dost

Displaying 1 - 47 of 47
[: Ležel Lazar v nemoci, :] [: žádal od Boha pomoci. :] Přišeltě k boháčovi, žádal kus chleba ubohý. Boháč mu ho nechtěl dat, kázal ho psami ven vyštvat. Psíčkové ho litovali, rány jeho mu lízali. Odstup, Lazare, stolu, nečiň mi tu nic na mzdoru. Lazar stolu odstoupil, převelice se zarmoutil. Neminula hodina, přišla k Lazaru novina. Stroj se, Lazare, máš čas, jde pro tebe s nebe hlas,1) po té velké úzkosti dojdeš nebeské radosti. Přiletěli andělé a vzali ho na křídla. Na křídla ho pojali, do nebe se s ním brali. Otvírejte nám vrata, nesem milého brata. Posaďte ho na lůně, Pánu Bohu na klíně. Přineste mu stolici a vínečka sklenici. Nech se Lazar napije a nechať si odpočine. Neminula hodina, došla boháče novina: Stroj se, boháči, máš čas, jde pro tebe z pekla hlas. Jdou pro tebe ďáblové, luciperovi poslové. Boháč na to nic nedbal, nejdražší šaty na se bral. Pí a hoduj , duše má, šak máš dost na leta mnohá. Ďábli dva přiletěli a vzali ho na rohy. Na rohy ho ujali, do pekla s ním pospíchali. Když před peklo přijeli, na ně hlukem udeřili. Otevřte, tovaryši, nesem vám tělo i duši. Dejte pánu stolici, nalejte vína sklenici, čiré smoly konvici. Boháč vína okusil, plamen modrý z úst vypustil. Ach, přeběda, nastojte, co jest víno to nechutné! Chtěl-lis dobré víno pít, měl ses s chudými dělit a na světě lépe činit. Hledí boháč na stranu, zří Lazara v Božím lůnu. O, Lazare, bratře můj, omoč prst, ovlaž jazyk můj. Ať mne tak prudce nepálí, bratře Lazare rozmilý. Teprva mě bratrem zveš, kdy v ohni věčném bytuješ, byl jsi mi horší nežli pes. Skličila tě moc Boží, nespomáhá ti tvé zboží. Mám tam ještě dva bratry, rač jim po někom zkázati, aby lépe činili a s chudými se zdělili. Netřeba jim zkazovat, ví každý, jak se spravovat.
[: Náš stařiček sobě vzdychá, :] hříšná duše se v něm leká. Nelekaj se, duše milá, juž si se tu dost nabyla. Duše z těla vyletěla, na zelenú lúku sedla.1) A tam sobě naříkala, až se lúka rozléhala.2) Přiletěl k ní anděl Boží: Co naříkáš, hříšná duše? Kterak nemám naříkati, dyž se nemám kam poděti. Chyť se, duše, mého křídla, poletíme v rájské sídla.3) A jak k rájským dvéřím přišli, na ty dvéře zabúřili.4) Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to tam anděl Boží, za ním hříšná duše stojí. Mého anděla sem pusťte, hříšné duši pryč ukažte. Ukažte jí cestu šírú, kady hříšní do pekla jdú. Šla dušička plakající a svých hříchů litující. Potkala ju matka Boží: Co naříkáš, hříšná duše? A jak nemám naříkati, dy se nevím kam poděti! Vrať se, duše, vrať se se mnú, přimluvím se k mému synu.5) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohlednite, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, za ňú stojí duše hříšná. Mú matičku mně sem pusťte, duši hříšné odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím, nedávala ona chudým. Do kostela nechodila, na ofěry nedávala. Pátečky se nepostila a svátečky nesvětila. Podej, duše, svého prsta, povedu tě do očistca. Duše prsta podávala, po pás v smole zostávala. Podej, duše, pravé ruky, povedu tě skrze muky. Skrze muky do propasti, potom do nebeské slasti.6) Duse ruky podávala, celá ve smole zůstala. Podej, duše, pravé ruky, vyvedu tě z těžké muky. Duše ruky podávala, k živému Bohu volala. Chyť se, duše, mého prstu, přivedu tě k Pánu Kristu.7) Jak k nebeským vratům přišly, na ty vrata zabúřily. Svatý Petře, vemte klíče, pohledněte, kdo to tluče. Tluče to, pane, matka tvá, a za ňú zas hříšnice ta. Mú matičku mně sem pusťte, hříšné duši odtad kažte. Kažte jí cestu širokú, kady hříšní do pekla jdú. Ne tak, ne tak, synu milý, odpusť hříšné duši viny. Já jí viny neodpustím, za hříchy ju trestat musím. Už ona dost podstúpila, v očistcových mukách byla. Poď, dušičko vyvolená, drahú krví vykupená. Poď, dušičko, večeřati, budeš s námi přebývati. Pane Bože, budiž chvála, do nebe sem se dostala.
