ešče

Displaying 1 - 100 of 150
Dobrí večer, moj mužičku, či ešče piješ
ANička konala ešče sě pytala ej če ne druhým švec??
Rada dam, ešče rači beriem ne toho šuhajka
Udeřila jedna z půlnoci hodina, ešče sa syneček po dědine túlá
Třikrát ňa z Brna vedli, ešče ňa neodvedli
Už jsme všechno dožali, ešče máme pohanku
Od konce záhonku v konca, ešče mám gazdina baranca
[: Na nedělu raničko :] [: vychodilo slunečko. :] Na tú horu vysokú, na tú lúku širokú. Na ty lúce nic není, edem kostel kamenný. V tom kostele zvonili, by se ludé schodili. Šla matička s cerami, dvě byly pod věncami. A tá třetí nebyla, z krchova se vrátila. Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. Pomož Pán Bůh, děvečko, komu viješ pérečko? Daj to Pán Bůh, mládenec, není péro, lež věnec. Dyby přišel mládenec, dala bych mu ten věnec. Dyby přišla osoba, dala bych já jí oba. Daj, děvečko, daj věnec, šak jsu hodný mládenec. Daj, děvečko, daj oba, šak jsu hodná osoba. Daj, děvečko, všecky tři, šak jsem herský jako ty. A já vínka nesmím dat, mohla by mně máti lát.1) Matky se ty nic nebůj, víneček mi přece daruj. Stup, děvečko, na kamen a z kameňa na střemeň. Ze střemeňa na koňa, pojedeme do rája. Tam’s jak živa nebyla, ani tvoja rodina. Vzal Kačenku na rohy a letěl s ňú přes hory. Jak za humny vyjeli, nikde cesty neměli, po samém trní jeli. Po trní a po boří, po ďábelském šáchoří.2) Zdvihni, milá, sukničku, ať se netkneš trávníčku. Zdvihni, milá, kazajku, ať se netkneš turánku. Když přijeli před peklo, zaklepal on na okno. Otevřte, tovaryši, vezu tělo i duši. Chystejte nám stolicu, dajte vína sklenicu, ať se panna napije a s nami tu spočine. Jedni s koňa snímali, druzí vínko chystali.8) Sedni, Kačo, na stolek, vypij vínka s pohárek. Co’s tělo co’s dělalo, že’s do pekla muselo? A to tělo hřešilo, věnečky ve mšu vilo. Ponejprv se napila, hned jí krása změnila, po druhé se napila, modrý plamen pustila. Po třetí se napila, plamenem se chytila.4) Vystavte mě za dveře, nech mě větr prověje. Dy ses chtěla provějat, měla’s na mšu chodívat.5) Proč, zvony, nezvoníte, a snad o mně nevíte? Zvony začaly zvonit: Nechtěla’s na mšu chodit. Dyby’s byla chodila, tož’s v pekle byt neměla. Dajte ju tam na lože, kde jsú břitvy a nože. A jeli tu formani, velmi biči praskali. O, formani, formani, esli ste vy z mej strany z Holomúca, z Opavy? Řekněte tam matce mé, dcerušky má ešče dvě, by je lepši trestala, než mě hřišnú chovala, do peklach se dostala. Do pekla horúcího, Nevyjdu nikdá z něho.6)
[: O tom svatem Valentině, :] [: pěkna slava o něm slyně. :] Že na světě tak krasny byl, dřevolivnu podobny byl. Panny se ho zakochaly, pěkne dary jemu slaly. A on prosil Boha sveho, by mu změnil krasu jeho. A Pan Bůh ho v tom uslyšel, Valentinek knězstvi došel. Jak prvšu mšu svatu služil, přetěžky ho vřed obrazil. Hazalo nim po kostele od oltařa ež ku stěně. Panny se ho odkochaly, pěkne dary odebraly. Prosil Boha přemileho, by mu vratil zdravi jeho. A Pan Bůh ho hned uslyšel, Valentinek zdravi došel. Ešče ho tak obdaroval, aby lidi ozdravoval. Valentinku, popros za nas, by byl Pan Bůh laskav na nas. Amen, amen, tak nám Bůh daj, by smy přišli v nebesky raj.
[: Svaty Juři po horach chodival, :] [:po horach chodival, po cestách jezdival. :] Přijel un tam k jednomu jazeru, nadešel tam klečeť tisařovu dceru. Co, krasna panno, co ty tady sediš, a tak truchle, smutně do jazera hlediš? Ach, jak němam, ach, přesmutna byti, dy ja už dněs musim smrti podstupiti? Chceš-li, krasná panno, v Boha uvěřiti, chcu tě tej sanuti smrti obhajiti. O, ja by rada v Boha uvěřila, a když by to jenom možna věc to byla. Svaty Juři na koničku jedě, a ta zla sanuti už z jazera leze. Svaty Juři vytahnul kopiju, a prohnal ji hlavu ež na druhu stranu. Krasna panno, daj zlateho pasu, poveděmy my tu sanuti k městečku.1) Seděla kralovna v vrchnim okenečku, přirovnavala se jasnemu slunečku. Ai, lude, lude, něviditě divu?2) Už ta naša dcera vedě sanuť živu. O, jak ta sanuti, jak ona ryčela, městečko se třaslo, zeď se osypala. A jak dojiždžali palacu panskeho, přebod svaty Juři draka pekelneho. Zapřahlitě tři tisice volův, tři tisice volův a dvě sta koni, a ešče sanuti z mista hnuť němohli.3) Chcetě-li, lude, v Boha uvěřiti? A ja vam chci tu saň z města vysmyčiti. A my bysmy radi v Boha uvěřili, a když by to, ach, možne věci byly. Svaty Juři zapřahnul konička a vyvez un sanuti z městečka.
Když sem já byl mladý, bylo mně dvadcet let, býval mně po vůli, býval mně celý svět. A od tech dvadceti šlo mně ke třidceti, už mně počínaly mé líčka měňati. A od tech třidceti šlo mně k štyrydceti, už mně počínaly mé údy klesati. Od tech štyrydceti šlo mně k padesáti, už mia obsypaly moje drobné děti. Od tech padesáti bylo mně šedesát, už mně počínaly mé vlásky šedivjat. Od tech šedesáti bylo sedemdesát, už sem si já začal ten svět rozvažovat. Od sedemdesáti bylo osemdesát, už sem sa já začal húlečkú podpírat. Od osemdesáti bylo devadesát, už sem si já počal s malýma dětma hrát. Od tech devadesát už mně ide ke stu, už mně ukazujú ke krchovu cestu. A po tech sto letech ešče jedno leto, už mně rozžíhajte, moje děti, světlo. Do hrobu mia dajte, do hrobu tmavého, tam budu spočívat až do dně súdného. Tam vás, moje děti, všecky čekat budu, až na ten súdný deň přinde anděl s trúbú.
Ach, vojna, vojna, vojna,*) není každému hojná, jenom tomu šohajkovi, kerý sedá na koňa. Na koníčka si sednu, smrti se bát nebudu. Vezmu svoju nejmilejší a s ňú bojovat budu. A když přišli pod lindu, pod tu lindu vysokú: Slízej, milá, slízej s koňa, odpočinem si trochu. Včil mně kážeš slízati, měl's mě nebrat od máti, začala si galanečka žalostně naříkati. Nedaleko chodníčka teče dobrá vodička, slízej, milá, slízej dolů, napojíme koníčka. Naše vrané koníčky napily se vodičky: Sedej, milá, sedej na ně, pojedem pomalúčky. Dyž do vojny přijeli, na holú zem si lehli, nepočalo ešče svítat, tambor začal bubnovat: S Pánem Bohem, moja milá, musíme maširovat. Vylez, milá, na dřevo, podívej se na levo, uvidíš-li tam armádu a šohajka milého. Nevidím tam žádného, jenom svého milého, a on sobě smutně vzdychá a krev teče od něho. Ach, škoda mé mladosti, dvacet roků starosti, dyž já musím v cizím světě složit své mladé kosti. Ach, mamulko má milá, dybyste to věděla, jak vysoko krev stříkala z mého mladého těla!
