my

Displaying 1 - 100 of 137
Šak to bože časy bývaly, keď zme my dva spolu
Či my tunák buděme či večeřat budíme?
Co se této noci stalo? Kyrieleison, co se této noci stalo? leluja, zdrávas buď, Panenko Maria. Narodilo se nám dítě. Kyrieleison, narodilo se nám dítě, leluja, zdrávas buď, Panenko Maria.1) Jaké my mu jméno dáme? Jak by jiné, než Pán Ježíš? Jakéž my mu kmotry dáme? Svatý Jachym, křestný tata. Svatá Anna, křestná máma. A kdež my ho křtíti budem? Kdež by jinde, jak v Jordáně.
Panenka Maria po světě chodila, Božího synáčka v životě nosila.1) Přišla ona, přišla do jednoho města, do jednoho města, kam ju vedla cesta. Vešla tě tam, vešla k jednemu šenkýři: Šenkyrečku milý, přenocuj mne tady.2) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, ožralci tu pijú a kartáři hrajú, ve dně v noci pijú, světla nezhasujú.3) Přišla tě tam, přišla do jedné uličky, do jedné uličky mezi kovářičky. Vešla ona, vešla k jednemu kováři: Kovařičku milý, přenocuj mne tady.4) Nemožu, matičko, vás tu nocovati, musíme, matičko, celú noc kovati.5) Můj milý kováři, co to tak kujete, co to tak kujete a nenocujete?6) A kujeme my to tři kolní hřebíky, to na Krista Pána, má se naroditi.7) Ona se ulekla, hned odtud utekla, do jednoho chlíva, kde dobytek bývá.8) Přes prah překročila, syna porodila, syna Jezu Krista, sama panna čistá. Porodila tě ho na té prosté slámě, do plen ovinula, v jesle položila. Kovářova dcera na ráno běžela, na ráno běžela, do chléva pohledla.9) Kovářova dcero, podej mně dítěte, podej mně dítěte, mého pacholete.10) Jak já vám ho podám, dy já rukú nemám, jenom ty gramličky, 11) co držím knížečky. Dotkni se hůlečky, dá ti Pán Bůh ručky. Maličko se sehla, obě ruce měla.12) A domů běžela, rukama košala:13) Má dcerko rozmilá, kdes ručičky vzala? Ach, tato, tatíčku, už se ten narodil, už se ten narodil, co mé ruce stvořil. Dala mně jich, dala ta ženička mladá, ta ženička mladá, co noclehu ptala! Dybych já byl věděl, že to matka Boží, byl bych jí dal ležet v novém bílém loži. Byl bych ji uhostil v té pěkné komnatě,14) v té pěkné komnatě, na stříbře, na zlatě. A sám byl bych lehl hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní. To bych byl udělal lidům na znamení, aby matce Boží dali přeležení. Včil já nejsem hoden po té zemi chodit, ale sem já hoden do ohně mne hodit.15)
Šla Maria do Betléma, sobě podruzství hledala. My ti podruzství nedáme, žádné chaloupky nemáme. Máme jen jednu maštalku, přebývá v ní vůl, oslátko. Maria prah překročila, hned synáčka porodila. Vzala si ho na své ruce, spívala mu velmi sladce. Spívala mu: nynej, nynej, můj synáčku roztomilej. Spívali jsou mu andělí, až ho do nebe dostali.
[: Postil se tě Pán Bůh štyrydceti dní,:] štyrydcet dní, štyrydcet nocí. A přišel tě k němu pokušitel zlý, přišel k němu ďábel šeredný. Zkoušel Pána Krista, zkoušel po první, vyvedl ho k hromadě kamení.1) Jsi-li, Jesu Kriste, jsi-li syn Boží, udělej mně chleba z kamení. Není jenom člověk samým chlebem živ, je živ také tím slovem Božím. Zkoušel Krista Pána, zkoušel po druhý, vynesl tě ho na chrám vysoký. Aj, jsi-li ty, Kriste, jsi-li syn Boží, spusť se dolů a staň na nohy, zadrží tě andělé tvoji. Netřeba mě, ďáble, dolů spouštěti, mám své nohy, možu choditi. Zkoušel Pána Krista, zkoušel po třetí, vynesl ho na hora vysoký. A z té milé hory mnoho viděti, mnoho světa, drahého květa. Chceš-li se mně, Kriste, chceš-li klaněti, volím tobě to všecko dati. Všecko je to, ďáble, všecko je to mý, i tady to drahé kamení.2) Kopnul3) Pán Bůh ďábla pravým kolenem, hleď, ďáble, hleď do propasti,4) nemáš ty mě v ničem podvesti.
A teče vodička, vodička studená, v ní se umévala Panenka Maria. A dyž se umyla, na břeh vystópila, na břeh vystópila, syna porodila. Mé milé děťátko, co jesti budeme? Co jesti budeme, přis hora půjdeme. Má milá matičko, nestaréte se nic, ja půjdu na ryby do vody studené. Mé milé děťátko, jak bys na ryby šlo, není hodinečka, co ses narodilo. Jeli tam dvá pánové, obá zemanové, potkali děťátko, ono růžu neslo. Mé milé děťátko, kde’s růžu utrhlo, není hodinečka, co ses narodilo? Pojejte, pánové, pojejte vy se mnó, postavte koničky pod lindu zelenó. Ony budó čekat jarního vobroku, tak jak my čekáme sluníčka z voblaků.
[: Svaty Juři po horach chodival, :] [:po horach chodival, po cestách jezdival. :] Přijel un tam k jednomu jazeru, nadešel tam klečeť tisařovu dceru. Co, krasna panno, co ty tady sediš, a tak truchle, smutně do jazera hlediš? Ach, jak němam, ach, přesmutna byti, dy ja už dněs musim smrti podstupiti? Chceš-li, krasná panno, v Boha uvěřiti, chcu tě tej sanuti smrti obhajiti. O, ja by rada v Boha uvěřila, a když by to jenom možna věc to byla. Svaty Juři na koničku jedě, a ta zla sanuti už z jazera leze. Svaty Juři vytahnul kopiju, a prohnal ji hlavu ež na druhu stranu. Krasna panno, daj zlateho pasu, poveděmy my tu sanuti k městečku.1) Seděla kralovna v vrchnim okenečku, přirovnavala se jasnemu slunečku. Ai, lude, lude, něviditě divu?2) Už ta naša dcera vedě sanuť živu. O, jak ta sanuti, jak ona ryčela, městečko se třaslo, zeď se osypala. A jak dojiždžali palacu panskeho, přebod svaty Juři draka pekelneho. Zapřahlitě tři tisice volův, tři tisice volův a dvě sta koni, a ešče sanuti z mista hnuť němohli.3) Chcetě-li, lude, v Boha uvěřiti? A ja vam chci tu saň z města vysmyčiti. A my bysmy radi v Boha uvěřili, a když by to, ach, možne věci byly. Svaty Juři zapřahnul konička a vyvez un sanuti z městečka.
