Poloczek IV 181 | Pri Mikuláši v tom poli

4 words

Sušil 0046 | Když se naš Pan Ježiš narodzil (100%)
Když se naš Pan Ježiš narodzil, hvězdy, měsic zazrak vyvodzil. Jak se dovědzěl Herodes kral, všecky male dzitky pobic dal. Jozef s Mariu to slyšali, hned s dzicjatkem preč ucikali. Našli chlopka v poli žito sjać: Vrač se pro srp, hodzi se už žać. Račil mi Bůh mily ščesci dać, dnes sem sel a možu dnes i zać. Když se toho žide zvědzěli, za Pannu Marii běželi. Nadešli tam chlopka, žito žal, svate pěsničky při tom zpival. Něvidzěls-li panny iducej, co nesla dzěcjatko na ruce? Dy sem ja to žito rozsival, překrasnu sem pannu uhlidal. O, ty chlopku, chlopku šaleny, ty jsi to žitečko sel vloni. Vracmy se, židove, do města, bo tu nešla taka něvěsta.

Sušil 0245 | Když syneček na vojnu vzal (96%)
[: Když syneček na vojnu vzal, :] [: své panence přikazoval, :] aby se mu nevdávala, sedum roků naň čekala. A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce. Když nažala, navázala, po polu se ohlídala. Neviděla tam žádného, jenom vojáčka samého. A kde je on, ten můj milý, můj syneček roztomilý? Tvůj milý se včerá ženil, já sem na jeho svadbě byl. Co mu zkážeš, Andulenko, pěkná kulatá huběnko? Zkazuju mu toli ščestí, co je v tom háječku listí. Zkazuju mu toli zdraví, co je na trávníčku trávy. Na trávníčku tráva drobná, spočítat ju néni možná. Zkazuju mu na tisíce, aby ušel šibenice. Zkazuju mu ješče více, by mu tekly bokem plíce. Bokem plíce, játra, srdce, by nešidil panen více. Zatočil se a zasmál se, vyťal facku té panence. Červená ju polévala, do šátečka utírala. Do šátečka, do bílého, že je byla od milého. Kdyby byla od pajmámy, dala bych se do stonání. Ale že je od milého, snesu já ju z lásky jeho.

Sušil 1693 | Vojačku vojačku (96%)
Vojačku, vojačku, ty švarny junačku, co ty musiš mnoho vystać, dyž ty musiš tu vartu stać v noci při měsičku. Vojačku, vojačku, cěžka služba tvoja. Jak učuješ zabubnovać, musíš maširovać. Do šireho pola, do cizej krajiny, že ty něviš, můj synečku, z kerej je's dzědziny. A v tym širym poli kapky vody něni. Čim ten ubohy vojaček konička napoji!

Bartoš 1901 / 0150b | V čirém poľi ľeščina (96%)
V čirém poľi ľeščina, pod ňú sedí děvčina, [: małá, nevysoká, nízká, sivooká. :] Co tu sedíš děvčina, mama-li ťa pobiła, [: aľebo ti łáła, žes ty se mnú stáła? :] Ja mama ňa nebiła, ej ani ně nełáła, [: ľež já žeľím svého vínka zeľeného. :] Do kostela zvónijú, panenky sa strójijú, [: a já nebožátko koľébám děťátko. :] Ty sestričko nájmłačí, ty koľébáš nájrači, [: poď koľébat máło, aby nepłakało. :] Já koľébat nebudu, ani zpívat nebudu, koľébaj si sama, šak si jeho mama. Koľébaj si sama, šak si ho dostała. A já sem ho dostała, od švarného šohaja, na zeľenéj łúce, pri bystréj vodice, v zeľeném hajíčku, žała sem travičku.

Erben 7/031 | Když se milý na vojnu bral (96%)
Když se milý na vojnu bral, 1) své panence přikazoval, aby se mu nevdávala, sedům let na něj čekala: „Má panenko! nevdávej se, za sedům let přijdu zase; za sedům let přijdu domů, zlatý prsten nosit budu.“ A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce; když nažala, navázala, po poli se ohledala. Neviděla tam žádného, jen vojáčka samotného; ptala se ho: „Můj panáčku! víte-li o mém miláčku?“ „Tvůj milý se tam oženil, já sám na jeho svatbě byl. Co mu vzkážeš, holubičko, bílá, červená růžičko?“ „Vzkazuju mu tolik toho: aby do něj udeřilo!“ Otočil se a zasmál se, zlatý prsten zatřpytil se. „To je prsten s mého prstu, co jsem dala mu na cestu!“ – „Co mu vzkážeš, ještě více, ty modrooká dívčice?“ „Vzkazuju mu tolik zdraví, co je na té louce trávy; vzkazuju mu tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti!“ Kostelíček v černém lese: „Pojď, má milá, oddáme se; pan farář nám ruce sváže, žádný nás už nerozváže.“ 2) 1) Můj milý na vojnu jede, a co on mně přikazuje? abych já se nevdávala, sedum let na něj čekala atd. 2) Na konci dodávají: Skládal voják tu písničku, dal ji milé za hubičku; ta písnička velmi hezká, stojí nejmíň za dvá česká.

