Sušil 1050 | Dycky mně maměnka říkávala

41 words

Sušil 1050 | Dycky mně maměnka říkávala (100%)
Dycky mně maměnka říkávala, abych si mládenců nevšímala. A já předci mám je v srdci, dyž só ti mládenci hodní chlapci. Šla sem včerá zeleným trávníčkem, potkala sem se tam s mládenečkem bílých tváří, černých očí, div že srdečko mně nevyskočí.

Erben 2/165 | Vždycky mně matička (65%)
Vždycky mně matička říkávala, abych se mládencům vyhýbala: a já přeci mám je v srdci: však jsou li mládenci hodní chlapci. Když jsem šla v neděli na mši ranní, potkal mě mládenec k milování: pěkný tváře, modry oči – div že srdéčko mi nevyskočí!

Erben 5/356 | Já tu nebudu (27%)
Já tu nebudu, věru nebudu, nebudu tu sloužit: je tu má milá, holka rozmilá, bude po mně toužit. Já tu nebudu, věru nebudu tu cestičku šlapat: přijde má milá, holka rozmilá, bude pro mě plakat. S Bohem, má milá, holka rozmilá, na koníčka sedám: snad tebe více, mé milé srdce, nikdy neuhlídám. Zajedu kdesi v nory a lesy, do cizí krajiny: však tebe předci milovali chci, mé srdce jediný.

Sušil 1828 | Pověz te mě má panenko hezká (26%)
Pověz te mě, má panenko hezká, bodeš-li te ta naša nevěsta? A nebodo, nebodo, a ve máte zló mamo, vona be mě bijávala každó hodino. Nebůj te se, má panenko, bití, a deť seš te jak to jarní kvítí; pěkná bílá, červená, jak růžička sázená, te mosíš bét, má panenko, předci žena má.

Erben 2/357 | Loučení loučení! (12%)
Loučení, loučení! což je to těžká věc, když se musí rozloučiti, když se musí rozloučiti s panenkou mládenec. Když jsme se loučili, obá jsme plakali, obá jsme si bílým šátkem, obá jsme si bílým šátkem oči utírali. Když jsme se loučili pod zeleným dubem: vždycky jsem ti říkávala, že ta láska není stálá, že svoji nebudem. „Až ten dub pokvěte 1) bílou ratolestí, tenkrát budu, má panenko, tenkrát budu, má panenko, smutek pro tě nésti. Ponesu ho tejden, 2) popláču každej den: nikdy však nezapomenu, nikdy však nezapomenu, že jsem já rád tě měl.“ 1) Až já půjdu lesem, budu plakat hlasem: dám si klobouček na stranu, na panenku zapomenu a budu zas vesel. 2) Ponesu smuteček, nakoupím pentliček: na klobouk si jich navážu, v hospodě se všem ukážu, že jsem mládeneček.

Sušil 0876 | Šak sem já ti říkávala (11%)
Šak sem já ti říkávala, dy sem s tebú sedávala, aj, abys ty k nám nechodil, že já o tebe nestojím. A tys na to nic nedbával, předce jsi k nám chodívaval pod to naše okenečko: Otevři mě, frajirečko. Šak sem já ti říkávala, dy sem s tebú sedávala na tej zahrádce pod slivú: Vem si mě pannu poctivú. A včil dyž mě začepili, líčka se mně proměnily, včilé se ti zdám škaredá, že nejsu panna poctivá. A dyž nejsu, nechať nejsu, dyž jenom věneček nesu; ty nejsi poctivý mládenec, vzal si mně z hlavěnky věnec. Nevzal sem ho, néní pravda, hodilas ho do Dunaja; aj, do Dunaja, do moře, kdož ti, má milá, pomože? Aj, pomože, jak kdo može, aj, pomože, jak kdo može, pomože mně ten šohajek, až se rozzelená suchý hájek.

Erben 2/366 | Měla jsem milého švárného (11%)
Měla jsem milého švárného, nebylo mu v světě rovného; kamarádky moje mně ho záviděly, odloudily ho. Ten mne vždycky věrné miloval, že budeme svoji, sliboval; ale v krátkém čase láska zkazila se, on mne zanechal. Říkávala jsem ti důvěrně, abys neměl jiných mimo mě; ty jsi na to nedal, jiných sobě’s hledal, mně jsi dal kvinde. Vždyť já nemám srdce z kamenu, když jsi na tě, chlapče, zpomenu, jak lidé mluvili, když tebe viděli s ní stát na prahu.

