není

Displaying 1 - 100 of 286
Není na světě bylina, aby pro něco nebyla: hledej, milá, to kvítečko, co vyhojí mé srdéčko.
Čí je to pachole? v noci chodí: vono cely noci lidi budí. Dyť je to pachole lichtářovo: von chodí za cerú šafářovo. Tluču, tluču, dívčko, votevři mně: dyt to není v létě, je to v zimě. „Dyť bych já ti ráda votevřila, kdyby moje máma neslyšila. Kdyby moje máma huslyšíla, vona by nás třeba voba zbila. Jdi ty raděj, chlapče, jdi ty domů: poruč ty mě tady pánu Bohu.“
Na horách se svítí,[16] já tam poběhnu; je-li to kvítečko, já ho utrhnu. Kvítečko to není, je to má milá: proto se tak svítí, že je upřímná.
Adámku můj! v slovu mně stáj, co jsi mně sliboval, když jsi mne miloval, že budeš muj. „Andulko má! není možná: počkej jen do jara, až bude fijala, pak budeš má. Andulko má roztomilá! do smrti nejdelší moje nejmilejší – žádná jiná.“
V háječku v dolině na pěknej rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel tam Jeníček, sed si za stoleček; převelice vzdychal a sobě naříkal, můj zlatej holeček! Nesedej, nesedej, pojď, pomoz, nalívej! by lidi neřekli, toho si nevšimli, žes bejval můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalívatí: já přišel pro láska, můj zlatej obrázku, tebe milovatí. Když jsem byl v arestě v tom Klatovském městě, nic mně tam nebylo, když za mnou chodilo mé rozmilé děvče. Když jsem byl v vězeni sedum let pod zemí, nic mi zle nebylo, když za mnou chodilo moje potěšení. Moje potěšení! pomoz mně z vězení.“ tvoje bejt nemůžu – není možná, není! Praha a Vídeň jsou na pěkné rovině, je tam moje milá, Andulka rozmilá, šenkuje ve víně. Přišel k ní Jeniček, sed si za stoleček; dal si nalejt vína, pořád při něm dřímá, rozmilej holeček. Nespi a nedřímej, pojď, víno nalejvej: by lidi neřekli a na nás nesvedli, že jsi ty můj milej. „Já jsem k vám nepřišel vína nalejvati: já jsem přišel k tobě, potěšení moje, tebe milovati. Když jsem byl za Prahou, daleko za vodou, nic mi zle nebylo, když za mnou chodila paňmáma i s dcerou. Byl jsem ve vězeni tři léta pod zemí, nic mi zle nebylo, když ke mně chodilo moje potěšení. Moje potěšení, pojď, pomoz z vězení! z vojny však nemůžu, není možná, není!
Vlašťovička litá, povídá že svítá: jdi, holečku, domů, pomoct ti nemohu, já bych byla bita. Já bych byla bita od svojí matičky: že jsem nenažala, kravičkám nedala zelené kávičky. „Ty bita nebudeš, na trávu nepůjdeš: napadla rosička, studená vodička, není to žádná lež.“
Seděla u našich vrat, pěkná bílá jako šat: hleďte, panno, hleďte, vy krásu tratíte, že nejdete sama spat. „To není pravda žádná, já spávám vždycky sama v tej naší komoře, tam žádnej nemůže než naše panímáma.“[21]
Jedna hodina z půlnoci byla, když mne má milá vyprovodila: „Přes ten zelenej háj jdi už, můj milej, sám, jdi s pánem Bohem!“ Není na nebi tolik hvězdiček, co mně má milá dala hubiček, není a nebude, co svět světem bude, tolik hvězdiček. „Kdyby mě byla moje matička, dokud jsem byla ještě maličká, do kláštera dala, nebyla bych znala nyní Honzíčka.“
Ach mé roztomilé, zlaté okýnko! já tluču na dvéře, má panenko! já tluču prudce, otevři, srdce! spíš-li ty či nespíš, moje duše? Spala jsem, už nespím, zlatý holečku! pantáta s paňmámou v pokojíčku: až táta usne, pomilujem se, budem si povídat do svítání. Když se pomilujem, můžeš jít domů, není ti třeba říct nic nikomu; můžeš pucovat, koně kšírovat, do pole širého jeti vorat.
Vsadila jsem záhy dosti, pěknou růži k svej libosti; ach, růžička opadává, můj milej mne zanechává. Zanechává a mne nechce, že já nemám na tisíce, na tisíce, ani na sta – zarostla k nám travou cesta. Měla jsem milého chlapce, což je po něm, když mne nechce? když k nám přijde, pořád sedí, ani slova nepromluví. Ožeň se, holečku, ožeň, vem si, která je ti roven: na poctivost jsem ti rovná, na bohatství není možná!
Horo, horo, vysoká jsi! má panenko, vzdálená jsi, vzdálená jsi za horama – vadne láska mezi náma. Vadne, vadne, až uvadne! není v světě pro mne žádné, není žádné potěšení pro mne více k nalezení!
Měla jsem chlapce, nemám nic; dala jsem šátek, nedám víc: ouvej moje potěšení! včera bylo, dnes už není. Dobře mé srdce vědělo, povědít mně neumělo: že ta láska není stálá, co se před lidmi schovává. Šel muj milej, šel do Slezska, vzal mně klíček od srdéčka: vzal od svého i od mého, nenechal mně od žádného.
Daleké široké to Stupenské pole: po něm se prochází potěšení moje. Prochází, prochází, pláče a naříká, svoje bílé ruce za hlavu zakládá. Proč pláčeš, naříkáš, panenko rozmilá: když jsi mi od Boha souzena nebyla. Od Boha souzena od matičky dána: neplač, nenaříkej, není pomoc žádná!
Když jsem já šel kolem lesa, byla velká rosa; sed jsem si tam pod stromeček, poslouchal jsem kosa. Kose, kose, černý ptáče! ty líbezně zpíváš, všecky panenky s trávy jdou, ty se na ně díváš. Všecky panenky strávy jdou, jenom moje nejde: ona se tam posekala, ona jí krev ujde. Já zapřežu čtyry koně, pojedu si pro ni; povezu ji k doktorovi, který rány hojí. „Pane doktor, já vás prosím, vyhojte vy mně ji: já od ní chci zaplatí ti jako od svy mily.“ Všecky panenky s trávy jdou, jenom jedna nejde: ona se tam posekala, ona jí krev ujde. Zapřáhněte čtyry koně, 1) a dojeďte pro ni; dovezte ji k doktorovi, ať jí rány zhojí. Náš pan doktor doma není, jen jeho mládenec: pan doktor jel do kláštera pro zelený věnec. V klášteře tvojí panence věnečků nevijou: to pro tebe, nevěrnice, že máš holku jinou! 1) Zapřáhněme koně vraný, pojedeme pro ni; dovezem ji do Mělníka k panu doktorovi. Aneb: odvezem ji k felčarovi, on mi ji vyhojí. Aneb: nežli pro ni dojedeme, zatím bude po ní.