Mělcě svaty Juři konička braneho, a chojil*) un, chojil do města jedneho. Nadešel dzěvečku nad jazerem klečeć, do teho jazera tak přesmutně hledzěć. Což ty to, dzěvečko, nad jazerem klečiš, do teho jazera tak přesmutně hledziš? Ach, co ja to němam tak smutně hledzěci, dy už mne ma ten drak, už mne ma sežraci. atd. A co my,panimamo,a co my mu damy? V tym našim koscěle malovać ho damy.
Svatý Lukáš, maléř Boží, on maloval obraz Boží.1) Nemoh on ho vymalovať, musel nad ním podřimovať.2) Matka Boží přistúpila, obraz svatý malovala. Svoje líčka přiložila, hned obrázek ozdobila. Staň, Lukáši, staň ze spáni, už je obraz malovaný,3) Častochovu oběcaný. Zapřahajte šest pár volů, vezte obraz k Častochovu.4) Postavte ho na kopečku, proti jasnému slunéčku. Budú lidé putovati, zdraví tamo nabývati. A když jeli krajem lesa, pohonič bičem zapleskal. Když prostřed lesa přijeli, třé zbůjníci vyskočili. Stůjte, stůjte, nešmihajte, co vezete, to nám dajte.5) Vezem obraz svatej Panny, na Častochov oběcaný.6) A my vám ho porúbáme, a my vám ho posekáme. Nerúbajte, nesekajte, zkameňáte, zdřevěnáte. Zkameňáte jako múry, na památku tej figúry.7) Jali rúbať, jali sekať, matky Boží nelitovat. Jeden zaťal, hned zkameňal, druhý zaťal, hned zdřevěnal. A to máte na památku, nerúbajte Boží matku. A ten třetí Boha chválil, že obrazu neporanil.8) K Častochovu dále jeli, na kopečku zastavili, dále už jeti nemohli. Tu mě složte na kopečku, proti jasnému slunéčku. Budú ke mně putovati, zdraví u mne nabývati.9)
[: Svatý Michal trúbí trúbú, :] vstaňte hříšní, poďte k súdu. Hříšníci se radovali, na súd Boží pospíchali. Došli tě tam k rájským dveřím, tlúkli na ně, aj volali: Odpověděl jim Kristus Pán: »Jistě, jistě, já vás neznám. Jděte vy tam k Pánu tomu, v jehož ste slúžili domu. Slúžili ste tomu světu, svět vám nyní dá odplatu.« Dušičky se polekaly, hned na hory posedaly. Hory milé, přikrýte nás a ovlažte srdéčko v nás. Kterak my vás přikrýť máme? Samy zítra shořeť máme. Dušičky se polekaly, hned na vody posedaly. Vody milé, přikrýte nás a ovlažte srdéčko v nás. Kerak my vás přikrýt máme? Samy zítra vyschnúť máme. Dušičky se polekaly, hned na peklo posedaly. O, běda nám hříšným bude, dyž den súdný Páně přijde.
Svaty Michal trúbí trúbú, vstaňte hříšní, poďte k súdu. Na tom súdě což tam bude? Sám Pán Ježíš súdit bude. Kteří budú na pravici, to do nebe půjdú všecí. Kteří budú na levici, budú všecí pekelníci. Řekla sestra k druhé sestře: Poďme k Bohu, prosme ješče a padněme na kolena před stolicú Krista Pána. odpověděl jim Kristus Pán, jistě, jistě, já vás neznám. Dušičky se polekaly, hned na hory posedaly. Hory, hory, přikryte nás, sám Pán Ježíš zapřel se nás. Jakož my vás přikryt máme, samy se propadnút máme. Dušičky se polekaly, hned na lesy posedaly. Ach, vy lesy, přikrýte nás, sám Pán Ježíš zapřel se nás. A jak my vás přikryt máme, a my sami shořet máme. Dušičky se polekaly, hned na skály posedaly: Skály, skály, přikrýte nás, sám Pán Ježíš zapřel se nás. A jak my vás přikryt máme, a my samy se pukáme. Dušičky se polekaly, hned na vody posedaly. Vody, vody, potopte nás, sám Pán Ježíš zapřel se nás. A jak my vás potopíme! A my samy vysycháme. Dušičky se polekaly, hned na peklo posedaly. Peklo se jim otevřelo a na věky se zavřelo.
Vyšla hvězda na kraj světa, osvítila do půl světa. Nebyla to hvězda jasná, než to byla panna krásná.1) Šla Maria, šla plačící, syna svého hledající. Přišla tě tam na údolí, nalezla tam Apoštoly. A vy, milí Apoštoli, co jste smutní, neveselí? My sme smutní, neveselí, že sme Krista neviděli. Neviděli, neslyšeli, jak ve čtvrtek při večeři. Když chléb lámal a rozdával a svou svatou krev nám dával. Jezte, píte, pamatujte, této noci mne ztratíte. A jak bylo po večeři, hned ti židi Krista jali. Octa, žluči nastrojili, na dřevo kříže přibili.2) Maria to uslyšela, hned pod svatý kříž běžela. A tam stála a plakala,3) kde ta svatá krev kapala. Kde ta svatá krev kapala, všady růže prokvétala. Co tu, matičko, stojíte, tak přežalostně hledíte? Jak tu nemám smutná státi, nad synáčkem naříkati! Když z něho krev svatá stříká; což jest ta bolest veliká! Sstup, můj synu, s kříže dolů, já za tebe trpět budu. Neplač, neplač, milá máti, třetího dne volím vstáti.4) Já netrpím za žádného, jen za hříchy světa zlého. A já trpím za křesťany, aby v pekle nezůstali. V pekle pálí věčný plamen, uchovej nás, Kriste. Amen.
A už my se spat strojíme, Bohu duši poručíme, tak jako ten svatý Ščepán, dyž měl býti kamenován.
