dyž

Displaying 1 - 100 of 290
Dyž sem k vám, mám mila, chodívával, dycka ně
Dyž sem šel z oračky ně stojačky
Dobre rosenka, dobre kosí, dyž ně má miuá
Dyž sem k vám chodívával, mělas kamaráda
Dyž sme si to posekali, taky si to svážem
Dyž sem já šel od milenky, štrngály ně podkověnky
Dyž sedláček pole oře, oddychá si Bože, Bože
Dyž sem sa narodil, malúčky sem ja byl
Dyž sem sa narodil, malúčky sem ja byl
[: Byla krásná Dorota :] [: pobožného života :] 1) A ta krásná Dorota měla věnec ze zlata. A z tej bilej leluje od Panenky Marie. Zamiloval si ju král, za Dorotou listy psal.2) Chceš-li Dorko moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého.3) Král se na to rozhněval, do vězení Dorku dal a na vojnu odjechal.4) Sedum let tam bojoval a na osmý přijechal. Zpomněl si na Dorotu, žije-li či nežije.5) Ach, žije, pane, žije, ač nic nejí, nepije. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král se na to rozhněval a pec hrozně topit dal. Čím se déle pálila, tím víc krásy nabyla. Dorotka vyvedena, před krále představena. Chceš-li, Dorko, moja být? Má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal olej vařiti, Dorku na něm smažiti. Čím se déle smažila, tím víc krásy nabyla. Z oleje vyvedena, před krále postavena. Chtěj, Dorotko, moja být, má tě svět co paní ctít. A já už mám jiného, Krista Pána samého. Král dal kolo dělati, pannu na něm lámati. Dorka Boha prosila, aby ju zbavil kola. Bůh se nad ni smiloval, hrom to kolo polámal. A to z čistého jasna, až se země zatřásla. Pomůže ti ostrý meč, až ti hlavu setne preč. Za město ju kázal vést, a jí mečem hlavu smést. Potkal ju tam Eliáš: Kam, Doroto, pospícháš? Do Kristové štěpnice, budu trhat ovoce. Budu trhat lilije u Panenky Marie. Dyž ho budeš trhati, chceš-li mi ho poslati? Když kat nejprv uhodil, meč se nad ní poklonil, na dvoje se rozlomil. Kat se na to rozhněval, od razu jí hlavu sťal.6) Svatá hlava je sťata, duše do nebe vzata. Stojí mezi anděly jako hvězda na nebi. Přišlo s nebe diťátko, překrásné pacholátko. Mělo košík na ruce a v něm krásné ovoce. Eliáši důvěrče, tu ti nesu ovoce s nebeského obrojce.7) Co ti sestra slíbila, dyž se na smrť strojila.
[: Náš stařiček sobě vzdychá, :] hříšná duše se v něm leká. Nelekaj se, duše milá, juž si se tu dost nabyla. Duše z těla vyletěla, na zelenú lúku sedla.1) A tam sobě naříkala, až se lúka rozléhala.2) Přiletěl k ní anděl Boží: Co naříkáš, hříšná duše? Kterak nemám naříkati, dyž se nemám kam poděti. Chyť se, duše, mého křídla, poletíme v rájské sídla.3) A jak k rájským dvéřím přišli, na ty dvéře zabúřili.4) Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to tam anděl Boží, za ním hříšná duše stojí. Mého anděla sem pusťte, hříšné duši pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírú, kady hříšní do pekla jdú. Šla dušička plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Co naříkáš, hříšná duše? A jak nemám naříkati, dy se nevím kam poděti! Vrať se, duše, vrať se se mnú, přimluvím se k mému synu.5) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohlednite, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, za ňú stojí duše hříšná. Mú matičku mně sem pusťte, duši hříšné odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím, nedávala ona chudým. Do kostela nechodila, na ofěry nedávala. Pátečky se nepostila a svátečky nesvětila. Podej, duše, svého prsta, povedu tě do očistca. Duše prsta podávala, po pás v smole zostávala. Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti, potom do nebeské slasti.6) Duse ruky podávala, celá ve smole zůstala. Podej, duše, pravé ruky, vyvedu tě z těžké muky. Duše ruky podávala, k živému Bohu volala. Chyť se, duše, mého prstu, přivedu tě k Pánu Kristu.7) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, a za ňú zas hříšnice ta. Mú matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím. Už ona dost podstúpila, v očistcových mukách byla. Poď, dušičko vyvolená, drahú krví vykupená. Poď, dušičko, večeřati, budeš s námi přebývati. Pane Bože, budiž chvála, do nebe sem se dostala.
A teče vodička, vodička studená, v ní se umévala Panenka Maria. A dyž se umyla, na břeh vystópila, na břeh vystópila, syna porodila. Mé milé děťátko, co jesti budeme? Co jesti budeme, přis hora půjdeme. Má milá matičko, nestaréte se nic, ja půjdu na ryby do vody studené. Mé milé děťátko, jak bys na ryby šlo, není hodinečka, co ses narodilo. Jeli tam dvá pánové, obá zemanové, potkali děťátko, ono růžu neslo. Mé milé děťátko, kde’s růžu utrhlo, není hodinečka, co ses narodilo? Pojejte, pánové, pojejte vy se mnó, postavte koničky pod lindu zelenó. Ony budó čekat jarního vobroku, tak jak my čekáme sluníčka z voblaků.
[: Svatý Michal trúbí trúbú, :] vstaňte hříšní, poďte k súdu. Hříšníci se radovali, na súd Boží pospíchali. Došli tě tam k rájským dveřím, tlúkli na ně, aj volali: Odpověděl jim Kristus Pán: »Jistě, jistě, já vás neznám. Jděte vy tam k Pánu tomu, v jehož ste slúžili domu. Slúžili ste tomu světu, svět vám nyní dá odplatu.« Dušičky se polekaly, hned na hory posedaly. Hory milé, přikrýte nás a ovlažte srdéčko v nás. Kterak my vás přikrýť máme? Samy zítra shořeť máme. Dušičky se polekaly, hned na vody posedaly. Vody milé, přikrýte nás a ovlažte srdéčko v nás. Kerak my vás přikrýt máme? Samy zítra vyschnúť máme. Dušičky se polekaly, hned na peklo posedaly. O, běda nám hříšným bude, dyž den súdný Páně přijde.
A už my se spat strojíme, Bohu duši poručíme, tak jako ten svatý Ščepán, dyž měl býti kamenován.
A už my se spat strojíme, Bohu duši poručíme, tak jako ten svatý Ščepán, dyž měl býti kamenován. Bil se nábožně v prsy své: Pane, odpusť mně hříchy mé, všecky hříchy, nepravosti, ach, můj Bože na výsosti.1)
Na dušičky spomínejte, z očistce jim spomáhejte. Budó na vás zas spomínat, dyž budete [: umírat. :]
Dyž pudu na trávu, pudu po dolině, abych uslyšela ty ochozky zvone. Ty ochozky zvone, to je má muzika, ony mě budó hrát, dyž pudu ze světa.
[: A co to tam píská :] [: v tej našej javorině? :] Pase synek ovce, ja, na zelenej lúce. Přišel naň myslivec, postřelil jeho srdce. Čemu sa nebránil, dyž měl obušek v rukách?
Ach, vojna, vojna, vojna,*) není každému hojná, jenom tomu šohajkovi, kerý sedá na koňa. Na koníčka si sednu, smrti se bát nebudu. Vezmu svoju nejmilejší a s ňú bojovat budu. A když přišli pod lindu, pod tu lindu vysokú: Slízej, milá, slízej s koňa, odpočinem si trochu. Včil mně kážeš slízati, měl's mě nebrat od máti, začala si galanečka žalostně naříkati. Nedaleko chodníčka teče dobrá vodička, slízej, milá, slízej dolů, napojíme koníčka. Naše vrané koníčky napily se vodičky: Sedej, milá, sedej na ně, pojedem pomalúčky. Dyž do vojny přijeli, na holú zem si lehli, nepočalo ešče svítat, tambor začal bubnovat: S Pánem Bohem, moja milá, musíme maširovat. Vylez, milá, na dřevo, podívej se na levo, uvidíš-li tam armádu a šohajka milého. Nevidím tam žádného, jenom svého milého, a on sobě smutně vzdychá a krev teče od něho. Ach, škoda mé mladosti, dvacet roků starosti, dyž já musím v cizím světě složit své mladé kosti. Ach, mamulko má milá, dybyste to věděla, jak vysoko krev stříkala z mého mladého těla!
