Smutný 25/012 | Vím já jeden háječek

4 words

Sušil 0369 | Vím já jeden hájiček (100%)
[: Vím já jeden hájiček, :] v tom hájičku domeček.

Sušil 0175 | Hajičku hajičku (100%)
Hajičku, hajičku, si pěkny zeleny; leži tam syneček, cely poraněny. Dyby ja věděla, že tě hlava boli, poslala by ja ti někaj pro dochtory. Něchcu, ma děvečko, dochtorovej masti, už su porubane na hlavě me kosti. Dyby ja věděla, že už musiš umřiť, dala by ja tobě košulu zlatem šiť. Nědavaj, děvečko, košulu zlatem šiť, klekni na kolena a pros Pana Boha, bych moh co spěš umřiť. Na hrobě klečela, žalostně plakala a bilym šatečkem oči utirala. Něplakaj, děvečko, o synka mrtveho, možeš sobě vybrať z tisica jedneho. A ja bych vybrala, až bych baj přebrala, něni žadny milši nežli ten najprvši.

Sušil 0372 | Vím já jeden hájiček (100%)
[: Vím já jeden hájiček, :] v tom hájičku domeček. V tom domečku děvečka, chovala sokolíčka. Čisté žito sbírala, sokolovi sypala. Nemohla ho uchovať, musela ho ven vyhnať. 1) Sedum let ho chovala, na osmý ho pustila. Leť, sokole, do pole, nalítej se do vůle, nazobej se kúkole. Letěl sokol, zaletěl, třikrát Krakov obletěl. 2) Sedl si tam na rynek, na červený kamýnek. 3) A tak vesele zpíval, až se Krakov rozlíhal. Krakovjané měščané všeho díla nechali, sokola poslúchali. Došla k němu hrdlička, jeho vlastní sestřička. Co, sokole, co děláš, žádného smutku nemáš? Jaký bych já smutek měl, když mi žádný neumřel? Umřela ti tvá milá, dvě hodiny s poledňa. Třetí den, co pohřbená, v klášteře pochovaná. Sokol letěl, zaletěl, až na klášter doletěl. Třikrát klášter obešel, žádných dveří nenašel. 4) Jenom jedno okenko: Promluv ke mně, milenko. Dybych mohla mluviti, mohla bych aj choditi. Na srdečku mám kameň, na jazyku mám plameň; to pro tebe, můj milý, že sme spolu chodili.

Sušil 0371 | Vím já jeden hájiček (100%)
[: Vím já jeden hájiček, :] v tom hájičku domeček.

Sušil 0370 | Vím já jeden hájiček (100%)
[: Vím já jeden hájiček, :] v tom hájičku domeček.

Smutný 25/012 | Vím já jeden háječek (100%)
Vím já jeden háječek

Sušil 0995 | Haničko hubičko dé trošku (100%)
Haničko, hubičko, dé trošku červenéch jabliček z fěrtošku. Kdes ty jabka natrhala? V zeleným hájičku na stromečku. Ty včil miluješ jiný chlapce, já už vím, že mě nemáš v lásce. Jen povídé, nezapíré, dyž nésem tvůj milé, prsteň mně dé. Co se mám pro milýho trápit? Volím já jemu prsteň vrátit. Já ho vrátím, já mu ho dám, za jedneho chlapca deset jich mám. Měla sem milýho, už nemám, kerak jinýho zas vydělám? Jinýho mně bude snadně; zatřasu višinkó, on mně spadne.

Sušil 1141 | Vím já jeden hájíček (100%)
Vím já jeden hájíček, v tom hájíčku domeček. V tom domečku děvečka, vykóká z okenečka. Černovocí mládenci tólali se po noci. Tólali se, tólali, až se k oknům dostali. Atd. Poďte, chlapci, poďte pryč, a už nedostanem nic. A šak hrachu nejídá, do hospody chodívá. Ani hrachu, ani krup, do hospody šupy šup.

Bartoš 1901 / 0732 | Vím já jeden hájíček borové (100%)
Vím já jeden hájíček borové, ten je v zémě a i v ľétě zelené; a mě se všecko zdá, že mě moja milá zanechati míní. Dyž sem já k vám přišił v połedně, tys teprv stávała z posteľe; taková panenka žádná hospodyňka do smrti nebude. Ja co je ti, můj synečku, do teho, šak sem já ti neprospała nic tvýho, dyž to tak má byti, přestaň k nám choditi, bude konec všeho.

Bartoš 1901 / 0118 | Vím já jeden háječek (100%)
[: Vím já jeden háječek, :] v tom háječku domeček. [: V tom domečku děvečka, :] chovała sokoľíčka. [: Sedum ľet ho chovała, :] na osmý ho pustiła: [: Leť, sokoľe, do poľe, :] naľétaj sa do vůľe. [: Letěł sokoł, zaľetěł, :] třikrát Krakov obľetěł. [: Sedeł si tam na rýnek, :] na červený kamýnek. [: A tak si on zazpívał, :] až sa Krakov rozľéhał. [: Krakované měščani, :] hned na rýnek běžaľi. [: Všeho díła nechaľi, :] sokoła posłúchaľi. [: Co, sokoľe, co zpíváš, :] žádného smutku nemáš? [: Jaký bych já smutek měł :] šak ně žádný neumreł. [: Umreła ti tvá miłá, :] dvě hodiny s połedňa. [: Dvě hodiny s połedňa, :] o štyrech pohreb měła. [: Letěł sokoł, zaľetěł,:] až na zámek doľetěł. [: Trikrát zámek obľetěł, ] nikde dverí nenašeł. [: Enom také okénko, :] co zavołał miľenko!

Erben 7/017 | Byla lučina široká (100%)
Byla lučina široká, 1) na ní travička vysoká. „Půjdem tam na ni, sestřičko! nažnem travičky raníčko.“ Díval se na ně z okna král, na své pachole zavolal: „Vstávej, pachole! stroj koně, pojedem na hon do pole. Budem honiti srnčata, dvacitiletá děvčata.“ A když na louku přijeli, vrané koníčky zdrželi: „Kdo vám tu trávu kázal žit? jedna musíte s námi jít!“ „Kázal nám otec a máti trávy zelené nažati.“ Jedna ji žala, vázala, druhá žalostně plakala: „Ach, pro ten kousek trávníčku mám já opustit mamičku! Ach, pro ten kousek ostřice mám já opustit rodiče! Ach, pro ten kousek jetele mám já opustit přátele! Ach, pro ten jetelový květ mám já opustit celý svět!“ 1) Vím já lučinu širokou, na ni travičku vysokou. Vstaňte raníčko, sestřičky, nažnem zelené travičky atd. Šla Liduška na travičku do zeleného háječku. Díval se za ní z okna pán, na kočího si zavolal: „Stroj, kočí, stroj koně vrany, pojedem v hájek zelený!“ A když do hájku přijeli, zelenou louku viděli. Viděli na ní zvířátko, dvacítileté děvčátko. „Kde’s té smělosti nabrala, abys mi na louce žala?“ „Dovolil mi sem váš šafář, vašeho dvoru hospodář.“ „Šafářovo tu nic není, ty musíš býti mou paní!“ „Rozvij se v kvítí metlice, že nejsem panenkou více. A ten bílý jetelíček, že mám na hlavě čepeček. To čepeček damaškový, porty na něm pozlaceny.“