Kolberg 06.2 / K0636

4 words

Sušil 1480 | Kačena divoká (100%)
Kačena divoká letěla z vysoka, [: šohaj, dobrý střelec, :] střelil jí do boka. Do boka levého, pod pravú noženku, ona zaplakala, sedňa na voděnku. Hořko zaplakala, na Boha volala, ach, Bože, rozbože, už jsem dolétala. Co bys ani nežil, ani neokříval, na tvoje střelení dycky si zpomínal. Ubohá kačica už sem dolétala, už sem své káčátka už sem dochovala. Vy drobné káčátka, poleťe vy za mnú, šak my poletíme k suchému Dunaju. Moje dobré děti nedělajú škody, sednú na Dunaju, napijú sa vody. Vody sa napijú, nažerú sa písku, otřepú ďubáčky o zelenú lísku. Moje drobné děti u potůčka seďá, kalnú vodu pijú, tvrdý písek jeďá.

Sušil 0193 | Byla jedna chudá vdova (100%)
[: Byla jedna chudá vdova, :] svojich osem synů měla. Měla ona osem synů a devátú Kateřinu. A tu dala do majira, do Heršekového dvora. Panímámo moja milá, nedávaj mia do majira. Šak sa mně tam něco stane, co mia velce hanba bude. Neminula malá chvíla, Kateřina sama druhá. Na koho mám žalovati, na koho mám povídati? Na Heršeka, na mladého, či na služebníka jeho? Nepovídaj na jiného, na Heršeka, na mladého. Už páni do vojny jedú, svojich paní si nevezú. Heršek mladý taky jede, Katerinky si neveze. Hned izbetky zametala, slzami jich polévala. Ach, čeho sem tu dočkala, svůj věneček jsem ztratila! Při věnečku živobytí! Dali mia sem moja máti. Už ti páni z vojny jedú, svojim paňám dary vezú. Heršek mladý taky jede, Kateřince dary veze. Veze on jí postelenku, v postelence kolébenku. Jak ho máti uviděla, hned mu vrata otvírala. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? A v kravárni krávy dojí, druhá dívka u ní stojí. Heršek mladý s koňa skočil a hned do kravárně vkročil. Kde je moja Katerina, moja věrná služebkyňa? Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Poslala jsem ju prat šaty, nemožu sa jí dočkati. Heršek mladý koňa bodel a hned rychle k Dunaju jel. Postřetl ho tam starý pán: Heršek mladý, kam jedeš, kam? A já jedu ku Dunaju, a já tam mám Katerinu, svoju věrnú služebkyňu! Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Dala jsem ju katom sťáti, měla na ťa nesváďati. A měl on dva nože čisté, na oba dva boky ostré. Jedným sobě hrob vykopal, tym druhým si hlavěnku sťal. Zostavaj tu tělo s tělem a dušičky s Pánem Bohem.

Galko 1/306a | Čo sa stalo vnove dole na doline (100%)
Čo sa stalo vnove dole na doline, ej, utopil sa Janko, ked on brodil kone. A ked sa on topil, na boha zavolal: Ej, kamarádi moji, už som sa vám skoval. A ked bol tretí den, vyšiel na vodičku: Ej, podajže mi, milá, svú pravú ručičku. Ked mu ju podala, horce zaplakala: Ej, jako si sa kúpal, ked ta voda vzala? Já som sa nekúpal, já som kone brodil, ej, tuším ma sám pán boh do tej vody hodil. Do vody do vody, do tej hlbočiny, ej, ked som si nevšímal chudobnej dievčiny. Chudobná devenka, jako lastovenka, ej, chodí po slobode, jak ryba po vode. Mal som pištelenku o devátich dierkach, ej, nechcela mi pískat o bohatých dievkach. Len som si pomyslel na jednu chudobnú, ej, hned mi zapískala na dierenku spodnú.

Bartoš 1901 / 1117 | K svatém Jánu modľitbičku skłádám (100%)
K svatém Jánu modľitbičku skłádám, ve dně v noci Pána Boha žádám, aby mi to súnečko sviéciło, kerého já ráda mám. Čo ma už ľen toľko násľeduješ, moju łásku k svojéj pritahuješ? Šak by som já ľen ráda vedzeła, či ma verne miłuješ. Já miłujem, nesmiém poviédaci, moju łásku pred nikým zjevici, ľebo mi to nenje dovoľeno, mosím dycky tájici. V svéj tajnosci na teba poziérám, v svéj tajnosci svú łásku zakrývám, aby sa to naši nezvedzeľi veľice sa obávám. Trebar to já pred nikým nepoviém, aľe si ty dycky v srdci mojém, mé myšľénky sú dycky o teba, jako ta já zabudem.

