my

Displaying 1 - 100 of 259
Ach cesto, cesto uzoučká! pude-li po ni Ančička, dám ji dláždit dlažičkama, kudy pude nožičkama. Slunce stoji nade mlejnem: kde pak my se spolu sejdem? sejdeme se na cestičce, tam si dáme po hubičce.
Proč vy sem k nám, hoši, jdete, když s sebou nic nenesete? – My jdeme pro červenej šátek, pomilovat vašich děvčátek.
Vrána na dubě[11] žaludy klube: a to sám pán Bůh ví, čí holka bude! „Čí pak bych byla, když jsem slíbila: pod zeleným dubem,[12] že my svoji budem, jsem ti pravila.“
Dlouho, můj holečku, dlouho domů nejdeš: koně máš ve stáji, hladem ti řehtají, kdy je krmit půjdeš? Dej jim, má panenko, dej jim kousek sena: aby se nažrali, na mne nečekali, Když já nejsem doma. Dej jim, má panenko, dej jim kousek vičky: aby se nažrali, na mne nečekali mý vraný koníčky.
Kdo mně krmí koníčky, když jsem u svý holčičky? nechtěla mne domů pustit, že až zajdou hvězdičky. Hvězdičky se ztratily, já byl eště u milý: mý koníčky nekrmeny přenáramně řejhtaly. Mlčte, mlčte, koníčky! naseču vám travičky, abyste mi neřejhtaly, když jsem u svý holčičky. Žádnej neví jako já, jak je cesta v noci dlouhá; žádnej neví jako já, jak je cesta v noci zlá. Kdo mně krmí koníčky, když já nejsem v noci doma? kdo mně krmí koníčky, když jsem u svy holčičky? Kdo mně sklidí nádobí, když já v noci nejsem doma? kdo mně sklidí nádobí, když já jsem u svý milý? Vysoký jaloveček, vysoký jako já: kýž mi tě, má panenko, kýž mi tě pán Bůh dá! Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj Jeníčku, líbila: na červenou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodíval za jinou. Šla má milá do háječka, do zeleného, potkala tam mládenečka modrookého. „Myslivečku mládenečku! přijďte rej tra k nám, já mám doma bílej šátek, a já vám ho dám.“ Mysliveček mládeneček dvéře otvírá, a ta jeho nejmilejší oči utírá. „Neplač, neplač, má panenko! vždyť se k tobě znám: až se žitko zazelená, ruku tobě dám.“ Před sousedy na potoce husy se perou: jdi, Jeníčku, vem flintičku, zabí některou. „Já ty husy nezabiju, já je dobře znám: jsou to husy paňmáminy, kam já chodívám. Kdybych já jí jednu zabil, hněvala by se; a kdybych tam potom přišel, vadila by se.“ Před sousedy na potoce husy se perou: Jdi, Jeníčku, vem flintičku,
V tom háječku při měsíčku zpíval tam slavíček: že už více nemiluje Andulku Jeníček. Tak dlouho se milovali, až se rozhněvali: ale zase v krátkém čase, zase se shledali. Už je malá chvilka do dne, pojď, má milá, vyprovoď mne; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá svitáníčko, stroj, má milá, snídaníčko; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Svitá, svitá, je den bilý, už já musím od svý milý; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne mezi vrata, má panenko boubelatá! pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na rozcestí, na cestu mně vinšuj štěstí; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Vyprovoď mne na pěšinku, na cestu mně dej hubinku; pojď, má milá, pojď, pojď, mne vyprovoď. Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem. Má panenka v Praze slouží, mé srdéčko po ní touží: však já jí tam nenechám, já sí pro ni pojechám. Šla panenka k zpovídání, měla zlaté šněrování, a pan páter se jí ptal, kdo že ji tak šněroval? Pane páter, co se ptáte? vždyť vy mé jen zpovídáte: sama já se šněruju, a Honzíčka miluju. „Zanech, holka, milkování, dej se raděj na pokání, sice trestu neujdeš, do pekla se dostaneš.“ Já se pekla nic nebojím, jen když já mám, oč já stojím: když mám Honzíčka svého, milovnička věrného. Za tou naší stodoličkou, za tou naší stodolou plakala tam má panenka, plakala tam nade mnou. „Neplač, neplač, nenaříkej, 1) vždyť já přijdu brzičko: časně ráno za svítání, dřív než vyjde sluníčko.“
Prší, prší, jen se lije! kam ty koně postavíme? Postavte je, kde chcete, já se držím děvčete. Postavte je do zahrádky, já se držím Marijánky; postavte je pod oknem – jen když my dva nezmoknem.
Nad Pušperkem ten vrsíček zelená se, na něm sedí vlaštovička, ozývá se: já tam pudu poslouchati, co mně bude vlaštovička povídati. Vlaštovička povídala o mý milý, že já musím od ní jiti, jak den bílý; jak den bílý, slunce svítí: že je má zlatá panenka jako kvítí.
Má panenko starodávná! pro tebe mne nechce žádná; pro tebe mne nemilujou, 1) na tebe mi ukazujou. Kdybych věděl, že má budeš, dal bych dláždit, kudy pudeš; dal bych dláždit dlaždičkama, kudy chodíš nožičkama. Slunce stojí nade mlejnem, kdepak se my zase sejdem? sejdeme se na cestičce, dáme sobě po hubičce. 1) Pro tebe mne nemiluje, prstem na tě ukazuje.