Moja mamuličko, já bych vandrovala s tym švarným šohajkem do cuzeho kraja. Vandruj že, dceřičko, bys tam co skurala, by si se mi věcej dceričku nězvala. Jak přivandrovali ku černemu lesu: Vrać že se, Kačenko, ešče maš dosć času. Jak přivandrovali na ty bile pisky: Odpočiň, Kačenko, bo cě bolu nožky. Jak přivandrovali k Pasečnemu dvoru, sedla si Kačenka na bilem kameňu. Co voliš, Kačenko, přez ten Dunaj plynuť, a mižli, Kačenko, v mojich rukách zhynúť? A volim ja, volím přez ten Dunaj plynuť, mižli, ty zradco, v tvojich rukách zhynuť. Chycil un ju, chycil za oba vrkočky, a vřucil un ju v ten Dunaj hlubočky. Zostal ji fěrtošek viseti na kole, obracil se zradce, přecjal ho na dvoje. Plyň že ty, fěrtušku, za tu moju paňu, bo juž moje oči něchcu hleděć na ňu. Moje bile nožky sahajcě pisečku, moje bile ručky chytajcě se břežku. A jak přeplynula, sedla na kameni, rozpuścila vlasky po pravem rameni. Moje černe vlasky, coch se naplakala, svojeho milého přec sem nědostala.
Kateřinko, dcero moja, prosila si za to Boha? Abys sa ty vydávala a takovú svadbu měla? Na kantneřách bečka vína, Kateřinka není živa. Družičky stojá pod věnci a mládenci na ulici. Staň, Kačenko, přivítaj jich, do sedničky zavolaj jich. Její matka naříkala: Nic bych si to nehořela: Nic bych si to nehořela, dybych ešče dceru měla.
Přišel pod okynko: Spíš-li, Marijanko, spíš-li nebo nespíš lebo mne neslyšíš? Nespím, ach, já nespím, dobře tebe slyším, ale k nám, synečku, tebe pustit nesmím. Panímáma leží nedaleko dveří, ona všecko slyší, když kočička běží. Ráno by přivstala a mne by se ptala: S kým’s to, Marijanko, s kým’s to rozmlóvala? Ach, s kým pak by jinším, se svým nejmilejším, on k nám dycky chodí a mne ze sna budí. Počkej, Marijanko, esli pravda néní, bůj se, Marijanko, bůj se utopení. 1) Marianka vstala, k Dunaji běžela: Dunaji, Dunaji, Dunajenko milá. Jsi-li, Dunajenko, jsi-li tak hluboká, jako sem vysoká, já do tebe skočím. Do vody skočila, ešče zavolala, ešče zavolala, Panenko Maria. 2) Její černé vlasy po Dunaji plyly, její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé oči se světem se lóčí, že jsó oklamaný od šohaja v noci. 3)
Přišel pod okynko: Spíš-li, Marijanko, spíš-li nebo nespíš lebo mne neslyšíš? Nespím, ach, já nespím, dobře tebe slyším, ale k nám, synečku, tebe pustit nesmím. Panímáma leží nedaleko dveří, ona všecko slyší, když kočička běží. Ráno by přivstala a mne by se ptala: S kým’s to, Marijanko, s kým’s to rozmlóvala? Ach, s kým pak by jinším, se svým nejmilejším, on k nám dycky chodí a mne ze sna budí. Počkej, Marijanko, esli pravda néní, bůj se, Marijanko, bůj se utopení. 1) Marianka vstala, k Dunaji běžela: Dunaji, Dunaji, Dunajenko milá. Jsi-li, Dunajenko, jsi-li tak hluboká, jako sem vysoká, já do tebe skočím. Do vody skočila, ešče zavolala, ešče zavolala, Panenko Maria. 2) Její černé vlasy po Dunaji plyly, její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé oči se světem se lóčí, že jsó oklamaný od šohaja v noci. 3)
Byla jedna vdovička, patero dzěci měla, živić jich čim něměla. Dzěci nad ňu plakaly, že by velice jedly. Ach, něplačcě, dzěci me, půjdu ja do švagrovéj. Budu prosić pro Boha, by mi dala kus chleba. Ta ji chleba nědala, a ešče ji vylala. Rob, švagrova, jako ja, to budzěš měć kus chleba. Ona s plačem běžela, k dzětom svym pospichala, všecky je pověšala. *) Jeji brat dom přichodzil a do chleba zakrojil. Jak zakrojil do chleba, to krev z něho běžela. Ptám se cjebe, ženo ma, byl-li tu chudši ež ja? Byla tu tva sestřička, prosila mne pro Boha, bych ji dala kus chleba. Ja sem ji ho nědala, ešče sem ji vylala. By robila jako ja, že budzě měć kus chleba. Na hůru se hnedky bral, štyry pecny chleba vzal, k sestře svoji pospichal. Na, sestřičko, na, moja, bys sirotky živila. Už nic něchcu od cjebe, už jich živi Bůh s nebe.
[: Nad Kostelcem je černý les, :] [: žalo tam pět panen oves. :] Povězte mně, mé panenky, mého srdca holuběnky: Je-li tady moja milá, je-li zdravá jako jiná? Tvoja milá už umřela, včerá ráno pohřeb měla. Zvoňte, zvony, na vše strany, umřelo mé potěšení. Zvoňte, zvony, po všem světě, že už já nemám děvčete. Ukažte mně tu stežčenku, kady vezli mó panenku. Ta cesta je právě známá, rozmarýnem vypletená. Kady panenka vezená, všady rosička sražená. Povězte mně, kde tam leží? »Na kerchově vedle dveří.« Ponejprv kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po druhé kerchov obešel, na její hrobek nepřišel. Po třetí kerchov obešel, na její hrobeček přišel. »Kdo se šlape po mém hrobě, nedá mně v hrobě pokoje?« Já se šlapu, moja milá, jsi-li ty ke mně upřímná? »A to je Janiček milý, co tu po mém hrobě chodí.« A šel cestó pod podlóbí, tam, kde má hrobař nádobí. A vzal ryčku a motyčku, aby vykopal Aničku. Běž, Janičku, běž ty domů, poruč mě tu Pánu Bohu. A šak ty mne už nezvihneš, ešče spíše za mnó přindeš.
[: Co sa stalo za horama? :] Zabila tam paní pána. Do zahrady zakopala, ešče po něm pošlapala. Přijeli tam třé pánové, to byli jeho bratrové. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel; živa po něm nezůstanu. Šli pánové do stodoly, našli jeho kočár nový. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel, živa po něm nezůstanu! Šli pánové do maštale, našli jeho koně vrané. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel; živa po něm nezůstanu. Šli pánové do komory, našli jeho kabát nový. Má paničko, má švagrová, kdes poděla svého pána? Nevím, smutná, kde sa poděl, dnes třetí deň kdesi odjel; živa po něm nezůstanu. Šli pánové do pivnice, našli krvi dvě sklenice. Má paničko, má švagrová, co je toto za krev nová? Zabila sem holubičku, mému pánu k snídaníčku. Šli pánové do zahrady, našli jeho hrobek nový. Má paničko, má švagrová, co je to tam za zem nová? Zasela sem petržalku, mému pánu pod polévku. Zrádná paní ty, švagrová, tys pána zamordovala a v tom hrobě zakopala. Zetnite mi už tu hlavu, živa po něm nezůstanu.
