stůl

Displaying 1 - 80 of 80
Přijď k nám ve dne, sedni si vedle mne, přijď k nám ve dne, sedni vedle mne: dej nám přinést piva, abych se napila; já dám na stůl chléb a sejr a sůl.
Kdybych já tam byla, kde je mé myšlení, kde bude večeřet moje potěšení! Bude on večeřet za dubovým stolem: kdybych já tam byla, jedli bysme spolem.
Na tom našem poli dvě růžičky stojí; ještě jsem daleko, už mi jedna voní. Jedna už mi voní, a druhá rozkvétá: že musíš, můj milej, daleko do světa. Daleko do světa, za ty modré hory: což mě, ach můj milej, pro tě srdce bolí! Kdybych byla ptáčkem, zlitnou vlaštovičkou, snášela bych se vám nad vaší světničkou. Ne tak nad světničkou, co nad maštalema: jen abych věděla, co můj milej dělá. Nejdřív vodu nese, potom koně češe; po třetí za stolem 1) ceduličku píše. Komu to, můj milej, ceduličku píšeš? „Tobě to, má milá, že moje nebudeš.“ 1) Jiní zde skoncují takto: po třetí miluje černooké děvče.
Nade mlejnem je háječek: tam se prochází, šátečkem bází můj holeček. Na hlavě má černý klobouk: nemůže na tě, mé dítě zlaté, zapomenout! Pod kloboučkem černé vlásky: nemůžu já té, mé dítě zlaté, pustit z lásky. Pod vláskama bílé čelo: kterak by se mně mé zlaté dítě nelíbilo? Pod čelíčkem modré oči, kterýma po mně mé zlaté dítě vždycky točí. Točí, točí, točit bude, pokud k oltáři před božskou tváří neklekneme. A když kleknem oba spolu: štola nás spojí, že budem svoji – půjdem domů. Domů prijdem,1) k stolu sednem, a panímámě za její dceru poděkujem. „Děkuju vám, ruce líbám, že jste mi daly a vychovaly, co já rád mám.“ *) Půjdem domů, sednem k stolu, budem pít zdraví naší paňmámy za tu dceru. U Kláštera je háječek: tam se mně točí, má černé oči, můj holeček. Na hlavě má bílej klobouk: nemůžu na té, můj zlatej chlapče, zapomenout. Pod kloboučkem černý vlásky: škoda by bylo, můj zlatej chlapče, naši lásky! Pod vláskami má obůčí: vem si mě pěkně, můj zlatej chlapče, do náruči. Pod obůčim oči černý: ty jsi mé celé, můj zlatej chlapče, potěšení.
Má zlatá Ančička v komůrce spí, Honzíček holeček připíjel jí: Ančko mé dítě! tu máte, píte moje zdraví! „Proč pak bych já vaše zdraví pila? když já nejsem žádná vaše milá: Honzíčku dítě, vy mě šidíte!“ – mně pravila. Budeme se soudit u rychtáře, u toho, co bydlí v naší faře: on veme štolu, sváže nás spolu u oltáře. Budeme se spolu milovali, ty budeš šít a já kolíbati: a tak vesele budem u sebe až do smrti.
Když jsem já pod okny stál, nesměl jsem vejíti dál: jak pěkně troubili, mou milou loudili, já nesměl do světnice – což jsem měl těžký srdce! Když jsem šel okolo vrat, slyšel jsem muziku hrát: trubači troubili, mou milou loudili, já musil pod okny stát.
Ten zdejší pan farář pěkně káže, rozdává obrázky u oltáře;[44] já na to kázaní taky pudu, o jeden obrázek prosit budu. Ten zdejší pan farář: milostivej, on mi dal obrázek, ten je živej; kam já ho, přesmutná, kam já ho dám, když pro něj místečka nikde nemám! Dám-li ho za rámek, 2) nevejde se; dám-li ho do truhly, udusí se: dám já si ho za stůl, sednu k němu: on mně dá hubičku, a já jemu. Klatovska. – Srov. Suš. 474; Kol I, 241. 2) Dám-li si ho za sklo, pořeže se; dám-li ho do knížek, nevejde se: dám ho do postýlky pod peřinu, budu se s ním těšit celou zima.
Pře-můj milej tatíček za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och táto, tatíčku! promluvte slovíčko; máte mě vodtud ztratit jako strom jablíčko. Pře-má milá matička za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och mámo, mamičko! promluvte slovíčko; máte mé vodtad ztratit jako strom jablíčko. Pře-můj milej bratříček za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och bratře, bratříčku! promluv jen slovíčko; máš brzy na mně ztratit z prstenu vočíčko. Pře-má milá sestřička za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och sestro, sestřičko! promluv jen slovíčko: máš brzy na mně ztratit z prstenu vočíčko. Pře-můj milej ženíšek za stolečkem sedí, to nejmenší slovíčko ke mně nepromluví: och promluv, ženíšku! promluv jen slovíčko: máš ty mě k sobě přimnout za ženu brzičko. Pře-mý mily muziky! hrajte mi z veselá, pokud eště s matičkou já sedím u stola: až já vodtnd pudu, víc sedít nebudu, svejch milejch a hupřímnejch na věky pozbudu!
Pantáto, pantáto pod věnečkem! hejhejte, hej bej te tolaříčkem, tolarem, tolarem, flaší vína: abych já věděla, kde jsem žila. Peníze sebrané na kolíbku a na povijan zaváže přední družka do šátku a odevzdá nevěstě. Po kolíbce hned následuje Jak mile se koláče rozdají, přinesou totiž na stůl mísu velikou s čistou vodou, k čemuž družba (řečník) tuto řeč učiní: Vysoce vážení páni hosti! žádám se vší uctivostí, když jste při této tabuli s bázní boží, v dobré vůli pokrm jedli, nápoj pili, byste ruce své umyli v této křišťalové vodě; nebudet vám to ke škodě, nýbrž k čistotě a zdraví, jak učí obyčej starý. My pak vaši služebníci, dobré všecko vám přející, za to žádáme společně, byste službu naši vděčné , od nás přijmouce, y štědrosti na důkaz té své vděčnosti každý dva tři dvacetníčky vhodili do té vodičky. A vy muziky pozor dejte, pěknou písničku zahřejte.
Jak já si zatupám směle na stole! kde pak je družba můj, ať sem pro mě ‘ Kde pak jsi? družbo můj! poď už mě ssadit: mně už se tu stejská za stolem sedit! Kde pak jsi? družbo můj! poď jen už mě ssaď: dva tance nebo tři. budem tancovat.
Těžko trpět žízeň,. bratří rozmilí! pivíčko dobry je, svlažuje žíly, jak je máme, tu zpíváme: Nepudeme domů až ráno, až bude ustláno; nepudeme domů až ráno, až bude den. Mázíček za mázem líbezně chutná, každej se napije, je jako putna, sklenci zdvihá, pěkně zpívá: Nepudeme domů atd. Ženuška přiběhne: „Muži, pojď domů!“ Šenkýř ji uvítá, vede ji k stolu: „Pije jen máz pan manžel váš!“ Nepudeme domů atd. Žena počne zpívat píseň bez noty: „Propiješ naposled kabát, kalhoty! prach nic nedbáš, jenom zpíváš: Nepudeme domů atd. Pivíčko pěkně se pění v sklenici; každej má rozumu plnou čepici: sláva sládku, též i mládku! Nepudeme domů atd.
