Kolberg 02 / K0260

3 words

Bartoš 1901 / 0045c | Išla Anduľka na trávu (100%)
[: Išla Anduľka na trávu :] [: do vinohradu do sadu.:] [: Išta, našla tam Janíčka,:] [: on si napásat koníčka.:] [: Daj né, Anduľko, daj kosy,:] [: já ti travénky nakosím.:] [: Nakosił i aj navázat,:] [: Anduľenky sa vyptávat.:] [: Ej povedz, povedz, má mitá,:] [: keréhos mała frajíra ?:] [: Ej nemata sem žádného,:] [: teba, Janošku, samého.:] [: Povedz, Anduľko, po druhej,:] [: ľež d hlavénku odrúbem.:] [: Ej nemata sem žádného,:] [: teba, Janošku, samého.:] [: Ej povedz, povédz po tretí, :] [: íež ti hlavénka odletí!:] [: Ej nemata sem žádného,:] [: teba, Janošku, samého.:] [: Vytahet z pošvy šabľičku,:] [: uťat Anduľce hlavičku.:] [: Zavázat í ju ručničkem,:] [: tu běž Anduľko chodníčkem.:] * [: Jaké je moje chodení,:] [: dyž je hlavénka na zemi.:] [: Anduľku nesú mládenci,:] [: Janíčka vedú katovci.:] [: Kady Anduľka nesená :] [: všady fialka červená.:] [: Kady Janošek vedený:] [: všady rozmarýn zelený. :]

Sušil 1544 | Zpívaj si děvečko (100%)
Zpívaj si, děvečko, rozveseluj pole, rozveseluj pole, aj srdenko moje. Zpívala bych ráda, nemožu od hlada, šohajova mama neráda chleba dá.1) Neráda chleba dá, neráda ho peče, že dolů Komnicú kalná voda teče. Teče voda, teče dolú kolajičkú, naplač sa mně, naplač, švárný šohajíčku. Teče voda, teče, nemože protěkat, mosí ju šohajek šablenkú prosekat.

Bartoš 1901 / 0570 | Prší déšč prší déšč (100%)
Prší déšč, prší déšč, aj rosička padá, nech si žádná panna v łásce nezakłádá. Já som taká boła, čo som zakłádała, nenadáła som sa, žeby ma skłamała. Boła łáska, boła medzi nama dvema, aľe ju zkaziła jenna stará žena. Neboła to žena, ľež to boła dzyévka, aby neznosiła panenského vyénka. Keby boły hory samé papýrové a voda atrament, hvezdy písarové, Keby to spisovał šetek široký svet, ešče by nespísał méj łásky destament.

Galko 1/150 | Kohútik jarabý, ej, nechoď do zahrady (100%)
Kohútik jarabý, ej, nechoď do zahrady, popapreš laliju, ej, veru ťa zabijú. Keď ma i zabijú, ej, však ma pochovajú do kostola toho, ej, kde panny sedajú. Podľa tej stolice, ej, kde leží tisíce panen i mládencov, ej, rozkošných šuhajcov. Ta ma, bože, ta ma, ej, to je moja sláva, kde je mnoho panien, ej, až na veky ameň. A nasejte na mňa, ej, lalije, šalvije, kto pôjde popri mne, ej, každý si odtrhne: Tu leží Janíček, ej, švárny šuhajíček, čo umrel pre dievča, ej, pre švárno frajerča.

Bartoš 1901 / 0567 | Rozmarýnek rozmarýn (100%)
Rozmarýnek, rozmarýn, na tom vŕše stójí; ja ešče sem daľeko, už ně pěkně vóní. Z maryánku vonička ta ně už uvadła, ja už ně od synečka všecka chuť odpadła. Chodíváł k nám syneček, aľe jen v neděľu už chodívat nebude, ľudé ho rozvedú. A dyž si ho rozvedú nech si ho aj majú, ja šak on si zpomene pohľédaja za mnú. Ja maľina, maľina, ľistu širokého, ja nemáš ty děvečko, gaľána stáłého. A dyž nemám gaľána, nemám ani řečí, nemajú proč płakávat moje čérné oči.