Měl cě svaty Juři konička vraneho, vyjechal se na nim do pole ščireho. Maš-li ty, děvečko, zlaty pas při sobě, zadrhni te sani, zadrhni na hlavě. Sedmeracka brana dost široka byla, ješče se ta sanuť v ni směscic němohla. A tu svateho Juřiho pěkně povitali, svatemu Juřimu čest, chvalu vzdavali. Děkujem ci, svaty Juři, za tvoju usluhu, že jsi nam ochranil našu milu dceru.
Měl cě svaty Juři konička vraneho, vyjechal se na nim do pole ščireho. Maš-li ty, děvečko, zlaty pas při sobě, zadrhni te sani, zadrhni na hlavě. Sedmeracka brana dost široka byla, ješče se ta sanuť v ni směscic němohla. A tu svateho Juřiho pěkně povitali, svatemu Juřimu čest, chvalu vzdavali. Děkujem ci, svaty Juři, za tvoju usluhu, že jsi nam ochranil našu milu dceru.
Kde jsi, můj přemilý Ježíši Kriste? Kde tě hledat budu, na kterém místě? Pusť od sebe světlo, o, slunce jasné, bez tebe nám svíce života hasne. S tebou se mé srdce žádá spojiti, bez tebe nemůže dél živo býti. Dokad tě nenajdu, volat tě budu, ve dně, také v noci volat tě budu. Ach, pospěš k smutnému, dél neodkládej, můj drahý poklade, pomoci mně dej. Kdekoli ty půjdeš, za tebou půjdu, tebe se na věky přidržet budu. Když tebe mít budu, předrahý hosti, nech jiného nemám, na tom mám dosti.
(Nápěv předešlý) Co sa stauo v nově ve Gbelech městečku? Zabiu Jura Karman svoju frajirečku. A jak on ju zabiu, na Boha zavouau: Frajirečko moja, co sem ti uděuau! Nenamúvau sem ťa uahodnými suovy, než sem ťa namuviu brúsenýma noži. Pícheu on ju, pícheu do pravého bočka, z tej rany vykvetua červená růžička. Pícheu on ju, pícheu pod její srdečko, z tej rany vyrůstuo zelené perečko. Pícheu on ju, pícheu pod její bíuú tvář, z tej rány vyrůsteu červený tulipán. Má mamičko miuá, dost je mauá chvíla, dosť je mauá chvíla, co sem s váma byua. Už Aničku nesú s pannami muádenci 1) a Juřenka vedú kati k šibenici. V tém holickém poli šibenice dvoje, pohledni, Juříčku, keré budú tvoje? Na keré mia dajú, na tech budu visat, bude mně z huavy mej tulipan prokvitat.