[: Co to, milá, za lásku máš? :] Dyž k vám přijdu, ty sa hněváš. Co bych já sa nehněvala? Obudils mia, jak sem spala. Možeš, milá, tepruv spáti, až já budu bojovati. Dyž tu budeš, budu aj já, budem bojovat obá dvá. 1) Malého my koňa máme, jak na něho posedáme? Ty si sedneš na koníčka a já půjdu podle bočka. 2) Dyž dojeli prostřed mořa: Slezaj, milá, dolů s koňa. Co sem ti já provinila, abych moře přeplavila? 3) Budu vědět povídati, jak je s milým bojovati. 4)
A v pondělí po neděli [: česal Heřman koně vraný. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu krásné jabka. Co si, Heřman, co si smutný, zdaliž tě hlava nebolí? 1) Jak pak nemám smutný býti, dyž mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátiti? Nejeď, Heřman, nejeď pro ni, pošli pro ni tři sta koní. Tři sta koní, to nic není, dyž já musím přece pro ni. Jak jsó mrskli, tak jsó jeli, až na tó loku přijeli. Na tó lóku na širokó, pod tó lípu pod vysokó. 2) Koníček zlámal nožičku, Heřmánek srazil hlavičku. 3) Formani só se radili, majíľ pro ni přece jeti, či se domů navrátiti. Tělo mrtvé promluvilo, by se pro ni přece jelo. »Nebude-li mně samému, bude bratrovi mladšímu.« Jak só mrskli, tak só jeli, až na její dvůr přijeli. 4) Vítám vás, páni mládenci, kde ste ženicha nechali? A ženich nám doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak živa sem neviděla, jak živa sem neslyšela, aby ženich doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak só mrskli, tak só jeli, až na tó lóku přijeli. Nevěsta se s vozu nahla, 5) červeno krev uhlídala. Tady vidím krev červenó, není-li to Heřmanova? 6) A to není krev člověčí, ale to je krev zvířecí. Zabil Heřman, zabil lani, aby měl hostům chystání. Jak só mrskli, tak só jeli, až na jeho dvůr přijeli. Vítám vás, páni mládenci, vítám vás, panny družičky. Tebe, nevěsto nemilá, dy bys byla krk srazila, než mého Heřmana znala! Komu pak to máti praví? Nepraví-li to mně samý? A to nepraví mně samý, a to praví Heřmanovi. Dyž počaly stolů chystat, Heřmanovi hrany zvoní. Komu pak to hrany zvoní? Nezvoní to Heřmanovi? 7) Umřelo tady děťátko, a to malé nemluvňátko. Dyž počali k stolu sedat, Heřmanovi prepus zvoní. Komu pak to prepus zvoní? Nezvoní-li Heřmanovi? Komu pak by to jinému, nežli Heřmanovi tvému? 8) Nevěsta to uslyšela, hned jim oknem vyskočila a na krchov hned běžela. 9) Jedním nožem hrob hrabala, druhým nožem k srdci jela. Kdo tady půjde, pojede, každý litovati bude. Leží tady tělo s tělem, dvě dušičky s Pánem Bohem.
Od pondělí na úterý [: byl Heřmánek zarmúcený. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu v klíně jabka. Můj synáčku, kam pojedeš, že své vrané koně češeš? Já pojedu pro svú milú, pro nevěstu roztomilú. Já si musím pro ňu jeti, dybych měl život ztratiti. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 1) Když na lúku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmánka postřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmanka zastřelili. 2) »A jední sa se mnú vraťte, a jední mně pro ňu jeďte.« A jední sa s ním vrátili, a jední mu pro ňu jeli. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 3) »Všecky hosti tady vidím, jenom ženicha nevidím. Kde je, kde je můj Heřmánek, že on sám pro mne nejede?« Tvůj Heřmánek doma zůstal, hodným hostom stoly chystal. Jak živa sem neviděla, aby ženich zůstal doma. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, krev červenú tam spatřili. Ptám sa já ťa, družičko má, z čeho je tá krév červená? Zabili sme tu jelena, z toho je tá krév červená. Když za humna přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, komu to tak pěkně zvoňá?« Umřelo tam pacholátko, jemu to tak pěkně zvoňá. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek ve sklepě je, hodným hostom víno leje. Jak živa sem neviděla, co by ženich ve sklepě byl, hodným hosťom víno točil. Když za stoly posedali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek v komoře je, leží v malovanej truhle. 4) Štyry stoly přeskočila, na pátém se zatočila, hned do komory skočila. 5) Dva zlaté nože nalezla, jeden bodla v pravém boce, druhý bodla proti srdce. 6) Ulomte chvojku zelenú, přikryjte tu krév nevinnú. Ať na ňu vrany nekvačú, černé oči ať neplačú. Na druhý deň matka její přijela tam s peřinami. »Všecky hostě tady vidím, enom svěj dcery nevidím.* Vaša dcera je v komoře, stele pěkné bílé lože. Jak pak by ho, smutná, stlala, dyž tady peřin neměla? A ležá tam milá s milým, jsú přikrytí rozmarýnem.
Jedú páni, jedú brněnskú silnicú, až se jim šablenky na boku libocú. Hoja, chlapci, hoja, ja s vama pojedu a já vám v Opavě košulky prať budu. Kde bys ich, má milá, kde bys ich právala, dyž tam vody není, jen skala, kamení? Já bych si stanula pod lindu zelenú, já bych si natřásla rosenku studenú. Kde bys ich, má milá, kde bys ich věšala, dyž tam plota není, jen skala, kamení? Já bych ich věšala na hedbávnej šňoře, na hedbávnej šňoře, v cisarskej komoře. Kde bys ich, má milá, kde bys ich válela, dyž tam válů není, je skala, kamení? Já bych ich válela na zlatém válečku, na zlatém válečku, s tebú, šohajíčku.
Co sa stalo v nově v městě Hodoníně? Utopil sa šohaj při hodonském mlýně. Dyž sa topit začal, na svú milú volal: 1) Podaj mně ručenku, topit sa mně nedaj. Bylo na třetí deň, vyšel na vodičku, přišla jeho milá podat mu ručičku. 2) Košulenka tenka na břehu ležela: Proč sa’s, milý, kúpal, dyž byla neděla? Já sem sa nekúpal, já sem koně brodil, snad mia milý Pán Bůh do tej vody vhodil. Do tej vody vhodil, do tej hlubočiny, že sem si nevšímal chudobnej děvčiny. Chudobná děvčina pro Boha prosila: Vem si mia, synečku, abych neslúžila.
V kosteleckém mléně, je tam jednostejně, hejno hej, je tam jednostejně. Tam herskó dceru majó, dělať jí nedajó. Jenom husy pase, pěkně nastroja se. Pase jich na lóce, napájí v potoce. Haj, haj, haj, husičky, nekalte vodičky. Přijede sem šuhaj oplaviť koníčky. 1) Košulenka tenká, šila ju milenka. Šila ju pod hájem zeleným hedbávem. Dyž ju vyšévala, žalostně plakala. Dyž ju došévala, na orla volala: Orle, milý orle, kde só husy moje? Já sem ich neviděl, ale sem ich slyšel. Z vysoka letěly, velice křičely.
Jede, jede vývoda po tej lúce zelenej, po rosence studenej. Jede, jede k hájičku, nadešel tam Aničku, ona žala travičku. Ach, Andulko, Andulko, pojď ty ke mně slúžiti, chceš-li muža nabyti. A ty, starý vývodo, co ty mně za službu dáš, dyž ty mia slúžit voláš? Štyry krávy ve dvoře, bílé lože v komoře. Dyž do dvora přijeli, ničeho neviděli, jenom holé kamení. Do komory vkročili, bílé lože nalezli. Ach, Andulko, Andulko, běž ty bílé lože stlat, půjdem na ně spolem spat. Počkaj, starý vývodo, až světelko zahasím, sukničku si zavěsím. Světelko zahasila, oknem ven vyskočila. Utěkala k hájičku, zpívala si písničku. Ach, hajíčku, hajíčku, jak jsi ty tak zelený, jak rozmarýn saděný!
Kdy sem ja šel uličku, malu něveličku, nadešel sem svu milu, ona šla z noclehu. Milý, mocny Bože. *) Dal sem ja ji slovečko: Dař Pan Bůh, dzěvečko! A ona se ulekla, slovečka neřekla. Nělekaj se, ma mila, ja na cě něpovim. Což bys na mne povědzěl, dyž na mne nic něviš? A kata ja tež něvim, dy sem byl nad vami, ach, nad vami, nad vami, sam Pan Bůh nad nami. Což’s, mila, udzělala pod lipku zelenu? Pachole’s porodzila, tam’s ho zakopala. Něpovidaj, můj mily, dam ci na košulu, dam ci na košulu, baj ci ju ušiju. Což mi je po košuli? Košula se zdere, košula se zdere na mem hřišnem cěle, pachole něstaně. Něpovidaj, můj mily, dam ci prsteněček, zlaty prsteněček, zelený věneček. Což mi je po prstenku, po zelenem vinku? Prsteněk se zlame. 1) A vinek uvadně, pachole něstaně. Jak už bylo ve středu, už Kačenku vedu, už Kačenku vedu k mistu popravnimu. Pomodli se, Janičku, jednu modlitbičku, jednu modlitbičku za jeji dušičku.