Zabila panička pána, do zahrady zakopala, ešče po něm pošlapala. Přijeli k ní radní páni, na pána sa jí pytali: Zrádná paní, kde jest tvůj pán? Smutná nevím, kam sa poděl, už třetí deň, jak ven vyšel; živá po něm nezůstanu. Vešli oni do komory, našli jeho klobúk nový. Zrádná paní, kde jest tvůj pán? Smutná nevím, kam sa poděl, už třetí deň, co ven vyšel; živá po něm nezůstanu. Vešli oni do maštale, našli jeho koně vrané: Zrádná paní, kde jest tvůj pán? Smutná nevím, kam sa poděl, už třetí deň, jak ven vyjel; živá po něm nezůstanu. Vešli oni do stodoly, našli jeho kočár nový: Zrádná paní, kde jest tvůj pán? Smutná nevím, kam sa poděl, už třetí deň, jak ven vyjel; živá po něm nezůstanu. Vešli oni do pivnice, našli krvi dvě sklenice: Zrádná paní, jaká to krev? Zabila sem dvě kačice, bylo krvi dvě sklenice; radní páni, to je ta krev. Vešli oni do zahrady, našli jeho hrobek nový: Zrádná paní, tu jest tvůj pán. A tu paničku chytili, do želez ju zakovali, na šibenice ju dali.
[: Oženil sa Vichtorýnek, :] 1) Vichtorýnek, hezký synek. A vzal sobě mladú ženku, 2) chudobné maticky dcerku. 3) Edem jednu noc s ňú pospal, král ho do vojny povolal. 4) Toť máš, máti, dcerku svoju, dcerku svoju, ženku moju. Chovaj mi ju šest let v domu, 5) sedmý ju daj leda komu. Sedmý rok ten juž dochodí, Vichtorýnka z vojny néní. Barborka sa vydávala, Fojtového Janka brala. Vichtorýnek z vojny jede, štyry koně sobě vede. A ten pátý sotva leze, co na něm peníze veze. Stála v poli kravařenka: Je-li živa moja ženka? Tvoja ženka eščě živa, ona právě veselí má. Sednul sobě na roh stola: Pozná-i mia ženka moja? Štyry stoly přeskočila, na pátém sa vytočila. 6) Radši já mám Vichtorýnka, nežli Fojtového Janka. Vichtorýnek ženku si vzal, Fojtů Janek o ňu plakal.
Pásla husy pode mlýnem [: a sama seděla :] pod jaborem. Vila věnec fijalový a propletala ho rozmarýnem. Přišeltě k ní její milý a ptal ju o věnec fijalový. 1) Já ti nesmím věnec dáti, lála by mně moja stará máti. Dyž ti bude máti láti, šak ty možeš se mnú vandrovati. Dybych s tebú vandrovala, kam bych já ty svoje husy dala? Pusť husičky po vodince, ony poplovú k tvojí matince. 2) Starší husa zakýhala 3) a její mamička zavolala: 4) Kýhaj, huso, ešče více, kam se nám poděla pastevnice? Pastevnice vandrovala a vás smutné samy zanechala. 5)
Nechoď, Janku, přes Javornik, povidaju, že si zbojnik. Něni sem ja žadny zbojnik, němam peněz, enom trojnik. Ešče mi ho mila dala, dy mne z domu provadzěla. 1)
[: Přeneščasná cizí máti, :] nemožu jí vyhověti. Dosť sem skoro ráno vstala, do dňa šaty ozvařela. Ozvařela i oprala a na plot jich vyvěšala. Když matička ráno vstala, hned nevěstu fackovala. Cos, nevěsto, cos dělala, že po tobě neznat děla? Šla nevěsta ven, plakala, milému to žalovala. Seber, milá, své šatečky, půjdem od té zlé mamičky. V cizím kraji, v neznámosti, tam nás Pámbů neopustí. 1) Štyry míle vandrovali, slova k sobě nemluvili. Až na jedné dolinečce promluvil milý k milence: Tu si, milá, tu si sednem, odpočinem si pod stínem. A když sobě odpočali, přece vandrovat museli. Dyž pátú dovandrovali, zase k sobě promluvili: Ustel, milá, postel bílú, ponocujem si tu chvílu. Kerak bych já postel stlala? Peřin sem si nenabrala. Široký list jabloňový, ešče širší jaborový. 2) Jabloňovým si ustelem, jaborovým se přikryjem.
Na tem dole, na podole, šohaj dívča odluďuje. Tak ju dlúho odluďoval, štyry míle zavandroval. Štyry míle vandrovali, slova k sobě nemluvili. Až na pátú vandrovali, slovo k sobě promluvili: Vím já jednu dolinečku, v tej dolince studenecku. Tam si, milá, spočineme, chleba, sýra posvačíme. Tak si oni spočínali, až večera dočekali. Stel, má milá, bílé lože, už to jináč byt nemože. Z čeho bych ho smutná stlala? Peřin sem si nenabrala, doma sem jich nenechala. Přeneščasné vydávání, dyž otca, mateře néni. Dyby otec, máti byli, peřin by mně nadědili. Široký list malinový, ešče širší kalinový. Malinovým usteleme, kalinovým odějeme. Dyž přijeli na půl cesty, na to ostrozské podměstí: Shoď mia, milý, shoď mia s mosta, ať sem já tej hanby prosta. Pochovaj mňa pod kopeček, pod ten zelený háječek. Postav na mňa máj zelený, aby bylo na znamení. Já sem si ťa na to nevzal, abych ťa s mosta shazoval. Ale sem si ťa na to vzal, abych ťa věrně miloval.
Ten fraštacký mýtník sedí ve vězení, sedí ve vězení v Červeném Kameni. 1) Mýtníčku fraštacký, či si ešče živý? Živý sem já živý a na poly shnilý. Moje bílé tělo všecko očerňalo, moje bystré oči pískem zapadnuly. Mýtníčku, mýtníčku, máš ty jednu dceru, až nám ty ju slúbíš, ty sa vyslobodíš. A keď přišel domů, sednul na stoličku, sednul na stoličku, zalomil hlavičku. Pantatíčku starý, či vás hlava bolí, či vás hlava bolí, a či život bělý? Hlava mia nebolí, ani život bělý, ale si ty, dcerko, Turkom zaprodaná. Nechajte, tatíčku, nech jich oklamáme; máme dvě služebné, z tych jim jednu dáme. Dcerko Katerinko, sklamat sa nedajú, sklamat sa nedajú, tebe oni znajú. Dcerko Katerinko, vejdi do světličky, co krajší šaty máš, obleč si na sobáš. Dcerko Katerinko, postav si stoličku, zvihni očka hore, pozři na horičku. Či to dú mrakavy, či zore červené? Oj, pro tebja idú koče zostrojené. 2) Keď už oni přišli vrch hory vysokej: Turecká družičko, požičaj nožička, ať si já překrojím dvě sladké jablíčka. Zabudla sem si ho v tatíčkovém dvoře, v tatíčkovém dvoře na kameném stole. Turecký družbičku, požičaj nožíčka, dala mi mamička těsného lajblička. Turecký mladý zať, požičaj nožíčka, len si já odkrojím svého radostníčka. A jak ho chytila, do srdca štuřila, vrch hory vysokej hnedky tam zemřela.
A byla jedna mynařka, zaknula sveho synačka. Přiletěli dva ďablove, ditě vzali, jine dali. Do něho moci něměli, do travy ho položili. A jeli tam furmanove, našli ditě male v travě. A tu se spolu hadali, kterak by mu jmeno dali. Dáme mu jmeno Benekda, kdo ho zaknul, temu běda. Do školy ho posilali a šaty mu jednavali, za mladu ho cvičiť dali. Děti se mu vysmivali, že je na cestě najdeny. Bych měl troje šaty potrhać, svej maměnky půjdu hledać. Troje šaty dotrhaval, svej maměnky něnajdoval. A klupe, klupe na dveři, otevřte mi, ma mateři. Ja sem ditě vlasni vaše. Macě jine na kolibce; žaden vam ho vzici něchce. Vyleć, ďable, z tej kolebky od mej spanilej maměnky. Ďabel z koilibky vylecěl, 1) tři kola jest v okně vybil. To macě, lude, znameni teho ďabla kolibani. Štyry kravy mu dojila, na kotle kašu vařila, ešče ho něnasycila.
