kráva

Displaying 1 - 90 of 90
Slubovali sce mi kravu aj s celatom
Katarienka kravu dojí, mladí herceg pri ňej stojí
Kůň pił, kráva nepiła. Nechtěła pít vodu ani kobyła
A na ty lúke, kráva zelená, pásla mám milá
Šla cerečka dojit krávu, trefila na býka
Topole, topole, topole za horama, brzo-lo poženeš krávy, Marinko Nováková
Za Opavu na rovni, na rovni, hejnam, na rovni. [: vytočil se na Koni. :] Na koni se vytočil, vytočil, hejnam, vytočil, meč mu z pošvy vyskočil, milej do boku skočil. Šatku z sebe odvazal, milenku ju opasał. Trp, ženičko, trp bolu, až dojedzěm do domu. A ona to tajila, od rana do večera. A jak bylo na večer: »Starosvatko, scěl lože, me srdečko němože.« Ta nevěsta lenivá, sama mne spať pobiza. A jak bylo půlnoci, Janiček se obraci. Ona byla studena, jak by byla umřena. A jak bylo na ranu a o dobrem snidaňu, 1) mać za dceru přijela, 2) na třech vozech šat mela. A na štvrtem peřiny, to všecko dceruščiny. A všeci ju vitali, edem jeji dcera ni. Ach, kaj je ma dceřička, že mne ona něvita? Dceruška je v komoře, scěle tam bile lože. Z čeho by ho ustlala? S sebu peřin něvzala. Ej, z drelichu bileho, už nětřeba ineho. Za co si se, zradco, bral, žes ju už zamordoval? Oj, macičko, něchcjuci, vi Pan Bůh všemohuci. Obrać, pachole, ku dvoru, pojedzěmy do domu. A kravičky mučely, už Aničky něměly. 3) Aj, kdo nam da travičky, už němamy Aničky.
Žeň se, Janko, žeň se rad, pojedzěm ci namluvać. Jak za humny vyjeli, vytočil se na koni. Upadla mu šablička, to svej milej do bočka. A ona to tajila, ež do pole přijela. »Ach, me mile družecky, pojčajcě mi šatečky.« Vyjal šatku z toboly, přepasal ju přes poly. Trvaj, mila, jak možeš, ež do domu dojedzěš, šak ci Pan Bůh spomože. Jak do domu přijeli, všeci s vozu slizali. To za stoly sedali, jidla, pici chystali. Všeci se jim libili, enem ta nevěsta ni. Nechcú iść ani pici, volim sobě lehnuci. A jak bylo půlnoci, už něbylo pomoci. Ona byla studena, dy už živa něbyla. A on s lože vyskočil, na sve kolena skočil. Ach, můj Bože s vysosci, cos to na mne dopuscil? Vyjal si mi z růže květ, byl mi milši než ten svět. Rano matka přijela, tři vozy šat přivezla. A na štvrtým peřiny, a bylo jich žebřiny. To ju všeci vitali, enem jeji dcerka ni. Kaj je moja dceruška, že mne ona něvita? Dceruška je v komoře, scěle tam bile lože. Jak přes prah překročila, sedym razů omdlela. »Na cos mi ju, kate, vzal, dys mi ju zamordoval?« Ach, mamičko, něchćuci, vi to Bůh všemohuci. Jdzicě kravy do domu, němam vas něchać komu. Šly kravičky ryčuci a mačička plačuci.
[: Byla jedna chudá vdova, :] svojich osem synů měla. Měla ona osem synů a devátú Kateřinu. A tu dala do majira, do Heršekového dvora. Panímámo moja milá, nedávaj mia do majira. Šak sa mně tam něco stane, co mia velce hanba bude. Neminula malá chvíla, Kateřina sama druhá. Na koho mám žalovati, na koho mám povídati? Na Heršeka, na mladého, či na služebníka jeho? Nepovídaj na jiného, na Heršeka, na mladého. Už páni do vojny jedú, svojich paní si nevezú. Heršek mladý taky jede, Katerinky si neveze. Hned izbetky zametala, slzami jich polévala. Ach, čeho sem tu dočkala, svůj věneček jsem ztratila! Při věnečku živobytí! Dali mia sem moja máti. Už ti páni z vojny jedú, svojim paňám dary vezú. Heršek mladý taky jede, Kateřince dary veze. Veze on jí postelenku, v postelence kolébenku. Jak ho máti uviděla, hned mu vrata otvírala. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? A v kravárni krávy dojí, druhá dívka u ní stojí. Heršek mladý s koňa skočil a hned do kravárně vkročil. Kde je moja Katerina, moja věrná služebkyňa? Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Poslala jsem ju prat šaty, nemožu sa jí dočkati. Heršek mladý koňa bodel a hned rychle k Dunaju jel. Postřetl ho tam starý pán: Heršek mladý, kam jedeš, kam? A já jedu ku Dunaju, a já tam mám Katerinu, svoju věrnú služebkyňu! Není tu tvá Katerina, šak o ní ví paní máma. Paní mámo moja milá, kde je moja Katerina? Dala jsem ju katom sťáti, měla na ťa nesváďati. A měl on dva nože čisté, na oba dva boky ostré. Jedným sobě hrob vykopal, tym druhým si hlavěnku sťal. Zostavaj tu tělo s tělem a dušičky s Pánem Bohem.
Hnala Anka kravy přes les jaborovy; kravy potratila, sama pobludila. Pod jaborek sedla, chleb se syrem jedla. Nadešel ju Janek, nadobny šuhajek. Co tu dělaš, Anko, nadobna galanko? A ja viju vinky z různej rutovinky. Daj mi viněk, Anko, prošvarna galanko! Uvila sem ich šest, ober si kery chceš. Něber polajovy, hlava z něho boli; vem rozmarinovy, bo ten pěkně voni. Vem si hřebičkovy, svědči Janičkovi. *)
[: Hnalo děvča krávy :] z Uher do Moravy. Děvča pobludilo, krávy potratilo. Pod javor si sedlo, snídaníčko jedlo. Na javor pohledla, orla uviděla. Orle, milý orle, kde sú krávy moje? Krávy rumázgajú, voděnky nemajú. Voděnky studenej, travěnky zelenej.