K Pažežnici cesta húzká, 1) celá trníčkem porostlá; to trníčko bíle kvete: má panenko, votevřete! Má zlatá Spaněvská cesto, což je mně po tobě teskno ani tak ne po cestičce, jako po tě, má dívčice! „My zlaty Spaněvsky háje, já na vás zpomínám stále: ani tak ne po háječku, jako po tě, můj holečku! My zlaty Spaněvsky dráhy, jak jste vy se zelenaly: zazelenejte se eště, moje srdéčko potěšte!“ Tam na těch Spaněvskejch lukách já slyšel kukalku kukat; kukalička zakukala, má panenka zaplakala. Kukalka kukala kuku: „Podej mně, můj chlapče! ruku, podej ruku, podej pravou, zarostla k nám cesta travou. Podej ruku, podej vobě, že se nedostáném sobě: ani za rok, za dvě léta, ani do skonání světa!“ 1) K Pušperku je cesta zlatá, celá trníčkem pojatá atd.
Když se loučí milej s milou, řezají si srdce pilou, srdce pílou – papírovou, stříbrem, zlatem vykládanou. Když se loučí milej s milou, svítí sobě loučí bílou: a my jsme si nesvítili – přeci jsme se rozloučili. Když se milej s milou loučí, svítejí si smolnou loučí: já jsem si nesvítila, přec jsem se rozloučila!
Zhůru cesta, dolů druhá – rozlučme se, moje milá! těžké naše rozloučení, když jsme spolu naučeni! Ach, až my se rozloučíme, 1) dvě srdéčka zarmoutíme! dvě srdéčka, čtyry oči budou plakat ve dne, v noci. Modré oči, proč pláčete, když vy moje nebudete? nebudete a nesmíte, darmo si na to myslíte! 1) Starší píseň zní takto: Ach! až my se rozloučíme, dvě srdéčka zarmoutíme: jedno moje, druhé tvoje, budou plakat obě dvoje. Já za horou, za vysokou, ty za vodou, za hlubokou: dvě srdéčka, čtyry oči budou plakat ve dne, v noci. Oči, oči, proč pláčete? což tak sobě naříkáte? Ach, neplačte vy pro toho, dostanete zas jiného.
Žaly jsou travičku nad struhou, pomáhala jedna a druhou. Stál-tě tam Jeníček za dubem, hodil po Andulce žaludem. Neházej, neházej žaludem: neb my žádná tvoje nebudem.
Na Slíchovskejch lukách ztratila jsem dukát, a tam u vrbičky červené pentličky. Slíchovští mládenci! kde jste koně pásli? já ztratila pentle, kterej jste je našli? „My jsme jich nenašli, jen jsme je viděli: červené pentličky po vodě plynuly. Rybáři, rybáři! na lodě sedejte, červené pentličky po vodě hledejte. „Kdybychom zapřáhli tři sta vraných koní, červených pentliček více nedohoní. Kdybychom zapřáhli koní na tisíce, červených pentliček nedohoní více.“ Sedla na lodičku, zaplakala tuze, že už svých pentliček 1) dohonit nemůže. 1) Místo červených pentliček v písni této zastupuje také „zelenej víneček“.
Ten Krumlovskej zámek na zelenejch lukách: sedí tam můj milej, má nožičky v putách. Já jsem jeho milá, my se spolu známe: pusťte mě tam k němu, ať se rozžehnáme. Co pak jsi, můj milej, co pak jsi provinil? však jsi ty žádnému ničím neublížil! „Já jsem neprovinil, jen že jsem u vás spal: proto jsem železa na mé nohy dostal.“
Ku Praze je cesta dlouhá, stromkama je sázená: sázela je moje milá, když mě vyprovázela. Sázela je s rozmarínkou, s pěkným bílým jetelem: na zněmení naší lásky, že my svoji nebudem.
Pověz ty mi, má panenko, pověz ty mi upřímně, kdo k vám chodí, má panenko, kdo k vám chodí mimo mě? „Ach k nám žádnej nechodívá, není cesta šlapaná: jen po který my chodili – a ta nám už zarostla. Zarostla nám rozmarínkou, samým drobným jetelem: to nám jisté za znamení, že my svoji nebudem.“ Když nebudem, ať nebudem, však jsme oba svobodni: nebudem se trestu báti, že jsme byli nevěrni. Ten prstýnek, co’s mi dala, já ho nosit nebudu: hodím já ho do potoka, vší starosti pozbudu. A ten šátek, co’s mi dala, nechám si na památku: abych vždycky pamatoval na tvou falešnou lásku.
