Smutný 27/1/003 | Dobrý vdčer frajarečka moja prečo

5 words

Erben 7/020 | Byl jest jeden zeman (100%)
Byl jest jeden zeman, měl překrásnou dceru, ach Bože! Přebože! jménem Kateřinu. Zvěděl o ní, zvěděl ten Turecký kníže, ach Bože! Přebože! psaníčko ji píše. Psaníčko jí napsal, prstýnek dal k tomu, aby bylo dáno do jejího domu. Jak psaní dostala, dala pantátovi, aby se podíval co v něm psáno stoji. Pantáta čte psaní, smutně sobě vzdychá, ach Bože! Přebože! smutně sobě vzdychá. „Můj zlatý pantáto! co vy tak vzdycháte? co vy v tom psaníčku zlého nalézáte?“ „O má dcero drahá! kterak nemám vzdychal, když tě mám Turkovi za ženu odevzdat?“ „Můj zlatý pantáto! toho nedělejte, tomu Turkovi mne v ruce nedávejte!“ Turek jede do vrat. „Jděte mu otvírat: já jdu do komůrky, tam budu umírat.“ „Dobrej den, matičko! kde je vaše dcera?“ „Tam v komůrce leží, ach, umřela včera!“ Nechtěl Turek věřit, do komůrky zašel, ach Bože! Přebože! umrlou ji našel. Vyndal z kapsy šátek, utíral si líčko: „Proč’s mě opustila, má drahá perličko?“ Dal jí rubáš šíti z růžové dykyty: „Proč jsi mi uvadlo, mé převzácné kvítí?“ Vyndal drahé perle, dal jí kolem krku; vyndal zlatý prsten, dal na její ruku. Dal jí truhlu líti ze stříbra čistého, a na truhlu víko ze zlata ryzého. Stříbrnou motykou dal jí hrob kopati, a zlatou lopatou zem vyhazovati. Dal ji hrana zvonit po celé krajině, aby bylo slyšet do Turecké země. Turek z domu jede, dcera z komůrky jde: „Provázej tě pán Bůh do Turecké země!“ Turek jede v poli, kloboučkem zatočil, Ach Bože! Přebože! hořem se rozskočil.

Smutný 27/1/003 | Dobrý vdčer frajarečka moja prečo (100%)
Dobrý vdčer, frajarečka moja, prečo

Sušil 1344 | Můj tatičku stary (100%)
Můj tatičku stary, moje zlate oje, dy stě rajdovali, dycky bylo dobře. Jak stě vy, tatičku, přestali rajdovať, hned smy my museli po světě vandrovať. Ma mamulko mila, moja rado dobra! Dy stě radiť měli, hlyboko stě lehli! Můj mily tatičku, proč tak tvrdo spitě? A mně je tady zle, vy o tom něvitě. Ma mamulko mila, hlyboko ležitě, dyž vy o mej křivdě velikej něvitě. Ma křivda velika, můj zarmutek těžky; šak mně ho pomůže mily Pan Bůh snesti.

Sušil 0214 | Rojily se včeličky; (85%)
[: Rojily se včeličky; :] nebyly to včeličky. To byli dobří ludé, dobří ludé měščané. Pro dcerušku přijeli, vezma dcerku pryč jeli. O, má milá matičko, nedajte mia dalečko. Dajte mňa naprotivo, ať je mi všecko milo. 1) Čím dalej, tym najlepší, dceruško najmilejší. Dcerka sa rozhněvala, do roka nepřijela. A jak bylo po roce: Poďme, milý, k mej matce. A když k matce přijeli, žádného tam nenašli. Enom jedno pachole, které stálo při stole. O, má milá sestřičko, maměnka nám umřela. O, můj milý bratříčku, co mi poručila? Štyry koně ve dvoře, sto zlatých na komoře. 2)

Sušil 0761 | Pod synečkem zticha koně (63%)
[: Pod synečkem :] zticha koně kráčé,1) galanečka přežalostně plače. Ach, mlč, neplač, má milá děvečko, ať nezbledne tvé červené líčko. A proč by mně líčko mé zbledalo? A dyť ešče muža nepoznalo. Teprv bude mé líčko zbledati, ach, až bude muža poznávati.

