Smutný 27/1/004 | Ach Bože můj prebože moj čo

7 words

Sušil 0399 | Ziždžali se panove (100%)
[: Ziždžali se panove k bystremu Dunaju, :] mily, mocny Bože. Jak k Dunaju přijeli, velku radu měli, mily, mocny Bože. Kdo ten Dunaj přeplyně, rytiřem ostaně. Obral se z nich najmladši, ze sta najšvarnějši. Jak byl prostřed Dunaja, volal: Bože, kraja. A jak byl blizko břeha: Podaj, pachole, dřeva, bo mi ho potřeba. »Dřevo ci něspomuže,« pomož, Pane Bože. Dybych ja měl poslička, poslička věrneho! Ach, co by mi tam zašel k mej milej panence. 1) Posel k zamku přichodzi, panna v taňcu chodzi. Ach, paničko, pani ma, dybys ty vědzěla! Taňca by si něchala, k milemu běžela. Mily se ci tam topi v tym bystrem Dunaji. Pani taňca něchala, k Dunaju běžela, rybaři hledala. Oj, rybaře, rybaře, ulovte mi rybu, srdci memu milu. Jak prvši raz zatahli, klobuček vytahli. Jak druhy raz zatahli, pantličky vytahli. Jak po třeci zatahli, mileho vytahli. A mila ho uzřela, žalostně zplakala. Krku se ho chycila, do vody skočila.

Sušil 0213 | Dcera matku prosila (80%)
Dcera matku prosila, hej, hej, prosila: Moja maměnko rozmila! Něvdajtě mne dalečko, hej, hej, dalečko, edem přes male polečko. 1) Matka na to nědbala, tym dalej ju vydala. 2) To do cizej krajiny, mezi ty turecke pany. 3) Když jest bylo po roce, chtěla dcera isť k matce. Stroj, pachole, košinu, pojeděm na hostinu. Jak do pole přijeli, zvony zvoniť slyšeli. Jak do dvora přijeli, žadného něviděli. Jenom male pachole, co sedělo při stole. Všecky dveře zamčeny, žadneho něni k spatřeni. Ptam se ja tě, pachole, hdě moja maměnka je? Mamička nam umřela, to včera od večera. Leža tamto v komůrce, v malovanej truhelce. Dcerka, jak to učula, hned k mamičce běžela. Ach, mamičko, stavajtě, požehnani mně dajtě. Dy stě nam ho nědaly, když stě nam umiraly. Ach, mamičko, stavajtě, slovečko ke mně mluvtě. Ma dceruško, něvolaj, těžkosti mi nědělaj. Ja bych rada mluvila, dyby ja živa byla. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa. Ani ptačka zpivati, tej zezulky kukati. Těš tě už tu Pan Bůh sam, matka Boži, svaty Jan.

Bartoš 1901 / 1356 | Kéž sem to věděla (73%)
Kéž sem to věděla, že bode neděla, bela bech se vlase v lelík spletla zase. A pantla veliká na konce lelíka bela by vesela, červená neb belá. Abech se lébela, rokávce bech bela oblékla s taclama, kordolko s portama. Sokňo faldovanó, čestě zmandlovanó a fěrtošek nové, tenké, kartonové. Oblekla na nožke červené pončoske, střevečke s přaskama, co mám s kaménkama. Bela bech bez mála na krk hovázala svó galateryo s panenkó Maryó. Tak jak mladá panna sóc vešperkovaná v svoje česté šate od hlave do pate. Bela bech v kostele ho matěčke melé Pánbožka prosela, takto se modlela: Tatěčko nebeské, o jak se Te hezké, matěčko nebeská, te se také hezká. Ach moj melé Bože, rač mě hož dat može, však je mně ho třeba jako kóska chleba. Bolestná matěčko, potěš mé srdečko v mé velké bolesti, však sem staró dosti. Amen se zazpevám pesničko zaverám: Smeloj se, můj Bože, a rač mě dat može.

Sušil 2337 | Štyry mile za Opolem (73%)
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)

Galko 3/084 | A ty, ďouča, luteránča (73%)
A ty, ďouča, luteránča, či mi budeš za frajerča, či ozaj, naozaj? Či ti budem, či nebudem, luterána lúbeť budem, či ozaj, naozaj! A tá moja mladá žena nahrabala kopu sena, či ozaj, naozaj? Nahrabala na kopečko, prišou víchor, zau jej šecko, či ozaj, naozaj! Keď som išou od Aničky, štrngali mi ostrožičky, či ozaj, naozaj? Štrngali mi, brngali mi, čierne očká plakali mi, či ozaj, naozaj! Čierne očká, čo plačete, však vy moje nebudete, či ozaj, naozaj? Nebudete, aj nesmiete, darmo na mňa si myslíte, či ozaj, naozaj! Ach, bože môj, čo mám robeť, či vandruvať, či sa ženeť, či ozaj, naozaj? Vandruvať ma nožky bolia, ženeť sa mi nedovolia, či ozaj, naozaj! Cisár, cisár, daj mi koňa, odnesiem sa do tábora, či ozaj, naozaj ? Tábor, tábor, otváraj sa, idú chlapci zverbuvať sa, či ozaj, naozaj!