[: Chodíval k nám pán Uherský, :] ten podvoditel panenský. Všecky panenky podvedl, jen Komendovej nemohl. Hrabala baba zahradu a přišel k ní pán na radu. »Ach, babičko, dej mi radu, jak bych podvedl tu pannu.« Obleč šatečky panenské, obuj střevičky kramarské. 1) Túlej se sem tam po rynku až ke Komendových domku. 2) A jak se k domku dotúlal, hned na okénko zaklepal. 3) »Kdo to tak tluče nezbedně, neměl času dosti ve dně?« 4) Já jsem kramařka z Opavy a vezu tovar do Prahy. Vozy jsem napřed poslala, sama jsem v zadu zůstala. A když bylo po večeři, kázal pantáta své dceři: Běž, dceruško, lůžko stláti, bude tam kramařka spati. O, můj pantáto rozmilý, mně se kramařka nelíbí. 5) Jak živa jsem neviděla, by kramařka fousa měla. A když bylo o půl noci, volala dcera pomoci; 6) a když už nastal bilý deň, vyskočil pán král z okna ven. A jak bylo už na ráně, tluče šerha tam na bráně: 7) že Komendova Naninka není poctivá panenka. A když bylo už za týdeň, plakala Nánka každý deň. A když bylo zas za měsíc, plakala Nánka ještě víc. A když už bylo po roce, nosila Nánka na ruce: Nynej, nynej, synáčku můj, Uherský král je otec tvůj. 8)
Bože můj nebeský, jdú na mňa tesknosti, že můj milý leží ve velkej nemoci. Dybych já věděla, že jemu pomožu, zajela bych já mu pro červenú růžu. Nehledaj, má milá, tej červenej masti, už je má hlavěnka porúbaná dosti. Dyby já věděla, že mně míníš umřít, dala bych já tobě košelku zlatem šit. Nedávaj, má milá, košelky zlatem šit, a pros Pána Boha, abych mohl okřít. Podaj mně, má milá, šablu zrcadlnú, nech sa já podívám, jak mně líčka blednú. Jak mu ju podala, na straně ostala; kdo ti tu radu dal, bys u mňa nestála? Dala mně ju, dala, má stará matička,, by mňa neseťala tá tvoja šablička. Byl bych ti udělal svadbu bez ohlášek, až by mně byl ostal krvavý palášek.
Poslechněte, panny a také mládenci, [: co se jistě stalo v městě Holomouci. :] Zabil tam Matoušek, zabil Majdalenku, že si ju nesměl vzít za věrnou manželku. Často u ní býval, do půl noci sedal, o lásce rozmlouval a jí přisliboval. Když bila hodina: Poď, Madlenko milá, poď a vyprovoď mě do šírého pola. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: Jdi, milý Matoušku, s Pánem Bohem domů. Loudil on ju, loudil až na to rozcestí, ach, nenadála se velkého neštěstí. 1) Tam ju na zem svalil, na tělo jí stoupil, víc než jaký tyran rukama ju kroutil. Ona ho prosila: Ach, pro Pána Krista, jen mě, můj Matoušku, nezabij dočista. Ona ho prosila: Ach, pro všecky svátý, jen se mně, Matoušku, nech vyspovídati. Dám já tobě, blázne, té zpovědi dosti, až tobě vylezou z tvé hlavěnky kosti. Zakopal ju tamto pod zeleným stromem, 2) ale vykoukalo kousek fěrtouška ven. A když přišel domů, tatínek se ho ptal: Kde jsi mlynářovu Majdalenku nechal? Dobře jsi, Matoušku, dobře jsi udělal, že jsi mlynářovu Majdalenku nechal. 3) Můžeš si vybrati podle své libosti, kerá bude míti stříbra, zlata dosti. »Vy mně to, tatínku, vy mně to pravíte, o mojem žalostném srdečku nevíte.« Přišel na kancelář, pan vrchní se ho ptal: Kdes tu mlynářovu Majdalenku nechal? »O, já o ní nevím, já za ňou nechodím; kde se ona toulá, o tom sám Pán Bůh ví.« Majdalenka leží pod zeleným stromem, a ty budeš viset za širokým domem. Majdalenku nesou štyry panny stejný, 4) a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati k šibenici. 5)
[: Přeneščasná cizí máti, :] nemožu jí vyhověti. Dosť sem skoro ráno vstala, do dňa šaty ozvařela. Ozvařela i oprala a na plot jich vyvěšala. Když matička ráno vstala, hned nevěstu fackovala. Cos, nevěsto, cos dělala, že po tobě neznat děla? Šla nevěsta ven, plakala, milému to žalovala. Seber, milá, své šatečky, půjdem od té zlé mamičky. V cizím kraji, v neznámosti, tam nás Pámbů neopustí. 1) Štyry míle vandrovali, slova k sobě nemluvili. Až na jedné dolinečce promluvil milý k milence: Tu si, milá, tu si sednem, odpočinem si pod stínem. A když sobě odpočali, přece vandrovat museli. Dyž pátú dovandrovali, zase k sobě promluvili: Ustel, milá, postel bílú, ponocujem si tu chvílu. Kerak bych já postel stlala? Peřin sem si nenabrala. Široký list jabloňový, ešče širší jaborový. 2) Jabloňovým si ustelem, jaborovým se přikryjem.