[: Stála Kačenka u Dunaja, :] bilé noženky umývala. A keď jich ona umývala, hořce, žalostně zaplakala. Len jedneho syna mala, hodila ho do Dunaja. Dolů, synu, dolů vodú a já ešče pannú budu. Stála baba za Vážinú, počúvala Katerinu. 1) Hned ta baba nemeškala, rychtářičkom vědět dala. Rychtaříci, zlá novina, utopila Kača syna. Rychtaříci nemeškali, hned Kačenku chytit dali. Posadili ju na stoličku: Zmysli sobě na mamičku. Pozři, Kačko, ven okjenci, jidu-i tam otec, máti? Neidú tam otec, máti, než tam idú štyrja kati, koho’s budú utrácati. Teba, Kačko, teba samú, žes chtěla byt ešče pannú. Keď Kačenku utrácali, všeci mládenci plakali.
Ta uninská rola černo pooraná, žabiu tam pachouka Uďheli z Unína. A jak ho tam zabiu, do žita odskočiu, skočiu k pohůnkovi: Jak je pachoukovi? Michale, Michalku, odpusti mně vinu, že sem ti do huavy dau smrtelnú ranu. Odpúščám, odpúščám ale velmi ťažko, že je mé srdečko poraněné všecko. Vy tetko Doračko, smutná, neveseuá, nesem vám synáčka v halinečce z pola. Vy tetko Doračko, nic sa nelekajte, pro vašeho syna bíuú puachtu dajte. Michale, Michalku, kdo je ti příčina? Kdo by byu, mamičko? Uďheli z Unína. Že bys mně, Michalku, moheu ešče ožit, ešče bych ti daua košelu zuatem šit. Nechcu já, mamičko, košele zuatovej, už já dávno čekám tej smrti hotovej. Zandite, mamičko, pro tech knězů gbelských, já sa vyzpovídám z mojich hříchů těžkých. Ja, co si, Michalku, gbelských knězů žádáš? A šak ty, Michalku, tolej hříchů nemáš. Jak bych já, mamičko, tolej hříchů neměu? Šak sem já nejednu děvečku podvedeu. Nejednu podvedeu, nejednu okuamau, kerak by sa Pán Bůh na mňa nerozhněvau? A ten gbelský cinter kolem mauovaný, leží tam Michálek pěkně pochovaný. Na jeho hrobečku rozmarýn zelený, to gbelským pachoukom roste na znamení. Na jeho hrobečku marijánek roste, vy gbelské děvčátka, vínky z něho neste. Ta jeho rodina třema řady stáua, tak ho naříkaua, jak muzika hráua. Na nebi hvězdička, na zemi děvečka, tak ho naříkaua jeho frajerečka. Na nebi měsíček, na zemi tatíček, tak ho naříkaua mamička, tatíček.
[: Vím já jednu hospodu, :] je z kameňa bramoru. 1) Je tam hospodská mladá, víno, pivo nalívá. Jedó tam tři pánové, překrásní rytířové. Hej, hospodská, hej, mladá, nalejte nám más vína. 2) Hospodská jim nalívá, po Kačence posílá. Kačenka víno nese, až se jí ruka třese. Netřese se od žbánů, než od zlatých prstenů. Hej, hospodská, hej, mladá, je-li tato dcera tvá? A to néni dcera má, to děvečka služebná. 3) Za tři míry semena od formanů kópená. 4) A když bylo s večera, hospodská na ňu volá: Jdi, Kačenko, postel stlat, ti pánové pudó spat. Co pak je to nového? Sedum let sem slóžila, postýlky sem nestlala. Kačenko, neodmlóvej, co ti kážu, to dělej. Jak Kačenka pokročí, rytíř za ňó poskočí. Ne tak, ne tak, rytíři, já sem z rodu dobrého, z rodu tobě rovného. Dyž si z rodu dobrého, pověz ty mně z jakého? Jsem krále Insperského vlastní dceruška jeho. Dyž si jeho dceruška, vlastní moja sestřička. 5) Sedum let sem tě hledal, co sem s koňa neslízal. A jak sem s koňa slezl, hned sem tebe nalezl. A když bylo za rána, na Kačenku volala: Staň, nevěsto ospalá, na kravičky nedbalá. Žádná vaša nevěsta, a moja vlastní sestra. 9) Poď, Kačenko, k placení, za sedum let slóžení. Sto tolarů jí dala, že jí dobře dělala, ešče pro ňu plakala. Stup, Kačenko, na kameň, a z kameňa na střemen, ze střemena na můj kůň, pojedeme, kde náš dům. Dyž přijedem k mateři, stup, Kačenko, za dveři a ja pudu k mateři. Co bys, matičko, dala, bys o dceři věděla? Dala bych všecko zboží, bych věděla o dceři. Nedávej všeho zboží, podívej se za dveří.
V tem Brodečku na kopečku bijó se tam o děvečku; 1) o keró, o keró? O tó, co má šněrovačku červenó. 2) Tak se o ňu posekali, až tam jednoho nechali, synečka milého, a už teče potok krvi od něho. 3) Kdo nevěří, nech tam běži, šak tam ešče šabla leží, šablička krvavá; umévá ju jeho milá slzama. Pokud ešče živa budu, černo pantlu nosit budu pod šátkem v lelíku, za tu lásku, můj obrázku, velikó.
U súsedů za dveřama stojí lože s peřinama. Na tom loži Janko leží, porúbanú hlavu drží. Drží, drží, podržuje, drahú masťú pomasťuje. Běž, milenko, pro šátečku, uvaž mú hlavěnku těžkú. Hned milenka, hned běžala, najdražsí šátek vybrala. Ty mně, Janko, ty mně umřeš, mé srdenko zarmucuješ. Dyž já umřu, bude jiný, ešče budu ležat v síni. Dyž ja umřu, tož tam budu, daj malovat zlatem truhlu. Na tej truhle slovo Boží, by věděli, kdo tu leží. Leží, leží můj Janíček, mého srdca milovníček.
[: Ach, Bože můj, Bože můj, :] [: ten falešný, to je můj. :] Falešne un oči ma, za jinyma pohlida. K jinym chodzi každy dzěň, a ke mně raz za tydzěň. Ešče přijdzě v sobotu, kdy mam pilnu robotu. A přijdzi ty v nědělu, lůžečko ti ustělu. Ešče se ci přistrojim, u lůžečka postojim. Můžeš tu być do rana, vyženu cě s ovcama. Poženu cě uličku, na tem vraném koničku Šátečku cě přikryju, ać cě lude něznaju. Šatečka jé lehka věc, přijdzě věter, vezme preč.
Ach, Bože, můj Bože, v zelenej oboře! Ešče můj kochanek něsnidal; ty moje kochani, zaněs mu snidani, ene mi s nim něgadaj. Kerak nemam gadač, dy mi něchce snidač, ach, mamuličko vy moji? Postav to za záhon a navrać se do dom, aj, dcerušničko ty moja. Ešče něsvita, maci se ji pytá: Kaj’s, dcerko, věnek podzěla? Hoja, ene hoja, mamuličko moja, Janičkovi jsem ho dala. Bala se mamičky, pošla na kvitečky, do ohradečka svojiho; co jeden urvala, to ji opadaly do listečka jedneho.
Aj, hora, hora, zelená hora, [: a z tej horečky kdosi mě volá. :] Aj, volá, volá galanka moja: Poď k nám, synečku, sem sama doma. Sem sama doma, žádného není, poď k nám, synečku, mé potěšení. Žádného není, svítí měsíček, pod k nám, synečku, zpívá slavíček. Já k vám nepůjdu, ešče skoro je, nebudeš, děvče, nebudeš moje. Nebudeš moje, a ani nesmis, darmo si, děvče, darmo si myslíš.