[: Hnala Anka krávy :] z Uher do Moravy.
[: Hnala Anka krávy :] z Uher do Moravy. Pod jaborem sedla, orla tam uhledla. Ach, ty milý orle, kde sú krávy moje? Já sem jich neviděl, enom sem jich slyšel. Jak pěkně cingaly, jak by husle hrály. Jak by Janóškovi křivdu žalovaly.
Jede, jede vývoda po tej lúce zelenej, po rosence studenej. Jede, jede k hájičku, nadešel tam Aničku, ona žala travičku. Ach, Andulko, Andulko, pojď ty ke mně slúžiti, chceš-li muža nabyti. A ty, starý vývodo, co ty mně za službu dáš, dyž ty mia slúžit voláš? Štyry krávy ve dvoře, bílé lože v komoře. Dyž do dvora přijeli, ničeho neviděli, jenom holé kamení. Do komory vkročili, bílé lože nalezli. Ach, Andulko, Andulko, běž ty bílé lože stlat, půjdem na ně spolem spat. Počkaj, starý vývodo, až světelko zahasím, sukničku si zavěsím. Světelko zahasila, oknem ven vyskočila. Utěkala k hájičku, zpívala si písničku. Ach, hajíčku, hajíčku, jak jsi ty tak zelený, jak rozmarýn saděný!
[: Oženiu sa Jura, :] Jura za horama. Ej, vzau si on Anku, ze dvora zemanku. Keď byuo po roce, praviu Jura Ance: Pojedu za hory, k otcovi, k materi; mosíš doma býti, koničky krmiti. Já doma nebudu, já s tebú pojedu. Jura koně seduá, Anka obrus hledá. Už Juriček jede, Anka za ním ide. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený, Aničce huavu sťau, pod jabor zakopau. Jak dojeu k otcovi, všecí ho vítali. Vítaj k nám, Juričku, kdes nechau Aničku? Nechau jsem ju doma, mosí krmit koňa. Sem ti jí nedaua, aby doma byua, než sem ti ju daua, aby k nám chodiua. Otec ti jí posuau štyry koně vrané, dva voze kované. Máti jí posuaua štyry krávy stelné, ceué šaty pěkné. Sestra jí posuaua štyry krávy dojné, ceué šaty nové. A bratr jí posuau štyry vouy párné, dva puuhy kované. Tu máš ty, Juričku, pozdravuj Aničku. Už Juriček jede, velký statek žene. Jak dojeu pod hory, pod jabor zelený; sobě tu zpomínau, na Aničku vouau: Staň, Aničko, hore, staň, srdečko moje, ženu statky tvoje. Keď ženeš, užívaj, mně smutnej pokoj daj. Dívali sa páni z tej hodonskej brány co deuá Juřiček pod šibenicami. Co by děuau? Visí, nebožátko mosí. Zmokla mu košelka od krvavěj rosy. Požčaj mně, má miuá, šátka hedbávného, až sa já obetřu z potu krvavého. Požčaj mně, má miuá, bíuého ručníčka, až si já obetřu své červené líčka.
Šeltě pan Trum 1) na procházku [: na zelenó lóku. :] Šel, nadešel tam děťátko, malé pacholátko. Dítě rostlo, až dorostlo. Dyž mu sedm let bylo, do školy chodilo. Nadávali mu ve škole: Ty nejsi od nas pachole, ty si nalezené na lóce zelené. A dyž přišel dům, povídal: Já sem nalezené na lóce zelené. Dejte mně knížky pod pažo, krajíček pod druhó, abych měl na stravo. Šel, nadešel tam chalópko, v ní rychtář s rychtářkó. Ach, boche, boche na dveře, matičko, otevře! Počké, počké chvílenečko, já vařím kašičko. Mám já dítě, je hrubě zlý, je hrubě šklibavý. »A já je budu kolíbat, jemu pěkně zpívat.« Na kotle kašu vařila, nasytit nemohla. Dvanást kráv mu podojila, napojit nemohla. Zatoč se, ďáble, kolečkem, vyleť vokynečkem. Šak už ses dost nakolíbal, mé matičky nasužoval. Ďábel kolečkem zatočil, vokýnkem vyskočil. Dvanást kotóčků vyrazil, třinástý narazil. To máš, matičko, znamení za tvý vychování.
A byla jedna mynařka, zaknula sveho synačka. Přiletěli dva ďablove, ditě vzali, jine dali. Do něho moci něměli, do travy ho položili. A jeli tam furmanove, našli ditě male v travě. A tu se spolu hadali, kterak by mu jmeno dali. Dáme mu jmeno Benekda, kdo ho zaknul, temu běda. Do školy ho posilali a šaty mu jednavali, za mladu ho cvičiť dali. Děti se mu vysmivali, že je na cestě najdeny. Bych měl troje šaty potrhać, svej maměnky půjdu hledać. Troje šaty dotrhaval, svej maměnky něnajdoval. A klupe, klupe na dveři, otevřte mi, ma mateři. Ja sem ditě vlasni vaše. Macě jine na kolibce; žaden vam ho vzici něchce. Vyleć, ďable, z tej kolebky od mej spanilej maměnky. Ďabel z koilibky vylecěl, 1) tři kola jest v okně vybil. To macě, lude, znameni teho ďabla kolibani. Štyry kravy mu dojila, na kotle kašu vařila, ešče ho něnasycila.