A už my se spat strojíme, Bohu duši poručíme, tak jako ten svatý Ščepán, dyž měl býti kamenován. Bil se nábožně v prsy své: Pane, odpusť mně hříchy mé, všecky hříchy, nepravosti, ach, můj Bože na výsosti.1)
Přimluvaj se za nas dycky a každy čas, o, svaty Michale! My k tobě volame a pomoc žadame, naš mily patrone. Ochraň nas od škody od ohně a vody, o, svaty Michale! A t. d. Ochraň nas od škody, na poli urody, o, svaty atd. Když budem v nemoci, přispěj nam k pomoci! A t. d. Obzvláštně při smrti rač přitomen byti. A t. d. My vždycky každy čas běžime pod tvůj plašč. A t. d. Amen, ať se staně, tak všickni žadame. A t. d.
Staram ja se, staram, staru maměnku mam, kdo mi jich opatři, až ja se jim vydam. Vydam se ja, vydam za štyry neděle, za štyry neděle, do tej cizi země. Rozmili přatele, něstyďtě se za mne a vyprovoďtě mne do tej cizi země. A co pak my bychmy byly za přately, dybysmy my tebe něvyprovodili? Budu meť za družbu svateho Jozefa a za starosvatku Krista Pana matku. Budu měť ženicha Ježiše mileho, a on mne přivedě do kralovstvi sveho. Vezmu si družičky knězove ručičky, ony mne odvedu od moji mamičky.1)
Vzdejme čest Bohu samému, Bohu Otci nebeskému, jenž nás vše ráčil stvořiti a na tom světě říditi. Buď čest božská Bohu Synu, že z nás odňal věčnou vinu, kdy za nás ráčil trpěti, na dřevu kříže umříti. Buď čest i Duchu svatému, posvětiteli našemu, že nás na křtu svatém zplodil, dítkami Božími zvolil. Požehnej, Bože, ty dary, ať nám všem slouží ke zdraví, jako na svadbě chudobské, v městě Káni Galilejské. Ať jsou tělu k otavení, duši naší ke spasení. My tě chceme chválit vděčně, zde a v nebi nekonečně.
Žalostné kvílení, rozmilí křesťané, přesmutné loučení Panenky Marie s synáčkem svým nejmilejším, k hrozným mukám odsouzeným; k smrti se ubírá, žalostí omdlívá. »Matičko má milá, moje potěšení, hodina nastává smutného loučení. Již já musím na smrť jíti a hrozné muka trpěti; již se s tebou loučím, Bohu tě poroučím.« Synáčku můj milý, mé srdce rozmilé, ach, neopouštěj mne, matičky své milé. Rozpomeň se na mou lásku a na mou lítost mateřskou, neb nemám žádného krom tebe samého. »Matičko má milá, nemůž jinak býti, my se již musíme spolu rozloučiti. Již mě Jidáš židům zradí a mě falešně políbí, budou mě vázati, po zemi smýkati.« Synáčku můj milý, nech mne s tebou jíti, já volím za tebe ty muky trpěti. Stokrát chci raděj umříti, než bez tebe živa býti, mé srdce rozmilé, ach, k sobě vezmi mne. »Ach, to musí býti, matičko má milá, láska má mne nutí, Otec toho žádá. Všechen svět mám vykoupiti a smrti věčné zbaviti. K smrti se ubírám, tebe zanechávám.« Žalostná já máti, již sem opuštěná, již vidím synáčka, jak v krvi omdlívá, po všem těle sbičovaný a trním korunovaný, kříž přetěžký nese, bolestí se třese. Synáčka milého na kříž jsou přibili, když vypustil ducha, kopím bok prohnali; jak já nemám smutná býti, nad synáčkem omdlévati! Ze všech ran krev teče, pro tebe, člověče. O, hříšný člověče, vezmi si do srdce mého syna rány, mé velké trápení! Budeš-li to rozjímati, máš věčnou slávu dostati, budeš s mojím synem až na věky. Amen.
Ty měsičku krasny, kaj je naš tatiček vzacny? Ach, půjděmy k němu, ach, k Jeruzalemu, s Maři Majdalenu. Ty slunečko jasne, půjděm k matce krasnej. Zemo, zemo dobra, aj, ty nas živivaš, po smrti přikryvaš. My se ti sklonimy, z tebe se živimy.
[: Co to, milá, za lásku máš? :] Dyž k vám přijdu, ty sa hněváš. Co bych já sa nehněvala? Obudils mia, jak sem spala. Možeš, milá, tepruv spáti, až já budu bojovati. Dyž tu budeš, budu aj já, budem bojovat obá dvá. 1) Malého my koňa máme, jak na něho posedáme? Ty si sedneš na koníčka a já půjdu podle bočka. 2) Dyž dojeli prostřed mořa: Slezaj, milá, dolů s koňa. Co sem ti já provinila, abych moře přeplavila? 3) Budu vědět povídati, jak je s milým bojovati. 4)
[: Jede Janóšek přes hory, :] veze Marušku na koni. Kázal Marušce spívati a horám sa rozléhati. Spívaj, Maruško, pěsničku, veselú, pěknú maličkú. Jak si ju doma spívala, dy’s u otca, matky byla. Jala Maruška spívati a hory sa rozlíhati. Učuli tě ju zbojníci, velehradščí lúpežníci. Poďme, my mu ju vezmeme, toho zrádca zabijeme. Ustup, Maruško, na levo, pod javor, zelené dřevo. Janóšek mečem zatočil, po dvanásti hlavách skočil. Třinástý sa mu vyprosil, že by za ním zbrojí nosil. Nezabíjaj mne, Janíčku, složím o tobě pěsničku. »Vím já bránu malovanú, zlatem, stříbrem okovanú.« Kdo tu bránu malovat dal, zlata, stříbra nelitoval. Ten tu bránu malovat dal, kdo Marušku domiloval.
[: Nad Hluzovem je Boží muka, :] leží tam syneček, porúbaný všecek a má puta. Přišla tam k němu jeho milá, [: jedným slovečkem ho :] zarmútila. Aj, moja milá, rozlučme se, [: nedajú nám naši, :] nechejme se. Jaké je naše rozlúčení, [: ja, dyť jsme my spolem :] naučeni.