Panímámo! kde je vaše dcera? já jí přišel navštívit; tři léta minuly, co jsem jí neviděl, já se přišel potěšit. „Naše dcera na hřbitově leží, tam je její postýlka: nemysli si více, Jeníčku rozmilý, že bude tvá manželka!“ Jak ta slova máti promluvila, duch se ve mně zatajil, že toho stvoření na světě už není, po němž touží srdce mý. Panímámo! ukažte to místo, kde mou milou hledat mám; já na hřbitov pudu, pilně kopat budu, ať ji ještě uhlídám. Jak jsem jen krok na hřbitov udělal, spatřil jsem tam hrob nový; dvě růže červeny daly mně znamení, že tu srdce mé leží. Ptám se já vás, červené růžičky! je-li tu hrob mé milé? Růže se sklonily, znamení mně daly, že tu leží srdce mé. Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko! promluv ke mně slovíčko! „Já bych ráda vstala, k tobě promluvila – mám zemdlené srdéčko.“ Ach já smutné, nešťastné stvoření na tomto bídném světě! uschnula mně růže, srdci milá tuze, více mně nepokvěte. Odpočívej v tomto tmavém hrobě, já jdu už od tebe pryč; tvé růžové tváře jako ranní záře nespatřím už nikdy víc! Přenešťastný ty Jičínsky luka, po kterých jsem chodíval, když jsem svou panenku, krásnou holubinku, za ručičku vodíval! Přenešťastná ta Jičínská brána, přenešťastná silnice! protože nepřála, milovat nedala, co těšilo mé srdce. Přenešťastní takoví rodiče, kteří dítkám zbraňují! oni jim zbraňují, vzíti se nedají, do hrobu je svrhují.
Krásně jsem já dcerka z rodu chudobného: přece chtít nebudu, ani si nevěrnu mládence každého. Mládence každého, kterej pyšně chodí: ten by si nevšímal, ten by si nevšímal mý matičky chudý. Má matička chudá těžko mne chovala, za jeden groš, za dva za jeden groš, za dva chleba kupovala. Když mne vychovala, lidi nás sužujou, mně i mej matičce, mně i mej matičce srdce zarmucujou. Berounska. – Srov. Čel. II, 12.
Žežulinka kuká na buku v lesí – ozvi se, má milá, ozví se, kde jsi? ty jsi jenom ta jediná, co jsi srdce mé ranila, ozvi se, kde jsi? Zazpíval slavíček v hájku zeleném, že my už, má milá, svoji nebudem; nebudem už spolu chodit, nebudem se spolu vodit, ach, už nebudem! „Měla jsem holoubka, ten mi uletěl; že já budu plakat, na to nehleděl: uletěl mi do kapradí, žádnej mi ho nenahradí, ach nenahradil“
V Jičíně troubili, až se všecko rozlíhalo, můj milej zaplakal, až mu srdce usedalo; troubili marš, loučili nás: „Však my se shledáme brzo, brzo, brzičko zas!“ Já jsem mu na cestu mnoho štěstí vinšovala, pěknejch pár obrázků ještě jsem mu darovala; pár obrázků k rozloučení: by lidi věděli, že byl moje potěšení.
Kolikkrát jsem přešel ty Lázecké hory, nikdá mne hlavička nebolela: nýčko už mě bolí hlavička i nohy, když na mě má milá zapomněla. Nešťastná hodina to býti musila, nešťastná hodina musila být, když jsme se poznali, potěšeni moje, že my se nemůžem spolu sejít.
Mějte se dobře v domě tom, roste tam javorovej strom; už mně zarostla cesta k vám, mějte se dobře všickni tam! Já jsem tě věrně miloval, své srdce jsem ti věnoval: ale tys měla v srdci klam, měj se, má milá, dobře tam! „Jen ty se, milej, dobře měj, tvé srdce, komu chceš, si dej: už z naši lásky není nic, my svoji nebudeme víc!“
Holka neznámá! pojď, půjdeš s náma: my máme kytičky za kloboučkama. „Hoši neznámí! jděte si sami: já doma zůstanu mezi horami.“
U Kláštera pole samy zelí, já tam po něm hledal potěšení: cely jsem poličko vobešel, potěšení jsem tam nenašel. U Kláštera pole samej jetel, já tam po něm běžel, jak by letěl: běžel jsem já k jednej panence, aby nešidila mládence. Dala jsi mně šátek za sednáčník, jako bych byl ňákej karabáčník: jen ty si nech šátek pro sebe, nestojím já, holka, vo tebe! Dala jsi mně šátek, zas ho vzala, jakou’s mi to hanbu udělala!? nic ty mně, panenko, netrucuj: pantoflíčky sobě vypucuj! Do Bechyně cesta samej jetel, já jsem po ní běžel, jen jsem letěl: jenom ty mně, má panenko, netrucuj, radši ty mně mý botičky vypucuj. Do Lázně je cesta ještě lepší, šla tam má panenka nejmilejší: jenom ty mně, má panenko, netrucuj, radši ty mně mý botičky vypucuj. K Radvanovu cesta zelená se, je tam hezká holka, nevdává se; vdávej ty se, má panenko, nebo ne, co je mně už jedenkráte do tebe!
Okolo Kláštera zelený vršek; zamračilo je se, že bude pršet: pršelo, pršelo drobný krupičky, že musím pryč odjet od mý hubičky. Až tady pojedu, podíváte se, jak za mnou má milá šátek ponese: když nese, ať nese, já o něj nedbám, smutek mít nebudu, ani ho nemám.
