Smutný 48/098 | Dyckys chodil dyckys lozil dycky tě

7 words

Sušil 1462 | Dycky sa sedláci ptajú (100%)
Dycky sa sedláci ptajú, jak sa ti hofeři majú; počkaj, sedláče, šak ti vyskáčé z komory koláče.1) A dyž je po velké noci, jde sedlák na hofera v noci; tluče na dveři: Bratře, otevři, založ mne penězi. A dyž je po svatej Aně, když sobě sedláček nažne, jide na pivo, klobúk má křivo, jak je mu to snadně!

Galko 1/309 | Prší dážď, bude veľká leja (100%)
Prší dážď, prší dážď, bude veľká leja; pozri si, šuhajko, do mamilej dvora. Pršalo, pršalo tej noci dva razy, keď ma odprevádzal šuhajko na lazy. Pršalo, pršalo, ale nenamoklo; prišiel ku mne šuhaj, ale len pod okno. Zima mi je, zima, prikryže ma, milá; ak ma neprikryješ, prikryje ma iná. Zima mi je, zima pod oblôčkom státi, zabol som si doma halienočku vzati. Zabol si si, zabol, alebo hej nemáš, kedykoľvek chodíš, vždycky tak povedáš. Keď si si ty zabol halienočku vzati, a ja som zabola dvere otvárati.

Sušil 2337 | Štyry mile za Opolem (100%)
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)

Bartoš 1901 / 0798 | Jedna dvě tři štyry pět šest (100%)
Jedna, dvě, tři, štyry, pět, šest, sedum, osum, devět, deset, a jedenástá hodina, oj neboj sa ňa, má miłá! Dybych sa já teba báła, jakživ bych sa nevydała; ej dyž ťa čujem hovořit, ej hneď ti idem otevřít. Dycky sem ti říkávała, dyž sem s tebú sedávała, v téj našéj síni pod stěnú, že su já pannú poctivú! A včiľ, dyž ňa začepiľi, z méj hłavičky věnec strhľi, ej včiľ sa ti zdám škaredú, že néjsu pannú poctivú.

Sušil 1667 | Belegrad Belegrad (100%)
[: Belegrad, Belegrad, ta turecká skala, :] [: nejedna mamička :] syna oplakala. Plakala, aj plače, slza jí padajú, na tvrdém kameni jamy probíjajú. Plače aj ta milá o svého milého, že sa jí nevrací z polečka čírého. Máti sa jí pytá, co je ti, dcéro má? Jakú to bolesť máš, že mi nepovídáš? Mamičko má milá, šak mia nic nebolí; než to mně chybuje, že milý nechodí. Aj, skřikla mamička: Sedlajte koníčka! Jeďte pro falářa, omdlívá Anička. Sedlajte druhého, jeďte pro milého a on v ní zadrží sám ducha živého. Běželi, běželi, viděli z daleka, že milý s ostrohú pobodá koníka. Běželi, běželi ze všeckej svej sily, s túto novinečku Aničku křísili. Aničko, srdečko, povstaň hore z lože, už ten lékař jede, kerý ti pomože. Dycky mně noviny za novinama šly, že mého milého na vojně zabili. Ale včil mně přišla novinečka istá, že můj milý přijel od Nového Města.

Sušil 1671 | Dycky ta novina (100%)
Dycky ta novina mně za novinou jde, že už můj bratříček brzy z vojny přijde. Přišla mně novina z francouské krajiny, že mého bratříčka Francouzi zabili. Již je naše radost u věčného Boha, již si náš bratříček nebude stěžovat. Jeho bílé tělo v černé zemi leží a jeho srdečko o žalosti neví. Černá zem, černá zem, jen ty se rozpomeň, Moravca nám propusť a Francouza si vem.