Syneček do vojny jede a své milé přikazuje: Za sedum let zas přijedu, zlatý prsten ti dovezu. Sedum let se nevdávala, pořád na něho čekala. Když už sedmý rok dochází, panna na trávu vychází. Potkal tě ju v poli jonák, toho regimentu voják. Taky-li se, má rozmilá, budeš vdávat jako jiná? A já se vdávat nebudu, na milého čekat budu. Tvůj milý se už oženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Anduličko, červená, bílá růžičko? Zkazuju mu toli zdraví, co je v tomto háju trávy. Zkazuju mu toli ščestí, co je v tomto háju listí. Co mu zkážeš ješče více, krásná sivá holubice? Zkazuju toli hubiček, co je na nebi hvězdiček. A toli dobrých noclehů, co je na světě kostelů. Zkazuju mu toli dítek, co je v tom hájičku kvítek. Zatočil se a zasmál se, zlatý prsten zasvítil se. To je prsten z mého prstu, ten sem mu dala na cestu. Kostelíček v černém lese, poď, má milá, sezdáme se. Pojal on ju za ručičku a vedl ju ku kostelíčku. Od kostýlka před faráře, co ty ruce štolou váže. Dyž je začal svazovati, ona počala plakati. Co pak plačeš, moja milá, má Andulko roztomilá? A jak já nemám plakati, neví o tom otec, máti. Ani moje tovaryšky, co chtěly byt za družičky.
Letěl, letěl roj na mej milej dvor, 1) přiletěl k okýnku, zaťukal na sklénku: 2) Stroj sa, milá, stroj. Jak sa přistrojím, dyž cesty nevím, enom ten chodníček, co chodil Janíček, mé potěšení. Stojím u dveří, milá, otevři, 3) otevři mně, milá, holuběnko sivá, mé potěšení. Otevřela bych, máti mně brání, že ty nejsi hoden podle bočka sednút, 4) šohaju švárný. 5) Dyž nejsem hoden, ostaň tu s Bohem, pomož si, možeš-li, moja najmilejší, já si nemožem.
Letěl, letěl roj na mej milej dvor, 1) přiletěl k okýnku, zaťukal na sklénku: 2) Stroj sa, milá, stroj. Jak sa přistrojím, dyž cesty nevím, enom ten chodníček, co chodil Janíček, mé potěšení. Stojím u dveří, milá, otevři, 3) otevři mně, milá, holuběnko sivá, mé potěšení. Otevřela bych, máti mně brání, že ty nejsi hoden podle bočka sednút, 4) šohaju švárný. 5) Dyž nejsem hoden, ostaň tu s Bohem, pomož si, možeš-li, moja najmilejší, já si nemožem.
Měla sem synečka jako rozmarýnek, vzala mně ho voda, když kvetl barvínek. Dyž barvínek kvetl, levandula zrála, vzala mi ho voda, voděnka z Dunaja. 1) Já půjdu k Dunaju, budu volat hlasem: Voděnko dunajská, navrať 2) mně ho zas ven. Já ti ho navrátím, 3) ale ne živého, zabolí tě srdce, 4) pohlídna na něho. 5)
[: Měltě tatíček tři dcery, :] všecky na vydaj byly. 1) Jak najstarši vydaval, tři sta tolarů s ňu daval. Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Jak tu prostředni vydaval, dvě sta tolarů s ňu daval. Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Dy tu najmladši vydaval, hole stěny ji věnoval. 2) Buděš mě, dcero, živiti, jak něbudu mocť robiti. Budu, tatičku, toť budu, do vaši smrti, da-li Bůh. Něminulo sedym roků, šel tatiček v slabem kroku. A šel najprv k svěj Verušce, k svoji najstarši dcerušce. Buděš mne, dcero, chovati, ja už němožu dělati. Ona do komůrky vešla, stary provaz 3) odtaď něsla. Dyž němožetě dělati, 4) jditě se do lesa věšati. 5) Vzal hůlečku 6) a zaplakal: Čeho sem se ja dočakal! Vzal hůlečku, šel ze dveři, šel ke svej prostředni dceři. Buděš-li mne ty chovati, dy už němožu dělati? Ona do komůrky vešla, stary sotorek přiněsla. Dy němožetě dělati, jditě si chleba žebrati. Vzal hůlečku a zaplakal: Čeho sem se tež dočakal! A šel k tej najmladši dceři a vchazel v strachu do dveři. Buděš-li mne včil chovati, dy ja němožu dělati? A hneď do komůrky vešla, pěkny kolač mu doněsla. Tu matě, tatičku, jeztě, moje děti mně kolibte. Dcerko, dcerko moja mila, tebe sem najvěc bijaval, včil sem u tebe milosť dostal. Dobře stě to mně dělali, že stě mne z mladu bijali.
Mračí se, mračí, bude-li pršet? Před našima je [: zelené vršek. :] 1) A pod tém vrškem široké kameň, sedí syneček s panenkó na něm. Syneček praví: Hlavěnka bolí, zavaž, panenko, ať se mně zhojí. Panenka váže, hlavěnka klesla; co ses, panenko, co ses tak lekla? Ach, jak se nemám smutná lekati, dyž už ty mně chceš v rukách skonati. 2) Já neskonávám, jenom se lóčím, tebe, panenko, Bohu poróčím.
Na svátého Bartolómy velká hostina se strojí u rychtářů v síni, žádné vo ní neví. Dceruška peče koláče, pozvala sobě mládence; keré napřed pude, její milé bude. A ten jeden napřed vkročil, druhé za ňém hnedka skočil; ten třetí pozadu, přivřela mu hlavu. »Nepřivíré, nepřivíré, dyť su já tvůj třetí milé. Co mně ju přivíráš? Snad mě neráda máš?« Šak bych já ju nepřivřela, dybych tebe ráda měla. Dyž tě neráda mám, proto ju přivírám.
Na tureckém pomezó vrátné pěknó dceru má, ach, můj Bože, rozbože, kýž mně ju Pámbu dá! Poslal Turek psáníčko po poslu do dvoru, aby bylo dodáno Kačence do domu. Otec u vokna stojí, do psáníčka hlídá, a po každým hlídnuťó smutně sobě zdychá. Můj tatínku rozmilí, co smutně hlídáte, a po každým hlídnuťó smutně si zdycháte? Jak pak nemám zdychati, mám ti Turkům dáti a mý dítě rozmilý, mám ti vopustiti! Můj tatínku rozmilí, déte truhlu dělat, a dyž Turek pojede, já budu homírat. Turek do dvora jede, na Kačenku se ptá: »Ach, můj Bože nebeské, Kačenka homřela.« 1) Turek nescel věřiti, šil se sám podívat a hoviděl Kačenko na márách homírat. »Má Kačenko rozmilá, tvý tvářičke červený; dyž je tělo umrlý, só tvářičke bledý.« 2) Jak nemá byt červená, dyž jí srdce hoří, a ten plamen vod srdca de do jeho tváří? Dal jí šaty hodělat ze samé dykyty: A tuhle máš, Kačenko, moje krásné kvítí. Dal tě jí hrob hodělat z bílého bramoru: A tuhle máš, Kačenko, tu máš svó komoru. Dal jí truhlu hodělat ze stříbra, ze zlata: A tuhle máš, Kačenko, má huběnko zlatá. Dal ti jí všudy zvonit, všudy na vše zvony, 3) aby bylo slýcháno po turecké zemi. Turek ze dvora jede, třikrát se zatočil a velikó žalostí hořem se rozskočil. O, lásko, o, lásko zlá, jak ty mnoho můžeš, že ty tem mladém lidům ze světa spomůžeš. 4)
[: Šla Kača pro vodu k bílému Dunaju, :] [: postřetla tam Turky, podala jim ruky. :] Hned domů běžala, rukama čapkala. Bože milý dobrý, co sem udělala? Psaní za psaním šlo, až Kačenky došlo. Tatínek čte psaní celý zarmúcený. Tatíčku můj milý, co vy to četete, že nad tím plačete? A jak nemám plakat, dyž tě mám Turku dat? Turku škaredému, pohanu čírému. Turkova nebudu, radši z náhla umřu. Dajte truhlu dělat, dyž pojede Turek, já budu umírat. Nahoru vyběhla, okénkem vyhledla. Kavky-li letíja, či Turci běžíja? Kavky neletíja, než Turci běžíja. Turek na dvůr jede, běžte mu otvírat. A ja budu sama v komoře umírat. Do komory vběhla a do truhly lehla. Turek s koňa skočil, do světnice vkročil. Dař Pán Bůh, máti má! Co dělá Kače má, že mne tu nevítá? Kačenka umřela, jak byla neděla. A tam ona leží, u tych bočních dvéří. Turek na to nedal, jen Kačenky hledal. Šli do prvních dvéří, tam Kačenky néní. Šli do druhých dvéří, tam Kačenky néní. Šli do třetích dvéří, tam Kačenka leží. *) Tak celá červená, jak by živá byla. Zlatý pás odpásal, Kačenku opásal. Zlatý prstének sňal, na její prst ho dal. Na krk její bílý dal drahé gorály. Dal jí truhlu dělat z samého bramoru: Tu máš, má panenko, tu máš svú komoru. Dal jí zvonit hrany na patery strany, až se rozlíhalo po Tureckej zemi. Turek z brány jede, milá z komory jde. Sprovoď tě Kristus Pán do tureckej země, abys sa nevrátil jak si živ už ke mně!