Zabil jest Matoušek, zabil Majdalenku, že jí nesměl vzíti za svoji manželku. Často tam chodíval, do půl noci býval; mile s ní rozmlouval, lásku přisliboval. Když hodina byla: „Vstaň, Madlenko milá! vstaň a vyprovoď mne do šírého pole!“ Majdalenka vstala, jej vyprovázela, běloučkým šátečkem oči utírala. Vyprovodila ho až k panskému dvoru: „Jdi už, můj Matoušku, s pánem Bohem doma! Neb já s tebou dále nemohu se bráti; lál by mně tatíček, lála by mně máti.“ Loudil ji a loudily tam až na rozcestí; ach, nenadála se tu svého neštěstí! Tam jí na krk šloupil, ruce, nohy zlámal, jako ten ukrutník s ubohou nakládal. Ona ho prosila: „Ach pro rány Krista! jen mne, můj Matoušku, nezabí dočista!“ Ona ho prosila: „Ach pro všecky Svaty! jen mne, můj Matoušku, nech vyzpovídati!“ „O! jak já dám tobě té zpovědi dosti, až tobě polezou z hlavičky ven kosti!“ Pak ji tam zahrabal pod zeleným hlohem, jen kousek fěrtoušku jí vykoukalo ven. A když domů přišel, otci tak povídal: „Už jsem mlynářovu Majdalenku nechal.“ „Dobře's tak, Matoušku, dobře's tak udělal, že jsi mlynářovy Majdalenky nechal. Ty si můžeš vybrat podlé své libosti, která bude míti stříbra, zlata dosti.“ „Ach! vy to, tatíčku, vy mně to pravíte: však o té žalosti v mém srdci nevíte!“ Když do zámku přišel, pan správce se ho ptal: „Kde jsi mlynářovy Majdalenky nechal?“ Majdalenka leží pod zeleným hlohem: a Matoušek stojí před širokým stolem! 1) Majdalenku nesou čtyry panny z trní, a Matouška vedou kati do vězení. Majdalenku nesou mládenci pod věnci, a Matouška vedou kati na šibenci. Tu rodičů prosil by mu odpustili, že tak skrze něho dcerušku ztratili. „My ti odpouštíme tvoji vinu všickni, jest-li ti odpustí právo Holomoucký.“ „Tatíčku, matičko! toho já nežádám: pro vaši Madlenku milerád umírám. Co jsem já zasloužil, sám trest na se žádám, a tuto výpověd na sebe vydávám: Hlavu na špic dejte, kolem mne lámejte: co jsem jí udělal, tak mně udělejte!“ Hlavu na špic dali, kolem ho lámali; jak sobě sám žádal, tak mu udělali.
(Napěv 621.) Šel jest pán Bůh, šel do ráje, Adam za ním, poklekaje. Když do prosíred přicházeli, pravil pán Bůh k Adamovi: „Se všech stromů požívejte, s jednoho jen zanechejte, Který stojí prostřed ráje, modrým kvítkem prokvétaje.“ Učinil se ďábel hadem, podved Evu i s Adamem. Utrh jabko velmi prudce a podal je Evě v ruce. Eva vzala, okusila, s Adamem se rozdělila. „Jez, Adame, jez to jabko, což jest po něm velmi sladko!“ Tak se oba prohřešili, z ráje ven vyhnáni byli. Dal jim pán Bůh po motyce a poslal je na vinice. „Jděte, jděte a kopejte, chleba sobě dobývejte!“ Než se chleba dokopali, dost se oba naplakali. Tu máš, Evo, z tvého smíchu, teď jsme padli oba k hříchu atd. Zpívá se obyčejně při hodech svatebních, když před nevěstu na stůl postaví strom, kdež na způsob písní církevních slohami těmito se končí: Kriste pro tvé umučení dej nám hříchů odpuštění, At nás nežže věčný plamen, zachovej nás, Kriste. Amen. Na Slovensku touž píseň zpívají chlapci, od vánoc až do nového roku s hadem chodíce.
Sedi sedláček na kraji stola, naňho čepička zahalená
A byla cě jedna macička, měla překrásného synačka. Zly pohan se o něm dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, do vřuciho masla vložici. Peče se dzicjatko jak ryba: až se ten zly pohan posnida. Jehož to macička slyšela, stala za dveřami, plakala. Ach, moji macičko, něplačcě, ležim ja v rosičce studenej, ležim na travičce zelenej. Zly pohan se o tom dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, do vřuciho oleje vložici. Smaže se dzicjatko jak ryba: až se ten zly pohan posnida. Jehož to macička slyšela, stala za dveřami, plakala. Ach, moji macičko, něplačcě, ležim ja v rosičce studenej, ležim na travičce zelenej. Zly pohan se o tom dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, na železný rožeň strčici. Peče se dzicjatko jak ryba: až se ten zly pohan posnida. Jehož to macička slyšela, stala za dveřami, plakala. Ach, moji macičko, něplačcě, ležim ja v rosičce studenej, ležim na travičce zelenej. Zly pohan se o tom dovědzěl, kazal to dzicjatko přinesci, na cinovy taliř vložici. Zly pohan do něho zakroji a dzicjatko k němu promluvi: A ty, zly pohane, někrajej a moji dušičky nězjadej. Bo moja dušička spasena, tvoja je na věky spálená. Zpivali to žáčci v kostele, a svaty Vavřiněc při stole.
[: Ležel Lazar v nemoci, :] [: žádal od Boha pomoci. :] Přišeltě k boháčovi, žádal kus chleba ubohý. Boháč mu ho nechtěl dat, kázal ho psami ven vyštvat. Psíčkové ho litovali, rány jeho mu lízali. Odstup, Lazare, stolu, nečiň mi tu nic na mzdoru. Lazar stolu odstoupil, převelice se zarmoutil. Neminula hodina, přišla k Lazaru novina. Stroj se, Lazare, máš čas, jde pro tebe s nebe hlas,1) po té velké úzkosti dojdeš nebeské radosti. Přiletěli andělé a vzali ho na křídla. Na křídla ho pojali, do nebe se s ním brali. Otvírejte nám vrata, nesem milého brata. Posaďte ho na lůně, Pánu Bohu na klíně. Přineste mu stolici a vínečka sklenici. Nech se Lazar napije a nechať si odpočine. Neminula hodina, došla boháče novina: Stroj se, boháči, máš čas, jde pro tebe z pekla hlas. Jdou pro tebe ďáblové, luciperovi poslové. Boháč na to nic nedbal, nejdražší šaty na se bral. Pí a hoduj , duše má, šak máš dost na leta mnohá. Ďábli dva přiletěli a vzali ho na rohy. Na rohy ho ujali, do pekla s ním pospíchali. Když před peklo přijeli, na ně hlukem udeřili. Otevřte, tovaryši, nesem vám tělo i duši. Dejte pánu stolici, nalejte vína sklenici, čiré smoly konvici. Boháč vína okusil, plamen modrý z úst vypustil. Ach, přeběda, nastojte, co jest víno to nechutné! Chtěl-lis dobré víno pít, měl ses s chudými dělit a na světě lépe činit. Hledí boháč na stranu, zří Lazara v Božím lůnu. O, Lazare, bratře můj, omoč prst, ovlaž jazyk můj. Ať mne tak prudce nepálí, bratře Lazare rozmilý. Teprva mě bratrem zveš, kdy v ohni věčném bytuješ, byl jsi mi horší nežli pes. Skličila tě moc Boží, nespomáhá ti tvé zboží. Mám tam ještě dva bratry, rač jim po někom zkázati, aby lépe činili a s chudými se zdělili. Netřeba jim zkazovat, ví každý, jak se spravovat.