[: Šla Dorna pro vodu, :] pro vodu studenú. Přijeli k ní páni: Pojeď, Dorno, s námi. Dorna nemeškala, na kočár sedala. Kdo ste tu z Moravy, zkažte mé mateři: Že se svadba strojí na Rakúském poli. Matka nemeškala, dvě sklenice vzala. Dvě sklenice vzala, do sklepa běžela. A do jedné medu, a do druhé jedu. A před syna s medem, před nevěstu s jedem. Sám Pán Bůh to změnil, napil se syn jedu a nevěsta medu. Syn se jedu napil, po světnici chodil, poručenství robil. Tobě, bratře, tobě štyry koně vrané, pěkně osedlané. Tobě, sestro, tobě štyry krávy dojné a štyry jalové. Tobě, milá, tobě ten dům malovaný, za tvé milování. Co mně, synu, co mně? Co mně, staré mamě? Tobě, matko, tobě ten kameň široký a Dunaj hluboký. Žes mě otrávila, s milú rozlúčila.
Stojí hruška v dole, vrch sa jí zelená; pod ňú sa Janiček s Aničkú v karty hrá. Tak sa oni hráli, až sa miuovali, od velikej uásky obá dvá zaspali. Zaspaua Anička na bíuém fertušku, zaspau i Janiček na červeném líčku. Zazpívau suavíček v zeleném hájičku, probudiu Janička, Janiček Aničku. Vstaň, Aničko, hore, staň, srdečko moje, staň, Aničko, čas máš, kravičky dojit máš. Létali, létali dva sokoli malí, až sa nalétali, zas dom doletěli. Má mamičko miuá, máte-li nás rádi, ustelte nám lože v tej novej komoře. *) Keď jim lože stuaua, zle jim vinšovaua, aby ta nevěsta rána nedočkaua. Skoro ráno staua, snídaní chystaua, pro synečka medu, pro nevěstu jedu. Uděuau sám Pán Bůh mezi tým proměnu, napiu sa syn jedu a nevěsta medu. Ponajprv sa napiu, hned huavičku skuoniu, po druhé sa napiu, poručenství suožiu. Tobě, miuá, tobě to stavení nové, co v něm leží, stojí, šecko bude tvoje. Tobě, matko, tobě ten Dunaj široký, ten Dunaj široký, na krk kameň mlýnský, abys nerušiua jak živ stav manželský.
[: Šlo diťa chodničkem, :] šprtalo špendličkem. Chodil Pan Bůh po vsi, nadešel to diťa. Co tu, diťa, dělaš? Svoji mamy hledam. Di, diťa, na krchov, tam tva mama leži, druhy hrob od dveři. Ulom haluzečku, pobuř 1) na hrobečku. Kdo tu buři na mne, 2) hlinu na mne sype? Ja, matičko, buřim, hlinu na vas sypu. Pusťtě mne tam k sobě, pusťte v tejto době. Di, diťa, do domu, maš tam mladu mamu. CoŽ je po mladosti, dy něni milosti. Dy mi chleba dava, popelem ho vala. A tak mi ho hodi, jako zlemu psovi. Dy svojim chleba da, za stůl jich posaza: maslem jim pomaza. Dy mi hlavu češe, to mi z ni krev teče. Dy ona mne myje, po ličku mne bije. Ach, matičko mila, vemtě vy mne k sobě, vemtě v tejto době. Me diťa rozmile, co bys tu dělalo, co bys tu jidalo? Rosičku zbiralo, vam nožičky mylo. Di, diťa, do domu, poviz tatičkovi, že si bylo se mnu. TatiČek něvěři, kyjem tež udeři. Di, diťa, do domu, třeti deň tě vezmu. Ach, tato, tatičku, předajtě kozičku, delajtě truhličku. Ach, tato, tatičku, předajtě kravičku, šijte kosulečku. Košulku došiva, diťa už umira.
[: Vím já jednu hospodu, :] je z kameňa bramoru. 1) Je tam hospodská mladá, víno, pivo nalívá. Jedó tam tři pánové, překrásní rytířové. Hej, hospodská, hej, mladá, nalejte nám más vína. 2) Hospodská jim nalívá, po Kačence posílá. Kačenka víno nese, až se jí ruka třese. Netřese se od žbánů, než od zlatých prstenů. Hej, hospodská, hej, mladá, je-li tato dcera tvá? A to néni dcera má, to děvečka služebná. 3) Za tři míry semena od formanů kópená. 4) A když bylo s večera, hospodská na ňu volá: Jdi, Kačenko, postel stlat, ti pánové pudó spat. Co pak je to nového? Sedum let sem slóžila, postýlky sem nestlala. Kačenko, neodmlóvej, co ti kážu, to dělej. Jak Kačenka pokročí, rytíř za ňó poskočí. Ne tak, ne tak, rytíři, já sem z rodu dobrého, z rodu tobě rovného. Dyž si z rodu dobrého, pověz ty mně z jakého? Jsem krále Insperského vlastní dceruška jeho. Dyž si jeho dceruška, vlastní moja sestřička. 5) Sedum let sem tě hledal, co sem s koňa neslízal. A jak sem s koňa slezl, hned sem tebe nalezl. A když bylo za rána, na Kačenku volala: Staň, nevěsto ospalá, na kravičky nedbalá. Žádná vaša nevěsta, a moja vlastní sestra. 9) Poď, Kačenko, k placení, za sedum let slóžení. Sto tolarů jí dala, že jí dobře dělala, ešče pro ňu plakala. Stup, Kačenko, na kameň, a z kameňa na střemen, ze střemena na můj kůň, pojedeme, kde náš dům. Dyž přijedem k mateři, stup, Kačenko, za dveři a ja pudu k mateři. Co bys, matičko, dala, bys o dceři věděla? Dala bych všecko zboží, bych věděla o dceři. Nedávej všeho zboží, podívej se za dveří.