Sušil 0340 | Stojí limba stojí (11%)
Stojí limba, stojí listu širokého. Pod ňó hrá děťátko, malý nebožátko. Tak tam dlóho hrálo, až se rozplakalo. Šlo, nadešlo žlíbek, na něm byl krchóvek. Hrobaři, hrobaři, kde má matka leží? A tvá matka leží třetí ode dveří. Dítě nemeškalo, na krchov běželo. Třikrát hrob obešel, anděl k němu přišel. Vzal ho za ručičku: Tady máš mamičku. Dítě na hrob padlo, žalostně plakalo. Má mamičko, staňte a mě politujte. Jak pak já mám státi? Mám na sobě škřutí. K tomu ješče kameň, jdi dom s Pánem Bohem. Já škřutí odházím, kamení odvážím. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinó mamu. Co je po té matce, dyž není od srdce. Dyž má chleba dáti, třikrát jé obrátí. Ukrojí krajíček, hodí pod stoleček. Dyž mám jít k obědu, pošle mě pro vodu. Dyž mám jít k večeři, pošle mě za dveři. Dyž košulku pere, div mě neprokleje. A dyž mě oblíká, všudy mnó namýká. Tu máš, dítě, klíčky od malé truhličky. Vem si tam tu róchu, dej ušit košulku. Dyž tě budó bíti, přiď mně povědíti. Já tam na ně přindu, obóm hlavu strhnu. Tebe vezmu k sobě, budem spolu v hrobě. Dyž byla večeře, klube, klub na dveře: Poď, dítě, otevři. Dítě nemeškalo, otevřit běželo, nic tam nevidělo. Ty neščasný taťku! Což sem tě prosila, dy sem umírala: Neubližuj dětóm, ubohým sirotkóm. Dyž pryč odcházela, otci hlavu strhla, macoše uryla.

Erben 7/002 | Osiřelo dítě (11%)
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?“ „Tvá matka tvrdé spí, žádný jí nezbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří.“ Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko.“ „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen – hoří jako plamen. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu.“ „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí. Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala. „Jdi domů, mé dítě, 1) zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě.“ Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!“ „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu – k mé matce, ať jí zplesá srdce!“ Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo. Píseň po celých Čechách více méně známi. – Srov. Suš. 159; Žeg. P. 75, 145; Vraz I, 145; Lit. (Čel.) 51; H. Lož. 155: D. Luž. 90; Mein. 89. 1) Odtud počíná ukončení jiné takto: „Jdi, dítě, jdi domů, poruč pánu Bohu!“ „Mamičko nepůjdu, tady plakat budu. Vy tu spíte v hrobě: vemte si mne k sobě!“ A na hrob, na trávu položilo hlavu. Do pláče se dalo, žalostně plakalo. V tom pláči usnulo, s matkou se shledalo. Opět jiný konec: „Jdi jen, dítě, domu, já za tři dni přijdu. Tebe s sebou vezmu, krk maceše strhnu.“ Dítě přišlo domu, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! dejte poduštičku.“ „Co, dítě, co činíš! snad umřít nemíníš?“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Mamička má přijde a mne s sebou vezme.“ Macecha ze dveří, a matka do dveří. Do dveří vkročila, macechu chopila. Macechu chopila, krk jí zakroutila, dítě s sebou vzala. Ostatní varianty v ukončení a v jednotlivých slohách, pokudž mi známo, méně jsou důležité, a protož jich vynechávám.

Erben 2/358 | Což je ta láska zlá (10%)
Což je ta láska zlá, když se milují dvá: když se mají rozcházeti, naříkají obá. Když jsme se loučili v zeleném háječku: co jsem pro tebe vystála, můj zlatej holečku! Když jsme se loučili pod zelenou jedlí: přenešťastní jazykové, že jsou nás rozvedli! Když jsme se loučili pod zeleným dubem: vždycky jsem ti říkávala, že svoji nebudem. Ruku mu podala, do pláče se dala: Kýž jsem tebe, můj holečku, byla nepoznala!

Erben 3/040 | Nedávej se Bětuško (10%)
Nedávej se, Bětuško, do statkn cizího: tam ti budou vyčítat, že není nic tvýho. Nedávej se, Bětuško, do cizího statku: tam ti budou vyčítat, že máš chudou matku. Jeden tebou postrčí, druhej tebe kopne: div že se ti srdéčko v těle nerozpukne.