A v pondělí po neděli [: česal Heřman koně vraný. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu krásné jabka. Co si, Heřman, co si smutný, zdaliž tě hlava nebolí? 1) Jak pak nemám smutný býti, dyž mám pro nevěstu jeti a domů se nevrátiti? Nejeď, Heřman, nejeď pro ni, pošli pro ni tři sta koní. Tři sta koní, to nic není, dyž já musím přece pro ni. Jak jsó mrskli, tak jsó jeli, až na tó loku přijeli. Na tó lóku na širokó, pod tó lípu pod vysokó. 2) Koníček zlámal nožičku, Heřmánek srazil hlavičku. 3) Formani só se radili, majíľ pro ni přece jeti, či se domů navrátiti. Tělo mrtvé promluvilo, by se pro ni přece jelo. »Nebude-li mně samému, bude bratrovi mladšímu.« Jak só mrskli, tak só jeli, až na její dvůr přijeli. 4) Vítám vás, páni mládenci, kde ste ženicha nechali? A ženich nám doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak živa sem neviděla, jak živa sem neslyšela, aby ženich doma zůstal, aby hostům stoly chystal. Jak só mrskli, tak só jeli, až na tó lóku přijeli. Nevěsta se s vozu nahla, 5) červeno krev uhlídala. Tady vidím krev červenó, není-li to Heřmanova? 6) A to není krev člověčí, ale to je krev zvířecí. Zabil Heřman, zabil lani, aby měl hostům chystání. Jak só mrskli, tak só jeli, až na jeho dvůr přijeli. Vítám vás, páni mládenci, vítám vás, panny družičky. Tebe, nevěsto nemilá, dy bys byla krk srazila, než mého Heřmana znala! Komu pak to máti praví? Nepraví-li to mně samý? A to nepraví mně samý, a to praví Heřmanovi. Dyž počaly stolů chystat, Heřmanovi hrany zvoní. Komu pak to hrany zvoní? Nezvoní to Heřmanovi? 7) Umřelo tady děťátko, a to malé nemluvňátko. Dyž počali k stolu sedat, Heřmanovi prepus zvoní. Komu pak to prepus zvoní? Nezvoní-li Heřmanovi? Komu pak by to jinému, nežli Heřmanovi tvému? 8) Nevěsta to uslyšela, hned jim oknem vyskočila a na krchov hned běžela. 9) Jedním nožem hrob hrabala, druhým nožem k srdci jela. Kdo tady půjde, pojede, každý litovati bude. Leží tady tělo s tělem, dvě dušičky s Pánem Bohem.
Od pondělí na úterý [: byl Heřmánek zarmúcený. :] Přišla k němu jeho matka, přinesla mu v klíně jabka. Můj synáčku, kam pojedeš, že své vrané koně češeš? Já pojedu pro svú milú, pro nevěstu roztomilú. Já si musím pro ňu jeti, dybych měl život ztratiti. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 1) Když na lúku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmánka postřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, až Heřmanka zastřelili. 2) »A jední sa se mnú vraťte, a jední mně pro ňu jeďte.« A jední sa s ním vrátili, a jední mu pro ňu jeli. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. 3) »Všecky hosti tady vidím, jenom ženicha nevidím. Kde je, kde je můj Heřmánek, že on sám pro mne nejede?« Tvůj Heřmánek doma zůstal, hodným hostom stoly chystal. Jak živa sem neviděla, aby ženich zůstal doma. Když ze dvorka vyjiždžali, ze sta ručnic vystřílali. Když k hájíčku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali, krev červenú tam spatřili. Ptám sa já ťa, družičko má, z čeho je tá krév červená? Zabili sme tu jelena, z toho je tá krév červená. Když za humna přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, komu to tak pěkně zvoňá?« Umřelo tam pacholátko, jemu to tak pěkně zvoňá. Když ke dvorku přijiždžali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek ve sklepě je, hodným hostom víno leje. Jak živa sem neviděla, co by ženich ve sklepě byl, hodným hosťom víno točil. Když za stoly posedali, ze sta ručnic vystřílali. »Ptám sa já ťa, družičko má, co můj Heřmánek včil dělá?« Tvůj Heřmánek v komoře je, leží v malovanej truhle. 4) Štyry stoly přeskočila, na pátém se zatočila, hned do komory skočila. 5) Dva zlaté nože nalezla, jeden bodla v pravém boce, druhý bodla proti srdce. 6) Ulomte chvojku zelenú, přikryjte tu krév nevinnú. Ať na ňu vrany nekvačú, černé oči ať neplačú. Na druhý deň matka její přijela tam s peřinami. »Všecky hostě tady vidím, enom svěj dcery nevidím.* Vaša dcera je v komoře, stele pěkné bílé lože. Jak pak by ho, smutná, stlala, dyž tady peřin neměla? A ležá tam milá s milým, jsú přikrytí rozmarýnem.
Žeň se, Janko, žeň se rad, pojedzěm ci namluvać. Jak za humny vyjeli, vytočil se na koni. Upadla mu šablička, to svej milej do bočka. A ona to tajila, ež do pole přijela. »Ach, me mile družecky, pojčajcě mi šatečky.« Vyjal šatku z toboly, přepasal ju přes poly. Trvaj, mila, jak možeš, ež do domu dojedzěš, šak ci Pan Bůh spomože. Jak do domu přijeli, všeci s vozu slizali. To za stoly sedali, jidla, pici chystali. Všeci se jim libili, enem ta nevěsta ni. Nechcú iść ani pici, volim sobě lehnuci. A jak bylo půlnoci, už něbylo pomoci. Ona byla studena, dy už živa něbyla. A on s lože vyskočil, na sve kolena skočil. Ach, můj Bože s vysosci, cos to na mne dopuscil? Vyjal si mi z růže květ, byl mi milši než ten svět. Rano matka přijela, tři vozy šat přivezla. A na štvrtým peřiny, a bylo jich žebřiny. To ju všeci vitali, enem jeji dcerka ni. Kaj je moja dceruška, že mne ona něvita? Dceruška je v komoře, scěle tam bile lože. Jak přes prah překročila, sedym razů omdlela. »Na cos mi ju, kate, vzal, dys mi ju zamordoval?« Ach, mamičko, něchćuci, vi to Bůh všemohuci. Jdzicě kravy do domu, němam vas něchać komu. Šly kravičky ryčuci a mačička plačuci.
Stala se v Pilšču novina, že pani pana zabila. Schovala ho do zahradky, rokytku na něm zasila. Růsć, rokytko, růsć vysoko, jak je můj pan zvyš, hlyboko. Rokytka ji nic nězešla, bila růže ji vykvetla. Jdzi, pachole, jdzi do pole, co to tam jedzě za dvoje? Nejsu to žadni panove, jsu to panovi bratrove. Jak přijeli, za stůl sedli, po svym bratře hned se ptali. Ptamy se vas, vy švagrova, esli vaš pan něni doma? A už je dněskaj třeci deň, co ten můj pan, co vyjel ven. Jdzi, pachole, do maštale, jsu-li tam panové koně? Koně panove v maštali, všecky hladem řehotaji. Jdzi, pachole, do komnaty, jsu-li tam panove šaty? Šaty jeho su na ložu, srdečko trči na nožu. Jdzi, pachole, do světnice, jsu-li tam jeho střevice? Střevice jeho su na ložu, srdečko trči na nožu. Stroj se ty s nami, švagrova, sedněš s nami do kočara. Ona se hnědaj strojila, do kočara s nimi sedla. A jeli tam kole vody, byly tam pěkne jahody. O, jahody, vy jahody, co scě pěkne kole vody! Něskoro nas lutujecě, dy už na smrć vandrujecě.
