smrť

Kvytla růža aj lalija, nezdravá je moja mylá, nezdravá je [: velice,:} že má Janka v temnyce. Ach, vy pány, čo myslíte, prečo vy ho nepustýte, pustyte my [: mylého,:] pre Boha živého. A my ty ho nepustýme, my ho na smrt odsúdýme, ach, Bože mój [: premylý,:] šak moc trpýš pres*) vyny. Povedz, Janko, žes nevynný, že sú svědci ešče živý, nech odsvečá po [: pravdě,:] že sa poddáš pokorné. Začali mu desky pyíit, že mu budú truhlu robyt; ked mu truhlu [: spravyli, :] do nyéj Janka vložili.

Když jsem šel skrz dubový les, přepadla mne dřímota; a do rána mně za hlavou rozmarina vykvetla. Pořezal jsem všecky pruty rozmaríny zelené, pustil jsem je po vodičce, po vodičce studené. Která panna lovit bude rozmarínu zelenou, ta mou nejmilejši bude za vodičkou studenou. Šly panenky ráno k řece, do věder nabíraly: v tom ty pruty z rozmaríny k samé lávce plavaly. Ta mlynářovic Anička po prutech se nahnula, a nešťastná holubička do vodičky spadnula. 1) Zvoní, zvoní troje hrany, co to asi znamená? povězte mi, vy ptáčkové! snad to není má milá? „Tvou milou, tvé potěšení do rakve ti skládají, čtyři muži v černém rouše do hrobu ji dávají.“ Ach, můj Bože nejmilejši! ty’s mi vzal mou nevěstu! povězte mi, vy ptáčkové, k jejímu hrobu cestu. „Za vrchem tam v kostelíčku zpívají v kůru kněží; pět kroků za kostelíčkem v hrobě tvá milá leží.“ Tam já půjdu, plakat budu, na ten tmavý hrob sednu, a pro tebe, má panenko, těžké hoře ponesu. Těžké já ponesu hoře, až mne smrt vysvobodí, a věneček z rozmarýny na můj příkrov položí! 1) S místem tímto srovnej první polovici písně „Kytice“ v rukopisu Kralodvorském.