Erben 3/105 | Nepudeme dále

10 words

Erben 3/105 | Nepudeme dále (100%)
Nepudeme dále jenom přes vršek: vezeme plnej vůz novejch podušek.

Erben 4/131 | Když jsem já šel z Kutny (37%)
Když jsem já šel z Kutny Hory, viděl jsem tam Novy Dvory; když jsem já šel z Novejch Dvorů, viděl jsem tam Kutnou Horu.

Erben 2/170 | Mračinko vycházi (25%)
Mračinko vycházi, bude pršet: schovej mne, má milá, do podušek; nepůjdu od tebe, potěšeni moje, až vyjde sluníčko zas nad vršek.

Erben 2/274 | Letěla husička (25%)
Letěla husička, letěla přes pole, tam kde bejvávalo potěšení moje. Letěla husička, už víc nepoletí: škoda je tě, děvče, že tě nesmím měti! když jsem k vám chodíval do vaši dědiny, míval jsem klobouček plnej rozmaríny. Nýčko k vám nechodím, už chodí tam jinej: jen na mě, má milá, více nespomínej! „Zachází slunéčko, zachází za horu: kterak pak já na tě chlapče, zapomenu!“

Erben 2/478 | Co pak se věruješ (25%)
Co pak se věruješ, že si mne nevemeš? vem si mne, nebo nevem, nejsi v světě jeden! Nejste dva, ani pět, když je vás plnej svět: vem si mne, nebo nech tak, nebudu pro tě plakat!

Erben 3/129 | Na koho naříkat ‚ (25%)
Na koho naříkat, ‚) než na naši mámu, že mně nastrkala do podušek slámu. Do podušek slámu, do truhel kamení, ako bych nebyla z toho pokolení! 2) 1) Byla bych neřekla do tý naši mámy, že vona mně nandá do podušek slámy. 2) z jejího stavení.

Erben 7/019 | Plouli rytíři po brodě (7%)
Plouli rytíři po brodě, připlouli k nové hospodě. „Šenkýřko, hezkou dceru máte! komu ji ke cti dochováte?“ „To není, rytíři, dcera má, jeť to dívecka služebná.“ Poslala Lenorku pro vodu, smýšlela o ni zlou radu. Lenorka pozorná byla, pod okýnkem je slyšela. „Jdi, Lenorko, jdi lůžko stlát, pan rytíř dřímá, půjde spat.“ Lenorka do pokoje vkročí, pan rytíř si ji zaskočí. „Nech ty mne, rytíři, s pokojem, ať odejdu s pánem Bohem! Ač jsem jen dívečka služebná, můj rod se tobě vyrovná.“ „Jak se mi tvůj rod vyrovná, když jsi dívečka služebná?“ „Když jsem já maličká byla, před domem jsem si hrávala. Po zlatém písku jsem běhala, červeným jablíčkem koulela. Jeli jsou tudy cikáni, na vůz pod plachtu mne vzali. Do cizí země zavezli, za míru ovsa prodali.“ „Pověz mi, Lenorko má milá, jaký to dvůr tvůj otec má?“ „Dům je z bílého mramoru, okna z červených kamenů.“ „Oj, ty’s Lenorka, sestra má, sestra má vlastni rozmilá! Sedům let jsem tebe hledal, všecky země jsem prohledal. Lehni si, sestřičko, na lože, já budu chodit po dvoře. A když už bylo na ráno, bylo jest na ni voláno: „Vstávej, Lenoro, nahoru! vem bílý čepec na hlavu.“ „Vstávej, má sestřičko, nahoru! pojeden k bílému dvoru. Panímámo! co mi dáte? mou nevěstu uhlídáte!“ „Ach, což mi po tvé nevěstě, když budu vždycky jí v cestě!“ „Panímámo! co mi dáte? mou sestřičku uhlídáte!“ „Stříbro, zlato bych ti dala, kdybych ji zas uhlídala!“ A když se spolu vítaly, obě radostí plakaly. Nedaleko Kolína stojí hospoda nová, stojí hospoda nová, z kamene vystavená. Jedou tam tři pánové, tři krásni rytířové: „Hej, šenkýřko, toč pivo! skoč, šenkýřko, dej víno!“ Kačenka víno nese, až se ji hlava třese, to od dobrých korálů, od stříbrných tolarů. „Je, šenkýřko, dcera tvá? čili tvoje přátelská?“ „Ani není dcera má, ani žádná přátelská. Od formanů koupená za čtyry mázy vína, za čtyry mázy vína, za jednu otep sena.“ „Co, šenkýřko, co ti dát, bych s ní moh té noci spát?“ „Pět dukátů nebo šest, dost bude za její čest! Jdi, Kačenko, lože stlát, pan rytíř už půjde spat!“ Jak Kačenka pokročí, rytíř za ni poskočí. „Ani se mne netýkej, mou osobo ve cti měj! jsemť já z rodu dobrého, z rodu tobě rovného!“ „Když jsi z rodu dobrého, oznam mi otce svého.“ „Můj otec pán rytířský někde v zemi Uherský.“ 1) „Prosím, dej mi znamení, jaké má on staveni?“ „Stavení je z mramoru, zlaté schody nahoru.“ „Ty‘s, Kačenko! sestra má, sestra moje rozmilá, co dítě ukradená, nyní zas nalezená! Sedům let jsem tě hledal, s koně na koně vsedal, s koně na koně vsedal, tři sta jsem jich potrhal! Pojď, šenkýřko, nahoru, zaplatím ti tvoji mzdu.“ Šla šenkýřka nahoru, rytíř uťal jí hlavu – zaplatil jí její mzdu. 1) V písni slovenské sní místo toto: – som a rodu velkého Dinděš krála mladého; v lužické pak stoji: Čeja da Maruška tola ty sy? „Z cuseje zemje Kajnfaljerec džóvka.“