Dcera matku prosila, hej, hej, prosila: Moja maměnko rozmila! Něvdajtě mne dalečko, hej, hej, dalečko, edem přes male polečko. 1) Matka na to nědbala, tym dalej ju vydala. 2) To do cizej krajiny, mezi ty turecke pany. 3) Když jest bylo po roce, chtěla dcera isť k matce. Stroj, pachole, košinu, pojeděm na hostinu. Jak do pole přijeli, zvony zvoniť slyšeli. Jak do dvora přijeli, žadného něviděli. Jenom male pachole, co sedělo při stole. Všecky dveře zamčeny, žadneho něni k spatřeni. Ptam se ja tě, pachole, hdě moja maměnka je? Mamička nam umřela, to včera od večera. Leža tamto v komůrce, v malovanej truhelce. Dcerka, jak to učula, hned k mamičce běžela. Ach, mamičko, stavajtě, požehnani mně dajtě. Dy stě nam ho nědaly, když stě nam umiraly. Ach, mamičko, stavajtě, slovečko ke mně mluvtě. Ma dceruško, něvolaj, těžkosti mi nědělaj. Ja bych rada mluvila, dyby ja živa byla. Ležim blizko kostela a něslyšim zvoněňa. Ani ptačka zpivati, tej zezulky kukati. Těš tě už tu Pan Bůh sam, matka Boži, svaty Jan.
[: Rojily se včeličky; :] nebyly to včeličky. To byli dobří ludé, dobří ludé měščané. Pro dcerušku přijeli, vezma dcerku pryč jeli. O, má milá matičko, nedajte mia dalečko. Dajte mňa naprotivo, ať je mi všecko milo. 1) Čím dalej, tym najlepší, dceruško najmilejší. Dcerka sa rozhněvala, do roka nepřijela. A jak bylo po roce: Poďme, milý, k mej matce. A když k matce přijeli, žádného tam nenašli. Enom jedno pachole, které stálo při stole. O, má milá sestřičko, maměnka nám umřela. O, můj milý bratříčku, co mi poručila? Štyry koně ve dvoře, sto zlatých na komoře. 2)
Zakázali na vojnu sedláčkovi do domu. 1) Sedláček se zastaral, sedňa za stůl zaplakal. Nemám syna žádného, ani bratra vlastního. Ty, děvečko najstarší, jdi za mne bojovati. Oj, tatíčku, nepůjdu, já bojovat nebudu. Já sem srdca měkkého, já se leknu každého. Ty, dceruško prostřední, jdi za mne bojovati. Oj, tatíčku, nepůjdu, ja bojovat nebudu. Ja sem srdca měkkého, ja se bojím každého. Poslal pro tu najmladší: Tebe já mám najradší. Poď, děvečko, poď domů, pojeď za mne na vojnu. Já, tatíčku, já půjdu, za vás bojovat budu. Já sem srdca tvrdého, nebojím se žádného. A když ju oblékali, obě sestry plakaly. Když jí vlasy splétali, všecky panny plakaly. Když na koňa sedala, otec, máti plakala. Jeď, dceruško, jeď s Bohem, daj ti Pan Bůh dobrý den. 2) Jak do vojny přijela, třikrát vojsko objela. Jak ponajprem střelila, tři sta Turků zranila. Jak po druhé střelila, celý tábor zranila. Jak po třetí střelila, všecky Turky zahnala. Podivil se císař pán: A co je to za husar? Jenom jednu dcerku mám, tu tomu vojáčku dám. A nejsem já vojáček, a sem ja ti Anička chudobného tatíčka. »A jedneho syna mám, tobě, Aničko, ho dám.« Hned se vojna skončila a svadba se strojila.
[: Kdo to chodí po krchově, :] po krchove po mém hrobě? Šlape travičku zelenou, sráží rosičku studenou? Chodí tady náš pan šafář, z tohoto dvora hospodář. 1) Zkažte vy tam mojí paní, ať mně pošle čechel nový. 2) Že já v tom ležet nebudu, že raděj ven z hrobu půjdu. 3) Mám čechel v neděli šitý a do mše svaté válený. Přišel šafář, přišel domů, sedlu za stůl, sklonil hlavu. Co pak ste tak neveselý, snad vás vaše hlava bolí? Mě má hlava nic nebolí, mé srdce je zarmoucený. Zkazuje ti pán tvůj první, bys mu dala čechel nový. Že on v tom ležet nebude, že raděj ven z hrobu půjde. Že je ve čtvrtek přadený, v pátek velký ovářený. V sobotu po slunci praný, v neděli do mše válený. Dvanáct truhel otevřela, žádné košile neměla. Když třináctou otevřela, tam ta košile ležela, na krchov s ní pospíchala. Kdo to chodí po krchově, po krchově po mém hrobě? A já su to, tvoje paní, nesu tobě čechel nový. Otvírejte se, hrobové, moje paní sem ke mně jde. Hrob Boží se hned otevřel a tam ten pán její ležel. Ona k němu přistoupila, hrdla se ho zachytila. Nechytej se krku mého, dyť vidíš jen mrtvé tělo. Třeba tělo mrtvé bylo, když mně bylo někdy milo. Stup, paní, stup ty doleji, vyvrž klíče na hrob nový, to sirotkům na znamení. Přiletěli dvá holoubci, sedli sobě na zvonici. A tak překrásně houkali, jako by hrany zvonily. Jak sirotci uslyšeli, hned na krchov pospíšili. Ach, matičko roztomilá, komu ste nás poručila? Poroučím vás Pánu Bohu, Matce Boží pod ochranu. 4)
[: Oženil sa Vichtorýnek, :] 1) Vichtorýnek, hezký synek. A vzal sobě mladú ženku, 2) chudobné maticky dcerku. 3) Edem jednu noc s ňú pospal, král ho do vojny povolal. 4) Toť máš, máti, dcerku svoju, dcerku svoju, ženku moju. Chovaj mi ju šest let v domu, 5) sedmý ju daj leda komu. Sedmý rok ten juž dochodí, Vichtorýnka z vojny néní. Barborka sa vydávala, Fojtového Janka brala. Vichtorýnek z vojny jede, štyry koně sobě vede. A ten pátý sotva leze, co na něm peníze veze. Stála v poli kravařenka: Je-li živa moja ženka? Tvoja ženka eščě živa, ona právě veselí má. Sednul sobě na roh stola: Pozná-i mia ženka moja? Štyry stoly přeskočila, na pátém sa vytočila. 6) Radši já mám Vichtorýnka, nežli Fojtového Janka. Vichtorýnek ženku si vzal, Fojtů Janek o ňu plakal.
[: Seděl jeden vězeň :] sedumdesát neděl, a tak těžko seděl, až tam ošedivěl. Sam sobě rozmlúval, kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal. Svú dceru Barboru, polovicu dvoru. Žádný ho neslyšel, edem to pachole, co poklúzá koně. Pachole nemeškalo, Turkům povídalo: Slyšte, milí páni, co náš vězeň praví: 1) Kdo by ho vyjednal, že by mu dceru dal, dcerušku Barboru, polovicu dvoru. Turci nemeškali, vězňa vyručali. 2) Přišel vězeň domů, sednul si ke stolu, svěsil hlavu dolů. Což je vám, tatíčku? 3) Snad vás hlava bolí, nebo život celý? Mia hlava nebolí, ani život milý; slíbil sem ťa dáti Turku pohanovi. 4) A já bych zaň nešla, radši bych umřela. 5) Na hůru běžala, muziku slyšala. Můj milý tatíčku, pro koho to jedú, střílajú, bubnujú? Pro tebja, Baruško, najmladší dceruško. A Turci přijeli, všecko strojné měli. Koníčky v šarlatě, pacholci ve zlatě, její najmilejší v samém diamantě. 6) Do voza sedala, s otcem sa žehnala. S Bohem, můj tatíčku, už k vám víc nepřijdu, zakél živa budu. 7) Patnást míl ujela, slova nemluvila. Třidcet míl ujela, slovo promluvila: Počkaj, milý kočí, až z voza seskočím, napiju sa vody. 8) Nepij, milá, vody, máš vínko ve vozi. Pivo, vínko dobré, vodička najlepší. Ona seskočila, vínek s hlavy sňala, na vodu pustila. Plyň, ty můj vínečku, až k mému tatíčku, a pověz ty jim tam, že sem sa vydala bystrému Dunaju. Ty drobné rybičky, to moje družičky; ti velcí kaprové, to moji družbové; vrbina, olšina, to moja rodina. Vody dosihala, do Dunaja padla. Turek křičí, plače a sobě naříče. Její bílé vlasy po vodě sa plasí. Její bílé ruce vodú plavú prudce. Její černé oči, písek sa v nich točí. Turek křičí, plače a sobě naříče: Bych ťa byl dovezl k svej milej mateři, nedala by tobě po zemi choditi; byla by ti stlala červené přikrytí. Zvonily by tobě ty turecké zvony. Včil ťa budú žráti ty morské potvory.