Na tureckém pomezó vrátné pěknó dceru má, ach, můj Bože, rozbože, kýž mně ju Pámbu dá! Poslal Turek psáníčko po poslu do dvoru, aby bylo dodáno Kačence do domu. Otec u vokna stojí, do psáníčka hlídá, a po každým hlídnuťó smutně sobě zdychá. Můj tatínku rozmilí, co smutně hlídáte, a po každým hlídnuťó smutně si zdycháte? Jak pak nemám zdychati, mám ti Turkům dáti a mý dítě rozmilý, mám ti vopustiti! Můj tatínku rozmilí, déte truhlu dělat, a dyž Turek pojede, já budu homírat. Turek do dvora jede, na Kačenku se ptá: »Ach, můj Bože nebeské, Kačenka homřela.« 1) Turek nescel věřiti, šil se sám podívat a hoviděl Kačenko na márách homírat. »Má Kačenko rozmilá, tvý tvářičke červený; dyž je tělo umrlý, só tvářičke bledý.« 2) Jak nemá byt červená, dyž jí srdce hoří, a ten plamen vod srdca de do jeho tváří? Dal jí šaty hodělat ze samé dykyty: A tuhle máš, Kačenko, moje krásné kvítí. Dal tě jí hrob hodělat z bílého bramoru: A tuhle máš, Kačenko, tu máš svó komoru. Dal jí truhlu hodělat ze stříbra, ze zlata: A tuhle máš, Kačenko, má huběnko zlatá. Dal ti jí všudy zvonit, všudy na vše zvony, 3) aby bylo slýcháno po turecké zemi. Turek ze dvora jede, třikrát se zatočil a velikó žalostí hořem se rozskočil. O, lásko, o, lásko zlá, jak ty mnoho můžeš, že ty tem mladém lidům ze světa spomůžeš. 4)
[: Putovali hudci, :] [: tři švární mládenci. :] Putovali polem, rozmlúvali spolem. Uhledli tam dřevo, dřevo jaborové, na husličky dobré. Poďme my ho sťati, huslí nadělati. Budú z něho, budú troje husle hlasné. Ponýprv zarubli, dřevo zesinalo. Po druhé zaťali, dřevo zaplakalo. Po třetí zaťali, dřevo promluvilo: Nerúbejte, hudci, přešvární mládenci. Nejsem já to dřevo, jsem já krev a tělo. 1) Kořen vykopejte, otci mě dodejte. Otcovi na radosť a matce na žalosť. Ta mě zaklnula, dyž sem vodu brala. Ostaň, dcero, ostaň, jaborem vysokým, listečkem širokým. O, neščasná máti, kerá klne děti.
[: Žalo dívča, Žalo trávu :] nedaleko Velehradu. 1) Mladý pán sa z okna dívá, pro její krásu omdlívá. 2) Širuj, kočí, širuj koně, pojedeme v čiré pole. Přes to pole, přes široké, najdem dívča černooké. Dyž na tu lúku přijeli, na děvčátko zavolali. »Kdo ti kázal trávu žati? Musíš za to základ dati.« Kázali mně otec, máti, ti mia budú vymlúvati. Co ty, dívča, co ty nám dáš, dyž ty tu trávu kosíváš? Dávala jim srp, plachtičku; ej, my chceme tvú ručičku. Jak bych já vám ruku dala? Já su dcera pastýřova. Třeba si ty pastýřova, sedaj s námi do kočára. Jak do kočára sedala, k Velehradu pohlédala. 3) Co ty, dívča, sa ohlédáš, zdáli ty tam někoho máš? Já pohlédám k Velehradu, mé sestřičky tam smítajú. 4) Mladší sestra povazuje, starší za ňú prozpěvuje. Mé sestřičky, s Pánem Bohem, ej, já musím s tímto pánem. Ani sem sa nenadála, že bych měla muža pána. Já sem sa také nenadál, že bych sobě pastýřku vzal.
[: Vím já lučinu širokú, na ní travěnku vysokú. :] Poďme my na ňu, sestřičko, nažnem travičky brzičko. Jedna ju žala, vázala, druhá seděla, plakala. A díval se jim z hradu král, na své pachole zavolal. Stávej, pachole, stroj koně, pojedem na hon do pole. Budeme honit zvířátka, patnáctileté děvčátka. A jak na lúku přijeli, vrané koně zastavili. Kdo vám tu trávu kázal žít? Jedna musíte s námi jít. Kázali otec a máti zelenej trávy nažati. Jedna ju žala, vázala, druhá seděla, plakala. Pro jeden kúsek trávníčka musím opustit tatíčka. Pro jednu malú travičku musím opustit mamičku. Pro jeden kúsek býlého musím opustit milého. 1)
[: Ach, teče voda za vodó, :] [: za Dřímalovó stodoló. :] Často tam hosti bévajó, pěknó dceruško milujó. Ach, milujó ju, milujó, že jí dlóho mít nebudó. Ale to nečí pachole odvede jim ju svévole. Dceruška sedí v zahradě, vije věneček z fiale. Stroj si, synečku, hlavičku, proti tomuto věnečku. »Jak pak mám smutný strojiti, dy se mně strojí zabiti?« Neboj se, synečku, žádného, mám já bratříčka švárného. Dyby tě chtěli zabiti, my tě budeme brániti.
[: Copak k nám, synečko, celé tédeň nendeš? :] »A dež já k vám přendo, te mně nevutevřeš.«1) Přendi k nám, synečko, dneska večír chvílko, tvó krásnó hlavěnko vlož na mý ramýnko.2) Ne tak na ramýnko jako na srdečko, abech ti poznala, hezké šohajíčko.3) Já mosím, synečko, dneska všecko vědět, proč tvý černý voči nechcó na mně hledět. Černý voči hledět, tvý tváříčka mluvit, kdo tobě zbraňuje před te naše chodit? Zbraňujó, zbraňujó moji kamarádi, tebe mně nepřijó, sami be ti rádi.
[: Čej to pachole v noci1) chodí :] [: a dobré lidi ze sna budí? :]2) Čej by bylo? Běhavkovo,3) chodí pod okno Planetovo. Přinda pod okno zabubnuje: Stávej, Kačenko, stavej hore.4) Nač bych já ti k vůli stávala, svou postelku barouchala?5) Na mý postelce drahé šaty, já si ich nesmím barouchati. Běž, synečku, podle řádu, kde ti lidé k vůli stanou. Ja, stanou, stanou, ale málo, přindi, synečku, zejtra ráno. Zejtra ráno, na poledne, až se mé srdce rozpomene.
