Rittersberk 1825 / 245 | Pravda a žádná lež.xml

3 words

Sušil 0893 | Šohaj šohaj černooký (100%)
Šohaj, šohaj černooký, nemožu ťa zabudnúti! Ani ťa já nezabudu, pokud kolvěk živa budu. Ješče jednú na rozchodnú vinšuju ti takú věrnú, jako sem já tobě byua, vinšuju ti, duša moja. Co sem sa k vám nachodívau, dni a noci s tebú mrhau, ale tys byua falešná, nech ťa Pámbůh za to trestá. Néni pravda, moj přemiuý, robiua sem ti po vůli, žáden neví len já sama, jako sem ťa ráda maua.

Erben 2/135 | Seděla u našich vrat (99%)
Seděla u našich vrat, pěkná bílá jako šat: hleďte, panno, hleďte, vy krásu tratíte, že nejdete sama spat. „To není pravda žádná, já spávám vždycky sama v tej naší komoře, tam žádnej nemůže než naše panímáma.“[21]

Bartoš 1901 / 0033 | Posłechněte máło (99%)
Posłechněte máło, co sa v pravdě stało; to s jednu ceruškú, Hudcovú Babuškú. Dyž słunečko miło měło zapadati, ubohé děvčátko bľížilo sa smrti. Dyž vyšła z Miłotic, k třetímu mostečku ten zlosyn ju popad za pravú ručičku. Bože můj, Bože můj! Co pak se to stało! Nemám tu žádného, jen tebe samého. Tatíčku, mamičko, otvírajte bránu, vezú vám Barborku cełú połámanú. Tatíček, mamička, jak ju uviděľi, z jejích modrých oček krév jí utíraľi. Na koho's, Barborko, na koho’s vołała, dyž ťa ta tyranská ruka mordovała? Byla bych vołała, na svého tatíčka, aľe sem nemohła promłúvit słovečka. Byla bych vołała, na svoju mamičku, ale sem nemohła otevřít hubičku. Tatíčku, mamičko, ostávajte s Bohem, za vaše chování pěkně vám děkujem. Za vaše chování, nohy ruce ľíbám; za vašu upřimnosť zapłať vám Pambů sám. Ostatní rodino, ostávajte s Bohem, za vašu uctivosť pěkně vám děkujem. Moje kamarádky, ostávajte s Bohem, nasaďte na můj hrob rozmarýnu kořeň. Rozmarýnu kořen, ľistí uzučkého, by ně pěkně voněł až do dňa súdného. Na Miłockém poľi růžička červená, ľeží tam Barborka krv'ú obarvená.

Sušil 0164 | Vím já zahrádku místečko krásné (89%)
Vím já zahrádku, místečko krásné, svítí tam slunce převelmi jasné. Pravda a víra, láska, pokora, do té zahrádky dvéře odvírá. Ach, Bože, komu ráčíš to dáti, ve tvé zahrádce slávy dojíti. Zde člověk dychtí po světské slávě, a zítra již má hrob na hřbitově. Zde pyšní lidé ve zlatě chodí, zítra je červi a žaby snědí. Já nežádám víc světské rozkoše, žádám já vidět Pána Ježíše. V tom věčném ráji, kde starci hrají, andělé pěkné písně zpívají. Raduj se, duše, a buď veselá, tvého zde bydla je chvílka malá. Budeš-li stále zde bojovati, chce ti Bůh za to korunu dáti.

Bartoš 1901 / 0722 | Sedí vtáček na karłáce (89%)
Sedí vtáček na karłáce, povídała céra matce: Má mamičenko rozmiłá, co to ten vtáček povídá ? Má ceruško, vtáčku nevěř, na říčicu vody neměř, říčica vody nedrží, šohajek pravdy nepoví. Co zme sa my nachodiľi a społem nasedávaľi, ej už zme mohľi svoji byt, včiľ sa mosíme rozejít.

Sušil 0192 | Přišel pod okynko (89%)
Přišel pod okynko: Spíš-li, Marijanko, spíš-li nebo nespíš lebo mne neslyšíš? Nespím, ach, já nespím, dobře tebe slyším, ale k nám, synečku, tebe pustit nesmím. Panímáma leží nedaleko dveří, ona všecko slyší, když kočička běží. Ráno by přivstala a mne by se ptala: S kým’s to, Marijanko, s kým’s to rozmlóvala? Ach, s kým pak by jinším, se svým nejmilejším, on k nám dycky chodí a mne ze sna budí. Počkej, Marijanko, esli pravda néní, bůj se, Marijanko, bůj se utopení. 1) Marianka vstala, k Dunaji běžela: Dunaji, Dunaji, Dunajenko milá. Jsi-li, Dunajenko, jsi-li tak hluboká, jako sem vysoká, já do tebe skočím. Do vody skočila, ešče zavolala, ešče zavolala, Panenko Maria. 2) Její černé vlasy po Dunaji plyly, její bílé ruce břehu se chytaly. Její černé oči se světem se lóčí, že jsó oklamaný od šohaja v noci. 3)