Když jsem šel skrz dubový les, přepadla mne dřímota; a do rána mně za hlavou rozmarina vykvetla. Pořezal jsem všecky pruty rozmaríny zelené, pustil jsem je po vodičce, po vodičce studené. Která panna lovit bude rozmarínu zelenou, ta mou nejmilejši bude za vodičkou studenou. Šly panenky ráno k řece, do věder nabíraly: v tom ty pruty z rozmaríny k samé lávce plavaly. Ta mlynářovic Anička po prutech se nahnula, a nešťastná holubička do vodičky spadnula. 1) Zvoní, zvoní troje hrany, co to asi znamená? povězte mi, vy ptáčkové! snad to není má milá? „Tvou milou, tvé potěšení do rakve ti skládají, čtyři muži v černém rouše do hrobu ji dávají.“ Ach, můj Bože nejmilejši! ty’s mi vzal mou nevěstu! povězte mi, vy ptáčkové, k jejímu hrobu cestu. „Za vrchem tam v kostelíčku zpívají v kůru kněží; pět kroků za kostelíčkem v hrobě tvá milá leží.“ Tam já půjdu, plakat budu, na ten tmavý hrob sednu, a pro tebe, má panenko, těžké hoře ponesu. Těžké já ponesu hoře, až mne smrt vysvobodí, a věneček z rozmarýny na můj příkrov položí! 1) S místem tímto srovnej první polovici písně „Kytice“ v rukopisu Kralodvorském.
Na jednom poli pšenička, na druhém poli žito: pověz mně, pověz, má milá! kterého je ti líto? „Toho mi není nic líto, co má ty černý oči; neb on se za mne stydíval, chodíval ke mně v noci. Ach! toho je mně nejlítěj, co má ty vraný koně; neb on se za mne nestyděl, chodíval ke mně ve dne.“
Pověz ty mi, má panenko, pověz ty mi upřímně, kdo k vám chodí, má panenko, kdo k vám chodí mimo mě? „Ach k nám žádnej nechodívá, není cesta šlapaná: jen po který my chodili – a ta nám už zarostla. Zarostla nám rozmarínkou, samým drobným jetelem: to nám jisté za znamení, že my svoji nebudem.“ Když nebudem, ať nebudem, však jsme oba svobodni: nebudem se trestu báti, že jsme byli nevěrni. Ten prstýnek, co’s mi dala, já ho nosit nebudu: hodím já ho do potoka, vší starosti pozbudu. A ten šátek, co’s mi dala, nechám si na památku: abych vždycky pamatoval na tvou falešnou lásku.
Panímámo! kde je vaše dcera? já jí přišel navštívit; tři léta minuly, co jsem jí neviděl, já se přišel potěšit. „Naše dcera na hřbitově leží, tam je její postýlka: nemysli si více, Jeníčku rozmilý, že bude tvá manželka!“ Jak ta slova máti promluvila, duch se ve mně zatajil, že toho stvoření na světě už není, po němž touží srdce mý. Panímámo! ukažte to místo, kde mou milou hledat mám; já na hřbitov pudu, pilně kopat budu, ať ji ještě uhlídám. Jak jsem jen krok na hřbitov udělal, spatřil jsem tam hrob nový; dvě růže červeny daly mně znamení, že tu srdce mé leží. Ptám se já vás, červené růžičky! je-li tu hrob mé milé? Růže se sklonily, znamení mně daly, že tu leží srdce mé. Vstaň, má milá, mé zlaté srdéčko! promluv ke mně slovíčko! „Já bych ráda vstala, k tobě promluvila – mám zemdlené srdéčko.“ Ach já smutné, nešťastné stvoření na tomto bídném světě! uschnula mně růže, srdci milá tuze, více mně nepokvěte. Odpočívej v tomto tmavém hrobě, já jdu už od tebe pryč; tvé růžové tváře jako ranní záře nespatřím už nikdy víc! Přenešťastný ty Jičínsky luka, po kterých jsem chodíval, když jsem svou panenku, krásnou holubinku, za ručičku vodíval! Přenešťastná ta Jičínská brána, přenešťastná silnice! protože nepřála, milovat nedala, co těšilo mé srdce. Přenešťastní takoví rodiče, kteří dítkám zbraňují! oni jim zbraňují, vzíti se nedají, do hrobu je svrhují.
Pověz mně, má milá rozmilá! proč ti paňmáma brání? „Brání mně pro tebe, potěšení moje, že nemáš pole žádny.“ Ač nemám políček ani luk, přece jsem na světě rád může mně pán Bůh dát, že budu milovat děvče jak karafiját. Karafiját pěkný červený ten svoji krásu mění: ty pak myslíš sobě, potěšení moje, že už nad tebe není. Dost jsem se za tebou nachodil, dost jsem já pro tě vystál: když jsi mi od Boha souzena nebyla, přece jsem tě nedostal. Když jsi mne pro lásku nechtěla, pro statek o tě nedbám: když jsi mne nechtěla, má milá rozmilá, pošlapu cestu jinam! Pověz mně, och má znej milejší! proč pak tě váši brání? „Bráni mě pro tebe, můj chlapče! že nemáš pole žádny.“ Třebas já pole, luky neměl, přece jsem na světě rád: pán Bůh mně může dát milovat dívčici jak krafíját. Což pak se, má milá, domníváš, že jsi ty sama v světě? nejedna matička dceru má, že jako růže květe! Což pak se, má milá, domníváš, že se tě budu prosit? když ještě císař pán koně má, kterej mě může nosit!
Loučení, loučení! což je to těžká věc, když se musí rozloučiti, když se musí rozloučiti s panenkou mládenec. Když jsme se loučili, obá jsme plakali, obá jsme si bílým šátkem, obá jsme si bílým šátkem oči utírali. Když jsme se loučili pod zeleným dubem: vždycky jsem ti říkávala, že ta láska není stálá, že svoji nebudem. „Až ten dub pokvěte 1) bílou ratolestí, tenkrát budu, má panenko, tenkrát budu, má panenko, smutek pro tě nésti. Ponesu ho tejden, 2) popláču každej den: nikdy však nezapomenu, nikdy však nezapomenu, že jsem já rád tě měl.“ 1) Až já půjdu lesem, budu plakat hlasem: dám si klobouček na stranu, na panenku zapomenu a budu zas vesel. 2) Ponesu smuteček, nakoupím pentliček: na klobouk si jich navážu, v hospodě se všem ukážu, že jsem mládeneček.
Ach prší, prší rosička! spaly by moje očička, spaly by moje, spaly by tvoje, spaly by ony oboje. Ach prší, prší napořád! zkažte pozdravit nastokrát, zkažte pozdravení mému potěšení, že už ho musím zanechat. Na svého koníčka sedám, ještě se jednou ohledám, někde-li tu není moje potěšení, ať se s ním ještě rozžehnám.
U panského dvora náš Vítoušek vorá, strakaté volečky má: až pole dovorá, na mě si zavolá, on mě už z daleka zná. Darmo ty můj milej, Vítoušku rozmilej, darmo ty na mě voláš: volej ve dne v noci, není ti pomoci, mne se víc nedovoláš. Já už mám jiného hocha upřímného, ten mi je nad tě dražší: víc na mne nevolej, hluboko zavorej na věky lásku naši! První dvě slohy písně této pocházejí prvotně od Kamenického. Se změnami, jež tuto spatřuješ, a s doloženou třetí slohou nalesl jsem ji co píseň národní v Horaždějovicích I. 1843.
Není mně těch peníz líto, jako tebe, má milá, když já přijdu do hospody, že tě jinej objímá: když tě má rád, ať tě má, ať mi žalost nedělá!
Sklopila očičky, jakoby spala, a její matička z okna koukala. Má dceruško! nestůj tady, víš, že lidi pomlouvají, že je to hanba. „Má zlatá matinko! není to hanba: já se se svým milým rozžehnávala; už jsou sliby rozrušeny, naše srdce rozvedeny – šavli nosit má.“
Měla jsem já milovníčka jednoho, ach jednoho, nebylo mu v šírém světě rovného, ach rovného: ten mě dlouho miloval, že budem sví, sliboval, a nyní mne naposledy zanechal, ach zanechal! Vždyť pak není mé srdéčko ledacos, ach ledacos, aby mi chtěl ubližovat ledakdos, ach ledakdos; mé srdéčko upřímné div žalostí nezhyne: kdo je souží, toho pomsta nemine, ach nemine!