Plakala, želela, když prala šaty, že jest jí utonul prstýnek zlatý. „Proč pláčeš, naříkáš pro prsten zlatý? však musíš opustit rodiče taky.“ Milejší rodiče, nežli my oba: matička chovala, já byla roba. Postýlku stlávala, dala mě nosit: musíte, mládenci, matičku prosit. „Než bych já matičku za tebe prosil, raděj bych po straně šavličku nosil. Šavlička po straně, ta moje žena: ona mě ubrání, až bude třeba.“ Trubači troubili, muzika hrála; můj milej odcházel, já ještě spala. Kdybys byl upřímnej, byl bys mě zbudil, slovíčko nebo dvě ke mně promluvil. Plakala, želela, když prala šaty, že je sobě přelomila prstýnek zlatý: co pak pláčeš, co naříkáš pro prsten zlatý? vždyť musíš opustit, och, má nejmilejší, rodiče taky. „Milejší rodiče, nežli my oba; má mamička mě chovala, já byla roba: postýlečku mně stlávala, dala mě nosit, musíte mládenci, věrní milovníci, matičku prosit.“ Nežli bych o tebe matičku prosil, radši bych já po své straně šavličku nosil; pár pistolí, karabinu do sedla bych dal, a tobě má milá, hubičko rozmilá, kvinde udělal.
Šel zahradník do zahrady s lopatou, s lopatou, vykopal tam marijánku košatou, košatou. To nebyla marijánka, byl to křen, byl to křen: však my svoji, má panenko, nebudem, nebudem! „Ať si byla marijánka, nebo křen, nebo křen: když mne nechceš, můj holečku, nechoď sem, nechoď sem.“
Kdo to jde k nám? já ho neznám; já si mu ručiček špinit nedám: ať si koupí rukavičky, aby mně nešpinil mý ručičky.
Ten nepřítel Turek se pozveduje: císař pán povídá, že na něj pude: my kamarádi pudeme taky, ty naše milenky necháme tady. „Už jsem osiřela jako hrdlička, která je zbavena svého samečka: ach Bože milý! popřej mi sily, by mě moh‘ milovat mládenec jiný!“
Co si počnem, Matěji! Matěji! když nás holky nechtějí? nechtějí? „Nechrne my je, Martine! Martine! však jsou to jen brakyně, brakyně!“
Na hoře Táboře u sedláka, praly se děvečky o vojáka. Mý zlatý panenky, neperte se: tu máte kalhoty, rozdělte se. Jedna je popadla, utekla pryč; druhá zas plakala, že nemá nic.
Když jsem šel od Nandlí, upad jsem přes vandli, to bylo mý štěstí, že jsem byl bos: kdybych byl obutej, byl bych snad zabitej, byl bych si rozrazil na kusy nos.
Tatíčku! hraj. – „Synu! jakou?“ – My máme slepičku za kamny v košíčku chocholatou. Tatíčku, hraj!- „Synu jakou?“– My máme babičku, za kamny v kožíšku, kudrnatou.
Basa. Troufám, troufám, že si něco vydělám. Housle. My taky troufáme, že si něco vyděláme. Basa. Troufám, troufám, že si něco vydělám.
My jsme chlapci při svobodě: jako ty rybičky, který jsou maličky, v čistý vodě.
My jsme hoši z Veselího, milujeme muziku; my si peněz naděláme z olověnejch knoflíků.
My jsme chlapci jích! ze Stráži, my živností nemáme: jenom naše dobry meno, že se dobře chováme. Alou, hoši kamarádi! buďte hodně veseli: dvanáct děvek za půl jabka, čtyrydvacet za cely!
Ty Vorlíčky kostelíčku, ty stojíš na skalách; umřelo mně potěšení, už leží na márách: máry jsou červeny, mý děvče je bledy: napilo se kořaličky, vono je vopily. A já vždycky, a já vždycky, co to tu zvonějí; voní už mý potěšení do hrobu dávají: hrobaři, nechte jí, neb je to děvče mý: napilo se kořaličky, vono je vopily.
Pořád se mne naši ptají, kde jsem já včera byl, že jsem já svy koníčky nečesal, nekrmil? Mý koníčky vraný v maštálce řechtaly: a my ještě s mou panenkou v hospodě vejskali!
Vy Lazské panenky, co nám dáte? my vám poradíme, že se vdáte. My jsme to Rojickým poradily: ony se do roka všecky vdaly! Natrhejte vy si jalovečku, nastrkejte si ho za hlavičku. Já jsem to koření taky měla: hned jsem se do roka pěkně vdala.
Honzo můj rozmilý, Honzo, Honzíčku! ráda bych ti dala svoji ručičko. Já jsem holka mladá od Litoměřic, lidem jsem podobná, nestarej se nic. Andulka mně říkaj‘, to je jméno mý: neboj se, Honzíčku, mý panímámy. Nebudeš nic dělat, já tě uživím; jenom špacírovat, jako kavalír. Panímáma přála, že mně něco dá, bych se nestarala, co pro mě chová. Devět liber mrkve, pytel od mouky, dva pytlíky viky, čtyry homolky. Rozkřapanej hrnec, čtyry vařejčky, mísu planejch jablek, zlámaný necky. Jednu starou truhlu bez dna, bez víka, kerou mně slíbila kmotra Hedvíka. Na tu naši svatbu náš táta nám dá jednu starou vránu, rohy od vola. Budem zpívat, Honzo, Honzo, Honzíčku! dejte krejcar za tu krásnou písničku.