Ach, maměnko, maměnko, zlá novina letí, vdovec si mě namlúvá, má patero dětí. Ach, vdovče ty můj milý, pověz ty mně pravdu, kolko ty těch dětí máš, ať mě neoklamáš. Pod pecem je patero, za pecem je štvero, néní jich, má milá, jenom devatero. Než bych sobě vdovca plesnivého vzala, radši bych já, radši do vody skočila. Radši bych já, radši dvanást kráv dojila, než vdovcovým dětom snídaní strojila. Dvanást kráv podojím, se synkem postojím, tem vdovcovým dětom nikdá neuhovím. Ty vdovcovy fúsa radovaly by se, moje černé oči naplakaly by se. Ta vdovcova brada jako drobná sečka, ona by popchala moje bílé líčka.
A když rano, raňusěnko drobny dešč pada, susědova kravarečka kravy vyhaňa. Vyhnala jich v šire pole a tam plela len; přijel tu k ni šohajiček na koňu branem.1) Pomož Pan Bůh, ma děvečko, jak ty pleješ len. Dajž to Pan Bůh, můj synečku, nějeď mi přezeň. Něpojedu, ma děvečko, slub mi moju byť. »Co bym ja ti slubovala? Něumim robiť. Něumim ja kaše vařiť, ani chleba pecť.« Něstaraj se, moja mila, naučím tě přec. Kyj dubovy, kyj dubovy nauči vařiť, a hrabovy, ten nauči těbe chleba pecť. Než bys ty mně, můj synečku, měl kyje chystať, volim radše, můj synečku, těbe zanechať. Už sem ja je opuščeny jak ten polni ptak, kery lice ve dně v noci po horach, dolach.
[: Hnala Anička kravy :] [: přes lesek jaborovy. :] Vyběh syneček z choja: Vitaj, Aničko moja. Dal ji jablečko i dvě: To maš, Aničko, sobě. Ona jablečko sjedla, jak bila šatka zbledla.
Nebudu já robit jako sem robíval, co bych za svú milú frajery vodíval. Dy sem s jiným došel, toho zalúbila, ze mňa chudobného posměchy robila. Od ní sem odešel, slzy mně kapaly, po drobném kamení jamky vybíjaly. Přišel tatík domů: Šuhaju, co ti je? Utrkla mia kráva, ta kráva bezrohá. Nebyla to kráva, byla to panenka, bodaj neminula slaměného vínka. Slaměný minula, drnový dostala, bodaj sa jí hlava na prach rozsypala.
[: Ty hodiny vívanské, :] vívanské, ty sú, Bože, ciganské. Dyž se měly štyry bit, kázali mně k milej jít. Štyry bily, pět bilo, milej doma nebylo. Byla ona v hájíčku, žala kravám travičku. Dyž nažala vázala, milého zavolala. Poď, můj milý, poď ke mně, já ti povím, co je mně. Aj, bolí mě hlavička, pobila mě matička. Pobila mě pro vinu, že ty chodíš za jinú.
Zahnauo dzjevča krávy do hájka, do otavy, do hájka zeleného. Kravičky potraciuo, a samo zabludziuo do hájka zeleného. Kedz by moj tacik prišeu, moje kravičky najšeu, ma z hájka ven vyvjédu. A už moj tacko idze, mých kraviček něženě, ma z hájka něvyvedze.*) Kedz by moj milý prišeu, moje kravičky našeu, ma z hájka ven vyvjedu. A už moj miuý idze, moje kravičky ženě a ma z hájka vyvedze. Lepší je jeden miuý jak všecek svět rodinný.
Skoro rano, raňusěnko rosenka pada,1) a to moja galanečka kravy vyhaňa. Vyhnala ich na polečko a šla do domu, nadejel ju švarny synek na branym koňu. A copak ty, galanečko, co za hostě maš, ja, že ty tak raňusěnko kravy vyhaňaš? Co se ty ptaš, můj synečku, co za hostě mam, dy si mne ty už opustil, ja jinšiho mam.
[: Dy sem jo šel přes dzědzinu, :] [: čul sem plakać svoju milu, :] hej. O co, mila, o co plačeš? Že mě, synečku, zaněchać chceš. Ješče’s, dzěvečko, hrubě mlada, zajmi kravičky, žeň do stada. Zajmi moje mezi svoje, možu być to všecky tvoje.
U súsedů dceru majú, nic jí dělať nedávajú; a dyž přijde pátek anebo sobota, dcera se ptá, kde bude muzika.
V Čeložnicích, tam je děvče, nedělalo ten rok ešče, a dyž přijde pátek alebo sobota, ja, už se ptá, bude-li muzika. U súsedů dceru majú, nic jí dělať nedávajú; a dyž přijde pátek anebo sobota, dcera se ptá, kde bude muzika. A v nedělu odpoledňa už je dcerka vystrojená. Už sa tam s ňú chlapci v kole vytáčajú, jinši za ňu krávy poklúzajú. Vytočil sa s ňú nazpátek, měla v ruce bílý šátek. »Na, tu máš, synečku, ten hedbávný šátek, co sem ti ho vyšívala v pátek.« Dybych věděl, že je pravda, nešel bych tam, je mňa haňba. Ja, to přeneščasné zelené hedbáví, co mia dycky za děvčátkem vábí.1)
A na onych horach seje Janiček hrach, jeho nejmilejši navraca k němu krav.