Falešné synečku, ty mě rmótíš! Ty mně to srdečko darmo trápíš! Dříve’s mně sliboval, že budu tvá, včilka mně povídáš: Néni možná. »Dyž sem si tě nevzal za ženičku, vyvolím si tebe za družičku.« O to ti, můj milé, nebudu stát,1) nemohla bych pro plač věnců podat,2) Pro plač věnců podat, před kněza jít, pro falešnó lásku3) musím umřít. O to jenom prosím, šohajíčku, při mém umíráňó rozži svíčku!4) O to tebe prosím, bys při mně stál, mý bledý vočenka zaklačoval.
Jak je mně, tak je mně, šak mně dobře néní, když k nám nesmí chodit moje potěšení. Moje potěšení, můj věrný syneček, nesmí on šlapávat k našemu chodníček. Můj starý tatíčku, pro Boha vás prosím, dovolte si mně vzít, co v svém srdci nosím. Sami ste si vzali, co sa vám lúbilo, mně si nedáte vzít, co by mia těšilo. Dolina, dolina, co je po dolině, dyž sa my, šohajku, rozejít musíme. V dobrém sme sa sešli, v dobrém sa rozejdem; kerý na kerého spjéše zapomenem? Já bych zapomněla, dybych jenom chtěla, dybych ťa, šohajku, tak ráda neměla.1) Zapomněla bych já, zapomněla lehce, ale mé srdénko zapomenút nechce.
Chceme my sa, chceme, ale potajemně, neznaj sa, děvčico, mezi ludma ke mně. Jak sa nemám znáti, dyž to ludé věďá, dyž tvé černé oči dycky po mně hleďá?
Našeu sem oříšek mezi vinohrady; pověz mně, má miuá, máme-li sa rádi? My sa rádi máme, ale potajemně; nehuas sa, má miuá, mezi ludma ke mně. Šak sa já nehuásím, ani neraduju, Pán Bůh ví nebeský, čí já žena budu. Nebudeš-li moja, budeš bratránkova, přeca budeš v rodě, frajirenko moja.
Je cestička ušlapaná pod našém oknem, kdo ju šlapal, než můj milé, dyž mě volal ven; vyvolal mě na rozcestí: Dé ti, milá, Bože, ščestí, hledé si s Bohem. Copak seš te, můj šohaju, v celém světě sám, že já pro tě mé srdenko zarmócený mám? Šak je ješče chlapců dosti, jako na stromečku lestí, co chcó chodit k nám. Dež’s te chodil, můj šohaju, přes zelený háj, jenom ty se na to zpomeň, žes k nám chodíval; chodívals k nám ve dne v noci, šidívals mý černý voči, včiľs mě voklamal. Ach, můj Bože némiléší, co mě mrzí svět, že nemužo, můj šuhajo, na tě zapomnět. Zapomeno, ale těžko, zpomeno se na to všecko, plakala bych hned.
[: Zelená travička mezi vinohrady, :] pověz mně, můj milý, máme-li sa rádi? My sa máme rádi, my sa budem lúbit, až nám budú hudci na kerchově trúbit. Na kerchově trúbit, na bubny bubnovat, potom se přestanem, šohajko, milovat.
Ješče sem s mó miló v nedělu stál, jejího neščestí se nenadál, na pondělek v noci padla do nemoci; Pámbůh ví, bude-li jí více pomoci. Pověz mně, má milá, co tě bolí? A já tobě pošlu pro doktory. Bolí mě to srdce strápené velice, pro mý potěšení, že ho možná néní. Dyby tě, má milá, Bůh povolal, pěkné pohřeb bych ti udělat dal, dal bych tobě tróbit, na vše zvony zvonit a třema knězama k hrobu doprovodit.
Kole Jarošova teče voda troja, [: skoro-li sa rozejdem, galanečko moja? :] Spíše sa rozejdú drobné ryby s vodú, nežli my sa rozejdem, galanečko, spolu. Spíše sa rozejde měsíček s hvězdičkú, nežli my sa rozejdem, švarný šuhajičku.
Mimo našich oken teče voda skokem, nemožu ju zastavit.1) Rozhněvala sem si šohajíčka svého, nemožu to napravit.2) Ale k němu půdu a prosit ho budu, aby se už nehněval;3) že je mý srdečko zarmócený všecko, aby mně ho rozebral.4) Pásl tam syneček štyry vraný koně na zelené votavě, natrhala sem mu voňavého kvítí za klobóček na hlavě.
Nad naším humenkem nade dvorem točí se syneček s vraném koněm. Panenka vyhlídá, vrata mu votvírá: Pojeď honem. Ach, pojeď, pojeď, mé potěšení, potěš mý srdečko zarmócený. Zarmótí ledakdo, potěšit nemá kdo, pojeď honem.
Můj milé má černé klobók, nemůžu já zapomenót, nemůžu já, nemůžu na tó červenó růžu. Můj milé má zlatý pírko, viselo mu přes ramínko, viselo mu, viselo, mý srdečko těšilo.
[: Mý červený pantličky, načiž já vás vážu, :] [: mám synečka daleko, :] po kém já mu zkážu? A zkážu mu, zkážu já po malým posličku: Dé ti Pán Bůh dobró noc, můj milé synečku. A dobró noc, dobró noc, ale ne na věčnosť, až tebe, můj synečku, pomine falešnosť. A pomine, pomine, lebo nepomine, lebo ta naša láska na věky zahyne.
Rostó, rostó konopě za cestó, už só pěkný zelený, a za nima roste černovoký děvče, až vyroste, bude mý.
Rostó, rostó konopě za cestó, už só pěkný zelený. A za nima roste černovoký děvče, až vyroste, bude mý.
Svítí měsíc pod zeleným dubem, pověz, milý, esli svoji budem? Nebudem, nebudem, frajirenko moja zpomeň sobě na ty první slova. Co sme my si spolem říkávali, dy sme spolem pod oknem sedali; vydaj sa, možeš-li, moja najmilejší, esli ti dá Pán Bůh lepší ščestí. Nevydám sa, švarný šohajíčku, zalomila bych svoju hlavičku; dycky bych plakala stávaja léhaja, že sem si ťa, šohajku, nevzala.