Nestůjte, mládenci, pod okny, pojďte radš do světnice: jest-li vás nožičky bolejí, sedněte na židlice. My jsme k vám nepřišli posedět, my jsme se přišli poptat: vy máte tři hezké děvčata, můžem-li jednu dostat. Neber si, Jeníčku, takovou, která je tuze pyšná: ona by snad ani za tebou ze dveří ven nevyšla. Neber si, Jeníčku, takovou, která je zamračená: ona by se na tě mračila od rána do večera.
Deme, deme, deme, deme, deme, deme, deme, deme, deme, deme, deme, deme, deme, deme k vám: dáte-li nám vaši ceru, dáte-li nám vaši ceru, dáte-li nám vaši ceru, dáte-li ji nám? „Dáme, dáme, dáme rádi, chovali jsme vám ji z mládí, dáme, dáme, dáme rádi, dáme my ji vám: proč bysme ván jí nedali, když jsme vám ji vychovali? pote si jen pro ni, pote, pote, pote k nám!
Pochválen pán Ježíš Kristus! my jsme k vám přijeli, dáte-li nám vaši dcero, abysme věděli: dáte, či nedáte? nynčko nám povězte, abysme se obrátili, pokud jsme na cestě.
Už mou milou na oddavky vedou, už jsou s ní tam na vršíčku: dej ti pán Bůh štěstí, mý děvčátko hezký! „Dejž to pán Bůh, můj Jeníčku!“
Ta Strážská hospoda stavěná z javorovýho dřeva: proč pak tám, mládenci, chodíte, když vás tám není třeba? „Kdyby nás tu třeba nebylo, my bysme sem nepřišli: jsú prý tu tak hezky děvčátka, my jsme si pro ně přišli.“
Pantáto, pantáto pod věnečkem! hejhejte, hej bej te tolaříčkem, tolarem, tolarem, flaší vína: abych já věděla, kde jsem žila. Peníze sebrané na kolíbku a na povijan zaváže přední družka do šátku a odevzdá nevěstě. Po kolíbce hned následuje Jak mile se koláče rozdají, přinesou totiž na stůl mísu velikou s čistou vodou, k čemuž družba (řečník) tuto řeč učiní: Vysoce vážení páni hosti! žádám se vší uctivostí, když jste při této tabuli s bázní boží, v dobré vůli pokrm jedli, nápoj pili, byste ruce své umyli v této křišťalové vodě; nebudet vám to ke škodě, nýbrž k čistotě a zdraví, jak učí obyčej starý. My pak vaši služebníci, dobré všecko vám přející, za to žádáme společně, byste službu naši vděčné , od nás přijmouce, y štědrosti na důkaz té své vděčnosti každý dva tři dvacetníčky vhodili do té vodičky. A vy muziky pozor dejte, pěknou písničku zahřejte.
Všichni psi štěkají, kudly vyjou: Adamka vyběhla, co kupujou? Kupujem, kupujem dceru vaši. Šimanka vyběhla: „Kupte naši!“ My vaši nechceme, ta je líná: jen jednou za tejden hrnce mejvá. Kdy hrnce uměje, hubu nechce: že už jí od toho bolí ruce.
Bůh vás žehnej, můj tatíčku, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, tatíčku, nastokrát! Bůh vás žehnej, má matičko, tenkrát: děkuju já vám, děkuju já vám, matičko, nastokrátl Děkuju vám za to vychování, za vaše starosti od mojí mladosti až do toho vdání. Bůh vás žehnej, mý mily panenky, které jste bejvaly, které jste bejvaly moje kamarádky. Bůh vás žehnej, mí milí mládenci, kteří jste bejvali, kteří jste bejvali moji milovníci. Bejvali jste, a už nebudete: taky-li vy na mne, smutnou, zarmoucenou, někdy zpomenete? Bůh vás žehnej, všickni moji známi: za všecko děkuju, štěstí vám vinšuju, budiž pán Bůh s vámi! Už mě vezou za hory, za lesy: kdož pak mé tam samou, smutnou, zarmoucenou, kdo mě tam potěší? Už mě vezou, a já nic nevím kam; a když mě dovezou, pak všickni odjedou – jen já zůstanu tam! Za horama, za tím černým lesem: tam já musím bydlet, nic nebudu vědět, má maličko, kde jsem! Vyjdu si já, na horu pospíším: jest-li po větříčku svou zlatou matičku tam někde uslyším. Vyjdu si já, s hory se podívám: jest-li v oudolíčku svou zlatou matičku tam někde uhlídám. Neuhlídám, ani neuslyším: s kým pak se já smutná, má matičko zlatá, s kým já se potěším! „Má dceruško! vždyť jest pán Bůh všude: jenom se modlívej a pracuj a zpívej, on tě těšit bude.“
Kde jsú mý rodiče, kery mě chovaly, aby mně naposled požehnání daly? Požehnání daly, mě vyprovodily, eště se naposled se mnú rozlúčily?
my pojedeme přes ten les, nepadni, koníčku, přes pařez. Až my pojedeme po hrázi, koníček podkovy zuráží. Počkej, koníčku, zvedni nožičku, já tobě přibiju tvou podkovičku!
Já mám na stání čtyry koně vrany, já mám na stání čtyry koně: to nejsou koně mý, to jsou pantátovy: počkej, Jeníčku, dají ti je!