A na onych horach seje Janiček hrach, jeho najmilejši navraca k němu krav.1) Jak ich navratila, pod jaborek sedla, pod jaborek sedla, žalostně plakala.2) Přišeltě k ni mily a sednul vedle ni: Co plačeš, nařičeš, moje potěšeni?3) A jak němam plakať a němam nařikať, lebo mně sobě vem, lebo mi vinek vrať. Ja si tě nevezmu, vinka ti něvratim, radši ti, děvečko, poctivě zaplatim. Dokulal, dokulal, tolary po stole:4) Pohledni, děvečko, esli maš za svoje.5) Abys mi načital jak maku 6) drobneho, ty mi nězaplatiš vinku zeleneho. Abys mi načital, jak je v rybě kosti,7) ty mi nězaplatiš moji poctivosti. Už ten můj vineček dolů vodu plyně, už moja poctivosť na věky zahyně. Můj zeleny vinek po Dunaju skače, a moja poctivosť v koliběnce plače. Choť bych se najedla kořenu paprati, moja poctivosť se vice něnavrati. Šifaři, šifaři, na šify sedajtě, můj zeleny vinek po moři chytajtě.8) Abysmy zapřahli tři sta vranych koni, už tveho věnečka žaden nědohoni. Volaři, volaři, kdě ste ovce pasli, ztratila sem věnec, ktery ste ho našli? My sme ho něchytli, ale smy viděli, našli ho šifaři, ale něbyl cely.9) Tvůj vinek zeleny, ten se ti proměni, tak, jak by uhazel do vody kameni. Ten kameň ve vodě v povod se obrati, tvůj vinek zeleny vic se něnavrati.
Na janovskych polach seje syneček hrach, [: galanečka jeho navraca k němu krav. :]
Na janovskych polach seje syneček hrach, [: galanečka jeho navraca k němu1) krav. :] Un navracil koni a sednul vedle ni: O co tež ty plačeš, moje pocěšeni?2) Ja plaču, lutuju věnka zeleneho, že sem ho pozbyla pro tebě sameho. Něplač, něnařikej, utři sobě oči, ać se ci srdečko přes půl nerozskoči. Vedla sobě, vedla jako samajedna, z vysoke stoličky na nizučku sedla. Vybirala sobě mezi mladencami jako lesny ptaček mezi malinami. Vybirala sobě, jež sobě přebrala, jež tu najkyslejšu malinu dostala.
Jedú kupci od Hulína, pytajú sa, po čem vlna? A ta bílá po tolaru, a ta černá po grýcaru. Ta strakatá, jak kdy platí, poďte, kupci, kupovati. Poď, kupečku, poď, holečku, prodáme ti jalůvečku. Z jalůvečky bude kráva, z tej nevěsty mladá žena.
[: S Pánem Bohem, :] má matičko stará, jenom ste se za mnú z okna podívala. S Pánem Bohem, mé mamičky lžičky, nebudú vás drhnút mé bílé ručičky. S Pánem Bohem, mé mamičky krávy, nebudú vám nosit moje záda trávy. S Pánem Bohem, pavlovské děvčátka, kerá jste bývala moja kamarádka. S Pánem Bohem, pavlovčí mládenci, keří ste bývali moji tanečníci.
S Pánem Bohem buďte, rodiči rozmilí, já už se dnes s vama lóčím naposledy. S Pánem Bohem buďte, bratříčku, sestričko, nechť vás opatruje tatíček s matičkó. S Pánem Bohem tu buď, kamarádko věrná, co sme bévávaly jako ruka jedna. S Pánem Bohem buďte, svobodní mládenci, co ste bývávali moji tanečníci. S Pánem Bohem buďte, maměnčiny krávy, už vám neponesu ode dneška trávy. S Pánem Bohem buďte, tatíčkovy ovce, nechť vás opatruje1) ode dneška, kdo chce.
A. Daj, maměnko, medu, nevěstu vám vedú. B. My medu nemáme, my včel nechováme.1) A. Jak nemáte medu, hned vám ju zavedú. Daj, maměnko, másla, nevěsta je krásná! B. My nemáme másla, nech si tam ide ptat, kde kravičky pásla. A. Daj, maměnko, sýra, nevěsta je silná. B. My nemáme sýra, nech si tam ide ptat, kde trávu nosila.
Vim ja jednu lipku v poli, pod ňu chalupečka stoji. Ach, Bože, Bože můj. V tej chalupce mam milenku, ona šije košulenku. Ach, Bože, Bože můj. Jak košulku došivala, přežalostně zaplakala. Dyby můj taciček žili, kravy by mi uchovali. Dyby ma macička žili, peřin by mi nasypali, veseli mi udělali. Dělaju mi ho přatele, to moje smutne vesele. Bych se byla utopila, dy mne ma macička myla. Hned v tem najprvšim kupeli, dokąd lide něvědzěli.
Veselú, mamičko, veselú jizbu máš, pokad mne, mamičko, pokad mne doma máš. Až já, má mamičko, až já od vás půjdu, všecky veselosti za mnú plakat budú. Budú za mnú plakat užičky, taléřky, že už včil nemajú takovej maléřky. Budú za mnú plakat maměnčiny krávy, že nebudú mívat za rosenky trávy.
Zabečala kravička, že by ráda na pole, zaplakalo děvčátko, čekaja pachole. Čekaj, čekaj, kravičko, tej zelenej travičky, tak jak já sem čekala tej modrej sukničky. Jak sem se jí dočkala od tatíčka svého, hned sem sa vydávala za synka švarného.
Za horama, za tém černém lesem, nevěděla má maměnka, kde sem. Kdyby o mně maměnka věděla, veřím silně, že by pro mně jela. A jela by šesti plesnivéma, pro synečka taky takovéma. Dobró noc vám, vážanščí mládenci, co ste beli moji tanečníci. Dobró noc vám, vážanšký panenke, co ste byle moje kamarádke. Dobró noc vám, maměnčine kráv, co sem já vám nosívala tráve. Votvíréte, rodičové, vrata, vezeme vám plnó fůro zlata.
Dřime se mi, dřime, ba i se mi spač chce, něřekla mi jeho matka: Nevěsto, uklaď se. Ale ona řekla: Nevěstečko moja, nažni travy, vydoj kravy, vyžeň jich do pola. Ja krav něvyženu, bo jich něnahnala, bo ja při svojej mačičce do rana lehala! Do rana’s lehala, dys uboha byla, směla si ty se to vydať za mojeho syna? A vyšla do sině, oblela se sluzmi: Nemušu ja tu zavazač pod vašimi dveřmi. Ončič vyšel za ňu, utřel ji to ličko: Což tak plačeš, lamentuješ, ty moja ženičko? Vyšla přede vrata, chyčila se plota: A čijam ja teraz je, uboha sirota. A čija bys byla? Dy jsi ene moja, viš, dychmy se slubovali, minul roček včera.
