Smutný 48/272 | Už jsme všechno dožali ešče máme

7 words

Smutný 48/272 | Už jsme všechno dožali ešče máme (100%)
Už jsme všechno dožali, ešče máme pohanku

Černík 1908 / 307 | Pomož Bože 307 (60%)
Pomož, Bože, prežac, budzeme tam ležač; ležac jako ležac, ale hdo budze žac? Pojme domů račí, velice sa mračí, spadně na nás rosa pri švarném dzievčaci. Pojme, zazpievajme, pole rozveselme; pole je polovo, dzievča šohajovo. Hdo frištuky zaspal, bodaj hoře něstal; my sme nězaspali, my sme hore stali. Už sme sa dožali hájku zeleného, ešče sa dožněme chládku studzeného. Naša paní mladá jako to jabúčko, ona sa prechodzí po zemi lahúčko. Naša paní mladá večere nám hladá, poščává si hrncóv, že má mnoho žencóv.

Galko 1/489 | Nechoď ty, šuhajko, cez pohanku (40%)
Nechoď ty, šuhajko, cez pohanku, veru ťa zabijú pre frajerku. A ja mám frajerku, netajím sa, a ja mám valašku, obránim sa. (a mám tiež valašku, obránim sa)

Sušil 0416 | Laštověnka černý ptok (40%)
[: Laštověnka, černý ptok, :] rono vstovo, švitorovo. Mezi dvěma jedlami mivo ptoček sve chovoni. Pod jednu mo pohanku, pod druhu mo svu galonku.

Sušil 0195 | Byla jedna vdovička (1%)
Byla jedna vdovička, patero dzěci měla, živić jich čim něměla. Dzěci nad ňu plakaly, že by velice jedly. Ach, něplačcě, dzěci me, půjdu ja do švagrovéj. Budu prosić pro Boha, by mi dala kus chleba. Ta ji chleba nědala, a ešče ji vylala. Rob, švagrova, jako ja, to budzěš měć kus chleba. Ona s plačem běžela, k dzětom svym pospichala, všecky je pověšala. *) Jeji brat dom přichodzil a do chleba zakrojil. Jak zakrojil do chleba, to krev z něho běžela. Ptám se cjebe, ženo ma, byl-li tu chudši ež ja? Byla tu tva sestřička, prosila mne pro Boha, bych ji dala kus chleba. Ja sem ji ho nědala, ešče sem ji vylala. By robila jako ja, že budzě měć kus chleba. Na hůru se hnedky bral, štyry pecny chleba vzal, k sestře svoji pospichal. Na, sestřičko, na, moja, bys sirotky živila. Už nic něchcu od cjebe, už jich živi Bůh s nebe.

Bartoš 1901 / 0664 | (1%)
1. Vychází słúnečko z zeľenéj hory, má miłá sa na mne dívá z bíłéj komory. Nedívaj sa, má gaľánko, výjdi ven drobek; a já tobě povím, ze všech néjmiľéjší, co sem já doved. A já tobě povím že sem inde býł, co sem doved, to sem doved, dyž sem zabłúdíł. Dyž zabłúdiłs, tož zabłúdiłs šak tě tam ďách nes. Ešče sem tam nebýł, moja néjmiľéjší, až ponéprv dnes. 2. Płakała žeľeła, dyž prała šaty, že jí spadł do voděnky prstének złatý; proč ty płačeš a naříkáš o prsteň złatý? šak mosíš opustit, ze všech néjmiľéjší, rodiče taky. Miľéjší rodičé nežľi miłovat, maměnka ňa koľébała, dała ňa chovat, posteľenku zbudovała, dała ňa nosit, mosíte młádenci, . . věrní miłovníci, rodiče prosit. Než bych já za tebe rodiče prosíł, rači bych já na svém bočku šabľenku nosíł, ja, šaľenku na svém bočku a i patrontáš, už ně, má gaľánko, mé drahé srdenko, víc nezuhľídáš.

Erben 9/012 | Starala's se matko má! (1%)
Starala's se, matko má! kde mi pán Bůh místo dá: na Obděnském hřbitově je, matičko, místo mé! Na hřbitově za stěnou tam mi postel ustelou; místo peřin prachových dají třísek borových. Ti Obděnští zvoníci, to jsou slavní mužici: ti mne budou pěkně hrát, a já budu tvrdě spát. Kdyby hráli sto hodin, už se více nezbudím; kdyby hráli ještě víc, všecko není plátno nic! Starala se matka má, kde mně pán Bůh místo dá. Na Oujezdském hřbitově mám já lůžko hotové. Místo peřin prachových trochu třísek borových. Místo vrchní peřiny trochu písku a hlíny. Žáci budou zpívali a přátelé plakali. Zvony budou pěkně hrát a má hlava bude spát. Kdyby hrály sto hodin, já se smutný nezbudím. Kdyby hrály i dvě stě – už je duše na cestě.

