Erben 3/098 | Loučení ach loučení!

81 words

Erben 3/098 | Loučení ach loučení! (100%)
Loučení, ach loučení! což jest to věc těžká, když se musí rozloučili, když se musí rozloučit! s syou matičkou dceruška! Nermuťte se, matičko, že já od vás pudu: nechciť já zapomcnouti, ale předce až do smrti vaším dítětem budu. „Nermoutím se, dcero má, že pudeš odemne: ale jen nejvíce nad tím, dceruško moje, se rmoutím, jak se tobě povede.“ Jak pak by se mně vedlo? dobře, má matičko: vždyť jsem já jen obdržela, co jsem sama míli chtěla, co žádalo srdéčko!

Sušil 1227 | Lóčení lóčení (48%)
Lóčení, lóčení, což je to věc těžká, [: dyž se musí rozlóčiti :] s maměnkó dceruška. Nermuťte se, máti, že já od vás půdu; dyť já předce až do smrti vaša dcera budu. Nermótím se, dcero, že půdeš ode mně, ale nad tym se já rmótím, jak se ti povede. Jak by se mně vedlo? Dobře, má matičko. A dyť sem já obdržela, co žádalo srdečko.

Erben 5/368 | Až tady pojedu (26%)
Až tady pojedu přes Budějice, zkázu pozdravení mojí panence: není-li tak pyšná, aby ven vyšla, 1) se mnou se naposled rozloučit přišla. 1) aby ke mně přišla, mej zlatej matičce psaníčko nesla.

Bartoš 1901 / 1231 | Hoľky nermuťte se (14%)
Hoľky, nermuťte se, poďte, dívejte se, jak se ten císařský ľid pěkně nese! Červené výłožky, jak pak jest to hezky, za kłobúčkem pérko po kanonyrsky. Kamaráde miłý, zkaž tam mojím miłým, že su já už voják, že su upřímný. Zkaž jich pozdraovat, že nesmím na fełáb, ani na hodinu nesmím ít domu. Dyž mám ránu dati, mosím zapłakati nad tým krásným ľidem, co v poľi stojí.

Bartoš 1901 / 0556 | Měla sem já synečka (13%)
Měla sem já synečka, měl oči jak filajenka, nebyla mu ve světě žádná rovná panenka. Oči jak filajenka, tvářičky jak růžičky, on k nám nesmí chodívat, zbraňujó mu rodiči. Zbraňujó mu maměnka, zbraňujó mu tatíček, on k nám nesmí chodívat, ten švarný šohajíček. Měli ste zabraňovat spíš než k nám začal chodit, a včil mu nezbraňujte, mé srdečko nermuťte.

Sušil 0169 | Žalostné kvílení rozmilí křesťané (13%)
Žalostné kvílení, rozmilí křesťané, přesmutné loučení Panenky Marie s synáčkem svým nejmilejším, k hrozným mukám odsouzeným; k smrti se ubírá, žalostí omdlívá. »Matičko má milá, moje potěšení, hodina nastává smutného loučení. Již já musím na smrť jíti a hrozné muka trpěti; již se s tebou loučím, Bohu tě poroučím.« Synáčku můj milý, mé srdce rozmilé, ach, neopouštěj mne, matičky své milé. Rozpomeň se na mou lásku a na mou lítost mateřskou, neb nemám žádného krom tebe samého. »Matičko má milá, nemůž jinak býti, my se již musíme spolu rozloučiti. Již mě Jidáš židům zradí a mě falešně políbí, budou mě vázati, po zemi smýkati.« Synáčku můj milý, nech mne s tebou jíti, já volím za tebe ty muky trpěti. Stokrát chci raděj umříti, než bez tebe živa býti, mé srdce rozmilé, ach, k sobě vezmi mne. »Ach, to musí býti, matičko má milá, láska má mne nutí, Otec toho žádá. Všechen svět mám vykoupiti a smrti věčné zbaviti. K smrti se ubírám, tebe zanechávám.« Žalostná já máti, již sem opuštěná, již vidím synáčka, jak v krvi omdlívá, po všem těle sbičovaný a trním korunovaný, kříž přetěžký nese, bolestí se třese. Synáčka milého na kříž jsou přibili, když vypustil ducha, kopím bok prohnali; jak já nemám smutná býti, nad synáčkem omdlévati! Ze všech ran krev teče, pro tebe, člověče. O, hříšný člověče, vezmi si do srdce mého syna rány, mé velké trápení! Budeš-li to rozjímati, máš věčnou slávu dostati, budeš s mojím synem až na věky. Amen.

Erben 2/357 | Loučení loučení! (11%)
Loučení, loučení! což je to těžká věc, když se musí rozloučiti, když se musí rozloučiti s panenkou mládenec. Když jsme se loučili, obá jsme plakali, obá jsme si bílým šátkem, obá jsme si bílým šátkem oči utírali. Když jsme se loučili pod zeleným dubem: vždycky jsem ti říkávala, že ta láska není stálá, že svoji nebudem. „Až ten dub pokvěte 1) bílou ratolestí, tenkrát budu, má panenko, tenkrát budu, má panenko, smutek pro tě nésti. Ponesu ho tejden, 2) popláču každej den: nikdy však nezapomenu, nikdy však nezapomenu, že jsem já rád tě měl.“ 1) Až já půjdu lesem, budu plakat hlasem: dám si klobouček na stranu, na panenku zapomenu a budu zas vesel. 2) Ponesu smuteček, nakoupím pentliček: na klobouk si jich navážu, v hospodě se všem ukážu, že jsem mládeneček.

Erben 2/294 | Na zeleném doubku (11%)
Na zeleném doubku dva holoubky hrají; lidi jim závidí, že se rádi mají. Lidi, dobří lidi! nezáviďte toho: vždyť je to hezká věc, když kdo má rád koho. Milovali jsme se, jako holubičky; rozloučili jsme se jako vlaštovicky. Milovali jsme se nebylo to z dávna: a už nás rozvedla jedna stará bába.

Erben 3/084 | Už vás opouštím tatíčku (11%)
Už vás opouštím, tatíčku, i mou rozmilou matičku: děkuju vám za vaše chování až do tohoto provdání. Mé srdéčko, mé vnitřnosti vadnou z té velké žalosti, že se musím s vámi rozloučili s pryč do ciziny jíti.

Erben 2/412 | Každý se nám diví (11%)
Každý se nám diví, kdo nás spolu vidí, kam je se ta naše láska děla? odešla pryč, nepřijde víc, za hory, za lesy zaletěla. Rájovští sedláci jsou hodní čtveráci, ti mě s mon panenkou rozloučili: dali mně ji do Kaplice; proto je v zármutku moje srdce. Kdo nás koliv vidí, každej se nám diví, kam se ta veselost naše děla? za hory, za lesy, ach má nejmilejší! za hory, za lesy zaletěla.

Erben 2/414 | Jaké to loučení (11%)
Jaké to loučení, moje potěšení, jaké to loučeni s náma bude? když od sebe pudem, plakat oba budem, ach, kterak na sebe zapomenem? „Jaké to srdce máš, že mně připomínáš, že mně připomínáš na rozcházku?“ Snadné zpomínání, když nám naši brání, abych k vám nechodil, že nedají!