Ten hodonský mýtný na roh stola sedí. Na roh stola sedí, do cedulky hledí. Přichodila k němu jeho dcerka milá: Tatínku můj milý, hlava-li vás bolí? Hlava mia nebolí, ale život celý, že sem tebe prodal 1) Turku pohanovi. Vyhledni, dceruško, vyhledni oknem ven, prachy-li to idú nebo Turci jedú? To prachy neidú, než to Turci jedú, a to Turci jedú, co mia vezmú sebú. Jak k domu přijeli, do dveří střelili: Stroj sa, mladá paní, musíš jeti s námi. Pěkně vám děkuju, můj tatičku milý, za dobré chování, za zlé vydávání. K Dunaju přijeli, bystrej vody ptala; a on jí podával z zlatého pohára. Nejsem naučena ze zlatých pohárů, ale sem učena přilehna k Dunaju. 2) K Dunaju přilehla, vody sa napila; jak sa jí napila, do něho skočila. Sjezte mia tu, sjézte, dunajské rybičky, ať mia nedostanú 3) Turkovy ručičky. Sjézte mia tu, sjézte, dunajščí račkové, ať mia nedostanú Turci pohanové. Ta stará Turková po břehu chodila: Cos to, mladá paní, cos to urobila? Nebyla bys u mňa jinší dělávala, ve zlatě, ve stříbře dycky přebírala.
Ten fraštacký mýtník sedí ve vězení, sedí ve vězení v Červeném Kameni. 1) Mýtníčku fraštacký, či si ešče živý? Živý sem já živý a na poly shnilý. Moje bílé tělo všecko očerňalo, moje bystré oči pískem zapadnuly. Mýtníčku, mýtníčku, máš ty jednu dceru, až nám ty ju slúbíš, ty sa vyslobodíš. A keď přišel domů, sednul na stoličku, sednul na stoličku, zalomil hlavičku. Pantatíčku starý, či vás hlava bolí, či vás hlava bolí, a či život bělý? Hlava mia nebolí, ani život bělý, ale si ty, dcerko, Turkom zaprodaná. Nechajte, tatíčku, nech jich oklamáme; máme dvě služebné, z tych jim jednu dáme. Dcerko Katerinko, sklamat sa nedajú, sklamat sa nedajú, tebe oni znajú. Dcerko Katerinko, vejdi do světličky, co krajší šaty máš, obleč si na sobáš. Dcerko Katerinko, postav si stoličku, zvihni očka hore, pozři na horičku. Či to dú mrakavy, či zore červené? Oj, pro tebja idú koče zostrojené. 2) Keď už oni přišli vrch hory vysokej: Turecká družičko, požičaj nožička, ať si já překrojím dvě sladké jablíčka. Zabudla sem si ho v tatíčkovém dvoře, v tatíčkovém dvoře na kameném stole. Turecký družbičku, požičaj nožíčka, dala mi mamička těsného lajblička. Turecký mladý zať, požičaj nožíčka, len si já odkrojím svého radostníčka. A jak ho chytila, do srdca štuřila, vrch hory vysokej hnedky tam zemřela.
[: Šlo diťa chodničkem, :] šprtalo špendličkem. Chodil Pan Bůh po vsi, nadešel to diťa. Co tu, diťa, dělaš? Svoji mamy hledam. Di, diťa, na krchov, tam tva mama leži, druhy hrob od dveři. Ulom haluzečku, pobuř 1) na hrobečku. Kdo tu buři na mne, 2) hlinu na mne sype? Ja, matičko, buřim, hlinu na vas sypu. Pusťtě mne tam k sobě, pusťte v tejto době. Di, diťa, do domu, maš tam mladu mamu. CoŽ je po mladosti, dy něni milosti. Dy mi chleba dava, popelem ho vala. A tak mi ho hodi, jako zlemu psovi. Dy svojim chleba da, za stůl jich posaza: maslem jim pomaza. Dy mi hlavu češe, to mi z ni krev teče. Dy ona mne myje, po ličku mne bije. Ach, matičko mila, vemtě vy mne k sobě, vemtě v tejto době. Me diťa rozmile, co bys tu dělalo, co bys tu jidalo? Rosičku zbiralo, vam nožičky mylo. Di, diťa, do domu, poviz tatičkovi, že si bylo se mnu. TatiČek něvěři, kyjem tež udeři. Di, diťa, do domu, třeti deň tě vezmu. Ach, tato, tatičku, předajtě kozičku, delajtě truhličku. Ach, tato, tatičku, předajtě kravičku, šijte kosulečku. Košulku došiva, diťa už umira.
[: Vinku, vinku polejovy, :] jak mne pod nim hlava boli! Hlava boli, srdce tuži, že můj mily jinši služi. JinŠi služi, ba i budě, ež mne zaňho haňba budě. Sednul za stůl a zaplakal: Vrať mi, mila, co sem ti dal. Vrať mi, mila, co je meho, ja ti vratim, co je tveho. Vrať mi, mily, můj věneček, ja ti vratim prsteneček.
Néní na Moravě takovýho páva, jako u Malantů, co koně česává. Češe ti je, češe, aby byly vraný, že nima poveze Anu na zdávání.1) Není na Moravě takové pavice, jako u Hanáků, co drhne užice.2) Drhne ti je, drhne,3) aby byly bílý, že nima bude jesť Filipek za stoly. Užice pod stolem zarostajó hlohem, taléřky pod lavó zarostajó travó.
Sedí máti na roh stola, dcera podle ní, dívajú sa ven z okenka, ide-li kdo k nim.1) Ide, ide, má mamičko, šohaj švárný k nám, naša izba nemetena, co on řekne nám. Vyndite vy, má maměnko, vyndite vy ven, zabavte ho na suovečko, až zametu zem. Má dceruško roztomiuá, on ide mimo, kuobúk smyká, nic neříká, ide na víno.2)
Tužičky, tužičky, nebohé tužičky, moseu sem odběhnut na stole užičky. Na stole užičky a na rolu puuha; nečaruj, děvčino, nečaruj tak ztuha. Já ti nečaruju, ale teprú budu, teprú ťa, šohajku, prubirovat budu.