Není tu, není, co by mě těšilo, není tu, není, co mě těší: co mě těšívalo, s vodou odplavalo; není tu, není, co mě těší. Ach není tu, není, co by mne těšilo, ach není tu, není, co mne těšil kdyby tu bývalo, co mne těšivalo, bylo by mé srdce veselejší. Jaké to vorání bez pluhu, bez koní, jaké to vorání bez koleček? takové vorání, jako milování, jako milování bez hubiček! Pořád mně dávají, co se mně nelíbí; pořád mně dávají, co já nechci: dávají mně vdovce, ten má jen pul srdce; půl ho dal nebožce, půl by dal mně.
Až z Vítkova pudu, což já plakat budu, což já se za sebou naohlídám: to mé ohlížení nic mi plátno není, ještě si srdéčko těžší dělám. Až z Nepodřic pudu, já se neohlídnu, proto že tu nemám potěšení: potěšení kde jsi? za černými lesy; kam jsi se podělo, že tu nejsi?
Červená růžička v krvi namočená, na zelenej doubek zavěšená: kdo tam tady pude, ten si ji utrhne: já bych ji potrhal, není možná. Růžička červená, krví pokropená, po vaši zahrádce rozsázená: kdo tam tudy pude, ten ji trhat bude: já bych ji rád utrh, není možná.
Slunéčko zachází, potěšení moje, slunéčko zachází už za horu: o tom já dobře vím, a v tom se nemejlím, že tě, má panenko, nedostanu. Stezička šlapaná lesíčkem nahoru, stezička šlapaná, má milá, k vám: kdybych to byl věděl, že svoji nebudem, byl bych já stezičku šlapal jinam. Přeškoda, má milá, že nejsi upřímná, přeškoda, má milá, že’s tak hrdá; myslíš si o sobě, že není nad tebe: však ona tě zmejlí naděje tvá!
Mně se, mně se, mně se, mně se všecko zdá, že moje milá modré oči má; mně se, mně se, mně se, mně se všecko zdá, že modré očičky má; modré očičky, růže tvářičky, bílé ručičky, pěkné střevíčky: mně se, mně se, mně se, mně se všecko zdá, že Andulka bude má. Mně se, mně se, mně se, mně se všecko zdá, že mně má milá není upřímná; mně se, mně se, mně se, mně se všecko zdá, že je ke mně falešná: modré oči má – mne si nevšímá; bílé ručky má – jinší objímá: mně se, mně se, mně se, mně se všecko zdá, že jiného v srdci má. Škoda je tě, děvče, že mé nebudeš, že ty jiného těšívat budeš; škoda je tě, děvče, že mé nebudeš, že jiného miluješ! moje toužení, dobré mínění: všecko se mi teď v žalost promění! škoda je tě, děvče, že mé nebudeš, srdce mé zarmucuješ.
Mějte se dobře v domě tom, roste tam javorovej strom; už mně zarostla cesta k vám, mějte se dobře všickni tam! Já jsem tě věrně miloval, své srdce jsem ti věnoval: ale tys měla v srdci klam, měj se, má milá, dobře tam! „Jen ty se, milej, dobře měj, tvé srdce, komu chceš, si dej: už z naši lásky není nic, my svoji nebudeme víc!“
Teče voda od javora 1) okolo samého dvora; všecky lávky pobrala, jenom jednu nechala. Po které Pavloušek chodil, Mařenku za ruku vodil; utrh jabko, utrh dvě, pustil jedno po vodě. „Plyň, jablíčko, kam ty ráčíš, jenom ať se nepomáčíš; plyň, jablíčko, plyň dolů, k mé Mařence do domu.“ Jak jablíčko připlynulo, na Mařenku zavolalo: Vstaň, Mařenko, vyjdi ven, milý stoji před domem. „Proč pak bych já ven chodila, kdyť já nejsem jeho milá; a on není z růže květ, aby on mně kazil svět. Proč pak bych já ven chodila, kdyť jsem jemu povídala, aby k nám už nechodil, tou cestičkou nebloudil. Byla láska, ale není – zapadala do kamení, do kameni drobného, do srdce falešného.“ 1) Také: Teče voda od javora, teče voda široká atd.
Hezká bys ty byla, přes tebe tu není: jen škoda, přeškoda, že těch peněz není! „Na peníze se ptáš, budu-li je míti: napřed se mne zeptej, budu-li tě chtíti! Jest-li že ty hledáš bohaté dívčice: já o tě nestojím, třebas měl tisíce!“ Přeškoda, má milá, že těch šajnů není: přes tebe, má milá, přes tebe tu není! „Na šajny ty se ptáš, budu-li je míti: a mne se nezeptáš, budu-li tě chtíti! Ty sobě snad myslíš, že jsi ty jurista: já bych tě nechtěla, kdybys měl čtyry sta. Čtyry sta dukátu – já dvacet trojníku: přec bych tě nechtěla, fortelný chasníku!
Uvážu koníčka u suchého dubu: nelíbej, má milá, když já tu nebudu. Uvážu koníčka u suchého dřeva: nelíbej, má milá, koho není třeba. Uvážu koníčka u suché jedličky: nedávej, má milá, falešné hubičky. Můj vraný koníček u jedličky stojí; má milá rozmilá na vzdory mně strojí. Já jsem se ubrousil, když jsem kosu brousil: přeškoda nastokrát, že jsem se tě prosil!
Co ty se vyptáváš, mnoho-li mám peněz? nic ti po tom není, do truhly mi nelez. Co ty se vyptáváš, mnoho-li mám věna: nic ti po tom není, nebudu tvá žena.
Na kopečku stromeček, pod kopečkem louka: ach, když já si zpomenu na svého holoubka! Když si na něj zpomenu, ve dne nebo v noci, tak se se mnou celý svět do kolečka točí. Jak jest těžko umírat, když bolesti není: ještě hůře milovat, co k libosti není. Co k libosti bylo, to mě opustilo; co k libosti není, samo za mnou chodí.
Kdybys měla, má panenko, sto ovec, a já jenom za kloboukem jalovec, nebudeš má, není možná, ani ti to, má panenko, pán Bůh nedá. Kdybys měla, má panenko, celý lán, a já jenom zahrádečku jako dlaň, nebudeš má, není možná, ani ti to má panenko, pán Bůh nedá. Kdybys měla, má panenko, sto dvorů, a já jenom otrhanou stodolu, nebudeš má, není možná, ani ti to, má panenko, pán Bůh nedá!
Protivinský zámek, pod ním pivovárek, vaří tam pivíčko jako voda; vzkázalo mi děvče, že ona mne nechce: když nechce, ať nechce, není škoda!
Přeškoda, má milá, že nejsi upřímná; přeškoda, má milá, že’s tak hrdá: myslíš si o sobě, že není přes tebe: však ona tě zmejlí tvá naděje!
Kudy, kudy, kudy cestička pro mého Honzíčka, kudy, kudy, kudy cestička pro milého? on hledá bohaty s mašlema po paty; ale hodná holka sprostická není jeho!
Kovářova Tekla k okýnku si klekla, umyla se mlíkem, aby byla pěkná. Přeci pěkná není, krása se jí mění: šněrovačka těsná – hoši se jí smějí!