Toulali se mládenci po tom Starém Kamenci. Toulali se, toulali, až se k Čížkóm[51] Stará mete světnici: Sedněte si, mládenci! „My si u vás nesednem: my si pro Marjánku jdem.“ A my vám jí nedáme, až jí šaty zjednáme. – Už má šaty sjednaný, modrý truhle srovnaný. Mládenci si vejskali, že Marjánku dostali. U Čížků si stejskají, že už dceru nemají. Ti Lazští mládenci ne ratum satum – toulali se po noci – klimboja linka plinka žína kosaři.[52] Toulali se, toulali, k Jersovům se dostali. Stará mete světnici: „Sednete si, mládenci!“ My si u vás nesednem, až Ančičku povedem. Povedem ji pres cestu, k Rosínovům nevěstu. Rosínka před dům vyjde: „My nevěstu nechceme. Ona hrachu nejídá, na mlíko se ošklíbá.“
Až z toho Spáňova pudu, což já se vohlížet budu: vohlídnu se jednu, dvakrát, po třetí už budu plakat. Má zlatá Spáňovská cesto, což je mně po tobě teskno: ne tak po tě, má cestičko, ako po tě, má hubičko! Mý zlaty Spáňovsky hory, což mě má hlavička bolí: bolí, bolí, pobolívá, že mně chlapec vodpovídá.
Panímámo Jersouc! vyjděte před dům: nelekejte se nás, jede nás sedům; jede nás sedům, a několik víc: nevyjdete-li ven, zas pojedem pryč. Panímámo Jersouc! zameťte cestu: a my vám vezeme hezkou nevěstu; má novou truhlu, samy dukáty, strakatý peřiny, halmaru taky. Panímámo Jersouc! přivítejte nás: vezem vám nevěstu, ta bude pro vás; je mladá, hodná, umí dělati: ta vám nic nebude ubližovati.
Polez, Hana, polez dolů, my už pojedeme domů: Honzíčka dostaneš, sama s ním zůstaneš, polez, polez, polez dolů!
Vítám tě, nevěsto! do naší chaty: budeš-li hupřímná, budeme taky. My máme hupřimnost, my ti ji dáme: za naši dcerušku té přijímáme.
Vdala jsem se, vdala! co je po mém vdaní, když jsem se dostala daleko od mámy. Daleko od mámy, od zlatý mamičky: budou pro ni plakat mý černý očičky! Vdala jsem se, vdala! co je po mém vdaní, když jsem se dostala, kde chleba nemají. Kde chleba nemají, votavy nesečou: 1) ještě mé k posledu za vlasy vyvlečou! 1) žádného vařeni: pomoz mi, Bože můj! v tomto mém soužení!
Hančičko, hubičko, srdce mý! nedej sobě hourat čepeni. Es-li si čepení zbourat dáš, šak budeš litovat, huhlídáš!
Ach holka, holka, děvče mý! budou ti bourat čepení: čepeníčko rozbourají, čepeček ti za ně dají; za tvůj zelenej věneček dostaneš bílej čepeček!
Mý zlaty červeny čepeni bejvalo propleteny: včera mě strojily družičky, dnes už mě čepí ženy.
My máme mladú ženu, ženu, my máme mladú ženu: kdo ji chce vidíti, muši nám platiti, nebo mu klobúk vemu! Potom tancují dále, zpívajíce:
My jsme ženy všecky hezky, proto že jsme Varvažovsky. Kalouskova taky hezká, když už bude Varvažovská.
My jsme ženy od Sušice, rády bysme kořalice. My jsme ženy z Protivína, rády bysme holbu vína. Holbu vína, holbu vody: budem strojit brzo hody. Družba maje v roce šátek, zpívá v tanci:
Zeleny věnce máme, máme, vám je, chlapci, nedáme: chcete-li je míti, dejte si je víti, my vám je uděláme. Koukněte, pane družbo, družbo! že prázdnou sklenici mám: nalejte kořalky, červený rosolky, ať já dost kuráže mám!
Nestarej se, ženo má! že my nic nemáme:[53] zabijeme komára, masa naděláme.[54] Půl ho dáme do komína, půl ho uvaříme: nestarej se, ženo má, že se nenajíme![55]
Dycky lidi povídají, že my nic nemámy: a mymy na ponebí půl votypky slámy!
Ženěníčko, ženě-, ženění, to je horší nežli vězení: z vězení si člověk pomůže, ale od zlé ženy nemůže. Co pak jste, rodiče, myslili, že jste mě k ženěni nutili? dostal jsem s ní čtyry tisíce, ty mně zarmoutily mý srdce. Peníze jsem rozdal na dluhy, nemůžu se zbavit obludy: pořád ne mně sedí jako drak, bodejž jí vzal sobě černej šlak! Ženění, ženění! horši než vězení: z vězení si pomůže, a od ženy nemůže. Má žena falešná ona mi odešla: bodejž je mi utekla rovnou cestou do pekla!
Když jsou naši pívávali, též i my pít budem; oni málo zachovali, my nic mít nebudem. Pobudem, nebudem, světa nepřebudem; a co po nás zůstane, kdo ví, kdo to dostane! Však já nevím mnoho-li? živ jsem, nevím dlouho-li? umřu, nevím brzo-li? doma nebo na poli: a co po mně zůstane, veselým se dostane – však já nevím mnoho-li?
