Kolberg 01 / K0003d

7 words

Bartoš 1901 / 0114 | W moim ogrodeczku szalwiia (100%)
W moim ogrodeczku szalwiia modrym kwiateczkem wybiia, tam panny siadaią a wionki wiiaią na dary. Przyszedł teź ku nim dziad starý, prosił o wionek o mały. Jam prawa dzieweczka, niedam ci wioneczka, boś starý. Przyszedł ku nim człek młody, prosił o wionek o modry. Ono ich wisi sześć, weż sobie, ktorý chcesz, gdyś młody. Chodziła panna w ogrodzie, nie spozdieła sie o szkodzie; wyskoczył dziad z lasa, niosł pannę do lasa, to tobie. To masz panienko za ono, co ci przed laty słożono, mnieś za błazna miała wionka dać niechciała, panienko. . Gdyš ty chciała w on kośćioł iść, dałas ty się i sześciom wieść, jedni ci służyli, drudzy cię drożnili, panienko.

Bartoš 1901 / 1004d | Poznámky (100%)
[poznámky]

Bartoš 1901 / 0764 | Krogulošku malý ptošku (99%)
Krogulošku, malý ptošku, wysoko lotoš, powidzes mi nowineczke, jakoms tam slychol. Slycholech tam nowineczke niebardzo dobrom, i že tvojom nejmilejšom ku slubu wiedom. Jednemu jom oddavajom, drugimu ji žol, trzetimu sie serce kraje, že ji niedostol. Štworty siedzi na verch piecku, czorny fusik mo, ona siedzi w okieneczku, pieknie mu spiwo. Wejs schateczke, wytrzyj oczka, dzieweczko moja, aby se ti niezmienila ochota twoja.

Bartoš 1901 / 1116 | Całe nocy upłakniąc (99%)
Całe nocy upłakniąc, lasy i gory zielone słyszą, me skargi Bodajem nieznał miłośći, kiedy się kto w kim rozpieśćił, nie pofolgni ąc. A tak w cięszkim narzekániu v ustawicznym lamentaniu zostavać musze.

Bartoš 1901 / 0196 | Zdalo mi sie zdalo (99%)
Zdalo mi sie zdalo, źe w polu gorzalo, a to moiej milej liczko zakwitalo. Zdalo mi ste zdalo, źe sie zdola mroczy, a to moiej milej sie czernialy oczy.

Erben 7/023 | Zabil jest Matoušek (6%)
Zabil jest Matoušek, zabil Majdalenku, že jí nesměl vzíti za svoji manželku. Často tam chodíval, do půl noci býval; mile s ní rozmlouval, lásku přisliboval. Když hodina byla: „Vstaň, Madlenko milá! vstaň a vyprovoď mne do šírého pole!“ Majdalenka vstala, jej vyprovázela, běloučkým šátečkem oči utírala. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: „Jdi už, můj Matoušku, s pánem Bohem doma! Neb já s tebou dále nemohu se bráti; lál by mně tatíček, lála by mně máti.“ Loudil ji a loudily tam až na rozcestí; ach, nenadála se tu svého neštěstí! Tam jí na krk šloupil, ruce, nohy zlámal, jako ten ukrutník s ubohou nakládal. Ona ho prosila: „Ach pro rány Krista! jen mne, můj Matoušku, nezabí dočista!“ Ona ho prosila: „Ach pro všecky Svaty! jen mne, můj Matoušku, nech vyzpovídati!“ „O! jak já dám tobě té zpovědi dosti, až tobě polezou z hlavičky ven kosti!“ Pak ji tam zahrabal pod zeleným hlohem, jen kousek fěrtoušku jí vykoukalo ven. A když domů přišel, otci tak povídal: „Už jsem mlynářovu Majdalenku nechal.“ „Dobře's tak, Matoušku, dobře's tak udělal, že jsi mlynářovy Majdalenky nechal. Ty si můžeš vybrat podlé své libosti, která bude míti stříbra, zlata dosti.“ „Ach! vy to, tatíčku, vy mně to pravíte: však o té žalosti v mém srdci nevíte!“ Když do zámku přišel, pan správce se ho ptal: „Kde jsi mlynářovy Majdalenky nechal?“ Majdalenka leží pod zeleným hlohem: a Matoušek stojí před širokým stolem! 1) Majdalenku nesou čtyry panny z trní, a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati na šibenci. Tu rodičů prosil by mu odpustili, že tak skrze něho dcerušku ztratili. „My ti odpouštíme tvoji vinu všickni, jest-li ti odpustí právo Holomoucký.“ „Tatíčku, matičko! toho já nežádám: pro vaši Madlenku milerád umírám. Co jsem já zasloužil, sám trest na se žádám, a tuto výpověd na sebe vydávám: Hlavu na špic dejte, kolem mne lámejte: co jsem jí udělal, tak mně udělejte!“ Hlavu na špic dali, kolem ho lámali; jak sobě sám žádal, tak mu udělali.

