Poloczek IV 096 | Staň milá hore

3 words

Sušil 0353 | U Krakova na dolině (100%)
U Krakova na dolině pase dívče vrané koně. Přišel k ní šohaj z Krakova, zajal jí koně do dvora. 1) Dávala mu tři dukáty, 2) dva stříbrné, jeden zlatý: 3) Nechaj, švarné děvče, sobě, zítra večír přijdu k tobě. Chceš-li ty k nám chodívati, mosíš dobrý pozor dati; 4) naša mama zticha 5) spává, ona dobrý pozor dává. 6) Stávaj, starý, stávaj hore, kdosi u naší dcery je. Než starý z postele skočil, šohaj oknem ven vyskočil. Ven vyskočil a zavískal a děvečce ruku stískal; ostávaj tu s Bohem, milá, já mládenec, a ty jiná. Jak pak bych já jiná byla, sak sem s tebú málo byla. Dyby bylo půl hodiny, nejmenuj se mezi panny. Dybys měla na tisíce, nebudeš ty pannú více; a já jenom dva grýcary, přece budu šohaj švárný. Pusť pérečko 7) po tej vodě, půjde-li ti po svobodě; bude-li ti k vrchu plyvať, budeš v našem domku bývať. Dyž to pérko namáčala, do voděnky ho házala: Plyvaj, mé perečko, do dna, abych byla vínka hodna. 8)

Bartók III 1444 | Stávaj hore milá naša ľaľija (100%)
Stávaj hore, milá naša ľaľija

Bartoš 1901 / 1204 | A v tom městě Hodoníně (100%)
A v tom městě Hodoníně kasárňa maľovaná, v keré była má hłavěnka veľice sturbovaná, była ona sturbovaná, od samého jenerála; už to ináč byt nemože, já vojákem mosím byt. Dyž ňa na radní dům védľi, moje vłasy střihaľi, tenkráť pro mňa rodičové přežałostně płakaľi; proč płačete, naříkáte, šak vy ně nepomožete; už to ináč byt nemože, já vojákem mosím byt. A dyž było o půł noci, vyšła krásná vězdička, přišła za mnú do kasárně má miłá gaľánečka; přišła za mnú do kasárně, stáła u mojí posteľe: Stávaj hore, duša moja, já už stójím u tebe. A co bych já hore stáváł, šak ty ně nepomožeš, dybys za mňa dušu dała, tak ty ňa nevymožeš; mám čižmičky z ostruhami, vraného koňa v maštaľi ; už to ináč byt nemože, já vojákem mosím byt.

Sušil 2293 | Od východu k západu (100%)
Od východu k západu hore zelenají, ščepanovčí mládenci panen si hledají. Ten Jozefek ten ju má, ten ju sobě našil, u tech Vítků na sadě bílý den ho zašil. Vítková ho budijó: Staň, Jozefku, domů, klekaničko zvonijó, řezat sekaninu. A nechť zvoní, jak zvoní, já domů nepudu, sekaničky dosti mám, sekati nebudu. Ešče se k ní obrátil, a dal jí hubičku: Jakpak tě mám opustit, červený hřebíčku. Ten červený hřebíček květe jak ten bílé, jakpak tě mám opustit, můj synečku milé.

Bartoš 1901 / 0433 | Zazpívál kohútek (100%)
Zazpívál kohútek v zeleném hájíčku, obudíl milého s jeho galánečku. Staň, děvečko, hore, už je ráno bílé, podoj si kravičky a vyžeň na pole. Ráda bych já stala, ale su ospalá, dyž sem s mojím milým dlúho večér stála.

Sušil 0330 | Stojí hruška v dole (100%)
Stojí hruška v dole, vrch sa jí zelená; pod ňú sa Janiček s Aničkú v karty hrá. Tak sa oni hráli, až sa miuovali, od velikej uásky obá dvá zaspali. Zaspaua Anička na bíuém fertušku, zaspau i Janiček na červeném líčku. Zazpívau suavíček v zeleném hájičku, probudiu Janička, Janiček Aničku. Vstaň, Aničko, hore, staň, srdečko moje, staň, Aničko, čas máš, kravičky dojit máš. Létali, létali dva sokoli malí, až sa nalétali, zas dom doletěli. Má mamičko miuá, máte-li nás rádi, ustelte nám lože v tej novej komoře. *) Keď jim lože stuaua, zle jim vinšovaua, aby ta nevěsta rána nedočkaua. Skoro ráno staua, snídaní chystaua, pro synečka medu, pro nevěstu jedu. Uděuau sám Pán Bůh mezi tým proměnu, napiu sa syn jedu a nevěsta medu. Ponajprv sa napiu, hned huavičku skuoniu, po druhé sa napiu, poručenství suožiu. Tobě, miuá, tobě to stavení nové, co v něm leží, stojí, šecko bude tvoje. Tobě, matko, tobě ten Dunaj široký, ten Dunaj široký, na krk kameň mlýnský, abys nerušiua jak živ stav manželský.

Bartoš 1901 / 0135 | V čirém poľi hruška (100%)
V čirém poľi hruška zeľený vŕšek má, pod ňú sa Janíček s Aničkú v karty hrá. Tak sa oni hráľi, až sa rozehráľi, od veľikéj łásky obá dvá usnúľi. Usnúła Anduľka na zeľeném kľíčku, a Janošek usnúł na jejímu ľíčku. Priľetěł słavíček zazpívał pěsničku, obudił Janoška, Janošek Aničku. Stávaj, miłá hore, už sú biłé zore, staň, podoj kravičky, vyháňaj na poľe. Dočkaj ňa, kraváčku, za tú našú stěnú, a já ti vyženu krávu nedójenú. Dočkaj ňa, kraváčku, za zeľeným hájem, a já sem zaspała se švarným šohajem. Kráva nedójená, dívka nemodľená, šohajek vypadá jak tá bíłá stěna.