Nevybírej, nepřebírej, abys nepřebrala, abys potom nedostala, cobys pak nerada. Hrabě pro tě nepřijede, ani pán od stavu: nemysli si tak vysoko, tu ti dávám radu. Jest-li myslíš na hejtmana, neb na purkrabího: nedostaneš důchodního, ani obročního. Písař když tě pomiluje, dá pak tobě kvinde, napíše ti ceduličku: „Hledej sobě jinde!“ A když‘ po všech naposledy nádenník jí přijde; potom si ho ráda veme, sic na ocet zbyde! Jak ho bude milovali, tak on bude taky; budou spolu chodívali na ty pansky mlaty. – Naposledy po všech všudy pastucha jí přišel: Chce-li si mě panna vzíti, budu její manžel. „Můj pán není žádnej slouha, on je kancelisla: nosí péro na rameně, když vyhání z města. On to péro ráno vezme, dělá na něj: hou, hu! vstaňte, holky, vyhánějte krávy, voly k houfu!“
Ach, můj Bože nejmilejši! jak je letos lacino: kopa mužskejch za půl jabka, a to ještě planyho, a dvě kopy za cely – ještě jsou dost placeny: jedna ženská za pět tisíc – ještě není k dostání! Kdo to praví, ten je blázen, že jsou žensky tak drahy: na rynku jich prodávají čtyry za dva krejcary; jeden mužskej za tisíce – ještě není k dostání! Kdo to praví, ten je blázen, že jsou mužsky tak drahy: dvanáct mužskejch za půl jabka, čtyrydvadcet za cely; jedna holka za tisíce – ještě není k dostáni!
Vem ty si mne nebo nevem, já mám kabát jenom jeden; vem ty si mne nebo nevem, já mám kabát jenom ten: už je třikrát obracený, ještě není zaplacený: vem ty si mne nebo nevem, já mám kabát jenom ten.
Ach, Bože Přebože! bolí hlava mě, že se na mě rozhněvalo potěšení mé. Když se hněvá, ať se hněvá, nemám žalosti: hrajte, muzikanti! že má nejmilejší není k libosti.
Komu se tak podařilo, jako tobě, Vávro: koza se ti okozlila, není tomu dávno. Komu se tak podařilo,1) jako tomu tkalci: koza se mu okozlila, kůzlata šly k tanci. 1) Kýž by nám to pán Bůh dal, jako tomu starci atd.
Hop, holka, mazej boty, mazej boty, pojedem do roboty, do roboty! Holka boty mazala, až jí bota vrzala. Hej, holka, ty jsi škytla, ty jsi škytla. „Není pravda, bota kvikla, bota kvikla: já neškytla eště dnes, ty v hrdlo lžeš jako pes.“
Rád bych se oženil, ale bojím se: vezmu-li si starou, že ošidím se. Rád bych si vzal mladou, není věc jistá: ta po jinších touží, očima blýská.
Pravila jsem, pravila, že mě láska ranila; ranila mě střelou prudce, poranila moje srdce; pravila jsem, pravila, že mě láska ranila. Půjdu se ptát rychtáře, kdo má platit lékaře? kdo mou ránu hojit bude? kdo od rány platit bude? půjdu se ptát rychtáře, kdo má platit lékaře. Ach rychtáři 1 bolí mě; povězte mi upřímně, kterak právo ukazuje, kdo se střílet osměluje? kdo má platit lékaře, když se rána dokáže? „Vemte sobě lékaře, ať vám ránu zaváže; vy za bolest, on od rány musíte mít zaplacení: ten, kdo ranil, platit má, tak mi právo povídá.“ Vy se, pane, mejlíte, vy mně nerozumíte: mojí rány vidět není, já mám srdce prostřeleny; kterak pak mně pomůže? srdce vázat nemůže. „Má panenko rozmilá! právo s vámi nic nemá: náš pan farář k tomu káže, místo srdce ruce váže; s ním se jděte poradit, nemám s vámi co činit.“
Lamentací mám na srdci, to pro mého milého, že mi včera odpověděl, a já nemám jiného: herež, herež! já nic nedbám, proto já se přece vdám; a kdo koli za mnou přijde, nábytek mu všechen dám. Starý necky, dvě vařečky, a truhlu rozlámanou; postel ta je rozbořena a pokryta peřinou: na peřině cíchy není, peří jsem z ní prodala, a penise na špacíru se svým milým propila.
Žádná není tak maličká jako já, přece se mně suchá lipka zelená; zelenej se, suchá lipko, zelenej: jen se na mě, můj holečku, nehněvej! Proto jsem si kanafasku koupila, abych se ti, můj holečku, líbila: na strakatou, na zelenou, na bílou, abysi mně nechodival za jinou.
Jaké to trápení mám smutný na zemi: bolí mě, bolí hlavička pro mé potěšení! Teče voda, teče na ty novy mlejny: což je těžko milovali, co k libosti není! Co k libosti bylo, to mě opustilo; v dalekých širých krajinách mne je zanechalo. Chodil jsem po horách v dalekých krajinách, všude volal jsem: Má milá! kam jsi se poděla? Přijdu v tu krajinu, slyšel jsem novinu, že moje milá zůstává zde tuto hodinu. Andulko má milá! jsi-li tak upřímná, vyjdi ty ven na slovíčko, tvoj milej tě volá! Tuším, tuším, tuším, že já odtud musím: kterou jsem pannu miloval, tu opustit musím. Snadno ji opustím, a když jinou nemám, vyjdu si já na vršíček, na jinou zavolám! Rybičky v hlubinách, ptáčkové v huštinách, a moje zlaté panenky v hlubokých komorách. Kuřátka na hůře, děvčátka v komoře: a vy zlaté panímámy, otevřete dvéře! Dvéře jsou zavřeny, stýblem zastrčeny, a ty zlaté panímámy otevřít nechtějí. Ale se nestarám, výplatu v roce mám: jen mi nevěstu vydejte, dobře zaplatím vám. Jsem družba zjednaný, k vám posel vyslaný, chci si nevěstu vyplatit tvrdými tolary. Dvéře otevřete, nevěstu vydejte, ať ji odevzdám ženichu, víc neprodlívejte. Nevěsto, pojďte k nám, ať vás ženichu dám: už žádný vás nerozvede, až někdy pán Bůh sám. Už vás nerozvede, ani nerozloučí, až na smrtelné posteli pán Bůh všemohoucí.
Nedávej se, Bětuško, do statkn cizího: tam ti budou vyčítat, že není nic tvýho. Nedávej se, Bětuško, do cizího statku: tam ti budou vyčítat, že máš chudou matku. Jeden tebou postrčí, druhej tebe kopne: div že se ti srdéčko v těle nerozpukne.
Ta Strážská hospoda stavěná z javorovýho dřeva: proč pak tám, mládenci, chodíte, když vás tám není třeba? „Kdyby nás tu třeba nebylo, my bysme sem nepřišli: jsú prý tu tak hezky děvčátka, my jsme si pro ně přišli.“
Žádnému tak není, mámo, jako vám: když si ustelete, nestejská se vám. A já ubožátko sama na peci: obrátím se v pravo, obrátím se v levo, všude mě tlačí. Dá-li pán Bůh zdraví, já se taky vdám: obejmu Honzíčka, hubičku mu dám.
Bětuška nic nepláče, není jí to lito, že ji odtud povezou přes zeleny žito. Tatíček tu ostane a matička taky: ach, kdo pak jim poslouží, až budou stonali?
