Erben 5/119 | My jsme hoši my jsme hoši

96 words

Erben 5/119 | My jsme hoši my jsme hoši (100%)
My jsme hoši, my jsme hoši, my jsme hoši svobodní: my můžeme vandrovati třeba do cizích zemi. A vy bratří kamarádi! můj pinkl mně spakujte, potom s veselou muzikou kousek mě vyprovoďte. Už je pinkl spakovaný, na stolečku tam leží: vynes mi ho, má panenko, vynes mi ho ze dveří. Pinkl vzala, ven vynesla, žalostně zaplakala: „Kýž jsem tě, můj nejmilejši, byla radš nepoznala!“ Bylo lásky, bylo lásky čtyry fůry formansky: už jí není a nebude za náprstek krejčovský. Ten náprstek je bezedný, láska z něho vyběhla: nemysli si, má panenko, že ty budeš má žena.

Bartoš 1901 / 0758 | Vandrovaľi třé mládenci z města (19%)
[: Vandrovaľi třé mládenci z města ven, :] [: každý na svém rameně :] [: pinkľ mjéł. :] [: Kam že ty můj najmiľejší vandruješ, :] [: že sa nikdá u nás :] [: nestavuješ? :] [: A já bych sa stavováł rád, nemám čas, :] [: kamarádi čekajú :] [: na mňa zas. :] [: Co ně neseš, moja miłá, na cestu, :] [: ten prstének ten złatý :] [: na prstu. :]

Erben 5/027 | Šel jest franta mezi franty (17%)
Šel jest franta mezi franty, prodal kabát, koupil karty. „Lepší karty nežli kabát: v karty můžeme si zahrát.“

Sušil 1074 | Za našum stodolum (12%)
Za našum stodolum, za našum pivnicum, sedzi tam Janiček, ma v rukach šklenicu, napaja, prošvarnu dzěvuchu namluva. Ta jeji macička, dy se dovědzěla, hnědky Janičkovi naproci běžela; běžela, z dalekej krajiny vitala. Vitam cě, Janičku, z dalekej krajiny, něbudzeš ty mici z moji dcerky ženy, chudobnys, pro moju dcerušku něrovnys. Dzěkuju, macičko, za vaše vitani: šak ja tež něvidzim střibra, zlata na ni; rovně je, takova dzěvucha jak jine. Ona na lůžečku a on na stolečku, ona mu jablečko a on ji hrušečku, přaje mu, vyšiva šatečku, daje mu.

Erben 5/340 | Když jsem já šel okolo domečku (12%)
Když jsem já šel okolo domečku, kde má milá přebývá, ach Bože! kde má milá přebývá: ona sedí u svého stolečku, zlatem šátek vyšívá, ach Bože! zlatem šátek vyšívá. Dobře je ti, má zlatá panenko, zlatem šátek vyšívat, ach Bože! zlatem šátek vyšívat: ale my teď ubozí vojáci musíme mašírovat, ach Bože! musíme mašírovat.

Erben 3/170 | Vímť já ptáčka jednoho (10%)
Vímť já ptáčka jednoho, dudek se jmenuje, který se oženit chce: sojku brát si bude. Na tu svatbu veselou bylo moc pozvaných, to z rozličného ptactva, jak velkých, tak malých. Zlatohlavý strnádek ten jest byl za družbu, a radostný skřivánek zval hosty na svatbu. Křepelka za družičku, ta jest věnce vila, pannu sojku nevěstu na oddavky vedla. Krkavec je oddával, jestřáb za svědka stál, že nejsou žádny přátelé, všem se zakazoval. Havran byl za kuchaře, ten jim oběd strojil: však ho všickni poznají, kterak se začernil. Slavík dělal muziku, když po jídle bylo, a tak, co hostu bylo, všecko tancovalo. Unavila se sojka, spat se odebrala, kdežto švitorná straka postel jí vystlala. Svatba se dokonala, písničku zavírám, na které já taky byl a na ni se díval. Stala se roku toho, a podnes se stává: když dudek k sojce přijde, svatba je hotová.