Sušil 1631 | Ta brněnská brána (1%)
Ta brněnská brána kolem malovaná, poď ňú sedí mamka ceuá upuakaná. Došeu k ní syneček, ruce jí podává: Nepuačte, mamičko, šak je to svadba má. Nepuačte, mamičko, nepuačte vy toho, šak ta moja svatba nekoštuje mnoho. »Co je to, synáčku, co je to za svatba, a že na ní néni žádná rodina tvá.« A ten starý rychtář a ten je ten můj svat, tak mňa dau on svázat, jako šibenca kat. Tolé mně dau družbů, všecek sem sa strápiu, ešče mně povídau, abych sa nevrátiu. Nepuačte, mamičko, už je všecko darmo, musím mašírovat večer lebo ráno. Už tambor bubnuje, šohaj maširuje, ta jeho mamička ruce zauamuje. Ruce zauamuje, za svoju huavičku; komu mia tu necháš, chudobnú mamičku.

Bartoš 1901 / 0783 | Sluníčko jož záchází (1%)
Sluníčko jož záchází, měsíček vechází, má milá se prochází, já so ješče v práci; pospíším si s prácó svó, bech muhl se svó miló slovo promloviti. A dež belo na večír, šil sem po dědině, nemohl sem usnóti, pro bolesť v mém těle. Vohlídno se na kameň, má milá sedí na něm, smotně vzdychá sobě. A dež belo půl noce, šil sem po městečko, nemohl sem usnóti, bolelo mně všecko. Sleším zpívát slavíčka, že homřela děvečka a to pro synečka.

Erben 7/024 | Vím já jeden pivovárek (1%)
Vím já jeden pivovárek, vaříval tam Váša sládek. Dobré pivo vařívával, hezké holky milovával. Dorna byla nejhezčejší, všem mládencům nejmilejší. Věnce vila, nedovila, než dovila, syna měla. „Vášo sládku! co mám dělat? mám-li tomu smrt udělat?“ „Dělej, Dorno, jak rozumíš, jenom ať se neprozradíš!“ Vzala hedbávnou tkaničku,1) podvázala mu hlavičku. Pod jabloň jej zakopala, ručička mu vykoukala. Panské děvče ji vidělo, šlo nahoru, povědělo: „Panímámo! zlá novina: Dorna uškrtila syna. Vzala hedbávnou tkaničku, podvázala mu hlavičku. Do zahrádky zakopala, suchým listím přisypala!“ „Jdi, mé dítě, jdi mi dolů, ať jde Dorna hned nahoru! Vítám té, má služebnice, svého syna vražednice!“ „A já žádná vražednice, pánova jsem služebnice!“ „Jdi, mé dítě, pro faráře, který pannám ruce váže, a jich více nerozváže. Jdi, mé dítě, pro purkmistra, který vozí panny z města!“ Už Dorničku, už ji vezou, radní páni za ní jedou. Když přijeli k šibenici, dal se s Dornou kat do řeči: „Chceš, Dorničko, chceš má býti? chci si tebe vykoupiti: Žejdlík dukátů za tě dám, druhý k tomu ještě přidám!“ „Když jsem nebyla sládkovou, nechci také být katovou! 2) Dělej, kate, co máš dělat, nedej mi tu dlouho čekat. Já jsem tu smrt zasloužila, tři syny jsem uškrtila: Ten jeden byl s panem králem, ten druhý byl s radním pánem, ten třetí byl s Vášou sládkem.“ Kat se točí na botičce, 3) už hlavička na trávníce. Lámejte chvojku zelenou, přikrejte tu krev červenou, Aby vrány nekvákály, a mládenci neplakali. Jedna vrána zakvákala, sto mládenců rozplakala. 1) Dorna dolů hned běžela, zlatou šňůru z truhly vzala. Syna svého uškrtila, do zahrádky zakopala. 2) S místem k tomuto podobným potkáváme se v jednom variantu písně polské: Matka vražednice (K. W. Wójcicki Tom. I. str. 92), jenž takto zní: „Oj, chceszžc ty, burmistrzówno, moja byé? móglbym ja cię od téj męki wyzwolié.“ Oj! nie byla moja matka pánowa, i ja též nie mysle byé katowa: Ano i z jedné písně slovenské: Vmoriteljka (St. Vraz. razd. I. str. 136) táž myšlénka zaznívá: „Orša, řeš ti moja biti, ali češ glavó zgibiti? „Jaz čem raj glavó zgibiti, kak pa tvoja biti.“ 3) Tu kat celý rozzlobený stal ji hlavu bez prodlení. Sekejte trávu zelenou, přikrejte tu krev červenou atd.

Sušil 0935 | Ty pernšténské kostelíčku (1%)
[: Ty pernšténské kostelíčku, :] [: stojíš na pěkným kopečku! :] Vycházijó panny z tebe jako andělové z nebe. Vyšla jedna pěkná bílá, a tá byla moja milá. Vyšla druhá ešče lepší, tá byla má némiléší. Vyšla třetí jako máslo, až se na ni srdce třáslo. Vyšla štvrtá jako růža, ta už potřebuje muža. Vyšla pátá jako obraz, dyž mě nechceš, hrom tě rozraz. Hrom tě rozraz na vše strany pro falešné milování.