Vodevírejte se ty váše vrata: 1) vezem vám nevěstu vod stříbra, zlata. Vodevírejte se 2) ty váše dvířce: vezem vám nevěsta, má novy tříce. Sundávejte se váeeky závory: vezem vám nevěstu samy fábory. Poneste žedličku vaší nevěstě: vezem vám nábytek, stojí za dvě stě. Poneste žedličku, 3) poneste k vozu, ať sobě nezláme nevěsta nohu. Slízej, ty nevěsto, slízej ty s vozu, jdi se tam podívat do svýho domu. Do svýho tam domu, do svý setnicě, jdi se tam podívat ke svý mamičce. Dyž přídeš do senci, dej pozdravení: „Ste-li pak tu všichni, 4) moji přáteli?“ Postavte halmárku, ať se nezvrátí, ať se nám nevěsta demů nevrátí. Pote ji, mamičko, pote ji vítat: bude vás Hančička pěkně poslúchat. Pote ji, tatíčku, pote ji vítat: bude vás Hančička dobře poslúchat. Bude vás poslúchat v pátek, v sobotu, bude vám dělávat všechnu robotu Pote ji huvílat, všichni přáteli: Hančička je váše, už jinač není! „) Štěpánojc vrata, Konopojc vrata a p. 2) Vodevírejte se ty váše dveře: vědem vám nevěstu, jedva k vám vleze. 3) Přines nám, ženichu, pěknú žedličku, ať sobě nezlámem naši nožičku. 4) „Ičko vám děkuju, moji přáteli!“
Sundej ty, Vavroušku! sundej svůj věnec: vždyťuž nynčko nejsi žádnej mládenec. Hanka pannou byla, pentle nosila: ona je pro tebe sundat musila. Sundej ty, můj chlapče! sundej ten věnec: jak už z tebe není žádnej mládenec. Když jsem pannu byla, pantle jsem měla: já jsem je pro tebe sundat musela!
Návrat mně můj milej, Honzíčku rozmilej, všecky ty hubičky, kery’s mně dal. „Já si je dám sepsat: sedům a šedesáti není mně je možná navracovat.“
Není lepší jako mladá žena, neb ona se rozveselí sama: ráno dá hubičku a v poledne dvě, na večer si sama ke mně sedne.
Hodnou ženu mám, nechlubím se vám: je to dobrá hospodyně, kde si smyslí, tu si sedne, to vám povídám. Studenou vodou chléb zadělává: když jí zůstane jako brus, nesmí ho dát žádnýmu kus, mně vinu dává. Že jsem jí dřiví naštípal křivý; že má k chlebu rovny býti, suků žádnejch nemá míti, z toho mne viní. Pořádek u vás ten není n nás: jeden střevíc pod lavicí, druhej v řezací stolici – to není u vás! Co vám víc povím: bílá co komín, sukni nosí k jedny straně, cíp od šátku na rameně – víc vám nepovím!
Alou vivat! budem pívat: dokud je pivíčko v sudě, šenkýřka nalejvat bude. Alou vívat! budem zpívat: když se tak pivíěko pění, písnička daleko není.
Jaky mám trápení: kalhoty plátěný, kapsa rozedraná – šajnů není! kdyby šajnů bylo, toby mě těšilo, toby bylo k mému vyražení. Když jsem dost šajnů měl, chodil jsem, kde jsem chtěl, chodil jsem na víno do hospody: teď když už nic nemám, smutně si zpomínám, teda se napiju doma vody.
Nikomu tak dobře není, jako je těm v pekle: dříví nikdy nekupujou, a sedají v teple.
Naše stará bába není doma, šla do mlejna: bába s vnoučaty nejsou doma, šly do mlejna. Naše dojná kráva není doma, šla do mlejna: bába s vnoučaty, kráva s telaty nejsou doma, šly do mlejna. Naše mlsná koza není doma, šla do mlejna: bába s vnoučaty, kráva s telaty, koza s kůzlaty nejsou doma, šly do mlejna. Naše krmná svině není doma atd. svině s selaty atd. Naše tichá ovce není doma atd. ovce s jehňaty atd. Naše bílá husa není doma atd. husa s housaty atd. Naše zlatá kachna není doma atd. kachna s kachňaty atd. Naše kusá koura není doma atd. koura s kuřaty atd. Naše chytrá čubka není doma atd. čubka s štěňaty atd. Naše černá kočka není doma atd. kočka s koťaty atd. Naše malá myška není doma atd. myška s myšaty atd. Moje zlá žena není doma šla do mlejna: bába s vnoučaty, kráva s telaty, koza s kůzlaty, svině s selaty, ovce s jehňaty, husa s housaty, kachna s kachňaty, koura s kuřaty, čubka s štěňaty, kočka s koťaty, myška s myšaty, žena s děvčaty nejsou doma, šly do mlejna.
Komínku, komínku, komínku můj! za to já tě prosím, jen trošku stoj. Kdybych tě, komínku, byl nedržel, dávno bys, komínku, v pisku ležel. – Co jste zedníci vy řemesníci! pod rukou jste pracovali, peníze jste napřed brali: to mám na vás zisku, komín leží v písku! – Komín sem, komín tam, však já jinej udělám: přidám hrstku popele, komín bude zas cele: komín sem, komín tam, však já jinej udělám! Kominíčku můj, můj, můj! jen mi v slibu stůj: vždycky jsem to slýchávala, že ta láska není stálá; kominíčku můj, můj, můj! jen mi v slibu stůj. „Řeči sem, řeči tam, já tě, holka, nenechám: ať si lidi povídají, vždycky pravdu nemívají; řeči sem, řeči tam, já tě, holka, nenechám!“
Tři, čtyry neděle, co náš mlynář nemele. Není pravda, je to lež: mlynář mele až podnes; mlejny jdou, klepajou – on jde za milou.
Panímámo zlatičká! je-li doma Ančička? „Není doma, šla do mlejna, mele-li se pšenička?“ Pšenička se nemele: stárek hledí škaredě; mládek praví, že to spraví, že do rána semele.
Není lepši na tom světě než zelený háječek: když se nad ním vyjasňuje ten překrásný měsíček! A já tady se svou milou čekám zase na zvěř divou, na zvěř divou, na srnce, jeleny a sajíce. Zajíc běží po dolině, srnec běží po háji; zajíček se přibližuje k mé panence, nezná jí. „Na zajíčka jsem střelila, jen že jsem se ho chybila: ach, můj Bože přemilý, kterak jsem to mířila! Nauč ty mne, myslivečku, nauč ty mne stříleti: chci se tobě za to ráda někdy zas odměniti. Zastřelím já ti srnčičku, dám ti překrásnou hubičku; budeš míti z ní radost, budeme mít oba dost.“ Záb. mysl I, 50, 51.
Po každé hodině: Chval každý duch Hospodina i Ježíše, jeho syna: odbila desátá (jedenáctá atd.) hodina. Opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden: odpočiňte s pánem Bohem! Po každé čtvrti: Desátá hodina a první (druhá, třetí) čtvrt: mnohým lidem život a smrt; ta přijde nenadále, sebere žebráka i krále. K ránu: Chval každý duch Hospodina, i Ježíše, jeho syna: odbila třetí (čtvrtá) hodina. Vstávej, vstávej, duše věrná, a poklekni na kolena, vzývej Boha Hospodina! Tuto píseň zpívali do nedávná v Čechách obecně hlásní, a zpívají snad potud jeátě v městech některých, ěasu nočního při vy* truboviní hodiu. Léta 1656 byla dekretem vlády zemské zapovězena, ze jména proto, „žeby tento veršíček od starého kacířství podezřelý byl,“ a místo ní takto spívati nařízeno: Chval každý duch Otce, Syna, Ducha, Boha Hospodina, již bila atd.