Novina, novina, co to za novina? Hodonské panenky popadauy z čuna. Dvě ženičky muadé, tři panenky švárné a jeden muádenec, uvijem jim věnec. Na kohos, Mariško, na kohos vouaua, dyž ti ta vodička usta zalévaua? Byua bych vouaua na svoju mamičku, ale sem nemohua pro prudkú vodičku. Byua bych vouaua na svého tatíčka, ale sa mi vliua voda do srdečka. Byua bych vouaua na svého miuého, ale sem nemohua pro Boha živého. Mariščina máti na ulici stojí, ruce zauomuje, družičkám děkuje. Pěkně vám děkuju, hodonské družičky, co ste bývavauy s mú Mariškú dycky. Hodonščí muádenci, pěkně vám děkujem, že ste mú Marišku vynesli z vody ven.
Okolo Strážnice voděnka sa točí, stojí nad ňú milá, že tam do ní skočí. Jak do ní skočila, ručenky pozvihla, by jí pomáhaly, by sa nezalila. Její bratříčkové celú noc nespali, co pořád Marušku po vodě volali. A když ju vytáhli, žalostně plakali, od velkej žalosti nésti ju nemohli. Má sestřičko milá, na kohos volala, dyž ti ta vodička usta zalévala? Byla bych volala na svého bratříčka, dyž mia zalévala dunajská vodička. Byla bych volala na svoju mamičku, ale jsem nemohla pro prudkú vodičku. Ty skalické zvony vesele zvonijú, skalické děvčátka všecky sa čudujú. Jedni povídajú: Pútničkové idú, druzí povídajú: Pochovávat budú. Pochovávat budú Marušku z vodičky; skalické děvčátka, chystajte voničky.
Pásla husy pode mlýnem [: a sama seděla :] pod jaborem. Vila věnec fijalový a propletala ho rozmarýnem. Přišeltě k ní její milý a ptal ju o věnec fijalový. 1) Já ti nesmím věnec dáti, lála by mně moja stará máti. Dyž ti bude máti láti, šak ty možeš se mnú vandrovati. Dybych s tebú vandrovala, kam bych já ty svoje husy dala? Pusť husičky po vodince, ony poplovú k tvojí matince. 2) Starší husa zakýhala 3) a její mamička zavolala: 4) Kýhaj, huso, ešče více, kam se nám poděla pastevnice? Pastevnice vandrovala a vás smutné samy zanechala. 5)
[: Pošla Anička na trávu :] pod vinohrady dozadu. Ej, nadešla tam Janíčka, on tam napásal koníčka. Poslal Aničku pro kosíř, že jí travěnky nakosí. 1) Jak jí travěnky navázal, hned sa Andulky vyptával: Pověz, Andulko má milá, keréhos měla frajira? Ach, neměla jsem žádného, tebe, Janošku, samého. Ach, pověz, pověz po druhé, alebo s tebú zle bude. Ach, neměla jsem žádného, tebe, Janošku, samého. Ach, pověz, pověz po třetí, než ti hlavěnka odletí. Ach, neměla jsem žádného, tebe, Janošku, samého. Vytáhl z pošvy šavličku, uťal Andulce hlavičku. Zavázal 2) jí ju ručníčkem: tu běž, Andulko, chodníčkem. Jaké je moje chodění, dyž je hlavěnka na zemi. Kady Andulka vedena, všady fialka červená.
[: Přeneščasná cizí máti, :] nemožu jí vyhověti. Dosť sem skoro ráno vstala, do dňa šaty ozvařela. Ozvařela i oprala a na plot jich vyvěšala. Když matička ráno vstala, hned nevěstu fackovala. Cos, nevěsto, cos dělala, že po tobě neznat děla? Šla nevěsta ven, plakala, milému to žalovala. Seber, milá, své šatečky, půjdem od té zlé mamičky. V cizím kraji, v neznámosti, tam nás Pámbů neopustí. 1) Štyry míle vandrovali, slova k sobě nemluvili. Až na jedné dolinečce promluvil milý k milence: Tu si, milá, tu si sednem, odpočinem si pod stínem. A když sobě odpočali, přece vandrovat museli. Dyž pátú dovandrovali, zase k sobě promluvili: Ustel, milá, postel bílú, ponocujem si tu chvílu. Kerak bych já postel stlala? Peřin sem si nenabrala. Široký list jabloňový, ešče širší jaborový. 2) Jabloňovým si ustelem, jaborovým se přikryjem.
Na tem dole, na podole, šohaj dívča odluďuje. Tak ju dlúho odluďoval, štyry míle zavandroval. Štyry míle vandrovali, slova k sobě nemluvili. Až na pátú vandrovali, slovo k sobě promluvili: Vím já jednu dolinečku, v tej dolince studenecku. Tam si, milá, spočineme, chleba, sýra posvačíme. Tak si oni spočínali, až večera dočekali. Stel, má milá, bílé lože, už to jináč byt nemože. Z čeho bych ho smutná stlala? Peřin sem si nenabrala, doma sem jich nenechala. Přeneščasné vydávání, dyž otca, mateře néni. Dyby otec, máti byli, peřin by mně nadědili. Široký list malinový, ešče širší kalinový. Malinovým usteleme, kalinovým odějeme. Dyž přijeli na půl cesty, na to ostrozské podměstí: Shoď mia, milý, shoď mia s mosta, ať sem já tej hanby prosta. Pochovaj mňa pod kopeček, pod ten zelený háječek. Postav na mňa máj zelený, aby bylo na znamení. Já sem si ťa na to nevzal, abych ťa s mosta shazoval. Ale sem si ťa na to vzal, abych ťa věrně miloval.
Při jednej dolině větr profukuje, při druhej dolině snížek poletuje. Při třetí dolině vdova dům buduje, vdova dům buduje, kolem ho cifruje. Jedú Turci, jedú, před domem stanuli, před domem stanuli, na vdovu volali. Vdovo, milá vdovo, zanech budování, zanech budování a povandruj s námi. 1) Pane, milý pane, já bych vandrovala, kam bych děla dítky, ubohé sirotky? Jedno daj do škole, budeš mět školáka, druhé daj do dvora, budeš mět dvořáka. 2) A tú třetí Anku, tu si daj do zámku, tu si daj do zámku, budeš mět hajtmanku. A to štvrté, malé, to s sebú vezmeme, to s sebú vezmeme, až povandrujeme. Děti, moje děti, ostávajte s Bohem, ostávajte s Bohem, už já povandrujem. Mamičko má milá, daj nám groš lebo dva, daj nám groš lebo dva, kúpíme si chleba. Děti, milé děti, pod ploty sedajte, pod ploty sedajte, chleba si pytajte. Dyž k horám dojeli, syn sa jí rozplakal, syn sa jí rozplakal, pán sa jí rozhněval. 3) Vdovo, milá vdovo, s dětma sem ťa nebral, než sem ťa bral samu za svú věrnú ženu. 4) Vdova nemeškala, březu ohýbala, vintušku vázala, syna do ní kladla. 5) Synu, milý synu, dyž bude pršati, to ťa bude, synu, máti napájati. Dyž bude, můj synu, snížek poletovat, to ťa bude, synu, máti nakrmovat. Dyž bude, můj synu, listeček padati, to ťa bude, synu, máti odívati. Dyž bude, můj synu, vycházet hvězdička, ty budeš mysleti, že ide mamička. Dyž bude, můj synu, vycházet měsíček, ty budeš mysleti, že ide tatíček. Dyž bude, můj synu, větříček fúkati, to ťa bude, synu, máti kolébati. A dyž už zajeli za ty třetí hory, Turek sa ohledl, na vdovu pohledl: Vdovo, milá vdovo, cos to udělala? Dy’s svoje sirotky v světě zanechala. A dyž už zajeli za hory daleko, teprv milú vdovu bolelo srdéčko. Bolelo, bolelo nad dětma jejíma, srdečko v ní puklo nad dětma drobnýma.
[: Vandrovali tři pěkní mládenci, vandrovali v cizí kraj. :] Stavěli se v tem starém Bušíně, u Marušky na víně. Ptáme se tě, má pěkná Maruško, po čem víno nalíváš? Já nalívám za štyry grécary, za dva groše, nic jinač. Vandruj s námi, má pěkná Maruško, vandruj s námi v cizí kraj. Počkéte mě, tři pěkní mládenci, až dítě ukolíbám. Počkéte mě, tři pěkní mládenci, až dítěti piti dám. A dyž přišli do černýho lesa, Maruška se vohlíží. Ptáme se tě, má pěkná Maruško, po čem ty se vohlížíš? Je mně líto dítěte malého, co na kolíbce leží. Dy’s ty chtěla dítě lítovati, neměla’s s námi jíti. Hned Marušku mezi sebe vzali, na kusy roztrhali. Tu máš, Maruško, za tvé nalívání, chudých lidí klamání.