Černík 1908 / 192 | A tam dole (10%)
A tam dole, na dole, trja mládzenci zpievajú, ej, smlúvajú sa o jednéj panence, kerý že ju dostanú. Jeden praví: budzeš má, a ten druhý: až Bóh dá, ej, a ten trecí: moja verná v srdci, čo si taká žalostná? Jako mám veselá býc, keď mám za starého jísc? Ej, za starého hlavenka mňa bolí, němóžem jéj zastavic. Šak já o tem dobre viem, čo starému poscelem: ej, štyry fůry trnia pichlavého a pátú ho prikryjem. Šak já o tem dobre viem, čo mladému poscelem: ej, z jednu duchnu, ze dve, tri perinky, a dáme si hubenky.

Bartoš 1901 / 0821 | Na Vľčnovskéj veži (10%)
Na Vľčnovskéj veži złatá baňa ľeží, na ní je kohútek, má páové péří. Na Vľčnovskéj veži, złatá baňa ľeží, odpros sa, Marýnko, otcovi, mateři. Odpros sa jím, odpros, kľekni na koľena: Pro Boha vás prosím, neopúščajte ňa. Už ňa upustiľi přáteľé najbľižší, neopúščaj ty ňa, můj Kriste Ježíši. Už ňa opustiła, cełá má rodina, neopúščaj ty ňa, Panenko Maria. Dajte nám ju, dajte, vy její maměnko, dajte nám ju, dajte, sivá hołuběnko. Dajte nám ju, dajte, vy její tatíčku, dajte nám ju, dajte, sivý hołubíčku. Nedáme, nedáme, dyž my vás neznáme, až my sa někoho na vás pozeptáme. A co to pravíte, že vy nás neznáte, dyž vy nás od rána s boľesti čekáte. Dyby zme vás byľi s boľesti čekaľi, my by zme před vama dveří nezavřeľi. Otevři, Mařenko, maľované dveři, vynes ten víneček na bíłém taľéři. Vystup si, Mařenko, vystup na łavěnku, pohľédni po ľuďoch, máš-ľi tu maměnku. Vystup si, Mařenko, vystup na stołeček, pohľédni po ľuďoch sú-ľi tu tatíček. Zeber si, Mařenko, svoje majetnosti, co sis najednała od svéj maľučkosti. Ženichu nedbałý, nestoj za dveřami, poď do izby rači, nevěsta se mračí. Všecko sem zebrała, nic sem nenechala, enom ten kľíneček, co viséł víneček.

Sušil 1239 | S Pánem Bohem buďte (9%)
S Pánem Bohem buďte, rodiči rozmilí, já už se dnes s vama lóčím naposledy. S Pánem Bohem buďte, bratříčku, sestričko, nechť vás opatruje tatíček s matičkó. S Pánem Bohem tu buď, kamarádko věrná, co sme bévávaly jako ruka jedna. S Pánem Bohem buďte, svobodní mládenci, co ste bývávali moji tanečníci. S Pánem Bohem buďte, maměnčiny krávy, už vám neponesu ode dneška trávy. S Pánem Bohem buďte, tatíčkovy ovce, nechť vás opatruje1) ode dneška, kdo chce.

Erben 2/337 | Pověz ty mi má panenko (9%)
Pověz ty mi, má panenko, pověz ty mi upřímně, kdo k vám chodí, má panenko, kdo k vám chodí mimo mě? „Ach k nám žádnej nechodívá, není cesta šlapaná: jen po který my chodili – a ta nám už zarostla. Zarostla nám rozmarínkou, samým drobným jetelem: to nám jisté za znamení, že my svoji nebudem.“ Když nebudem, ať nebudem, však jsme oba svobodni: nebudem se trestu báti, že jsme byli nevěrni. Ten prstýnek, co’s mi dala, já ho nosit nebudu: hodím já ho do potoka, vší starosti pozbudu. A ten šátek, co’s mi dala, nechám si na památku: abych vždycky pamatoval na tvou falešnou lásku.

Sušil 1947 | Dyž sem šel z hospody dom (9%)
Dyž sem šel z hospody dom, klupal jsem na dvéří: Ach, ženičko má milá, dyť mně poď odevři. 0, ženičko má milá, co děláš, jak se máš? Ach, pusť mě do sednice, dyť jsem já hospodář. Ona mně šla odvírat, vzala si na mne hůl, já ubohý hospodář musel jsem vlézt pod stůl. Vy chasníci svobodní, dobře poslechněte, takové si opice, jak já mám, neberte. Pokuď chasník svobodný, dycky je svým pánem, jak se jednou ožení, smrti naší amen!