Pivali naši, píme my taky, zůstali dlužni, zůstaňme taky: propí všecko, co můžeš, nebude soudu, až umřeš.
Skřivánek, malý pták, nikdy nezahálí: ve dne, v noci pracuje, pána Boha chválí. Dělejme my taky tak, jako ten skřivánek: ‚ v jedné ruce panenku, v druhé ruce džbánek.
Píme pivo pomaloučku, dokud teče ze soudečku: píme pivo, píme je, šenkýřka nám naleje. Třebas já byl otrhánek, jen když já mám piva žbánek: pivo, pivo červeny to je mý potěšení!
Když jsme se tak sešli, kamarádi z mokré čtvrti! když jsme se tak sešli pospolu, dejme sobě nalejt, kamarádi z mokré čtvrti! dejme sobě nalejt poznovu; žena doma hospodaří, neví, jak se muži daří: my se máme pěkně, peníze jsou v pekle; my se máme pěkně, peníze ty tam! Když jsme se tak sešli, kamarádi z mokré čtvrti! když jsme se tak sešli pospolu, dáme sobě zabrat, a bodem veselí, dáme sobě zabrat nahoru.
Nestarej se, ženo má! kde je pivo, tu jsem já; nestarej se, ženo má, kde mne najdeš: kde je piva sklenice, tu je taky mý srdce; nestarej se, ženo má, tu mne najdeš!
My jsme tady dvá, kamarád a já; my svy pivo zaplatíme, žádnýho se nebojíme, kamarád a já! My jsme tady dvá, kamarád a já: až svy pivo vypijeme, z hospody to vyženeme, kamarád a já!
Já chasník, ty chasník, my chasnici, dejme my si nalejt po sklenici, za zdraví zdejších hezkejch panen: milovali jsme je – už nebudem!
Trne na trne někomu do našeho domu, trne na truc někomu do našich vrat: žádnej nám nemůže za naše peníze, žádnej nám nemůže rozkazovat: my mužem pivo pít a hezky holky mít, žádnej nám nemůže zapovědít.
My jsme mládenci marnotratní, nám nejsou peníze pra-nic platný: půl dáme šenkýři a půl panně, a nám nic mládencům nezůstane. Já jsem synáček marnotratný, mně nejson peníze pra-nic platný: hnedle je utratím, 1) za pivo dám, pivíčko vypiju – zas nic nemám! 1) co já nepropiju, v kartech prohrám, a co neprohraju, holkám rozdám. Aneb: rád piju, tancuju, v karty hraju, rád hezky děvčátka pomiluj u.
Kdyby nebylo pana starého, tak by nebylo piva dobrého: ale náš pan sládek drží na pořádek, za to chvalme ho. Jen kdyby ženy neškaredily, když na pivo jdem, se nevadily, tak by žádné hádky, křiky, nepořádky nikdy nebyly. Vždyť my mlčíme, když kávu pijou, z hrnců mázových do sebe lijou: a nám k snídaníčku ňákou drobeničku ráno přinesou. Co vždy bývalo a co se patří, toho držme se, rozmilí bratří: ženám kávy šálek, mužům piva džbánek, tak se to patří!
Píme, bratří, píme pivo, voda ať si teče mimo: vodou my se umejeme a piva se napijeme. Co před námi živi byli, taky rádi pivo pili; a co po nás budou žiti, taky budou pivo píti.
Och my ubozí sirotci! my pijem, my pijem, my pijem, my pijem, my pijem ve dne i v noci. Kdyby to pivíčko skonalo, coby nás, coby nás, coby nás, coby nás, coby nás sirotků zůstalo! Pivo svůj obyčej mívá, že z moudrých nemoudrých, z nemoudrých že moudrých, že z moudrých bláznů nadělá. Dva ho vedou za ramena, aby ne-, aby ne-, aby ne-, aby ne-, aby nekop do kamena. Třetí mu nohy srovnává, tu pravou přes levou, tu levou přes pravou, nohu přes nohu přendává. Kaluže jako dláždění, sloupům – pům – pům, pům – pům – sloupům, sloupům dává pozdravení. Lidi koukají z oken ven, myslejí, myslejí, myslejí, myslejí, myslejí, že jdou s nedvědem: a oni s kmotrem Matějem!
Mějte se tu dobře, kamarádi z mokré čtvrti, mějte se tu dobře pospolu: my si dáme zahrát, kamarádi z mokré čtvrti, my si dáme zahrát nahoru!
Sáně nám jdou šnejdrem, že my domů nejdem: od soboty do soboty, bude brzo tejden.
Já jsem z Kutny Hory, z Kutny Hory, koudelnikův syn: já mám v Praze tři domy – až je koupím, budou mý; já jsem z Kutny Hory, z Kutny Hory koudelnikův syn.
Potkali mne myslivci, vedli s sebou psy, psy, psy; jeden dělal haf, haf, haf! a ten druhej ňaf, ňaf, ňaf! Půjdu s vámi, myslivci! nechte doma ty psy, psy; psů se bojím, ba, ba, ba, vás mám ráda, la, la, la! Chceš-li s námi na hony, musíš střílet jako my; s námi zpívat tralala! s námi pívat hahaha!