Za našimi humny, za našum stodolum pleje dzěvče len; přijelcě k ni prošvarny šohajek, přejel ji přezeň. Pomož tobě Pan Bůh, ma mila dzěvucho, jak ty pleješ len. A dajž to Pan Bůh, můj mily synečku; nějedz mi přežeň. »A ja něpojedu, ma mila dzěvečko, slub mi moju być.« A co bym ja tobě slubovala? Něumim robić. »A dosci to jest ta robocička, dyž ty pleješ len.« A ledva mne ta moja macička, vněvolila ven.1) A ohledni se, ma mila dzěvucho, na haj zeleny! Kyj dubovy a makytovy nauči robić. Skoro by toto, můj šohajku, bylo, ešče němaš nic, a už by si se nade mnu potřisal, že mne budzěš bič.2)
Bože můj, Otče můj, zarmúcený svět můj. Zarmúcené všecko to moje srdečko. Dost sem sa nachodil po Uherskej zemi, ešče sem neviděl malovanej ženy. Neviděl, neviděl, ale vidět budu, tepru ju malířé malovati budú.
Červená růžičko, proč se nerozvíjáš? Falešný synečku, [: proč k nám nechodíváš? :] »Dybych já k vám chodil, ešče bys plakala, červeným šátečkem oči utírala.« Proč pak bych plakala, dyž mě nic nebolí? Milovali sme se jako dvá holubi. Jako dvá holubi, jako dvě hrdličky, dávali sme sobě falešné hubičky. Falešný šohaju, jako falešný klíč, neodemkneš ty mně mého srdečka víc. Falešný šohaju, falešná tvá láska, nebudu ti věřit, až bude ohláška. Až bude ohláška na vážanské faře, až nám ten pan falář štóló ruce sváže.*) Až ručenky sváže, až nás spolu sezdá, teprv budu věřit, že budu žena tvá.
[: Dej mi, panenko, rozmarýnu, :] [: ať pod okénkem nezahynu. :] Nasela sem ho záhoneček, vyvila sem ho na věneček.*) Nasela sem ho ešče druhý, vykutaly ho vaše kúry. Nasela sem si ešče třetí, vytrhaly ho vaše děti. Počkej, synečku, u našich vrat, až nám rozkvete karafiát. Karafiát a boží dřevce, měla sem synka, už mě nechce.
Dívča, dívča, laštovička, vídal sem ťa od malička, a ešče ťa kolébali a už ťa mně slubovali. »Šohaj, šohaj, laštovička, odpadeľs mi od srdečka, jak od srdca, tak od lásky jak to jabko od halúzky.«
[: Ešče jednú :] za svú milú půjdu, co jsem si zamiloval, to milovat budu. Miloval jsem s černýma očima; esi ťa nedostanu, čí to bude vina? Čí by byla, leda, šohaj, tvoja, chodívaľs k nám tři leta, nepromluviľs slova.
Ešče se já podívám k tem pavlovským zahradám. Esli je tam ešče černooké děvče, já si na ně zavolám. Ani ho tam nevidím, ani ho tam neslyším; [: a to sám Pán Bůh ví, :] s kým se já včil potěším.
[: Ešče si zazpívám :] [: za humny na mezi; :] učuje mia milý seďa při večeři. Seďa při večeři hlavú k okenečku: Poslúchaj, mamičko, moju frajerečku. Poslúchám, poslúchám, ale nevím kerú. Poslúchaj, mamičko, súsedovu dceru.
Hájíčku zelený, kdo ťa hájit bude? Myslivca zabili, hajného nebude. Hájíčku zelený, už sem ťa dohájil, galanečko moja, už sem k vám dochodil. Hájíčku zelený, kdo ťa hájit bude, galanečko moja, kdo k vám chodit bude? Ešče sú hájící, co mia hájívali; ešče sú pacholci, co k nám chodívali. Ešče sú hájící, co mia hájit budú, ešče sú pacholci, co k nám chodit budú.
Chodila po roli, trhala kúkoli, aj tu dobromysel, co by šohaj přišel. Chodila po hájku, trhala polajku, trhala, volala: Poď ke mně, šohajku. Ešče si natrhám toho návratníčku: Navrať sa mně, navrať, švarný šohajíčku. Milovali sme sa jak dvě holuběnky, vodívali sme sa spolu za ručenky. Milovali sme sa jako dva holubi, včil sa mně, synečku, tvá láska nelúbí.
Može tě, synečku, može tě hanba byt, žes ty se naučil za ledačím chodit. Ledaco, ledaco ledačinú bude, a tebe, synečku, předce hanba bude. Chudobná děvečka ta statečku nemá, kde by ho nabrala, dyž rodičů nemá? Třeba sem chudobná, dyž su jen poctivá, ešče milý Pán Bůh pro mne statek chová. Ej, chová ho, chová a i chovat bude, pokud má hlavěnka vínek nosit bude.
Dybych ja byl malym ptačkem, letaval bych krajem lesem, letěl bych k svej milej, esli ešče žije. Žije, žije, můj synečku, seče v zahradě travičku, seče a vyžina, jak by smutna byla. Co se, mila, na mne hněvaš, že se mnu nic něrozmluvaš? Či je ti co ně v nos, či tva nerozumnosť? Ja se na tebe něhněvam, ale k tobě chuti němam, že ti vaši laju, chceť ti mne nědaju. Ja jsem děvečka chudobna, ja něni sem tobě rovna, ober sobě radši, ktera je bohatši.
U kyjovskej Boží muky sedijá tam třé kohúti. Žádný neplače, každý zpívá, že si, má milá, žalostivá. Ja, kerak já a překerak mé srdečko nemá plakat? Dyž si spomenu na milého, jaké bývaly slova jeho! Slova jeho přetajemné, mé srdéčko plače ve mně. Ja, mé srdečko plače ve mně, ja, že je všecko rozželené. Ešče, milá, ešče jednú proukaž mně lásku věrnú! A jak ti ju mám proukázat a s tebú si svět zavázat? Byla láska, už jí néní, skovala se do kamení. Do kamení, do drobného, do srdečka falešného.
Letěl holub do pole, [: by nazobal své vole. :]1) Dyj své vole nazobal, po jaborách posedal.2) Ohled se na dvě strany, do Čech a do Moravy. Uhlídl tam svou mjilou, pěknou, krásnou, spanilou. Ona byla v tanečku, v tom růžovým věnečku. Hraj, Marjánko, hraj dosti, uživej své mladosti. Aj se ke mně dostaneš, šak si hrati přestaneš. Zapovím ti ty tance, zvolenovský mládence. Co ty mně zapovídáš? Dyť ty mě ešče nemáš.3) A já si to dovedu, že si pro tě dojedu. Čtyrma koňma vranejma, jako zeman ze mlejna.4)
Majový vršečku, ty jsi mi na závadě, nevidím synečka [: chodívat po zahradě. :J1) Po zahradě chodit, ani travěnky kosit; musíš ty, synečku, ten vršeček roznosit. A ty ho roznosíš a já ti ho rozhážu, přijdi k nám, synečku, jak já pro tebe zkážu. Zkážu já pro tebe po maličkej hrdličce, ona mi poletí ponad všecky kopce. Ponad všecky kopce, ponad všecky doliny, ja, že mě zanechal syneček roztomilý. Ja, dyž mě zanechal, šak se já mu neprosím, dyť ja ešče ráda červenú pentlu nosím.
Milo je mně, milo, když mi ideš mimo, ešče je milejší když sedíš před naší. Milo je mně, milo, za tebú pohlédat, ešče je milejší podle tebja sedat.
[: Liboce se, liboce, :] [: listeček zelený na lúce. :] Ešče by se libotal, dyby ním větříček fukotal.