Erben 2/110 | Seděla pod borovičkou (73%)
Seděla pod borovičkou, plakala, že má chudičkou kytičku rozmarínovou na zahrádce. Prosila božího deště, aby jí vyrostla ještě kytička rozmarinová na zahrádce. Mladost, radost! ani mně nedají dorost: včera mně minulo patnáct let, už jsem jich přelhala devět. Nedám, nedám, mládenci, to vám povídám, se stromu jablíčka trhali: musíte času čekati. Kdyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo tři hubičky nebo čtyry, to je děvče roztomilý! Už jdou děvčátka z Lomečku, už jdou děvčata z Lomce: mají červeny čepení, mají zeleny věnce. Pověz mně, och má znejmilejší! kudy k vám budu chodit? Vokolo humen je cestička, ta tě k nám bude vodit. Vokolo humen je cestička, je pěkná drnovatá: kdy ty k nám, můj Honzíčku, pří-deš, sedni před naše vrata. Před těma našima vratami je pěknej bílej kámen: kdy ty k nám, můj Honzíčku, přídeš, jenom si sedni na něn. Před těma našima vratami je pěknej kameníček: aby vo tom lidi věděli, že jsi můj milovníček. Šafáři,[19] mlynáři! z vašeho dvora krásná osoba vychází. Jeníčku, bratříčku! nabí flintičku, postřel Aničku na hrázi. Nechám jí, neznám ji: ona mně koupí na pěkný šaty hedbáví. Já jí zas zlatý pás, stříbrný přazky, zlaty podvazky: „Tu máš, Ančičko, zlatá perličko! lásku zas.“ Adámku náš! co pak děláš? na lonce ti pasou,

Galko 3/054 | Ach, bože moj, prebože moj, čo som ta (73%)
Ach, bože moj, prebože moj, čo som ta rozhneval, [: ked mi to nechceš dat, :] čo som zamiloval? Zamiloval som si dzievča s čiernyma očima, [: ale mi ho bráni :] šecka má rodzina. Ach, rodzina, prerodzina, len mi hu nebránte, trebars je chudobná, nech len je robotná, ništ na to nedbajte! Ešče je to dzievča mladé pre mna vydávaci, dajte ho do školy, ja pojdem do vojny bojovaci.

Sušil 0984 | Na tym moscě trava roscě (73%)
Na tym moscě trava roscě, co to budzě švarne dzěvče, až uroscě. Pod tym mostem žulty kvitek, kolebala švarna panna dvojo dzitek. Kolibala a plakala: Co sem ja to, něbožatko, udzělala! Něchcěla sem maci sluchać, a včil musim kolibečkum dycky gruchać. Gruchy, gruchy ve dně v noci, dziv že se mi me srdečko něrozskoči. Rozskoči se na dva poly, ja, ach, Bože můj, Bože můj, co to boli!

Sušil 0153 | Sem pospěšte ptáčátka zvířátka (73%)
Sem pospěšte, ptáčátka, zvířátka, spívejte u děťátka: Spi, spi, spi, náš Ježíšku, spi. Sem, sem, jarní slavíčku, čížičku, spívej libou písničku: Spi, spi, spi, náš miláčku, spi. Čížiček pokřikuje, pokřikuje, hrdlička mu cukruje, spi, spi, spi, věčný králi, spi. Síkorka ho vítá k nám, vítá k nám: Ty jsi všeho světa Pán, spi, spi, spi, náš panáčku, spi. Zezulenka mu kuká, mu kuká, holoubek jemu vrká: Spi, spi, spi, dítě, sladce spi. Přiběhnultě zajíček, zajíček, pokleknul u jeslíček: Spi, spi, spi, věčný králi, spi. Dej, zajíčku, kožíšek, kožíšek, zimu snáší Ježíšek, ať spí, spí, ať v tepličku spí. »Kdož mě srstí přiodil, přiodil, než ty, jenž si mě stvořil? Ach, spi, spi, stvořiteli, spi. Cos mi dal, vem si zase, vem zase, dám se svléct v každém čase; spi, spi, spi, mocný králi, spi. Všechno, co kde živo jest, živo jest, prokazuje Bohu čest. Spi, spi, spi, dobrý Bože, spi. O, člověče rozumný, rozumný, patř na tvor nerozumný, jak ctí, ctí, svého Boha ctí.

Galko 3/038 | Ach, bože môj, na tom svete márnom (73%)
[: Ach, bože môj, na tom svete márnom :] nenehaj ma dlho trápiť’ na ňom! [: Keby sa mi tá zem otvorila, :] tušim by sa do nej položila. [: Ach, bože môj, husárov verbujú, :] mám frajera, hadám mi ho vezmú. [: Vymeň ma ty, frajerenka moja, :] potom budem s tebú bývať doma. [: Čo by ťa ja, smutná, vymieňala, :] povedal si, že som ja chudobná. [: Chudobná som, to je pravda istá, :] hybaj, huncút, de je tvoja cesta!

Sušil 1033 | V tom račickým zámku (73%)
V tom račickým zámku měl jsem já galánku, dyž jedna hodina byla, teprv mě vyprovodila. Vyprovodila mě až k té myslivárně, až k tomu hustému boří; mé srdce k ní láskó hoří. Ach, Bože, můj Bože! Snad to byt nemože, bych tě, má Terezko, dostal; na věky bych v smutku ostal. Ach, vy rodičovi, co ste vy takoví, že nás spolu rozvádíte, snad se pomsty nebojíte?