Šeltě pan Trum 1) na procházku [: na zelenó lóku. :] Šel, nadešel tam děťátko, malé pacholátko. Dítě rostlo, až dorostlo. Dyž mu sedm let bylo, do školy chodilo. Nadávali mu ve škole: Ty nejsi od nas pachole, ty si nalezené na lóce zelené. A dyž přišel dům, povídal: Já sem nalezené na lóce zelené. Dejte mně knížky pod pažo, krajíček pod druhó, abych měl na stravo. Šel, nadešel tam chalópko, v ní rychtář s rychtářkó. Ach, boche, boche na dveře, matičko, otevře! Počké, počké chvílenečko, já vařím kašičko. Mám já dítě, je hrubě zlý, je hrubě šklibavý. »A já je budu kolíbat, jemu pěkně zpívat.« Na kotle kašu vařila, nasytit nemohla. Dvanást kráv mu podojila, napojit nemohla. Zatoč se, ďáble, kolečkem, vyleť vokynečkem. Šak už ses dost nakolíbal, mé matičky nasužoval. Ďábel kolečkem zatočil, vokýnkem vyskočil. Dvanást kotóčků vyrazil, třinástý narazil. To máš, matičko, znamení za tvý vychování.
Šlo děvčátko na travičku do zeleného hájičku. Postřetla tam šohajička, rybařového Janíčka. Ty, Janíčku, rybaříčku, chytni mně jednu rybičku. Kdo chce, milá, ryby jesti, musí na kraj člúna vlézti. Dosti sem ryb pojídala, na kraj člúna nesedala. Tak ju lúdil, až přilúdil, až ju na kraj člúna hodil. Převezl ju přez Moravu dolů k zelenému háju. Nohy, ruce jí povázal, černé očka jí vylúpal.
Bože můj, Otče můj, zarmúcený svět můj. Zarmúcené všecko to moje srdečko. Dost sem sa nachodil po Uherskej zemi, ešče sem neviděl malovanej ženy. Neviděl, neviděl, ale vidět budu, tepru ju malířé malovati budú.
Hlavěnka mě bolí, srdečko ve mně hrá, že můj šohajíček jinó panenko má. Jinó panenko má, jiné dary nosí, a já mám náděju, že se mě naprosí. Že se mě naprosí, na kolínka klekne, nebude na tom dosť, ješče klobók smekne. Nesmeké, synečku, nesmeké klobóka, ať lidi neřeknó, že jsu Boží muka. Že jsu Boží muka, co na poli stojí, že za mnó pacholek černovoké chodí.