A na onych horach seje Janiček hrach, jeho najmilejši navraca k němu krav.1) Jak ich navratila, pod jaborek sedla, pod jaborek sedla, žalostně plakala.2) Přišeltě k ni mily a sednul vedle ni: Co plačeš, nařičeš, moje potěšeni?3) A jak němam plakať a němam nařikať, lebo mně sobě vem, lebo mi vinek vrať. Ja si tě nevezmu, vinka ti něvratim, radši ti, děvečko, poctivě zaplatim. Dokulal, dokulal, tolary po stole:4) Pohledni, děvečko, esli maš za svoje.5) Abys mi načital jak maku 6) drobneho, ty mi nězaplatiš vinku zeleneho. Abys mi načital, jak je v rybě kosti,7) ty mi nězaplatiš moji poctivosti. Už ten můj vineček dolů vodu plyně, už moja poctivosť na věky zahyně. Můj zeleny vinek po Dunaju skače, a moja poctivosť v koliběnce plače. Choť bych se najedla kořenu paprati, moja poctivosť se vice něnavrati. Šifaři, šifaři, na šify sedajtě, můj zeleny vinek po moři chytajtě.8) Abysmy zapřahli tři sta vranych koni, už tveho věnečka žaden nědohoni. Volaři, volaři, kdě ste ovce pasli, ztratila sem věnec, ktery ste ho našli? My sme ho něchytli, ale smy viděli, našli ho šifaři, ale něbyl cely.9) Tvůj vinek zeleny, ten se ti proměni, tak, jak by uhazel do vody kameni. Ten kameň ve vodě v povod se obrati, tvůj vinek zeleny vic se něnavrati.
Za našéma humnama na té našé roli, napásá tam syneček [: štyry koně vraný. :]*) Napásá jich, napásá, pěkně přistroja se, a jeho galanečka pachole mu nese. Nese ti mu ho, nese v tém bílým fěrtóšku: To máš, milé synečku, svó miló dceruško. Prosil ti ju pro Boha, pro Boha živého: Nesváďé toho na mně, sveď to na jinýho. Na jinýho nesvedu, měla bych velké hřích, kdo panenku vošidí, ten se ju musí vzít. A já se tě nevezmo, já tě radš zaplatím, saméma tolarama tobě se vyplatím. A čítal jí jich, čítal na dubovým stole: Poď se, milá, podívat, brzo-li dost bude. Dybys mně jich načítal co písku drobnýho, přece mně nazaplatíš věnca zelenýho.
Za Ostravu v malovanej tej kamenici tancovaly štyry panny, štyře panici. Jenem jedna ta panenka nětancovala, kera sveho kochanečka na vojně měla. Dětě, tato, tatuličku, za ten novy dvůr, a jesli z tej vojny jedě ten kochanek můj?1) Ach, nejedě, ach, nejedě, ale se něse, od střibra a i od zlata cely se třese.2) Otevřtě mu, tatuličku, široko vrata, ať un sobě něpomatle střibra i zlata. Otevřtě mu, tatuličku, široko dveři, ať un sobě něpomatle to zlate peři. Posteltě mu, tatuličku, bile peřiny, ať un sobe něpomatle šaty střibrny. Postavtě mu, tatuličku, pod nohy3) stolek, ať un sobě něpomatle zlatych podkovek. Postavtě mu, tatuličku, ten stůl červeny, a na ten stůl, tatuličku, obrus taženy. Na ten obrus, tatuličku, taliř točeny, na ten taliř, tatuličku, kaplun pečeny. Sedni dale, můj kochanku, pokravaj sobě, a esli ty němaš noža, pojčam ja tobě. 0, ja se tě, ma panenko, noža něprosim, ani tebe, ma panenko, v srdci něnosim.4)
Lásko, lásko kupovaná, nejsi, nejsi nikdá stálá. Ale je stálejší, moja nejmilejší, štólú, štólú zavázaná. Já jsem ti, synečku, slibovala, svůj vínek zelený darovala, od stříbra od zlata, to je má podstata, sem ti, sem ti darovala.
[: Vím já jednu skalu, :] [: v tej skale je fára. :] V tej fáře falář je, pěknú kázeň káže. Nejednu panenku s mládenečkem sváže. Kněže, milý kněže, nesvazuj nás štólú, nebudeme spolu. Svaž nás přes stoličku na malú chvílečku.
[: Sedajte, družky, za stoly, :] a já půjdu do komory. Jak do komory vkročila, hned svůj věneček složila. Ach, můj věnečku zelený, za sto tolarů zjednaný! Sedajte, družky, za stoly, a já půjdu do komory. Jak do komory vkročila, hned svůj vrkůček zbořila. Ach, můj vrkůčku rozmilý, ze zlatých vlásků pletený! Sedajte, družky, za stoly, a já půjdu do komory. Jak do komory vkročila, hned své pantličky složila. Ach, mé pantličky červené, za sto tolarů kúpené!
Na svatbě starosvatka upečenou kouru do šatky zavazuje tak, aby jí hlava rozmarýnem okrášlená vyhlídala. I vyleze s ní na stolici a zpívá, an jí hudba hraje: A když bylo kole vesna, to kuřička vajco sněsla, kokokokokokokdak, sněsla vajca za patak, kokokokokdak. Se strany druhé družba chytá kouru, vylezev na druhou stolici u stolu, a při slově posledním (kokokokokdak) rovnýma nohama na stůl skočí; zevšad mu zpívají: Ty kokošku nělitaj, tej kuřičky něchytaj! načež odpovídá: Ja ju chytnu.
Se strany druhé družba chytá kouru, vylezev na druhou stolici u stolu, a při slově posledním (kokokokokdak) rovnýma nohama na stůl skočí; zevšad mu zpívají: Ty kokošku nělitaj, tej kuřičky něchytaj!
Červená růžička rozkvetá, už se nám Anička rozpletá za stolem na lávce, nebude pohlédat na chlapce.
Co je ve vozi, všecko je moje, a ješče sem zapomněla věnečka zeleného doma na stole. Pohůnečku můj, koničky širuj, pojedeme přes to pole, tam je potěšení moje, malovaný dvůr.1) Když tam přijeli, všecí hleděli, ja, co je to za panenka, dy se veze jak hraběnka šestima koni.2)
Co je ve vozi, všecko je moje; ja, ešče jsem zapomněla vínečka zeleného doma na stole. Tvého vínečka na stole není. Povídajú, že ho vzalo, co se s tebú sezdať dalo, tvé potěšení. Nevracaj se proň, nenaříkaj oň. Prvej si byla panenka, včil je z tebe mladá ženka, dosvědčí to on. Zachovala si čistý svůj věnec, za to ti Pán Bůh požehnal, že si tebe objednal švarný mládenec.
»Sedaj na vůz, kochání moje, nepomože plakání tvoje. Nepomože, milý Bože, dy už koničky ve voze sú zapřáhnuté.« A jak bych já na vůz sedala, dy sem matce neděkovala? Děkuju vám, má mamičko, za to vaše chovaníčko, za to chování. »Sedaj na vůz, kochání moje, atd. A jak bych já na vůz sedala, dy sem otci neděkovala? Děkuju vám, otče milí, že ste mne dotad živili, už nebudete. »Sedaj na vůz, kochání moje, atd. A jak bych já na vůz sedala, dy sem bratrům neděkovala? Děkuju vám, bratři milí, co ste na mne dobří byli, už musím od vás. »Sedaj na vůz, kochání moje, atd. A jak bych já na vůz sedala, dy sem sestrám neděkovala? Děkuju vám, sestry milé, co ste na mne byly dobré, dobře se mějte. »Sedaj na vůz, kochání moje, atd. A jak bych já na vůz sedala, dy sem prahům neděkovala? Děkuju vám, dvéři, prahy, co mé nožky chodívaly, už víc nebudú. »Sedaj na vůz, kochání moje, atd. A jak bych já na vůz sedala, dy sem stolům neděkovala? Děkuju vám, stoly, lavy, co mé ruce myjávaly, už víc nebudú.
Okolo Buchlova veliká inovať: Staral se syneček, kde bude nocovat. A u tech súsedů majú červený stůl, tam bude, synečku, tam bude nocleh tvůj.