Na lichnovskych horach seje syneček hrach, galanečka jeho dive se na něho. Nědivaj se na mne, galanečko moja, něbuděš ty moja, to něni věc možna. Něvěřiš, synečku, něvěřiš ty v Boha? A to je věc možna, že ja budu tvoja. Budě-li, synečku, tvoja kera ina, s tu tobě mily Bůh požehnani něda. Esli mne ošidiš, ten hřich na tě spadně, těžko budě, synku, zapominať na mne. Ach, už budě, synku, něskoro nařikať, dy vas něrozvodi krom ryl a motyka. Dyž ty se oženiš, ja budu slobodnu, možu se obratiť na keru chcu stranu. Nepřijdě-li jeden, přijdě zase inši, ešče mi može byť memu srdcu milši. Chudobna děvečka je rovně dar boži, čekaj ty, synečku, co na tě Bůh vloži.
Na slavkovském poli dvě růže stojijó, co só to za růže, že mně nevonijó? Na hodeckém poli jenom jedna stojí, co je to za růža? Zdaleka mně voní. Na slavkovském poli rozmarýnu hory, už su u samého, ešče mně nevoní. Na hodeckém poli jenom jeden stojí, ešče su daleko, už mně pěkně voní. Ani mně nevoní rozmarýn zelený, jak mně zavonělo moje potěšení. Na hodeckém poli kdosi na mne volá, já se mu ozývám na slavkovském stoja.
[: Pod horú studenečka, :] [: pěkná čistá, bystrá. :] Ja, napí sa jí, milá, budeš pěkná bilá. Ja, napí sa jí ešče, budeš hezké děvče.
[: Stodynka róbená, :] voda v ní stodená. Napi se jí, milá, budeš pěkná bílá. Napi se jí ešče, černovoké děvče. Jak se jí napila, krása jí změnila.
Nebyla sem s milým jak v nedělu večer, před našima na kopečku, tam sa se mnú zešel, Jak sa se mnú zešel, ručenky podával: Dobrú noc ti, moja milá, dobrú noc ti dávám. Dobrú noc ti dávám, ale ne na věčnost, aby tebe pominula ta tvoja falešnosť. Falešný šohaju, falešný k nám nechoď, ešče sobě falešnějších kamarádů nevoď.1) Kamarádů nevoď, prosím ťa velice, odvalíš mně těžký kameň od mojeho srdce.
Nasela sem marijánku všady, nechodívaj, můj synečku, tady. Najpěknější kvíteček utrhneš, potom si mňa nevezneš. Jak bys ty to, má milá, věděla? Dys ty se mnú málo bývávala. Poznala sem po jednom slovečku; falešný si, synečku. Všecky hvězdy na nebi tancujú, dyž mé oči milého spatřujú. Ach, Bože můj, Bože s vysokosti, přidaj trpělivosti. Dyž sem já šla přes jednu uličku, viděla sem v jednom okenečku, miluje tam syneček děvečku, až mia bolí v srdečku. Ešče jednú Pána Boha žádám, aby přišel starodávný galán; aby mně to slunečko svítilo, co mia těšívávalo. Těšíval mia ze všech najmilejší, včil mia těší obraz najsvětější; ten obrázek panenky Marije, ten v mojém srdečku je.
Není na okole takovýho vtáčka, jako vychovala Malantka synáčka. Vychovala tě ho v kleci javorové, slébila tě ho dať dceři Hanákové. Dceři Hanákové na velikó radosť, a druhém děvčatům na velikó žalosť. Slébila, nedala, dobře udělala! Tuhle máš, Aničko! Co ses načekala! Načekala sem se, načekám se ešče; o, počké, Filipku, ošidí tě děvče.
Nic to, má milá, nic to, všecko to z lidí přišlo; z lidského návodu, poručeno Bohu. Já sem syneček, já sem, já sem chodíval špásem, myslelas opravdu, že si tebe vezmu? Čí to husičky, čí to? Pozobaly nám žito, pozobaly nám jaré, ešče nebylo zralé.
[: U Piščeků v síni :] [: studénka vylévá; :] nechoď tam, synečku, Jozefka umírá. Já tam ešče půjdu, na ňu se podívám; a esli umírá, truhlu jí udělám. Truhlu jí udělám, do ní ju položím; ešče se Jozefce, ešče se odslúžím.
[: Pod synečkem :] zticha koně kráčé,1) galanečka přežalostně plače. Ach, mlč, neplač, má milá děvečko, ať nezbledne tvé červené líčko. A proč by mně líčko mé zbledalo? A dyť ešče muža nepoznalo. Teprv bude mé líčko zbledati, ach, až bude muža poznávati.
[: Pověz ty mně, hvězdičko má, :] jsi-li jasná lebo tmavá? Jsi-li tmavá, rozjasni se; má panenko, rozmysli se. Já sem se už rozmyslila, na tebe sem zapomněla. Zapomněla, ale těžce, mé srdečko plače ešče.
Seděl jeden vězeň stopadesát neděl, a tak dlúho seděl, celý ošedivěl. V jeho šedej hlavě myši hnízda majú a v jeho životě žaby řehotajú. První ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, k otcovi ju poslal. Můj tatičku starý, vyplať mia z vězení, z vězení těžkého, zámku tureckého. Pověz mi, synečku, co od tebja ptajú? Sto rynských stříbrných, ješče tolej drobných. Synáčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Druhý ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, za mamičkú poslal: Mamičko má milá, pomož mně z vězenja, z vězenja tuhého, zámku tureckého. Synáčku můj milý, co od tebja ptajú? Sto rynských stříbrných, ešče tolej drobných. Synáčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Třetí ráz zaplakal, třetí psaní napsal, třetí psaní napsal, za bratřičkem poslal. Bratřičku můj mily, pomož mně z vězenja, z vězenja tuhého, zámku tureckého. Bratřičku můj milý, co od tebja ptajú? Sto rynských střibrných, ešče tolej drobných. Bratříčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Štvrtý ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, k sestřičce ju poslal. Sestřičko má milá, pomož mně z vězenja, z vězenja těžkého, zámku tureckého. Bratříčku můj milý, co od tebja ptajú? Sto rynských stříbrných, ešče tolej drobných. Bratříčku můj milý, než to od tebja dám, než to od tebja dám, radši ťa tam nechám. Páty ráz zaplakal, cedulenku napsal, cedulenku napsal, ku svej milej poslal. Vyplať mia, má milá, vyplať mia z vězenja, z vězenja těžkého, zámku tureckého.1) Milá nemeškala, šňůru kupovala, milému podala. Spusť sa, milý, důle po hedbavné šňůře.2) Šestý ráz zaplakal, svej milej děkoval. Lepší jedna milá než celá rodina.
Nejednúc sem, nedvakrát sem tu ves obešel, ešče sem ťa, múdrá panno, doma nenašel. Našel sem ťa u súsedůj na horním konci, štyřé stáli, namlúvali tebe mládenci. Ja, byl bych já za blázenka, abych si ťa bral, ptáci žito vyzobali a já plevu bral.
Šest dní do týdňa, sédmá neděla, pověz, děvčico, čehos želela? Želela sem já svých černých očí, že sú nespaly po devět nocí. Ešče bych mohla po devět nespat, dybych tě mohla, synečku, dostat.
Ešče se tě jednúc zoptám, kolikrát ešče přijiť mám. Choď, synečku, choď do jara, ež bude modrá fiala. Choď, synečku, choď do zimy, ež do svaté Kateřiny. Choď, synečku, choď do roku, do hranického jarmaku. Na jarmaku kup střevíce, po jarmaku nechoď více.
Takú sem si frajirenku dostau, jak by mně ju Pan Bůh s nebe posuau; také ona černé oči měua, jak by si je vymauovat daua. Došeu sem k ní, na uavici spaua, bozkau sem ju, aby hore staua, bozkau sem ju na obě dvě líčka: Stávaj hore, sivá houbička. Sedu sem s ňú v síni na stoličku, pytau sem ju červenú růžičku: A kde bych já tu růžičku vzaua, dyž sem ešče růží netrhaua? Mnoho sem já frajirů mívaua, žádnému sem růže nedávaua; ani tebje, můj šohajku, nedám, protože ťa dozajista neznám.1)
Jahoda, jahoda, jahodový lístek, málo som rozdala synečkovi kystek. Málo som rozdala, ešče méně rozdám. A já ťa, synečku, ani dobre neznám.