Na jednej dolině snížek poletuje, na druhej dolině vdova dům buduje. Vdovo, milá vdovo, zanech budování, zanech budování a povandruj s námi. Jak bych já ubohá s vámi vandrovala, komu bych ubohé sirotky nechala? Jedno daj bratrovi a druhé švagrovi, a to nemluvňátko povandruje s námi. A dy sú přijeli prostřed bílej hory, Turek jí povídá: Nebral sem tě s dětmi, než sem tě vzal samu za poctivú ženu. Máti nemeškala, bučí zohýbala, vintušek vázala, synáčka tam dala. Dyž bude, synáčku, větřícek fúkati, tenkrát sobě mysli: Kolíbá mě máti. Dyž bude, synáčku, snížek poletovat, tenkrát bude tebe máti nakrmovat. Dyž bude, synáčku, deščíček pršeti, budeš sobě myslet: Napájí mě máti.
Přišla mně hodinka s půlnoci novinka, že moju milenku chytila hodonka. Půjdu jí na léky do tej apatéky. Už moju milenku do šatů oblekli. Do šatů oblékli a do truhle dali, už moju milenku včerá pochovali. Dyž ju pochovali, tož mně povídali; to moje srdenko těžce zarmútili.
[: Putovali hudci, :] [: tři švární mládenci. :] Putovali polem, rozmlúvali spolem. Uhledli tam dřevo, dřevo jaborové, na husličky dobré. Poďme my ho sťati, huslí nadělati. Budú z něho, budú troje husle hlasné. Ponýprv zarubli, dřevo zesinalo. Po druhé zaťali, dřevo zaplakalo. Po třetí zaťali, dřevo promluvilo: Nerúbejte, hudci, přešvární mládenci. Nejsem já to dřevo, jsem já krev a tělo. 1) Kořen vykopejte, otci mě dodejte. Otcovi na radosť a matce na žalosť. Ta mě zaklnula, dyž sem vodu brala. Ostaň, dcero, ostaň, jaborem vysokým, listečkem širokým. O, neščasná máti, kerá klne děti.
Stála svadba, stála do bílého rána, v pondělí celý deň, celý boží týdeň. Ty družbo nejmladší, pro Boha tě prosím, neukládej mě s ním, lebo umřit musím. Bys také umřela, ty s ním spáti musíš. Bože můj, Otče můj, k čemu ty mě nutíš! Dyž je ukládali, jemu přikázali, aby se jí netknul, až právě v půlnoci. Dyž bylo v půlnoci, k dvanásté hodině: Obrať se, ty milá, pravým líčkem ke mně. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Pravím ti po druhé, obrať se ty ke mne tym líčkem červeným, červeným a bílým. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Pravím ti po třetí, obrať ty se ke mne tym líčkem červeným, červeným a bílým. Já se neobrátím, svej krásy neztratím, krásu bych ztratila, pannú bych nebyla. Za klobúček sáhnul, ostrý mec vytáhnul, svojí nejmilejší do srdečka bodnul. A ráno, raníčko, ženky se schodily, jeho nejmilejší snídaní strojily. Ach, ženky, ženičky, snídaní nestrojte, mojí nejmilejší košulenku šijte, a mi viset dejte. *) Její milá máti do komory vkročí, svoje bílé nohy všecky v krvi zmočí. Bože můj, Otče můj, co sem udělala, že sem svú dcerečku na ten snub nahnala! A hosti se ptajú, jaký šat jí dajú? Nedejte jí ženský, dejte jí panenský.
Starý mladé nic nevěří, zaléhá jí ode dveří, ahaha, ahahú, ode dveří. Pusť mě, starý, ven z komory; co mne ta hlavěnka bolí! Vylehni ven z okenečka, ochladí se tvá hlavička. Jaké je to ochlazení, dyž tu néni potěšení! Vzala klíče od sednice; bolí mě hlava velice. Ze sedničky vykročila, devět plotů přeskočila. Ten desátý byl vysoký, tam byl synek černovoký. 1) Od večera do svítání tam se spolu milovali. Běž, milenko, ke starému, chýlí se ke dni bílému. Kdes, Aničko, kdes ty byla, že si se tak urúsala? 2) A já sem byla v kostele, modlila sem se za tebe. Za tvé staré šediviny, aby na světě nebyly.
Šel dudáček hráti na hody [: a padl pozpátek do vody. :] Černovoký děvče pravilo, že dudáčka plynót vidělo. Poběhnite, lidi, s hákama, vytáhnem dudáčka s dudama. Dyž sme tě, dudáčku, vytáhli, ničky nám zadudáš na dudy. Jak pak na ty dudy zadudám, dyž sem ješče vínka nebumbal? Až se já vínečka nabumbám, potom vám na dudy zadudám.
Šeltě pan Trum 1) na procházku [: na zelenó lóku. :] Šel, nadešel tam děťátko, malé pacholátko. Dítě rostlo, až dorostlo. Dyž mu sedm let bylo, do školy chodilo. Nadávali mu ve škole: Ty nejsi od nas pachole, ty si nalezené na lóce zelené. A dyž přišel dům, povídal: Já sem nalezené na lóce zelené. Dejte mně knížky pod pažo, krajíček pod druhó, abych měl na stravo. Šel, nadešel tam chalópko, v ní rychtář s rychtářkó. Ach, boche, boche na dveře, matičko, otevře! Počké, počké chvílenečko, já vařím kašičko. Mám já dítě, je hrubě zlý, je hrubě šklibavý. »A já je budu kolíbat, jemu pěkně zpívat.« Na kotle kašu vařila, nasytit nemohla. Dvanást kráv mu podojila, napojit nemohla. Zatoč se, ďáble, kolečkem, vyleť vokynečkem. Šak už ses dost nakolíbal, mé matičky nasužoval. Ďábel kolečkem zatočil, vokýnkem vyskočil. Dvanást kotóčků vyrazil, třinástý narazil. To máš, matičko, znamení za tvý vychování.
Stojí limba, stojí listu širokého. Pod ňó hrá děťátko, malý nebožátko. Tak tam dlóho hrálo, až se rozplakalo. Šlo, nadešlo žlíbek, na něm byl krchóvek. Hrobaři, hrobaři, kde má matka leží? A tvá matka leží třetí ode dveří. Dítě nemeškalo, na krchov běželo. Třikrát hrob obešel, anděl k němu přišel. Vzal ho za ručičku: Tady máš mamičku. Dítě na hrob padlo, žalostně plakalo. Má mamičko, staňte a mě politujte. Jak pak já mám státi? Mám na sobě škřutí. K tomu ješče kameň, jdi dom s Pánem Bohem. Já škřutí odházím, kamení odvážím. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinó mamu. Co je po té matce, dyž není od srdce. Dyž má chleba dáti, třikrát jé obrátí. Ukrojí krajíček, hodí pod stoleček. Dyž mám jít k obědu, pošle mě pro vodu. Dyž mám jít k večeři, pošle mě za dveři. Dyž košulku pere, div mě neprokleje. A dyž mě oblíká, všudy mnó namýká. Tu máš, dítě, klíčky od malé truhličky. Vem si tam tu róchu, dej ušit košulku. Dyž tě budó bíti, přiď mně povědíti. Já tam na ně přindu, obóm hlavu strhnu. Tebe vezmu k sobě, budem spolu v hrobě. Dyž byla večeře, klube, klub na dveře: Poď, dítě, otevři. Dítě nemeškalo, otevřit běželo, nic tam nevidělo. Ty neščasný taťku! Což sem tě prosila, dy sem umírala: Neubližuj dětóm, ubohým sirotkóm. Dyž pryč odcházela, otci hlavu strhla, macoše uryla.
Stojí limba, stojí listu širokého. Pod ňó hrá děťátko, malý nebožátko. Tak tam dlóho hrálo, až se rozplakalo. Šlo, nadešlo žlíbek, na něm byl krchóvek. Hrobaři, hrobaři, kde má matka leží? A tvá matka leží třetí ode dveří. Dítě nemeškalo, na krchov běželo. Třikrát hrob obešel, anděl k němu přišel. Vzal ho za ručičku: Tady máš mamičku. Dítě na hrob padlo, žalostně plakalo. Má mamičko, staňte a mě politujte. Jak pak já mám státi? Mám na sobě škřutí. K tomu ješče kameň, jdi dom s Pánem Bohem. Já škřutí odházím, kamení odvážím. Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinó mamu. Co je po té matce, dyž není od srdce. Dyž má chleba dáti, třikrát jé obrátí. Ukrojí krajíček, hodí pod stoleček. Dyž mám jít k obědu, pošle mě pro vodu. Dyž mám jít k večeři, pošle mě za dveři. Dyž košulku pere, div mě neprokleje. A dyž mě oblíká, všudy mnó namýká. Tu máš, dítě, klíčky od malé truhličky. Vem si tam tu róchu, dej ušit košulku. Dyž tě budó bíti, přiď mně povědíti. Já tam na ně přindu, obóm hlavu strhnu. Tebe vezmu k sobě, budem spolu v hrobě. Dyž byla večeře, klube, klub na dveře: Poď, dítě, otevři. Dítě nemeškalo, otevřit běželo, nic tam nevidělo. Ty neščasný taťku! Což sem tě prosila, dy sem umírala: Neubližuj dětóm, ubohým sirotkóm. Dyž pryč odcházela, otci hlavu strhla, macoše uryla.
