Bartók III 1273 | Povedzže mi moja povedz

4 words

Bartoš 1901 / 1228 | Smutné słávyk zpyévá (100%)
Smutné słávyk zpyévá v kľietce ułapený dycky študyruje na hájek zeľený. Zpyévaj, słávyk, zpyévaj, bud my na pomoci, já budem z večera, a ty od pólnoci. Povedz my ľen, povedz, mój myłý słávyčku, jakú si ty zpyévał téj noci pesnyčku. Žanná manka nevyé, načo syna chová; moja nevedzeła, načo ma chovała. Ona si mysľeła, že ju budem chovat, a já nebožiátko, mosím maširuvat. Mašíruj, mašíruj do francúzkéj zemy, veru nevydzíte mojéj mładéj ženy.

Bartoš 1901 / 0718 | Povez mi má miłá (100%)
Povez mi, má miłá, povez mi do rázu, nech můj koník vraník nestojí na mrázu. Žeň sa, šohaj, žeň sa, keď sa máš ženiti, prestaň švárným pannám prekážky robiti. Na koníčka sednem, do vojny pojedem, na tebe, děvčino švárná, zapomenem.

Erben 2/817 | I kdo si mě přec veme (100%)
I kdo si mě přec veme, já mu povím upřímně, co já mám, co já mám v hrobový truhle: Mám tam tři homolky a domovy peroutky, a taky, a taky másla na dolky.

Erben 2/815 | Pravila jsem pravila (100%)
Pravila jsem, pravila, že mě láska ranila; ranila mě střelou prudce, poranila moje srdce; pravila jsem, pravila, že mě láska ranila. Půjdu se ptát rychtáře, kdo má platit lékaře? kdo mou ránu hojit bude? kdo od rány platit bude? půjdu se ptát rychtáře, kdo má platit lékaře. Ach rychtáři 1 bolí mě; povězte mi upřímně, kterak právo ukazuje, kdo se střílet osměluje? kdo má platit lékaře, když se rána dokáže? „Vemte sobě lékaře, ať vám ránu zaváže; vy za bolest, on od rány musíte mít zaplacení: ten, kdo ranil, platit má, tak mi právo povídá.“ Vy se, pane, mejlíte, vy mně nerozumíte: mojí rány vidět není, já mám srdce prostřeleny; kterak pak mně pomůže? srdce vázat nemůže. „Má panenko rozmilá! právo s vámi nic nemá: náš pan farář k tomu káže, místo srdce ruce váže; s ním se jděte poradit, nemám s vámi co činit.“

Erben 2/807 | Má zlatá maminko! (100%)
Má zlatá maminko! co to se mnou bude, jak to se mnou bude, až se budu vdávat? „Neboj se, dítě mé! ani se neraduj: tvůj milej ti poví, mne se nesmíš ptávat.“

Bartoš 1901 / 0644 | Už ten syneček zapřihá (100%)
Už ten syneček zapřihá [: a ešče se po své milé :] kolem oblidá. Nevoblidé se, synečku, [: a šak tys měl včera večír :] jinó děvečku. To není pravda, to je lež, [: neviděl sem své panenky :] včera ani dnes. Kdo ste ju viděl, povězte, [: mé srdečko zarmóceny :] vy mně potěšte. Já sem ju viděl, já povím, [: prochází se po hájičku, :] rozmarýnovým.

Bartoš 1901 / 0656 | (100%)
1. Povězte vy ně, pani fojtová, ľesti tu była gaľánka moja – hojada, hojada gaľánka moja. Ona tu była, u dveří stáła, tancovat chtěła a mně se báła, hojada, hojada a mně se báła. Dybych já věděł, kdo s ňó tancováł, věru bych já mu záda zmaľováł, hojada, hojada záda zmaľováł. 2. Přes Javorníčky, só dva chodníčky, ukaž mně, miłá, svoje nožičky, hojada, hojada, svoje nožičky. Ja neukážu, nejsu tvůj blázen, ať my, šohájku, neco nedokážem, hojada, hojada, neco nedokážem. Až bych dokázał, tož bych byl svázán a do tmavého žałáře dodán, hojada, hojada žałáře dodán. A v tem žałáři by mně nechaľi, až by nade mnó děvčata płakaľi, hojada, hojada děvčata płakaľi.