Bartoš 1901 / 0953 | Žena (100%)
Žena. Ja už sem sa vydała, korheľa sem dostała, dycky v hospodě sedí, doma práce nehľedí. Poď, mužíčku, poď domu, já ťa pěkně povedu, já ťa pěkně povedu, už bude čas k obědu. Muž. Měj si oběd, neměj si, tu máš skľénku zavdaj si, goraľenka dobrá je, ta žałúdek zahréje. Žena. Nám gorałka nesvěčí, máme doma moc dětí, rozmysľet si mosíme, co my pres deň strávíme. Muž. Já v hospodě posedím, doma chľeba prisporím. Žena. A jak ty ho prisporíš, dyž ty domu naň chodíš, ešče dosť na tom není, ešče sa se mnu vadíš. Muž. A bár sa s tebú vadím ešče sem ťa nepobił. Žena. A jak’s ty ňa nepobił, dyžs ňa do ucha treščił, a tak treščił do ucha, až bych brzo ohłuchła. Muž. Treščił sem ťa do ucha, abys ľepší posłechła. Žena. Néjsú to žádné špáse, dyž sa světem roznese, že sa po cestách váľáš a ľuďom s tým prekážáš. Muž. Já ľuďom neprekážám, rači sa nekde skovám, za hałuzí za płoty, de ňa žádný nevidí. Žena. A šak bych rači była, dybych ťa neviděła, snad bych rekla: Zlý duchu, naprav ně muža trochu.

Bartoš 1901 / 1035 | Vždycky se ten sedláček diví (100%)
Vždycky se ten sedláček diví, kterak se ten chudobný živí, počkaj, sedláči, však ti vyskáčí z komury koláči. Když přijde o svaté Anně, již si ten sedláček nažne, on sobě břaňká, na křivo baňka, že má koláče. Když přijde s velké noci, jde sedlák na hofera v noci, tluče na dveři: Bratře, otevři, založ mne penízi!

Sušil 1050 | Dycky mně maměnka říkávala (100%)
Dycky mně maměnka říkávala, abych si mládenců nevšímala. A já předci mám je v srdci, dyž só ti mládenci hodní chlapci. Šla sem včerá zeleným trávníčkem, potkala sem se tam s mládenečkem bílých tváří, černých očí, div že srdečko mně nevyskočí.

Erben 5/303 | Boleslav Boleslav (100%)
Boleslav, Boleslav, to krásné město: neplač, nekvil, nenaříkej, moje nevěsto! „Jak pak nemám, smutná, plakat, naříkat, když tě vidím do vojenských šatů oblíkat. Ty vojenské šaty trápí srdce mé!“ Neplač pro mě, nenaříkej, zas se sejdeme. „Jak pak se sejdeme, když leprva jdeš? co pak ty mně, můj holečku, co pak mně pošleš?“ Pošlu ti psaníčko nejedno v roce: abys ty vždy dověřila mé věrné lásce.

Sušil 0364 | Za Verónó za tém kopcem (100%)
[: Za Verónó, za tém kopcem :] stojí Francóz se svým vojskem. Cisař pán tam na něj táhne, že ho se svým vojskem zajme. Dyž viděl, že nic nespraví, poslal psaní do Moravy. Do Moravy na ty pány, aby lidi přichystali. Koničky jim vobsedlali a do vojny vodeslali. V tem hósovským šerým poli, tam na vojnu verbovali, po vraném koňu dávali. Dyby mně kdo koňa sedlal, taky bych se na vojnu dal. Krásná panna nemeškala, koníčka mu vobsedlala, do vojny ho vodeslala. A když ho tam vodsílala, přežalostně zaplakala. Neplač, sestro, neplač vo mně, za dvě leta přijdu k tobě. Dvě leta už pominula, sestra bratra neviděla. A dyž bylo po té vojně, komendanti vedó koně. Vyšla ti tá krásná panna, komendanty přivítala. Vítám vás, vy milí páni, je-li bratr mezi vámi? Tvůj bratřiček leží v poli, má noženky na dvě půly. Vraný kůň stojí u něho, hrabe nohó, žaluje ho. Stávej, stávej, můj patróne, dávej obrok, seno moje. Dokud můj pán na mně sedal, dycky sem se dobře míval. 1) Včilka můj pán leží v poli, roznesó ho černý vrany. 2)