Je cestička ušlapaná pod našém oknem, kdo ju šlapal, než můj milé, dyž mě volal ven; vyvolal mě na rozcestí: Dé ti, milá, Bože, ščestí, hledé si s Bohem. Copak seš te, můj šohaju, v celém světě sám, že já pro tě mé srdenko zarmócený mám? Šak je ješče chlapců dosti, jako na stromečku lestí, co chcó chodit k nám. Dež’s te chodil, můj šohaju, přes zelený háj, jenom ty se na to zpomeň, žes k nám chodíval; chodívals k nám ve dne v noci, šidívals mý černý voči, včiľs mě voklamal. Ach, můj Bože némiléší, co mě mrzí svět, že nemužo, můj šuhajo, na tě zapomnět. Zapomeno, ale těžko, zpomeno se na to všecko, plakala bych hned.
Dal by mně to Pán Bůh, Panenka Maria, abych do dnes týdňa v černej zemi byla. Co si to, má milá, co si to vinšuješ? Šak se v černej zemi dosti nanocuješ. Co bych si, šohajku, co bych vinšovala, keď ti za mňa bráňá celá tvá rodina. Ani tak rodina jak tvoja mamička, že jsu já chudobná pro tebja děvečka. Keď jsu já chudobná, hledej si bohatší, keď ti to, šohajko, s chudobnú nesvědčí. Chudoba, chudoba, ona cti netratí, vychádzajú na ňu nádherní, bohatí. Kde chudoba chodí, všady kamen raní, že sa za chudobu žádný nezastaví.
Letěl holub do pole, [: by nazobal své vole. :]1) Dyj své vole nazobal, po jaborách posedal.2) Ohled se na dvě strany, do Čech a do Moravy. Uhlídl tam svou mjilou, pěknou, krásnou, spanilou. Ona byla v tanečku, v tom růžovým věnečku. Hraj, Marjánko, hraj dosti, uživej své mladosti. Aj se ke mně dostaneš, šak si hrati přestaneš. Zapovím ti ty tance, zvolenovský mládence. Co ty mně zapovídáš? Dyť ty mě ešče nemáš.3) A já si to dovedu, že si pro tě dojedu. Čtyrma koňma vranejma, jako zeman ze mlejna.4)
[: Okolo Pavlovic teče voda, :] napí se jí, milá, holuběnko sivá, šak je dobrá. Už jsem se napila, už jí mám dosť, děkuju ti, milý, můj holúbku sivý, za upřimnosť.
To mňa mrzí, můj synečku, velice, že ty chodíš přes polečko k muzice; přes polečko chodíváš a ze mňa se vysmíváš. A já to dobře vím, že mňa zanecháš. Ja, už sem já ty střevičky sedrala, co jsem já od synečka dostala; kúpil mně jich na svátek, já jich nosím na pátek. Jde ta naša láska všecka nazpátek. Dobře jsem já to, synečku, věděla, proto jsem ťa na opravdu nechtěla. A to bylo v pondělí po provodní neděli, a to bylo poslední naše lúčení. Chodívaj si, můj synečku, kde chceš sám, není mně o tebe líto, už ťa znám; chodíš, šidíš velice, nešanuješ děvčice, už se mně to natrápilo dost mého srdce.
Za našéma humnama na té našé roli, napásá tam syneček [: štyry koně vraný. :]*) Napásá jich, napásá, pěkně přistroja se, a jeho galanečka pachole mu nese. Nese ti mu ho, nese v tém bílým fěrtóšku: To máš, milé synečku, svó miló dceruško. Prosil ti ju pro Boha, pro Boha živého: Nesváďé toho na mně, sveď to na jinýho. Na jinýho nesvedu, měla bych velké hřích, kdo panenku vošidí, ten se ju musí vzít. A já se tě nevezmo, já tě radš zaplatím, saméma tolarama tobě se vyplatím. A čítal jí jich, čítal na dubovým stole: Poď se, milá, podívat, brzo-li dost bude. Dybys mně jich načítal co písku drobnýho, přece mně nazaplatíš věnca zelenýho.
Stojí hroška v poli, pod ňó milá stojí. A já jich natřesu, své milé donesu za její dobrodění. Stojí jablonečka, pod ňó studenečka; u ní milá stála, nohe umévala, abe bílý měla. Los na milýho, los, našidil se mě dosť; a já se vodměním, také ho vošidím za jeho fortelnosť.