Hulu, belu, koně v zelú a kravičky v petruželú. Mama v městě, tata v rynku, kúpijá ti na peřinku. Na peřinku katunovú a čepičku samínovú.
Děvčata, děvčata, vyžeňte telata, vy staré baby, [: vyžeňte krávy. :]
Hoja, hoja, ty Madlenko Mlynkova, dobře se ti pase? »A mi se zle pase.« Me kravy běhaju a travy hledaju, že ji tu němaju. Hoja, hoja, Helenko roztomila. A požeň ty semkaj, tu je trava velka, napase se ti kravěnka, hoja, hoja. »Ja bych k tobě hnala, ty bys mne zahnala a moju Malenku do škody vehnala, maměnka by mi hřebala, že sem škodu dělala, hoja, hoja, Madlenko moja.« Dy nechceš helekať, daj sobě vyflekať, ja, staru lopatu, co leži za latu; tym starym pometlem, co leži za peklem.
Ja, Helo, Helelíško, skoro-li ty poženeš, tovaryško? Tovaryško věrná moja, ja, ty Terezko Mykalova, skoro-li ty poženeš z pola? A já ešče nepoženu a já tě neodeženu. Já poženu dolem, střetnem sa tam pod zeleným javorem; je tam studenečka, napije sa ti tam kravička. Co kravička nevypije, tým sa Terezka umyje, aby byla pěkná bílá, Pánu Bohu roztomilá. Nejenom Pánu Bohu, než nekomu jinému, aj, tomu Ozefkovi Alexovému. Orala, kopala, kopu žitečka nažala; kopu ozimého, kopu jarého. A to všecko pro Jozefa Alexového, aby ho měla čím krmiti, gořalenkú napájati, bílým šátečkem utírati. Ej, helo, helo.
Hoja, hoja, daleko-li paseš? Malenku napaseš [: na zelenej trávě, :] na pěknej otavě. Hoja, hoja. Je tam studenečka, co sa napije Malenečka, Malenečka sa napije, děvečka sa umyje; aby byla bílá, Pánu Bohu milá. Ne tak Pánu Bohu, svojemu milému, synečkovi černookému. Hoja, hoja. Druhá odpovídá: Mně sa kravičky dobře pasú, ony mně neletajú, zelenej travěnky nehledajú, zelenej travěnky, dobrej dětelenky. Hoja, hoja.
Ej, hoja, hoja, tovaryško věrná moja, pones mně snídaňa, kamarádko moja. Ej, hoja, hoja. Ej, hoja, hoja, tovaryško věrná moja! Už sem posnídala, kamarádko moja. Ej, hoja, hoja. Ej atd. Pročs mně nenechala? Ej atd. Dy sem nevěděla, že ty tu poženeš. Ej atd. Šak sem ti pravila, že já tu poženu. Ej atd. Toho sem nečula, co jsi mně pravila. Ej atd. A co si dělala, žes toho nečula. Ej atd. Krav sem obracala. Ej atd. Mohlas krav tak nechat a jenem počuvat. Ej atd. Dyž do škody zašly. Ej atd. Už sa tak nechajme, na sebe nehelekajme. Ej atd. Pěkně ti děkuju, za tvé helekání. Ej atd. Žes na mňa helekala a sa nehněvala. Ej atd. Což bych sa hněvala, nic mně’s neudělala. Ej, hoja, hoja, tovaryško věrná moja, ani já snad tobě, nemáme nic proti sobě. Ej, hoja, hoja.
Krávy, moje krávy, nažerte sa trávy, šak sem vám nažala [: v tom zeleném háji. :] Pas sa mně, teličko, bez jednoho rožka, nedali maměnka na pole tvarůžka. Nedali, nedali, ani ho neměli, šak oni ho dajú, až ho nadělajú. Nedali tvarůžka, ale dali másla, aby sa telička zavracaja pásla.
Pasu krávy, pasu, ale nevím, kde jsú. Krávy hore hájem a já se šuhajem. Zajdi, slunce, zajdi za zelenú horu, rády by kravičky, rády by ke dvoru. Kravičky ke dvoru, kravarky ke stolu, maměnko, tatíčku, dajte nám večeřu.
Pas sa, kravičko, pas sa, naber na sebe masa, nebudeš-li sa pásti, nabereš enom kosti.
Jsi ty hospodyňka, dobrá roznosiuka; roznosiuas zelé židom do Veselé. K muzice jsi dívka, krávu ti zvalí slípka; rukávečky tenké, a robota v pekle.
Na tom holešovském mostě, počítá tam ovčák ovce. Jedna se mu z nich ztratila, kerá napřed chodívala. Esli já té ovce nemám, já ty druhé všecky prodám. Prodám ovce, kúpím krávu, dám peníze do cimbálu. Prodám krávu, kúpím voly, peníze dám do hospody.
Katerinko, Katerinko moja, nebylo ťa včera večer doma. »Já jsem byla v zeleném hájičku, žala jsem si pro krávy travičku. Dyž nažala, nóšu navázala, na pravú stranu sa podívala. Poď, šohaju, poď ty z pravej strany, zazvihneš mně nóšu rosnej trávy.« Tažší tráva, než byla otava, nač si, milá, nač si tolé brala? »Já jsem brala ke svojej libosti, abych měla pro své krávy dosti.«
Nechcu ti, panenko, nechcu ti, jsó lidi na světě, znajó ti, neráda stáváš, kravám nedáváš, na trávu nechodíváš.