Sušil 0207 | Stala se v Pilšču novina (6%)
Stala se v Pilšču novina, že pani pana zabila. Schovala ho do zahradky, rokytku na něm zasila. Růsć, rokytko, růsć vysoko, jak je můj pan zvyš, hlyboko. Rokytka ji nic nězešla, bila růže ji vykvetla. Jdzi, pachole, jdzi do pole, co to tam jedzě za dvoje? Nejsu to žadni panove, jsu to panovi bratrove. Jak přijeli, za stůl sedli, po svym bratře hned se ptali. Ptamy se vas, vy švagrova, esli vaš pan něni doma? A už je dněskaj třeci deň, co ten můj pan, co vyjel ven. Jdzi, pachole, do maštale, jsu-li tam panové koně? Koně panove v maštali, všecky hladem řehotaji. Jdzi, pachole, do komnaty, jsu-li tam panove šaty? Šaty jeho su na ložu, srdečko trči na nožu. Jdzi, pachole, do světnice, jsu-li tam jeho střevice? Střevice jeho su na ložu, srdečko trči na nožu. Stroj se ty s nami, švagrova, sedněš s nami do kočara. Ona se hnědaj strojila, do kočara s nimi sedla. A jeli tam kole vody, byly tam pěkne jahody. O, jahody, vy jahody, co scě pěkne kole vody! Něskoro nas lutujecě, dy už na smrć vandrujecě.

Sušil 0314 | Smlóvali se dvá smlóvali (6%)
Smlóvali se dvá, smlóvali, by preč vandrovali, z jedné dědiny do druhé, do krajiny cizé. A jeho milá, rozmilá napřed vandrovala, a když k hájičku když přišla, pod stromem usnula. A její milý, rozmilý za ňó na koňu jel, a když k hájičku když přijel, svó miló neviděl. Zavolal hlasem velikým: Ach, má milá, kde jsi? Zda-li tě zvěř neroznesla, lebo zabitá jsi? Uvázal koňa u duba, sám klek' na kolena, vytáhl z pošvy ostrý meč, uťal si hlavu preč. A jeho milá, rozmilá ze sna procítila, viděla ho zabitého, kůň stojí u něho. Měla tě milá dva nože, oba balzanovy, jedněm sobě hrob kopala, druhém se zabila. Ach, položte nás, položte do jednoho hrobu, aby naše věrné duše přišly k Pánu Bohu. Ach, položte nás, položte až tam na rozcestí, kady dobří lidi chodí, formánkové jezdí. Kdo tady půjde, pojede, ať na nás zpomene, tudy leží milý s miló. obá zabití jsó. Kdo tady půjde, pojede, ať sobě zpomene, tu leží milý pro miló, milá pro milého.