[: Ta naša lavečka, aj, už sa polámala, :] [: co sem se synečkem, :] [: aj, na ní sedávala. :] Byla to lavečka z dřeva olšového, byl ten můj syneček srdenka falešného. Ta naša lavečka na dvě sa rozdělila, že naše srdenka obě dvě rozlúčila. Ty naša lavečko, zrůstni sa mi ešče, starodávný galán, navrať sa mi ešče.
Už sa ta lavečka před naší zlámala, co sem se šohajkem na ní sedávala. Už sú z tej lavečky štyry polovečky, co na ní sedaly sivé holubečky. Jestli sem sedala, budu sedat ešče, až sa ta lavečka z bramora vykřeše.
Ten šafářů synek píská na lupínek, ta jeho frajerka nedaleko dvírek. Nepískej, nehvízdej, šak ty můj nebudeš, ešče si tři leta mládencem pobydeš. Tři leta mládencem, já tři leta pannou, potom si povíme, proč’s ty chodil za mnou.
Těžko tomu kameňu, co pod vodú plyne; [: ešče je tomu těžej, :] kdo koho miluje.
Těžko tomu kameňu, co pod vodú plyne, ešče je tomu těžej, kdo koho miluje. Já su sama taková, co sem milovala, Pan Bůh dal, Pán Bůh vzal,1) ostala sem sama. Ostala sem samotná jak v poli hrdlička, ešče si já zavolám k svej vůli synečka.2) Poď, synečku, poď ty sem, podle mňa si sedni, až sa moje srdenko s tvojím rozveselí.3)
Tluku jsem na dveří: Má miuá, otevři, jenom na suovečko odevři, Aničko. A Anička pyšná ani ven nevyšua, ale světuo zhasua, zima se mnú třásua. Počkaj, nedočkáš mně ani za dva týdně, sama za mnú půjdeš, ešče prosit budeš. Prosit ťa, nevím oč, nevěděua bych proč, takových šohajů ješče je v světě moc. Néní jich tak hojně, všecí jsú na vojně, dostaneš žebráka, starého vojáka.
[: Ty pernšténské kostelíčku, :] [: stojíš na pěkným kopečku! :] Vycházijó panny z tebe jako andělové z nebe. Vyšla jedna pěkná bílá, a tá byla moja milá. Vyšla druhá ešče lepší, tá byla má némiléší. Vyšla třetí jako máslo, až se na ni srdce třáslo. Vyšla štvrtá jako růža, ta už potřebuje muža. Vyšla pátá jako obraz, dyž mě nechceš, hrom tě rozraz. Hrom tě rozraz na vše strany pro falešné milování.
Verůstla krásná růžička naprostřed mýho srdýčka, verůstla, krásně voní, můj milé k hiné chodí. A dež chodí, já mo kážo, ešče za ňém dveře zavřo. S Pánem Bohem, synečko, měls falešný srdýčko.
[: Uderiua jedna, :] [: uderiua druhá, :]1) ešče sa šohajek po dedině tuuá. Túuá on sa, túuá, nemože trefiti; nechce mu panenka dvéří otevřiti. Otevři mně, miuá, mauované dvéřa, nech si nepouámu pávového péra.2) Pávové pérečko je velice drahé, jedna perutinka za čtyry touare. Otevři mně, miuá, mauovanú bránku, nech si nepouámu péra z mariánku. Péro z mariánku je velice drahé, jedna hauuzenka za čtyry touare. Jak mu odevřeua, hnedka si ju objau, to sem ti, má miuá, už dávno slibovau.
V Čeložnicích, tam je děvče, nedělalo ten rok ešče, a dyž přijde pátek alebo sobota, ja, už se ptá, bude-li muzika. U súsedů dceru majú, nic jí dělať nedávajú; a dyž přijde pátek anebo sobota, dcera se ptá, kde bude muzika. A v nedělu odpoledňa už je dcerka vystrojená. Už sa tam s ňú chlapci v kole vytáčajú, jinši za ňu krávy poklúzajú. Vytočil sa s ňú nazpátek, měla v ruce bílý šátek. »Na, tu máš, synečku, ten hedbávný šátek, co sem ti ho vyšívala v pátek.« Dybych věděl, že je pravda, nešel bych tam, je mňa haňba. Ja, to přeneščasné zelené hedbáví, co mia dycky za děvčátkem vábí.1)
[: Aj, v Opavě na rynečku :] [: stoji panna v okenečku. :] Stoji, stoji, lamentuje, bile ručky zalamuje.1) Dva ptačkove ju cěšili, že už jedzě jeji mily. Jedzě, jedzě, už přijechal, sliz s konička a zaplakal. Jak ho mila uhlidala, padla na zem a omdlela. Staň, ma mila, něcěž sobě, cěži mi je nežli tobě. Cěži mi je s tvým vinečkem, nežli tobě s dzicjatečkem. Ty vychovaš, do ludzi daš, ešče z něho ucěchu maš. Mně tvůj vinek budzě cěžky, dyž ja přijdu před sud božsky. Ty budzěš stać a žalovać a ja musim pokutovać. Hraju žily pod koleny o ten věneček zeleny. Hraju, hraju, něpřestanu, že sem podved krasnu pannu.
Když sem já šel kolem dvorka, kapaly mě slze z oka. Pověz, synečku rozmilý, co sú tady za noviny? Novinečku uslyšela, padla na zem a omdlela; co sem smutná1) učinila, že sem víneček pozbyla! Neplač, nenaříkej sobě, horší je mně nežli tobě; horší je mně s tým vinečkem2) než tobě s díťátečkem. A ty chováš, až3) vychováš, vychovaja na vojnu dáš, já se stále trápit musím,4) vzal sem si vínek na svú duši.5) Dyž já přijdu před boží súd, bude mi hořký vínek tvůj,6) zažnú mně svíce pod koleny pro tvůj víneček zelený. Ešče temu horší zažnú, co má v domě svoju ženu7) a se s jinýma zabývá, ten hřích odpuščen nebývá.
Viděla sem mého holubka sivého, letěl k mořu; počkaj mia, můj milý, můj holubku sivý, půjdem spolu. Holubečko sivá, jsi-li ešče živá, jak sa míváš? Jsi-li v řečách stálá, lebo sa’s vydala, lebo čekáš? Já sem sa nevdala, na tebe čekala, sivý sokol; pro tvé péří hladké, hrkotání sladké nemám pokoj. Esli ťa nenajdu, já ťa hledat budu u chodníčka; kady lidé půjdú, já sa pýtat budu na Janíčka.
[: V tej Uherskej Skalici, :] oj, piju tam, piju tře mynarečkove, maju vino v sklenici. Jeden dzěvče napaja, a ten druhy namluva, a ten třeci ju vzal za pravu ručičku, zlaty prstenek ji dal. A vzal un ju za obě a ved se ju mezi kram: A včil mi ty poviz, moja najmilejši, co ja tobě kupić mam. Věnečka mi někupuj, sama se ho uvěju. Kup mi ty hedbavu na bilu šatečku, sama se ju vyšiju. Vyšila mu šatečku na daleku cestečku, aby se s ni cěšil a ji v srdci nosil, že tež měl frajerečku. Uvila mu voničku z tej bilej konvalije, aby ho poznala mezi rajtarama, dy pojedzě z revije. A juž sem byl v Moravě, v Holomucu, v Opavě; ešče sem něvidzěl takovej dzěvuchy, tak ta moja mila je. Ona v tanečku chodzi jak ta rybka po lodzi, ma červene lička a černe očička, ta dzěvucha se hodzi.
Vyšel na polečko, hledzěl na slunečko, vysoko-li ono ešče, moja galanečko? Položil ji pirko na jeji ramenko: Zostavaj tu s Panem Bohem, ma mila milenko. Položil ji druhe, to bylo truchlive: Zostavaj tu s Panem Bohem, me srdce rozmile. Položil ji třeci, ešče truchlivějši: Zostavaj tu s Panem Bohem, moja najmilejši.