Nechcu ti, panenko, nechcu ti, jsó lidi na světě, znajó ti, neráda stáváš, kravám nedáváš, na trávu nechodíváš. Přindi, šohajičku, ráno k nám, uvidíš u nás, co dělávám, že ráno stávám, kravičkám dávám, na trávu chodívávám.1) Přišel šohajíček na ráně, zastal svó panenku na slámě, děvečka spala, kravička řvala: Staň, děvečko vospalá. »Bodéž ti, kravičko, pořádem! Dyť sem tě dávala přede dnem; dyť sem tě dala, bys se nažrala, té travěnky zelené.«
Nebudeš, má panenko, nebudeš hospodyňkó; přišel sem k vám v poledne, stávala si z postele, nebudeš hospodyňkó.1) Ráda piješ, ráda jíš, ráda si pěkně chodíš; ráda pěkné krávy máš, neráda jim trávy dáš. Ráda přadeš, ráda len, co se táhne z bečky ven, a to pěkně tenúčko, až je v bečce malúčko. Bude-li kameň plyvat, budeš v mém domě bývat. Kdes to, synku, kdes viděl, by kameň po vodě jel.
Prošvarna dževucho, chcěl bych cě, ale cě mně haňu, braňu mně, že něrada robiš, rada šumně chodziš, rada dluho spiš. Prošvarny šuhajku, něvěř to, přidz ty skoro rano spatřiš to, jak ja rano stavam, svym kravičkam davam, kudzělku přadu. A un cić tam přišel, už byl dzeň, ta dzěvucha spala jako peň, ta dzěvucha spala, kravička ryčela, kudzělka stala.1)
[: Zaspalo děvče, nevyhnalo krav, :] huhnal hí pastéř pod zelené háj. Počké, pastéřu, hu našé roli. Až já podojím naše chomolý. Jen počké troško pod našó hruškó, až já podojím taky Černoško.
Stojí hruška v sadě, vrch sa jí zelená, pod ňú sa Janíček s Andulkú v karty hrá. Tak sa oni hráli, až sa rozehráli, od velikej lásky obá dvá zaspali. Andulka zaspala na červeném líčku, zaspal Janíček na bílém fěrtošku. Zaspíval slavíček v zeleném hájíčku, probudil Janička, Janošek Aničku.1) Staň, Andulko, hore dojit krávy svoje, než si jich podojíš, kravač ťa užene. Dočkaj mia, kravačku, pod zeleným hájem, zaspala sem krávy se švarným šohajem. Dočkaj mia, kravačku, za tu našú stěnú a já ti vyženu krávu nedojenú. Dočkaj mia, kravačku, v zeleném háječku a já ti uviju k neděli voničku.
V zelenej dubině, tam nevěsta dříme, došua k ní svegruša: Staň, nevěsto, hore. Staň, nevěsto, hore, už sa’s dost vyspaua, podoj krávy svoje, keré jsi dohnaua. Dyž sem nedohnaua, ale možu dohnat, možu sa vašemu synovi vyrovnat. Na prácu, na krásu, to sa mu vyrovnám, na statek, bohatství, to mně není možná. Šak ste vy věděli, že sme krav neměli, na co ste vy synka za mnú posíuali? Měli ste si vybrat nevěstu bohatú, co by vám dohnaua kravičku rohatú.
V zelenej dubině, tam nevěsta dříme, došua k ní svegruša: Staň, nevěsto, hore. Staň, nevěsto, hore, už sa’s dost vyspaua, podoj krávy svoje, keré jsi dohnaua. Dyž sem nedohnaua, ale možu dohnat, možu sa vašemu synovi vyrovnat. Na prácu, na krásu, to sa mu vyrovnám, na statek, bohatství, to mně není možná. Šak ste vy věděli, že sme krav neměli, na co ste vy synka za mnú posíuali? Měli ste si vybrat nevěstu bohatú, co by vám dohnaua kravičku rohatú.
Služilo děvčatko ve dvoře, pasalo husatka na hoře. Přiletěl mezi ně černy ptak, rozehnal husatka po horach. A ty černy ptačku škovranku něrozhaňaj husek po hajku. Naša panimama lať budě dy husatek doma něbudě. Nělajtě, mamičko, nělajtě, su husičky doma, sčitajtě. A ty stare husky prodajtě, zelenu sukničku zjednajtě. Prodajtě kravičku strakatu, dělajtě svadbičku bohatu.
Měla babička strakatú krávu, [: vzala košíček, šla jí na trávu. :] Měla babička kozílka ráda, vodívala ho do vinohrada.
Hop, holka z Podolí, kdo ti krávu podojí? Paňmama neni doma a pantáta neumí.
Propil gazda voly a gazdina krávy; poraďme sa, mužu, propijme i chýžu.
Když sem slúžil první leto, vyslúžil sem kuře za to; a to kuře grágoře, choďa po dvoře. Když sem slúžil druhé leto, vyslúžil sem káče za to. [: A to káče pěkně skáče, :] a to kuře grágoře, choďa po dvoře. Když sem slúžil třetí leto, vyslúžil sem húse za to. A to húse lidi kúše, a to káče pěkně skáče, a to kuře grágoře, choďa po dvoře. Když sem slúžil štvrté leto, vyslúžil sem ovcu za to. A ta ovca běží s kopca, a to húse lidi kúše, a to káče pěkně skáče, a to kuře grágoře, choďa po dvoře. Když sem slúžil páté leto, vyslúžil sem kanca za to. A ten kanec vede tanec, a ta ovca běží s kopca, a to húse lidi kúše, a to káče pěkně skáče, a to kuře grágoře, choďa po dvoře. Když sem slúžil šesté leto, vyslúžil sem tele za to. A to tele hlavú mele, a ten kanec vede tanec, a ta ovca běží s kopca, a to húse lidi kúše, a to káče pěkně skáče, a to kuře grágoře, choďa po dvoře. Když sem slúžil sedmé leto, vyslúžil sem krávu za to. A ta kráva mléka dává, a to tele hlavú mele, a ten kanec vede tanec, a ta ovca běží s kopca, a to húse lidi kúše, a to káče pěkně skáče, a to kuře grágoře, choďa po dvoře.