Stromečku březovy, stojiš mi na zavadě, němožu uviděť potěšeni na zahradě.1) Ně tak na zahradě jak mezi horami, žaden něuvěři, jak je mezi nami. Mezi nami je tak, že se mamy něchať, my se něněchamy, bo se radi mamy. Na fojtove roli studenečka stoji, jak z ni voda vyschně, to mi buděm svoji. Voda z ni nevyschně, rok po roku budě, Pan Buh vi, děvucho, jak skoro to budě.2)
[: Šly děvčátka k silnici, :] potkali jich myslivci. Kam, děvčátka, kam jdete, která mě chtět budete?1) »A my samy nevíme, která se vám líbíme. Čili sestra, čili já,2) čili naša švagrová.« A mně by se líbila ta Naninka spanilá.3) Má na krku korály, mezi nima tolary.
[: Teče voda po potoku dolů, :] [: poď, má milá, povandrujem spolu. :] »Jaké by to bylo vandrování, dyž my nejsme vespolek sezdaní.«1) Na Peršténě štyří kněži kážou, poď, má milá, ti nám ruce svážou. Ruce svážou, naše srdce spojí, tenkrát budem, má panenko, svoji.
Ťažko sa učily drobné ryby plovat, [: tak my sa budeme s milým rozlučovat. :] Ťažko sa učily ai drobné karásky, ai my sa budeme od veliké lásky.
Holianský prótí mý srdečko rmótí, židensky vořeší mý srdečko těší. Holianský pole same kopce, zmole, po něm se prochází potěšení moje. Holianský pole habe radš nebelo, habe mý srdečko po něm netóžilo.
Už je slunečko nad zachodem, kaj se, ma mila, spolem sberem? Aj, sberem my se mezi vraty, tam se buděme milovači. Aj, za co je to milovani? Dali synečka do vězeni, aj, do vězeni, do čmaveho, dali synečka něvineho.
Valaši, Valaši, kde ste ovce pásli? Ztratila sem vínek, který ste ho našli? My sme ho nenašli, ale sme viděli, červené pantličky po vodě plynuly.1) Valaši, Valaši, na lodě sedajte, můj zelený vínek po vodě hledajte. Dybych si najala dvacet párů koní, můj vínek zelený žáden nedohoní. Dybych si zapřáhla sto padesát vozů, můj zelený vínek žádný nedovezú. Neplač, milá, neplač o vínek zelený, já ti kúpím vínek pěkný pozlacený. Jak můžeš přirovnat zlatý k zelenému? Jak by tě přirovnal k synku poctivému.
A na onych horach seje Janiček hrach, jeho najmilejši navraca k němu krav.1) Jak ich navratila, pod jaborek sedla, pod jaborek sedla, žalostně plakala.2) Přišeltě k ni mily a sednul vedle ni: Co plačeš, nařičeš, moje potěšeni?3) A jak němam plakať a němam nařikať, lebo mně sobě vem, lebo mi vinek vrať. Ja si tě nevezmu, vinka ti něvratim, radši ti, děvečko, poctivě zaplatim. Dokulal, dokulal, tolary po stole:4) Pohledni, děvečko, esli maš za svoje.5) Abys mi načital jak maku 6) drobneho, ty mi nězaplatiš vinku zeleneho. Abys mi načital, jak je v rybě kosti,7) ty mi nězaplatiš moji poctivosti. Už ten můj vineček dolů vodu plyně, už moja poctivosť na věky zahyně. Můj zeleny vinek po Dunaju skače, a moja poctivosť v koliběnce plače. Choť bych se najedla kořenu paprati, moja poctivosť se vice něnavrati. Šifaři, šifaři, na šify sedajtě, můj zeleny vinek po moři chytajtě.8) Abysmy zapřahli tři sta vranych koni, už tveho věnečka žaden nědohoni. Volaři, volaři, kdě ste ovce pasli, ztratila sem věnec, ktery ste ho našli? My sme ho něchytli, ale smy viděli, našli ho šifaři, ale něbyl cely.9) Tvůj vinek zeleny, ten se ti proměni, tak, jak by uhazel do vody kameni. Ten kameň ve vodě v povod se obrati, tvůj vinek zeleny vic se něnavrati.
Vyletěl holoubek ze zlata, letěl až k Novákům na vrata. My sme ho počali chytati, zlaté péřičko trhati. Vyšla panimama: Nechte ho, a to je synečka našeho. Byla je stežčička šlapaná, šla po ní panenka, plakala. Šel za ní syneček, vejskal si, dohonil panenku, stejskal si. Copak si, synečku, stejskáte, snad vy mě v zármutku necháte?1) Přiďte k nám, synečku, v neděli, já vám dám věneček zelený.2) Syneček v neděli nepřišel, zelený věneček opršel. Opršel, opršel, opadal, že mě můj syneček oklamal.3)
Zatmělo se mně slunečko. Kdo mě potěší, můj nejmilejší, mý zarmócený srdýčko? Zatmělo se mně ze všech stran, že mně šohajek můj nejmilejší odešel, nevím kam. Letěly tady labutě; překerak se máš, můj nejmilejší, překerak se máš na světě?
Zbéšovský děvčátka, pěkný voči máte, [: jenom mně povězte, :] čém je uméváte. My je uméváme jedenkráte v roce [: studenó voděnkó, :] co je na potoce.
Mamičko, mamičko, pěknu dceru matě, šak my ju vam vezmem, choť vy ju chovatě. Choť byste ju zamkly čtyrema zamkami, my ju dostaněmy dobryma slovami.
A. Má maměnko milá, holuběnko sivá! B. Pěkně vás vítáme, s radostí čekáme! A, Ja, kdybyste vy nás s radostí čekali, vy byste před námi dveří nezavřeli. Dajte nám ju, dajte, máte-i ju dati, poslala nás pro ňu synečkova máti. B. My vám í nedáme, dokaď my synečka volat nečujeme. A. Puste nás do síně, pěkně vás prosíme. Puste nás tam během, připádáme sněhem.
A. Dajte nám ju, dajte, máte-i ju dati, poslala nás pro ňu synečkova máti. B. My vám ju nedáme, my ju rádi máme, až my jí zelenú sukničku zjednáme. A. Už vy ste jí mohli sukničku zjednati, a včil nám mosíte dcerečku vydati. B. Nedáme, nedáme, až sa jí namáme, až my jí červené střevičky zjednáme. A. Už ste vy jí mohli střevíčky zjednati, a včil nám mosíte dcerečku vydati. B. My vám ju nedáme, my ju rádi máme, až my jí zelený víneček zjednáme.