Sušil 1636 | Ty tuřanský hodine (100%)
Ty tuřanský hodine, jak vone z temna bijó, [: a dež já si zpomeno, :] z vočí mně sloze lijó. A debe mně Pán Bůh dal a matička tuřanská, ja, abe mně svědčila ta šablička vojanská. A debe mně Pán Bůh dal a všecí milí svatí, ja, abe mně svědčily ty vojanský šaty. O, hétmane, hétmane, jak ste mě hrozně strestal, já sem se vojne nebál a na ňo sem se dostal. Ti, keří se hí báli, ti doma zvostali, mě, smutného pacholka, na vojno odevzdali. Néni tém žádné vinen, jak pudmistr s rechtářem, beli na mně žalovat před samém milostpánem. Před samém milostpánem na vrcho u hétmana, že mám dostat kabátek s modréma véložkama. S modréma véložkama a kamizolko bíló, už já mosím vopustit, ach, svó maměnko miló. Ach, svó maměnko miló a tatíčka starýho, už se mosím přidržet Pána Boha samýho. Pána Boha samýho a matičke tuřanské, aby mě zachránila vod šabličke vojanské. Té šabličke vojanské, každé se hí bojí, ani jeden šohajek bez ní nevobstojí.

Sušil 1640 | V Račibořu v jednym domě (100%)
V Račibořu v jednym domě šiju se tam šaty pro mě, šiju mi tam kabatek na všední deň, na svatek. Když ty šaty oblikame, co my smutně pohlidame, o, Bože můj, Bože můj, co my mame smutny strůj. V Račibořu v jednom domě šiju se tam šaty pro mě, šiju se mundyrunky, že mušim od milenky.1) O, ma mila, lito če mně, že ja musim jisč od tebe, o, kdybys ty věděla, kaj budu od večera! Budu ja stač na ulici, co jdu podle peru všici, a kdybys ty věděla, kaj budu od večera.

Sušil 2199 | Sisí sisí sisíčko (100%)
Sisí, sisí, sisíčko, tebe bólí očičko. Tebe bólí, mě nebolí, šak ti ho Pán Bůh zahojí. Aneb: Mý milý sesíčko, bolí mě vočičko. Tebe nebolí, mě bolí: »Šak se ti do rána zahojí«. anebo též: Siselko, siselko, bolí mě vočičko; tebe nebolí, mě bolí. Ešli mě nebude boleti, teprv si mu dám zvoniti. Bolijó mě vobě dvě, nevím vo sobě.

Sušil 2337 | Štyry mile za Opolem (100%)
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)

Bartoš 1901 / 0677 | Když sem šel přes hory (100%)
Když sem šel přes hory přes ten les borový, [: našel sem tam, našel :] oříšek lískový. To nebyl oříšek, to nebylo jádro; [: co sem se nachodil, :] všecko bylo darmo. Přišel sem k mé milé, k milé pod okýnko, [: zaklepal, zaťukal: :] »Spíš-li, má Nanynko?« Ale já, já nespím, já tě dobře slyším; [: ale že já tobě :] otevříti nesmím. Když mně neotevřeš, tak s Pánem Bohem lež; [: já o tě nestojím :] až do smrti po dnes.

Sušil 0175 | Hajičku hajičku (100%)
Hajičku, hajičku, si pěkny zeleny; leži tam syneček, cely poraněny. Dyby ja věděla, že tě hlava boli, poslala by ja ti někaj pro dochtory. Něchcu, ma děvečko, dochtorovej masti, už su porubane na hlavě me kosti. Dyby ja věděla, že už musiš umřiť, dala by ja tobě košulu zlatem šiť. Nědavaj, děvečko, košulu zlatem šiť, klekni na kolena a pros Pana Boha, bych moh co spěš umřiť. Na hrobě klečela, žalostně plakala a bilym šatečkem oči utirala. Něplakaj, děvečko, o synka mrtveho, možeš sobě vybrať z tisica jedneho. A ja bych vybrala, až bych baj přebrala, něni žadny milši nežli ten najprvši.

Bartoš 1901 / 1356 | Kéž sem to věděla (100%)
Kéž sem to věděla, že bode neděla, bela bech se vlase v lelík spletla zase. A pantla veliká na konce lelíka bela by vesela, červená neb belá. Abech se lébela, rokávce bech bela oblékla s taclama, kordolko s portama. Sokňo faldovanó, čestě zmandlovanó a fěrtošek nové, tenké, kartonové. Oblekla na nožke červené pončoske, střevečke s přaskama, co mám s kaménkama. Bela bech bez mála na krk hovázala svó galateryo s panenkó Maryó. Tak jak mladá panna sóc vešperkovaná v svoje česté šate od hlave do pate. Bela bech v kostele ho matěčke melé Pánbožka prosela, takto se modlela: Tatěčko nebeské, o jak se Te hezké, matěčko nebeská, te se také hezká. Ach moj melé Bože, rač mě hož dat može, však je mně ho třeba jako kóska chleba. Bolestná matěčko, potěš mé srdečko v mé velké bolesti, však sem staró dosti. Amen se zazpevám pesničko zaverám: Smeloj se, můj Bože, a rač mě dat može.