Šla holka do krámu pro libru masa, nechtěla od hrudi, jen od ocasa: „Od hrudi já nechci, to není chutny; jen ty mně, řezníčku, co já chci, utni.“
Pec nám padla, pec nám padla, kdo pak nám ji postaví? zedník není doma, zedník není doma, tesař ten to nespraví.
My jsme hoši, my jsme hoši, my jsme hoši svobodní: my můžeme vandrovati třeba do cizích zemi. A vy bratří kamarádi! můj pinkl mně spakujte, potom s veselou muzikou kousek mě vyprovoďte. Už je pinkl spakovaný, na stolečku tam leží: vynes mi ho, má panenko, vynes mi ho ze dveří. Pinkl vzala, ven vynesla, žalostně zaplakala: „Kýž jsem tě, můj nejmilejši, byla radš nepoznala!“ Bylo lásky, bylo lásky čtyry fůry formansky: už jí není a nebude za náprstek krejčovský. Ten náprstek je bezedný, láska z něho vyběhla: nemysli si, má panenko, že ty budeš má žena.
Čí je to louka tam u rybníka? Típalova. Hola, bola, hola! Típal není doma: pudeme na ní, posečeme ji až do hola.
Není větší potěšení, jako kráva v chlívě: ráno si ji podojíme, večír mlíko sníme. Není lepší kratochvíle, jako když je kráva v chlívě: ráno mlíko nadojíme, večír je zas všecko sníme.
Při vánoci dlouhé noci, dlouho mužem spát; není slyšet vlaštoviček, jen vítr foukat: zafoukej, větříčku, s Dunaje, ať ta zima brzy roztaje, ať se můžou zas ovečky na občině pást.
Jaká bude robota v tom Sedleckým zámku? budou sázet děvčata 1) voňavou marjánku. Jedna bude vokopávat, druhá bude sázet: přijďte se lam podívat, kterak bude vzcházet 1) sejdou se tam děvčata rozsívat marjánku. Zejtra bude robota v Horaždovským zámku: pan derektor poroučel rozsívat marjánku. Holky budou rozsívat, chlapci budou sázet: půjdeme se podívat, jak jim bude vzcházet. Jenom jedna nevzešla, a to na znamení: panna, co ji sázela, že poctivá není.
Proč pláčeš, má milá, Andulko rozmilá? – Jak nemám plakati, sobě naříkati? Mám do služby jíti, ve dvoře sloužili. Ve dvoře služba zlá, šafářka nedobrá. Hrách nedovařený, nemastný, neslaný. Kaše z mouky studily – což mé srdce truchlí! Maso nikdá není, krom o posvícení! Polívka z česneku, práce bez oddechu. Šafář chodí s holí, honí nás po poli.
Není zelí jako zelí: někery je zeličko; někery je nemaštěny, někery jen maličko.
Žádná není taková, jako naše sládkova: ona peče buchty s mákem, posílá je za vojákem. Dřív než buchty udělá, peněz do nich zadělá: když se buchty rozkrajujou, peníze se vyvalujou.
Horo, horo bramborová! má panenka není doma, není doma, je na poli: vykopává tam brambory.
Nic mně to líto není, že sloužím císařovi: přeci se mám lepší, nežli švec a krejčí; nic mně to líto není, že sloužím císařovi. Štukknechti koně mají, pěkně je osedlají; kanony, honbice stojí u vesnice: pyksmistři, připravte se! srdce se v těle třese.
Neřek jsem dnes tejden, že budu voják, že budu nosívat na kvéru bodák; pro potěšení bílé řemeni: neplač, má panenko! nic plátno není. Až tady pojedu, podíváte se, jak za mnou má milá šátek ponese; šáteček červený a láska je v něm: když jsi mne nechtěla, což je mi po něm! Neřek jsem dnes tejden, že budu voják! a když mé svázali, co mám už dělat? vzali mě mocí od milej v noci; já pláču, naříkám, nemám pomoci. Až tady pojedu naší krajinou, eště si zpomenu na svoji milou: hory a lesy! má milá, kde jsi? už mi zavázali pentličkou vlasy. Vlasy zavázaný, tvářičky blednou: ví pán Bůh nebeský, jak bude se mnou! dali mi šaty, palášek zlatý: už jsem já, nebožák, už jsem zajatý.
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.
„Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, otec duchovní, který slouží služby boží.“ „Když jsi ty otec duchovní, oznam tam mé mladé paní; At mi si je rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený: Že tu v něm nemohu shniti, ani v zemi pokoj míti.“ Paní hnedky klíče vzala, všechny truhly zotvírala, plátno brala, rubáš šila. „Kdo to chodí po hřbitově? šlape trávu na mém hrobě. Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ „Já jsem to, tvá mladá paní, nesu ti ten rubáš nový, rubáš nový, spravedlivý. Jenž není v sobotu předený, v neděli do mše válený.“ „Když jsi ty má mladá paní, vstup sem ke mně do mé jámy, a klíče nech na znamení!“ Jak jest do jámy vstoupila, jáma se za ní zasula. Vyletěli dva holoubci, vyletěli na zvonici. Tak jsou žalostně houkali, jakoby hrana zvonili. Jak to děti uslyšely, hned tam na hřbitov běžely: „Máti naše, máti milá! komu jsi nás poručila?“ „Komu, mé děti, jinému, než pánu Bohu samému! A vy druhy, co jste hruby, poslouchejte jedno druhy. A pacholátko nejmladší ať mně sám pán Bůh opatří!“
Když jsem šel přes ten černý les, 1) žaly tam dvě panny oves. Řekněte vy mně, panenky, mého srdce holubinky: Žne-li tu také má milá? je-li tak zdráva jako já? „Ach není, není – umřela, včera tejden pohřeb měla.“ Ukažte mně tu cestičku, kudy nesli mou holčičku. „Dobrá cesta, povědomá, rozmarínkou opletená. Dobrá cesta, až nahoru k tomu novému hřbitovu. Kudy ji nesli mládenci, tudy vyrostli kamenci. Kudy ji nesly družičky, tudy vyrostly růžičky.“ Ukažte místo, kde leží. „Za kostelíčkem u dveří.“ Dvakrát jsem hřbitov obešel, mé milé hrob jsem nenašel. Po třetí hřbitov obcházím, mé milé hrob tu nacházím. „Kdo to šlape po mém hrobě, 2) že nedá mrtvým pokoje? Čuchá travičku zelenou, sráží rosičku studenou.“ Vstaň, má milá, vstaň z hrobu ven, podívej se, tvůj milý jsem. Třetí rok dnes mi vypršel, a já si pro tebe přišel. „Ráda bych já vstala z hrobu, ale nemohu pro mdlobu Mé srdéčko je sklíčené, ruce, nohy zdřevěnělé. Hledej, milý, mezi hroby, má tam hrobař své nádobí. Má tam motyku a ryčku: vykopej si svou holčičku. Až mé vykopáš z hrobu ven, pak si mě s sebou domu vem!“ Moje milá vykopaná, rozmarínkou opletená, však co po ní - je studená! Kam's, má milá, dary dala, které jsi ode mne brala? „Jest-li jsem já dary brala, já jsem jich s sebou nevzala. Má matička ty dary má, 3) jdi, ona ti je zase dá. Máš tam šáteček červený, a v něm prstýnek stříbrný. Ten šáteček hoď do trní,4) bude konec milování. Ten prstýnek hod do moře, bude konec všeho hoře.“ Zvoňte zvony na vše strany, umřelo mi potěšení. Svadnul mi mladé růže květ, protož mne mrzí celý svět! 1) Když jsem jel z Prahy silnicí, žaly tam panny pšenici. Já se jich ptám, která je má? ozvi se mi, moje milá! „Tvoje milá už umřela atd. 2) „Kdo to šlape po mém hrobě, cuchá mi trávu na hlavě?“ Jsem tvůj milý, z vojny jedu, čtyry vrané koně vedu. Pátého mám na provodě: vstaň má milá, vyprovoď mě!“ 3) Něco jsem chudým rozdala, něco mé matince dala. Prstýnek má panímáma, jdi, můj milý, ať ti ho dá. Kus ho zahodíš do trní, budeš milovat zas jiny. Kus ho zahodíš do moře, bude konec lásky hoře. 4) Ten prstýnek hoď do vody, ať mne hlavička neboli. šáteček hoď na Pražský most, však máš tam jiných děvčat dost.