V Kyjově na rohu, ja, v tom radním domě, súdijá synečka, že chodil k děvčině. Nesuďte, nesuďte, vy kyjovščí páni, co by nemiloval, není tu z vás žádný. Syneček miloval podle svej libosti, dyž ste ho chytili, máte na tom dosti.
Na březovskej věži zlatá kula leží, tam kohútek zpívá, červené1) peří má. Nezpívaj, kohútku, nedělaj zármutku, a já ho dosti mám, keď maměnky nemám.2)
Na březovskej věži zlatá kula leží, tam kohútek zpívá, červené1) peří má. Nezpívaj, kohútku, nedělaj zármutku, a já ho dosti mám, keď maměnky nemám.2)
[: Vrať sa, šohaj, vrať sa ke mně, :] potěš smutné srdce ve mně. Vrať sa, šohaj, vrať od vody, vrať mně klúče od slobody. Od slobody, od panenskej, od vůličky materinskej. Má maměnka dost dobrá je a ona mně pro tě laje.
V tej teleckej věži, tam můj milej leží; leží tam, tuze stůně, zavitej v rozmarýně. Hned, jak se rozstonal, hned sobě vyžádal: Ach, Bože, vem mě k sobě do nebeského ráje. Umřeš-li pak předce, budu plakat hořce. Dám já ti pohřeb strojit, na všecky zvony zvonit.1) Truhlu jaborovou, pěkně malovanou, maloval je ji malíř, je rovna jako talíř. Ty pudeš po straně, poneseš věnec mně; pan pater pude za mnou, bude říkat nade mnou. Mládenci pod věnci, dvě panny se svící; až pudeš, říkej nahlas; modli se: Zdrávas, zdrávas.2) Vyrost mně kvíteček zamodralý všecek, všeliky barevnosti, měla jsem na něm dosti. Já jsem ho utrhla, k němu jsem voněla; umrlčinou vonělo, mé srdce omdlelo.
[: Zajel milý za moře, :] pomož mu, mocný Bože. Dybych měla poslička, dost malého ptáčička, psaníčko bych napsala a milému poslala.
[: Když sme přišli, buďme tu, :] [: šak nás botečky nehnětú. :] Dovolil nám sem tatíček, že má dnes pro nás chlebíček. Dovolila nám matička, že má dost pro nás masička.
Děvečko, děvečko dobreho chovani, už ti tak něbudě, jak bylo u mamy. U mamy si jedla žitne halušečky, a včilej musiš jesť dosť chore klusečky.
Juž ty můžeš, můj synečku, přestat, juž ses dost našidil tech lipovskéch děvčat. Šak juž sem já, má panenko, přestal, to mé srdce těší, že sem tebe dostal.1)
Nežeň se, synečku, do cizí dědinke, a šak máš v Obřanech dost hezký panenke. Ožeň se, synečku, do svýho místečka, bode ti to chválit tvá stará matička.
[: Napi sa ty, synku, piva, :] zakel je tvá máti živa. A jak máti oči zamže, dosť sa synek hladu namře.
Jaký jsi hospodář, takové stavení, v síni dost kamení, v jizbě kamen není. Jaký jsi hospodář, takovú ženu máš, máš na ní rukávce jako na cigánce. Jaký jsi hospodář, takovú máš ženku, ty piješ v palérni, ona pije v šenku. Jakový hospodář, taková gazdina, nabrali popela, vezli ho do mlýna.
