Rittersberk 1825 / 120 | Žaly jsou travičku

3 words

Bartoš 1901 / 0103a | Když můj milý na vojnu bral (100%)
Když můj milý na vojnu bral, [: velice mi přikazoval: :] Abych se já nevdávala [: sedm let na něj čekala. :] A jak bylo v osmém roce [: žala trávu na potoce. :] Jak nažala, navázala [: za sebe se podívala. :] Neviděla tam žádného [: jenom vojáčka švarného. :] A hneď se ho vyptávala [: co tam její milý dělá. :] Tvůj milý se včera ženil [: já jsem na jeho svatbě byl. :] Co mu vzkážeš, Anduličko? [: červená, bílá růžičko ? :] Já mu vzkážu mnoho štěstí [: co je v tom hájičku listí. :] Ohlédl se a zasmál se [: zlatý prsten zaleskne se. :] Kdybys byla zle mluvila [: byla bys život pozbyla. :] Ale žes dobře mluvila [: tak včil budeš moja žena. :]

Bartoš 1901 / 1173 | Dyž sem za milou chodíval (100%)
[: Dyž sem za milou chodíval, malý štěstí sem mívával. :] [: Maly štěstí i neštěstí, potkalo mně děvče hezky. :] [: Potkalo mně, neznalo mně, zašlo za mně, volalo mně. :] [: Poď synečku, z pravé strany pomož na mně plachtu trávy. :] [: Těžší tráva než otava, proč’ si, milá, toliž žala? :] [: Nažala sem do sytosti, abych měla kravám dosti. :] [: Kravám dosti, koni tvému, koníčkovi sedlanému. :] [: Bude-li kůň trávu jísti, musíš s něho dolů slézti. :] [: Slezu-li já s koně svého, seš zbavena věnce tvého. :] [: Věnce tvého, zeleného cos dostala od milého! :] [: Cos dostala, musíš schovat a já musím mašírovat :] [: Do pole, tam do šírého, tam zahyne chasy mnoho. :] [: Těš nás Pán Bůh, těš nás oba, mě na vojně tebe doma. :] [: Těš nás Pán Bůh v každé chvíli mně na vojně, tebe v síni. :] [: Síň, sekňičku zametala, slzami ji polévala. :] [: Co pak pláčeš a naříkáš, dyť mně přece tu ještě máš. :] [: Co pak pláčeš, co pak kvílíš, dyť ty se mnou jít nemíníš. :] [: Jak já nemám naříkati, dyž já nemám otce, máti. :] [: Otec, matka mně zemřeli, mně v zármutku zanechali. :] [: Do zármutku, do velkého, pomož synku, pomož z něho. :] [: Jaké Jest to pomáhání, dyž mně druhý otec brání. :] [: Druhá matka zapovídá, otčím mně k vám chodit nedá. :]

Erben 7/031 | Když se milý na vojnu bral (100%)
Když se milý na vojnu bral, 1) své panence přikazoval, aby se mu nevdávala, sedům let na něj čekala: „Má panenko! nevdávej se, za sedům let přijdu zase; za sedům let přijdu domů, zlatý prsten nosit budu.“ A když bylo v sedmém roce, žala trávu při potoce; když nažala, navázala, po poli se ohledala. Neviděla tam žádného, jen vojáčka samotného; ptala se ho: „Můj panáčku! víte-li o mém miláčku?“ „Tvůj milý se tam oženil, já sám na jeho svatbě byl. Co mu vzkážeš, holubičko, bílá, červená růžičko?“ „Vzkazuju mu tolik toho: aby do něj udeřilo!“ Otočil se a zasmál se, zlatý prsten zatřpytil se. „To je prsten s mého prstu, co jsem dala mu na cestu!“ – „Co mu vzkážeš, ještě více, ty modrooká dívčice?“ „Vzkazuju mu tolik zdraví, co je na té louce trávy; vzkazuju mu tolik štěstí, co je kapek v hustém dešti!“ Kostelíček v černém lese: „Pojď, má milá, oddáme se; pan farář nám ruce sváže, žádný nás už nerozváže.“ 2) 1) Můj milý na vojnu jede, a co on mně přikazuje? abych já se nevdávala, sedum let na něj čekala atd. 2) Na konci dodávají: Skládal voják tu písničku, dal ji milé za hubičku; ta písnička velmi hezká, stojí nejmíň za dvá česká.

Sušil 1586 | Žala milá žala trávu (100%)
Žala milá, žala trávu u šumických přínků;1) poď, synečku, do seknice, už je zima venku.

Erben 2/020 | Kdyby mně máti (100%)
Kdyby mně máti na trávu dala, já bych jí trávy nůši nažala. Tráva neroste jenom za vodou, kudy Chejnovští mládenci jedou. Ale ne všickni, jenom někteří: ti kteří nosí pávové peří. Pávové peří, stříbrné sponky: to jsou mládenci jako z pivoňky.