V černém lese na pasece švarné děvče trávu seče. Jak nažala, navázala, na milého zavolala: „Pojď, Janečku, s druhé strany, zdvihni na mé nůši trávy.“ Jednou rukou trávu zdvihal, druhou rukou vínek snímal. A když měla vínek sňatý, hořce začala plakati. „A když nemám vínku míti, nechci déle živa býti!“ „Když jsi chtěla vínek míti, neměla jsi mne volatí. Vyvol sobě jedno z dvého, nespoléhej na žádného.“ Ona sobě vyvolila, třikrát k horám zavolala. Jak ponejprv zavolala, to se hora zelenala. Jak po druhé zavolala, tu se hora prohýbala. Jak po třetí zavolala, už ji matka nelyšela. „Ach, synové! jeďte v hora, naše děvče smutně volal“ Synové hned nemeškali, k černým horám pospíchali. Potkali tam mládenečka, sousedového Janečka. „Co jsi, Janku, co jsi zabil, že’s šavličku okrvavil?“ „Zabil jsem já holubičku, sedávala v okenečku. Sedávala, vrkávala, mně smutnému spát nedala.“ „Nebyla to holubička, byla to naše sestřička!“ Sestra leží na trávníčku, má posekanou hlavičku. „Nyní půjdeš do vězení, pomoci ti žádné neni. Do vězení takového, že nevyjdeš co živ z něho!“
Byla lučina široká, 1) na ní travička vysoká. „Půjdem tam na ni, sestřičko! nažnem travičky raníčko.“ Díval se na ně z okna král, na své pachole zavolal: „Vstávej, pachole! stroj koně, pojedem na hon do pole. Budem honiti srnčata, dvacitiletá děvčata.“ A když na louku přijeli, vrané koníčky zdrželi: „Kdo vám tu trávu kázal žit? jedna musíte s námi jít!“ „Kázal nám otec a máti trávy zelené nažati.“ Jedna ji žala, vázala, druhá žalostně plakala: „Ach, pro ten kousek trávníčku mám já opustit mamičku! Ach, pro ten kousek ostřice mám já opustit rodiče! Ach, pro ten kousek jetele mám já opustit přátele! Ach, pro ten jetelový květ mám já opustit celý svět!“ 1) Vím já lučinu širokou, na ni travičku vysokou. Vstaňte raníčko, sestřičky, nažnem zelené travičky atd. Šla Liduška na travičku do zeleného háječku. Díval se za ní z okna pán, na kočího si zavolal: „Stroj, kočí, stroj koně vrany, pojedem v hájek zelený!“ A když do hájku přijeli, zelenou louku viděli. Viděli na ní zvířátko, dvacítileté děvčátko. „Kde’s té smělosti nabrala, abys mi na louce žala?“ „Dovolil mi sem váš šafář, vašeho dvoru hospodář.“ „Šafářovo tu nic není, ty musíš býti mou paní!“ „Rozvij se v kvítí metlice, že nejsem panenkou více. A ten bílý jetelíček, že mám na hlavě čepeček. To čepeček damaškový, porty na něm pozlaceny.“
Vím já o pěkném palouce, 1) na něm městečko Rakovce. Bydleli tam dva konváři, oba dobři hospodáři. Měl ten jeden hezkou dceru, hezčí nežli král královnu. 2) Plela babička zahradu, 3) pan král jde k babě na radu: „Hej babo, babo! dej radu, kterak bych dostal lu pannu.“ „Má rada bude dost bodná, bude-li jen zaplacena?“ „O plat nic ty se nestarej, jen ty mně dobrou radu dej.“ „Kup sobě štůčku damašku, dej si šít šaly po pražsku a čepeček po moravsku. Toulej se, toulej po rynku, až ke konvářovic domku. A když se k domku přitouláš, na vrata venku zaklepáš.“ 4) „Kdo to tak tluče, kdo to je, 5) že nedá v noci pokoje?“ „Já jsem kramářka z Opavy, jedu pro zboží do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem vzadu zůstala. Žádám vás za přelezení 6) třeba jen na holé zemi.“ „Jdi, Kačenko, jdi otvírat, krásná paní stojí u vrat Jdi, Kačenko, stroj večeři, ať se paní navečeří.“ Pani se navečeřela, odpočinouti žádala. „Jdi, Kačenko, jdi lůžko stlát, ta pani musí časně vstát!“ „Ach, tatíčku můj rozmilý! nic rni se paní nelíbí: Jak živa jsem neviděla, aby paní vousy měla!“ „Jdi, Kačenko, nic nereptej, co ti poroučím, udělej.“ Když čepec s blavy sdělala, Kačence jej darovala. Když prsten s prstu sdělala, Kačence jej darovala. „Zhasni, Kačenko, tu svíčku, ať já si svléknu sukničku. Já jsem panička poctivá, víc nežli jiná stydlivá.“ A když už bylo půl noci, paní kráčí po světnici. A když bylo po půl noci: „Ach otče, přispěj k pomoci!“ „Nic, Kačenko, nic nekřič ty! však jsem já sám král Uherský.“ A když už bylo na ráno, bylo po městě voláno: Že konvářovic Kačenka už není žádná panenka. Všecky panny věnce vijou, u konvářů čepce šijou. Všecky panny jdou na dříví, u konvářů strojí křtiny. Všecky panny jdou pro vodu, ta konvářovic k ouvodu. „Můj bratříček z vojny jede, 7) co on mně přesmutné veze?“ „Vezu ti věnec zelený, perle do něho vpleteny!“ „Ach, což je mně do věnečku, když už nejsem za děvečku!“ „Ukaž, sestro, muže svého, muže svého, švakra mého.“ „Ach, kohož bych ukázala, než pana krále samého!“ „Kdybych věděl, který to král, na kusy bych ho rozsekal!“ „Toho, bratříčku! nedělej, mé poctivosti nehledej. Má poctivost světem běží, žádný jí víc nedohoní. Žádný jí víc nedohoní, kdyby bylo tři sta koní!“ Když synáčka kolíbala, takto jest jemu zpívala: „Dadej, malej! mlč můj synu! však máš tatíčka hrdinu! Dadej, malej! mlč synu můj: Uherský král je otec tvůj!“ 1) Stála chaloupka v rákose, nedaleko od vesnice. 2) Sem kladou někteří slohu tuto: Žádný jí nemoh‘ podvesti, jenom ten pan král Uherský, ten podvoditel panenský. 3) Plela babička, plela len, krásná Kačenka byla v něm. „Půjdu k té bábě na radu, jak bych podvedl tu pannu. Babo, babičko! dej radu, kterak tu pannu dostanu.“ „Já ráda dobrou radu dám, jen když ji zaplacenou mám.“ 4) Stříbrem a zlatem zadrnkáš! 5) Kdo to tluče na ty vrata? utluče stříbra i zlata. 6) Prosím, hospodáři, tebe, bys mi dal nocleh u sebe. „Vždyť pak tu není hospoda, kde bys u nás tu ležela?“ Lehnu třebas na lavičku, sukni si dám pod hlavičku. 7) „Můj bratříček z vojny jede, čtyry koně vraný vede. Vítám tě, bratře, bratříčku, z daleké cesty vojáčku! Co mi vezeš za vítání?