Otviraj, macičko, novy dvůr, vezeme něvěstu na vybůr. Přikryjcě stoly obrusami, už jest dceruška před dveřami. Hotujcě ty ležky, taleře, už tluče něvěsta na dveře. Hotujcě už ložo, peřiny, už jest ta něvěsta při sini. Rožněcě už světlo v komoře, půjdzě ta něvěsta do lože.
Daj mi, Bože, vědět, ej, s kým já budu sedět za stolem červeným, pod vínkem zeleným. Ach, Bože, přebože, co sem udělala, že sem pro jednoho všeckých opustila. Opustila sem já sokola pro páva, včil bych ho šla hledat, nevím, kde sedává. Sedává on v lesi nebo v čirém poli, šla bych já ho hledat, hlavěnka mia bolí. Hlavičko, hlavo má, co mia tolej bolíš? Ani neodpadáš, ani sa nehojíš. Hlavičko, hlavo má, už mia tolej nebol; radši mně odpadni lebo sa mně zahoj.
Dobře je mně, dobře u tatíčka mého, bude-li mně také, synečku, u tvého? U mého tatíčka chlebíček na stole, u tvého, synečku, není ho v komoře. Dobře je mně, dobře u maměnky mojej, bude-li mně také, synečku, u tvojej? U mojej maměnky dobrá polivečka, u tvojej, synečku, falešná slovečka.
U oltáře stojí, pěkně se vyznává a svému milému ručenku podává. Můj zlatý Františku, pod, podej ručičku, šak nemám žádnýho, jenom tě samého. Všecí mí přátelé za stolem sedijó, a žádného slova ke mně nemluvijó.
U oltáře stojí, pěkně se vyznává a svému milému ručenku podává. Můj zlatý Františku, pod, podej ručičku, šak nemám žádnýho, jenom tě samého. Všecí mí přátelé za stolem sedijó, a žádného slova ke mně nemluvijó.
U oltáře stojí, pěkně se vyznává a svému milému ručenku podává. Můj zlatý Františku, poď, podej ručičku, šak nemám žádnýho, jenom tě samého. Všecí mí přátelé za stolem sedijó, a žádného slova ke mně nemluvijó.
U oltáře stojí, pěkně se vyznává a svému milému ručenku podává. Můj zlatý Františku, pod, podej ručičku, šak nemám žádnýho, jenom tě samého. Všecí mí přátelé za stolem sedijó, a žádného slova ke mně nemluvijó. Aspoň vy, tatíčko, promluvte slovečko, šak už mě ztratíte za maló chvílečko. Aspoň vy, mamičko, promluvte slovečko, šak už mě ztratíte jak jablůň jabliško.1)
Pasu krávy, pasu, ale nevím, kde jsú. Krávy hore hájem a já se šuhajem. Zajdi, slunce, zajdi za zelenú horu, rády by kravičky, rády by ke dvoru. Kravičky ke dvoru, kravarky ke stolu, maměnko, tatíčku, dajte nám večeřu.
Šohaju, šohaju, vaší tě hledajú, že koníčky vrané [: obroku nemajú. :] Nemajú, nemajú, nech trochu počkajú, Šak já čekat mosím, než mně na stůl dajú.1)
Okolo Hradišča teče voda kolem, šardiččí pacholci sedijú za stolem. Za stolem sedijú, dobré vínko pijú, svojima slzama vínko dolévajú. Kdo je ti, synečku, kdo je ti příčina? Šardický pudmistr a jeho rodina.
Poštorščí pachouci, zuá novina na vás, za rychtářským stolem je tam rada o vás. O vás radu majú, že vás pochytajú, poštorščí úřadé na vojnu vás dajú. Co sa stauo v nově ve Vídni v ulici, pochytali chuapců ve středu s půlnoci. Když ich pochytali, hned jim povídali, připravte sa, chuapci, budete vojáci! Poštorščí pachouci na Dunaj sedali, na Dunaj sedali, suze jim padauy. Nebyuy tak hrubé, jak byuy krvavé, budú jich účastní poštorščí úřadé.
Ja sem z Opavy syn, maširovać musim, pistole na stole, to moje vesele maširovać musim. Jak pomaširuju, všeckym podzěkuju, tej svoji milence, tej svoji frajerce šatečku daruju. Ostavej tu s Bohem, frajirečko moja, při tobě byvala svobodečka moja. Byvala, byvala, ale juž něbudzě, ku komu, me srdce, teraz smutne půjdzě!
Dyž jsem šel dom z hospody, dennička svítila, což mě tenkrát ženuška pěkně přivítala. Pěkně mě přivítala, popadla na mne hůl; já ubohý hospodář musel sem vlezt pod stůl. Tu jsem si teprum spomněl, že já su hospodář, ťukel sem si na trnož: Jakú večeřu máš? Ja, ona je feryna, popadla motyku: Jestli ješče hubú hneš, hneď tě ňú vykopu. Já ubohý hospodář nesměl jsem hubú hnúť, jenom jsem pořád hleděl, jak se mám vyvrsknúť. Jak jsem se z domu dostal, radosťú jsem výskal, do hospody jsem běžel, tam sem si postýskal. A vy, paní hospodská, nalejte mně vína, ať mé srdce okřeje, žena mě pobila.
Dyž sem šel z hospody dom, klupal jsem na dvéří: Ach, ženičko má milá, dyť mně poď odevři. 0, ženičko má milá, co děláš, jak se máš? Ach, pusť mě do sednice, dyť jsem já hospodář. Ona mně šla odvírat, vzala si na mne hůl, já ubohý hospodář musel jsem vlézt pod stůl. Vy chasníci svobodní, dobře poslechněte, takové si opice, jak já mám, neberte. Pokuď chasník svobodný, dycky je svým pánem, jak se jednou ožení, smrti naší amen!
Holiánský hode, aj, nadělale škode, pobili Tomáška v holianské hospodě. Nebili ho rukó, ja, nebili palicó, než ho píchli nužem, ach, zrovna proti srdco. Brzo-li, Tomáško, aj, brzo-li vozdravíš? Šak už te, Tomáško, aj, hrozně dlóho ležíš. Šak já vám, tatíčko, šak já vám vozdravím, haž na vašim stole, aj, vyroste rozmarýn. Zelené rozmarýn a ta drahá perlička, přinde vám povědět, aj, s nebe holubička.
Na svatého Blažeje památka se činí a to se všem oznamuje, který o tom neví. My pak, malí žáčkové, chodíme pospolu, abyste nám něco dali dnes k našemu stolu. Svatý Blažej zas to vám všecko vynahradí, dejte masa nebo hrachu nebo trochu soli. Jestli žáčka nemáte, na papír nám dejte, jedným grošem nebo dvúma málo schudobnete.
Tulemy se, tulemy, koleda, hej! Mladěnečkův hledamy, koleda, hej.*) Nědalečko smy zašly a už smy jich tu našly. Seďa sobě za stolem, kulu sobě tolarem. Seďa sobě na stolku, piju sobě rozolku. Šeda sobě jako pan, při nich stoji piva žban. Seďa sobě na stolku, chystaju nam po vdolku.
Sedí pantáta na kraj stola, u něho čepička sobolová. Pod tú čepičku tři dukáty: Dajte nám, pantáto, jste bohatý. Dajte nám, dajte, máte-i dáti, je nám tu zima pod okny státi. Jeden je nahý, druhý je bosý a tom je nejhorší, co koš nosí.
Stojí hora velmi vysoká, zuver vojna, zama zima, velmi vysoká. Na tej hoře jaborový stůl, zuver atd. javorový stůl. Na tem stole miska ořišků. Jez, můj milý, nevylam zubů. Esli si ty zuby vylámeš, veti, vati, trume, trati, ty můj nebudeš, Na tom stolku míska smetánky, jez, můj milej, nepokap1) brádky. Esli ty si bradky pokapeš, veti, vati, trume, trati, ty můj nebudeš.