Bartoš 1901 / 1227 | Vyndi milá vyndi ven (96%)
Vyndi, milá, vyndi ven, stójí šohaj pod oknem, podává ti ručičku, pojede s Pánembohem. Dybys, miłá, věděła, co vojáček vystójí; nech je zima, nech prší, v čirém poľi stát mosí. Ty sis, miłá, mysľeła, že je vojna enom špás, aľe jak si spatřiła okolo mňa bíłý pás, — Około mňa bíłý pás a při boku šabľičku: Komu's ňa tu zanecháł, můj švárný šohajíčku? Komu bych ťa zanecháł, miłému pánu Bohu; ľen čakaj štrnást roků, až já z vojny dojedu. Jaké je to, šohajku, jaké je to čekání, dyž ty si obľečený ve vojanskéj košeľi. Ve vojanskéj košeľi, širáček premovaný; jaké je to, šohajku, jaké na ťa čekání.

Sušil 1642 | Ach ma mila rozmila (96%)
Ach, ma mila, rozmila, pojedzěmy do pola, ach, tum uzučkum cestečkum k Holomuci městečku. Do kostela chodzila, Pana Boha prosila, aby svojeho mileho za sedym let spatřila. Sedmy roček dochodzi, mily z vojny přichodzi na pěknym vranym koničku, prstenek ma na prstu. Když ho mila spatřila, hnedky k němu běžela, jak prstenek uzdřela, před koničkem omdlela. Ptám se ci ja, ma mila, jak si se mi chovala? A jesli si ty keru noc při sobě keho měla? Ja sem se ci chovala, jako na mne naleži. Jedno v kolibečce leži, to druhe za mnu běži. Dy si se tak chovala, jak na tebe naleži, tu maš svůj zlaty prstenek, ode mne pryč odejdzi.

Sušil 0213 | Dcera matku prosila (96%)
Dcera matku prosila, hej, hej, prosila: Moja maměnko rozmila! Něvdajtě mne dalečko, hej, hej, dalečko, edem přes male polečko. 1) Matka na to nědbala, tym dalej ju vydala. 2) To do cizej krajiny, mezi ty turecke pany. 3) Když jest bylo po roce, chtěla dcera isť k matce. Stroj, pachole, košinu, pojeděm na hostinu. Jak do pole přijeli, zvony zvoniť slyšeli. Jak do dvora přijeli, žadného něviděli. Jenom male pachole, co sedělo při stole. Všecky dveře zamčeny, žadneho něni k spatřeni. Ptam se ja tě, pachole, hdě moja maměnka je? Mamička nam umřela, to včera od večera. Leža tamto v komůrce, v malovanej truhelce. Dcerka, jak to učula, hned k mamičce běžela. Ach, mamičko, stavajtě, požehnani mně dajtě. Dy stě nam ho nědaly, když stě nam umiraly. Ach, mamičko, stavajtě, slovečko ke mně mluvtě. Ma dceruško, něvolaj, těžkosti mi nědělaj. Ja bych rada mluvila, dyby ja živa byla. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa. Ani ptačka zpivati, tej zezulky kukati. Těš tě už tu Pan Bůh sam, matka Boži, svaty Jan.

Sušil 0089 | Měl cě svaty Juři (96%)
Měl cě svaty Juři konička vraneho, vyjechal se na nim do pole ščireho. Maš-li ty, děvečko, zlaty pas při sobě, zadrhni te sani, zadrhni na hlavě. Sedmeracka brana dost široka byla, ješče se ta sanuť v ni směscic němohla. A tu svateho Juřiho pěkně povitali, svatemu Juřimu čest, chvalu vzdavali. Děkujem ci, svaty Juři, za tvoju usluhu, že jsi nam ochranil našu milu dceru.

Sušil 0152 | Přimluvaj se za nas (93%)
Přimluvaj se za nas dycky a každy čas, o, svaty Michale! My k tobě volame a pomoc žadame, naš mily patrone. Ochraň nas od škody od ohně a vody, o, svaty Michale! A t. d. Ochraň nas od škody, na poli urody, o, svaty atd. Když budem v nemoci, přispěj nam k pomoci! A t. d. Obzvláštně při smrti rač přitomen byti. A t. d. My vždycky každy čas běžime pod tvůj plašč. A t. d. Amen, ať se staně, tak všickni žadame. A t. d.

Sušil 1433 | Mám ja pole to je pole (91%)
Mám ja pole, to je pole na pěkné rovině. Kdo chce moje pole orať, mosí pěkný koně mívať, pěkně je širovať.1) Mám já pole, to je pole při pěkném potůčku. Kdo chce moje pole orať, mosí koně oširovať pěkně2) polehóčku.