Oj, masare, masaríčku, nenakládej na děvečku; co naložíš na děvečku, kup si za to jalovečku. Z jalovečky bude kráva a z panenky stará baba, z jalovečky bude masa, a z děvečky spadne krása.
Dyby nebyl pastýř tróbil, byl bych si děvče namluvil; a jak začal pastýř tróbit, musela jít krávy dojit.1) Dyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo rozmarýnu zeleného do šátečka červeného. Dyby bylo nesvítalo, bylo by mi děvče dalo huběnku a neboli dvě na té zelené otavě.
Ještě kůža na teleti, pije tata, pijou děti. Pije tata, pije mama: Šak se nám juž běhá kráva.
Ej, škoda mého manžela! Kde jsem ho smutná poděla! Nasekal sekánky, nakosil mi trávy, zametal kuchyňu, podojil mně krávy.
[: Poď, Aničko, poď ty za mňa: :] [: Oj, nebude ti křivda žádná. :] Nebude ti žádný láti, ani otec, ani máti. Štyry jamy žita máme, nebozízem vyvrtané.1) Štyry myši okované, to jsú naše koně vrané. Dva brablce oškubané, to jsú naše voly tažné. Tři sýkory naběhané, to jsú naše krávy dojné.
Puste mia, mamko, kde hudú, šak já tam dlúho nebudu. Budu-li tam do rána, dovedu si galána. Dá-li Bůh. Dyž budú děti plakati, co já jim smutná mám dati? Napeču jim plaganců, sama půjdu do tancu. Dá-li Bůh. Dyž budú koně řehtati, co já jim smutná mám dati? Nasypu jim obroku, sama půjdu do skoku, dá-li Bůh. Dyž budú krávy bečati, co já jim smutná mám dati? Položím jim prosnice, sama půjdu k muzice, dá-li Bůh. Dyž budú svině kvičati, co já jim smutná mám dati? Nasypu jim žaludu, sama půjdu, kde hudú, dá-li Bůh.
Málo pšenic, málo žit, musíme se neženit; málo sypú ječmeny, musíme byť bez ženy.1) Málo sypú zemňáky, musíme na Hanáky: málo sena i trávy, musíme prodať krávy.
Mám já múdrú ženu, mám já to múdráka! Dy šla krávy dojit, sedla pod bujáka. Jak dojí, tak dojí, ocasem mrdolí: Ach, jojda, jojdanku, kráva nic nedojí.
Starám se já, starám, staré rodiče mám. Dyby mě umřeli, kerak jich pochovám. Prodaja kravičku, pochovám mamičku, prodaja koníčka, pochovám tatíčka.
Ja, proč ty k nám nechodíváš, můj milý Janíčku? Nezdali sa na mia hněváš, sivý holúbečku. Šak bych já k vám chodívával, má milá Aničko, před vaší je hrubé blato, sivá holubečko. Já dám blato odházati, můj milý Janíčku, možeš ty k nám chodívati, sivý holúbečku. A já bych k vám chodívával, má milá Aničko, ale u vás krávy ručá, sivá holubičko. Daj ty kravám kúsek soli, možeš k nám chodit po vůli. A já bych k vám chodívával, ale u vás koně řehcú. Já dám koňom ovsa, sena, nech neřehcú, dyž netřeba. A já bych k vám chodívával, ale vaší staří brblú. Já dám starým holbu vína, nech nabrblú do komína. A já bych k vám chodívával, ale u vás děti bečá. Já dám dětom po krajíčku, budú sedět potichúčku. A já bych k vám chodívával, ale u vás myši piščá. Já dám myši vylapati, možeš ty k nám chodívati. A já bych k vám chodívával, ale u vás muchy vrndžá. Já dám muchy vychytati, možeš ty k nám chodívati.
[: Oženil se náš Adam, :] [: čert by sa ho byl nadál. :] A žena mu plakala, že by hrubě papala. Napekl jí chleba pec, neostalo jen skrojec. Ešče ona plakala, že by ešče papala. Upekl jí dvě krávy, ostalo jen kus hlavy. Ona zase plakala, že by zase bumbala. Kúpil on jí var piva, všecko ona vypila. Ešče ona plakala, že by ešče bumbala. Kúpil on jí druhý var, neostalo jen pohár.
kravičky, dú z pastvy dědinú. Co to ale bučí? Že se tuze mračí dneska k víčerú. Ach, co by chtělo, aby pršelo to májové zlato, my prosíme o to, aby se lilo. Nebeská manna prš nám do rána; aby réž narůstla a pšenička zhustla, šak to Pánbůh dá.
Hou, hou, krávy jdou, nesou mlíko pod vodou; A ta naše jalová u božího kostela. Kostel se boří, stodola hoří a ty, panenko, skoč mně do vody pro ty čtyry jahody. Proč bych já tam skákala, svou sukničku mákala? Kde bych si ji sušila? Za kamny v koutku, na zeleném proutku. Proutek se votočí, pár vajíček vyskočí. Má žilečka se šupeří, vaše děvečka mně nevěří. Poženem se do dveří atd.
Byla jedna sira vdova, co patero ditek měla. Ene jednu kravu měla, co syrotkům naležela. Byla panu mnoho dlužna, zaplatiť něbylo možna. Ten pan ji dal tu kravu vziť, do svojeho chleva zavřiť. Divky šly rano k dojeni, žadnej kravy živej něni. Ene jedna živa byla, co ty sirotky živila. Šly, oznamily panovi i take jeho sluhovi. Ten pan něchtěl temu věřiť, poslal sveho sluhu pozdřit. Mily paně, jest temu tak, stal se u nas velky zazrak. Konička mi osedlajtě, pistule mi nabijajtě. Vyjechal do pole zlostně a střilal do neba hrozně. Dy’s mi, pane, mrch nadělal, sešli mi psa, by jich sežral. Ten pan se hned psem udělal, všecky kravy z chliva sežral.