Kolberg 06.2 / K0084

3 words

Bartoš 1901 / 0065 | Povídajú na Zálesí (100%)
[: Povídajú na Zálesí, :] že Janoška kat oběsí. [: Neoběsí, není vinen, :] cełá obec stojí pri něm. [: Cełá obec všeci páni, :] že je Janko, že je švárný.

Bartoš 1901 / 0821 | Na Vľčnovskéj veži (96%)
Na Vľčnovskéj veži złatá baňa ľeží, na ní je kohútek, má páové péří. Na Vľčnovskéj veži, złatá baňa ľeží, odpros sa, Marýnko, otcovi, mateři. Odpros sa jím, odpros, kľekni na koľena: Pro Boha vás prosím, neopúščajte ňa. Už ňa upustiľi přáteľé najbľižší, neopúščaj ty ňa, můj Kriste Ježíši. Už ňa opustiła, cełá má rodina, neopúščaj ty ňa, Panenko Maria. Dajte nám ju, dajte, vy její maměnko, dajte nám ju, dajte, sivá hołuběnko. Dajte nám ju, dajte, vy její tatíčku, dajte nám ju, dajte, sivý hołubíčku. Nedáme, nedáme, dyž my vás neznáme, až my sa někoho na vás pozeptáme. A co to pravíte, že vy nás neznáte, dyž vy nás od rána s boľesti čekáte. Dyby zme vás byľi s boľesti čekaľi, my by zme před vama dveří nezavřeľi. Otevři, Mařenko, maľované dveři, vynes ten víneček na bíłém taľéři. Vystup si, Mařenko, vystup na łavěnku, pohľédni po ľuďoch, máš-ľi tu maměnku. Vystup si, Mařenko, vystup na stołeček, pohľédni po ľuďoch sú-ľi tu tatíček. Zeber si, Mařenko, svoje majetnosti, co sis najednała od svéj maľučkosti. Ženichu nedbałý, nestoj za dveřami, poď do izby rači, nevěsta se mračí. Všecko sem zebrała, nic sem nenechala, enom ten kľíneček, co viséł víneček.

Erben 2/341 | Panímámo! kde je vaše dcera? (96%)
Panímámo! kde je vaše dcera? já jí přišel navštívit; tři léta minuly, co jsem jí neviděl, já se přišel potěšit. „Naše dcera na hřbitově leží, tam je její postýlka: nemysli si více, Jeníčku rozmilý, že bude tvá manželka!“ Jak ta slova máti promluvila, duch se ve mně zatajil, že toho stvoření na světě už není, po němž touží srdce mý. Panímámo! ukažte to místo, kde mou milou hledat mám; já na hřbitov pudu, pilně kopat budu, ať ji ještě uhlídám. Jak jsem jen krok na hřbitov udělal, spatřil jsem tam hrob nový; dvě růže červeny daly mně znamení, že tu srdce mé leží. Ptám se já vás, červené růžičky! je-li tu hrob mé milé? Růže se sklonily, znamení mně daly, že tu leží srdce mé. Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko! promluv ke mně slovíčko! „Já bych ráda vstala, k tobě promluvila – mám zemdlené srdéčko.“ Ach já smutné, nešťastné stvoření na tomto bídném světě! uschnula mně růže, srdci milá tuze, více mně nepokvěte. Odpočívej v tomto tmavém hrobě, já jdu už od tebe pryč; tvé růžové tváře jako ranní záře nespatřím už nikdy víc! Přenešťastný ty Jičínsky luka, po kterých jsem chodíval, když jsem svou panenku, krásnou holubinku, za ručičku vodíval! Přenešťastná ta Jičínská brána, přenešťastná silnice! protože nepřála, milovat nedala, co těšilo mé srdce. Přenešťastní takoví rodiče, kteří dítkám zbraňují! oni jim zbraňují, vzíti se nedají, do hrobu je svrhují.

Sušil 1042 | Vyletěl holoubek ze zlata (96%)
Vyletěl holoubek ze zlata, letěl až k Novákům na vrata. My sme ho počali chytati, zlaté péřičko trhati. Vyšla panimama: Nechte ho, a to je synečka našeho. Byla je stežčička šlapaná, šla po ní panenka, plakala. Šel za ní syneček, vejskal si, dohonil panenku, stejskal si. Copak si, synečku, stejskáte, snad vy mě v zármutku necháte?1) Přiďte k nám, synečku, v neděli, já vám dám věneček zelený.2) Syneček v neděli nepřišel, zelený věneček opršel. Opršel, opršel, opadal, že mě můj syneček oklamal.3)

Sušil 1026 | V Šaraticích jeden dům (96%)
[: V Šaraticích jeden dům, :] majó tam děvče, [:[: Bože můj! :]:] Dyby mně je chtěli dat, uměl bych za ně děkovat. Tatíčkovi, maměnce, naposledy té panence. Vím, že mně ho nedajó, oni se na mě hněvajó.