Sušil 0052 | Na nedělu raničko (59%)
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)

Erben 2/257 | Červená modrá fijala – (59%)
Červená, modrá fijala – kdes ji, má milá, trhala? Trhala jsem ji v zahrádce, zabolelo mne mé srdce. 1) Zelené, bílé ořeší – ach, kdo mé srdce potěší! Zarmoutil mně ho leda kdo, ale potěšit nemá kdo. 1) Někdy se píseň tato zavírá slohou následující: Proč by tě srdce bolelo, když už máš hocha jiného?

Erben 2/198 | Na tom mostě (59%)
Na tom mostě travička zelená, na tom našem mostě tráva roste: žala ji má dívčka, je eště maličká; a já na ni počkám, až doroste. V tom našem sádečku[23] tra vička zelená, v tom našem sádečku tráva roste; žne ji tam Ančička, je ještě maličká: já si na ni počkám, až doroste. Proč pak bych nečekal, když je moje milá? proč pak bych nečekal, když je moje? kdo mně za ni pude, dobře mu nebude: jest-li ho dostanu, zle mu bude!

Erben 2/242 | Šel jsem lesem i nelesem (59%)
Šel jsem lesem i nelesem, zabloudil jsem, nevím kde jsem; šel jsem cestou, i necestou, potkal jsem tam holku hezkou. Potkala mě, neznala mě, zašla za mě, volala mě: „Vítám tebe, můj krajane! nechodívej k jiné panně.“ Proč bych já k vám chodívával, tobě se šiditi dával? mé lásce a upřímnosti zplácela jsi nevěrností. Nemysli si, že’s jediná, mému srdci usouzená: vždyť je děvčat všude dosti jako zrnek na jalovci. Tři léta jsem k vám chodíval, tobě jsem dary nosíval; já nosíval, ty jsi brala, jiného jsi milovala. Tři léta jsem k vám chodíval, a od tebe šizen býval; třetí rok dozrál jalovec: bylo naší lásce konec. Svět se točí jako kolo: 1) miluj nyní, máš-li koho; svět se točí jako kámen, už je naší lásce amen! 1) Takto počínala se již ve XIV věku jedna píseň. Viz Jung. hist. lit. 1849, str. 28.

Erben 2/252 | Zhůru cesta dolů druhá – (59%)
Zhůru cesta, dolů druhá – rozlučme se, moje milá! těžké naše rozloučení, když jsme spolu naučeni! Ach, až my se rozloučíme, 1) dvě srdéčka zarmoutíme! dvě srdéčka, čtyry oči budou plakat ve dne, v noci. Modré oči, proč pláčete, když vy moje nebudete? nebudete a nesmíte, darmo si na to myslíte!

Erben 2/283 | V tom našem sádečku (59%)
V tom našem sádečku je mnoho modráčků: žala tam má milá zelenou travičku. Když trávy nažala, sedla na cestičku: „Pojď, já tě pohladím, můj zlatý Jeníčku!“ Kolik mu na hlavě vlásků pohladila, tolik-tě slziček z očí svých vylila. Vytáh šátek z kapsy, utíral čelíčko: Proč pláčeš, naříkáš, má zlatá holčičko? „Kterak nemám plakat a sobě naříkat, když mne má pásnička nemůže obměstnat? Ani má pásnička, ani má suknička: to jsem já dostala od mého Jeníčka!“ Vzal ji za ručičku, ved ji ku krámečku: Já ti koupím pentli, nastav si sukničku. „Já bych nastavila, kdyby platná byla; jen kdybych já tebe byla nespatřila!“