Sušil 0281 | Oženiu sa Jura (100%)
[: Oženiu sa Jura, :] Jura za horama. Ej, vzau si on Anku, ze dvora zemanku. Keď byuo po roce, praviu Jura Ance: Pojedu za hory, k otcovi, k materi; mosíš doma býti, koničky krmiti. Já doma nebudu, já s tebú pojedu. Jura koně seduá, Anka obrus hledá. Už Juriček jede, Anka za ním ide. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený, Aničce huavu sťau, pod jabor zakopau. Jak dojeu k otcovi, všecí ho vítali. Vítaj k nám, Juričku, kdes nechau Aničku? Nechau jsem ju doma, mosí krmit koňa. Sem ti jí nedaua, aby doma byua, než sem ti ju daua, aby k nám chodiua. Otec ti jí posuau štyry koně vrané, dva voze kované. Máti jí posuaua štyry krávy stelné, ceué šaty pěkné. Sestra jí posuaua štyry krávy dojné, ceué šaty nové. A bratr jí posuau štyry vouy párné, dva puuhy kované. Tu máš ty, Juričku, pozdravuj Aničku. Už Juriček jede, velký statek žene. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený; sobě tu zpomínau, na Aničku vouau: Staň, Aničko, hore, staň, srdečko moje, ženu statky tvoje. Keď ženeš, užívaj, mně smutnej pokoj daj. Dívali sa páni z tej hodonskej brány co deuá Juřiček pod šibenicami. Co by děuau? Visí, nebožátko mosí. Zmokla mu košelka od krvavěj rosy. Požčaj mně, má miuá, šátka hedbávného, až sa já obetřu z potu krvavého. Požčaj mně, má miuá, bíuého ručníčka, až si já obetřu své červené líčka.

Černík 1908 / 311 | Staň Kačenko (100%)
Staň, Kačenko, hore, už sú bielé zore, zory zazorené, krávy nědojené. Staň, Ondrejko, hore, už sú bielé zore, už sú tvoje volky v rychtárovém dvore. Stroj, sa, Kačenko, na sobáš, otca, macer němáš, keď od sobáša prídzeš, otca, macer najdzeš. Stroj sa, Ondrejko, na sobáš, otca, macer němáš, keď od sobáša prídzeš, otca, macer najdzeš. Idzeme, idzeme, šetci sme v zelene, budzeme sa rovnac k širéj bukovine. Idzeme chodníkom aj s mladým ženichom, idzeme my cestú aj s mladú něvestú. Ty hrozenské zvony pekným hlasom zvoňja, už tebe, Kačenko, tvú slobodu zroňja. Ty hrozenské zvony pekným hlasom zvoňja, už tebe, Ondrejko, tvú slobodu zroňja. Ten hrozenský páter peknú kázeň káže, už tebe, Kačenko, tvú slobodu zvjáže. Ten hrozenský páter peknú kázeň káže, už tebe, Ondrejko, tvú slobodu zvjáže. Svatý Mikulášu, žehnaj cestu našu, žehnaj cestu našu, idzeme k sobášu. Už sme sobášili, dve ruce složili, dve ruce složili, prscen premenili. Ty hrozonské zvony hlasno odzvonily, už tebe, Kačenko, slobodu zronily. Ty hrozonské zvony hlasno odzvonily, už tebe Ondřejko, slobodu zronily. Ten hrozenský páter peknú kázeň kázal, už tebe, Kačenko, tvú slobodu zvjázal. Ten hrozenský páter peknú kázeň kázal, už tebe, Ondrejko. tvú slobodu zvjázal. Družba milý, družba, jaká tvoja služba? Taká tvoja služba, jak na vozi hužva. Široká, široká, poščaj mi nožíka. něch si já vykrojím z jabuka červíka, Pozri sa, Kačenko, na hrozenskú vežu, široko, dalako tvój veneček vezú. Vezú ci ho, vezú, štyrma páry koní už tvého venečka žjaden nědohoní, Prikrývajce stoly, idú hosci s hory, stoly javorové, ručníčky kmentové. Rádi-li vy, mamko, tu nevěstu máce? Ráda ju, ráda mám, len mi ju dovedzte. Rádi-li nás, mamko, rádi-li nás máce? Jak nás rádi máce, dvére otvárajce.

Bartoš 1901 / 0730 | (100%)
1. Už je ráno, už je deň, už vyšła denička; stávaj hore, má miłá, napoj mi koníčka. Já ti ho nenapójím, já sa koňa bójím; nech ti ho tá napójí, kerá sa nebójí. 2. Podívaj sa, má miłá, z vršku do doľiny, jak sa šohajkovi oči zakaľiły. Jemu sa zakaľiły pre jeho furyju, že má gaľánečku, a chodí za jinú. 3. Podívaj sa, má miłá, na ten suchý topoľ; ja jak sa rozeľeňá, vezmem si ťa potom. Podívaj sa, má miłá, na tú suchú hrušku, až sa rozeľeňá, budeš moju drúžkú. Podívaj sa, má miłá, na tú suchú jedľu, až sa rozeľeňá, potom si ťa vezmu.

Smutný 43/021 | Vyletěl fták hore pod oblaky (100%)
Vyletěl fták hore pod oblaky, mal on pere nado všetke ftáky, ej nado všetke ftáky. Vyletěl on miléj pod okénko, vstavaj hore moje srdénenko, ej moje srdénenko. Já bych vstala, ale já nemožem, ani sa ja zhovárat něbuděm, ej zhovárat něbuděm. Tak sa oni spolu zhovárali, až sa oni po reči poznali, ej po reči poznali.