Černík 1908 / 003 | Žítková

12 words

Černík 1908 / 003 | Žítková (100%)
Žítková, Žítková, prešivá dzedzina, němohla vychovac pre mňa čeladzina. Keď ho vychovala, na vojnu ho dala, žítkovským dzievčencom lúbic ho nědala.

Černík 1908 / 124 | Žítková (94%)
Žítková, Žítková, na peknéj rovnici, ludzja povedajú, že sú tam zbojníci. Nění sú zbojníci, leš sú dobrí ludzja, čo ve dne uvidzja, v noci to uchycja.

Bartoš 1901 / 0690 | (6%)
1. Šest dní do týdňa, sédmá neděľa, pověz, cérečko, s kým's tam seděła. Nech sem seděła, s kým sem já chtěła. Co je kom po tom? Była neděľa! 2. Roste osyka pěkná vysoká, čekaj, má miłá, čekaj tři ľéta. Tři ľéta čekat, ešče sa nevdat, už sem si mohła syna vychovat. Syna vychovat, na vojnu ho dat, už za mne mohł synek bojovat.

Sušil 0983 | Když sem já šel kolem dvorka (6%)
Když sem já šel kolem dvorka, kapaly mě slze z oka. Pověz, synečku rozmilý, co sú tady za noviny? Novinečku uslyšela, padla na zem a omdlela; co sem smutná1) učinila, že sem víneček pozbyla! Neplač, nenaříkej sobě, horší je mně nežli tobě; horší je mně s tým vinečkem2) než tobě s díťátečkem. A ty chováš, až3) vychováš, vychovaja na vojnu dáš, já se stále trápit musím,4) vzal sem si vínek na svú duši.5) Dyž já přijdu před boží súd, bude mi hořký vínek tvůj,6) zažnú mně svíce pod koleny pro tvůj víneček zelený. Ešče temu horší zažnú, co má v domě svoju ženu7) a se s jinýma zabývá, ten hřích odpuščen nebývá.

Erben 2/507 | Však jsem to Jeníčku (6%)
Však jsem to, Jeníčku, dobře slyšela, jak se tvá paňmáma s tebou vadila: to všecko pro mě, že chodíš ke mně, že nejsem bohatá tak jako jiné. Když nejsem bohatá, já se nedělám; proto se žádnému podvádět nedám: kdo mě chce míti, bude mé chtíti, že jemu dovedu hospodařiti. Však mě má maličká leckdes nevsála, aby mě leckomu šidili dala; v žádném ouvoze, ani trníčku: těžce vychovala svoji Aničku. Kdo k nám chce chodili, kdo mě chce míti, musí mou matičku pěkně prošiti, smekat klobouček, líbat ručičku: dejte mně, paňmámo, vaši Aničku. Sloha následující jest pozdější nutný přívěsek: Než bych já paňmámu o dceru prosil, radši bych po straně šavličku nosil: šavle ocelová ta je má žena, ta mne bude těšit, až bude vojna.

Bartoš 1901 / 0101 | Co si mysľíš moja miłá (6%)
Co si mysľíš, moja miłá, se mnú učiniti, snáď si mysľiš své panenství se mnú proměniti ? A já mosím, moja miłá, do kłáštera íti, tam ně dała, má mamička, čérné šaty šiti, Šaty šíjú, vlasy řežú kabát obľékajú, principie, breviáře, na stůł předkłádajú. Vysedła si do okénka, viděla milého : Ach můj Bože najmilejší, snáď skočím pro něho ! Vysedła si do druhého, viděła z růže květ : Ach můj Bože najmilejší, snáď skočím proňho hneď. Vysedła si do třetího, viděľa Mišenku, *) méł on oči upłakané jak zrałú višenku. Na Brněnském cinteříčku, tam já mám mamičku, co ně oni vychovali moju frajírečku.

Bartoš 1901 / 1171 | Od Dačic (6%)
[: Těžko mě má matička vychovala :] [: a z ruky na ruku :] překládala. [: Ještě jsem nevyrost, mám být voják, :] [: Nanynko, Nanynko, :] co mám dělat? [: Svázali, svázali provazami, :] [: abych já nechodil :] za pannami. [: A já se rozvážu, půjdu přece, :] [: že jest má Nanynka :] hezky děvče. [: Za tebe mám dostat holku jinou, :] [: po straně šabličku :] ocelovou. [: Po straně šablička ocelová, :] [: že jest má Nanynka :] uplakaná. [: Neplač, moje holka, prosím já tě, :] [: až já z vojny přijdu :] vezmu si tě. [: Dybych já přesmutná to věděla, :] [: až ty z vojny přijdeš, :] já tvá byla. [: Pošlu ti psaníčko jedno v roce, :] [: abys uvěřila :] moji lásce. [: Pošlu ti psaníčko tuze smutné, :] [: že jest mé srdečko:] nebezpečné. [: Že má být má hlava rozsekaná, :] [: na koňských kopytech :] roznešená. [: Dyby to věděla má matička, :] [: že je rozsekaná :] má hlavička. [: Ona by se za mně pomodlila :] [: mši svatou by za mě :] sloužit dala.