[: Tulali se mladenci :] po tem luckem kamenci. Tulali se, tulali, ež se k Mlynkem dostali. Ona mete světničku, dcerka stavi stoličku. Poseďte si, mladenci, na červenej stolici. My tu seděť něbudem, vezma dcerku preč půjděm. Mlynkova peče kolače, že se ji dcera vytače. Mlynkova křiči: Kde jdětě, kde mi mu dceru vedětě? Aj, nědaleko přes cestu, veděm k Novakům něvěstu. Novačka křiči: Něch ju tam, ona je pyšna pani k nam. Ona nějida kaše, krup: Jen ty, Františku, masa kup. František křiči: Něněcham, patery vrata rozsekam. A ešče k tomu dverečka, keryma chodi Anička.
Toulali jsou se mládenci po tej vanovskej vesnici. O, lásko, zalíbení, ty jsi moje potěšení, po tej vanovské vesnici. A toulali se, toulali, aj se ke Mlejnkům dostali. Atd. Poseďte u nás, mládenci, na té červené stolici. A my nechceme seděti, my chceme Marjánku vzíti. My vám Marjánku nedáme, až jí na šaty1) zjednáme. Jak jí na šaty zjednali, hned ji těm hochům vydali.2) Mládenci zpívají, vejskají, že už Marjánku dostali. U Mlejnků plačou, želejí, že už Marjánku nemají.
Co ste vy tu, Choryňané, chtěli, že ste sobě zbroje nenabrali? My sme nešli na nijakú bitku, ale sme šli, kdo má hezkú dívku.
Pověz ty mně, má panenko, zrána, kdy bude ta naša láska stálá? »Tedy bude naša láska stálá, až my půjdem spolem od oltářa.« Pověz ty mně, má panenko, pověz, kdy bude té naší lásce konec? »Tedy bude naší lásce konec, až já umřu a ty budeš vdovec.«
[: Vyletěla holuběnka :] od súsedů ze dvorenka. Jak letěla, zahrkala, na drúženky zavolala: Ach, družky, milé druženky, braňte mně mojej hlavěnky. Jakž my ti jí bránit máme, když my jí v rukách nemáme?1) Ony majú ostré meče,2) a my máme krásné věnce.3)
Mý pantličky červený, nadarmo vás vážu. Syneček je daleko, po kém já mu zkážu? A zkážu mu já, zkážu po malém poslíčku, aby už pro mne přijel na švárném koníčku.
Mý pantličke červený, kolovaný, bílý,1) [:kemu já jich zanechám :] po maličké chvíli? Kemu bech jich nechala leda kamarádce, ona na mně spomene, dež půde k mozice.2)
Otvíraj, ženichu, otvíraj své sklady, pili by gořalku ty vlachovské baby. Otvíraj, ženichu, otvíraj pivnice, jak nemáš gořalky, daj aspoň zelnice. Bude-i gořalka, budem pit z pohárka, bude-i vínečko, budem pit ze žbánka. Co sa ty, ženichu, před námi zdaluješ, že ty tej ženičky od nás nekupuješ? Co sa ty, ženichu, před námi schováváš, že ty tej ženičky od nás neodbíráš? Daj ty nám, synečku, daj ty nám skleničku, až my sa napijem, dáme ti ženičku. Až my sa napijem, Bohu poděkujem, Panence Marii za to dobrodiní.
My vezeme zboží, co se na něm leží, nedáte-li dukát, pojedeme odtaď.
Peřiny, peřiny, mý milý peřiny! Už my vás vezeme do cizí dědiny. Nejednó maměnka, nejednó zdřímala, než ona dcerušce peřiny schystala. Matička zdřímala, tatíček posvítil, aby své dcerušce peřiny nalíčil.
Před susedovym [: dva duby; :] hrkaju na nich [: holubi. :] A jeden pravi: Hdě, jdětě, kaj tu něvěstu vedětě? A my ju veděm přes cestu, ja, k tem susedom něvěstu.
Umřeš ty, umřu ja, umřemy my oba, damy se pochovač do jedneho hroba. Do jedneho hroba, do jednej kaplice, damy se napsači na zlate tablice. Kdo tum cestum půjdže, přečitač se može, že v tym jednym hrobě dvě čela při sobě. Nejsu to jen čela, jsu to ba i kosči, že ony umřely od velkej milosči.
Půjdeme, půjdeme, chodníčka nevíme, dobří ludé věďá, oni nám pověďá. Půjdeme, půjdeme přes hory zelené, budeme tam sbírať maliny červené!1) Maliny červené a jahody zralé, už my si vedeme to děvčátko švárné.
[: Kady my půjděmy, :] chodnička něznamy. Půjděm-li dolinu, to nas tam zabiju. Půjděm-li do lesa, to nas tam zavěsa. Půjděmy horami, Pan Bůh rač byť s nami.
Dyž my do těch hor půjdeme, co my tam jesti budeme? Co my tam jesti, moje srdenko, budeme? Lepší šišečka borová, nežli pečénka lojová, nežli pečénka, moje srdenko, lojová. A dyž je lepší, jez si sám, a já sa s tebú rozezdám. Dy sas ty chtěla rozezdat, mělas ručenky nedávat Já sem ručenku dávala, přežalostně sem plakala. Dyž my do těch hor půjdeme, co my tam píti budeme? Lepší voděnka z kolaje, nežli vínečko v poháře. A dyž je lepší, pij si sám, a já sa s tebú rozezdám. Dy sas ty chtěla rozezdat, mělas ručenky nedávat. Já sem ručenku dávala, přežalostně sem plakala.
[: Kady my půjdeme, :] [: dyž povandrujeme? :] Dolů dolinama, sám Pán Kristus s nama.1) Dyž tam dojedeme, co tam jest budeme? Ty šišečky z borů, co padajú dolů. Dyž tam dojedeme, co tam pit budeme? Voděnku z Dunaja, vínečko z kolaja.2)
Půjdeme my tam k tisovému lesu, podíváme se, jak Andulku vezú. Vezú ju oni v tom krytém vozéčku, pěkný Janíček na vraném koníčku. Vraný koníček pod Janíčkem skáče, pěkná Anička žalostivě pláče.
Hybaj, synečku, hybaj za vozy, jak ti odjedú, kdo tě založí? Moja milá má štyry volečky, ona založí přes ty kopečky. Nechť si založí neb nezaloží, šak my vyjedem s pomocí Boží.
Vím já v horách, [: vím já v horách březinečku, :] v té březince studenečku. My si u ní spočineme, když od tatíčka půjdeme. Tak si u ní spočívali, večera sa dováhali. Běž, milá, stlat bílé lože, už to jináč byt nemože.
