Kolberg 04 / K0290

5 words

Erben 9/012 | Starala's se matko má! (100%)
Starala's se, matko má! kde mi pán Bůh místo dá: na Obděnském hřbitově je, matičko, místo mé! Na hřbitově za stěnou tam mi postel ustelou; místo peřin prachových dají třísek borových. Ti Obděnští zvoníci, to jsou slavní mužici: ti mne budou pěkně hrát, a já budu tvrdě spát. Kdyby hráli sto hodin, už se více nezbudím; kdyby hráli ještě víc, všecko není plátno nic! Starala se matka má, kde mně pán Bůh místo dá. Na Oujezdském hřbitově mám já lůžko hotové. Místo peřin prachových trochu třísek borových. Místo vrchní peřiny trochu písku a hlíny. Žáci budou zpívali a přátelé plakali. Zvony budou pěkně hrát a má hlava bude spát. Kdyby hrály sto hodin, já se smutný nezbudím. Kdyby hrály i dvě stě – už je duše na cestě.

Erben 5/022 | Syn (100%)
Syn. já do lesa nepudu: kdyby na mě hajnej přišel, on by mně vzal sekyru. Sekyřička za dva zlaty a topůrko za toral: kdyby na mě hajnej přišel, on by mi to všecko vzal. Otec ty do lesa přec pudeš: jest-li na tě hajnej přijde, nic se ho bát nebudeš. Naší obci patří ten les: což jsem já v ní ňákej pes? jest-li krůvek ty odneseš: hajnej na sta stěn odvez. Než bych já to dal hajnýmu, dám to radši myslivci: myslivec má hezkou dceru, a hajnej má opici.

Sušil 1617 | Když sem já šel po chodníčku (100%)
Když sem já šel po chodníčku, bych navščivil svó děvečku,1) potkali mě vojáci, ptali se mě, odkuď jsi? Já su synek z Kojetína, jdu na hody do Jičína, jdu navščivit děvečku k potěšení srdečku.2) Vemte, drábi, vemte puta, odvedem ho za rekruta, odvedem ho na zámek, šak je hodný šohajek.3) Putečka mně nedáváte, ani ruky nesvážéte, déte mně radš koníčka, bude plakat Anička. Ach, jak bych neměla plakat, dyž slyším podkovy klapat a koníčka vranýho, šuhajíčka milýho.

Erben 5/299 | Těžko mě matička (100%)
Těžko mě matička vychovala, z ručky na ručku mě překládala. Ještě mě v kolíbce kolíbali, už jsou mi o vojně povídali. Ještě jsem nevyrost, mám bejt voják: když už mě svázali, co je dělat? Svázali, svázali. provazami, abych já nechodil za pannami. A já se rozvážu, pojdu přece, neb jest má panenka švarný děvče. Má zlatá panenka v komůrce spí, ach, kýž je mi možná promluvit s ní! Já půjdu, zaklepám na okýnko: Vstaň, pojď mně otevřít, má hubinko! Otevři, otevři, dokud čekám, dokud bílej kabát ještě nemám. „Což bych já ti ráda otevřela, kdyby mne hlavička nebolela.“ Jistě tě nebolí, jak se děláš, ale že v svém srdci jiného máš! Háječky se pěkně zelenají, jinší mou panenku namlouvají. Když ji namlouvají, ať ji mají: jen ať ji přede mnou nelíbají. Kdyby ji přede mnou objímali, těžké by mně srdce udělali. Zatoč se, slunéčko, nad ty lesy: už mě má panenka nic netěší. Ač mě těšívala, víc nebude: bude mě těšívat někde jinde!

Sušil 1621 | Na tu svatú Kateřinu v nedělu (100%)
Na tu svatú Kateřinu v nedělu verbovali mia husaři na vojnu. Všecí ludé zaplakali, že Janoška zverbovali v nedělu. Nač ste vy mia zverbovali v nedělu? A nač ste vy nečekali na chvílu? Bude ze mňa mrcha voják, já vám budu uskakovat za milú. Dyž ty budeš uskakovat za milú, budú tobě dvá kapráli za sluhu. Vynesú ti dvě stolice, vyprášá ti nohavice za chvílu.