Sušil 2271 | Za panskými humny (100%)
Za panskými humny zelena travička, žala ju Anička, panska služebnička. Jak travy nažala, pět vinků uvila. Jeden byl z marjanku, ten vam, švarny Janku. Druhy byl z izopku, tento vam, Jozefku; třeti byl z poleji, tento vam, Ondřeji. Štvrtý byl z miřičku, tento vam, Juřičku; paty byl z šalvie, sama v něm chodzuje. Hodila ho na střešku k svojemu potěšku; jak ta střeška spadně, můj vinek uvadně.

Erben 7/017 | Byla lučina široká (100%)
Byla lučina široká, 1) na ní travička vysoká. „Půjdem tam na ni, sestřičko! nažnem travičky raníčko.“ Díval se na ně z okna král, na své pachole zavolal: „Vstávej, pachole! stroj koně, pojedem na hon do pole. Budem honiti srnčata, dvacitiletá děvčata.“ A když na louku přijeli, vrané koníčky zdrželi: „Kdo vám tu trávu kázal žit? jedna musíte s námi jít!“ „Kázal nám otec a máti trávy zelené nažati.“ Jedna ji žala, vázala, druhá žalostně plakala: „Ach, pro ten kousek trávníčku mám já opustit mamičku! Ach, pro ten kousek ostřice mám já opustit rodiče! Ach, pro ten kousek jetele mám já opustit přátele! Ach, pro ten jetelový květ mám já opustit celý svět!“ 1) Vím já lučinu širokou, na ni travičku vysokou. Vstaňte raníčko, sestřičky, nažnem zelené travičky atd. Šla Liduška na travičku do zeleného háječku. Díval se za ní z okna pán, na kočího si zavolal: „Stroj, kočí, stroj koně vrany, pojedem v hájek zelený!“ A když do hájku přijeli, zelenou louku viděli. Viděli na ní zvířátko, dvacítileté děvčátko. „Kde’s té smělosti nabrala, abys mi na louce žala?“ „Dovolil mi sem váš šafář, vašeho dvoru hospodář.“ „Šafářovo tu nic není, ty musíš býti mou paní!“ „Rozvij se v kvítí metlice, že nejsem panenkou více. A ten bílý jetelíček, že mám na hlavě čepeček. To čepeček damaškový, porty na něm pozlaceny.“

Erben 7/016 | V černém lese na pasece (100%)
V černém lese na pasece švarné děvče trávu seče. Jak nažala, navázala, na milého zavolala: „Pojď, Janečku, s druhé strany, zdvihni na mé nůši trávy.“ Jednou rukou trávu zdvihal, druhou rukou vínek snímal. A když měla vínek sňatý, hořce začala plakati. „A když nemám vínku míti, nechci déle živa býti!“ „Když jsi chtěla vínek míti, neměla jsi mne volatí. Vyvol sobě jedno z dvého, nespoléhej na žádného.“ Ona sobě vyvolila, třikrát k horám zavolala. Jak ponejprv zavolala, to se hora zelenala. Jak po druhé zavolala, tu se hora prohýbala. Jak po třetí zavolala, už ji matka nelyšela. „Ach, synové! jeďte v hora, naše děvče smutně volal“ Synové hned nemeškali, k černým horám pospíchali. Potkali tam mládenečka, sousedového Janečka. „Co jsi, Janku, co jsi zabil, že’s šavličku okrvavil?“ „Zabil jsem já holubičku, sedávala v okenečku. Sedávala, vrkávala, mně smutnému spát nedala.“ „Nebyla to holubička, byla to naše sestřička!“ Sestra leží na trávníčku, má posekanou hlavičku. „Nyní půjdeš do vězení, pomoci ti žádné neni. Do vězení takového, že nevyjdeš co živ z něho!“

Bartoš 1901 / 0126 | Žala milá žała trávu (100%)
[: Žala milá, žała trávu, :] [: prostřed zelenyho háju. :] [: Jak nažala, navázala, :] [: za sebe se podívala. :] [: Neviděla tam žádnyho, :] [: jenom vojáčka švarnyho. :] [: Poď vojáčku z levé strany, :] [: pomož na ně těžké trávy. :] [: Těžší tráva než otava, :] [: proč’s jí milá toli žala? :] [: Já sem žala k své libosti, :] [: že je trávy všady dosti.:] [: Dyž je trávy všady dosti, :] [: dej koníčkům do sytosti. :] [: Než bych já jí koňům dala, :] [: raděj bych ju zašlapala. :]

Bartoš 1901 / 0127 | Žalo děvče žalo trávu (100%)
Žalo děvče, žalo trávu, nedaleko vinohradu, žalo, žalo travičku v tom zeleném hájíčku. Jak nažala, navázala, na synečka zavolala: Poď, synečku, na pomoc, nažala jsem trávy moc. Jak já budu trávu zvihat, budeš ty mět co kolíbat, co kolíbat a co nosit, nebudeš se synka prosit.

Bartoš 1901 / 0291 | Kdybych já věděla (100%)
Kdybych já věděla čí jsou to koníčky, já bych jim nažala zelené travičky. Kdybych já věděla, že jsou to milého, já bych jim nažala ovsa zeleného. Kdybych já věděla, že jsou to foitovy, já bych jim přibila stříbrné podkovy.