Bartoš 1901 / 0662 | Naša zahrádečka pľetená (100%)
Naša zahrádečka pľetená, v ní rozmarýn růža červená, a v ní rozmarýn, a já o něm vím, kdy sem ho seła. Dyž sem maryjánek střihała, chłapcom za kłobúčky dávała; enom jednomu, svému miłému, sem ho nedała. A mám-ľi já tady vartu stát? Já sa možu jít domu vyspat, a jak sa vyspím budu červená jako maľina. Ešče si naséju marjánku tým Těšovským chłapcom na památku. Chłapci, pojďte k nám, maryjánek mám, a já vám ho dám. On sa na mně tuze rozhněváł, v hospodě ně vínka nezavdáł, vínka nezavdáł, do tanca nezváł, tak ně uděłáł. Už sem zapoměła na otce, také zapomenu na chłapce, na tě můj miłý, můj roztomiłý, na tě do konce. Už sem zapoměła na matku, zapomenu aj na zahrádku, v kerém sem stáła, kvítí trhała, chłapcom dávała. Už sem zapoměła na bratra, také zapomenu na vráta, v kerých sem stáła, si namłúvała, do bíłého dňa. Ešče tě, synečku, přistrójím, a potom já tobě vypovím, včiľ ti to povím: o tě nestójím, o tě nestójím.

Bartoš 1901 / 0664 | (100%)
1. Vychází słúnečko z zeľenéj hory, má miłá sa na mne dívá z bíłéj komory. Nedívaj sa, má gaľánko, výjdi ven drobek; a já tobě povím, ze všech néjmiľéjší, co sem já doved. A já tobě povím že sem inde býł, co sem doved, to sem doved, dyž sem zabłúdíł. Dyž zabłúdiłs, tož zabłúdiłs šak tě tam ďách nes. Ešče sem tam nebýł, moja néjmiľéjší, až ponéprv dnes. 2. Płakała žeľeła, dyž prała šaty, že jí spadł do voděnky prstének złatý; proč ty płačeš a naříkáš o prsteň złatý? šak mosíš opustit, ze všech néjmiľéjší, rodiče taky. Miľéjší rodičé nežľi miłovat, maměnka ňa koľébała, dała ňa chovat, posteľenku zbudovała, dała ňa nosit, mosíte młádenci, . . věrní miłovníci, rodiče prosit. Než bych já za tebe rodiče prosíł, rači bych já na svém bočku šabľenku nosíł, ja, šaľenku na svém bočku a i patrontáš, už ně, má gaľánko, mé drahé srdenko, víc nezuhľídáš.

Bartoš 1901 / 0708 | Ach můj ze všech štěpovaných pásků (100%)
Ach můj ze všech štěpovaných pásků, ztratila sem od synečka lásku, kdo ji našel, ať ji dá, ať se láska nemrhá, syneček se nehněvá. Ach můj ze všech štěpovaný všecek, vypověděl mi milý syneček; vypověděl mi milý, připověděl zas jiný, syneček můj rozmilý.

Bartoš 1901 / 0709 | Mosím na špacír híti (100%)
Mosím na špacír híti, dež mně měsíček svítí; přes hájíček stezka pěkná, má Nánynka na mně čeká, chce se mnó dnes mloviti. Chce se mnó dnes mloviti, chce se mnó dobře býti, chodijó tam kamarádi, voni vo mně povídají, chce mně to povědíti. Stópl sem pod stromek dál, chcel sem to veskómat sám; spatřil sem tam znémiléší, vona se prochází s jinším, to lásko sem veskómal. Veskómal sem ju levce, pronikla mně mé srdce, a debe tam verbuvale, pod husare, pod dragóne, šil bech k nim a dal bech se. Můj koníček, můj vrané, je pěkně vobsedlané, jak von se pode mnó točí mé Nánynce lejó z vočí ach slze bez přestání.