Katerinko, Katerinko moja, nebylo ťa včera večer doma. »Já jsem byla v zeleném hájičku, žala jsem si pro krávy travičku. Dyž nažala, nóšu navázala, na pravú stranu sa podívala. Poď, šohaju, poď ty z pravej strany, zazvihneš mně nóšu rosnej trávy.« Tažší tráva, než byla otava, nač si, milá, nač si tolé brala? »Já jsem brala ke svojej libosti, abych měla pro své krávy dosti
V zelenej dubině, tam nevěsta dříme, došua k ní svegruša: Staň, nevěsto, hore. Staň, nevěsto, hore, už sa’s dost vyspaua, podoj krávy svoje, keré jsi dohnaua. Dyž sem nedohnaua, ale možu dohnat, možu sa vašemu synovi vyrovnat. Na prácu, na krásu, to sa mu vyrovnám, na statek, bohatství, to mně není možná. Šak ste vy věděli, že sme krav neměli, na co ste vy synka za mnú posíuali? Měli ste si vybrat nevěstu bohatú, co by vám dohnaua kravičku rohatú.
V zelenej dubině, tam nevěsta dříme, došua k ní svegruša: Staň, nevěsto, hore. Staň, nevěsto, hore, už sa’s dost vyspaua, podoj krávy svoje, keré jsi dohnaua. Dyž sem nedohnaua, ale možu dohnat, možu sa vašemu synovi vyrovnat. Na prácu, na krásu, to sa mu vyrovnám, na statek, bohatství, to mně není možná. Šak ste vy věděli, že sme krav neměli, na co ste vy synka za mnú posíuali? Měli ste si vybrat nevěstu bohatú, co by vám dohnaua kravičku rohatú.
Vorali, vorali, mládenci nedbali, pod jednó lípečkó peníze sbírali. Lípečko, lípečko, co si tak bohatá, vod samýho stříbra, vod samýho zlata. Zlata sme pobrali, stříbra je tam dosti, škoda tě, lipečko, spadnó s tebe listí.
Křepelila malá křepelenka, křepelila překrásná panenka. Křepelil s ňú1) malý krahulíček, křepelil s ňú2) překrásný Janíček. Co tu děláš, malá křepelenko, co tu děláš, překrásná panenko? Viju vínky, malý krahulíčku, viju vínky, překrásný synečku. Dej mně jeden, malá křepelenko, dej mně jeden, překrásná panenko. Já ti nesmím mého vínka dáti, láli by mně otec a ji máti. Dyž ti bude otec, máti láti, přijdi ke mně křivdu žalovali. Já tě budu věrně litovati,3) až se budú hory zelenati.4) Křepelila nad lúkú zelenú, zobala tam jetelinku drobnú. Ešče se jí dosti nenajedla, pravú nožkú si ju pomrvila. Křepelila nad studňú studenú, popíjela5) voděnku studenú. Ešče se jí dosti nenapila, levú nožkú si ju zakalila.
Jiná (Nápěv předešlý) Rozvi se, rozvi, krásná růžičko, kdo tě má milovat, srdce perličko. Miloval sem tě, už víc nebudu, a už já pro tebe na vojnu půjdu. Koně sedlejte, pistoli dejte, a mou nejmilejší mně zavolejte. Na koňa sedal, za paláš se bral: Navrať mně, má milá, co sem ti zavdal. Nezavdal si mně jenom prstýnek, ještě si vyloupl jeden kamínek. Já ho nevyloup, on jest sám vypad’. To máš znamení, že budeš plakat. Přede mnou, za mnou nepřátel dosti, můžeš si vybírat, co chceš k libosti.
Stávaj, stávaj, hospodářu, stávaj, lenivý, všecí ftáci povstávali, leťá k snídaní. Ej, napřed letí kos, to je ten drahý host, za ním letí křepelenka, jiných ftáků dost.
Juž sme se dost naspívale, rač nám neco déte, hoběnke se vysušile, napit se nám déte. Déte piva lebo vína lebo gořalenke, abe se nám ovlažile te naše hoběnke.
Dybys měl byť, můj synečku, dobrý muž, zavolal bys: Má panenko, poďme už. Už teho máme dosti, tej našej veselosti, už sme my užili světa radosti. Až mně bude sedumdesát sedum leť, až mně začne má hlavěnka šedivět, hlava od starosti, brada od šelmovství, teprv já zanechám světa marnosti.