Osiřelo dítě o půl druhém létě. Přišlo do rozumu, ptalo se na mamu. Tvá matka umřela, dnes rok pohřeb měla. Můj zlatý tatíčku, ukažte stežčičku. Jdi tam tó stežčičkó, svítí tam slunýčko matce na srdéčko. Děvče hned běželo, matce na hrob padlo. Má matičko, vstaňte, chlebička mně dejte. Běž, dceruško, domů, máš tam jinó mamu. Což je po té mamě, dyž ona mně bije. Dyž mně chleba dává, zlým mě odevzdává. Má mamičko, vstaňte, hlavičku mně češte. Běž, ty dítě, domů, máš tam jinó mamu a t. d.
Šlo děvčátko pro vodu, pro voděnku studenú. Došel pán, rozbil žbán, trala, trali, rozbil žbán. Děvče hned nemeškalo a za pánem běžalo: Dyž jsi pán, zaplať žbán. Nestaraj sa, děvče ty, škoda sa ti zaplatí; za ten žbán dukát dám. Děvče dukát nechtělo, jenom žbána želelo. Dyž jsi pán, zaplať žbán. Nestaraj sa, děvče ty, škoda sa ti zaplatí. Za ten žbán dům ti dám. 1) Děvče domu nechtělo, 2) jenom žbána želelo. Dyž jsi pán, zaplať žbán. Nestaraj sa, děvče ty, škoda sa ti zaplatí. Za ten žbán sebe dám. Děvče hned dom běžalo a na máti volalo: Ráda jsem, našla jsem. Ztratila jsem, našla jsem, rozbila jsem, ráda jsem. Za ten žbán pána mám.
U Krakova na dolině pase dívče vrané koně. Přišel k ní šohaj z Krakova, zajal jí koně do dvora. 1) Dávala mu tři dukáty, 2) dva stříbrné, jeden zlatý: 3) Nechaj, švarné děvče, sobě, zítra večír přijdu k tobě. Chceš-li ty k nám chodívati, mosíš dobrý pozor dati; 4) naša mama zticha 5) spává, ona dobrý pozor dává. 6) Stávaj, starý, stávaj hore, kdosi u naší dcery je. Než starý z postele skočil, šohaj oknem ven vyskočil. Ven vyskočil a zavískal a děvečce ruku stískal; ostávaj tu s Bohem, milá, já mládenec, a ty jiná. Jak pak bych já jiná byla, sak sem s tebú málo byla. Dyby bylo půl hodiny, nejmenuj se mezi panny. Dybys měla na tisíce, nebudeš ty pannú více; a já jenom dva grýcary, přece budu šohaj švárný. Pusť pérečko 7) po tej vodě, půjde-li ti po svobodě; bude-li ti k vrchu plyvať, budeš v našem domku bývať. Dyž to pérko namáčala, do voděnky ho házala: Plyvaj, mé perečko, do dna, abych byla vínka hodna. 8)
Uliana, krásná panna, také-li by si mě vzala? 1) Ráda bych si tebe vzala, dybych pro bratříčka směla. Umoř bratra, vezmi si mě, budeš míti ščestí ze mně. Jak bych já ho umořila? Dyť sem se to neučila. 2) Di do lesa višňovýho, najdeš hada jedovýho. 3) Uvař mu ho v sladkým mlíce, on ti skoná po hodince. 4) Už bratříček z lesa jede, přeneščasný dříví veze. 5) Hned mu vrata otvírala a koničky odpříhala. Poď, bratřičku, poď k snídaní, máš rybičky přichystaný. 6) Co pak só to za rybičky? Žádná nemá své hlavičky. Hlavičky sem zutínala, sama sem jich posnídala. A dyž první kósek snědl, hnedka jako stěna zbledl. 7) Di, sestřičko, dones vína, už mně mé srdce zemdlívá. 8) Sestřička hned nemeškala, z luže vody mu nabrala. 9) Pi, bratřičku, šak je dobrý, z plnýho sudu nabraný. 10) Dé mně, sestro, dé peřinko, ať položím svó hlavěnko. Donesla mu tvrdé kameň: Spi, bratřičku, tade na něm. 11) Už sem bratra votrávila, tvé srdečko zaslóžila. Dones, milá, tvrdé kameň, já rozdělím srdce na něm. Bratřička sem votrávila, a tebe sem nedostala. 12) Bratřičkovi už zvonijó, Uliánku podpalujó. Bratříčkovi odzvonili, Uliánku podpálili.
[: Za Verónó, za tém kopcem :] stojí Francóz se svým vojskem. Cisař pán tam na něj táhne, že ho se svým vojskem zajme. Dyž viděl, že nic nespraví, poslal psaní do Moravy. Do Moravy na ty pány, aby lidi přichystali. Koničky jim vobsedlali a do vojny vodeslali. V tem hósovským šerým poli, tam na vojnu verbovali, po vraném koňu dávali. Dyby mně kdo koňa sedlal, taky bych se na vojnu dal. Krásná panna nemeškala, koníčka mu vobsedlala, do vojny ho vodeslala. A když ho tam vodsílala, přežalostně zaplakala. Neplač, sestro, neplač vo mně, za dvě leta přijdu k tobě. Dvě leta už pominula, sestra bratra neviděla. A dyž bylo po té vojně, komendanti vedó koně. Vyšla ti tá krásná panna, komendanty přivítala. Vítám vás, vy milí páni, je-li bratr mezi vámi? Tvůj bratřiček leží v poli, má noženky na dvě půly. Vraný kůň stojí u něho, hrabe nohó, žaluje ho. Stávej, stávej, můj patróne, dávej obrok, seno moje. Dokud můj pán na mně sedal, dycky sem se dobře míval. 1) Včilka můj pán leží v poli, roznesó ho černý vrany. 2)
[: Vím já jednu hospodu, :] je z kameňa bramoru. 1) Je tam hospodská mladá, víno, pivo nalívá. Jedó tam tři pánové, překrásní rytířové. Hej, hospodská, hej, mladá, nalejte nám más vína. 2) Hospodská jim nalívá, po Kačence posílá. Kačenka víno nese, až se jí ruka třese. Netřese se od žbánů, než od zlatých prstenů. Hej, hospodská, hej, mladá, je-li tato dcera tvá? A to néni dcera má, to děvečka služebná. 3) Za tři míry semena od formanů kópená. 4) A když bylo s večera, hospodská na ňu volá: Jdi, Kačenko, postel stlat, ti pánové pudó spat. Co pak je to nového? Sedum let sem slóžila, postýlky sem nestlala. Kačenko, neodmlóvej, co ti kážu, to dělej. Jak Kačenka pokročí, rytíř za ňó poskočí. Ne tak, ne tak, rytíři, já sem z rodu dobrého, z rodu tobě rovného. Dyž si z rodu dobrého, pověz ty mně z jakého? Jsem krále Insperského vlastní dceruška jeho. Dyž si jeho dceruška, vlastní moja sestřička. 5) Sedum let sem tě hledal, co sem s koňa neslízal. A jak sem s koňa slezl, hned sem tebe nalezl. A když bylo za rána, na Kačenku volala: Staň, nevěsto ospalá, na kravičky nedbalá. Žádná vaša nevěsta, a moja vlastní sestra. 9) Poď, Kačenko, k placení, za sedum let slóžení. Sto tolarů jí dala, že jí dobře dělala, ešče pro ňu plakala. Stup, Kačenko, na kameň, a z kameňa na střemen, ze střemena na můj kůň, pojedeme, kde náš dům. Dyž přijedem k mateři, stup, Kačenko, za dveři a ja pudu k mateři. Co bys, matičko, dala, bys o dceři věděla? Dala bych všecko zboží, bych věděla o dceři. Nedávej všeho zboží, podívej se za dveří.
U súsedů za dveřama stojí lože s peřinama. Na tom loži Janko leží, porúbanú hlavu drží. Drží, drží, podržuje, drahú masťú pomasťuje. Běž, milenko, pro šátečku, uvaž mú hlavěnku těžkú. Hned milenka, hned běžala, najdražsí šátek vybrala. Ty mně, Janko, ty mně umřeš, mé srdenko zarmucuješ. Dyž já umřu, bude jiný, ešče budu ležat v síni. Dyž ja umřu, tož tam budu, daj malovat zlatem truhlu. Na tej truhle slovo Boží, by věděli, kdo tu leží. Leží, leží můj Janíček, mého srdca milovníček.