Galko 1/120 | Hej, hore háj, dolu háj (89%)
Hej, hore háj, dolu háj, hore hájom chodník; [: môj otec bol dobrý, ja musím byť zbojník. :] Hej, ja musím byť zbojník, bo krivda veliká; [: neprávosť u pánov, pravda u zbojníka. :] Hej, pravda u zbojníka, čo zná krivdy s vami; [: a keď jim niet lieku, márni jich guliami. :]

Galko 1/111 | Ach, bože môj, pane môj, čo mám hriešna (89%)
Ach, bože môj, pane môj, čo mám hriešna robiť, [: pohneval sa ten milý môj, prestal ko mne chodiť. :] To by tak zle nebolo, ale sa oženil, [: a tu našu vernú lásku do konca už zmenil. :] Budem ja mu želati, by sa mu tak stalo, [: žeby to jeho veselie dlho netrvalo. :] Žeby šťastia, ni zdravia, ni svedomia nemal; [: keď prvý raz von vystúpi, žeby nôžku zlámal. :] Neďaleko von vyšol na zelenú lúčku, [: koník sa mu kus potočil, zlámal si on rúčku. :] Pravda je to, pravda je, čo milá zakľaje; [: kto sa falošne miluje, že mu bôh nepraje. :]

Černík 1908 / 288 | Keď som s tebú (89%)
Keď som s tebú sedávala, dycky som ci povedala v našéj zahrádce, pod slivú: ber mňa panenku poccivú. A týs na to ništ něriekal, len's k nám dycky chodzievával každý dzeň, každú hodzinu, pokel's něpočul novinu. A keď's počul tu novinu, moju haňbu, tovju vinum včiléj sa ci zdám škaredá, ej, panenka něpoccivá. Keď som pannú něpoccivú, poručeno Pánu Bohu, ty's něpoccivý mladzeněc, utrhnul's z mej hlavy veněc. Něstrhnul som, nění pravda, hodzila's ho do Dunaja, ach, do Dunaja, do more, hdo ci to, má milá, spomóže? Něspomóže žjaden jinší, leda ten mój najmilejší, vezni si to na svedomí, že's mládzeněc něpoccivý.

Černík 1908 / 278 | Milovala som ťa (89%)
Milovala som ťa verně ze srdečka svého, verila som tvoje slova, ale už je darmo, dokel som něvedzela, že je láska falešná, včil už verím, aj uznávám, keď sama ostávám. A ta tvoja stará máci, ta je tom príčina, ta nám toho velikého žalu narobila; tebe braňja rodiče, něchodzievaj k nám viece, povedz pravdu, něchodz za mňú, nětrap moje srdce. A keď tebe tak dávajú statky a cisíce, se mňú ty ništ nědostaněs, len uprimné srdce; trebár som já chudobná, k roboce som šikovná, a kerá má velké statky, ta je na ništ hodná.

Erben 7/028 | Pod okýnkem stával (89%)
Pod okýnkem stával, 1) na housličky hrával, na svou nejmilejší smutně povolával. „Spíš-li nebo nespíš, nebo mne neslyšíš? nebo mně, má milá, otevřití nesmíš?“ „Nespím já, ach nespím, dobře tebe slyším: jen že ti, můj milý, otevřití nesmím. Naše máma leží zrovna vedle dveří, ona by slyšela, když bych otvírala.“ Máma ráno vstala, dcerušky se ptala: „Dcero moje milá! s kým’s to rozmlouvala?“ „S kým bych, mámo, jinším, než s mým nejmilejším: on k nám v noci chodí a mě ze sna budí.“ „Jest-li pravda není, stroj se k utopení, stroj se k utopení, chlapec k oběšeni.“ Dcera to slyšela, k Dunaji béžela; jak k Dunaji přišla, do něho skočila. „Bože na výsosti, vem mě do radosti! už mé bílé ruce břehu se chytají. Už mé bílé nohy 2) písku dosahají; už mé černé vlásky po vodě plývají. Už mé černé oči po horách se točí, po horách, po lesích, po mém nejmilejším!“ 1) Přišel pod okýnko: „Spíš-li, má panenko! spíš-li, čili nespíš, nebo mne neslyšíš?“ 2) Už mé milé vlásky plujou pres oblásky; už mé modré oči po horách se točí.