Co chce krkavec míti, umí to nastrojiti, ponúkl on na ty hody šohaja do hospody. Káča mu vyčítala, koli mu grošů dala. A ty kluku za mé piješ a s jinýma tancuješ. Tož hospody zanechal a hned domů pospíchal. Šak ho neščestí čekalo, šest na něho číhalo. Jedna chytne za ruce, druhá sází lepance, ostatní ho přebírajú, záda mu prohýbajú. Dyž se ho dost nabily, do jamy ho shodily, a z tej jamy on, ubohý, nemohl vstat na nohy. Předce musel kleknúti, svůj klobúček smeknúti. O, panenky, prosím já vás, nezabite mne naráz.
Za našó vsó jahode só, trhala je má panenka, husaři s ňó. Za našéma stojí mája, tancovala má panenka s husarama. Husaři só hodní chlapi, voni dajó za hoběnko štere zlatý. Štere zlatý, ješče více, naší chlapci ti dávajó dva tisíce. Dva tisíce, to je přemoc; měla bes te, má panenko, štere sta dost.
B. Před našém je kamenné most, jajunda. A. Dáte-li nám přes něj jíti? Jajunda. B. A co vy nám za to dáte? Jajunda, dyž vy nám ho porócháte? Jajunda. A. Dáme my vám hodnó dcero, jajunda, co je nás tu, leda keró, jajunda. Naše dcera dost je hodná, jajunda, dež napeče chleba do dňa, jajunda.
[: Přijeli, přijeli :] ti Turci pohani. Zajali, zajali dvé mladé čeledi. Kačenku s Janíčkem, sestřičku s bratříčkem. Kaču do světnice, Janka do temnice. Sedum roků šila, oka nezmrúžila. Až na ten osmý rok očičko zmrúžila. Uzdál sa jí sníček, sníček neveselý. Že její bratříček ve velkém vězeňu hluboko pod zemjú.1) Rukama lámala, žalostně plakala. Co je ti, Kačenko, přepěkná švadlenko? A či je ti křivda od tych mojich dětí lebo od čeledi?2) A mně není křivda od tych vašich dětí, ani od čeledi. Ale je mně křivda od vašeho pána, čirého pohana. Vězí mně bratříčka v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Neplač ty, Kačenko, přepěkná švadlenko. Pána opojíme, klíče mu ukradem, temnicu odemknem. Klíče mu ukradli, temnicu odemkli. Dvanást vrat odemkla, žádného nenašla. Třinasté odemkla, tam bratříčka našla. Bratříčku můj milý, jsi-li ješče živý? Já jsu, má sestřičko, ale juž maličko. Moje bílé nohy po kolena v zemi. Moje ruce bílé po loktě uhnilé. V mojí bílej hlavě myši pelech majú. V mém bílém životě žaby řechotajú.3) Poďme, můj bratříčku, do svojí krajiny, ješče-i najdeme koho svej rodiny. Na záda ho vzala, k rodičům spíchala. Když k matce přijeli, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.4) Sýra, chleba nemám, noclehu vám nedám. Chyba bych vám dala v tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Když bylo půlnoci, Janíček vody ptal. Sestra nemeškala, k matce hned běžela, od ní vody ptala. Jak já ti vody dám, dyž já žádné nemám? Kohútek zazpíval, Janíček umíral. Kačenka švadlenka hlasem zaplakala. Nebylo by mně žel, dybys mně byl umřel v tom těžkém vězení, v tej tureckej zemi. Ale’s ty mně umřel u maměnky mojí. V tej pustej stodole, na tej shnilej slámě. Súseda slyšela, hned k matce běžala. Súsedo, súsedo, co si ty za matka.5) Syn tvůj ti umírá v tej starej stodole, na tej shnilej slámě. Děti, moje děti, proč ste sa neznali? Šak sme sa dost znali, mamičkú vás zvali, noclehu žádali, sýra, chleba ptali.