Stojí hora velmi vysoká, zuver vojna, zama zima, velmi vysoká. Na tej hoře jaborový stůl, zuver atd. javorový stůl. Na tem stole miska ořišků. Jez, můj milý, nevylam zubů. Esli si ty zuby vylámeš, veti, vati, trume, trati, ty můj nebudeš, Na tom stolku míska smetánky, jez, můj milej, nepokap1) brádky. Esli ty si bradky pokapeš, veti, vati, trume, trati, ty můj nebudeš.
A dneska je svaty patek, celeho světa počatek. Tře rytiře za stůl sedli a to maso v patek jedli. Přišel ku nim ten stary muž, strčil jednemu do ust krvavy nůž. A druhemu dal poliček, a ten umdlel, upad všecek.1) Temu třecimu povidal, by masa v patky nějidal. Ale ty jez ten chlib s vodum, modli se za deň třikrat k Bohu. Zpomnicě mě raz za tydeň, ja vas před Bohem každy deň. A boch ja je svaty patek, celeho světa počátek.2)
A před rájem, rájem, před rájskymi vraty, a před rájem, rájem, Bože milý, před rájskými vraty.1) Stojí tě tam, stojí cypris malé dřevo. A pod tým cyprisem pěkný stůl okrúhlý. Za tým stolem sedí Pán Bůh s apoštoly. A za něma stojí překrásný mládenec. A za tým mládencem překrásná panenka. Zeptaj se jich, Petře, co oni žádají? A oni žádají svatého sobáše. Sobaš ty jich, Petře, a já jich požehnám. A co Pán Bůh slúčí,2) žádný nerozlúčí.3) Leda ryl, motyka, co sa zemi týká.
Byla jedna vdova, jednu dceru měla. Jednu dceru měla, ďablam zapředala. Jak matka umřela, přijeli ďablove, černi zemanove. Měli šaty knězské, klobučky zemanske a kopyta konske. Strůj sa, dzěvče, s nami, maš być našum pani. Na svěcěs něbyla, matka cě předala. Počkajcěž, panove, černi zemanove. Až ze dvora přijdu, vašum paňum budu. Na krchov běžela, na matčin hrůb padla, žalostně plakala. Moj mili macičko, komu scě mě něchali? Komuž by inšemu? Ďablu pekelnemu. Do domu běžela, na roh stola sedla, žalostně plakala. Strůj sa, dcero, s nami, maš byc našum pani. Na svěcěs ňebyla, matka cě předala. Počkejcěž, panove, až ze dvora přijdu, vašum paňum budu. Na krchov běžela, na otcův hrůb padla, žalostně plakala. Tacičku rozmily, komuž scě mě něchali? Komuž by inšemu, Bohu nejmilšemu, Panence Mariji pod ochranu jeji. Tacičku rozmili, maci mě předali, djablam poručili. Do domu běžela, na roh stola padla, žalostně plakala. Strůj sa, dzěvče, s nami, maš byc našum pani; na svěcěs něbyla, matka cě předala. Počkejcěž, panove, až ze dvora přijdu, vašum paňum budu. Na krchov běžela, na bratrův hrůb padla, žalostně plakala. Bratřičku můj mily, komus mě poručil? Komuž by inšemu? Bohu nejmilšemu, Panence Mariji pod ochranu jeji. Do domu běžela, na roh stola sedla, žalostně plakala. Strůj sa, dcero, s nami, maš być našum pani; na svěcěs něbyla, matka cě předala. Počkejcěž, panove, až ze dvora přijdu, vašum paňum budu. Na krchov běžela, na sestřin hrůb padla, žalostně plakala. Sestřičko rozmila, komus mě něchala? Komuž by inšemu, Bohu nejmilšemu, Panence Mariji pod ochranu její. Sestřičko rozmila, matka mě předala, djablam poručila. Přijeli panove, černi zemanove, šaty majum knězske, klobučky hetmanske a kopyta konske. Mam ja sa strojici, paňum jejich byci. Dzi, sestřičko, domů, zavolaj slepice a daj jim pšenice. Volala slepice, dala jim pšenice. Kohot sa nadziubal, libezně zazpival a djabli pekelni, ci sa v zem přepadli.
Štyry mile za Opolem milovali se dva spolem, tak se spolem milovali, až i sobě slubu dali. O, Marjanko, srdce moje, něviš-li ty, co sem ja je? Jach řemesla šlosarskeho, už sem zkusil světa mnoho. Ešče jednu povandruju a tobě tu přikazuju, bys se mi pěkně chovala, žadnemu něslubovala.1) A ja tež tobě, Janičku, za to ti davam ručičku, abys se mi pěkně choval, jinšich panen němiloval. Jak do světa zavandroval, Marjance se něvracoval; nemoc naňho Bůh dopustil, až i duši svu vypustil. Marjanka dycky čekala, nic ineho nědělala, jen věnečky uvijala, Janičkovi schovavala. Ach, Božečku, Božečku můj, kaj tež je ten Janiček můj? Vrať se, Janičku, můj mily, jsi-li mrtvy lebo živy. A ve štvrtek nočním časem přijechal Janiček s vozem a zaklepal na okenko: Spíš-li ty, ma Marjanko.2) Marjanka hned stanula, okenko mu odevřela: Vitaj, vitaj, můj Janičku, dam ti věnek na hlavičku. Marjanko, srdce moje, mily tvůj pro tebe jedě, sedni sobě na voziček, poveze nas můj koniček. Na vozeček sobě sedla, se svym milym pryč jechala: Budtě s Bohem, ma matičko, jak mě boli me srdečko! Dy ujeli drahy malo, s oblaků na ňu volalo: Cos, Marjanko, učinila, žes s umrlym pojechala? Jak přijeli na půl drahy, upad ji střeviček z nohy: Staň, Janičku, staň můj drahy, upad mi střeviček z nohy. Co to slovo promluvila, to tři sta mil ujechala. Přijechali na krchovek, tam byl murovany domek. Něch, mila, konička běžeť, budeme tu spolem ležeť. Ona venku a un v hrobě i po smrti přeju sobě. A když bylo na svitani, šel rechtor zvonit klekani, spatřil tam jednu osobu, klečela na novem hrobu. Zajdi ty nam pro faraře, co ty ruky štolu važe. Farař počně zaklinati, ona něchce uhybati. Němohli jich rozvazati, museli jim slubu dati, ona venku a un v hrobě i po smrti přali sobě.3)
Dvanáct trubačů troubilo, a to všecko panně nevěstě sloužilo. Trubte, trubači, vesele, dokad já mám zelený věnec na hlavě. Až já věneček pozbydu, tenkráte už víc veselá nebudu. Skládala věnec na stole, vem ty si ho, mý černovoký pachole. Pachole bralo, vejskalo, to děvčátko přežalostně plakalo. Dys měla pro něj plakati, měla si tys raděj věneček nechati.
[: Už sa navracáme :] z teho chrámu Páně. Chystajte nám stoly, stoly mramorové. Na ně prostírajte obruse hedbávné, na obruse dajte mise tufarové. A k tym misám dajte taléře cínové. K tym taléřom dajte užičky stříbrné. K tym užičkám dajte nože metalové. Vyhlédni, sokole, vyhlédni do pole, mnoho-li to hostů nevídaných jede. Štyry sta v zeleně, štyry sta v červeně. Starala sa máti, co jim jesti dáme. Tři sta volů máme, to jim zanecháme. Starala sa máti, co jim píti dáme. Tři sta beček máme, to jim píti dáme.