Erben 2/306 | Lítej ptáčku lítej (96%)
Lítej ptáčku, lítej, máš zelené peří: každá panna blázen, která chlapcům věří. Chlapci je co věřit jako štíru, hadu: on má pod jazykem devaterou zradu. Na jazyku má med, pod jazykem má jed: dej pozor, panenko, by tebe nepodved! Jest-li tě podvede, tebe si neveme, nebudeš naříkat než sama na sebe. Než sama na sebe, na svůj rozum krátký, že jsi poslouchala řeči jeho hladky. – Panímáma pláče a pantáta kleje, a mladší sestřička po straně se směje. Smějou se jí, smějou její kamarádky: šněrovačka těsná, suknička se krátí. „Sukni já nastavím, planžet nosit budu: do nejdelší smrti chlapců bát se budu!“ Když postýlku stlala, do pláče se dala: „Kýž jsem tebe, chlapče, byla nepoznala!“

Sušil 1004 | Chudobo chudobo (96%)
Chudobo, chudobo, ty si mně moc vinna, šel by k nám syneček, nedá mu rodina. Nedá mu rodina, ta jeho matička, že su já chudobná pro něho děvečka. Dyž su já chudobná pro vašeho syna, můžete si zajet pro paní do Vídňa. Pro paní do Vídňa, hraběnku bohatú, ja, co chodívává po ptáňú v sobotu.

Sušil 0984 | Na tym moscě trava roscě (96%)
Na tym moscě trava roscě, co to budzě švarne dzěvče, až uroscě. Pod tym mostem žulty kvitek, kolebala švarna panna dvojo dzitek. Kolibala a plakala: Co sem ja to, něbožatko, udzělala! Něchcěla sem maci sluchać, a včil musim kolibečkum dycky gruchać. Gruchy, gruchy ve dně v noci, dziv že se mi me srdečko něrozskoči. Rozskoči se na dva poly, ja, ach, Bože můj, Bože můj, co to boli!

Erben 2/238 | Vyletěla holubička (96%)
Vyletěla holubička z rychtářovic okenečka. Vyletěla, zahoukala, na milého zavolala. Pojď, můj milý, s oné strany, pomoz na mě nůši trávy. „Těžší tráva než otava, proč’s, má milá, tolik brala?“ Já jsem brala po libosti, 1) abych měla kravám dosti. Otočil se a zasmál se, vytál facku své panence. Červená ji polívala, do šátečku utírala. Do šátečku, do bílého, co dostala od milého. Vila věnec ze slziček a vplítala jetelíček. Vadne kvítí ve věnečku: S pánem Bohem, můj holečku! Prachenska. – Srov. Suš. 537; Kol. I. 295. 1) „Ať pomůže otec, máti, nechtěli mi tebe dáti. Ještě tebe kolíbali, už mi tebe slibovali.“

Sušil 0848 | Studýnka róbená (96%)
Studýnka róbená mezi vinohrady; pověz mně, ma milá, čí užíváš rady? Čí bych užívala než svého milého? A to ví sám Pan Bůh, budu-li já jeho. Dybych já věděla, čí nevěsta budu, ušlapala bych si cestu k tomu domu. Cestu k tomu domu, aby byla hladká, aby mě vítala jeho paní matka. A ona mně přešla, přešla přes tó cestu, ani mně neřekla: Vítám tě, nevěsto! Dyž mě nepřivítá, já jí neděkuju, o jejího syna prosit se nebudu. Včera mně zkázala ochozká rychtářka, že mně syna nedá, že mně radš vypráská. Já sem jí zkázala, takovó otázku: Uvaž si ho, babo, doma na provázku.1) Doma na provázku, na hedbávné šátek, aby nepodváděl chudobnéch děvčátek.2) Chudobná panenka mnoho zlého zkusí, ledajaké šelmy poslóchati musí.

Erben 2/135 | Seděla u našich vrat (96%)
Seděla u našich vrat, pěkná bílá jako šat: hleďte, panno, hleďte, vy krásu tratíte, že nejdete sama spat. „To není pravda žádná, já spávám vždycky sama v tej naší komoře, tam žádnej nemůže než naše panímáma.“[21]