Sušil 0349 | Šly děvčátka na jahody (100%)
[: Šly děvčátka na jahody, :] a to pořád podle vody. Nadešly tam přívozníčka, přešvárného šohajíčka. Oj, Janíčku, přívozníčku, převez ty nás přes vodičku. 1) Všecky panny popřevážal, jenom svoju milú nechal. Oj, Janíčku, převez i mňa, zaplatím ti jako jiná. »Nemám čluna, ani vesla, všecko mi to voda znésla,« Máš ty člunek a i veslo, ale tebe blúdi pestvo. Sedni, milá, na lodičku, převezu ťa přes vodičku. 2) Jak dojeli prostřed vody, stupoval jí do slobody. Nestupaj mně do slobody, než mia dovez na kraj vody. Jak dojeli na krajíček, vyhodil ju na trávníček. 3) Ruce, nohy jí urúbal, černé oči jí vylúpal. Odešel ju na půl míle, počuval ju, živa-li je. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janoška volala. Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl nohy moje? Tam jsú tvoje bílé nohy u Dunaja na tom poli. Vrš plakala, vrs zpívala, vrš na Janóška volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl ruce moje? A ty tvoje bílé ruce u Dunaja na tej lúce. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janíčka volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl oči moje? Tam sú tvoje černé oči, kde sa Dunaj kolem točí. Vrš plakala, vrš zpívala, vrš na Janíčka volala: Ach, Janíčku, srdce moje, kam si poděl vlasy moje? A ty tvoje černé vlasy po Dunaju větr plaší. 4)

Galko 3/047 | Čo som si žiadav (100%)
Čo som si žiadau, to som si dostau od pána boha, to dievča švárne, pekne zrastené, jak tá jahoda. Očičky čierne, líčka červené, mej miléj krása; či chodím, či spím, ždy za ňou myslím, pokoja nemám. Môj andelček, môj, môj holubček, môj, do ťa maluvau, kdo do tvých líček, do tvých očičiek toľko krásy dau? Oj, andelček môj, oj, holubček môj, tys’ ma miluvau, tys’ z mojích líčiek, z mojích očičiek šetku krásu zau. Rodičie milí, ku mne uprimní, čil vám ďakujem, za ten dar krásny, čo ste mi dali, pekne ďakujem.

Sušil 0835 | Sedí ptáček maličký (100%)
Sedí ptáček maličký, oj! na vysokém dubě, ohlédá sa na hory, oj! čili slunko vyjde. Slunečko už vycházá, oj! ale mně už zašlo, moje děvče povídá, že si druhého našlo. Vykopajte mi jámu, oj! jámu tam nad cestú, aby lidé poznali tú falešnú nevěstu. Nad hlavú mi zasaďte, oj! voničku červenú, a při nohách vykopte, oj! studýnku kamennú. Keď tam půjde má milá, utrhne si voničky, keď tam půjde jej milý, napije sa vodičky.

Sušil 0372 | Vím já jeden hájiček (100%)
[: Vím já jeden hájiček, :] v tom hájičku domeček. V tom domečku děvečka, chovala sokolíčka. Čisté žito sbírala, sokolovi sypala. Nemohla ho uchovať, musela ho ven vyhnať. 1) Sedum let ho chovala, na osmý ho pustila. Leť, sokole, do pole, nalítej se do vůle, nazobej se kúkole. Letěl sokol, zaletěl, třikrát Krakov obletěl. 2) Sedl si tam na rynek, na červený kamýnek. 3) A tak vesele zpíval, až se Krakov rozlíhal. Krakovjané měščané všeho díla nechali, sokola poslúchali. Došla k němu hrdlička, jeho vlastní sestřička. Co, sokole, co děláš, žádného smutku nemáš? Jaký bych já smutek měl, když mi žádný neumřel? Umřela ti tvá milá, dvě hodiny s poledňa. Třetí den, co pohřbená, v klášteře pochovaná. Sokol letěl, zaletěl, až na klášter doletěl. Třikrát klášter obešel, žádných dveří nenašel. 4) Jenom jedno okenko: Promluv ke mně, milenko. Dybych mohla mluviti, mohla bych aj choditi. Na srdečku mám kameň, na jazyku mám plameň; to pro tebe, můj milý, že sme spolu chodili.

Černík 1908 / 128 | Vylecel sokol (100%)
Vylecel sokol hore na topol, vylecel on hore, až tam hdesi bore, nad volačí dvór. Hanička malá, hdosi ťa volá, jak si nění pyšná, abys k němu išla sama, jediná. Ona něišla, posla poslala; a ty, milý posle, vykonej to slušne, ako já sama. Posel vykonal, sebe namlúval, tu švarnú Haničku za vernú ženičku sebe namlúval. Ber sa, Hanička, ber sa na sobáš: koně širované, dzievča šnorované, do koča dané. Išli pres pole, zrikli na koně, ozri sa, Hanička, sivá holubička, šetko je tvoje. A čo je tvoje, to je aj moje, len som si zabola vienek na stole. Vienek na stole, vienek zelený, prscienek ze zlata, krempírská robota, sokole sivý.

Sušil 0379 | V Rósinově rebníček (100%)
V Rósinově rebníček, aj, v Rósinově rebníček, utopil se tam syneček, ja, syneček. Utopil se, škoda ho, aj, utopil se, škoda ho, přišla vodinka, vzala ho, *) ja, vzala ho. Plače vo ňé děvečka, že už pozbela synečka. Neplač vo ňé, dítě mé, šak ho tam zase spatříme. Zase ho tam spatříme, až jednó všecí vstaneme.