Vyšla je Marjánka zrána pro vodu, hejdum, hej, zrána pro vodu. Spatřila milého s kordem na ledu. Copak tak, synečku, co tak rousnatý? Ešče rousnatější než prsten zlatý.1) Prstýnek se počal mrazem pukati. Milého synečka v pantlech neznati. Překrásný synečku, kdes ty pantle vzal? Od panny Marjánky daru jsem dostal. Překrásný synečku, co si za ně dal? Na zelenou sukni jsem jí daroval. Překrásný synečku, kdes ten šátek vzal? Od panny Marjánky daru jsem dostal, hejdum, hej, daru jsem dostal.
Vyšla je Marjánka zrána pro vodu, hejdum, hej, zrána pro vodu. Spatřila milého s kordem na ledu. Copak tak, synečku, co tak rousnatý? Ešče rousnatější než prsten zlatý.1) Prstýnek se počal mrazem pukati. Milého synečka v pantlech neznati. Překrásný synečku, kdes ty pantle vzal? Od panny Marjánky daru jsem dostal. Překrásný synečku, co si za ně dal? Na zelenou sukni jsem jí daroval. Překrásný synečku, kdes ten šátek vzal? Od panny Marjánky daru jsem dostal, hejdum, hej, daru jsem dostal.
Vyšly rybky, vyšly z Dunaje do Visly, néni tu děvčiny podle mojí mysli. Co sem se nachodil po tej tmavej noci, ešče sem neviděl dubovej nemoci. Dubovej nemoci, hrabového sádla, už je má galánka u černého ďábla.
Zamiloval som si černooké dzěvče, ale mi ho nechcú dať. Ale mi ho dajú, len mia prevádzajú, netreba mi vzdorovať. Dával som im voly, čo orali v poli, ešče mi ho nechcú dať; ale mi ho dajú, len mia prevadzajú, netreba mi vzdorovať. Dával som im ovce, maly zlaté zvonce, ešče mi ho nechcú dať; ale mi ho dajú, len mia prevadzajú, netreba mi vzdorovať. Dával som im koně, čo byli na vojně, ešče mi ho nechcú dať; ale mi ho dajú, len mia prevadzajú, netreba mi vzdorovať. Dával som im šaty, strjebro aj dukáty, ešče mi ho nechcú dať; ale mi ho dajú, len mia prevadzajú, netreba mi vzdorovať. A včil sa tak stalo, djevča sa prespalo, a už mi ho dávajú; ale im ho něchcem, obrátím sa, kdě chcem, nech si ho len chovajú.
Za naším huménkem lúka široká, lúka široká, tráva vysoká až po kolena. Po ní sa prochází panna rozená, panna rozená, pěkná červená, jako malena. Pověz mně, mamulko, pověz první ráz, pověz první ráz, kemu mia chováš a kemu mia dáš. Chovám ťa, dceruško, chovám mladému, chovám mladému, dám ťa starému, dám ťa starému. Néni mně, mamulko, néni mně k vůli, néni mně k vůli, všecko mia bolí, všecko mia bolí. Pověz mně, mamulko, pověz ešče ráz, pověz ešče ráz, kemu mia chováš a kemu mia dáš? Chovám ťa, dceruško, chovám starému, chovám starému, dám ťa mladému, dám ťa mladému. To je mně, mamulko, to je mně k vůli, to je mně k vůli, nic mia nebolí, nic mia nebolí.
Nězachoď, slunečko, nězachoď mi ešče, ešče je můj mily na dalekej cestě. Dyby ja věděla, na kerej jdě straně, poslala by ja mu štyry koně brane. Štyry koně brane, sedlo malovane: Vysedni, synečku, vysedni si na ně. Slunečko zachodi za les javorovy a rosička pada na stromek višňovy. Padaj, ty rosičko, na můj rozmarijan, jak mi on urostě, milemu ho podam.
[: Tulali se mladenci :] po tem luckem kamenci. Tulali se, tulali, ež se k Mlynkem dostali. Ona mete světničku, dcerka stavi stoličku. Poseďte si, mladenci, na červenej stolici. My tu seděť něbudem, vezma dcerku preč půjděm. Mlynkova peče kolače, že se ji dcera vytače. Mlynkova křiči: Kde jdětě, kde mi mu dceru vedětě? Aj, nědaleko přes cestu, veděm k Novakům něvěstu. Novačka křiči: Něch ju tam, ona je pyšna pani k nam. Ona nějida kaše, krup: Jen ty, Františku, masa kup. František křiči: Něněcham, patery vrata rozsekam. A ešče k tomu dverečka, keryma chodi Anička.
Jak po zahradě chodila, místo jablonce volila. Jak jednú rýčem zaryla, hned tam jablonku vsadila. Ešče nebyly dvě leta, měla jablonka jabuka. Fúkni, větřičku, z podolé, shoď mi jabučko nebo dvě. Shodil mně jedno jediné a i to bylo červivé. Požčaj mně, milý, nožíčka, nech já vykrojím červíčka. Jak jednú doňho vkrojila, hned ten nožíček zlomila. Požčaj mně, milý, druhého, nech já vykrojim celého. Už je, můj milý, už je zle, už sem zlomila dva nože.
Už sem te pantličke zedrala, co mně má maměnka jednala.1) [: Ešče jedne zederu, :] potom vod maměnke pojedu.2)
Ubiraj se, dcerko ma, [: dcerko ma roztomila. :] Už sem se ja ubrala, [: střibra, zlata nabrala. :] Cos ešče zapomněla, dcerko ma roztomila? Věnečka zeleneho, prstenečka zlateho.
Co je ve vozi, všecko je moje; ja, ešče jsem zapomněla vínečka zeleného doma na stole. Tvého vínečka na stole není. Povídajú, že ho vzalo, co se s tebú sezdať dalo, tvé potěšení. Nevracaj se proň, nenaříkaj oň. Prvej si byla panenka, včil je z tebe mladá ženka, dosvědčí to on. Zachovala si čistý svůj věnec, za to ti Pán Bůh požehnal, že si tebe objednal švarný mládenec.
[: Idu ja cestu :] dycky se ohlidam, skoro-li tacička1) za sebu uhlidam. Ach, něuhlidam, bo mi možne něni, bo su můj taciček,2) su hlyboko v zemi. Ach, roscě na nich rozmarijan3) drobny, co by scě mi byli, můj tacičku,4) dobři! O, vem, bratřičku, vem ty tu kosičku a seseč s tacička zelenu travičku. Srpeček ja vezmu, rozmarijan sežnu, na sveho tacička5) ešče raz pohlednu. Spěše se kamynek na vodzě obraci, než se mi rodziči z krchova navraci.
Když ja si zpomenu na svého tatíčka, slzy mě poleju, nevidím chodníčka. Když já si zpomenu na svoju maměnku, slzy mě polejú iďa na travěnku. Zhůru ke krchovu cestička dlážená, tam je má mamička na něm pochovaná. Zhůru ke krchovu dlážený chodníček, tam je pochovaný můj dobrý tatíček. Krchove, krchove, ohrado zelená, už sem na tě vsela své drahé semena. Už sem si nasela mamulku, tatíčka, ešče si naseju sestřičku, bratříčka. Hrobaři, hrobaři, hluboko sázíte, předrahé semena, nikdá nezcházíte. Mamulko, mamulko, hluboko ste lehly, své ubohé dcery k místu nepřivedly. Tatíčku, tatíčku, v hrobě jako v kleci, mně ubohé dceři ubližujú všecí.1) Ubližuj, ubližuj, máš-li ubližovat, moja těžká křivda bude k Bohu volat.2) Vy buchlovské zvony, na dva hlasy zvoňte, vy moji rodiči, vy mně hore vstaňte!

Pages