Sušil 1223 | A dyž na vůz sedala (7%)
A dyž na vůz sedala, na maměnku volala: Maměnko ma, nědajtě mne vzať. Jeď už enem, dceruško, už je toho malučko, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. A dyž na vůz sedala, na tatička volala: Tatičku můj, nědajtě mne vzat. Jeď už edem, dceruško, už je toho malučko, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Dyž vyjela za vrata, zavolala na brata: Bratřičku můj, nědaj mne brať. Jeď už edem, sestřičko, už je toho malučko, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Když vyjela na cestu, zavolala na sestru: Sestřičko ma, nědaj mne brať. Jeď už edem, sestřičko, už je toho malučko, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Trefiš tamo na otce jako na trni, pchače, jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Trefiš tamo na mamku jak na horucu plaňku; jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Trefiš tamo na bratry jako na vysoke Tatry; jeď edem, jeď, chtělas ho měť. Trefiš tamo na sestry jak na pekelne čerty; jeď edem, jeď, chtělas ho měť.

Sušil 2002 | Oj jedě chlop z Osiny (7%)
Oj, jedě chlop z Osiny, ztracjul babu z košiny. Baba plače a nařiče, že se smyči po blacě. A dybys bul dobry muž, kupjul bys mi novy vůz, vozul bys mě po rynečku, jako hersku panenečku. Bys byla dobra žena, seděla by si doma. Ale že si jen něvěsta, rada jezdiš do města.

Bartoš 1901 / 0071 | Vím já zámek za Moravú (7%)
[: Vím já zámek za Moravú:] v tom zámku je sedům pánů. [: Sedum pánů, sedům bratrů,:] měľi oni jednu sestru. [: A daľi ju za Janíčka, :] za Janíčka, za zbojníčka. [: Janíček je čirý zbojník, :] ví on v horách každý chodník. [: Každý chodník, každú cestu,:] kerá ke kerému městu. [: V noci vyšéł, v noci přišéł,:] nikdá doma nepoľežéł. [: Donéséł si šátek bíłý,:] šecek, krvú zabarvený. [: Kázáł í ho mýdłem prati,:] nedáł í ho rozvíňati. [: Mydłem prala, rozvinúła,:] bíłú ruku vyvinúła. [: Počkaj, mužu, povím na ťa;:] to je ruka mého bratra. [: Mého bratra najmłačího,:] z druhých sedmi najľepšího. [: Kateřinko, ženo moja,:] pro Boha, neprozraďuj ňa! [: Ach, co bych za žena była,:] dybych muža prozradiła! [: Aj, co bych za sestra była,:] dybych bratra zatajila! [: Kateřinka nemeškała,:] rychtárovi vědět data. [: Suďte, páni, podľe práva,:] mám já muža, aľe vraha. [: On ně bratra uvrahováł,:] mně by smutnéj tak uděłáł. [: Běž, Kačenko, běž ty domu,:] zabav ho doma hodinu. [: Kateřinka nemeškała,:] hněď ona domu běžala. [: Snídaníčko mu chystala,:] ľeda ho doma zdržała. [:Ja, Janíčku, drábi idú,:] koho nám tu vázat budú ? [: Kateřinko, ženo moja :] ne tak's ty ně sľubovała! [: Hněď ho vzaľi a zvázaľi,:] a na vůz ho połožiľi. [: Poď, Kačenko, ke mně k vozu,:] nech sa rozłučíme społu. [: Běž, Janíčku, svojú cestú,:] ja ostaném dobrú sestrú. [: Běž, Janičku, mezi vrahů,:] já ostáném mładú vdovú.

Erben 3/099 | Strakatý peřiny (7%)
Strakatý peřiny na bidle visí: starej se, Vavroušku, vo koně lysy. „Já jsem se postaral i vo celej vůz: poď sedni, Hančičko, pojedeme už.“ Já nechci, nesednu, koně se plaší: mohli by snad pro mě naříkat naši. Já nechci, nepudu, až zejtra ráno: vopatruj vás pán Bon, má zlatá mámo! Strakatý peřiny na tyči visí: přistroj si, holečku, koníčky lysy. Čtyry koně vraný, vokovanej vůz: zapřahej, formánku, pojedeme už. Nechci, nepojedu, až zejtra ráno: až já se rozloučím s mou panímámo.