tam su horši ludzě jak zli psi. Bo psi ščekaju, zas přestanu, a ludzě jene omuvaju.

Sušil 1343 | Idu ja cestu (96%)
[: Idu ja cestu :] dycky se ohlidam, skoro-li tacička1) za sebu uhlidam. Ach, něuhlidam, bo mi možne něni, bo su můj taciček,2) su hlyboko v zemi. Ach, roscě na nich rozmarijan3) drobny, co by scě mi byli, můj tacičku,4) dobři! O, vem, bratřičku, vem ty tu kosičku a seseč s tacička zelenu travičku. Srpeček ja vezmu, rozmarijan sežnu, na sveho tacička5) ešče raz pohlednu. Spěše se kamynek na vodzě obraci, než se mi rodziči z krchova navraci.

Erben 2/078 | Kdo mně krmí koníčky (96%)
Kdo mně krmí koníčky, když jsem u svý holčičky? nechtěla mne domů pustit, že až zajdou hvězdičky. Hvězdičky se ztratily, já byl eště u milý: mý koníčky nekrmeny přenáramně řejhtaly. Mlčte, mlčte, koníčky! naseču vám travičky, abyste mi neřejhtaly, když jsem u svý holčičky. Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý? Vysoký jaloveček, vysoký jako já: kýž mi tě, má panenko, kýž mi tě pán Bůh dá! Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj Jeníčku, líbila: na červenou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodíval za jinou. Šla má milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, má panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“ Před sousedy na potoce husy se perou: jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Já ty husy nezabiju, já je dobře znám: jsou to husy paňmáminy, kam já chodívám. Kdybych já jí jednu zabil, hněvala by se; a kdybych tam potom přišel, vadila by se.“ Před sousedy na potoce husy se perou: Jdi, Jeníčku, vem flintičku,