Z jednej strany Dunaja [: Jan koně napájá. :] Z druhej strany Dunaja Durna ruce myje. Ach, Durničko, Durno má, máte ruce bílé; komu vy jich podáte, tomu budú milé. Komu bych jich podala, chybě, Janko, tobě? Přijdi zítra večer k nám, a já ti jich podám. A já večer nepřijdu, z večera bývá tma. Já ti rožžu svíčečku naprotivaj okna. Než svíčečku zažžela, Janka voda vzala. Ach, rybaři, rybaři, vytáhněte rybu mému srdcu libú. Jak ponajprv zatáhli, rybičku vytáhli. A to néní ta ryba, mému srdcu libá. Jak po druhé zatáhli, Janoška vytáhli. A to je to ta ryba mému srdcu libá. A co je mně už po ní, dyž už néní živá. Měla Durna dva nože, oba metalové; jedným hrobek kopala, druhým sa probodla.
Z jedné strany Dunaje Dorna nohy myje; z druhé strany Dunaje Ján napájí koně. Ach, má milá Dorničko, bílý nohy máte: Což je tomu přeblaze, za kém pokráčáte. Ach, má milá Dorničko, černý oči máte. Což je tomu přeblaze, za kém pohlédáte. Ach, má milá Dorničko, bílý ruce máte; což je tomu přeblaze, komu je podáte. Ach, můj milý Janíčku, přijdi ty dneska k nám, tobě já jich podám. Ach, má milá Dorničko, bévá tma z večera, Donaj je hlyboká. Ach, můj milý Janíčku, já zažnu svíčečku proti okýnečku. Až ty Donaj přeplyneš, já podám ručičku. Dorna svíčku zažala, Ján po vodě plyvá. Ach, maměnko má milá, puste mě z hradu ven, ztratila sem prsteň. Já tě nepustím z hradu, sama ti proň půdu. Dorna z hradu vyběhla, k rybářom běžela. Ach, rybáři, rybáři, chyťte mi tu rybu mému srdci libú. Rybáři sak zatáhli, rybičku vytáhli. Ach, to není ta ryba, mému srdci libá. Po druhý sak zatáhli, Janíčka vytáhli. Ach, to je ta ryba, mému srdci libá. Ach, což je mně už po ní, dyž už néní živá. Měla milá dva nože, oba metalové. Jedném hrob ukopala, druhém se zabila: Kdo tu půde, pojede, každé si zpomene! Ach, tu leží Dornička, panská služebnička, vedle leží Janíček, panské služebníček. Zhynul milé pro miló, milá pro milého. Ostali tam obá dvá jeden pro druhého.
[: Žalo dívča, Žalo trávu :] nedaleko Velehradu. 1) Mladý pán sa z okna dívá, pro její krásu omdlívá. 2) Širuj, kočí, širuj koně, pojedeme v čiré pole. Přes to pole, přes široké, najdem dívča černooké. Dyž na tu lúku přijeli, na děvčátko zavolali. »Kdo ti kázal trávu žati? Musíš za to základ dati.« Kázali mně otec, máti, ti mia budú vymlúvati. Co ty, dívča, co ty nám dáš, dyž ty tu trávu kosíváš? Dávala jim srp, plachtičku; ej, my chceme tvú ručičku. Jak bych já vám ruku dala? Já su dcera pastýřova. Třeba si ty pastýřova, sedaj s námi do kočára. Jak do kočára sedala, k Velehradu pohlédala. 3) Co ty, dívča, sa ohlédáš, zdáli ty tam někoho máš? Já pohlédám k Velehradu, mé sestřičky tam smítajú. 4) Mladší sestra povazuje, starší za ňú prozpěvuje. Mé sestřičky, s Pánem Bohem, ej, já musím s tímto pánem. Ani sem sa nenadála, že bych měla muža pána. Já sem sa také nenadál, že bych sobě pastýřku vzal.
Třeba sem bledúčká, bledušenká, bledá, přece mě maměnka ledakemu nedá. Oni mě nenašli na žádném smetisku, aby mě dávali starému chlapisku. Dali by mě, dali za chlapa starého, bylo by mi haňba sedat vedle něho. To staré chlapisko jak stará halena, dyž se ňú přikryje, přece je ti zima. To staré chlapisko, jak staré grnisko, može ním povorat kde keré strmisko. Vdovcovi starému smrdí brada vínem, a mladý šohajek voní rozmarýnem. Vdovca bych nechtěla, nebo bych se bála, že by ta nebožka za dveřama stála.
[: A když přijde na jaro pohoda, :] přiď, synečku, přiď do vinohrada. Navoňaš se kvitka voňaveho, napatřiš se lička červeneho. Ach, což je mi po tej červenosti, dyž ja nějsem u tebe v milosti. Přiď ty edem, můj synečku, ku mně, spatříš pěkny rozmarijan u mne. Poručím tě Panu Bohu i s nim, spatřil sem tě v zahradečce s inšim. Nědivaj se, můj synečku, temu, trefi se to i tobě samemu. Trefi se to i panně ve zlatě, ně tak, Bože, chudobnej sirotě. Dybys byla chudobná sirota, nenosila bys řetazy ze zlata. Nosila bys patěrečky drobne, jako nosa děvečky chudobne.
Za našimi humny, za našum stodolum pleje dzěvče len; přijelcě k ni prošvarny šohajek, přejel ji přezeň. Pomož tobě Pan Bůh, ma mila dzěvucho, jak ty pleješ len. A dajž to Pan Bůh, můj mily synečku; nějedz mi přežeň. »A ja něpojedu, ma mila dzěvečko, slub mi moju być.« A co bym ja tobě slubovala? Něumim robić. »A dosci to jest ta robocička, dyž ty pleješ len.« A ledva mne ta moja macička, vněvolila ven.1) A ohledni se, ma mila dzěvucho, na haj zeleny! Kyj dubovy a makytovy nauči robić. Skoro by toto, můj šohajku, bylo, ešče němaš nic, a už by si se nade mnu potřisal, že mne budzěš bič.2)
A ten celý týdeň, jak já mám smutný deň! Nevidím synečka celý boží týdeň. Dyž přijde neděla, ta je mně veselá, uhlednu synečka jďa do kostela. Ty zašovské zvony, ony pěkně zvoní, na horním pavlači rozmarýnek voní. Na horním rozmarýn, na dolním hřebíček, na prostřed kostela švárný šohajíček.
A v tej našej zahradecce stoji sucha jedla; [: něbuděš ty, děvče, moja, :] ež se rozzeleňa. Kerak se ma rozzeleňať, dyž je suchy kořen? Něnis mne ty, můj synečku, něnis mne ty hoden. Do tej našej zahradečky naseju si osti, aby mi už pominuly po milem tesknosti. Tesknosti mne pominuju, žalost mi nastava; ach, měla jsem ja synečka, už mne zaněchava.
Co je mně po tobě, že ty chodíš ke mně, dyž ťa mé srdečko nemiluje věrně. Co je mně do tebe, do tvej pěknej krásy? Já sa jí nenajím, ona mňa nespasí. Nachoď sa k nám, nachoď, ty kyselá pláňko, až sa mně nadhodí to slaďúnké jabko. To slaďúnké jabko do truhly si skovám, tu kyselú pláňku kamarádkám rozdám.
Zpívala bych sobě, ale hrubě nesmím, dyž moje srdenko za milúnkým teskní. Zpívala bych sobě, synečku, o tobě; pomyslela sem si, co je mňa po tobě. Co je mňa po tobě, po tvojej podobě, co mňa do tvej krásy, dyž ty pro mňa nejsi. Pila bych, jedla bych, chleba sa mně nechce, než toho synečka, co je v Novém městě. Vesele, vesele, třeba sa zle děje; srdečko v zármutku, huběnka sa směje. Mé srdenko, srdce, biješ ve mně prudce, ležíš jako skála, dycky bych plakala!
Co je po studýnce, dyž v ní vody néní? [: Jako po panence, :] dyž v ní lásky*) néní. Co je po vodince, co teče kolajó! Jako po panence, dyž mně o ňu lajó.
Co sem sa nažaua, taky navázaua, na miuého roli, až mia huava bolí! Nemíniu’s sa ženit, moheu’s nezačínat, mohli sa mně s tebú ludé nevysmívat. »Jestli to musí byt, že si ťa musím vzít, dyž na ťa pohlednu, dycky ťa budu bit.«
Co ten ptáček jarabáček nad námi lítá? Co to nese za novinu, že nic neříká? Nese, nese novinečku, ale takovou, že mi ze všech nejmilejší chodí za jinou. Dyž si chodí, ať si chodí, já o něj nedbám, pro něj smutek neponesu, ani ho nemám.