Vyletěl holoubek vysoko na doubek na zelené stráni – ach kdo ho zachrání! S zeleným kloboukem myslivec pod doubkem: můj milej holoubku, pryč ulítni s doubku! Pryč letí holoubek daleko za doubek; myslivec s kloboukem vždy stojí pod doubkem. Myslivec pod doubkem s seleným kloboukem: „Holoubku rozmilý! zalítni k mý milý. Zalítni k mý milý za lesík na míli; řekni jí, holoubku, že stojím u doubku. S zeleným kloboukem že stojím pod doubkem, aby mi uvila, co mi přislíbila. Co mi přislíbila, když tu se mnou byla: za klobouk kytičku na modrou pentličku.“ Zábavy mysl. I, 58. Útlá tato píseň jest toliko šťastné nápodobení písní národních, patrně prace dívři.
Jsou, jsou na potoce ráčata, jsou, jsou na potoce raci: pudeme na ně, vybereme je při měsíčku v noci. Ryby, ryby, ryby, rak, rak, rak! uděláme my to tak, tak, tak: uděláme na ně sobě sáček, uhlídáme, chytí-li se ráček. Vem, vem, má panenko, mošničku, vem, vem, má panenko, mošnu: a já ti taky ňáky ty raky do kuchyně pošlu. Ryby, ryby, ryby, rak, rak, rak! uděláme my to tak, tak, tak: uděláme na ně sobě sáček, uhlídáme, chytí-li se ráček.
Vlaštovička švitoří, má bíly černy peří, ráno vstává, povolává, ševci nadává. „Pane mistře, satane! my štětiny nemáme: ráno vstaň a pomodli se, a jdi do stáje.“ Já do stáje nepudu, radši na pole pudu: náš pan slouha svině pase, prosit ho budu. Aby on mi dovolil, že si svini oholím: že mu taky připijeme, to mu připovím.
My tesařský řemesníci mnoho zkusit musíme: ať je zima nebo horko, do díla jít musíme. Ráno vstáném, do díla jdem, dřív než slunce vychází: moje ze všech nejmilejší po rynku se prochází. Tu mně nese snídaníčko, kafe z dobrý smetany: „Tu máš, můj milej Jeníčku! od mojí panímámy.“
My jsme hoši, my jsme hoši, my jsme hoši svobodní: my můžeme vandrovati třeba do cizích zemi. A vy bratří kamarádi! můj pinkl mně spakujte, potom s veselou muzikou kousek mě vyprovoďte. Už je pinkl spakovaný, na stolečku tam leží: vynes mi ho, má panenko, vynes mi ho ze dveří. Pinkl vzala, ven vynesla, žalostně zaplakala: „Kýž jsem tě, můj nejmilejši, byla radš nepoznala!“ Bylo lásky, bylo lásky čtyry fůry formansky: už jí není a nebude za náprstek krejčovský. Ten náprstek je bezedný, láska z něho vyběhla: nemysli si, má panenko, že ty budeš má žena.
My jsme dvá z jedný vesnice, krademe husy, slepice. Kdyby byl rychtář taky pes, kradla by s námi celá ves.
My jsme sedláci v naší vsi jako psi oškubaní: kdyby byl rychtář pes, kantor pes, šafář pes, byla by psů, psů, psů plničká ves!
Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý: když já jim dám vovsa, voni skáčou hopsá! já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý. Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý: když já jim dám vobroku, voni běži do skoku; já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý. Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý: když já jim dám jetele, voni řičí vesele; já mám koně, vraný koně, to jsou koně mý.
Kýž vy mně, děvčátka, povíte, kam na tu travičku chodíte? „Chodíme my na ni do březí: je tam dost tra vičky, až leží.“
Zdali nám, panenky, povíte, kam na travičku chodíte? „My dobře víme, a nepovíme, kam na travičku chodíme. Chodíme na ni do peren, roste tam travička s jetelem: my dobře víme, a nepovíme, kam na travičku chodíme.“ „Zdali nám, mládenci, povíte, kde svy koníčky brodíte?“ My dobře víme, a nepovíme, kde svy koníčky brodíme. Brodíme my je v Dunaji, jenom jim ouška koukají: my dobře víme, a nepovíme, kde svy koníčky brodíme.
Sluníčko za hory zachází: pusťte nás z roboty, rychtáři! pusťte nás, ach prosím vás: však my vám přijdeme zejtra zas.
My jsme hoši, my jsme,[79] milovali bysme: my milovat nesmíme, na vojnu jít musíme.
Huláni, huláni! malovany děti: kde kerá panenka, ta za vámi letí. Hustopeč, Hustopeč je krásné městečko: když my tam přijedem, pijeme vínečko. Hustopečská brána pěkně malována: procházejí se tam huláni s pannama.
Když jsem já šel okolo domečku, kde má milá přebývá, ach Bože! kde má milá přebývá: ona sedí u svého stolečku, zlatem šátek vyšívá, ach Bože! zlatem šátek vyšívá. Dobře je ti, má zlatá panenko, zlatem šátek vyšívat, ach Bože! zlatem šátek vyšívat: ale my teď ubozí vojáci musíme mašírovat, ach Bože! musíme mašírovat.

Pages