Sušil 1622 | Něvandruj moj miuý něvandruj sám (100%)
[: Něvandruj, moj miuý, něvandruj sám, :] veliké neščasci po tebe dám. A jak že já němám vandrovac sám, kedz já kamarádov žádných němám. Nětřeba ci, miuý, kamaráda, pojmi ma za ruku, pojdzem ráda. Tam dolu za horú na tej lúce, tam si my podáme pravé ruce. Ně tak ruce, ně tak, jako líčka, moja přežalostná frajirečka.

Sušil 1638 | Dycky mně bývalo (100%)
Dycky mně bývalo veselé vyjití, a včil mně zarostla cesta modrým kvítím. Stezka modrým kvítím, bílou jetelinou, všecí mně zbraňujou chodit za děvčinou. »Pověz mně, synečku, kdo tobě v čem brání?« Zbraňujou, zbraňujou ti perštenští páni. Oni na vojáka mě odvesti dali, že mně budou svědčit véložky červený. Véložky červený, pojedu na koni, spomenež, má milá, na mé milování. Na mé milování, na mou věrnou lásku, až já si povedu koňa na řetázku. Koňa na řetázku, po straně palásek už jsem se oženil beze všech ohlášek. Já jsem se oženil, a ty ses nevdala, na koho, má milá, na kohos čekala? Na tebe, synečku s modréma očima, byla bych pro tebe do vody skočila.

Erben 5/119 | My jsme hoši my jsme hoši (100%)
My jsme hoši, my jsme hoši, my jsme hoši svobodní: my můžeme vandrovati třeba do cizích zemi. A vy bratří kamarádi! můj pinkl mně spakujte, potom s veselou muzikou kousek mě vyprovoďte. Už je pinkl spakovaný, na stolečku tam leží: vynes mi ho, má panenko, vynes mi ho ze dveří. Pinkl vzala, ven vynesla, žalostně zaplakala: „Kýž jsem tě, můj nejmilejši, byla radš nepoznala!“ Bylo lásky, bylo lásky čtyry fůry formansky: už jí není a nebude za náprstek krejčovský. Ten náprstek je bezedný, láska z něho vyběhla: nemysli si, má panenko, že ty budeš má žena.

Erben 5/086 | Není lepši na tom světě (100%)
Není lepši na tom světě než zelený háječek: když se nad ním vyjasňuje ten překrásný měsíček! A já tady se svou milou čekám zase na zvěř divou, na zvěř divou, na srnce, jeleny a sajíce. Zajíc běží po dolině, srnec běží po háji; zajíček se přibližuje k mé panence, nezná jí. „Na zajíčka jsem střelila, jen že jsem se ho chybila: ach, můj Bože přemilý, kterak jsem to mířila! Nauč ty mne, myslivečku, nauč ty mne stříleti: chci se tobě za to ráda někdy zas odměniti. Zastřelím já ti srnčičku, dám ti překrásnou hubičku; budeš míti z ní radost, budeme mít oba dost.“ Záb. mysl I, 50, 51.

Erben 5/069 | Což jsem já zajíček (100%)
Což jsem já zajíček neštastný! když vyjde slunéčko překrásny, do pole táhnu, běhy natáhnu, semotam se točím, sklíčím se: ach já myslivečka bojím se! Sednu si v jeteli na kraji, poslouchám, kde ti psi hafají: běží-li ke mně, hrkne to ve mně, honem zas do lesa pospíchám – kam já se ubohý podít mám! Myslivec nadchází dolinou, a za mnou sledníci křovinou; tehdy už bije hodinka moje: myslivec naměří, vystřelí, dojde si pro mě, je veselý!

Erben 5/006 | Já jsem zeman (100%)
Já jsem zeman, chleba nemám: jenom kobyličku vedu na uličku, tam ji prodám. Koupím za ni hezkou paní: ona bude sedět, pěkně na mě hledět a já na ni.