Sušil 0351 | Ta uninská rola (5%)
Ta uninská rola černo pooraná, žabiu tam pachouka Uďheli z Unína. A jak ho tam zabiu, do žita odskočiu, skočiu k pohůnkovi: Jak je pachoukovi? Michale, Michalku, odpusti mně vinu, že sem ti do huavy dau smrtelnú ranu. Odpúščám, odpúščám ale velmi ťažko, že je mé srdečko poraněné všecko. Vy tetko Doračko, smutná, neveseuá, nesem vám synáčka v halinečce z pola. Vy tetko Doračko, nic sa nelekajte, pro vašeho syna bíuú puachtu dajte. Michale, Michalku, kdo je ti příčina? Kdo by byu, mamičko? Uďheli z Unína. Že bys mně, Michalku, moheu ešče ožit, ešče bych ti daua košelu zuatem šit. Nechcu já, mamičko, košele zuatovej, už já dávno čekám tej smrti hotovej. Zandite, mamičko, pro tech knězů gbelských, já sa vyzpovídám z mojich hříchů těžkých. Ja, co si, Michalku, gbelských knězů žádáš? A šak ty, Michalku, tolej hříchů nemáš. Jak bych já, mamičko, tolej hříchů neměu? Šak sem já nejednu děvečku podvedeu. Nejednu podvedeu, nejednu okuamau, kerak by sa Pán Bůh na mňa nerozhněvau? A ten gbelský cinter kolem mauovaný, leží tam Michálek pěkně pochovaný. Na jeho hrobečku rozmarýn zelený, to gbelským pachoukom roste na znamení. Na jeho hrobečku marijánek roste, vy gbelské děvčátka, vínky z něho neste. Ta jeho rodina třema řady stáua, tak ho naříkaua, jak muzika hráua. Na nebi hvězdička, na zemi děvečka, tak ho naříkaua jeho frajerečka. Na nebi měsíček, na zemi tatíček, tak ho naříkaua mamička, tatíček.

Erben 2/078 | Kdo mně krmí koníčky (5%)
Kdo mně krmí koníčky, když jsem u svý holčičky? nechtěla mne domů pustit, že až zajdou hvězdičky. Hvězdičky se ztratily, já byl eště u milý: mý koníčky nekrmeny přenáramně řejhtaly. Mlčte, mlčte, koníčky! naseču vám travičky, abyste mi neřejhtaly, když jsem u svý holčičky. Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý? Vysoký jaloveček, vysoký jako já: kýž mi tě, má panenko, kýž mi tě pán Bůh dá! Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj Jeníčku, líbila: na červenou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodíval za jinou. Šla má milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, má panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“ Před sousedy na potoce husy se perou: jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Já ty husy nezabiju, já je dobře znám: jsou to husy paňmáminy, kam já chodívám. Kdybych já jí jednu zabil, hněvala by se; a kdybych tam potom přišel, vadila by se.“ Před sousedy na potoce husy se perou: Jdi, Jeníčku, vem flintičku,

Erben 7/021 | Přihodila se novina (5%)
Přihodila se novina, že paní pána zabila. Do zahrady zakopala a zem na něm ušlapala. Přijeli tam dvá pánové, mrtvého pána bratrové. „Pověz nám, paní švagrová! Kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl!“ Šli pánové do komory, našli jeho klobouk nový. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl.“ Šli pánové do maštale, našli jeho koně vrané. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pana poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl.“ Šli pánové do stodoly, našli jeho kočár nový. „Pověz nám, paní švagrová! kam's svého pána poděla?“ „Dnes třetí den, co odejel, nevím, přesmutná, kam se děl!“ Šli pánové do pivnice, našli krve dvě sklenice. „Pověz nám, paní švakrová! co ta čerstvá krev znamená?“ „Zabila jsem dvě kačice, bylo krve dvě sklenice.“ Šli pánové do zahrady, našli tam jeho hrob mladý. „Pověz nám, paní švagrová! co ta nová zem znamená?“ „Našila jsem hlavatice, můj pán ji má rád velice!“ „Zrádná jsi, pani švagrová, ty jsi nám bratra zabila! Ustroj se, paní švagrová! pojedeš s námi do Brna.“ Když jeli podlé štěpnice, zlomila štípek vichřice. „Škoda tě, štípku zelený, že musíš přijít v zmaření!“ „Darmo mě, paní, lituješ, když sama na smrt putuješ!“