Erben 3/002 | Nade mlejnem (6%)
Nade mlejnem je háječek: tam se prochází, šátečkem bází můj holeček. Na hlavě má černý klobouk: nemůže na tě, mé dítě zlaté, zapomenout! Pod kloboučkem černé vlásky: nemůžu já té, mé dítě zlaté, pustit z lásky. Pod vláskama bílé čelo: kterak by se mně mé zlaté dítě nelíbilo? Pod čelíčkem modré oči, kterýma po mně mé zlaté dítě vždycky točí. Točí, točí, točit bude, pokud k oltáři před božskou tváří neklekneme. A když kleknem oba spolu: štola nás spojí, že budem svoji – půjdem domů. Domů prijdem,1) k stolu sednem, a panímámě za její dceru poděkujem. „Děkuju vám, ruce líbám, že jste mi daly a vychovaly, co já rád mám.“ *) Půjdem domů, sednem k stolu, budem pít zdraví naší paňmámy za tu dceru. U Kláštera je háječek: tam se mně točí, má černé oči, můj holeček. Na hlavě má bílej klobouk: nemůžu na té, můj zlatej chlapče, zapomenout. Pod kloboučkem černý vlásky: škoda by bylo, můj zlatej chlapče, naši lásky! Pod vláskami má obůčí: vem si mě pěkně, můj zlatej chlapče, do náruči. Pod obůčim oči černý: ty jsi mé celé, můj zlatej chlapče, potěšení.

Sušil 0325 | Šeltě pan Trum na procházku (6%)
Šeltě pan Trum 1) na procházku [: na zelenó lóku. :] Šel, nadešel tam děťátko, malé pacholátko. Dítě rostlo, až dorostlo. Dyž mu sedm let bylo, do školy chodilo. Nadávali mu ve škole: Ty nejsi od nas pachole, ty si nalezené na lóce zelené. A dyž přišel dům, povídal: Já sem nalezené na lóce zelené. Dejte mně knížky pod pažo, krajíček pod druhó, abych měl na stravo. Šel, nadešel tam chalópko, v ní rychtář s rychtářkó. Ach, boche, boche na dveře, matičko, otevře! Počké, počké chvílenečko, já vařím kašičko. Mám já dítě, je hrubě zlý, je hrubě šklibavý. »A já je budu kolíbat, jemu pěkně zpívat.« Na kotle kašu vařila, nasytit nemohla. Dvanást kráv mu podojila, napojit nemohla. Zatoč se, ďáble, kolečkem, vyleť vokynečkem. Šak už ses dost nakolíbal, mé matičky nasužoval. Ďábel kolečkem zatočil, vokýnkem vyskočil. Dvanást kotóčků vyrazil, třinástý narazil. To máš, matičko, znamení za tvý vychování.

Bartoš 1901 / 0143b | V čirém poľi hruška stójí (6%)
V čirém poľi hruška stójí, vŕšek sa jí zeľeňá, pod ňú stójí moja miłá, je cełá upłakaná. Ja co płačeš a naríkáš pro svůj vínek zeľený, já pojedu do Triestu, kúpím ti pozłacený. A jak ty to možeš rovnat, złacený k zeľenému, tak jak ty sa možeš rovnat k młádenci poctivému? Prestaňte ně koňa sedłat, prestaňte ně trúbiti, já sa mosím na posľedy ze všema rozłučiti. Nájprv ze svojú mamičkú, kerá ňa vychovała, potom ze svú gaľánečkú, kerá ňa miłovała. Děkuju vám, má mamičko za vaše vychování, tobě moja gaľánečko, za tvoje miłování.

Erben 5/299 | Těžko mě matička (6%)
Těžko mě matička vychovala, z ručky na ručku mě překládala. Ještě mě v kolíbce kolíbali, už jsou mi o vojně povídali. Ještě jsem nevyrost, mám bejt voják: když už mě svázali, co je dělat? Svázali, svázali. provazami, abych já nechodil za pannami. A já se rozvážu, pojdu přece, neb jest má panenka švarný děvče. Má zlatá panenka v komůrce spí, ach, kýž je mi možná promluvit s ní! Já půjdu, zaklepám na okýnko: Vstaň, pojď mně otevřít, má hubinko! Otevři, otevři, dokud čekám, dokud bílej kabát ještě nemám. „Což bych já ti ráda otevřela, kdyby mne hlavička nebolela.“ Jistě tě nebolí, jak se děláš, ale že v svém srdci jiného máš! Háječky se pěkně zelenají, jinší mou panenku namlouvají. Když ji namlouvají, ať ji mají: jen ať ji přede mnou nelíbají. Kdyby ji přede mnou objímali, těžké by mně srdce udělali. Zatoč se, slunéčko, nad ty lesy: už mě má panenka nic netěší. Ač mě těšívala, víc nebude: bude mě těšívat někde jinde!