Co to máš, děvečko, co to máš za krásu? Dyž na tě pohlednu, celé se zatřasu. Co to máš, děvečko, co to máš za líce? Dyž na tě pohlednu, zabolí mě srdce. Co to máš, děvečko, co to máš za ruce? Dyž za tebó přindu, domů se mně nechce. Co to máš, děvečko, co to máš za pasem? Červené šáteček, vyšité harasem. Co to máš, děvečko, co to máš za ňadry? Dvě červený jabka, aby mně nezvadly.
Číž to pachole po vsi chodí [: a dobré lidi :] ze sna budí? A čí by bylo? rychtářovo; chodí pod okenko Tomečkovo. Tluče na okno i na dvéři: Pod mi, má Františko, poď, odevři. Nač bych já tobě otvírala? Dyž tebe miluje panna jiná. Mně nemiluje žádná inší, leda ty, Františko nejmilejší.
Červená růžičko, proč se nerozvíjáš? Falešný synečku, [: proč k nám nechodíváš? :] »Dybych já k vám chodil, ešče bys plakala, červeným šátečkem oči utírala.« Proč pak bych plakala, dyž mě nic nebolí? Milovali sme se jako dvá holubi. Jako dvá holubi, jako dvě hrdličky, dávali sme sobě falešné hubičky. Falešný šohaju, jako falešný klíč, neodemkneš ty mně mého srdečka víc. Falešný šohaju, falešná tvá láska, nebudu ti věřit, až bude ohláška. Až bude ohláška na vážanské faře, až nám ten pan falář štóló ruce sváže.*) Až ručenky sváže, až nás spolu sezdá, teprv budu věřit, že budu žena tvá.
Kamarádko spravedlivá, tvůj milé za mnó chodívá. A já nevím, mám-li ho chcet lebo s tebó za dobry bet. Dělé sobě, jak se ti zdá, kamarádko spravedlivá. Dyž nevidím, nic neříkám, a dyž vidím, smutně vzdychám. Chodí zhůru, chodí dolů, okolo našeho domu. A na mně se nepodívá; to je lítost, sestro milá!
Ej, sivé voly, sivé voly, co mě hlavěnka [: tuze bolí! :] Ej, bolí, bolí, pobolívá, že mně děvčinka vypovídá. Ej, dyž vypoví, bude jinší, bude děvčinka upřímnější. Ej, dyž vypoví, bude jiná, bude děvčinka bohumilá.
Dyž já si zazpívám na věterském poli, můj hlásek udeří na lovecké zvony. Na lovecké zvony, na ty bílé domy, na ten nejbělejší, kde je nejmilejší. Dyž já si zazpívám za humnem na mezi, můj hlásek udeří milému do dveří. On ide k večeři, okenko otvírá: Poslyšte, mamulko, galanečka zpívá. Zpívá, synku, zpívá, šak ví pán Bůh kerá. To mamulko zpívá má galanka věrná.
Falešné synečku, ty mě rmótíš! Ty mně to srdečko darmo trápíš! Dříve’s mně sliboval, že budu tvá, včilka mně povídáš: Néni možná. »Dyž sem si tě nevzal za ženičku, vyvolím si tebe za družičku.« O to ti, můj milé, nebudu stát,1) nemohla bych pro plač věnců podat,2) Pro plač věnců podat, před kněza jít, pro falešnó lásku3) musím umřít. O to jenom prosím, šohajíčku, při mém umíráňó rozži svíčku!4) O to tebe prosím, bys při mně stál, mý bledý vočenka zaklačoval.
Ja, co sa stalo ten týdeň nového, rozhněvala sem si svojeho milého. Rozhněvala sem si pro jedno slovečko, že sem mu neřekla, jdi s Bohem, srdečko. Ja, hněvaj ty sa třeba celý týdeň, enom sa nehněvaj, dyž přijde krajní deň.
Karlovické hatě na vodě, na blatě, nemožu zapomnět, šohajínku, na tě. Bodaj tě, šohaju, bodaj tě nebylo, co by mé srdenko na tě nemyslilo. Zapomeneš na mně, mé srdenko, snadně, dyž su u muziky, nepohlídej na mně. Jak bych zapomněla, na tvé sladké slova, co sme rozprávěli v našem humně stoja?
Jak je mně, tak je mně, šak mně dobře néní, když k nám nesmí chodit moje potěšení. Moje potěšení, můj věrný syneček, nesmí on šlapávat k našemu chodníček. Můj starý tatíčku, pro Boha vás prosím, dovolte si mně vzít, co v svém srdci nosím. Sami ste si vzali, co sa vám lúbilo, mně si nedáte vzít, co by mia těšilo. Dolina, dolina, co je po dolině, dyž sa my, šohajku, rozejít musíme. V dobrém sme sa sešli, v dobrém sa rozejdem; kerý na kerého spjéše zapomenem? Já bych zapomněla, dybych jenom chtěla, dybych ťa, šohajku, tak ráda neměla.1) Zapomněla bych já, zapomněla lehce, ale mé srdénko zapomenút nechce.
Chceme my sa, chceme, ale potajemně, neznaj sa, děvčico, mezi ludma ke mně. Jak sa nemám znáti, dyž to ludé věďá, dyž tvé černé oči dycky po mně hleďá?
Jaborník, Jaborník, zelený Jaborník, dy sa miuá vydá, kam já budu chodit? Možeš, šohaj, chodit k mojej kamarádce, ona má zelený rozmarýn v zahrádce. Co to za rozmarýn, dyž mi nic nevoní, co mně po panence, dyž k ní chuti néní.
Janku náš, Janku náš, tenkó košulku máš; kdo ti ju vypere, dyž maměnky nemáš? Já nemám maměnky, ale mám panenku, vona mně vypere tenkó košulenku. Dyž mně ju vypere, pěkně ju vyválí, dyž pudu přes pole, každé mě pochválí.
Je cestička ušlapaná pod našém oknem, kdo ju šlapal, než můj milé, dyž mě volal ven; vyvolal mě na rozcestí: Dé ti, milá, Bože, ščestí, hledé si s Bohem. Copak seš te, můj šohaju, v celém světě sám, že já pro tě mé srdenko zarmócený mám? Šak je ješče chlapců dosti, jako na stromečku lestí, co chcó chodit k nám. Dež’s te chodil, můj šohaju, přes zelený háj, jenom ty se na to zpomeň, žes k nám chodíval; chodívals k nám ve dne v noci, šidívals mý černý voči, včiľs mě voklamal. Ach, můj Bože némiléší, co mě mrzí svět, že nemužo, můj šuhajo, na tě zapomnět. Zapomeno, ale těžko, zpomeno se na to všecko, plakala bych hned.
Može tě, synečku, može tě hanba byt, žes ty se naučil za ledačím chodit. Ledaco, ledaco ledačinú bude, a tebe, synečku, předce hanba bude. Chudobná děvečka ta statečku nemá, kde by ho nabrala, dyž rodičů nemá? Třeba sem chudobná, dyž su jen poctivá, ešče milý Pán Bůh pro mne statek chová. Ej, chová ho, chová a i chovat bude, pokud má hlavěnka vínek nosit bude.
Dyby mně tak bylo, jak mně bývávalo, dyž mně to slunéčko jasně svítívalo.
Dyby mně tak bylo, jak mně bývávalo, dyž mně to slunéčko jasně svítívalo. Svítilo mně slunko, bylo naprotivá, už se to slunéčko za hory ubírá. Svítilo mně děvče jak to krásné slunce, ale už nesvítí, odešlo za kopce.
Dyby mně tak svítil, jak mně svítívával, dyž pěkný měsíček naproti bývával. Svítil mně měsíček z hory javorové, ale se zatemnil v síni šohajové. Svítil mi měsíček, hezký šohajíček, ale už nesvítí, zašel za kopeček.
Milo je mně, milo, hore dolů jíti, dyž ze třech okének jasně slunce svítí. Z jedneho slunéčko, z druhého měsíček a z teho třetího švárný šohajíček.
Už mi tak nebude, jak mi bývávalo, dyž mi modré kvítí v zahradě kvítalo. Nebylo to kvítí, bylo to hřebíček, už mě zanechává můj milý syneček.
Už mi tak nebude, jak mně bývávalo, dyž mně to slunéčko jasně svítívalo. Už mně tak nebude, jak mně bylo kdysi, dyž mě nosívával můj koníček lysý. Svítilo mně slunce v malónké chalópce, už mně svítit nechce, nech svítí komu chce. Svítívával mi tam přejasný měsíček, včilé mi zarůstá k mé milé chodníček. Zarůstá, zarůstá drobnó jetelinó, že sem se podíval na děvečku jinó.
Dybys byl k nám přišel, dyž měsíček vyšel, byla bych ti dala do klobóčka višeň. Do klobóčka višeň, do kapce kadlátek, do pravé ručenky vyšívaný šátek.

Pages