A. Daj, maměnko, medu, nevěstu vám vedú. B. My medu nemáme, my včel nechováme.1) A. Jak nemáte medu, hned vám ju zavedú. Daj, maměnko, másla, nevěsta je krásná! B. My nemáme másla, nech si tam ide ptat, kde kravičky pásla. A. Daj, maměnko, sýra, nevěsta je silná. B. My nemáme sýra, nech si tam ide ptat, kde trávu nosila.
A v tym našim lese pod sosnum, tancuje tam bratr se sestrum. Tak se jim tam dobře libilo, že jim tam slunečko svicilo. O, pojdźme bratřičku, pojdźme preč, bo by nas tu vzali ludzě v řeč. A kaj my to, sestro, půjdzěme, dy žadnej cestečky něvime? Půjdzěme, bratřičku, k Dunaju, kaj nas tam ludkove něznaju. A chodź nas tam oni něznaju, ale se nas oni optaju. Odkadź jscě, ludkove dva mladzi, že vas tak smuteček nadchodzi? A my sme su oba z Novej vsi, tam su horši ludzě jak zli psi. Bo psi ščekaju, zas přestanu, a ludzě jene omuvaju.
Můj tatičku stary, moje zlate oje, dy stě rajdovali, dycky bylo dobře. Jak stě vy, tatičku, přestali rajdovať, hned smy my museli po světě vandrovať. Ma mamulko mila, moja rado dobra! Dy stě radiť měli, hlyboko stě lehli! Můj mily tatičku, proč tak tvrdo spitě? A mně je tady zle, vy o tom něvitě. Ma mamulko mila, hlyboko ležitě, dyž vy o mej křivdě velikej něvitě. Ma křivda velika, můj zarmutek těžky; šak mně ho pomůže mily Pan Bůh snesti.
Luňák1) letí, nemá dětí. A my máme, neprodáme, do dolinka zakopáme.2) Dáme mu tam hrnec mlíka, krajíc chleba, aby spalo, neplakalo, své maměnce pokoj dalo.
Ti světlovčí páni, to sú grobijáni, puščajú z roboty, až modlení zvoní. My na tej robotě co sa naděláme: Doma nám pravíja, že tam postáváme. A kdo nechce věřit, nech ide sprubovat, jak mu tam bude dráb na záda bubnovat.
Čižmáři, čižmáři, co ste vy tak pyšní? Nechtěli ste ušit mojej miuej čižmy. My sme ich ušili od večera do dňa, nebyua ich miuá, nebyua ich hodna. Kováři, kováři, co ste vy tak pyšní? Nechtěli ste kovat mojej miuej čižmy. My sme ich kovali, peníze dostali, miuá sa hněvaua, čižem si nevzaua.
Kačena divoká letěla z vysoka, [: šohaj, dobrý střelec, :] střelil jí do boka. Do boka levého, pod pravú noženku, ona zaplakala, sedňa na voděnku. Hořko zaplakala, na Boha volala, ach, Bože, rozbože, už jsem dolétala. Co bys ani nežil, ani neokříval, na tvoje střelení dycky si zpomínal. Ubohá kačica už sem dolétala, už sem své káčátka už sem dochovala. Vy drobné káčátka, poleťe vy za mnú, šak my poletíme k suchému Dunaju. Moje dobré děti nedělajú škody, sednú na Dunaju, napijú sa vody. Vody sa napijú, nažerú sa písku, otřepú ďubáčky o zelenú lísku. Moje drobné děti u potůčka seďá, kalnú vodu pijú, tvrdý písek jeďá.
Hybajte, landsvoši, dolů ke Vsetínu, půjdeme s tabáčkem přes novú dědinu. Za Javorník vyjdem, spočinem si trošku, ešče sa spodívem na tu svoju nošku.1) A co na nás vytáhne korman2) ve Slovákoch, je, šak my to vytáhnem dole na Hanákóch.
Zakukaj, zezulko, zakukaj mně zrána, enom mně vykukaj přes pole galána. Zakukaj, zakukaj, zakukaj mně ešče, abys vykukala mojí tovarišce. Tovaryšenko má, choďme my si v modře, nevydávajme sa, šak je nám tak dobře.1)
A. Na dole, na dole, tam je cosi moje. Daj mi, Pane Bože, ať to idě hore. Něni to fialka, co se po plote pne. Ale je galanka, co mi slovo řekně. B. Helesem, helesem, sama sem pod lesem. Hajovšči mladěnci, poďtě sem, poďtě sem, A jak něpůjdětě, my vas něponěsem.
[: Něvandruj, moj miuý, něvandruj sám, :] veliké neščasci po tebe dám. A jak že já němám vandrovac sám, kedz já kamarádov žádných němám. Nětřeba ci, miuý, kamaráda, pojmi ma za ruku, pojdzem ráda. Tam dolu za horú na tej lúce, tam si my podáme pravé ruce. Ně tak ruce, ně tak, jako líčka, moja přežalostná frajirečka.
My březovcí chlapci, není nás namnoze, vozijó za nama peníze na voze. Peníze na voze, děvčata v kočáře, kerá to dědina na panství dokáže? Ta březovská chasa je samá pěchota, ona se to staví, jak tyčky do plota.
V Račibořu v jednym domě šiju se tam šaty pro mě, šiju mi tam kabatek na všední deň, na svatek. Když ty šaty oblikame, co my smutně pohlidame, o, Bože můj, Bože můj, co my mame smutny strůj. V Račibořu v jednom domě šiju se tam šaty pro mě, šiju se mundyrunky, že mušim od milenky.1) O, ma mila, lito če mně, že ja musim jisč od tebe, o, kdybys ty věděla, kaj budu od večera! Budu ja stač na ulici, co jdu podle peru všici, a kdybys ty věděla, kaj budu od večera.
Zpívéte vesele, kohóti, hať se mý srdyčko nermótí. Zpívéte vesele, je-li to má milá, hať sem de. Maměnka s tatínkem plakale, dyž mě na tó vojno chetale, maměnko, neplačte, radš mě Páno Boho poročte.
[: Co ste, maměnko, se mnó vystály! :] [: Z ručenky na ručenku :] napřekládaly. Ledva dorostám mám byt vojákem, ani jsem nepočal byt chvílku sedlákem. A už já musím pryč mašírovat a mý starý rodiče tady zanechat. A mý rodiče starý, rozmilí, jak mě pro vás velice mé srdce bolí.

Pages