“ „Vezu ti věnec perlový.“ „Což bych já s věncem dělala, když už nejsem žádná panna?“ Píseň slovenská, hlavním dílem s touto se srovnávajíc, jmenuje výslovně krále Uherského Matiáše (Korvina), o jehož milovánkách množství písní a pověstí slovanských svědčí. Píseň lužická, jak veršem, tak i barvou básnickou od ostatních se lišíc, pokládá „Khatržinku“ za dceru krčmářovu z Dolné Hůrky, a na místě krále Uherského jmenuje »Vujrjovskoho panaw, vypravujíc, kterak tento nakoupiv sobě na trhu Zhořelském troubu plátna, sametu sto loket a bílého hedbáví, za počestnou pannu (knežnićku) přestrojen přijel do Dolné Hůrky na dvůr krčmářův, žádaje, aby ho krčmář u sebe přechoval za jednu noc: „Nechť koně stojí prostřed dvora, schovej mne jen před Vujrjovským pánem, tím Luciperem!“ Načež krčmář odpovídá: „Kdybych chtěl přechovat tebe této noci, kdybych chtěl tě schovat, musil bych tě zavřít pod devět zámků v desátou světničku k mojí milé dceři, krásné Kateřince.“
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“
Pod okýnkem stával, 1) na housličky hrával, na svou nejmilejší smutně povolával. „Spíš-li nebo nespíš, nebo mne neslyšíš? nebo mně, má milá, otevřití nesmíš?“ „Nespím já, ach nespím, dobře tebe slyším: jen že ti, můj milý, otevřití nesmím. Naše máma leží zrovna vedle dveří, ona by slyšela, když bych otvírala.“ Máma ráno vstala, dcerušky se ptala: „Dcero moje milá! s kým’s to rozmlouvala?“ „S kým bych, mámo, jinším, než s mým nejmilejším: on k nám v noci chodí a mě ze sna budí.“ „Jest-li pravda není, stroj se k utopení, stroj se k utopení, chlapec k oběšeni.“ Dcera to slyšela, k Dunaji béžela; jak k Dunaji přišla, do něho skočila. „Bože na výsosti, vem mě do radosti! už mé bílé ruce břehu se chytají. Už mé bílé nohy 2) písku dosahají; už mé černé vlásky po vodě plývají. Už mé černé oči po horách se točí, po horách, po lesích, po mém nejmilejším!“ 1) Přišel pod okýnko: „Spíš-li, má panenko! spíš-li, čili nespíš, nebo mne neslyšíš?“ 2) Už mé milé vlásky plujou pres oblásky; už mé modré oči po horách se točí.
Ach, zdál je mi se v noci sen, že můj milý mi přijel sem: já procitnu – tu nic není, jenom mně srdce mé bolí. Bych měla posla tajného, poslala bych pro milého: běž, můj poslíčku, jako pták, pozdrav milého nastokrát. Poslíček se k hradu blíží, můj milý z hradu vyhlíží: „Vrať se, poslíčku, zas domů, že dnes přijití nemohu. Zahynul z bílé růže květ, jenž mi byl dražší nežli svět; koho jsem v srdci nosila, toho jsem smutná ztratila! Že přijdu ráno, raníčko, dříve než vyjde sluníčko.“ Sluníčko s hory vychází, můj milý mi nepřichází. Můj milý jede po mostě, pod ním koníček za dvě stě; koníček si poskakuje, mé srdéčko se raduje. Koníček zlámal nožičku, můj milý srazil hlavičku. Kde mám pomoci hledati? kam pro lékaře poslali? „Lékaře ty mně nejednej, raděj mi hranu zvonit dej.“ Zvoňte hrany na vše strany, umřelo mně potěšení.
Na vršíčku kaplička, bílila ji Ančička; když ji obílila, kolem se dívala, uhlídá-li Jeníčka. „Nikde ho tu nevidím, ani ho tu neslyším; s kým pak já se nyní, můj Božíčku milý! s kým pak já se potěším!“ Na dolině rybníček, napájí v něm Jeníček čtyry koně vraný, pěkně učesaný, je zkrvavený všecek. To není krev z koníčka, to je z mého Jeníčka, že ho posekala, že ho posekala ta vojenská šavlička.
Ze země jsem na zem přišel, na zemi jsem rozum našel: po ní chodím jako pán, do ní budu zakopán – potěš mne pán Bůh sám! Kde jsou ty zlaty ručičky moji nebožky mamičky, co mě kolíbávaly, k srdci přitiskávaly, když jsem byl maličký? Není jich už, není, není – dávno hnijou v černý zemi: kterak já se odměním svým rodičům přemilým za jich dobrodění!
Není lepší na tom světě, jako Boha ctíti, jeho vzývat, jemu sloužit, jeho velebili.
Nic, nic, nic, na světě není nic: ať je mladý nebo starý, každý musí jít na máry; nic, nic, nic, na světě není nic.
Kdybych já věděl, že letos umřu, dal bych si dělat dubovou truhlu. Dubovou truhlu, lipové víko, aby to bylo panenkám líto. A na to víko zelený věnec, aby věděli, že jsem mládenec. Do toho věnce růžovou mašli, aby mne tady panenky našly. Tu by mě vzali, na máry dali, moji rodiče ti by plakali. Po každé straně šest krásných panen, a šest mládenců neslo by mě ven. Neste mě, neste, do hrobu dejte a černou hlínou mě zasypejte. Na hrob postavte široký kámen, a tato slova napište na něm: „Leží, ach leží tu mladé tělo, kteréžto rádo děvčátka mělo. Hezké panenky, které tu jdete, za jeho duši se pomodlete!“ Kdybych já věděla, že já zejtra umřu, dala bych si dělat javorovou truhlu; javorovou truhlu a lipové víko, aby toho bylo všem mládencům líto. Na vrch na to víko pěkné paví peří, aby každej věděl, kdo v té truhle leží: leží to v ní, leží jedno potěšení, kterému rovného na tom panství není.
Starala's se, matko má! kde mi pán Bůh místo dá: na Obděnském hřbitově je, matičko, místo mé! Na hřbitově za stěnou tam mi postel ustelou; místo peřin prachových dají třísek borových. Ti Obděnští zvoníci, to jsou slavní mužici: ti mne budou pěkně hrát, a já budu tvrdě spát. Kdyby hráli sto hodin, už se více nezbudím; kdyby hráli ještě víc, všecko není plátno nic! Starala se matka má, kde mně pán Bůh místo dá. Na Oujezdském hřbitově mám já lůžko hotové. Místo peřin prachových trochu třísek borových. Místo vrchní peřiny trochu písku a hlíny. Žáci budou zpívali a přátelé plakali. Zvony budou pěkně hrát a má hlava bude spát. Kdyby hrály sto hodin, já se smutný nezbudím. Kdyby hrály i dvě stě – už je duše na cestě.
Ani ťa není do postełe, ani sa s tebú nezahreje

Pages